autor: blame_my_dirty_mind
„Umřel?“ přerušil ji Jimmy.
„Zemřel, ale pak znovu ožil,“ odpověděla teta Janine.
„Co? Jak by to asi udělal?“ zeptal se Jimmy a kulil nechápavě oči.
Teta Janine se zasmála. Přeci jen v něm bylo dítě. „To ti teď nemůžu říct, protože by to nedávalo smysl. Vše se dozvíš v pravý čas, ano?“
Jimmy si povzdychl. „Okay.“
Teta Janine pokračovala. „I když opravdu těžce zraněný, Andraz přežil a povedlo se mu donést informaci Psovitým lordům. Tato informace přišla v opravdu špatném načasování, jelikož Psovití se zrovna připravovali na největší oslavu v celé jejich historii, a to oslavu zrození jejich druhu, kterou dělali na počest Prokyon Alfa, což byla nejjasnější hvězda v jejich souhvězdí Malého psa.
Po více než padesáti tisících let, jen za pár měsíců mělo jejich vlastní slunce dosáhnout perihelia, bude v nejmenší vzdálenosti od své mateřské hvězdy. Pro Psovité to byla důležitá pamětní událost a rozhodně historická událost, kterou stálo za to si zapamatovat. Nicméně to také mohla být chvíle, kdy celá jejich rasa zhyne.
„Dobře, toho spánku už bylo dost, ty línej pse.“
Andraz ucítil štípnutí ne příliš jemné facky na tváři. Zasténal a probudil se, promnul si tvář. Ležel na nemocniční posteli ve vesmírné stanici, která byla hned za stratosférou jejich planety.
„K čertu s tebou. Bylo tohle opravdu nutné?“ protestoval.
„Dostal jsi sérum, takže už nemusíš dál předstírat, že jsi upoutaný na lůžko.“
„To bylo moje-„
„Poslední, já vím.“
Andraz si povzdychl a narovnal se na posteli. „Doufal jsem, že svoji poslední dávku nebudu muset použít.“ Podíval se na svého kamaráda. „Řekli mi, že jsi mě zachránil. Jsem opravdu vděčný, že ses ke mně dostal včas.“
„Skoro jsem to nestihl. Máš štěstí, že jsem měl zrovna noční hlídku. Byl jsi prakticky mrtvý. To já jsem ti dal injekci.“
Andraz se usmál. „Díky, Tomeku.“
„To nic. Takže… příště už se nenech zabít, nebo budeš mrtvý napořád.“
„Měl bych ti říct to samé,“ uchechtl se Andraz. „Pořád sázím, že umřeš dřív než já.“
„Já mám ještě jednu dávku,“ ušklíbl se Tomek.
„Na tom nesejde,“ řekl Andraz. „Věř mi, že ji použiješ dřív, než si myslíš. A pak tě zabijí a já tě budu muset oplakávat.“ Andraz nasadil ironicky smutný výraz.
Tomek se na Andraze podíval s přísnou tváří. Andraz zamrkal. „Co?“ řekl.
„Nechci, abys o tom ještě kdy žertoval. Myslím to vážně. Nechci tě ztratit. Měl bys být opatrnější.“
„Byl jsem opatrný,“ řekl Andraz rychle. „Tak tvrdě jsem se na to připravoval, všechno šlo dobře, ale ten zatracenej kočičí střelec, přísahám, že i ty bys s ním měl problémy.“ Tomek si odfrkl, protože o tom pochyboval. „Přísahám, že se objevil v poslední vteřině, jako by na mě byl připravený a byl pěkně kluzkej, Tomeku, přísahám. Nikdy jsem nikoho takového neviděl. Všechno mohl zničit! Kdyby nebylo séra, tak bych byl mrtvý a mise by selhala.“
„Myslím, že jen přeháníš, abys nevypadal tak neschopně.“
„Nepřeháním,“ nafoukl se Andraz. „Mysli si, co chceš. Já jen doufám, že už ho nikdy nepotkám.“
„Nebudeš muset; postarám se o něj já.“
Andraz se na Tomeka podíval. Věděl, že jeho kamarád měl v oblibě pouštět se do kaskadérských kousků, obzvlášť když ho vedla nenávist ke Kočkovitým a jeho touha všechny je zabít. Andrazovy motivy pro zabíjení Kočkovitých byly spíš na obranné straně; bojoval, aby ochraňoval svůj druh, zatímco Tomek bojoval pro sílu a dominanci, věc, ve kterou věřil, že náleží pouze jeho druhu – stejně jako si to myslely všechny ostatní rasy o sobě. On sdílel názor, že Psovití byli dědičně nadřazení všem ostatním rasám, byl to názor, proti kterému ostatní rasy neprotestovaly, protože si byli všichni vědomi nepopíratelné biologické nadřazenosti Psovitých.
