autor: Ainee
Záměr
„Chci tě požádat o laskavost,“ uvedl Georg bez okolků a klesl do křesla.
Bill ohromeně vzhlédl od papírů k vážné tváři svého přítele. Od kdy Georg žádal o pomoc?
„Okay,“ odpověděl rychle. Pokud skutečně slezl ze svého piedestalu na dost dlouho, aby požádal o pomoc, Bill jej neodmítne. „O co jde?“
Georg na okamžik přemýšlel, jestli dělá správnou věc. Za normálních okolností by si našel způsob sám, opravdu nerad žádal o pomoc, ale už udělal všechno, co mohl a došly mu nápady. Zamračil se a přiznal svou porážku. „Potřebuju tvou pomoc s Gustavem.“
Bill potlačil smích a vážně přikývl, cukající koutky však dokázal jen těžko skrýt. „Já nevím, co ode mě čekáš, že můžu udělat, ale pokusím se udělat cokoliv, co potřebuješ.“
„No, to je přesně ten problém, nebo ne? Já nemám tušení! Vážně, už jsem zkusil všechno a on stále prchá i jen při zmínce mého jména.“ S odfrknutím zarazil Billovy přicházející argumenty. „Nesnaž se lhát, já vím, že je to pravda.“
Bill pro jednou držel jazyk za zuby a jen čekal. Georg měl stále ještě něco na srdci.
„Chci říct, co jiného ještě můžu udělat? Snažil jsem se být agresivní, snažil jsem se o celou tu pitomost s ´dáváním mu prostoru´. Sakra, dokonce jsem se snažil být celý sladký a podobné sračky. Nic! Vždycky mě nakonec odmávne, jako bych byl vzduch. Do prdele, už mi došly všechny nápady, Bille. Nemám nic!“
„Ale já pořád nevím, co ode mě čekáš, že udělám. Já neumím zázraky, Georgu.“
„Zatraceně.“ Georg si položil hlavu do dlaní a poraženě s ní zavrtěl. „Já nevím, Bille.“
Nějakou dobu mlčky seděli. Brunet si točil svými dlouhými vlasy kolem prstů a jeho mysl neúnavně pracovala, aby přišla s nějakým řešením problému.
Bill zíral z okna, zády ke svému kamarádovi v nouzi, a přemýšlel, jakým způsobem by bylo nejvhodnější přistupovat k tomuto problému. Jeho jediný nápad byl promluvit si o tom s Gustavem, ale to asi nebude snadné, on nebyl nijak zvlášť hovorný chlapík.
Přesto, Bill udělá to, o co jej Georg požádal, pokusí se pomoct. V Billově mysli to fungovalo takhle: pokud se Georg uchýlil k tomu, aby jej požádal o pomoc, mohlo to znamenat jen jednu věc, skutečně Gustava miloval. A pokud tomu tak bylo, kdo by byl Bill, aby odmítl kamarádovu žádost o pomoc?
„Hádám, že si s ním prostě budu muset promluvit. Nemůžu říct, že bych tady viděl nějaký jiný způsob,“ řekl, s rozhodnutím to nějak vyřešit.
Georg zašeptal úlevné děkuju, a Bill se široce usmál na svůj odraz v okně. Bylo to pravděpodobně poprvé, co kdy slyšel Georga pronést tato slova, to se stávalo málokdy. Bylo příjemné být pro jednou na přijímacím konci vděčnosti.
„To nestojí za řeč.“ A teď jak tyto novinky přednést svému chudákovi šéfovi ochranky?
***
„Gustave, máš chvilku? Je tu něco, co bych s tebou chtěl prodiskutovat.“ Bill strčil hlavu do Gustavových dveří kolem oběda a zachytil jej, zrovna když jedl o samotě svůj sendvič.
„Jistě,“ odpověděl Gustav mezi sousty. Jeho matka jej učila, aby nikdy nemluvil s plnými ústy, ale byl příliš unavený na to, aby se o to staral. Posledních pár nocí sotva spal, jak se mu v hlavě neustále odehrávala konverzace s Georgem, kterou vedli před několika dny.
