autor: B-kay
Jak jsem říkala – následujícími slovy bych vám chtěla věnovat takový maličký, možná ne příliš vydařený vánoční dárek. Byl vytvářen s láskou a darován ze srdce, takže doufám, že jej přijmete v dobrém a že se vám bude líbit :).
Touhle cestou bych vám všem chtěla z celého srdce popřát krásné prožití svátků a všechno nejlepší do nového roku, ať je plný krásných okamžiků, úsměvných vzpomínek a lidí, které si zamilujete a kteří budou stejně tak milovat vás. Setkáme se tady po odeznění veškerých bujarých oslav, možná společně s dalším dílem mého vesmírného dítka.
Přeji krásné počtení!
Od okamžiku, kdy Andreasova babička přelétla jejich obličeje vyděšeným pohledem a kroutila hlavou, tiše opakujíc neměl se vrátit, se Tom nedokázal zbavit nepříjemných myšlenek a chvění, které se každou další vteřinou stupňovalo, a ve chvíli, kdy dorazili k starému polorozpadlému domu a on v dálce spatřil obrysy dvou postav, se chvění náhle změnilo ve třes, zrychlený tlukot srdce, v divoké bušení a nepříjemné podezření ve skutečnost.
Zastavil na zablácené cestě, pod nohama okamžitě ucítil ostré hrany kamínků, které pod tlakem jeho zběsilých kroků sténaly a společně s kapkami smáčejícími jeho tělo dodávaly výjevu před jeho očima nádech autentičnosti.
Přeskočil nízký dřevěný plot a vykřikl Billovo jméno, doufaje, že tím upoutá pozornost druhé osoby, svírající černovlasého chlapce pod krkem, viditelně spokojené a potěšené tím, jakou moc nad ním má. Statný muž, obdařující Billa zvráceným úsměvem svých téměř bezzubých úst, to bral možná ze začátku jako hru, šílenou hru, která se posléze přehoupla v něco mnohem opravdovějšího, hra se vymkla z rukou, přesáhla dovolená pravidla a zoufalé pokusy Billova těla dostat se ze sevření silných rukou, boj o jediný nádech, byly jen důsledkem toho, jak tenká byla ve skutečnosti hranice mezi lidskostí a zvěrstvem.
Tom běžel. Běžel, jak nejrychleji to v daném okamžiku a za daných podmínek dokázal, střídavě křičel na Billa i na toho chlápka, i když věděl, že je to zbytečné. Hvízdání větru, kvílení stromů z posledních sil odolávajících jeho síle i náporu těžkých kapek, a řev muže pohrávajícího si s Billovým osudem, jistě přehlušily Tomovo zoufalé volání.
Byl až příliš daleko, přibližoval se až příliš pomalu, všechno kolem něj bylo podivně zpomalené, jen boj před jeho očima probíhal až příliš rychle. Přeskočil rezavý kbelík a běžel dál, za zády zaslechl Andreasovo volání, ale neotáčel se. Zbývalo mu posledních pár metrů a Bill se ještě pořád bránil.
Stihne to, zachrání jej, byl si tím tak jistý. V duši mu svitla nová naděje, jeho srdce se roztlouklo tím správným druhem adrenalinu, dokáže to. A jen o několik vteřin později, když Billovo tělo v mužově sevření ochablo a hlava mu bezvládně poklesla na jednu stranu, věděl, že je vše ztracené.
„Bille!“
Nočním vzduchem se roznesl jeho bolestivý výkřik. Muž před jeho očima náhle symbolizoval rudý šátek plápolající ve větru a on se hnal proti němu s přesností rozzuřeného býka. Neviděl ani neslyšel, jeho srdce se s otupující bolestí lámalo ve dvě poloviny, ještě pořád si však nedokázalo připustit fakt, že již nemělo pro koho tlouct, že právě ztratilo vše, co pro něj bylo důležité.
Rozpřáhl se, skočil po něm a mířil do mužovy čelisti. Nikdy nebyl ve rvačkách příliš zběhlý, nepral se ani jako dítě, jeho dědeček se jej celý život snažil vést spíš tím mírumilovnějším směrem, byl vychováván v duchu, že žádný člověk není tak špatný, aby vůči němu musel použít sílu a Tom tomu opravdu věřil. Věřil tomu až doteď, kdy se všechno najednou zdálo být jiné. Jeho dědeček byl pryč, nebyl tam nikdo, kdo by mu připomněl staré ideály a co hůř, ztratil i Billa. Už neměl pro co žít, už neměl žádný důvod být dobrým člověkem, dokonce ani člověkem, bolest mu zamlžila mysl, byla tím jediným, co jej hnalo kupředu.
