autor: B-kay
Do následujících slov jsem dala všechno. Veškerý smutek a zklamání jsem přetransformovala do přijatelnější podoby, a konečně se cítím o něco lépe. Doufám, že pochopíte. Přeji krásné čtení!
Bill zdolal posledních pár metrů a po několika minutách zdlouhavé, pomalé chůze byl konečně na místě. Od chvíle, kdy opustil dům, se odvážil zvednout hlavu teprve před velkými luxusními dveřmi rodinného dvojdomku jeho spolužáka, za kterými se měla odehrávat oslava jeho osmých narozenin. Ta, na kterou dostal pozvánku pouze nešťastnou náhodou. Dveře byly vyrobeny z elegantního tmavého dřeva, do něhož byly zřejmě již během výroby vryty drobné, téměř nepostřehnutelné ornamenty kvítků.
Bill se smutně pousmál a v mysli se mu vybavily dveře od jejich domu. Staré, rezavé, ledva držící na skřípajících pantech, byly jen jakýmsi varováním pro náhodné hosty před tím, co je mělo čekat uvnitř. Nikdo k nim však nikdy nepřišel, a tak si Bill mohl být jistý, že dveře splnily svůj účel a odplašily lidi od všech hrůz, které se nacházely za nimi. On o tom věděl dost. Pro své rodiče byl jednou z takových hrůz, pokud ne tou největší.
Daniel Cole patřil spolu se svými rodiči a starším bratrem k nejbohatším lidem žijícím v malé vesničce a podle vzoru svého otce a bratra to všem dával patřičně najevo. I přes svůj nízký věk se nosil po škole jako mladý páv s nosem věčně vystrčeným k nebesům a s oblibou se předváděl se vším, co měl zrovna po ruce. Jednou to bylo značkové oblečení dokonale sedící na jeho obtloustlém těle, jindy nejnovější model mobilního telefonu, který mu jako pozornost přinesl otec při jedné ze svých obvyklých návštěv zahraničních destinací.
Daniel Cole rozhodně nepatřil k Billovým kamarádům a jedním z důvodů, proč tomu tak bylo, bylo právě to, že Bill neměl oblečení dokonale sedící na jeho těle, neměl ani drahé hračky ani telefony, dalo by se říct, že v porovnání s Danielem neměl vůbec nic. Vždy vedle něj působil ošuntěle a strhaně; ve velikém volném oblečení a se střapatými havraními vlasy, ještě ke všemu věčně špinavý od pastelek a s hlavou v oblacích, byl častým objektem Danielových nemístních žertíků a urážek. A nebýt toho, že se jeho opilí rodiče zrovna váleli po podlaze v obýváku, nikdy by nepřijal pozvání a raději by zůstal zavřen ve svém pokoji.
Zhluboka se nadechl a zvedl do vzduchu hubenou bílou ruku. Na sněhové kůži se vyjímaly drobné škrábance a modřiny, které se snažil maskovat dlouhými rukávy svého volného oblečení, a doufal, že si jich nikdo další nevšimne. Se strachem vepsaným v hloubce čokoládových očí opatrně zaklepal. Jednou, dvakrát, a když se zvedal na špičky, aby mohl zaklepat po třetí, dveře se pomalu otevřely a z výšky na něj hleděla usměvavá tvář jakési světlovlasé paní.
„Ty musíš být Bill,“ promluvila laskavým tónem, na který Bill nebyl zvyklý, a usmála se na něj. Napravila si límec elegantní halenky a našpulila rty. Byla upravená a hezká, voněla po jasmínu, což bylo něco, s čím se Bill nikdy nesetkal. Jeho matka si na svém vzhledu nikdy nedávala příliš záležet, a když se náhodou dostal do její blízkosti, cítil pouze kouř a alkohol.
„Dobrý den,“ odpověděl třesoucím se hláskem, ruku, v níž svíral dárek pro Daniela, bedlivě ukrýval za zády. „Omlouvám se, asi jdu pozdě,“ špitl.
„To vůbec nevadí, srdíčko,“ chystala se jej pohladit po vlasech, neunikl jí však chlapcův ostražitý pohled, to jak nečekaně ztuhnul a podvědomě couvnul před jejím dotekem. V duchu Kaulitze poslala do horoucích pekel, povzdechla si a uvolnila chlapci cestu, aby mohl vejít dovnitř.
„Všichni ostatní jsou v Danielově pokoji a hrají videohry,“ promluvila, jakmile ze sebe svlékl tenkou bundičku a vzorně ji zavěsil na věšák. „Nechceš se k nim připojit?“
Bill těžce polkl a místo odpovědi před ni nastavil ruku se svým dárkem. Když se tak díval na malý neúhledně zabalený balíček, který celou cestu tak úpěnlivě svíral mezi prsty, zastyděl se. Věděl, co se patří. Věděl, že by mu měl k narozeninám věnovat něco hezkého, něco, čím mu udělá radost i přesto, jak ošklivě s Billem zacházel hned od prvního dne, co nastoupili do stejné třídy, ale nebylo to snadné. Vzhledem k tomu, že neměl žádné peníze a k rodičům se přibližoval pouze ve chvílích, kdy to bylo nevýslovně nutné, zůstala pouze jediná možnost, a to darovat mu něco z toho, co měl.
