autor: B-kay
Omlouvám se za dlouhou prodlevu mezi díly, ale nebylo v mé moci zařídit to jinak. Doufám, že tohle bylo naposled, co jste museli takhle dlouho čekat a že se tady další díly budou objevovat s jistou pravidelností. Dnešní díl je na mé poměry jedním z těch kratších, ale věřím, že si jej přesto vychutnáte a že vám možná vykouzlí i drobný úsměv. Já vám k tomu mohu popřát jen hezké počtení a krásný zbytek večera 🙂
Existuje mnoho kritérií, podle kterých můžeme dělit chemické reakce. Podle vnější změny je dělíme do pěti skupin. O syntézu neboli chemické slučování se jedná, pokud ze dvou nebo více prvků vznikne produkt, sloučenina, která je ve většině případů složitější než výchozí látky. Analýza je zase jiný název pro chemický rozklad, jedná se o reakci, při níž se molekula rozpadne na jednodušší látky. Substituce nastává, když je část molekuly nahrazena jiným atomem, případně skupinou atomů. Konverze je složitější označení pro podvojnou záměnu, při níž si během reakce dvě reagující látky vyměňují atomy nebo funkční skupiny. A konečně hoření – prudká, velmi silná exotermní reakce.
Když jsme se potkali, nastala syntéza. Nadpřirozené síly rozhodující o našich osudech zařídily, že se mezi námi vytvořila vazba, pouto, zpočátku křehké, nestálé, tak zvláštní a neidentifikovatelné. Neuměl jsem najít název pro to, čím jsme byli. Dodnes to neumím.
Dalším krokem v našem růstu byla substituce, prostřednictvím které jsem ti odevzdával do rukou drobné úlomky své duše, kousky, o které jsem už více nestál. Nejistotu, nedůvěru, strach, uzavřenost, zůstal jsem otevřený a přijímal ty tvé. Dovolil jsem, aby došlo k záměně. Chlad byl nahrazen teplem, temnota světlem a šedé stíny se rázem proměnily v pestrobarevné obrazce. Postupovali jsme a vytvářeli rovnováhu, nádhernou souhru, až dokud to v jednu chvíli přestalo stačit. Potřebovali jsme víc, drobné úlomky našich duší už nebyly schopny dále vytvářet reakci, proto jsme do děje vložili mnohem víc. Větší část sebe sama. Vložili jsme do něj všechno s vyhlídkou nejistého konce. Konverze našich srdcí byla riskantní, ale podařila se, byla úspěšná a jejím výsledkem je vzájemná důvěra, víra, že si neublížíme, že nezlomíme tomu druhému srdce. Posledním krokem k dokonalosti bylo hoření. I v našem případě se jednalo o prudkou, velice silnou exotermní reakci, při níž se uvolňovalo teplo, zatímco my dva hořeli.
Nikdy jsem nevěřil, že jsem schopen žít v páru. Že jsem stejný jako ostatní a že i já potřebuji, aby mě někdo miloval, aby na druhé straně řetězce byla osoba, můj speciální prvek, s nímž jsem ochoten utvořit vazbu. Jsi jedinou výjimkou, Tome, tím jediným prvkem, pro který jsem ochoten zahodit všechno za hlavu, jemuž odevzdám své elektrony a se kterým se dobrovolně pustím do riskantní vazby. Jen tě prosím, nikdy nedopusť, aby došlo k analýze. Nedovol, aby se z nás stalo méně, než jsme teď…
…
„Když jsi mi říkal, že znáš osvědčený recept na usínání, myslel jsem, že se jedná o nějaký speciální čaj nebo něco podobného,“ šeptal Bill a pobaveně zakroutil hlavou, když jej Tom stáhl k sobě na podlahu a oba se zády opřeli o kuchyňskou linku.
„Tohle je speciální recept,“ odpověděl Tom stejně tiše, aby neprobudil Georga spícího ve vedlejším pokoji a opatrně si vložil do klína velký kbelík. Zasténal, když se ledový povrch poprvé otřel o citlivou rozehřátou kůži.
