autor: LadyKay
„Co s námi bude dál, zlato? Řekl bych, že budeme muset vyčkat a uvidíme.“
Ještě naposledy zamávám na rozloučenou a přes rty se mi mihne úsměv, když mi Mae-Mae poněkolikáté pošle vzdušný polibek. Je sladká. Vlastně jsem rád, že jsem si to rozmyslel a sraz se sestrou a neteří nezrušil, ač jsem to dlouho zvažoval. Dík malé jsem aspoň přišel na jiné myšlenky, i když to bylo jen na jediné odpoledne. Důvodem, proč jsem nikam nechtěl jít, bylo to, že mi bylo jasné, že se Talina bude ptát na Billa. Přirozeně jsem se tomu nevyhnul, bylo to nemožné. Sestra si ho oblíbila a domnívám se, že i on k ní chová nemalé sympatie. Zajímalo ji, jak se má a jak to mezi sebou vlastně máme. Na otázku, jak se Billovi daří, jsem odpovědět nemohl, jelikož to sám nevím. Netuším, zda mu něco schází či nikoli, protože se mnou nemluví. Co se druhé části otázky týče, tak jsem mohl říct jedině pravdu. Že je to všechno na kočku, protože jsem to podělal. Jak bývá jejím dobrým zvykem, snažila se mě utěšit, ale moc se jí to nepovedlo. Naopak, bylo mi ještě mizerněji a znovu jsem si uvědomil, jak moc se mi stýská.
Talina mě nejprve konejšila, že se to urovná. Jenže tomu pomalu přestávám věřit. Přijde mi čím dál těžší nalézt znovu toho druhého, když jsme se sobě takhle vzdálili. Převládá ve mně pocit, že je příliš pozdě něco zachraňovat. Ačkoli by se spíš hodilo zvažovat, jestli vůbec existuje ještě něco, co by se dalo zachránit.
Její druhý pokus o útěchu ztroskotal ještě rychleji než ten první. Sotva vyslovila větu, že časem potkám někoho jiného, rozpálilo mě to doběla. Okamžitě jsem jí odvětil, že nikoho jiného než Billa nechci. To radši zůstanu do konce života sám. Sice mi na to odpověděla, že to říkám teď, ale stál jsem si neoblomně za svým. Nikdy nebudu schopen otevřít se někomu tak jako jemu. Nikdo ve mně nedovede probudit takovou lásku jako on. A co je horší, jsem si jistý, že mě žádný člověk nebude milovat tolik, jako mě miloval Bill. Přes všechny moje chyby, a že jich není zrovna málo, mě zbožňoval. Jeho láska byla čistá a nezištná.
Nikdy jsem tohle nechtěl. Nikdy jsem nechtěl, abychom dopadli takhle. Přestože mi několikrát blesklo hlavou, že si vlastně Billa nezasloužím, nikdy mě nenapadlo, že nastane čas, kdy budu muset čelit realitě všedních dnů sám. Bez něho. Nechci být sám, zatraceně. Co by se stalo, kdybych mu řekl, že jsem se změnil? Chtěl by mě ještě? A co kdybych mu řekl, že ho tak jako tak pořád miluji, možná ještě víc než dříve? Změnil by pak názor, odpustil by mi a vrátil by se? Tyhle otázky si kladu čím dál častěji a pomalu z nich začínám přicházet o poslední zbytky rozumu.
Potřebuji ho. Potřebuji ho víc než kdy předtím. Potřebuji ho, abych byl šťastný a cítil se úplný. Takhle mám pocit, že mě půl chybí. Tou chybějící částí je Bill. Na každém z nás je něco dobrého, na mně to byl Bill.
