autor: Muckátko :o*
Trochu kratší díl, jsem si toho vědoma, ale jsem ráda, že jsem zvládla napsat alespoň tohle. M. :o*
Snaha se cení
Tom seděl v ještě potemnělé kuchyni, jak ranní slunce ještě nemělo možnost vystoupat na oblohu a dovolit novému dni propuknout naplno. Vzhledem k tomu, že mu jeho působiště nenabízelo žádný druh zábavy, u kterého by mohl trávit čas, krátil si dny především spánkem, což byl právě případ předchozího večera. Venku se rychle setmělo a z televize byl znechucený, proto si dal sprchu a usnul na své poměry velmi brzy. Vyspalý a odpočatý se probudil už ve 4 ráno, ale vydržel ležet ještě do půl páté, aby nedělal zbytečný hluk, kdyby jeho bodyguard ještě spal. Udělal si snídani a v naprostém tichu pouze za světla, které bylo připevněné pod horními skříňkami, uždiboval ze svých vajíček a popíjel kávu. Lámal si hlavu, co bude celý den dělat, když se vzbudil tak brzy, čímž si den ještě víc prodloužil. Takhle mu zbývalo o mnoho hodin víc, než půjde zase spát. Kdyby spal do desíti, mohl by si říct, že vstal téměř k obědu, takže zmeškal ráno a dopoledne, pak by si dal oběd a odpoledne už by nějak přežil, ale takhle?
Jeho mizérii přerušily až tiché kroky, které se ozývaly čím dál hlasitěji, jak mířily z chodby do kuchyně.
„Dobré ráno,“ pozdravil Tom Billa, který vešel ještě v domácím oblečení, ve kterém nejspíš pobýval, když nespal a když nebyl na stráži u počítače, do místnosti, kterou už nějakou dobu obýval jeho svěřenec. Zarazil se v půli pohybu, stočil k Tomovi nevlídný pohled a nějakou dobu trvalo, než si vzpomněl na jejich tichou domluvu a Tomovo zbožné přání z předešlého dne. Jeho klient chtěl mluvit. Dostat odpověď na přání dobrého rána, popovídat si o nemožném snu, který se jim zdál, postěžovat si na počasí. To byla jeho přesná slova. V ten okamžik Bill malinko povolil tvrdé sevření čelisti, vydýchal se a rozhodl se překonat sám sebe.
„Dobré ráno,“ promluvil hlasem, který v sobě stále skrýval chlad a nepřístupnost. Tom byl ale spokojen. Začátky budou možná rozpačité, ale časem se všechno poddá. Bude Billa zkrátka zdravit tak často, dokud si ten rituál neosvojí a nezvykne si.
„V konvici je ještě horká voda na čaj nebo kávu,“ pověděl agentovi, který si chystal hrníček jako každé ráno.
„To nebylo třeba,“ odtušil. Neprosil se svého klienta, aby se snídaní myslel i na něj. On se o sebe dokázal postarat sám. Tom se ušklíbl.
„No vlastně jsem jen neodhadl množství vody pro sebe, takže jsem tam ten zbytek prostě nechal,“ pokrčil rameny s nezájmem. Bill k němu na moment stočil pohled se zmateným výrazem v obličeji.
„V pořádku,“ dostal ze sebe nakonec a otočil se zpět k přípravě horkého nápoje. Tom se decentně zasmál.
„Dělám si legraci. Když už jsem vařil sobě, udělal jsem i pro tebe. V troubě jsou zapékané tousty se sýrem, tak dobrou chuť,“ zavrtěl hlavou pobaveně a od stolu se zvedl, aby nechal agenta o samotě. Vytušil, že na jedno ráno pro něj bylo té konverzaci až příliš mnoho, proto se Tom rozhodl nechat ho všechno vstřebat. Když mu bude ten lidský kontakt servírovat po troškách, bude to účinnější, než kdyby v kuchyni zůstal sedět a vymluvil Billovi do hlavy díru, když se rozhodl přistoupit na jeho přání.
Vzal si zbytek kávy, odklidit nádobí a zmizel v obýváku. Aby nebyl v místnosti potmě a úplně zticha, zapnul televizi a nějakou dobu jen kroutil hlavou nad ubohými pořady, které běžely tak brzy ráno. Když už, tak se těšil na odpoledne, kdy běžely 3 kriminálky hned po sobě. To bylo tak jediné, na co se ještě dalo koukat, i když v jeho situaci měl upřímné policie a všech zločinců plné zuby, takže pro něj občas nebylo ani trochu snadné sledovat, jak se parta zločinců snaží zabít korunního svědka a jak snadné jim to ta policie občas nevědomky dělá.
Dokázal se zaposlouchat do zpráv o počasí, které ale neslibovaly nic lepšího než mlhy, déšť, přízemní mrazíky a na horách občasné sněžení, když se v místnosti objevila agentova tmavá postava, na které problikávalo světlo z televize. Tom k němu stočil pohled, aby si nemyslel, že ho ignoruje, ale nic neříkal. Čekal, s čím přijde Bill. Dlouhou chvíli bylo ale ticho a Toma to začínalo mírně znervózňovat.