Neměl toho hodně; měl pár hraček – několik starých autíček a jednoho plyšáka, kterému chyběly obě uši, několik knížek, pak tady byly věci, které si sám vyrobil – různé postavičky a zvířátka z kaštanů, papírové labutě a sbírka vzácných ptačích per různých barev, ale nic z toho mu nepřišlo jako vhodný dárek pro Daniela.
Nakonec se rozhodl pro velké ořezávátko ve tvaru psa, které zabalil do obyčejného listu papíru.
Když si od něj Danielova matka vzala balíček, bylo mu do pláče.
„To je od tebe moc hezké, Bille. Nemusel sis dělat starosti,“ řekla stejně laskavým tónem jako před chvílí a přemýšlela, co by mu měla ještě povědět, aby v jeho očích alespoň na jedinou vteřinku spatřila jiskry. Aby ty roztomilé rty pro jednou viděla usmívat se. Zamyslela se a pak ji něco napadlo.
„Na včerejším rodičovském sdružení o tobě paní učitelka mluvila moc hezky. Prý jsi jejím nejšikovnějším žákem. Tví rodiče by na tebe měli být pyšní. Musíš jim dělat velkou radost.“
Co vlastně řekla, jí došlo ve chvíli, kdy Bill beze slova odvrátil tvář a svůj uslzený pohled zabodl do podlahy. „Nemáš hlad?“ zeptala se, aby odčinila svou bezohlednost. „Máme tady spoustu dobrot. Chlebíčky, sladkosti, oh a taky ovocný dort se šlehačkou.“
Bill se smutně pousmál. „Děkuji, ale nemám hlad,“ řekl tiše. „Mohl bych se připojit k ostatním?“
Adele Coleové se v té chvíli značně ulevilo. „Samozřejmě, jen běž. Po schodech nahoru, je to první pokoj vpravo. A hezky se bav.“ Naposled se na něj usmála, než se obrátila a zamířila do obýváku, kde už na ni čekaly ostatní maminky.
Bill věděl, co musí udělat, ale tak moc se mu do toho nechtělo. Nechtěl se připojit k ostatním, nechtěl hrát videohry, a už vůbec se nechtěl setkat s Danielem, ale pokud na sebe nechtěl poutat pozornost, musel donutit své zdřevěnělé končetiny k pohybu. Pomalu stoupal po schodech a podle slov Danielovy matky zamířil ke dveřím na pravé straně, k těm, na kterých blikala veliká svítící tabule s Danielovým jménem a dvěma balónky.
Došel až ke dveřím a jemně pohladil jeden z balónků. V očích opět ucítil přítomnost slz. Danielovy narozeniny byly těmi opravdovými narozeninami, těmi s přáteli, dárky, dortem a balónky, zatímco jeho včerejší narozeniny byly ignorovány i jeho vlastními rodiči. Netušil, čím to bylo. Asi nebyl tak dobrý syn jako Daniel.
Z pootevřených dveří Danielova pokoje vycházela hudba, smích, a když se lépe zaposlouchal, dokázal rozeznat útržky rozhovoru, který mezi sebou vedl Daniel se svými přáteli.
„Neříkals, že přijde?“
„Už tady měl být. Možná si to nakonec rozmyslel,“ zaslechl Danielův mrzutý hlas.
„Pořád nechápu, proč jsi ho pozval.“
„Já?! Zbláznil ses? To moje máma… je tak hloupá. Já ho tady nechci. Ještě něco zničí nebo hůř, co když mi ukrade nějakou hračku, když jsou tak chudí? Ubohé.“
„Jo, být chudým je naprosto ubohé,“ ozval se další z Danielových kamarádů a hlasitě se zachechtal vlastním slovům.
„Každopádně bychom se na něj měli připravit,“ ozval se znovu Daniel. „Pokud se jen dotkne nějaké z mých věcí, hezky si to odskáče.“
Bill za dveřmi zadržel dech. Jeho srdíčko se zběsile roztlouklo při vzpomínce na to, jak se dotkl Danielova balónku. Mohl Daniel nějakým způsobem zjistit, že se jej dotkl?
S vytřeštěnýma očima a rozmazaným pohledem couval ode dveří, až dokud zády nenarazil na tvrdou překážku. Otočil se a všiml sil, že vrazil do protějších dveří. Nepřemýšlel ani vteřinu; otevřel je a proklouzl dovnitř. Jakmile si ocitnul v druhé místnosti, dostatečně vzdálen od Danielova pokoje a potenciálního nebezpečí, zavřel za sebou a otočil se.