Jakmile se muž po tvrdé ráně svalil na zem a přistál obličejem v blátě, Tom jej převrátil na záda, dosedl na mužův klín a uštědřil mu další dva silné údery do stejného místa. Nocí se rozlehl další ohlušující výkřik, při druhém úderu muž přišel o další z toho mála zubů, co mu ještě zůstalo.
Tom si byl vědom toho, že na něj něco křičí, ale nebyl schopen rozeznat vlastní slova. Všechno bylo rozmazané a zamlžené. Jako by se najednou ocitnul ve vakuu, soustředěn pouze na rychlé pohyby svých rukou a údery, kterými se snažil oplatit vše, čím si Bill musel za ta léta projít, vůbec nepostřehl, že mu po tváři společně s kapkami deště stékají i slzy a ze rtů mu místo výkřiků unikají hlasité vzlyky. Bušil do něj pěstmi, aniž by vnímal těch několik úderů, které sám utrpěl.
Za zády zaslechl křik jeho ženy i Andrease, ale nebyl schopen vnímat ani jednoho, ani druhého. Soustředil se pouze na muže ležícího pod sebou a na podivnou prázdnotu rozléhající se každým milimetrem jeho těla. Myslel si, že mu bude líp, že se mu alespoň částečně uleví, ale bolest byla stejná a byla by stejná i poté, co by mu nějak vážněji ublížil.
Lapaje po dechu se svalil vedle muže, který vydával hekavé zvuky, z posledních sil se snažil bránit svůj obličej, pozoruje Toma obezřetným pohledem, jako by každou chvíli očekával další úder. Když se tak nestalo, namáhavě se vyškrábal na nohy, kývnul hlavou na svou ženu a během několika vteřin oba zmizeli za poškrábanými dveřmi.
Tom se je nesnažil zastavit. Pokud by opravdu toužil něco zastavit, pak by to byly slzy stékající po jeho tváři, srdce, jehož odezvy jej připravovaly i o poslední zbytky dechu, a bolest narůstající každou vteřinou. Třesoucí se rukou si protřel mokrý obličej, narovnal se a tehdy jej spatřil.
Byl to Bill; napůl sedící napůl ležící v Andresově náručí, hrudník se mu namáhavě zvedal v rytmu jeho zběsilého dýchání. Byl živý, až na roztržený ret a hrůzu vepsanou hluboko v očích se zdál být naprosto v pořádku. Natahoval po Tomovi svou zdravou ruku.
„Bille,“ vydechl Tom neslyšně.
Nemohl tomu uvěřit. Nemyslel si, že ještě někdy bude mít příležitost zadívat se mu do očí, sevřít jej v náručí a říct mu, jak moc mu na něm záleží. Bylo to jako sen, jako sen, ze kterého se Tom nechtěl probudit. Postavil se na zesláblé nohy, zrušil vzdálenost, která je dělila, a dopadl na kolena přímo před Billa, jenž nešťastně krčil rty, otřásal se vzlyky a pohledem svých překrásných očí se mu omlouval za vše, čemu jej právě vystavil.
„Bille,“ dostal ze sebe šeptem a natáhl se po Billově obličeji. Zcela omámen skutečností, že je ještě pořád s ním, že jej ani na chvíli doopravdy neztratil, přiložil bříška prstů na Billovu sněhovou čelist, sevřel ji mezi prsty a přitáhl si jeho tvář k té své.
„Bože… j-já… myslel jsem, že jsi… myslel jsem, že-„
„Já vím.“ Bill pomalu kývl hlavou, naklonil se dopředu a obličejem se přitulil do Tomova krku. „Já vím a moc se omlouvám, Tomi.“
Tom bezmocně stiskl víčka. Jen před chvílí bylo uslyšet ještě někdy Billův hlas jedním z jeho nejtajnějších přání, a teď nevěděl, jestli se má smát nebo plakat, nebo obojí najednou. Všechno to na něj dolehlo, něco uvnitř něj prasklo a dřív, než se stačil zastavit, tiskl Billa ke svému tělu a naléhavě jej líbal po mokré tváři.