„Akorát to není čaj,“ řekl se smíchem a vzal si lžičku, druhou podal Billovi, který se na ni nedůvěřivě zahleděl a rozhodně se netvářil tak nadšeně jako Tom. Nervózně se ošíval, jeho oči ulpělé na sladké pochoutce hladověly alespoň po jediném soustu, pořád mu však něco našeptávalo, že nedělá správnou věc.
„Tome,“ vydechl a nejistě si skousl spodní ret. Čokoládová zmrzlina vypadala opravdu lákavě, třpyt sněhových vloček poletujících za okny, jako by se pronesl i do její krémové struktury a proměnil ji ve zlatistý krystal.
„Je po půlnoci, neměli bychom… není to zdravé,“ namítl roztřeseným hláskem a překvapeně zamrkal, jakmile si Tom bez jediné výčitky nabral na lžičku pořádnou porci a bez váhání si ji vložil do úst. Zavřel oči a požitkářsky zasténal, jakmile se mu zmrzlina začala na jazyku roztékat a chlad propustil ze svého zajetí všechny hříšné chutě.
„Možná to není zdravé, ale je to skvělé,“ zamumlal Tom s ústy plnými roztékající se zmrzliny, sledoval Billa veselým pohledem a vybízel jej k nějaké akci, marně.
Bill byl naučen odepírat si veškerá potěšení a Tom to dobře věděl. Celý svět už jako malé dítě rozdělil do dvou řádů; na to dobré a to špatné a za nic na světě nechtěl udělat ve své mysli zmatek, nechtěl odstranit hranici, smíchat to všechno dohromady a vytvořit si nový řád. Měl rád ve věcech pořádek, možná proto měl z Toma takový strach, možná proto s ním ze začátku vůbec neuměl vycházet. Tom totiž svým příchodem způsobil hotovou smršť, nic už nebylo na svém místě, a tak se Bill snažil udržet na svém místě alespoň to maličko, co zůstalo nedotčené. Například tím, že nebude jíst sladkosti po půlnoci.
„Opravdu ji nezkusíš?“ zeptal se a dal si do úst další sousto.
Bill se jemně usmál a prsty si přejel po zátylku; jeho oči vykazovaly zmatek a pochybnost, vnitřní boj probíhající v Billově mysli. Tomovi se zdálo, že se už už natahuje po lžičce, místo toho jen s úsměvem zakroutil hlavou a odvrátil tvář.
„Nemyslím si, že by to k něčemu bylo. Dnes se toho stalo tolik a já… musím se s tím vším nějak vyrovnat. Utřídit si myšlenky a nejsem si jistý, jestli by mi k tomu pomohla zmrzlina,“ řekl a tiše se zachichotal, když Tom odložil kbelík vedle sebe a stáhl si Billa na svůj klín.
„Možná by nepomohla, ale obalila by tvé starosti cukrem a čokoládou a všechno by se ti jistě zdálo mnohem jednodušší.“
Bill se znovu zachichotal, omotal nohy kolem Tomových boků a přitulil se k Tomovu hrudníku. Ruce plazící se přes jeho záda jej donutily zavřít oči naslouchat klidnému tempu Tomova tlukoucího srdce a soustředit se pouze na jeho vůni. Na maličký vesmír, který kolem něj vytvořil svým objetím a kde se cítil chráněn. Představoval si, že jsou Tomovy paže vysoké věže, jeho hrudník mohutnou stavbou a jeho uklidňující úsměv řekou obmývající toto magické království. Nechtěl otevřít oči. Nechtěl opustit jeho náruč a už vůbec nechtěl, aby ta chvíle někdy dospěla ke svému konci. Dokázal by tak být věčně. Nechat se objímat, hladit a líbat do vlasů, vnímat příjemné doteky Tomových dlaní, těch, které nebyly stvořeny k ubližování, zůstal by tak, až dokud by nezmizela i poslední ošklivá vzpomínka, pokud by to, co měli teď, nebylo tím jediným, co mu kdy utkvělo v paměti.
„Víš, proč mě napadla zmrzlina?“ zeptal se Tom šeptem. Bradou se opíral o Billovu hlavu, občas jej líbl do vlasů, jinak jen vdechoval jejich vůni a nechával se laskat jejich hedvábnou strukturou.
Bill neotvíral oči, pouze zavrtěl hlavou.