Byla to prosvětlená, poloprázdná místnost; zdi byly holé, bez obrazů a ozdob, jakých si stihl všimnout v ostatních místnostech, celé zařízení se skládalo pouze z konferenčního stolku, židle, několika polic s knihami a velkého gauče krémové barvy, který se nacházel jen pár metrů od věci, které si Bill na první pohled nevšiml, což bylo zvláštní, protože se jednalo o největší a nejzajímavější kus nábytku, s nímž se kdy setkal.
Překvapeně zamrkal a váhavě vykročil kupředu. Jednalo se o velký dřevěný předmět černé barvy, stejné, jakou měly i jeho vlasy. Z úhlu, ze kterého Bill tento předmět pozoroval, se zdálo, že má svrchu velké křídlo a uvnitř prázdno, ale samozřejmě to mohlo být pouze zdání. Vepředu byl úzký pás plný střídajících se černých a bílých pásků a malá dřevěná židlička sloužící k sezení v blízkosti tohoto zvláštního předmětu.
Bill se s uchváceným pohledem pomalu přibližoval, nosem zoufale nasával okolní vůni, aniž by ještě pomyslel na Daniela a na jeho přátele, kteří se mu chystali ublížit. Se zatajeným dechem se usadil na židli a přesto, jak zoufale se toužil dotknout té věci, nedovolil si to. Nemohl. Daniel si přeci nepřál, aby se dotýkal jeho věcí.
Stačilo mu dívat se na předmět, být v jeho blízkosti a všímat si krásných detailů, téměř neviditelných ornamentů vrytých do dřeva. Byla to rozhodně ta nejkrásnější věc, jakou kdy viděl, a to jich za svůj krátký život stihl zahlédnout pouze pár.
Kousl se do rtu a zvedl do vzduchu pravou ruku ohnutou v lokti. Bojoval s tím dlouho a statečně, ale nakonec přeci jen podlehl kouzlu a přitažlivosti onoho nástroje, položil ukazováček na jeden z bílých pásků a jemně po něm přejel předtím, než zatlačil.
Bill vytřeštil oči, jeho smysly napjaté na maximum. Rozlehlou místností ještě několik vteřin rezonovala ozvěna zvuku vycházejícího z toho nástroje. Bill se osmělil a udělal ten pohyb ještě jednou, tentokrát však pásek nepohladil, rovnou zatlačil a hlasitě vydechl.
Cítil, jak se jeho drobným tělíčkem rozlévá příjemné teplo. Jeho srdce tlouklo jako splašené, žíznivé po dalším tónu, který by jej rozechvěl. Bill tentokrát přiložil na pásky celou dlaň; každý z pěti prstů na jeden pásek a zatlačil.
V té chvíli se pro něj zastavil svět a on věděl, že právě objevil nejvzácnější ze všech pokladů.
…
„Tak,“ Bill se odmlčel, ubrouskem si otřel ústa a zahleděl se na Toma, který se po celou dobu, co seděli v cukrárně, nedokázal zbavit širokého úsměvu a působil dojmem, že je nejšťastnějším člověkem pod sluncem. „Myslím, že je načase vyjít s pravdou ven.“
„Jakou pravdu máš na mysli?“ zeptal se a nevinně na Billa zamrkal svými dlouhými řasami.
Bill se zhluboka nadechl. Možná se jednalo o falešné podezření, přesto se však nedokázal zbavit pocitu, že něco visí ve vzduchu a to něco mělo co dočinění s Tomem a jeho nejlepším přítelem. Nevěděl, co mezi sebou ti dva měli, ale od chvíle, co se vrátili z města, se chovali opravdu velice zvláštně a všechno bylo náhle ještě zvláštnější, když Tom nečekaně zahlásil, že by si měli udělat menší výlet a nechat Georga, aby si trochu odpočinul. Jen Bill mohl s jistotou říct, že jeho nejlepší přítel většinu dní nedělal nic jiného, takže si na nedostatek odpočinku rozhodně stěžovat nemohl.
„Co jste provedli?“ zeptal se a prohlédl si Tomův obličej naoko podezřívavým pohledem.
„Nic, přísahám,“ řekl Tom se smíchem a natáhl se přes stůl, aby mohl Beth sedící na Billově klíně jemně dloubnout do nosu. Od rána mu přišla poněkud smutnější než v jiné dny, a tak se ji společně s Billem snažili všemožně rozveselit. Nepomohla návštěva dětského hřiště, dokonce se zdálo, že selže i jejich poslední naděje – sladkosti.