Když jsem se od Klause dozvěděl, že dal v práci výpověď, nemohl jsem se z toho sdělení dlouho vzpamatovat. Vlastně to rozdýchávám doteď. Nevěřil jsem tomu, že by odešel. Že by kvůli mně opustil práci, kterou měl tolik rád. Pokud mu tolik vadilo pracovat se mnou, měl to říct. Šel bych já. Jeho odchodem ze zaměstnání pomalu pohasínají poslední zbytky naděje. Pokud se mi s ním nepodaří spojit jinak, pravděpodobně ho víckrát nespatřím a nebudu mít možnost zabojovat o něj.
„
Tome, ty jsi fakt prase.“ Bill do mě strčí. Tak tak že na sebe nepřevrhnu talíř s pizzou, kterou jsem si akorát přinesl a chystám se ji spořádat. Ten orchestr, co vydával můj žaludek, se fakt nedal poslouchat. A to jsem naposledy jedl před hodinou. Doma mi odmala říkali, že jsem jako kyselina, protože všechno sežeru. No, měli pravdu.
„Proč jako?“ Nechápu, čím jsem si to přirovnání vysloužil. Zakousnu se do trojúhelníku, pečlivě sousto přežvykuji a zadívám se na obrazovku, abych zjistil, kolik jsem toho prošvihl.
„Viděl jsi to?“ Vyjeknu se skoro plnou pusou a otočím se na Billa, který si akorát strčil polštář před obličej. Pobaveně zavrtím hlavou a ukousnu si další kus pizzy. Posera jeden. Hlavně že si ten film sám vybral. Hádám, že v následujících minutách bude buď bořit tvář do polštáře, nebo mě bude provokovat. Zkrátka bude dělat všechno možné kromě sledování děje.
„Ne,“ zamumlá a jedním očkem se odváží podívat před sebe. Když zjistí, že se nikde nepovalují žádné části těla nebo hůř vnitřnosti, setrvá jeho pohled na televizoru.
„Dáš si?“ Přistrčím mu pod nos talíř s pizzou. Předem vím, jak bude reagovat, ale neodolal jsem. Nemohl jsem si pomoct.
„Jak u toho můžeš jíst?!“ Odstrčí mou ruku a zatváří se naprosto znechuceně.
„Je to jen film.“ Namítnu a nacpu si do pusy zbytek italské speciality, čehož v následujících vteřinách lituji, neboť výraz jeho obličeje mě nutí do smíchu. Vypadá, že bude každou chvíli zvracet.
„
Tome!“ Vyjekne, když si ho k sobě přitáhnu a vlepím mu pusu na tvář.
„Bojíš se, viď?“ Dobírám si ho. Hned začne zběsile vrtět hlavou a přesvědčovat mě, že nemá strach ani trošku, protože je to pouze vymyšlený příběh, jak jsem sám řekl.
„Hm, tak úplně jsem to ale neřekl. Říkal jsem, že je to film, ale ne, že je smyšlený. Je to podle pravdivé události.“ Prozradím mu zastřeným hlasem a pokouším se zuby nehty si zachovat vážnou tvář. Bill velice pomalu začne otáčet hlavou mým směrem, vystrašeně na mě kulí oči, a ačkoli pohybuje ústy, nevyjde z nich ani hláska. „Dělám si srandu.“ Drcnu hlavou do jeho ramene a zasměji se. Nechápu jak to, že mi na to vždycky skočí. Zkoušel jsem na něho něco podobného několikrát a pokaždé mi uvěřil.
„Ty zmetku,“ udeří mě pěstí do hrudi a naštvaně našpulí rty. Tím si moc nepomohl, protože při pohledu na něj se odbourám úplně. Vysloužím si další ránu, po níž se Bill uraženě přesune zpět na svoje místo.
„Ale no tak, Billi.“ Přisunu se k němu a obejmu ho. Sice se pokusí moji ruku setřást, ale nepovede se mu to.
„Byla to legrace,“ začnu a spočinu hlavou na jeho rameni. Právě totiž přichází moje nejoblíbenější část celé téhle komedie – udobřování.
„Ha ha ha.“ Prskne a vsadím se, že se u toho příšerně ksichtil a obrátil oči v sloup.
