autor: Diana
Vzal jsem Bubi na její první procházku, trošku jsem ji využil, alespoň jsem se měl na co vymluvit, abych se mohl setkat s Georgem.
„Proboha, co to je?“
„Moje nové miminko! Není úžasná?“ Georg si ji chtěl vzít do náruče, ale Bubi po něm začala nekontrolovatelně vrčet a štěkat. Bylo vtipné pozorovat takové malé klubíčko, jak štěká na tak velkého člověka.
„No, no, no, pse jeden, snad mě nesníš.“ Georg se zasmál a podal mi ruku na pozdrav.
Povídali jsme si o mém stavu, řekl jsem mu všechno o té nehodě. Tedy… Všechno, co jsem věděl. Georg nechápal, jak mu něco takového mohlo uniknout, jak to, že mu to nikdo neoznámil, že se to nedozvěděl…
„Kdo?“ Jméno, které Georg vyslovil, v mých uších rezonovalo. Tom? Mohl by snad vědět, kdo to je?
„No Tom, můj kamarád, minule mi říkal, že si tě dost oblíbil, prý jsi velmi šikovný a míchání drinků ti jde.“
„Georgu…“ Chtěl jsem se ho zeptat snad na milion věcí, ale ve vteřině jako by se mi zjevilo úplně všechno, co se stalo před tou nehodou. Viděl jsem, jak mě Tom líbá, cítil jsem, jak se mi chvěje žaludek jako poprvé, když mě políbil, viděl jsem, jak s ním cvičím na nějakou soutěž, jak mě Justin praštil, jak jsem ho nenáviděl, a hlavně jsem měl před očima Tomovy modřiny na tváři… Viděl jsem všechno.
„Proboha…“ zachraptěl jsem si pro sebe, musel jsem si sednout na obrubník, jinak by se mi asi podlomila kolena. Díval jsem se před sebe a nechápal, jak jsem na to všechno mohl zapomenout, vždyť jsem byl tak zamilovaný, pořád jsem… A já o tom nevěděl… Justin mi všechno zatajil, ale pořád jsem nechápal, jak to přede mnou mohl tajit i Tom.
„Bille, bože, jsi v pořádku?“
„Já… Vůbec ne…“ Pořád jsem nad tím přemýšlel, v mysli se mi vynořovaly stále nové a nové vzpomínky, slzám se nedalo zabránit.
„Co se ti stalo?“
„Máš číslo na Toma?“
„Mám, proč?“
„Prosím… Prosím, musíš mu zavolat, potřebuji se s ním setkat. Slibuji, že ti později všechno vysvětlím, tedy… Pokud na to sám přijdu.“
Potřeboval jsem Toma vidět, opět na mě dolehl ten pocit samoty, bezradnosti… potřeboval jsem se ho opět dotýkat a políbit ho. Chtěl jsem vědět, proč mi nic neřekl a myslím, že jsem už pochopil, proč při našem posledním setkání byl tak emočně rozházený. Vždyť… Také mě miloval… Poslední, co si pamatuji je, že jsem se za ním rozběhl, když mě poslal domů, a víc nic…
„Tom je prý na molu, mám mu říct, že ho hledáš?“
„Ne, prosím.“
Georg s ním dotelefonoval a já jsem měl jasný cíl, nutně se dostat za ním. Slunce se už pomaličku schylovalo k západu, doufal jsem, že ho ještě stihnu.
„Promiň, ale musím jít… Uvidíme se.“ Vzal jsem Bubi na ruce a běžel ji odnést domů. Bylo na ní vidět, že je již unavená, přece jen je ještě štěně a nebudu ji moc prohánět. Místo, kde se chystám, nebylo příliš daleko, ale myslím, že by to moje maličká nezvládla.
*
V dálce jsem viděl postavu, díky zapadajícímu slunci jsem ji viděl celou černou. Byla otočena zády, ale i tak jsem věděl, že je to on. Tom. Pomalu jsem se k ní přibližoval, nechtěl jsem ho vyplašit.
„Ahoj.“
Tom se okamžitě otočil, myslím, že poznal můj hlas.
„Ahoj. Co tady děláš?“
„Tome, já… Vzpomněl jsem si…“
Moje slova mu docházela jen pomalu, ale když si uvědomil, co jsem mu řekl, přišel ke mně a přitiskl k sobě. Držel mě tak, jako kdyby mě už nikdy nechtěl pustit, a já mu to opětoval. Cítil jsem na krku jeho slzy.