Andreas klečel jen kousek od nich, pokorně moknul v dešti, aniž by promluvil jediné slůvko, dokonce se nepokusil ani o hlubší nádech ze strachu, že by narušil to, co ti dva právě prožívali. I přesto se však nedokázal přinutit spustit z nich pohled a skoro až bez dechu sledoval lásku v té nejhmotnější podobě, jaká se mu kdy dostala. Díval se, jak Tom líbá Billa do vlasů a vzápětí bezmocnými polibky klouže podél jeho obličeje, slíbává slané slzy společně s kapkami deště a přistává na rtech, do kterých mu sténá slova, kterým nebyl schopen rozumět. Bill se choulil v jeho náručí jako raněné zvířátko, oddával se veškerým polibkům a dotekům, jež mu byly věnovány, jako by právě z nich čerpal životodárnou sílu a energii. Jako by měly být právě ony tím, co jej mělo znovu postavit na nohy a uvést zpět do života.
„Tomi, moje maminka,“ zalykal se pláčem a Andreas se přistihl, že při pohledu na jeho bolest cítí na hrudi silný tlak, nutící jej silněji nasávat noční vzduch obohacený zemitými tóny deště.
„Já vím, vím a je mi to tak líto,“ odpověděl mu Tom, který, jak se zdálo, odmítal Billa pustit ze své náruče i na jedinou vteřinu.
Andreas měl pocit, že na něj oba zapomněli a byl za to rád, protože přesně tohle potřeboval k tomu, aby konečně vystřízlivěl. Aby se probudil ze snu, v jehož pohodlí tiše lpěl celých pět let, aby konečně otevřel oči a pohlédl do reality. Do reality, která mu vyrážela dech. Už jen tím, že mu bylo dovoleno přihlížet jejich projevům lásky, že vdechoval vzduch prosycený elektřinou a důvěrou, se stával lepším člověkem. Plnými doušky přijímal jejich vzácný dar, doufaje, že jej sprostí veškeré viny a promění jej v někoho, kým chtěl skutečně být. V někoho, za koho se nemusel stydět a kdo se mohl hrdě nazývat jejich přítelem.
Opravdu nechtěl přerušit jejich společnou chvíli, ale bylo to nezbytné. Zdálo se, že oba zapomněli na to, kde se nacházejí a z hlediska bezpečí jich obou bylo opravdu vhodné, aby se co nejdříve vytratili. Odkašlal si a natáhl se po Billovi, který mu byl blíž. Dotkl se jeho ramene a sklonil hlavu.
„Měli bychom jít,“ navrhnul, když se oba otočili ve směru jeho slov a pohlédli na něj překvapenými pohledy.
Tom se vzpamatoval jako první. „Máš pravdu,“ řekl a znovu obrátil svůj pohled na Billa. „Můžeš vstát?“ zeptal se jemně.
Černovlásek váhavě pohnul končetinami, ale nebyl si jistý, zda v nich má tolik síly, aby byl schopen dojít až k autu. Smutně zakroutil hlavou.
„To nic,“ Tom jej něžně dloubl do špičky nosu. „Ponesu tě.“
„Jsem těžký.“
Bill se snažil protestovat, ale nebylo mu to nic platné. Tom jej vyzvednul do náruče s takovou lehkostí, jako by nevážil víc než hromada knih, se kterou se potýkal jen před pár hodinami.
Bill se v duchu smutně pousmál. Nemohl uvěřit, že od okamžiku v knihovně uplynulo jen několik hodin. Zdálo se, že uplynula celá věčnost od chvíle, co byl naposled ve škole, vedl rozhovor s profesorem Higginsem a jen o něco později s Georgem.
Andreas utíkal napřed a než stačili dojít k autu, nastartoval motor, otevřel jim dveře a z kufru vytáhl batoh s Billovými věcmi, který hodil na zadní sedadlo. Poté usednul za volant a vydechl překvapením, jakmile zjistil, že v autě již déle není sám. Místo spolujezdce bylo obsazené; krčil se na něm hubený třesoucí se pes, který se sklopenýma ušima a spuštěným chvostem vysílal k Andreasovi vystrašené pohledy.
Překvapeně zamrkal, na rty mu vystoupil slabý úsměv. Nikdy nebyl pejskař, v jeho starém bytě nepřežila ani kytka, natož nějaké zvíře. „Kde se tady bereš?“
Natáhl ruku a nenápadným gestem se mu snažil naznačit, aby vystoupil. Pes se jen ohlédl za sebe na deštěm omývanou nicotu, zakňučel, zkroutil se do klubíčka a odmítal se hnout. Krom toho byl ve stavu, kdy bylo téměř nemožné se hýbat. Byl jen samá kost a kůže, jeho křehoučké tělo zdobily hluboké rány i staré jizvy, opravdu naléhavě potřeboval veterináře.