„Billi, nezlob se na Tomiho.“ Zaškemrám a přitulím se víc k jeho tělu…
„Co se děje?“ Lilly si mě téměř až podezřívavě prohlédne a dá si ruku v bok.
„Nic. Co by?“ Pokrčím rameny a vrátím se k utírání nádobí. Sáhnu po talířku a pohledem přelétnu kavárnu. Dávno jsem si všiml, že nejvíce lidí k nám chodívá dopoledne mezi desátou a jedenáctou a pak v pozdních odpoledních hodinách. Dneska je obzvlášť plno, všechna místa jsou v podstatě obsazena. Docela by se nám hodil ještě jeden pár rukou navíc.
„Usmíval ses,“ podotkne. Nejspíš by ji zajímalo, co bylo příčinnou mého úsměvu. Mám ji sice rád, ale zpovídat se jí nebudu. Nestojím o lítost nebo soucit a nechci se o Billovi bavit. Zvláštní. Je mi do breku, protože mi chybí čím dál víc, a přesto jsem stále schopen se usmívat. Sice to není nějak často, ale sem tam se při úsměvu přistihnu. To když se mi v paměti vynoří vzpomínka podobná této.
„Řekl bych, že ty dvě chtějí platit.“ Upozorním ji na dvojici náctiletých slečen, které mají dopito a delší dobu nás hypnotizují pohledem. Lilly se ohlédne jejich směrem a kývne. Zničehonic se ale zastaví.
„Ty Tome,“ osloví mě. Pohybem hlavy jí dám najevo, že naslouchám. Ač bývám hovorný někdy až příliš, poslední týdny se v komunikaci s okolím omezuji na pouhá gesta a mluvím jen zřídka.
„Vadilo by ti, kdybych dneska odešla dřív? Mám něco domluveného a…“
„Klidně běž. Zvládnu to.“ Ubezpečím ji, že se obejdu i bez její pomoci. Nebude to poprvé, co tu po zavíračce zůstanu sám. Lilly mě pohladí po paži, což beru jako výraz díků. Nemá vůbec zač.
‚It’s a new world, it’s a new start. It’s a life with the beating of young hearts…‘
„It’s a new day, it’s a new plan. I’ve been waiting for you… Here I am.“ Zanotuji si společně se svým oblíbencem a natáhnu se po další nádobě, abych do ní dosypal kávu. Lilly odešla před skoro půlhodinou nebo spíš odsud vystřelila jako kulový blesk. Kdyby tu byla, rozhodně bych si neprozpěvoval. Za tak nadaného se nepovažuji. Co jsem pochopil, tak má nejspíš rande nebo jinou důležitou schůzku. Na tom ostatně nesejde. Její prosba mi vlastně přišla vhod, od jisté doby dávám přednost samotě. Nestojím o společnost nikoho krom jedné osoby. A stejně nikam nepospíchám. Doma mě nikdo nečeká, takže mám času dost a můžu tu tak všechno v klidu dodělat.
„Už máme zavřeno,“ prohodím přes rameno, když uslyším cinknout zvonek nade dveřmi. Ta Lilly snad opravdu bude zamilovaná, jinak si to nedovedu vysvětlit. Několikrát jsem jí zdůraznil, aby zamkla dveře, než se půjde převlékat. Odkývala mi to. Dokonce se i málem urazila, že s ní mluvím jako s naprostým blbcem. Ohradila se, že jí to stačí říct jednou a ve finále stejně zapomněla. Jelikož neslyším zvonek podruhé, což by vypovídalo o tom, že nezvaný host opustil lokál, otočím se a v tu ránu mě málem raní mrtvice. Přímo u baru totiž stojí ten, jehož bych tu čekal jako posledního.
„Ahoj,“ pozdraví mě polohlasem Bill. Mě snad šálí zrak, nebo jsem se dočista zbláznil z toho, jak na něho myslím, kudy chodím. Zamrkám, abych se ujistil, že to není výplod mojí choré mysli, ale že přede mnou skutečně stojí. Živý a z masa a kostí.