„Proč jsi mi to neřekl?“
„Nemohl jsem… Promiň… Nechtěl jsem ti zničit život, když jsi měl možnost začít znovu.“
Trochu jsem se odtáhl, chtěl jsem se mu dívat do očí, ba co víc… Chtěl jsem ho políbit, potřeboval jsem to.
„Miluji tě, neměl jsi to dělat…“ bolestivě jsem mu zašeptal do rtů. Neřekl mi na to nic, jen mě jemně a nádherně dlouze políbil.
„Já tebe taky, Bille, já tebe taky…“ stihl mi říct mezi polibky, ale ani jeden z nás s tím nedokázal zcela přestat. Bylo to znovu jako poprvé, ten pocit v žaludku, to všechno… Užíval jsem si každý jeho dotek rtů, rukou…
„Jak jsi mi to mohl udělat, jak jsi mohl dopustit, abych o tebe přišel?“
„Nechtěl jsem, ale musel. V nemocnici se zjevil ten parchant a já chtěl jen to, abys byl šťastný. Vím, že před tím jsi byl a chvíle, kdy jsi mě poznal, máš jen samé problémy. Musel jsem tě opustit.“
„To byla obrovská chyba, Tome, měl jsi zůstat se mnou. Já bych si vzpomněl, věř mi, stalo by se to…“
Sedli jsme si na lavičku na začátku mola, ale stále jsme nemohli být od sebe dál než pár centimetrů. Nedalo se to.
„Ty jsi chtěl v tom momentě jen Justina a nikoho jiného. Neunesl jsem to.“
„On mi ani neřekl, že jsem ztratil paměť. Nechal mě v tom, že jsem tě nikdy neznal. Ale já od začátku vědel, že tě znám, že to není jen tak…“
Chvíli jsme jen tak seděli, Tom mě stále držel a já se od něj nechtěl hnout. Už nikdy. Užívali jsme si vzájemné přítomnosti, až dokud nezapadlo slunce za horizont.
„Myslíš, že máme šanci?“ Přerušil Tom ticho.
„Jak to myslíš?“
„Máme šanci být šťastní… Úplně…“
„Já jsem se rozhodl.“ Vlastně mě to napadlo právě teď, ale určitě to udělám. Už nechci mít s Justinem nic společného. Netuším sice, kam půjdu, ale raději bych spal pod mostem, než být ještě jeden den s ním navíc. Hnusí se mi, už jen když si na něj vzpomenu.
„Jak to myslíš?“
„Definitivně odcházím od Justina. Nechci s ním už nic mít. Ale… Netuším, kam půjdu. Vím jen, že přijdu domů, sbalím si věci a odcházím.“ Jedoznačně si s sebou beru i Bubi. Nenechal bych ji napospas tomu násilníkovi, ještě by jí něco udělal. Bál jsem se, že to Justin nepochopí a dnes večer se strhne pořádná mela. Byl jsem připraven bránit se zuby nehty.
„Opravdu?“
„Tome, miluju tě… Chci být s tebou, nedokážu tě už nechat odejít jen tak. I když… Co Shein?“
„Sharon. S ní jsem to už dávno skončil. Řekl jsem jí úplně celou pravdu, to, že jsem se zamiloval do někoho jiného, a dokonce i to, že do kluka. Od té doby mi nezavolala, naštěstí. Pár dní jsem přespával v klubu, ale teď jsem si našel podnájem. A… Byl bych rád, kdybys zůstal u mě. Trvám na tom.“
Tomův návrh se mi líbil, i když… Připadal jsem si teď jako příživník.
„Určitě ti to nebude vadit?“
„Zbláznil ses?“
„Ale… Je tady jeden háček.“ Tom se na mě jen podíval s otazníky v očích.
„Mám psa.“
„Psa?“
„Čivavu.“
„Ou… nic menšího nebylo?“ Zasmál se, ale samozřejmě souhlasil.
„Byl to dárek od Justina, ale na tom nezáleží. Je taková maličká… Víš, je to živá bytost a já nedopustím, aby jí něco udělal. Vzpomněl jsem si, že mě Justin uhodil i předtím, nejen před pár dny, a nenechám ji tam s ním. Co kdyby jí ublížil? To nemůžu… Navíc je jako miminko.“ Vzpomněl jsem si na Bubi a na její krásné psí oči, kterými mě vždycky nutí, abych ji nosil na rukou.