„Dělal to tak můj dědeček.“
Bill zpozorněl, i když to na sobě nedal znát. Otevřel oči a díval se do prázdna, do tmy v části, kde byl stůl a dřevěné židle a pod jednou z nich malé spící kotě s ponožkou, kterou bude Georg zítra ráno rozhodně postrádat.
„Dělal co?“ zeptal se opatrně.
Tom o své minulosti nikdy nemluvil. O své dědečkovi se sice občas zmínil, ale nikdy nezacházel příliš do detailů a Bill zůstal naprosto ohromen, protože se zdálo, že nastala ta pravá chvíle. Čas na rozhovor, který tak dlouho odkládali. Oba budou muset sundat své masky, prozradit svá nejbolestivější tajemství, a tím se tomu druhému docela otevřít.
„Vždy když mi bylo nejhůř; když jsem upadl, zničil oblíbenou hračku nebo dostal špatnou známku ve škole, nic neřekl. Místo toho se rozběhl do kuchyně, a když se vrátil, pokaždé s sebou přinesl něco dobrého. Čokoládu, zmrzlinu nebo bonbóny. Říkal, že cukr je v takových případech lék. Rozvalili jsme se v mém pokoji na podlaze, povídali si, pojídali jsme bonbóny a já si pomalu uvědomoval, že to zabírá.“
„Možná to bylo jen tím, že jsi byl s tou správnou osobou,“ podotkl Bill jemně, zvedl hlavu a levou rukou pohladil Toma po čelisti. „Pomáhala ti jeho blízkost a vědomí, že jsi na své starosti už víc nebyl sám.“
„Bylo to tím,“ souhlasil Tom, na rtech se mu usadil smutný úsměv. „Bylo to tím, ale nikdy jsem mu to neřekl. Místo toho jsem se tvářil, že jsou ty bonbóny a čokolády kouzelné, ale jediný kouzelný byl on.“
„Musel to být skvělý muž.“ Bill pokračoval v hlazení Tomovy čelisti, konečky svých prstů zajížděl do Tomových vousů a proplétal krátké tmavé pramínky. V Tomových očích spatřil lesk, jeho pohled byl zaplavován slzami a bylo jen otázkou času, kdy mu začnou stékat po tvářích.
„To byl,“ reagoval Tom poněkud roztřeseně. „Ten nejlepší, jakého si lze představit. Byl vším. Dokud jsem byl s ním, nikdy jsem se necítil osaměle. Nikdy jsem neměl pocit, že by mi něco chybělo. A když zemřel…“ odmlčel se a prudce sklonil hlavu ve chvíli, kdy mu z oka vyklouzla první slza.
Bill nic neřekl, místo toho jej k sobě přitiskl ještě pevněji a láskyplně jej líbl do vlasů. Cítil, jak se Tom chvěje, jak se celé jeho tělo otřásá tlumenými vzlyky a byl na pochybách, nejistý, jestli by jej měl utěšit, nebo raději nechat chvíli volně plynout. Jak se zdálo, bylo to poprvé, co Tom zcela propadl své bolesti a plakal pro všechno, co ztratil, pro jediného člověka, který znamenal vše.
„Neměl jsem to dovolit. Měl jsem být statečnější, víc věřit, ale já… nezvládl jsem to. Snažil jsem se, ale nešlo to. Nesnesl jsem pohled na jeho zuboženou tvář, na to, jak se mi pomalu ztrácí před očima. Měl jsem mu být oporou, ale místo toho jsem mu jen přidělával další starosti.“
„Takhle nesmíš mluvit.“ Bill k sobě zvedl jeho tvář a zahleděl se mu hluboko do očí. „Jistě jsi pro něj udělal vše, co bylo v tvých silách.“
„Ale k čemu to bylo? Ztratil jsem ho… tak jako tak jsem o něj přišel.“
„To se někdy stává, nesmíš se tím trápit. Vzpomínej pouze na to hezké, co jste spolu prožili, a buď vděčný za čas, který jste mohli strávit společně.“ Bill se naklonil dopředu a vsál Tomův spodní ret mezi své. Cítil vlhkost, slanou příchuť slz a chvění. Odtáhl se od něj a jemně se pousmál.