„Nevím proč, ale nevěřím ti,“ řekl Bill a přimhouřil oči, jako by Toma skenoval, a Tom pod jeho rentgenovým pohledem tál. Do tváře mu svítilo slunce zvýrazňující tajemnou modř jeho vlasů, na sobě měl bledý pletený svetr s krémovými knoflíčky a tmavé džíny. Byl překrásný. Tak překrásný, až se Tomovi zatajil dech pokaždé, když k němu zvedl pohled a obdařil jej svým plachým úsměvem.
„Měl jsem pocit, že se mě snažíte co nejrychleji dostat z domu.“
„Byl to jen pocit, opravdu jsme nic neprovedli. Až dojíme, můžeme se ještě trochu projít a pak půjdeme domů a ty se tak budeš moct konečně přesvědčit, že ti říkám pravdu.“
„Tomi.“
Tom se na něj pousmál na znamení, že poslouchá a pod stolem jej něžně pohladil po koleni. Bylo nádherné sledovat, jak málo stačilo k tomu, aby dostal Billa do rozpaků. Stačil jediný dotek a Bill rychle odvracel tvář, která se zalila nachem.
„Nekoupili jste mi další dárky, že ne?“
Tom vytřeštil oči a těžce polkl. „Ne, opravdu jsme nic nekoupili. Jak tě to vůbec mohlo napadnout?“
„Protože tě znám,“ odpověděl Bill a s úsměvem Toma dloubl do hrudi. „Nebylo by to poprvé.“
„Nepopírám, že ti v budoucnu plánuji koupit celou hromadu dárků a že se pro tebe chystám udělat, co jen budeš chtít, ale dnes můžeš být klidný.“
Bill pobaveně zakroutil hlavou. „Dobře, věřím ti.“
„To jsem rád.“ Tom Billa znovu pohladil po koleni, tentokrát však nedošlo k žádnému odvracení tváře.
Bill nadále udržoval jejich oční kontakt, usmíval se a Tom nemohl uvěřit tomu, kolik se toho stihlo za tak krátký čas změnit.
Seděli na stejném místě jako před měsícem, pochutnávali se na stejných zákuscích, a přesto bylo všechno tak jiné. A možná se změnil jen Bill a jeho přístup k Tomovi. Pustil jej do svého světa, už nebyl ledově odtažitý a zamlklý, ne, byl jiný; zdál se mu více otevřený, a i když to pořád nebylo to, čeho chtěl dosáhnout, rozhodně to bylo víc, než v co mohl doufat.
Díval se na něj a bojoval s touhou zrušit tu nicotnou vzdálenost, přitisknout jej k sobě a zasypat hladovými polibky a ve chvíli, kdy si Bill skousl spodní ret a odvrátil pohled, pochopil, že myslel na to samé.
„Billi?“
„Ano, srdíčko?“
„Tamten pán rozdává balónky,“ šeptla mu Beth do ucha a drobnou rukou ukázala směrem ke vchodovým dveřím cukrárny, u kterých stál mladík s tmavými vlasy, měl na sobě oblečení stejných barev jako číšnice, která je jen před chvíli obsloužila, a v ruce držel svazek provázků, na jejichž koncích visely barevné balónky ve tvaru srdce. „Mohla bych si jeden vzít?“ zeptala se a pohlédla na něj svýma velkýma smutnýma očima.
„Samozřejmě,“ šeptl, líbl ji do vlásků a díval se, jak opatrně klouže z jeho klína a vrávoravě přistává na podlaze.
„Půjdu s ní,“ ozval se z druhé strany stolu Tom a dřív, než Bill stačil jakkoliv reagovat, chytil Beth za ruku a společně mířili ke dveřím. Když se o necelé dvě minuty vrátili, Beth se po několika hodinách konečně znovu usmívala a rozzářenýma očima sledovala velký žlutý balón, který si sama vybrala.
Bill překvapeně zamrkal, jakmile se Tom vrátil na své původní místo, natáhl se po jeho pravé ruce a kolem zápěstí, přesně v místě, kdy končila vrstva sádry, mu omotal tenký provázek. Bill vzhlédl od jeho obličeje a nad hlavou spatřil červený balón ve tvaru srdce, který byl dokonce o něco větší než ten, který si vybrala Beth.
Rychle zamrkal a pootevřel ústa ve snaze promluvit, ale Tom jej umlčel drobným úsměvem a prstem, který mu vzápětí přitiskl ke rtům.
„Tohle je jen začátek,“ šeptl a usmál se.
Bill cítil, jak se jeho tělem rozlévá zvláštní pocit. Pocit natolik intenzivní a hluboký, až se jej zalekl. Chtěl jej uchopit, uschovat ve svém nitru už navždy, ale nepatřil mu a věděl, že až se jednoho dne rozhodne odejít, bude ho muset nechat jít.
Mohl tento pocit nazvat štěstím?