„Uhm, děje se něco?“ zeptat se tedy z vlastní iniciativy. Bill mu stále věnoval ten samý pohled, ale něco se v něm tou otázkou konečně probudilo.
„Já se snažím!“ naléhal.
„A já si toho cením,“ odvětil Tom. Poznal, co Billa užírá. Zřejmě si dával za vinu, že není schopný s Tomem komunikovat déle než pár sekund prostřednictvím jen minima slov.
„Dobře,“ řekl Bill.
„Nelam si s tím hlavu. Prostě tomu nech volný průběh. Nemusíš se k ničemu nutit. Radši od tebe uslyším jednu jedinou smysluplnou větu denně, než abys tu plácal kraviny celej den, dokud bych dobrovolně radši neohluchl.“
Byla to jen nějaká podivná hra stínů nebo zahlédl na agentově tváři něco nápadně podobného drobnému úsměvu? Mmm. Asi ne. To si s ním asi pohrávala jeho ještě rozespalá mysl. Trümper se nesmál. Zatím ještě ne.
Těsně po poledni se Tom sešoural dolů, aby si ohřál oběd. Cestou dolů si brblal pod vousy, že z něj bude brzy pořádně tlustý sud, protože na sobě pozoroval, že nudu často zahání především jídlem, a jelikož neměl přístup k ničemu, díky čemuž by se mohl udržovat ve formě a v kondici, nebo co by mu pomohlo spálit nějaké kalorie, ta myšlenka vypadala jako velmi blízká budoucnost. Poškrábal se na břiše, na kterém si myslel, že se už formuje mini pneumatika, i když bylo jeho břicho stále pevné a ploché, a symbolicky ťukl na přivřené dveře, kde tušil agenta.
„Jdu si ohřát oběd, chceš taky?“ zeptal se, aniž by vcházel dovnitř. Bill k němu stočil pohled a stiskl čelist.
„Ne,“ odpověděl krátce a jasně. Tom se zamračil.
„Nebudeš obědvat?“
„Za deset minut.“ Tom zakoulel očima. Agent očividně obědvat bude, ale zřejmě nestál o to, aby mu Tom dělal služebnou, připravoval mu snídani, ohříval oběd a případně i večeři. Byl rád, když jeho klient z místnosti odešel pravděpodobně srozuměný s agentovým rozhodnutím. O to naštvanější bodyguard byl, když se Tom objevil v místnosti s ohřátým pokrmem na talíři a příborem zabaleným v ubrousku.
„Tady se jíst nesmí,“ procedil Bill namíchnutě skrz zuby. Tom položil talíř i příbor na stůl.
„Pro mě za mě si to sněz třeba na záchodě,“ pokrčil ledabyle rameny a vypochodoval ven. Očekával, že agent poruší pravidla a pro jednou udělá něco, co by udělal normální člověk, ale to se šeredně mýlil. Jako šéf by měl Tom z Billa opravdu radost, protože dodržoval ty nejhloupější striktní pravidla, i když nebyl zaměstnavatel nikde poblíž.
„Tohle se stalo naposled,“ procedil Bill, položil talíř na stůl a posadil se naproti Tomovi.
„No, jak vidíš, tak mě neubylo. Stačilo říct díky a nechat to být,“ podotkl, žvýkaje svoji porci. „Oh kruci, tohle je dobrota!“ pochvaloval si Tom, až se olizoval za ušima. Nejdřív jídlo vypadalo dost nevábně, ale po prvním soustu jeho chuťové pohárky zažívaly obrovský pocit štěstí. Bill po Tomovi švihl pohledem a pak se očima vrátil zpět ke své vlastní porci. Jedli stejně jídlo, a přitom měl Bill pocit, že žvýká posekanou trávu. Nebyl schopný se soustředit ani na jednu chuť, natož si celý oběd užít, proto nechápal, jak u toho mohl jeho klient tak radostně poskakovat na židli, broukat si a spokojeně mlaskat.
„Tobě nechutná?“ zeptal se Tom zvědavě, když si všiml, jak se agent v jídle přehrabuje a přemýšlí, co sní jako první a k čemu se bude později přemlouvat.
„Je to jídlo,“ odpověděl Bill.
„Neříkej! Nebýt tebe, tak si toho ani nevšimnu,“ odfrkl si Tom sarkasticky.
„Dávej si pozor na ústa. Neznamená, že když jsem ochotný s tebou mluvit, že se ke mně budeš chovat jako k jednomu z tvých přátel,“ varoval ho Bill.
„Mě by vážně zajímalo, co je tvůj problém. Stačilo odpovědět ano chutná nebo ne nechutná a měl bys pokoj,“ oponoval mu Tom a pokračoval v jídle s daleko menším nadšením.
„To sotva. Tak jako tak bys pokračoval ve své snaze přátelsky komunikovat,“ prskl agent.
„Podívej se. Svolil jsi, že se mnou budeš mluvit, tak mi promiň, že nemám tušení, které otázky jsou povolené a které ne. Nevěděl jsem, že zeptat se tě, jestli ti jídlo chutná, je naprosté tabu,“ rozhodil Tom rukama. Bill polkl.