Utřel si ústa ubrouskem, jenž rychle zlikvidoval, a pak si složil ruce na desku stolu. „Jak vám mohu pomoci, pane Kaulitzi?“
S povzdechem nad tím formálním tónem Bill nahodile vklouzl do křesla. Bude muset toho chlapa jednoho dne naučit, jak se uvolnit.
„Vlastně jde o osobní záležitost, kterou bych s tebou rád probral, pokud ti to nevadí.“
To zjevně Gustava zachytilo nepřipraveného, ale rychle se dal zpátky dohromady. „Samozřejmě, že ne. Co se děje?“
S kousáním do spodního rtu Bill hledal ta správná slova. Kde začít? Upřímně řečeno, vlastně mu do toho zatraceně vůbec nic nebylo, takže bude muset našlapovat opatrně.
„Vlastně jde o Georga,“ začal a povšiml si záškubu v Gustavově pravém oku. Ach bože, tohle nebude jednoduché. „Nedávno se u mě stavil,“ navázal, „a požádal mě o pomoc.“
Zdálo se, že to bylo přesně to pravé, co měl říct, protože blonďákův přísný výraz ve tváři byl rychle nahrazen starostlivým. Georg měl trable?
„Zdá se, že má problém s tím, aby objekt jeho milostného zájmu vzal na vědomí jeho city.“ Znělo to opravdu hloupě, dokonce i ve chvíli, kdy to vyslovil, ale prostě nemohl najít jiný způsob, jak to říct, takže to muselo stačit.
„Nechápu, co to má společného se mnou nebo s vámi, pane Kaulitzi. Jsem si jistý, že pan Listing brzy přesune svůj zájem ke větším a lepším věcem – nepřipadá mi jako vytrvalý druh.“
Sklíčený z Gustavových ostrých slov se Bill na křesle zhroutil.
„Hádám, že máš pravdu,“ připustil. Koneckonců. Byla to smutná pravda. Zatímco se zvedal ze svého sedadla, udělal Bill poslední chabý pokus, jak proniknout do tvrdého muže. „Hádám, že jsem si prostě myslel, že tentokrát je to jiné.“ Odmlčel se pro efekt. „Ještě nikdy předtím mě o pomoc nepožádal.“ Tiše opustil místnost a zanechal tan blonďáka s jeho myšlenkami.
Gustav už pochyboval o svých slovech dokonce ještě dříve, než opustila jeho rty. Ano, věděl, že Georg to myslel vážně, jen si prostě nebyl jistý, jestli by se odvážil vsadit své peníze na to, že brunet vážný i zůstane.
***
„Děkuju!“ Zaječel Bill a objal Toma kolem krku. „Ty jsi definitivně ten nejlepší přítel ze všech!“
Se smíchem Tom políbil euforického tmavovlasého muže na čelo a jemně ho poplácal po hlavě. Bill svraštil nos, téměř naštvaný, že je s ním jednáno jako s dítětem. Ale zase, bylo to docela sladké.
„A evidentně velmi špatný kamarád.“
„Neboj se, on tě nepovažuje za kamaráda,“ posmíval se mu Bill a vyplázl na něj jazyk.
„No, to je teda pěkné,“ odfrkl si Tom a poraženě zavrtěl hlavou. Opravdu by se měl naučit, jak Billovi říct ne; kazil ho. „Ale nevidím důvod, proč by moje vměšování mělo nějak pomoct,“ řekl a pokrčil rameny. „Sotva je oba znám a ani jednomu z nich stejně nezáleží na mém názoru. A abych jim dával rady v lásce, no, to je jako zahrávat si s ohněm.“ Na okamžik nad tím uvažoval, než změnil názor. „Raději bych z toho měl něco mít!“
Bill tajnůstkářky kývl a slíbil, že bude.
Po Tomově páteři projelo zachvění, jen aby skončilo někde dole v jeho palcích, jak už nemělo kam dál pokračovat, a cítil v nich mravenčení, což nebylo tak úplně nepříjemné.