…
Z malé procházky se stala návštěva sousedního města a poutě, díky které se jim podařilo zvednout náladu maličké na maximum. Bill měl neustále pocit, že se Tom snaží prodlužovat jejich společnou chvíli a rozhodně si nestěžoval, ale začínalo to být podezřelé. V jednu chvíli mu zazvonil mobil a on se na chvíli vzdálil a s někým si povídal. Když se vrátil, zářil ještě víc než předtím a prohlásil, že je načase vrátit se domů.
Když se konečně ocitli přede dveřmi Billova bytu, bylo už dávno po setmění. Tom Billovi hned u dveří převázal oči tmavým šátkem a Bill okamžitě věděl, že se ve svém podezření nemýlil, neřekl však ani slovo a poslušně se nechal Tomem vést dovnitř. Tom mu řekl, že nejdříve uloží spící Beth do postele a pak si pro něj přijde, a Billovi nezbývalo nic jiného, než souhlasit, a tak zůstal stát na místě s balónkem omotaným kolem zápěstí, třesoucí se jak nervozitou, tak očekáváním. Všude kolem se rozléhalo zvláštní ticho, skutečně nezvyklé pro Georgovu přítomnost, takže začínal pochybovat, že se nachází někde poblíž. Zhluboka vdechoval okolní vzduch ve snaze zachytit jakýkoliv pach, který by mohl být nápomocný při řešení téhle záhady, ale necítil nic kromě obvyklé příjemné vůně, takové, kterou cítíte hned při vstupu na místa, která považujete za svůj domov. Cítil bezpečí a jistotu, a když se k tomu všemu jen za malou chvíli přidala vůně vycházející z Tomova těla, které se zezadu přitisklo na to jeho, všechno se zdálo být naprosto dokonalé.
„Ty lháři,“ šeptl s úsměvem, zatímco pomalu kráčeli vpřed, zjevně mířili do Billova pokoje, ale všechno to byly pouze jeho dohady a nemusely se vůbec zakládat na pravdě.
„Omlouvám se,“ vydechl mu Tom do ucha a Bill poznal, že se usmívá. Přitiskl si jeho dlaně ještě těsněji ke svému břichu a ještě více se tak ponořil do jeho objetí. Nezáleželo mu na tom, co za překvapení si pro něj připravil. Nic nemohlo být krásnější než jeho blízkost a objetí, ve kterém chtěl zůstat už navždy, chráněn dvěma silnými pažemi a příslibem něčeho, co bylo nad jeho chápání.
„Vím co to je,“ řekl tiše, jakmile společně překročili práh dveří a vešli do Billova pokoje.
„Opravdu?“
Tomův hlas rozechvíval každičkou buňku v jeho těle, způsoboval, že mu na šíji vzrušením stály chloupky a zápěstí měl pokryté husí kůži.
Bill přikývl. „Je to stan.“
„Stan?“ zopakoval Tom se smíchem a vzápětí jej něžně líbl na ucho.
Tělo na tělo mířili vpřed, balónek poletující ve vzduchu někde nad jejich hlavami se proměnil ve stín, stejný jako velký předmět v samotném rohu Billova pokoje.
„Tehdy v nemocnici jsi mi řekl, že půjdeme společně kempovat. Dostal jsem od tebe baterku a dalekohled, takže chybí už jen stan.“
„Budeš se muset přesvědčit na vlastní oči.“ Tom jej znovu líbl na ucho, tentokrát pootevřenými ústy vsál Billův ušní lalůček a něžně jej stiskl mezi zuby. Bill okamžitě zavrávoral a nebýt Tomových reflexů, zřejmě by upadl.
„Nejdříve ten dárek a pak všechno ostatní.“ Tom rozevřenou dlaní schválně sklouzl po Billově břiše níž a zastavil se těsně nad jeho klínem.
Bill v duchu zasténal. Co měl na mysli tím, že pak přijde všechno ostatní? Co ostatní?
Dřív, než se nad významem Tomových slov stihl zamyslet, zjevně byli u cíle, protože Tom nečekaně zastavil, propustil Billa ze svého objetí a postavil se naproti němu. Alespoň tak mohl usoudit z horkého dechu dopadajícího na jeho rty.
„Už si můžu sundat ten šátek?“
„Ještě ne.“ Bylo mu tichou odpovědí a vzápětí ucítil, jak Tom bere do rukou jeho levou ruku. Prsty napřímil Billův ukazováček, ty ostatní stiskl v pěst a přiblížil ji k Billovu dárku. Chvíli se nic nedělo, Billův prst nečinně plul vzduchem stejně jako srdce nad nimi a najednou narazil na překážku.
„Poznáváš to?“ vydechl mu Tom do vlasů a Bill se pokoušel soustředit na předmět před sebou. Cítil obrys něčeho maličkého na tvrdém pozadí, prstem pomalu přejížděl záhyby drobného předmětu a ve chvíli, kdy narazil na pátý cíp, poznal, že se jedná o hvězdu. Zachvěl se a přikývl. Tom posunul jeho ukazováček o něco doprava a Bill vzápětí ucítil další hvězdu. V duchu začal počítat.