„Řekni mi něco hezkého. Nějakou hezkou vzpomínku.“
Tom si pomalu utřel uplakanou tvář, zhluboka se nadechl a zadíval se přes Billovo rameno do okna, za kterým ještě pořád padaly jemné sněhové vločky. Svraštil obličej, nad obočím mu vystoupila drobná vráska. Přemýšlel.
„Ta kachna,“ vydechl nakonec třesoucím se hlasem. „Kachna Marie.“
Bill překvapeně zamrkal, rty se mu nevědomky zkroutily do pobaveného úsměvu. „Kachna Marie?“
Tom rychle kývl hlavou. „Pojmenoval ji po babičce. Byla jeho oblíbenkyní. Nebyla na dvorku s ostatními, ale s námi v domě. Pořád ji vykrmoval, byl na ni tak hrdý,“ odmlčel se, a když pokračoval, už to byl zase ten starý Tom, který se i přes slzy v očích slabě usmíval. „Byla strašně tlustá,“ šeptl a na to se oba tiše zasmáli.
„Kachny bývají tlusté.“
„Ne ne ne, tahle byla extrémně tlustá. Byla tak tlustá, že nedokázala projít těmi malými dveřmi na ohradě a neměla mě ráda, protože jsem se jí pořád vysmíval. Kdybys ji viděl… byla tak legrační, nikdy jsem nechápal, jak mohly ty její malé nožičky unést takovou váhu.“
Bill pobaveně kroutil hlavou a usmíval se. „Ve farmářském kvízu byla otázka ohledně kachen, myslím, že to mělo něco společného právě s krmením, ale už si nemůžu vzpomenout.“
„V jakém kvízu?“ Tom překvapeně zamrkal a Bill stydlivě odvrátil tvář.
„Ve farmářském kvízu, ve kterém jsem vyhrál Tomiho.“
„Tomu nevěřím.“ Tom si z tváře setřel poslední zbytky slz a pokoušel se držet Billovy rady. Myslet jen na to hezké. „Myslel jsem, že sis ho koupil.“
„Nekoupil,“ odpověděl Bill s úsměvem. „Jednou ročně se tady pořádají farmářské trhy. Georg mě přemluvil, abychom se tam šli z legrace podívat a pak mě z legrace přihlásil do té soutěže.“
„Takže tys ve vědomostním kvízu týkajícím se věcí kolem farmařiny porazil zkušené farmáře?“
„Byla to jen náhoda.“ Bill cítil, jak mu hoří tváře. „Otázky nebyly vůbec těžké.“
„Jsi neuvěřitelný.“ Tom jej hravě dloubl do boku a zvedl ruku. Ukazováčkem poklepal po Billově čele. „To, co tam ukrýváš, je opravdu vzácnost.“
„Můj mozek není ničím výjimečný, jen se v něm informace drží déle než u ostatních lidí.“
Bill byl rád, že odbočili od vážného tématu a posléze sklouzli do uvolněného rozhovoru plného tichého chichotání, škádlení a hravých polibků. Věděl, že se tomu nebude moct vyhýbat dlouho a že mu jednoho dne bude muset povědět o své minulosti a o všem, čím si prošel, ale byl rád, že tak nemusel udělat právě v tuhle chvíli. Aby Tomovi udělal radost, odhodlal se dokonce k ochutnání zmrzliny, i když už bylo dávno po půlnoci. Z jednoho sousta se stalo hned několik. Tom položil kbelík mezi jejich těla a střídavě krmil jak sebe, tak i Billa, který jak se zdálo, měl v sobě zarytou vášeň pro čokoládu. Každé sousto zahalilo jeho pohled jakýmsi oparem a vykouzlilo na jeho obličeji omámený úsměv.
„Nedávej tu věc ke mně.“ Bill se na jeho klíně hravě vrtěl a po deseti minutách intenzivního ujídání ze zmrzliny se snažil všemožně uhnout další plné lžíci.