„Bille,“ oslovím ho a postavím napůl prázdnou nádobu na pracovní desku. Odložím i lopatku, kterou jsem nabíral zrnka kávy, a jsem nucen se opřít o hranu za sebou. Potřebuji totiž nutně nějakou oporu. „Co tu děláš?“
„Přišel jsem.“ Odpoví mi a po chvilce dodá: „Za tebou.“
„Já…“ Cítím se jak největší pitomec pod sluncem. Mnohokrát jsem si připravoval, co bych mu řekl. Větu od věty jsem měl všecičko nacvičené. Jsem si vědom toho, že bych měl nebo spíš musím něco říct. Mlčení totiž naší situaci moc neprospěje, spíš naopak. Přesto toho nejsem schopen. Stojím tu jako tvrdé y, vyjeveně na něj koukám a koktám.
„Měl bys tu výpověď stáhnout.“ Vyhrknu zničehonic. Sice to není úplně to, co jsem chtěl říct, ale je to lepší než nic. Bill pouze odmítavě zavrtí hlavou, čímž mi naznačuje, že rozhodně nemá v úmyslu na své výpovědi cokoli měnit. Je pevně rozhodnutý.
„Billi, máš to tu rád, a pokud ti to tolik vadí, půjdu já.“ Pokračuji dál. Ubezpečím ho, že nemusí mít obavy, protože jsem si vždycky práci našel a zvládl bych to znovu.
„Ale já neodcházím kvůli tobě.“ Bill přeruší příval mých slov a zlehka zvedne koutky rtů. Doba, jež uplynula od chvíle, kdy jsem naposledy směl spatřit jeho úsměv, by se dala zvát věčností. Byl sice nepatrný, přesto to tu celé na chvilku osvítil.
„Ne?“ Zavrtím nechápavě hlavou. Celou dobu jsem byl přesvědčený, že jsem jedinou příčinnou, proč se rozhodl k tak razantnímu jednání. Že by to celé bylo naprosto jinak?
„Proč teda?“
„Vzpomínáš si, co byl můj sen?“ Podívá se na mě s nadějí v očích. Tolik mu záleží na tom, abych si to pamatoval. Snad mi v duchu správnou odpověď vkládá do úst. Krátce zapátrám v paměti, nad jeho otázkou nepotřebuji přemýšlet dlouho. Samozřejmě, že jsem nezapomněl.
„Mít vlastní kavárnu.“ Sotva to dopovím, úplně ožije. Začne mi vyprávět, že se k těm prostorům dostal vlastně úplnou náhodou. Do posledního detailu mi líčí, jak bude interiér vypadat. Opírám se o pult, hltám každé jeho slovo a připadá mi to jako dřív. Zbožňoval jsem chvíle, kdy mi o něčem povídal. Všechno uměl tak krásně podat. Jakmile začal popisovat nějaké místo, člověku připadalo, že se na něm právě nachází. Mluvil-li o věci, zdálo se mi, že ji mám před očima a mohu se jí rukama dotknout. Nikdo se mu nemohl rovnat. Stejný pocit mám nyní. Procházím se po jeho vysněné kavárně, obdivuji se interiéru. Dokonce cítím vůni čerstvě umleté kávy, ba co víc, právě jsem polkl první doušek té, již přede mě postavili. Najednou se však Bill zarazí, zmlkne uprostřed věty, veškeré nadšení je pryč a opět se mezi námi rozhostí ticho.
Rozpačitě těkám očima kolem sebe. Vím, že nepřišel proto, aby mi vyprávěl o tom, že se jeho dávný sen brzy stane skutečností. Ani nezatoužil dát si kávu, kterou jsem mu nabídl, ale on odmítl s díky a tím, že už mám přístroje vyčištěné. Důvod jeho přítomnosti zde je jiný. Oba jej známe. Leč žádný z nás neví, kde by začal, proto vyčkáváme a doufáme, že promluví ten druhý.