Jedna… druhá… třetí… čtvrtá… pátá… dvojité W…
„Kassiopeia,“ vyslovil do ticha pokoje třesoucím se hlasem.
Tom se za jeho zády spokojeně usmál, naklonil hlavu dopředu a něžně jej líbl na šíji.
„Velmi dobře,“ šeptl, když se znovu vzdálil, vzal Billovu ruku do své a vedl Billův vystrčený prst níž.
Bill zhluboka dýchal nosem, třásl se jen malý kousek od Tomova těla a snažil se plně soustředit i na to maličko, co mu nabízel. Vnímal, jak prstem klouže níž, jak nesměle hladí hladký tvrdý povrch, až dokud jeho prst nezastavil na místě, kde jej Tom chtěl mít. Tehdy na Billův prst vyvinul drobný tlak, společně zatlačili na hladkou překážku a ztichlou místností se vzápětí rozlehl tón, který Billa připravil i o poslední zbytky dechu. Roztřásl se, ve spáncích mu tepalo, svět se již podruhé v jeho životě zastavil a všechny tyto pocity se ještě více prohloubily, když Tom rozvázal uzlík na šátku a on jej spatřil.
Byl přímo před ním; nádherný, černý jako samotná noc, lesknoucí se v záři měsíce, se souhvězdím vsazeným do dřevěného povrchu. Z očí se mu spustily slzy, nedokázal vnímat nic jiného, než třes vlastního těla a ničící přival náklonnosti vůči člověku, který to všechno způsobil. Zavrtěl hlavou, chvějící se rty si překryl dlaní a silně stiskl víčka. Vzlykl a udělal krok zpět, když vrazil do Toma, stojícího za ním.
„Tak… co tomu říkáš?“ Odvážil se Tom promluvit. „Líbí se ti?“
Když se k němu Bill otočil tváří, nebyl schopen vnímat víc než pohled, v němž se v tu chvíli odrážela nekonečnost noční oblohy za okny a drobné krystaly vytékající z jeho očí, třpytící se v temnotě. Chtěl se jej dotknout, setřít mu slzy a říct mu, že ať už se mu myslí honí cokoliv, nezáleží na tom, protože Tom měl pravdu přímo před očima. Viděl ji v Billově rozzářeném pohledu. V pohledu, který se možná topil v slzách, ale nemuselo se jednat výhradně o slzy bolesti. Byl připraven na Billovu reakci; připravoval se na ni celý den, skoro až slyšel jeho odmítání a rázný nesouhlas, o to víc jej překvapila jeho následující slova.
„Proč to děláš?“ zeptal se Bill bez dechu v tu chvíli tak blízko Tomovi, že jej svým dechem šimral na tváři a způsoboval, že naprosto podléhal jeho kouzlu. Tomu, o němž neměl ani nejmenší ponětí.
„Co dělám?“ Ani na okamžik nepřerušil jejich oční kontakt, dokonce ani tehdy, když ve tmě omotal dlaně kolem Billových boků a přitiskl jej na své tělo. Bill se nebránil, a to bylo dobrým znamením.
„Nutíš mě uvěřit, že jsi to nejkrásnější, co mě kdy potkalo,“ odpověděl Bill, přičemž mu ze rtů pronikala nejen tichá slova ale i drobné vzlyky.
„No,“ Tom hravě povytáhl obočí a vzápětí se přes celý jeho obličej prolila vlna hluboké oddanosti. „Možná, že jsem,“ řekl, čímž chtěl Billa rozveselit.
„Koupil jsi mi klavír.“
„Už to tak vypadá.“ Tom nesměle sklonil hlavu.
„Tomi… tys… mi koupil klavír.“
„Koupil.“ Tom se zhluboka nadechl a znovu zvedl tvář k té Billově.
„Zbláznil ses?“ zeptal se Bill něžně a třesoucí se rukou sevřel Tomovu čelist. Z oka mu vyklouzla další slza.
„Zbláznil,“ řekl Tom, a aby dodal svému tvrzení ještě větší váhu, kývl hlavou. Přitiskl se tváří proti Billově, byla vlhká a nádherně voněla něčím sladkým a samotným Billem. „Zbláznil jsem se už ve chvíli, kdy jsem tě přišel požádat o pomoc v projektu a ty ses na mě poprvé podíval.“
„Už tehdy jsi věděl, že to projektem neskončí,“ podotkl Bill, který mezitím zavřel oči a snažil se zhluboka dýchat.