Jestli si Gustav myslel, že to Bill prostě nechá být, tak byl vážně na omylu. Ne, Bill to nepřestane zkoušet, dokud nebude zcela přesvědčený o tom, že Gustav Georga ani v nejmenším nemá rád – a pravděpodobně ani potom. Bill si byl naprosto jistý, že Gustav něco cítí k jeho otravnému kamarádovi, a jejich poslední rozhovor jej o tom jen přesvědčil. Dělal si starosti už jen ve chvíli, kdy si myslel, že má Georg potíže, a slova, která použil, no, jednoduše s nimi zněl jako opovržená ženská. Gustav nebyl lhostejný, jen měl záchvaty vzteku z Georgových vyhýbavých, nic neříkajících činů.
***
„Jsi zpátky,“ konstatoval Gustav nevzrušeně.
„Vypadá to tak,“ odpověděl Tom úsečně a znovu zvedl sprej.
Ve vší upřímnosti, Tom přišel s jediným úmyslem, a to promluvit si s Gustavem, ale jakmile zjistil, že stojí před galerií, nepřál si nic jiného, než být sám se svou malbou. Byl tak zaneprázdněný svým dalším uměleckým projektem, pokud mohl být tak smělý, aby to nazýval uměním, prací, kam byl zavolán před pár dny, a trávením času s Billem, že zadní stěna Billovy galerie byla nedbale opomíjená.
Při pohledu na zeď si nemohl pomoct, aby se neusmál. Už zapomněl, jak daleko pokročil. Ve skutečnosti tam toho moc nechybělo, aby mohl říct, že je hotovo. Přesto, pomyslel si a zamyslel se nad obrazem, něco tomu chybělo. Jistě, vypadalo to více méně přesně tak, jak si to představoval ve své hlavě, ale po posledních finálních úpravách nedokázal zabránit pocitu, že tomu něco chybí, něco důležitého.
„Takže ses uchýlil k tomu, abys opět přišel v noci? Co se stalo? Řekl bych, že práce za světla by byla jednodušší a není to tak, jako by se tě teď snad někdo odvážil vyhnat.“
Chladný hlas vytrhl Toma z přemítání a on se otočil, aby se setkal s blonďákovýma očima. Na vteřinu držel jeho pohled a zvažoval kousavou odpověď. Pak si ale vzpomněl na svůj původní cíl a místo toho se nesměle pousmál. „Říkej tomu nostalgie.“
Gustav ze sebe vydal rozhořčený zvuk a věnoval malbě zkoumavý pohled. „Je to skoro hotovo?“ Připadalo mu to více či méně dokončené, a ačkoliv by to nikdy neřekl nahlas, vlastně se mu to líbilo. Bylo to tmavé a dramatické, ale zároveň jasné a klidné. Bylo to vůbec možné?
„Víceméně.“ S pozastavením Tom obrazu věnoval ještě další zamyšlený pohled. „Ale není to ono.“ Nečekal na odpověď druhého muže a místo toho pokračoval v malování.
Gustav Toma chvíli v tichosti sledoval při práci a přemýšlel, co tím myslel. Vypadalo to dobře. Zamračil se a začal hledat nedostatky, žádné nenalezl. Co tím myslel, že to není ono? Gustav začal přecházet a snažil se si to prohlédnout ze všech možných úhlů, aby našel to, co tam Tom viděl, nebo spíše co tam neviděl. Pak mu to došlo. „Něco tomu chybí.“
Tom se zazubením přikývl a ani se nenamáhal zastavit v práci. „Jo, něco tomu definitivně chybí.“
Gustav na chvíli odložil svou netečnou masku a vyslovil svou předchozí nevyřčenou otázku. „Co je to?“
S rozhodnutím, že stejně nic neudělá, Tom rychle sešplhal ze žebříku a přidal se ke Gustavovi, který upřeně zíral na zeď. „Nejsem si jistý. Je to něco, co nedokážu vysvětlit.“
Oba muži mlčky stáli a snažili se vyřešit tu záhadu. S nakloněním hlavy mírně na stranu Tom přemýšlel. Jistě, vypadalo to dobře, pomyslel si – jako pozadí.
V tu chvíli na to přišel. „Kurva! Proč jsem to neviděl už dřív?“
Gustav nad tím náhlým výbuchem strachy klopýtnul vzad. Zatraceně, opravdu musel tak hlasitě řvát? „Co?“ Tom na to očividně přišel.