„Hodně jsem přemýšlel.“ Slovo si nakonec vezme Bill a po této větě se zhluboka nadechne do plic. Moje útroby se stáhnou ze strachu, co bude následovat dál. Obávám se toho nejhoršího, to si ostatně za svoje chování zasloužím.
„Já taky.“ Pronesu spíš proto, aby věděl, že mi to není jedno. I já jsem strávil mnoho dní a nocí přemítáním o vztahu nás dvou. Dokonce jsem kvůli němu ronil slzy, ač normálně nepláču vůbec. Takovou beznaděj jsem ještě nezažil.
„Co se stalo, mi hodně ublížilo.“ Pokračuje a naváže se mnou oční kontakt. Nemusel mi to říkat, neboť jsem si toho sám dobře vědom. To, co stalo se, nejde odestát. Nic už s tím ale dělat nemohu.
„Nejprve jsem na tebe byl naštvaný, pak jsem si připadal raněný, potom mě znovu ovládl vztek…“
„A teď?“ Přeruším ho. I ve mně se jednotlivé emoce střídaly, přebíjely jedna druhou, až převládly dvě. Smutek a prázdnota a ty se mě do dnešního dne nepustily.
„Dlouho jsem uvažoval, jestli za tebou mám jít.“ Nezodpoví můj dotaz a dlouze se na mě zadívá. Znám důvod nebo spíš jeden z těch, proč o tom tolik přemýšlel. Nemáme příliš podobných vlastností. Vlastně jsme úplné protiklady. Jako oheň a voda. Noc a den. Horko a mráz. Snad i proto jsme se tak krásně doplňovali. Spojuje nás jen několik podobností, jednou z nich je právě hrdost, která nám brání sklonit se a udělat ten první pomyslný krok k nápravě.
„Ani nevíš, kolikrát jsem byl rozhodnutý vyrazit za tebou, a kolikrát jsem si to v poslední chvíli rozmyslel.“
„Ale jsi tady.“ Řeknu. A já jsem za to moc rád, dodám v duchu.
„To jsem.“ Slabounce kývne a dodá, že hodinu sice procházel kolem tam a zpátky, ale nakonec přece jen vešel.
„Ten poslední rozhovor… Choval jsem se dětinsky.“ Pokračuje a rychlým pohybem ruky mě umlčí, jakmile se chystám něco namítnout. Mojí vinou jsme se dopracovali tam, kde právě jsme. Omlouvat bych se měl já. Něco mi však říká, že k tomu příležitost dostanu.
„Musíš to ale pochopit, Tome. Ranilo mě, co jsi řekl a co sis myslel.“
„Víš, že jsem blbec a mluvím dřív, než myslím.“ Pokrčím omluvně rameny. Je mi jasné, že tím nemohu ospravedlnit svoje chování a ani se o to nesnažím. Přesto jsem mu to musel připomenout. Jsem příliš impulzivní a svými slovy jsem mu mnohokrát ublížil, jelikož jsem je vyslovil dřív, než jsem si je pořádně rozmyslel.
„Nedovedeš si představit, jak mi bylo. Nikdy bych tě nepodvedl, Tome. Nikdy.“ Poslední slovo obzvlášť zdůrazní a sepne ruce. Dělával to pokaždé, když uvažoval, jak má pokračovat. Rozumím tomu, že to potřebuje ze sebe dostat. Zrovna tak chápu, že si to musím vyslechnout. Musím to slyšet od něj.
„Vůbec nejhorší pro mě ale bylo, když jsi mi řekl, abych šel. Abych si našel někoho jiného. Jako by ti ani trošku nezáleželo na mně. Na nás.“ Zoufale zavrtí hlavou. Stále nevěří tomu, že jsem byl schopen taková slova vyřknout. Slova, jichž budu napořád litovat.