„Chápu a nemůžu se jí dočkat.“ Tom mě políbil na čelo a pak mi věnoval jeden něžný polibek na rty.
Strašně rychle s ním utíkal čas. Ani jsem si to neuvědomil, ale strávili jsme spolu skoro dvě hodiny. Po slunci už nebylo ani stopy.
„Tome… Měl bych jít. Bubi je s Justinem sama doma a já se bojím, aby ho náhodou neotravovala a něco jí neudělal. Nevěřím mu. Dnes mu to řeknu a… kam mám pak jít?“
„Jdu s tebou.“
„Co?“
„No jdu s tebou. Umím si představit, jak bude Justin naštvaný, a samotného tě nepustím.“
Přemýšlel jsem o tom, ale nezdálo se mi to jako dobrý nápad. Bude tak naštvaný… Navíc nevím, jestli bych neměl jít prostě domů a popovídat si s ním… Udělat můj odchod prostě trochu… snažším.
„No… Nevím, jestli je to dobrý nápad. Podle mě bych to měl vyřešit sám, slibuji, že si dám pozor. Kdyby se něco stalo, zavolám ti, fakt.“
Tom se mi podíval do očí, jeho výraz byl nečitelný.
„Co když ti něco udělá?“
„Neudělá… Pořád jsem chlap, pamatuješ?“ Zasmál jsem se sám nad sebou, opravdu jsem se choval jako žena…
„Máš pravdu, promiň.“
Zvedli jsme se z lavičky, Tom mě chytil za ruku, a dokud jsme měli společnou cestu, doprovázel mě. Venku byla už pořádná tma a navíc se dost ochladilo.
„Tak, jdu už. Děkuji, že jsi mě nezavrhl i přesto, co všechno se stalo.“
„Nemohl bych… Nikdy…“
„Miluju tě.“
„Taky tě miluju.“
Tom mi dal obrovskou pusu na rozloučenou, objal mě, jako by mi chtěl zabránit odejít, ale já musel. Čím dříve, tím lépe.
Cestou domů, která naštěstí nebyla dlouhá, jsem přemýšlel o tom, jaký je Tom úžasný, že na mě počkal, že tomu dal čas, dokud se mi úplně nevrátí paměť a já si znovu vzpomenu. Je až neuvěřitelné, jak málo se známe, a i přesto vím, že to on je ten, se kterým mám prožít zbytek svého života. Nikdy jsem nevěřil na lásku na první pohled, ale vím, že to byl omyl. Ale jak se říká, pokud člověk nezažije, neuvěří.
Pohled na Justina ve mně vyvolával zvláštní emoce. Seděl na zemi, v ruce měl různé hračky, které házel Bubi, a ta mu je vždy přinesla zpět. Chytil ji, dával jí pusinky, mazlil se s ní… Dávno jsem neviděl Justina tak milého, dokonce se mi zdál šťastný.
„Ahoj zlato!“ Svižně se postavil na nohy a políbil mě tak rychle, že jsem nestihl ani protestovat.
„Ahoj.“
„Pojď, tohle musíš vidět!“ Vzal jeden piškot a přikazoval jí nějaké věci, které byla kvůli sladké odměně ochotna udělat.
„Úžasné, ale ty jsi moje.“ Klekl jsem si k Bubi, zatleskal jí a vzal ji do náruče. Hned mi začala olizovat obličej.
„Tady máš, zkus to.“ Justin mi podal jeden piškot a Bubi udělala přesně to, co jsem od ní chtěl.
Celá ta záležitost s mým odchodem mi jaksi ležela v žaludku. Úplně jsem upustil od prvotního plánu, když se mi naskytl obraz Justina a Bubi, jak si hrají, a hlavně jak milující on odkáže být. Byl jsem ze všeho mimo, stále jsem myslel na Toma, ale… Problém byl „ale“.
Justin ke mně přistoupil, chytil mě za pas a přitiskl k sobě, nakonec mě políbil.