„Je to jen pozadí. To je ten problém! Tak moc jsem se soustředil na to, aby to město vypadalo dobře, že jsem si ani nevšiml, že to nemá žádný hlavní bod. Chlape, jak mi mohlo uniknout něco tak důležitého?“ Tom se až trochu příliš tvrdě plácl do čela a proklínal svou slepotu.
„Počkej, chceš říct, že budeš malovat přes to?“ Gustavovi trvalo celé dvě minuty, než skutečně pochopil, co Tom říká, ale jakmile mu to došlo, byl zděšen. On se to chystal zničit?
„No, jo, hádám, že ano.“ Ta koncepce pro Toma nebyla nová, dělal to celou dobu, ale v Gustavových očích to byla obrovská tragédie.
„To nemůžeš udělat!“ Téměř taky křičel a síla jeho hlasu, nemluvě o úrovni vášně, Toma překvapila. Vůbec ho nenapadlo, že by se Gustav staral o jeho obraz, a když jej teď viděl, jak je celý rozohněný, zmátlo jej to.
„Hej, uklidni se, člověče. To není konec světa. Sakra, dokonce půjdu tak daleko a řeknu, že se to mělo stát. Jak jsem řekl, něco tomu chybí. Oba to vidíme. Já prostě půjdu a dodám to.“
Gustav přikývl, ačkoliv si nebyl úplně jistý, že Tomovi věří. „Takže,“ kapituloval. „Řekni mi, co tomu chybí?“
S tajnůstkářským úsměvem poklepal Tom Gustavovi na hrudník a tím jej vylekal. Dal vůbec někdy Tomovi povolení se ho dotknout?
S pohledem na blonďákův zmatek se Tom rozesmál. „Srdce, Gustave, chybí tomu srdce.“
***
Káva byla horká, ale Tom ji stejně vypil. Dostával se k němu noční chlad, zalézal mu pod oblečení a chladil jej až do morku kostí. Mírně se zavrtěl, přimhouřil oči a dál zíral na zeď. Popichovalo jej to, vysmívalo se mu to, že nevidí něco tak evidentního, a on to za to v duchu proklínal.
„Víš,“ začal Gustav, zavrtěl se na svém místě a opatrně usrkl ze své kávy. „Nemám vůbec ponětí, o čem to mluvíš.“
Po Tomově velkém ´Heuréka!´ se na chvíli stáhli do tepla galerie a připravili konvici čerstvé kávy, než se spolu s židlemi a horkou kávou vrátili zpět do temné noci.
Snažili se najít srdce obrazu. Alespoň to bylo to, co Tom řekl Gustavovi před pěti minutami, když se zeptal, co to sakra dělají, když tam jen tak sedí a zírají na zeď. Nedávalo mu to smysl předtím a definitivně mu to nedávalo smysl ani teď.
„No, přemýšlej o tom takhle; znáš ten obraz ´Výkřik´ od Edwarda Muncha, že jo?“ Zeptal se Tom a Gustav přikývl. „No, a teď si ho představ bez té křičící osoby v popředí.“
Gustav zvedl obočí a přemýšlel, kam Tom míří tou analogií.
„Už by to nebyl ´Výkřik´, že? Byl by to jen obraz náhodného kousku norské krajiny.“
Gustav znovu přikývl a snažil se dát dohromady to, co Tom říkal.
„Teď se podívej na zeď.“
A tak to Gustav udělal, podíval se na zeď a na futuristické město, které Tom tak šikovně vystavěl, a najednou se mu rozsvítilo. Jistě, vypadalo to dobře, ale chyběla tomu ta řvoucí osoba, jak by to tak řekl. „Ahaa.“ Ten zvuk mu unikl ze rtů dřív, než to dokázal zastavit, a Tom se zasmál.
„Teď to chápeš.“
„Takže co je tvá křičící osoba?“ Zeptal se Gustav a napil se kávy. Rychle chladla a on musel zatleskat své vlastní prozíravosti, že s sebou vzal termosku. Doplnil jejich šálky horkou tekutinou a pousmál se. Možná, že Tom nakonec nebyl až tak špatný kluk. Trávení času s ním bylo podivně relaxující.