„Vím, že si to zasloužím. Všechnu tu bolest. To, čím si teď procházím.“ Odvrátím pohled. Prsty prohrábnu kávová zrnka, několik jich sevřu v dlani a zase je nasypu zpátky do dózy. Tohle je můj trest. Trest za všechno, čeho jsem se na něm dopustil. „Měl jsem tě vyslechnout, ne se urazit.“ Začínám si sypat popel na hlavu. Co se zprvu jevilo jako nadlidský úkol, je najednou naprosto snadné. Dokážu o všem hovořit, aniž bych se zadrhl, aniž by mi došla slova, a Bill se tak během několika minut dozví všechno, čím jsem se v uplynulých dnech zabýval jen ve svých myšlenkách. Ani jednou mi nevstoupí do řeči, nepřeruší mě. Pouze naproti mně stojí a poslouchá. „Podělal jsem to. Jsem vůl.“
„To teda.“ Dá mi zapravdu. Nezlobím se na něj. Vůl je ještě slabý výraz, napadají mě mnohem silnější slova, kterými by mě mohl nazvat. Sice dodá, že ani on není bez chyby, rovněž je dělal, ale moc mi tím nepomůže. Pocit viny na mně lpí neustále.
„Ranil jsem tě, ublížil ti.“ Cítím, jak mi vysychá v ústech, proto se natáhnu po sklenici s vodou a napiji se. Snad to alespoň na okamžik pomůže. „Nemusíš mi to věřit, ale mně na tobě opravdu nesmírně záleží, Billi. Jsi nejdůležitější člověk v mém životě. Nikdo mi tě nemůže nikdy nahradit. Vím, že nemůžu vzít zpátky, co jsem řekl nebo udělal, a zrovna tak vím, že nežádám zrovna málo, ale prosím tě, odpusť mi.“
Strach z toho, co s námi bude dál, ve mně narůstá. Zajíkám se jím, nemohu popadnout dech, srdce mi tluče až v krku. Jeho mlčení může věstit cokoli, a čím déle trvá, tím spíš začínám věřit tomu, že je vše ztraceno. Že je konec.
„Změnil jsem se, Billi.“ Rychle zamrkám. Cítím, jak se mi do očí ženou slzy. Jedné z nich zabránit nedovedu, sklouzne po mé tváři a vpije se do látky polokošile. Zavinil jsem si to sám, vím. Ale ta představa, že budu po zbytek života bez něho, je frustrující a deprimující.
„Dej mi ještě jednu šanci. Já o tebe nechci přijít. Miluji tě, hrozně moc tě miluji.“
„Jsem asi pitomec.“ Povzdechne si po dlouhých chvílích mučivého ticha Bill. „Ale nemůžu tě opustit, na to tě příliš miluji.“
„Billi…“ Zamrkám. Jako paralyzovaný sleduji, jak obchází bar a zastaví se těsně u mě. Okamžik to působí, jako by nevěděl, co udělat. Pak se však ke mně přivine a já ho okamžitě pevně sevřu v náručí. Bill mi zaboří obličej do prohlubně mezi krkem a ramenem a ztěžka vydechne. Očividně nejsem jediný, komu se ze srdce odvalil obrovský balvan. Na kůži ucítím cosi vlhkého a netrvá mi dlouho, než si uvědomím, že jsou to slzy. Pláče. Konejšivě ho hladím po zádech, dokonce se odvážím políbit ho na spánek, byť jen letmo.
Před pár dny jsem sám sobě dal slib. Pokud mi odpustí a dostanu druhou šanci, změním se. Budu tím, koho chce a potřebuje mít po svém boku. Koho si zaslouží. Dokážu mu, že k sobě patříme, i když se naše cesty na chvilku rozešly. I tak jsme stvořeni jeden pro druhého.