„Doufal jsem v to, ale tys mi to vůbec neulehčoval.“ Políbil jej na spánek a dovolil, aby si černovlásek opřel hlavu o jeho rameno. „Nechceš si ho vyzkoušet?“ zeptal se, i když věděl, že to byla hloupost. Ani jeden z nich přeci nechtěl probudit Beth, která mezitím spokojeně spala za jejich zády ve své nové postýlce, které si Bill prozatím nevšiml. Naštěstí se jim ji podařilo umístit do těsné blízkosti Billovy postele, takže se zdálo, že se nic nezměnilo.
„Chci takhle ještě chvíli zůstat.“ Bylo mu tichou odpovědí a Tom se rozhodl to respektovat. „Mám pocit, že jsem se právě rozpadl na kousky.“
„Tak tě budu držet, dokud se nám ty kousky nepodaří znovu slepit dohromady.“
„Co když se to nepodaří nikdy?“ Bill už neměl sílu protestovat. Už více neměl sílu odmítat, ukracovat se o nádherné chvíle a slova.
„Pak tě nikdy nepustím.“
Bill znovu zavzlykal, zatlačil na Tomovo tělo a donutil jej dosednout na kraj matrace. Chvíli se beze slova tyčil nad ním, podařilo se mu dokonce zaregistrovat nový kus nábytku, ve kterém oddechovalo kudrnaté děvčátko, ale nekomentoval to, věděl, že na všechno ostatní budou mít čas později. Konečně mu došel význam Tomových slov. To, co měli teď, bylo nejdůležitější ze všeho, všechno mimo toho nebylo důležité.
Se skloněnou hlavou se usadil na Tomově klíně, omotal nohy kolem jeho boků a svým klínem se při tom pohybu otřel o ten Tomův. Vzhlédli a pohlédli si do očí a právě ten pohled byl zlomovým bodem.
Dva páry rukou se vzápětí jako o život rozběhly po těle toho druhého v zuřivé snaze dotknout se každého milimetru, přisvojit si každičký kousek. Jejich rty se někde na té cestě srazily, hladový polibek a divoce proplétající se jazyky donutily oba ve stejnou chvíli zasténat a zahodit i poslední zábrany. Tom poslepu soupeřil s knoflíčky na Billově svetru, zatímco Bill se svou typickou plachostí za stálého líbání z Toma pomalu svlékal teplý svetr.
Po chvíli zbyla z jejich oblečení jen hromádka nepotřebně pohozená na podlaze. Jejich nahá, propletená těla byla zahalena stínem. Bill ležel v Tomově náručí; beze slov se vpíjel do jeho očí, ještě pořád nemohl uvěřit tomu, co se právě dělo a byl rád, že Tom ani na vteřinu neopouštěl jeho pohled, že čekal na svolení, na signál, který odstartuje opravdovou chemickou reakci. Roztřeseně přijal do plic alespoň malé množství kyslíku, tolik, kolik mu Tomovo tělo přitisklé k tomu jeho dovolilo a sněhovou dlaní sjel po celé délce Tomových zad, dotýkající se tak horké kůže, která se v místech styku s jeho prsty roztřásla.
Tom se dotkl jeho tváře před tím, než se naklonil k jeho uchu a zašeptal.
„Věříš mi?“
Bill omámeně přikývl.
„Chci, abys zapomněl na všechno, co bylo, aby ses dotknul samotných hvězd. Dovolíš mi ukázat ti chemii tak, jak ji neznáš?“
Bill se do tmy zamilovaně pousmál. Tom nepotřeboval svolení. Nikdy jej nepotřeboval.
Natáhl hlavu a políbil jej. Náhle to byli jen oni dva; propletené stíny, noční obloha za okny a rudé srdce poletující nad jejich hlavami jako anděl, střežící jejich křehké štěstí.
…
Georg se zhluboka nadechl a po dlouhých minutách přemlouvání zvedl ruku a zaklepal. Když se ve dveřích po chvíli zjevila známá tvář a sjela jej překvapeným pohledem od hlavy k patě, zaváhal, náhle si nebyl jistý, jestli udělal dobře.
„Ahoj,“ promluvil Andreas jako první.
„Nemám tě rád,“ vyšlo z něj tiše, přičemž se nedokázal přestat mračit a vrhat po světlovlasém chlapci naštvané pohledy.
„To je od tebe moc milé, že ses obtěžoval, abys mi to oznámil osobně, ale musím tě zklamat, to jsem si stihl všimnout i sám.“ Andreas sklonil hlavu a chystal se zavřít dveře. V poslední chvíli mezi ně stihl Georg strčit nohu.
„Počkej,“ řekl a bylo zřejmé, jak těžce se mu následující slova vyslovují. „Nemám tě rád, ale… jsem ti vděčný za to, cos udělal pro Billa,“ dostal ze sebe na jeden nádech. „Takže jsem ti přišel říct jen to, že ti děkuju.“
„Nemáš za co.“
Georg zamračeně kývl hlavou, aniž by zvedl oči od podlahy a chystal se k odchodu.