„Jsme už skoro jako taková malá rodinka, viď?“ Usmál se a mně se z jeho slov udělalo nevolno. Najednou jsem se cítil, jako nejhorší osoba na světě. Ne proto, že jsem měkký ho opustit, ale proto, že jsem se bál, že i přesto vše ho mám pořád rád. Toma miluji, miluji ho nade vše, ale city k Justinovi taky úplně nevychladly. Je vůbec možné milovat dvě osoby najednou? Stejným typem lásky? Nebylo to stejně, samozřejmě, že jsem Toma miloval víc, ale… I to, co jsem cítil k Justinovi, byla stále láska. Alespoň myslím…
Bill mi stále nevolal, nenapsal nic. Byl jsem nervózní, bál jsem se, že mu něco udělal, nebo že se mu něco stalo. No nic, počkám do rána, když ne, zavolám mu.
Do postele jsem si lehal s velmi špatným pocitem.
Ráno jsem se v očekávání podíval na displej telefonu, doufal jsem, že tam budu mít alespoň sms, nepřijatý hovor, cokoliv, ale nic. Bill mi ani nedal vědět, co s ním je.
Tak jsem vytočil jeho číslo, byl jsem velmi zvědavý, co se s ním děje.
„Haló?“
„Billi! Proč jsi mi nezavolal? Čekal jsem tě téměř celou noc.“
„Ach, promiň…“
„Děje se něco?“
„Ne.“
„Ty jsi mu to neřekl, že?“
Nastala delší odmlka. Dovedl jsem si představit, proč. Bill si ztěžka povzdechl.
„Ne.“
„Ty ho máš pořád rád, viď?“ Nenapadalo mě jiné vysvětlení, proč by toho nebyl schopen, velmi mě to mrzelo.
„Já nevím… Je to složité.“
„Kdy se můžeme setkat?“
„Dnes večer?“
„Dobře. Přijdu pro tebe.“
„Dobře, ahoj.“
„Ahoj… A Billi? Miluji tě.“ Bill však položil telefon dřív, než ho mohla moje slova dostihnout. Jeho stručné odpovědi a divný tón hlasu se mi vůbec nelíbily. Co když bude chtít zůstat s ním? Ne, nemohu na takové věci myslet. Samozřejmě, že ho má rád, vždyť s ním proboha žije. Ale i poté, co všechno mu udělal? Nešlo mi to do hlavy, ale těžko říct, co bych udělal já, kdybych byl na jeho místě…
Den se mi tak táhl… Neustále jsem se podvědomě díval na hodiny, ale vždy když jsem se podíval, bylo možná o minutu víc, a i tak jsem musel mít štěstí. Nemohl jsem se dočkat večera, byl jsem zvědavý, jak to všechno dopadne. Nepředstavitelně moc chci být s Billem, ale obavy, že on to nechce stejně jako já, mě stále pronásledovaly jako stín.
Na ručičkách hodinek mi odbilo sedm hodin, seděl jsem v autě před pekárnou a čekal na Billa. Byl jsem čím dál tím nervóznější, popravdě ani nevím z čeho. Vím jen to, že mou mysl ovládal strach.
Lekl jsem se, když mi Bill otevřel dveře, ale nenasadl.
„Ahoj.“
„Ahoj… nenasedneš?“
„Chtěl jsem… Justin není doma, dnes se už nevrátí, pojď nahoru.“
„Billi, teda nevím, jestli je to dobrý nápad, co když…“
„Nic se nestane, neboj se, nepřijde.“ Nenechal mě domluvit a zavřel spolujezdcovy dveře. Neměl jsem na výběr, musel jsem. Skutečně jsem z toho neměl dobrý pocit, jestli Justin náhodou přijde domů a najde mě tam, bude hodně zuřit.
Nastoupili jsme do výtahu, Bill stiskl číslo šest. Ani jeden z nás nic neříkal, dívali jsme se navzájem do očí. Já se v těch jeho naprosto utápěl, jak v moři čokolády. Kdybych nemusel, nikdy se do nich nepřestanu dívat.
Zničehonic jsme se k sobě oba přitiskli a vášnivě se začali líbat. Bože, jak dlouho jsem na tohle čekal. Ano, byl to jen jeden den, ale přišlo mi to jako celá staletí. Užíval jsem si jeho doteky, objetí, každý jednotlivý pohyb rtů…
Výtah zastavil, ale my se od sebe nemohli odtrhnout, Billovy polibky byly stále dravější. Trošku mě strčil, narazil jsem do zdi výtahu, samozřejmě s Billem v náručí, ten se mi přisál na krk. Líbal ho, pokračoval čelistí, až se dosal zpět ke rtům. Přestali jsme až tehdy, když se dveře od výtahu otevřely. Polekaně jsem se díval na Billovu asi sedmdesátiletou sousedku, jak na nás zírá. Viděl jsem na ní, že to nebude jen tak bez řečí.