„Yeah, nothin‘ could change what you mean to me… But just hold me now ‚cause our love will light a way.“ Bill si tichounce začne pobrukovat a já okamžitě rozpoznám, co za song si vybral. Opatrně se od něho odtáhnu a vyčkám, dokud ke mně nevzhlédne. Na lících má mokré stopy po slzách, přesto se usmívá. Nezapomněl. Zrovna tak jako já si ten okamžik pamatuje, nesmazatelně se mu vryl do paměti. Jeho horká dlaň se zlehka dotkne mojí tváře a něžně ji pohladí. Na okamžik stisknu víčka k sobě. Z obavy, že by to všechno přece jenom mohl být pouhý sen, ze kterého se mohu každou chvílí probudit, je však hned zase otevřu. Nezdá se mi to. Bill i nadále stojí v mojí blízkosti.
Stejně jako tenkrát mu ukazováčkem mírně nadzvednu hlavu, následuje dlouhý pohled do jeho očí, do nichž se pomalu začíná vracet lesk, radost a snad i štěstí. Opět v nich září tisíce světel. Náš první polibek byl nesmělý a horoucí zároveň. Tento se mu podobá, přesto je jiný. Jen zlehka se dotýkáme rty, jako bychom se báli, že se ten druhý zalekne. Chvěji se po celém těle a cítím, že i Bill se v mém náručí mírně třese. V jedné chvíli mezi nás strčí ruce, okamžik mě hladí po hrudi, než se zastaví na levé straně. Může cítit pravidelný tlukot mého srdce, jenž se každou vteřinou zrychluje. Polibek se změní. Je drsný a něžný zároveň. A slaný. Slaný od mých slz, které zvolna kanou po mých lících. Jsou to slzy štěstí. Ono totiž, když se Štěstěna unaví, sedne si i na největšího vola. Tentokrát jsem jím byl já a štěstí mám víc, než si zasloužím. Přes všechny mé hříchy, jichž bylo mnoho, mi bylo odpuštěno a dána druhá šance. Diskutovat o tom, zda jsem si ji zasloužil, nebo ne, to už je jiná kapitola. Držet v náručí člověka, jehož objímat chceme a potřebujeme, je nádherný pocit. Já ho směl prožívat nejen v minulosti, ale je mi dovoleno zažívat tento pocit i v dnech příštích.
Podivná věc ta láska, že? Je to mocná čarodějka. Co ta s lidmi dokáže! Bojácnému dovede dodat odvahy, že se pustí do činů, o nichž by jinak dlouze váhal. Ztrápenému pomůže v sobě najít sílu a vstát, třebaže si myslel, že je na samém dně, z nějž se nedá odrazit. Umí obměkčit i zdánlivě tvrdá srdce. A v neposlední řadě odpouští. Velkoryse odpouští i skutky, jež se jeví jako neodpustitelné. Snad je to způsobeno vlastností, jež jí odnepaměti bývá přisuzována. Slepotou. Láska rovněž dovede pobláznit i toho nejmoudřejšího člověka. Zda je Bill zaslepen nebo poblouzněn láskou, netuším. Ať je to tak či tak, jsem vděčný za tento zázrak, který se stal.
Neexistuje místo, kde bych teď byl raději. Jsem tam, kam patřím. U Billa. Tady jsme, jen já a on. Tohle je pro nás nový začátek. Lepší začátek. A od téhle chvíle je pouze na nás, jakým směrem se náš příběh bude ubírat.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 27
Chvíli jsem se bála, že budu mít zlomené srdíčko, ale udělala jsi mě radost! Moc krásná povídka, hezky napsané, a fakt se mě ulevilo 😀 Děkuji moc!
Musím přiznat, že Toma (i mě) jsi vydusila až do konce. Vážně jsem se bála, že ho Bill definitivně opustí. Uf, to se mi ulevilo.
Děkuji za povídku, opravdu jsem si u ní krásně zoufala. 🙂
Krásně to skončilo moc dík.
