autor: Saline A.
Bill si nervózně zatahal za cíp trička a přešlápl. Vyučování mu skončilo už téměř před půl hodinou a on by měl být na cestě do věznice, místo toho ale stále tvrdnul ve škole a stresoval se. Kvůli pozměnění jeho závěrečné práce si musel domluvit konzultace s profesorkou Rigbyovou, se kterou se od jejich posledního rozhovoru snažil veškerou komunikaci omezit pouze na jejich vyučovací hodiny, jen aby nemusel absolvovat předchozí přednášku znovu. Když souhlasil s Bushidovým návrhem, nenapadlo ho, že to Rigbyové bude muset přednést a bude si to muset obhájit tak dokonale, aby ji ani nenapadlo znovu si myslet, že snad s ním má Bill poměr.
„Bille, myslela jsem, že dnes máš pracovat na svých extra kreditech,“ ozval se za ním konečně její hlas. Prvotní instinkt ho pobízel, aby vzal nohy na ramena a utekl, ale hned vzápětí si připomněl, že čím dřív jí bude čelit, tím dřív ji bude mít z krku.
S lehkým úsměvem se k ní otočil a přikývl. „Půjdu hned, jak tady skončím, potřeboval jsem si s vámi ale promluvit o tématu svojí závěrečné práce.“
Obočí profesorky překvapeně vylezlo nahoru, ale mlčky chlapci pokynula, aby ji následoval do jejího kabinetu. „Stalo se snad něco, je tam problém? Vím, že jsi chtěl psát o vlivu vězeňského režimu na chování odsouzených.“
„Problém žádný není, spíš jsem přemýšlel nad tím, že bych to více specifikoval,“ začal Bill po hlubokém nádechu. „Setkal jsem se tam s jedním mužem, který byl od začátku úplně jiný než všichni ostatní vězni. Držel se hodně stranou a nekomunikoval téměř s nikým, kromě jednoho jeho přítele. Až teď nedávno se mi s ním povedlo poprvé mluvit, a od té doby mezi námi proběhla ještě jedna nebo dvě konverzace, ale s každým dalším setkání je vidět, že se v něm něco mění. Chtěl bych svou práci zaměřit na něj a na to, jak snáší svůj úděl. Je odsouzený kvůli stejnému činu jako jeho přítel a oba to snášejí úplně jinak. Chci zjistit proč, dopady na jejich chování, vyrovnávání se s tím, co se děje.“
Sebejisté vystupování, na které se během svého proslovu soustředil, bylo pryč hned poté, co domluvil a spatřil výraz profesorky. Bylo vidět, že nad jeho nápadem hluboce přemýšlí, zároveň mu ale bylo jasné, že pochybuje kvůli jeho eseji. Měl sto chutí na ní začít křičet, že s tím mužem nemá vůbec nic, jen ho zajímá jeho osobnost, ale po několika měsících pod jejími křídly věděl, že by to znamenalo rozsudek smrti. Rovnou by si na čelo mohl nechat vytetovat nápis vězeňská děvka, alespoň co se jejího pohledu na věc týče. Proto na své židli seděl potichu a nechával ji zpracovávat myšlenky, zatímco pohledem posouval ručičky hodin dozadu, jen aby se mu přestal zkracovat čas, který měl vyměřený na návštěvu ve vězení.
„Tak dobře,“ přikývla po chvíli, která Billovi připadala jako věčnost. „Nějakou chvíli tě sleduju a vím, že jsi zodpovědný mladý muž, takže chci, abys věděl, že ti věřím, že jde čistě o profesionální zájem o toho muže. Pokud ale zjistím, že se za tím odehrává něco víc, okamžitě ti tam zajistím zákaz vstupu v rámci školních aktivit, Bille.“
„Nezjistíte,“ vyhrkl Bill okamžitě, úsměv se mu začínal šířit přes tvář, „přísahám, že nejde o nic víc než studium. Děkuju vám!“
„Každých čtrnáct dní od tebe budu chtít report.“
„Nemusíte se bát, každý druhý pátek ho ráno budete mít na stole,“ Bill se chvatně postavil a pobral všechny své věci. „Teď, pokud dovolíte, bych rád vyrazil, můj čas je tam omezený a já z něj chci dostat, co nejvíc to půjde.“
„Pochopitelně,“ zamumlala profesorka, ale s kývnutím mávla rukou. „Tak běž, ať mi máš o čem později psát.“
Bill se téměř ani nestihl rozloučit, jak rychle vycházel z jejího kabinetu – nemohl se dočkat, až Bushidovi řekne, že mu to schválila.