Tom si ji se smíchem vložil do úst, odložil kbelík na původní místo a omotal ruce kolem Billových boků, aby si jej mohl přitáhnout blíž. Jakmile byly jejich obličeje vzdálené necelá dva centimetry, vzájemně si hleděli do očí a dýchali si na rty, Tom věděl, že už nikdy nezažije nic podobného. Pocit, že se ocitnul v jiném světě, na jiné planetě v blízkosti tajemné nadpřirozené bytosti v něm vyvolával pouze Bill a jen jemu patřilo Tomovo srdce.
Palcem jej pohladil po čelisti a obdařil jej zamilovaným úsměvem.
„Tolik tě miluju,“ špitl a špičkou nosu přejel přes ten Billův.
„Já tebe taky,“ vydechl mu Bill nesměle na rty a vzápětí omámeně zasténal, jakmile Tom prudce zrušil mezeru dělící jejich rty, přisál se k Billovým pootevřeným ústům a naléhavě propletl svůj jazyk s tím jeho. Usmál se do polibku, když si uvědomil, že každý milimetr Billových úst chutnal po čokoládě.
///
„Tome, prosím, už mě netrap,“ kvílel trucující Georg, když se na další den ráno ospale vlekl za Tomem, jehož touha udělat Billovi radost a koupit pro něj nějaký dárek, vyhnala z postele už v šest hodin ráno. Nyní měli za sebou polovinu města a další polovina jim ještě zbývala, polovina, které se Georg obával jako čert kříže.
„Už jen kousek,“ zavolal za ním Tom, aniž by se ohlédl a nečekaně změnil směr kroků.
„Máš alespoň nějakou představu?“ Georg si hlasitě zívnul, narazil si pletenou čepici s velikou bambulí více do čela a mrzutě Toma následoval. „Už jsme byli snad všude. V knihkupectví, ve smíšeném zboží, v drogerii, v dalším knihkupectví, v hračkářství a v dalším knihkupectví a pořád nic.“
„Nezapomínej, že jsme šli do hračkářství jen kvůli tobě,“ škádlil jej Tom, zpomalil, a když si všiml Georgova zabijáckého pohledu, nedokázal se ubránit úsměvu.
„Tak!“ zvolal Georg, umíněně zkřížil ruce na prsou a zastavil v hromadě čerstvě napadlého sněhu. „Zůstávám tady. Už neudělám ani jediný krok.“
Tom se pobaveně usmál. „Nemusíš. Jsme na místě,“ řekl a prstem ukázal na něco za Georgovými zády. Georg se zamračil a otočil se.
„Obchod s hudebními nástroji?“ podivil se. „Chceš mu snad koupit kytaru?“ zeptal se se smíchem.
Tom se jen tajemně pousmál a bez dalších řečí proklouzl dveřmi dovnitř. Tehdy to Georgovi došlo.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Moc děkuji za další díl, nemohla jsem se dočkat! Udělalo mi to velikou radost, už jsem se bála, co se děje.
Tenhle díl byl krásný, Bill s Tomem jsou spolu neskutečně roztomilí! Je pěkné, že Tom mluvil o svém dědečkovi, muselo se mu ulevit, když o něm někomu řekl, ještě k tomu někomu, kdo je mu oporou a miluje ho.
Těším se na další díl a děkuji.
To bylo tak dlouho, co jsem musela čekat, ale stálo to za to a jsem ráda, že se tu dnes tento díl objevil. Je kouzelný. Díky.
Oh, ten chemický začátek byl vážně hezký! Bylo to fascinující a k téhle povídce se dokonale hodí. ♥
A díl pokračoval jako vždy dokonale! Tomova chvilka svěřování se byla roztomilá a jde vidět, že to je nejen Bill, ale i Tom, kdo zoufale potřeboval člověka, kterého by mohl milovat a plně mu důvěřovat. Oba sebe navzájem potřebují a jsou díky tomu druhému lepšími lidmi. Zachraňují se navzájem z né moc veselých životů a teprve spolu tvoří šťastnou dvojici.
Nádherná povídka. Moc za ni děkuji! ♥♥
Georgovi to došlo? Mně teda ne. 😀
Krásně jsem si početla a teď přichází chvilka bláhového snění.
Děkuji, těším se na pokračování.
Úžasné vysvetlenie chemických reakcií v praxi:) strašne sa mi to páčilo. Ďakujem za krásnu kapitolu♥
Krásna kapitola mně to také nedošlo co koupej.