Na jednu stranu jsem se vlastně až divila, že ho Bill nakonec vzal zpátky, ale láska je zřejmě opravdu mocná a pokud ho opravdu tak moc miluje, tak se tomu vlastně nakonec ani tak moc nedivím. Jen jim přeju, aby už si to znovu nepokazili a žili spolu šťastně až do smrti 🙂
Moc díky za krásnou povídku. Musím přiznat, že se mi o trošičku více líbila a lépe četla ta první část. Nevím, jestli jen proto, že byla daleko veselejší, nebo proto, že byla psaná z Billova pohledu… Každopádně dohromady se krásně obě doplnily a hlavně to dobře dopadlo, tak co víc si přát 🙂
Jsem moc ráda že si nám dopřála happy end. Obě povídky byly přímo úchvatné. Vždycky jsem ten díl zhltla neuvěřitelně rychle. Perfektně si vystihla nejdříve Billovo trápení a teď i to Tomovo. Teď už se hošánek určitě poučil. Kolikrát se člověk chová špatně a neuvědomí si to do chvíle, kdy se všechno sesype.
Děkuji za perfektní povídku. A rozhodně se těším na něco dalšího z tvé tvorby. 🙂
Poslední dva odstavce mi doslova vzaly dech. Nádherná a především pravdivá slova, se kterými se plně ztotožňuji!
A jsem na tom podobně jako holky, protože ani já jsem do poslední chvíle netušila, zda Bill Toma opouští nebo ne. Moc děkuji za šťastný konec! 🙂 Jsem opravdu ráda, že to nakonec dopadlo takhle a především jsem byla překvapená, že to byl Bill, kdo přišel za tím druhým. Jak si pamatuju, byl na Toma tak strašně naštvaný, že jsem ani nedoufala, že by se mu to mohlo rozležet v hlavě. Je fajn, že kluci o všem přemýšleli, Tom se rozhodl svoji žárlivost krotit a snad jim to teď napodruhé vyjde. Láska dělá zázraky a i když to možná nebudou mít lehké, věřím, že to spolu zvládnou. 🙂
A taky mě dost potěšilo, že si Bill splnil svůj vlastní sen a bude mít kavárnu! Už vidím, jak tam Tom s Billem pobíhají a užívají se to. 🙂
Moc děkuji za krásnou povídku!
Ak si dobre spomínam, táto poviedka by mala mať tri časti. A či sa Tom skutočne poučil a zmenil sa asi dozvieme až v tej tretej. Ale som rada, že to vyzerá nadejne. Vela príbehov končí niekde tam, kde sa dajú dokopy a my už potom nevieme, ako to bolo ďalej. A tu sa ukázalo, že krásny začiatok nemusí mať vždy aj krásne pokračovanie. Ze ľudská povaha môže veľa zmeniť a pokaziť. Ale všetko sa dá aj napraviť. Tak snáď sa to podarilo aj tentokrat. Ďakujem za poviedku.
usmívám se a pláču zároveň. jako ti dva zamilovaní hlupáci.
cítím v sobě tak velikou úlevu, jako za několik let ne. strašně jsem to potřebovala.. komplet to ze sebe vyřvat, odplavit se slzami, volně se nadechnout té naděje – vzít si všechnu, kterou jsi mi tu nabídla. snad mi ten klid dloouho vydrží.
dala jsi mi opravdu hodně. byl to jedinečný příběh, krásné prostředí i krásné postavy. za co ti ale nejvíc děkuju jsou všechny ty myšlenky, nechala jsi v tom veliký kus sebe a já si toho moc cením, málo kdo to umí.
uf, ještě jednou děkuju. ♥
Som tak rada, že to skončilo tak pekne. Ozaj som sa bála, že to nedopadne dobre, prekvapilo ma, že ten kto sa vrátil bol nakoniec Bill, čakala som, že to bude Tom kto obráti mesto hore nohami aby ho našiel:) Veľmi krásne ďakujem za ďalšiu prekrásnu poviedku.