Andraz si nebyl jistý, jestli Tomek toho proklatého letce někdy najde, ale na rozdíl od Tomeka si nemyslel, že riskovat svůj život pro takovou věc stálo za to.
Andraz by mu to vymluvil, ale věděl, že to nemá smysl. Když si Tomek něco usmyslel, nic nedokázalo změnit jeho názor. „Jo, no neměl bys na něj plýtvat svou energií a motivací,“ řekl. „Nic to není, opravdu. Měl by ses soustředit na to, co uděláme s tím, abychom zastavili Kočkovité od toho, aby nás všechny zabili.“
„Opravdu jsi to viděl?“
„Samozřejmě,“ odpověděl Andraz, pořád byl znepokojený z toho, že musel Psovitým Lordům říct, co viděl, namísto toho, aby jim to ukázal. Věděl, že obraz říkal víc než tisíc slov, ale i tak se to snažil vysvětlit, co nejlíp to šlo. „Nemám ponětí, jak se jim povedlo vymyslet nebo postavit takovou věc. Občas mám pocit, že je podceňujeme.“
„Zbraň nebo ne, nikdy nebudou nad námi,“ řekl Tomek.
„No, teď si tím nejsem tak jistý. Zdá se mi, že jen čekají na nejlepší chvíli, kdy nás zabít.“
„Ne, když je zničíme jako první,“ řekl Tomek.
Andraz si povzdychl. Tomek byl vždycky mnohem optimističtější než on.
Tomek se otočil k oknu a díval se na nekonečné množství hvězd. „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsi nezabil jejich krále, když jsi měl tu šanci.“
Andraz zaúpěl, protočil oči nad směšností toho nápadu. „Jakou šanci? Upřímně, ani jsem nebyl ve stejné místnosti! Jak by se mi to asi mělo povést? Měl jsem ho udusit špionským dronem?“
Tomek se otočil zpátky na Andraze. „No, to je jedno, jestli někdy budu tváří v tvář s králem nebo s kterýmkoliv jiným urozeným Kočkovitým, nenechám si tu šanci ujít.“ Zatnul pěst. Andraz sklopil pohled a na chvíli vypadal zamyšleně. „Co?“
Andraz se na Tomeka podíval. „Huh? Nic.“
„Vím, že jsi na něco myslel, o co jde?“
„Nic,“ stál si za svým Andraz, odvrátil pohled.
“ Znám tvůj zarmoucený výraz,“ řekl Tomek. „Co tě rmoutí?“
„No… já… něco jsem ve svém hlášení vynechal,“ řekl Andraz provinile.
„Něco jsi vynechal?“ zvedl Tomek obočí.
„Není to důležité,“ ujistil ho rychle Andraz, „no… není to relevantní k misi.“
„Tak o co jde?“ zeptal se Tomek. Andraz zaváhal. „Není to důležité, ale i tak mi to nechceš říct, svému nejlepšímu příteli?“
„Dobře. Řeknu ti to. Ale nejdřív mi slib, že mě nebudeš soudit.“
„Soudit tě? Proč? Posrals něco během mise nebo tak? Protože mi to je jedno. Sakra, nemáš se za co stydět. Jsem rád, že jsi zpátky.“
„Ne, ne, nic takového, neposral jsem nic,“ zamračil se Andraz.
„Tak co?“ naléhal Tomek. „Co jsi neřekl?“
Andraz se podíval na Tomeka. „No, když jsem mluvil o tom, že jsme viděli Krále, tak jsem neřekl, že tam byl i princ.“
Tomek zamrkal. „To je ono?“ řekl. „Proč bych tě za to měl sakra soudit?“
„Protože jsem se tam na minutu ztratil…“
„Ztratil?“
Andrazovi zrůžověly tváře. „Tohle je tak ponižující. Dobře… když jsem prince uviděl… bylo to jako… jako dívat se na Cynosuru.“ Tomekovi se okamžitě zkřivil obličej. Andraz nevěděl, jak se mohl opovážit porovnávat přitažlivou fenu, známou pro pózování v časopisech pro dospělé, s Kočkovitým, i když to byla opravdu první věc, která ho napadla, když prince uviděl. Andraz usykl, o pár vteřin později Tomek šokovaně vykřikl.