Andreas chvíli váhal, ale nakonec se natáhl, aby zavřel dveře na straně spolujezdce a tím rozhodl, že se pes vrátí do města s nimi. Vezme jej k veterináři a pak do útulku. Byl si jistý, že ať už se dostane kamkoliv, bude to rozhodně lepší, než kdyby jej nechal na pospas divokému počasí.
Poté, co nastoupili i Bill s Tomem, pes jako by v sobě nalezl poslední zbytky síly. Posadil se a všemožně se snažil dostat na zadní sedadlo, aby patřičně poděkoval svému zachránci.
„Co je to za psa?“ zeptal se Tom, zatímco z Billa svlékal promočený svetr. Když se natáhl pro suché oblečení, schytal i on několik olíznutí.
„Patří jim,“ odpověděl Bill tiše. „Myslím, že kdyby tam zůstal, dopadl by mnohem hůř než já. Nemohl jsem ho tam nechat.“
„Mohl bych ho ve městě vzít k veterináři. Prohlédne ho, dostane nějaké léky a bude v pořádku. Pak ho zavezu do útulku.“
„Ale no tak, nedívej se tak smutně,“ šeptl Bill, vpíjeje se do velkých nevinných očí zvířete. „Bude ti tam mnohem líp. Už ti nikdo neublíží.“
„Můžeme se nejdřív stavit u mojí babičky,“ navrhnul Andreas zepředu, když auto konečně opouštělo pozemek. Vzápětí ztišil hlas. „Kdysi učila na zdejší základní škole. Ona… znala tvou matku, takže pokud by ses chtěl na cokoliv zeptat…“
Tom si všiml, jak sebou Bill při zaznění toho jména trhl. Obrátil se k němu a pohlédl na něj smutnýma očima.
„Můžu?“ zeptal se nesměle.
Tom se nacházel ve stavu, kdy by mu byl schopen snést i modré z nebe. Kdy by pro jediný úsměv těch překrásných rtů udělal i nemožné a pokud stačilo tak málo, byl ochoten mu to dát. Dlouze jej líbl do vlasů a přikývl. V duchu se pousmál.
Bill nakonec vždy musel dostat své odpovědi.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 15
——————————-
vim, ze to nepatri k povidce, ale zajimalo by me, jestli se jeste nekdy ozval ten psycholog co zkoumal dvojcata 🙂 diky
Nádhera, nádhera a ešte raz nádhera! Ďakujem!
Děkuju B-kay. Další krásný díl. Jsi velká spisovatelka. Nedávno jsem četla rozhovor s tebou a úplně mi vyrazilo dech že jsi slovenka. Píšeš líp než většina čechů.
Na to se nedá říci nic jiného než prostě ktása!! Tak procítěné…jakoby jsem tam byla s nimi. Díky.
[1]: Neozval. J. :o)
Jsem tak ráda, že jsou konečně všichni spolu a snad brzy budou v pořádku. Je nádherné, jak se ti dva milují, jak moc Tom miluje Billa. Nemůžu uvěřit tomu, že jej Bill k sobě pustil a důvěřuje mu. Miluji tuhle povídku, moc děkuji za díl a těším se na další!
To byl teda sakra adrenalin. Úplně jsem prožívala, jak Tom do toho kreténa bušil. Může být rád, že to odneslo jen pár zubů. Stejně bych si tipla, že mu už byly k ničemu.
Bill bude v pořádku, pevně tomu věřím.
Díky, těším se na pokračování.
Uff, tak teď už je Bill snad v bezpečí. Měla jsem o něj šílený strach a díky bohu, že vypadá celkem v pohodě. Tohle si sice ponese s sebou už do konce života v duši, ale fyzicky vypadá celkem dobře a to je zatím hlavní. Tom je můj hrdina! ♥ Je nádherné, že Billa miluje tak moc, že se vrhne do rvačky, i když to dělá nerad.
Billovi teď jen přeju, aby se z toho brzy dostal a hlavně aby mu bylo odpovězeno alespoň na většinu jeho otázek, co má. Věřím, že mu to musí v hlavě pořádně šrotovat a že chce znát odpovědi. Kdo by taky nechtěl?
A už u minulého dílu jsem tajně doufala, že by s sebou kluci mohli vzít toho pejska, protože na utrpění zvířat jsem strašně háklivá, byť je to jen vymyšlené. Možná by si jej Bill nakonec mohl nechat doma? I když těžko, říct, už má dost svých zvířátek..Ale hlavně, že pejsem není tam, kde byl. Útulek je milionkrát lepší!
Děkuji za dech berou díl! ♥
Já se tak bála že to to nestihnou Moc se mi tam líbil Andreas jak se nad sebou zamyslel.