Když dorazil před budovu lemovanou vysokými zdmi a ostnatým drátem, zbývala mu už jen pouhá hodina z doby, kdy měl povoleno setrvávat tam. Ve snaze zkrátit průchod všemi kontrolami a prodloužit si tak alespoň o pár minut svou návštěvu, popadl jen notes s tužkou a chvatně vyběhl z auta. Dobrá nálada z něj vyloženě sršela, takže když konečně našel Bushida v tělocvičně, nemohl se přestat usmívat. „Mám povolení!“ Bushido mlčky vzhlédl, nepřestávaje se svými posilovacími úkony. „Moje závěrečná práce?“ vysvětlil Bill nejistě, úsměv mu ze rtů pomalu mizel. Doufal, že když už se mu jednou povedlo dostat se alespoň k bariéře, kterou si kolem sebe Bushido vystavěl, nebude se muset znovu potýkat s podobným chováním. „Myslel jsem, že bys chtěl vědět, že mi to schválili, můžu se ti tedy primárně věnovat… Jdu rovnou z konzultace.“
„Super,“ přikývl Bushido, ale nic v jeho hlase nenasvědčovalo tomu, že by to bylo super.
Bill nejistě přešlápl, sledoval muže před sebou, jehož oči jako by znovu ztratily tu vstřícnost, kterou měly při předchozích setkáních. „Rozmyslel sis to?“ zamumlal Bill zklamaně.
Když Bushido zavrčel, Bill sebou polekaně cukl. Byl to pro něj zvuk zcela neznámý, a protože nevěděl, co od Bushida může očekávat, ostražitě se nakrčil, neustoupil ale ani o krok. „Ne.“
„Tak proč jsi zase takový?“ Bill se zlehka dotknul Bushidova ramene, jen konečky prstů o něj zavadil, přesto sebou ale Bushido prudce cuknul a k chlapci vzhlédl s očima do široka rozevřenýma.
„Jaký?“
Bill ruku stáhl zpátky k tělu, nejistě si promnul paži. „Odměřený, uzavřený. Znovu se na mě díváš jako na nepřítele.“
Bushido si odfrkl a chvatně vstal, nechávaje stroje za sebou. Jen s ručníkem kolem ramen zamířil z posilovny pryč, chtěl se vzdálit od zvědavých pohledů, kterými je ostatní začínali častovat. Přesně podle jeho očekávání, Bill si pospíšil za ním, tentokrát si ale udržoval částečný odstup. Zastavili se až v Bushidově cele, v místnosti, kde jako v jediné nebyl okolo nikdo jiný, kdo by snad mohl poslouchat, nebo jen zírat.