„To se nestydíte?! Mladý hezký kluci takové věci spolu dělat? Fuj!“
„P-promiňte.“
Bill se omluvil, vzal mě za ruku a rychle přešel ke dveřím jeho bytu. Oba jsme se rozesmáli nad jejími slovy.
„Bože… Doufám, že nepotká Justina. Myslí si, že je můj bratr, viděls, jaký má na to názor.“
Bill odemkl, pořád mě držel za ruku.
„Billi… Možná by bylo načase, aby se to dozvěděl.“
„Ne takhle. Chci mu to říct sám.“
Jejich byt byl malý, ale velmi útulný. Líbilo se mi to. Nemůžu říct, že by to byl nějaký extrémní luxus, ale zařízení bylo takové… V pohodě.
Vzal jsem Billa za pás a políbil ho.
„Strašně jsi mi chyběl.“
„Och, i ty mně, to si nedokážeš ani představit.“
„Nemůžu se dočkat, kdy už budeme moci být spolu.“
„Já vím, Tome, já vím…“ Bill se ode mě oddálil, směřoval k posteli, samozřejmě ruku mi stále nepouštěl.
„Pojď, někoho ti představím.“ Vlezl do postele, kde na maličkém polštáři spal miniaturní černý pejsek.
„To je moje Bubi.“ Vzal ji do náruče a dal jí pusu. Bubi byla zcela čerstvě probuzená, vypadala, že neví, kde je sever. Byla tak nádherná.
„Ó, Bože, ta je ale maličká! Skutečně je to čivava?“
„Jo.“ Bill mi ji podal, okamžitě mi začala olizovat tvář.
„Je neskutečně nádherná.“
Bill ji položil dolů, aby mohla jít do svého pelíšku. Chtěl jsem se postavit, ale hned mě zadržel.
„Ne, nechoď. Pojď sem…“
„Hmm… Za tebou kamkoli.“
Lehli jsme si čelem naproti sobě, díval jsem se mu do tváře. Nikdy jsem neviděl tak nádherné rysy, dokonce ani u žen. Sametově hladká pleť, měkoučké rty, jemně orámované oči černými linkami… Palcem jsem ho pohladil po tváři, toužil jsem se ho dotknout.
„Co?“
„Děkuji Georgovi, že nás seznámil.“
Bill se na mě nádherně usmál, zakousl se do rtu.
„Já také. Jsi to nejlepší, co jsem v životě mohl potkat. Děkuju.“
„Neděkuj, to já bych měl…“
Když si představím, že bych ho nikdy nepotkal a dosud bych musel žít svůj život se Sharonou… Ne, tato myšlenka se mi vůbec nelíbila.
Bill se přitulil ke mně, lehl si mi na rameno.
„Jsem strašně rád, že jsi tady.“
„Já taky, i když… mám trochu obavy, bojím se, že přijde.“
„Nepřijde, nic se neboj.“
Bill se na mě podíval, hlubokým polibkem mě ujistil, že nám nic nehrozí. Snažil jsem se mu věřit, ale i tak jsem měl z toho špatný pocit. Náš polibek prohloubil ještě víc, než kdykoliv předtím. Fyzicky mě velmi přitahoval, pociťoval jsem v podbřišku jemné brnění. Bože… s klukem jsem vlastně nikdy předtím nic takového nedělal, cítil jsem se trochu trapně. Chytil jsem Billa za boky a vyhoupl si ho na klín. Začal mě zběsile líbat, přešel na krk, jemně mě kousal a místo hned olízl a políbil, aby mě to nebolelo. Bylo to tak vzrušující!… Vrátil se ke rtům, vsál můj spodní do svých úst, jemně olizoval. Nedalo se to vydržet, ať jsem dělal cokoliv, můj klín na to reagoval. Cítil jsem, jak se mi krev hrne právě do toho místa, na kterém Bill seděl. Vůbec mi nepřidávalo to, že se na mně pohupoval svým sexy zadkem, za který jsem ho musel chytit, přímo vyzýval k pozornosti. Bill mi chytil spodní lem trička a jednoduchým pohybem mi ho svlékl. Jeho ruce putovaly po celé mé hrudi, prsty přejížděl po bradavkách a jazykem mi prošel dlouhou cestičku od krku až po džíny. Bože, tohle nikdy neudělala ani Sharona, nečekal bych od Billa, že bude takový… zkušený… ale na druhou stranu měl možnost trénovat, zatímco já jsem v tomhle v podstatě panic.