„Ještě nevím, a to je to, co mě štve.“ S povzdechem Tom zíral do svého šálku, ovinul kolem něj pevně prsty a vychutnával si teplo z něj vycházející, které mu ohřívalo promrzlé dlaně.
Gustav si znovu a znovu v hlavě přehrával Tomova slova a tvrdě přemýšlel.
„Ale říkal jsi, že tomu chybí srdce. Proč jsi použil tohle slovo?“ Zamračil se, to nebyla první věc, která by mu přišla na mysl, kdyby to měl vysvětlit vlastními slovy. „Mohl bys to pravděpodobně vyjádřit lépe jinými slovy.“
Tom tiše zabručel a přemýšlel nad Gustavovou otázkou. Měl naprostou pravdu, samozřejmě. Existovalo tolik jiných slov, které mohl použít. Hlavní bod, střed, dokonce i jádro… Tolik slov na výběr a on si vybral srdce. Mírně zčervenal, když to v duchu přičetl na vrub Billovi. Už od chvíle, kdy vstoupil do Tomova života, se přeměnil do tohohle obrovského romantického blázna, kdy láska byla jediná věc na jeho mysli.
Jak jeho myslí probíhaly obrazy a vzpomínky na Billa, od prvního dne, kdy se setkali, až do chvíle, kdy se dnešního rána rozloučili, obraz před ním se začal měnit v něco jiného. Viděl, jak město ustoupilo do pozadí, zatímco jeho místo zabral jiný obraz a jeho kousky zapadaly do stávajícího obrazu, jako by jim odjakživa bylo souzeno tam být.
„To je ono,“ vydechl, se vzdáleným pohledem, jak mu tvář rozsvítil úsměv.
Gustav mu věnoval tázavý pohled a přemýšlel, jestli měl ve zvyku mluvit, jako by všichni ostatní byli schopni číst jeho myšlenky. Protože, upřímně, Gustav to nedokázal a byl za to taky docela rád, ale přece jen tak bylo o mnoho těžší Tomovi rozumět.
„Co je ono?“ Zeptal se nakonec, když se Tom neměl k tomu, aby to rozvedl.
Tom se zubil a obrátil se k blonďákovým tázavým očím. „Měl jsi naprostou pravdu, Gustave, jen jsem to prostě dřív neviděl.“
„Měl?“ Gustav potřásl hlavou, aby si ji vyčistil. „Počkej, v čem přesně jsem měl pravdu?“
S rozhodnutím, ponechat svou vizi ještě po nějakou dobu tajemstvím, Tom tajuplně zavrtěl hlavou. „Použil jsem to slovo z nějakého důvodu. Což mi připomíná,“ pokračoval Tom poté, co mu Gustav věnoval otrávený pohled.
Gustav chtěl vysvětlení, ne další hádanky. „Připomíná ti to co?“ Málem ta slova odplivl, jak začínal mít po krk Tomových her.
„Georg je do tebe zamilovaný. Myslím, že bys mu měl dát šanci.“
Gustav protočil oči a vzdal to. Vážně nerozuměl tomu, jak Tomova mysl pracovala. Skákal z jedné věci na druhou, že bylo těžké s ním držet krok. Ale měl pravdu. To, že byl do něj Georg zamilovaný, nebyla žádná novinka, to byl fakt. Skutečnost, kterou znal už delší dobu. To, že by mu měl dát šanci, taky nebyla novinka. Byla to pravda, u které se ukázalo být příliš těžké ji přijmout.
„Proč bych měl?“ Podle Gustavova názoru tu bylo příliš mnoho věcí, které mluvily proti. Georg nebyl zrovna někdo, komu byste mohli lehce předat své srdce, byla větší šance, že ho nakonec pošlape, než že se o něj dobře postará.
„Ty mi řekni, ty jsi ten, kdo ho miluje.“
Jak to, že jej Tom znal tak dobře, to byla pro Gustava obrovská záhada. Všiml si už na party, jak snadno Tom poukázal na věci, které se tak snažil skrýt. Nikdo jiný v něm nedokázal tak bez námahy číst, a to bylo děsivé. Neotvíral se někomu snadno. A pokud vůbec ano, bylo to jen pro ty, které považoval za důvěryhodné. Tom, na druhou stranu, prostě vtančil dovnitř, bez jakýchkoliv zábran, a pošlapal všechny jeho pečlivě vystavěné stěny svými velkými, dotěrnými botami.