„Nedívám se na tebe jako na nepřítele.“
„Nedíváš se na mě ale ani jako na přítele,“ odvětil Bill tiše a odvážil se k němu nejistě vzhlédnout. „Když jsi za mě posledně přišel v té knihovně, byl jsi milý, přátelský. Tak proč se teď zase chováš, jako kdybych tě obtěžoval?“
Muž si s povzdechem promnul kořen nosu, než si svlékl tričko a ručníkem si otřel zpocený obličej. Bill okamžitě pohledem uhnul, aby si zabránil zírat na jeho tělo. Neviděl tak Bushidův pobavený úšklebek, než znovu promluvil. „Jak může někdo takhle plachý mít zaměření na psychologii?“
Chlapec vzhlédl a založil si ruce na prsou. „Buď tak hodný a odpověz mi na moji otázku. Pokud nechceš, abych se ti primárně věnoval a trávil tak s tebou svůj čas, řekni to teď, dokud mám ještě možnost to změnit zpátky. Pak už to nebude tak jednoduché.“
„Tohle není to, co mi vadí.“
„Tak co?!“
„Zírání ostatních,“ zamračil se Bushido. „Podívej, než jsi sem přišel, jediný, s kým jsem komunikoval, byl Kay a čas od času někdo z dozorců nebo ředitel věznice, když jsem žádal o vycházku. S nikým jiným jsem nemluvil a neměl jsem to v plánu.“
Bill překvapeně zamrkal. „Když jsi neměl v plánu s někým dalším se bavit… Proč jsi přišel za mnou, když jsem byl na té kuřárně?“
„Nevím,“ zabručel Bushido s pokrčením ramen a opřel se zády o stůl. Bill jen neochotně sledoval, jak se mu hýbají svaly na hubeném, ale přesto pevném těle. „Třeba jsem prostě potřeboval vědět, proč sis kreslil všechna moje tetování.“
Bill se upřímně zasmál. Zvuk se rozlehl celou, na okamžik zastavil Bushidovo srdce, jak mile to znělo. „Protože mě iritovalo, že se na mě pořád díváš, ale neřekneš ani slovo. Během procesu, kdy jsem si všiml, jak často se na mě díváš, jsem tvoje tetování vstřebával, až mi ulpěly v paměti a já si je kreslil pro uvolnění myšlenek. Spokojený?“
„Celkem,“ přitakal Bushido.
„Uvidím tě někdy usmívat se?“ snad si ani neuvědomil, že otázka vyklouzla z jeho rtů, dokud si neuvědomil, že Bushido na něj zaraženě zírá. „Promiň, já jen… Ještě ani jednou jsem tě neviděl upřímně se usmívat, tak mě zajímalo… Nech to být,“ omluvně se pousmál a mávnul rukou. „O nic nejde.“
Bushido přikývl, polykaje poznámku o tom, že díky němu se za pouhý měsíc usmíval častěji, než za poslední rok dohromady. Jen to nemohl vidět. „Koukni, dneska jsem si dal docela zabrat a potřebuju do sprchy. Jestli chceš, můžeš tu počkat.“
„Vlastně bych měl už pomalu zase jít,“ vydechl Bill zklamaně. „Zdržela mě ta hloupá konzultace a zácpa ve městě, takže jsem dneska měl opravdu málo času… stavím se ale zase pozítří, jo? Můžeš mi třeba povyprávět o všech tvých tetováních?“ usmál se.
„Uvidíme, na co se budu cítit,“ přitakal souhlasně. „Měj se, kluku,“ s krátkým mávnutím za sebou zavřel dveře od koupelny, nechávaje tak mladíka o samotě.
Bill toho času využil k rozhlédnutí se kolem. Byl zvyklý od ostatních vězňů, že na stole nebo na zdech měli vystavené fotografie dětí nebo někoho z rodiny jako připomínku na ty, kteří na ně venku čekali, Bushido neměl ale oku viditelnou ani jednu jedinou fotku a k tomu, aby mu prohledával šuplíky od stolu, se snížit nechtěl. Smířený s neúspěchem pro tento den líně opustil Bushidovu celu, jen aby se ještě na okamžik, než bude muset odejít, zastavil za Kayem. Potřeboval dodat alespoň kousek naděje, že se nezmýlil, když v Bushidovi viděl někoho, kdo mu za tu práci bude stát.
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 16
Jsem zvědava jak to bude dál.
Bushido je velmi opatrný… věřím, že je to v ochranu Billa 😉 ale chudák musí být hodně zmatený, nebude to mít určitě nijak lehké 😉 děkuji moc za další kapitolu 🙂
Awww tak Anis se nam usmiva 😀 o samotě s Billim v představách. To vypada na velmi romantickou lasku za mrizemi 😀 jeee jak me tahle povidka bavi! :))) ta ucitelka je silena hysterka. O co ji jde? I kdyby soulozil s celou veznici, tak je dospely… muze si delat co chce. Otravna blbka. Treba Billa tajne miluje 😀 😀 😀
No, kazdopadne dekuji za dalsi super dilek ^^
Bushidovo chování je občas trochu matoucí, ale Bill naštěstí dokáže být dost tvrdohlavý. Nakonec to snad vyjde. Profesorka je dost otravná a mám podezření, že je skrytě homofobní.
Díky za kapitolku a těším se na další.