„Bille…“ Vydechl jsem. Penis mě už téměř bolel, jak moc jsem byl vzrušený. Neuvěřitelně moc jsem ho chtěl, měl jsem chuť ho… vlastně ani nevím… všechno.
„Ano?“
Bill se vrátil k mým ústům, ale jednou rukou se mi snažil rozepnout knoflíky – pomalu jeden po druhém. Měl šikovné prstíky, samozřejmě se mu to podařilo, rukou vklouzl pod veškerou látku, kterou jsem měl na sobě a dotkl se mě přesně tam, kde jsem to potřeboval nejvíc. Obtočil prsty kolem mého přirození a jemně jím začal pohybovat, zatímco se stále věnoval mým rtům.
Byl to nepopsatelný pocit, nechápal jsem to, měl jsem v posteli mnoho žen, ale nikdy jsem to nepřeciťoval tak jako teď. Možná je to tím, že je Bill kluk a ví, co by se mi mohlo líbit. A možná je to i tím, že mě přitahoval víc než jakákoliv žena předtím. Nejzvláštnější na tom je, že kluci se mi vůbec nelíbí, v žádném případě nejsem gay, ale s Billem je to něco úplně jiného. Nikdy bych neřekl, když jsem ho poprvé uviděl, že jednou skončíme takhle a že se do něj tak šíleně zamiluju.
Přestal. Z úst se přesunul k mému krku a z polibků dělal cestičku na mém těle. Přejížděl přes celou hruď, břicho, podbřišek… Čím byl níž, tím jsem byl jakoby nervóznější, ještě vzrušenější, i když jsem si myslel, že se to už vůbec nedá. Zasunul mi ruce pod zadek a rychle stáhl boxerky spolu s džínami až po kolena. Můj penis se tyčil přímo před ním. Zakousl jsem se do rtu, nečekal jsem, že se dostaneme dnes tak daleko, že se před ním celý odhalím. Ne že by mi to vadilo, jen jsem se prostě cítil tak trochu trapně.
„Wow.“ Bill se podíval přímo na mé vzrušení s úsměvem na rtech.
„Co?“
„Nečekal jsem, že bude tak velký.“
„Ou…“ Úplně jsem ztratil slova. Co mu mám na to říct? Děkuji? Ne, to se mi zdálo hloupé. Neřekl jsem tedy nic, jen se nechal rozmazlovat Billem.
Můj penis chytil do ruky a pomalu si ho vkládal do úst, zatímco se na mě díval. Při pohledu na to, jak mizím v jeho ústech, se mi vzrušením zatočila hlava. Bylo to něco úžasného! Jeho jazyk přejel po celé mé délce, přičemž olizoval vrcholek. Piercing, který měl zavedený v jazyce, velmi dobře spolupracoval s jeho úmysly. Nikdy jsem se tak necítil, ani ve snu by mě nenapadlo, že by to mohlo být tak dokonalé, nemluvě o tom, když si ještě dopomáhal rukou. Cítil jsem se jako v sedmém nebi, sledoval jsem, jak se ztrácím stále hlouběji a hlouběji, pak se zas ukazuji úplně celý. Jeho praktiky byly bezkonkurenční, přímo boží.
„Hmm, počkej. Zapnu nějakou hudbu, jsou tady totiž papírové stěny.“ Jakmile se Bill na vteřinu vzdálil, nenápadně jsem zkontroloval, jestli je tam dole všechno v pořádku. Samozřejmě bylo, jsem jen velmi paranoidní. Celou místností se rozlila hlasitější hudba, chápal jsem proč. Možná se nedostaneme až úplně tak daleko, abychom potřebovali zamaskovat naše hlasy, ale náhoda je blbec a je lepší se pojistit.