„Protože to nakonec stejně posere.“
Tom se napil kávy, aby se nahlas nerozesmál. „A jak to můžeš vědět, když to ani nezkusíš?“
Tom měl pravdu, samozřejmě, ale Gustav neměl chuť to přiznat. Znal rčení ´Je lepší milovat a ztratit, než vůbec nemilovat´, jen si prostě nebyl jistý, jestli má odvahu to zkusit. Na hlídače byl docela zbabělec. „Nevím.“
„Přesně!“ prohlásil Tom vítězně.
Nebylo třeba to jakkoliv dále prodiskutovávat. Tom se vyjádřil jasně a Gustav to pochopil. Nyní vše, co musel udělat, bylo riskovat a doufat, že jej to při tom procesu nezničí. To se ovšem snadněji řekne, než udělá.
autor: Ainee
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Je vtipné, jak se do Gustava všichni obuli. Jsem zvědavá, jestli se Gusta k něčemu odhodlá. A taky mě hodně zajímá, čím Tom doplní své dílo.
Díky za překlad a těším se na pokračování.
Krásne, veru krásne. Ale úprimbe, niekedy si nie som istá, krorý pár mám nahradšej. Už mi chýba len to, aby sa viac povenovalo aj Andreasovi a jeho milému… Veľmi príjemná poviedka.
Nevím koho mám litovat víc. Jestli Georga že se mu nedaří nebo Gustava že od něj nemá pokoj. Tom s Gustavem si mezi sebou vytvořili fakt pěkně přátelství. Díky Zuzu, překladatelské bohyni za další díl. Protože já zkrátka miluju tuhle povídku. 😀
Georg mě dostal, když přišel za Billem s tím, aby mu pomohl. Jak už o tohle musí Georg žádat, je zle! 😀 Chudák asi nepočítal s tím, že dobývání Gustava bude tak těžké.
Naopak Gustava je mi teď trochu líto. Naprosto jeho rozpolcení chápu, protože zamilovat se do někoho, u koho si nikdy nejste jistí, jestli vám za chvilku nepláchne za někým jiným, je těžké. A dát tomu člověku šanci? Ještě těžší! Rozhodně jsem za to, ať to Gustav zkusí, protože by jednou mohl hořce litovat. Rčení, na které si sám Gustav vzpomněl, je pravdivé a stojím si za ním, takže jen do toho! Snad k tomu brzy sebere odvahu. Každopádně mě opravdu baví, jak se do toho Bill s Tomem pořádně obuli a oba si umanuli, že si s Gistavem promluví. 😀
Joo, a prapodivné přátelství Toma s Gustavem se mi líbí. Oba jsou strašně jiní, nežten druhý, ale myslím, že k sobě hezky pasují.
Děkuji Zuzu! ♥
A ještě jsem zapomněla napsat, že se těším, až Tom dokončí to svoje dílko. A hlavně, co bude to jeho TOP na té malbě. 😉 A na Gustavovo prvotní zděšení, že Tom bude přes obraz malovat nic nemá. Chechtám se ještě teď! 😀
To bylo perfektní jak Tom donutil slovy Gustava přemýšlet a jsem zvědavá co Tom nasprejuje na ten obraz.
Zdá sa, že na pomoc zaláskovanému Georgovi sa podujalo viac ľudí:) som zvedavá čo nakoniec Gustava presvedčí… Veľmi by som tú Tomovu stenu chcela vidieť. A hlavne už aj s tým srdcom ktoré tam ešte chýba:) Veľmi pekne ďakujem za kapitolu.
Takže Georgovi už došli nápady? 😀 Však prečo nie, požiadam o pomoc iných, aby Gustava prehovorili, aby mu dal šancu 😀 😀 Ale Tom nakoniec zabodoval.
A som zvedavá, čo Tom pridá do svojho obrazu, aby to bolo to pravé 🙂