„COŽE?!“
„Je opravdu překrásný,“ vysvětlil Andraz, „jako… okouzlující. Má takový obličej… a jeho oči… tak zářivé. Jako by tě dokázaly vsáknout. Nikdy jsem takové oči neviděl. Upřímně, kdybys ho viděl, taky by sis to myslel.“
„To ani hovno!“ štěkl Tomek. „Kurva, nemůžu uvěřit tomu, co slyším. Mluvíš o posraný kočce!“
„Řekls, že mě nebudeš soudit!“
„Jak jsi mohl očekávat, že mi tohle nebude vadit, Andrazi?“
„Nečekal, popravdě. Vím, že jsi ten poslední člověk, se kterým bych měl o tomhle mluvit, ale jsi můj nejlepší přítel a musel jsem to někomu říct.“
„Jo, no, všichni můžeme mít někdy šílený myšlenky, ale nemluvíme o tom, jasný?! A v tvým případě bys tohle už nikomu neměl říkat, jinak tě zavřou za roznášení pro-kočkovitých poznámek.“
„Není to pro-kočkovité,“ stěžoval si Andraz. „Nesnáším ty bastardy. A i tak, kdybych se o něm zmínil, tak bych neřekl, co si o něm myslím, z jasných důvodů.“
„Budu předstírat, že jsem to nikdy neslyšel,“ zamručel zlostně Tomek. Podíval se na Andraze s podezřívavým pohledem. „Předpokládal jsem, že se u tebe možná rozvine nějaké trauma, ale vážně jsem nečekal, že začneš blábolit o zatracený kočce…“
„Hej, není to jen tak nějaká kočka, je to princ,“ řekl Andraz na svou obranu, jako by to snad mělo znamenat, že má alespoň dobrý vkus, vkus pro šlechtu.
Tomek zaúpěl. „Oh jasně, není to jen tak nějaká kočka… je to kocour,“ dodal a promnul si spánky.
Andraz zakašlal a schoulil se na posteli. Chtěl vyjasnit, že ten princ vypadal spíš jako ženská, alespoň na první pohled, ale pak mu došlo, že by to byla strašná výmluva. Věděl, že ať řekne cokoliv, jen to zhorší, protože pro obdivování Kočkovitého není omluvy, alespoň pro Tomeka ne. „Dobře tedy, předstírejme, že se tahle konverzace nikdy nestala.“
autor: blame_my_dirty_mind
překlad: LilKatie
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Wow, tohle se mi začíná líbit čím dál tím víc. Evidentně to bude hodně propracovaná povídka. Jsem fakt ráda, že se nám na scéně objevil Tom. Jeho averze vůči kočkám je úsměvná. Však ty budeš ještě zpívat jinou písničku chlapečku. Těším se na pokračování a díky za překlad.
Andraz, Tomek? Ta upravená jména jsou super, jsem zvědavá, jak se bude jmenovat Bill. 😀 Andy naštěstí přežil, ale jestli mají Kočky opravdu takovou zbraň, půjde jim zase o život.
Jakoupak asi bude Tomek zpívat, až opravdu uvidí kočičí princátko?
Díky za úžasný překlad a těším se na pokračování.
Myslím že Tomek brzo změní názor.
Hahaha to se směju 😀 Tom pěkně vyvádí, ale pak bude slintat taky. Nebo spíš si to nebude připouštět. Super díl 🙂
Tak Tom je přeci jen někdo jiný! 😛 A myslím, že to je i dobře! Tom se mi celkem líbí, ačkoli mě dost rozesmívá ta jeho nenávist ke kočkovitým. Stejně by mě zajímalo, čím tohle všechno začalo a proč se tak mco navzájem nesnáší a snaží se pozabíjet.
Stále čekám, jestli je Bill ten princ a nebo někdo jiný, ale k Billovi se post prince dokonale hodí, takže čekám, že to bude skutečně on.
Povídka se začíná pěkně rozjíždět, strašně moc se mi líbí a už se těším na pokračování! 🙂
Obrovské DÍK za překlad! 🙂
Už sa teším na stretnutie Tomeka s princom:) myslím, že až potom pochopí, čo rozprával Andy