„Možná bude lepší, když se vrátíme k mnohem jednoduššímu mlčení.“
„Možná bude lepší, když se nad sebou zkusíš zamyslet. V životě jsem nepotkal tak komplikovanou osobu,“ zavrtěl hlavou.
„V tom případě si začni zvykat, protože si jí užiješ do syta,“ sykl Bill.
„Kdybych nevěděl, co děláš, s klidem v duši bych řekl, že jsi totálně nevyrovnaný psychouš s dost vážnými problémy, ale pochybuju, že by někoho takovýho nechali pracovat u policie,“ ušklíbl se Tom.
„A k tomu všemu jsem ještě zatraceně dobrý herec,“ odtušil Bill a prudce se zvedl od stolu. Měl Tomovy společnosti právě plné zuby. Odhodil talíř s nějakými zbytky jídla na kuchyňskou linku a z místnosti odešel.
Tom naprázdno zaklapl ústa a otočil se směrem, kudy agent zmizel. Zdálo se mu to, nebo před ním jeho agent právě přiznal, že je nevyrovnaný psychouš a při testech podváděl, aby mohl u policie pracovat dál?
Unaveně si protřel oči a vrátil se ke své nedojené porci, která už nevypadala tak lákavě jako v okamžiku, kdy se do ní s chutí pouštěl. Prakticky se stala dalším důvodem jejich konfliktu. Hloupé jídlo. Co to bude příště? Moc teplý vzduch? Přílišná vlhkost? Globální oteplování? Jedno bylo ale jisté. S jeho drahým bodyguardem nebylo nic snadné. Ani ty nejsamozřejmější věci.
Příště: „Červený kód“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Skvělý díl, těším se na pokračování 🙂
Snaha se sice cení, ale Billovi ani ta snaha moc nejde. 😀 Ale zcela spontánně na sebe prozradil něco, co by klient, pro klid svojí duše, asi vědět neměl.
Jsem zvědavá na ten červený kód. Že bychom se zase dozvěděli něco z té "druhé strany"? A jak asi pochodil David s tím svým plánem?
Díky, těším se na pokračování.
Ježiš, ten Bill je fakt příjemný jak osina v zadku! 😀 Já si neumím představit, že vůbec kdy měl nějaké přátele a uměl s někým komunikovat. Zatím to totiž vypadá, že v komunikaci děsně plave a neumí ukočírovat svoje pocity.
Na stranu druhou bych řekla, že Tom hned první den trochu moc tlačil na pilu. Když ho Bill s obědem odpálkoval, měl si radši hledět svého a ne jen jej více popichovat. Tak, tohle je první den, tak je jasné, že hned nebude všechno super, tak snad se to ale brzy o něco zlepší! 😉
Jsem moc zvědavá na pokračování! 🙂
Je mi Billa skoro až líto, když vidím, jak je pro něj to mluvení s Tomem tak nepřekonatelná překážka 😀 Ale ani Tomovi se nedivím, že to pořád nevzdal a snaží se, protože co jiného má taky v tom baráku dělat, že? Vypadá to, že by se mu tam hodila nějaká posilovna, nebo tak něco, kde může předejít tomu svému rostoucímu břichu a zároveň si i vybít vztek, až ho zase Bill rozčílí 😀
Teď jen doufám, že název příštího dílu neznamená nějaký poplach, který by naznačoval, že se jim tam někdo snaží dostat…
Moc pěkný, piš dál prosím 🙂
Tom se porad snazi nejak spratelit s Billem, zatim to vypada dost nemozne 😀 ale super, dnes spolu opet mluvili. Vubec nevadi, ze to skoncilo dalsi potyckou. Nekdo rad domaci Italii, porad lepsi nez kdyby mlcel.
Dekuji za dil 🙂
Snaž se, Bille! Snaž se 😀
Dnešní díl byl úchvatný a nebylo to tím, že byl kratší, protože na mobilu se to zdá vždy dlouhé. Nicméně, zase jsme o kousek dál pokročili.
Tom začíná být závislý na kriminálkách: Miami, New York a aby se neřeklo… Hamburg. Naprosto živě ho vidím, jak leží na kanapi a sleduje práci policistů. Ovšem realita je jiná. Určitě je značně odlišná. 😀 Nesmí to tak prožívat!
Tom nám kyne na výše zmíněném kanapi a Bill si rve vlasy, protože dochází k častému verbálnímu kontaktu. Tohle se mi naprosto líbí.
Posilka není třeba. Stačí si zamakat na cizím těle…. hezky to vypotit a budou svaly jedna báseň. Ale na to si zřejmě počkáme, jestli se do toho dočkáme. 😀
Teprve jsme ve fázi verbální… ještě to není fáze neverbální, pokud neverbální nepovažujeme naprosty ignor. 😀
Kolik plánuješ dílů, Muckátko? Nebo to snad necháváš podle toho, jak bude děj plynout? 🙂
Děkuju a těším se na další díl. 😀
Bill je pako ale nevíme proč je takoví snad se to brzo dovíme.