„Georgu?“
Zastavil, ale neohlédl se.
„Zrovna jsem si objednal pizzu a otevřel lahev vína. Co kdybys zůstal a pomohl mi s tím?“
Georg se nejistě otočil a podíval se na Andrease, který se k překvapení obou přátelsky usmíval. „No…“ zaváhal. „I když tě nemám rád?“
„Noc je dlouhá,“ řekl Andreas s úsměvem a udělal mu prostor, aby mohl vejít dovnitř. „Třeba si to do rána rozmyslíš.“
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Moc mi tento díl udělal radost, stejně tak jako každ díl této povídky.
Je mi moc líto, co si Bill musel prožít, nejenom s rodiči, ale i s jeho vrstevníky. Je nechutné, jak zkažené děti byly kolem něj. Bill byl kouzelný a stále je, přála bych si, aby mé dítě bylo stejné, jako Bill v této povídce. Stejně tak úžasné, ale bez toho, aby si prošlo něčím tak ošklivým.
Nemůžu slovy vyjádřit, jak moc úžasný je vztah Billa s Tomem, je krásné, že si váží na tom druhém všech maličkostí a Tom se stále snaží Billovi dělat radost. Myslím, že mu dělá radost už jen tím, že jej miluje a je tu vždy pro něj, ať se děje cokoliv.
Bill by si neměl myslet, že on nemůže být šťastný. To, že musel prožít tolik špatných věcí neznamená, že je bude prožívat znovu. Naopak, teď má Toma, který jej dělá šťastným a bude tu pro něj. Oba dva si zaslouží být šťastní a myslím, že dohromady se jim podaří udělat šťastným i Billa tak, aby si to uvědomoval.
Moc děkuji za tento díl, nemůžu se dočkat dalšího.
Mají krásny vztah a Tom by udělal pro Billa cokoliv jen aby byl šťastný.
Nejsem si jistá jestli jsem někdy komentovala povídku, každopádně ji čtu a vždy čekám na další a další díl. Jsi čím dál lepší spisovatelka a js si vážím toho, ze pises. Tato povídka patří mezi ty nej to jak popisuje city je dokonale. Moc ti děkuji za každý díl který tu je. Jsi super.
Z každého nového dílu mám vždycky obrovskou radost, děkuji, B-kay! ♥
Ačkoli tenhle díl začal hodně smutně, měl o to nádhernější konec. Z tohohle dílu mám tolik dojmů, že ani nevím, kde bych měla začít, tak to vezmu asi hezky popořadě.
Jak jsem už psala, začátek byl neuvěřitelně bolestný. Moc Billa obdivuju, že i přes to všechno, co celý život zažíval, z něj vyrost tak úžasný, mladý muž. Zrovna on si všechny tyhle křivdy nezasloužil ani trochu a smutné je, že i malé děti dokážou být tak zlostné a agresivní. Trochu jsem se bála, jak moc se Billova historka zvrtne. Měla jsem strach, že si přečtu ještě horší věci, takže děkuji, že jsem nemusela. 😉 Měla jsem už tak slzy v očích.
A pak už přišlo to nádherné! ♥ Tom je báječný a jsem ráda, že se tehdy odhodlal jít za Billem, se jej zeptat na projekt. Díky bohu, že Tom v chemii nikdy nebyl moc zdatný a neměl tak jinou možnost, než poprosit Billa o pomoc, protože jen to je přivedlo ke vztahu, který mají teď. Je moc hezké vidět, jak se kluci vzájemně ovlivňují, právě tím dobrým způsobem a jak se sobě navzájem otevírají a stávají se lepším člověkem. Moc jsem se těšila na moment, kdy Bill spatří piano u sebe doma a i v ten moment jsem měla slzičky v očích, ovšem tetokrát to bylo z radosti. Moc se mi líbí, jak se jej Tom snaží rozveselit každou věcí a rozhodně má u mě body i za to, že Billovi zavázal oči, aby to bylo ještě větší překvápko! 🙂
A Georg mě také potěšil. Myslím, že je super, že se překonal a došel za Andym, aby mu tohle všechno řekl a poděkoval mu i přes to, že jej nemá rád. A trochu doufám, že se kluci lépe poznají a i vztahy mezi nimi budou lepší.
Tenhle díl byl, ovšem jako všechny od Tebe, neuvěřitelně nádherný a psaný s něhou. ♥ Moc děkuji, B-Kay! ♥♥
Moc krásné a něžné. Tom je k Billovi tak neuvěřitelně pozorný a milý, až se mi chce brečet společně s Billem. Ale on tohle opravdu potřebuje, bezpodmínečnou lásku, aby mu vynahradila předchozí život. I Georg se pochlapil, tak se snad s Andym usmíří. A třeba jednou budou i dobří přátelé.
Děkuji.