Jak kočka se ke mně černovlásek přibližoval po posteli, vášnivě mě políbil na ústa, na krk a opět se vrátil tam, kde skončil. Neuvěřitelně jsem si to užíval. Střídavě jsem se díval na něj a přivíral oči, prociťoval ten pocit jeho horkých úst. Čím déle to dělal, tím jsem byl blíže k úžasnému zakončení, ale ještě jsem nechtěl. Nechtěl jsem, aby si Bill myslel, že mám tak slabou výdrž, a navíc nebylo by to vůči němu fér. Využil jsem šanci, kdy se Bill na pár centimetrů oddálil a okamžitě jsem ho vytáhl nahoru a protočil pod sebe. Džíny jsem si natáhl prozatím zpět.
„Není to fér,“ řekl jsem mezitím, co jsem ho vášnivě líbal. Bylo načase převzít iniciativu, aby si to i on trochu užil. Musel jsem improvizovat, protože uspokojovat chlapce byla pro mě totální novinka. Svlékl jsem mu tričko, ústa přisál k jeho bradavce, jen tak jsem si s ní hrál, kroužil kolem ní jazykem… Bill mě však chytil za hlavu a jemně přitáhl zpět k ústům, bylo na něm vidět, jak moc touží po mých polibcích a já po jeho samozřejmě stejně.
Naše líbání však přerušil obrovský řev.
„Co tohle má, kurva, znamenat!!!“ Když jsem uviděl Justina, jak nasupený stojí pár metrů před námi, ztuhl jsem. Do prdele, tohle je špatné… Moc špatné…
„Justine, já, já- to je…“ Bill se snažil ze sebe něco vykoktat, ale neměl moc možností, co říct.
„Já jsem to věděl! Věděl jsem, že jsi jen obyčejná podlá špína! Fuj! Jeden zkurvenej podlej hajzl! A ty,“ ukázal na mě rozzuřeně prstem, „okamžitě vypadni!“
„Jak to s Billem mluvíš?!“ V té chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než se postavit a zaútočit na něj, ještě že jsem si ty kalhoty oblékl. Chytil jsem Justina za tričko a chtěl mu trefit pěstí do obličeje, ale bohužel byl rychlejší, odstrčil mě a trefil on mě. Naštěstí jsem to ustál a pěkně mu to vrátil. Přísahám, že jsem shromáždil absolutně všechnu sílu, co ve mně byla. Justina to odhodilo až do kuchyně, kde se jakž takž posbíral a byl připraven na to, aby mi to pořádně vrátil. Tentokrát mi jednu vrazil on dvakrát po sobě, spadl jsem na zem, nedokázal jsem to zvládnout. Pravděpodobně byl silnější než já, stihl jsem mu dát ještě jeden úder do hlavy, ale pak udělal něco, s čím jsem fakt nepočítal. Dveře nechal otevřené, asi se mu zdálo něco podezřelého, když přicházel, a strčil mě přesně tak, abych skončil na chodbě. Ten parchant za mnou zavřel dveře a zamkl. Absolutně jsem nevěděl, co mám dělat, neměl jsem se jak dostat dovnitř a balkonem by to taky nešlo, protože jsme v šestém patře. Zkoušel jsem bouchat, aby mi otevřel, nadával jsem mu, křičel na něj, samozřejmě odezva žádná. Slyšel jsem, jak Bill vykřikl. Nevím, co mu udělal, ale měl jsem chuť ho zabít.
autor: Diana
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 14
Čekala jsem, že to dopadne nějak takhle a abych byla upřímná, není mi Billa vůbec líto. Naopak, moje sympatie k němu klesly na bod mrazu. Po tom, co si na všechno vzpomněl se měl s Justinem rozejít. Jenže on to neudělal, protože ho prý má pořád rád. Kdo chce kam…
Justin je bastard, ovšem brát Toma do jejich společného bytu a postele, to bylo přes čáru. Něco takového by vytočilo snad každého, takže ani nechci vědět, co teď ten magor udělá. Jo, dělat ze všech kolem sebe pitomce se nevyplácí…
Díky za díl
Souhlasím s Ireth. Justin je bipolární kretén a násilník, ale právě teď si Bill vážně jednu zaslouží, však je 'taky chlap' tak to zvládne, ne? Zachoval se jako blbec a jestli se Tomovi opět podaří včas zasáhnout, tak by před ním měl Bill padnout na kolena a omluvit se…
Justin je zmetek jak může Bill ještě něco k němu cítit když mu už tolikrát ublížil doufám že to nedopadne tak že opět ztratí paměť.
Nemám slov…