Uncover 4.

„Neřekl jsem vám snad jasně, jakou chci barvu? Objednával jsem to tak dlouho dopředu! Jak může být sakra někdo tak neschopný? … Co prosím? Sakra,“ zavrčel Bill.
„Idioti, totální idioti!“ zakřičel Bill a hodil mobil přes stůl ke dveřím. Zamrkal, když si uvědomil, co to vlastně udělal, a hned se běžel podívat, jestli s mobilem něco není. Vydechl a posadil se k němu na zem, mobil byl v pořádku. Byl by to už třetí tenhle týden. Postavil si před sebe na zem popelník a zapálil si cigaretu. Podíval se na svůj pracovní stůl, kde ležely závěsy do Tomova bytu. Výslovně si vyžádal olivově zelené, aby přesně ladily se zbytkem interiéru a doplňků v hnědé, bílé a zelené. A co se stalo? Poslali mu mátově zelenou. Jako by toho už nebylo dost, zrovna o víkendu řešil velkou krizi s postelí do ložnice, poslali mu jinou, popletli objednávky, takže ještě stále čeká, než to napraví a přivezou mu správnou. Připadal si už s rozumem v koncích. Jediné, co bylo pozitivní, tak že se Tom nechodil dívat, jak s prací pokračuje, asi by měl ze všeho infarkt. Kupodivu se ani neptal, jak vše probíhá. Jen ho občas chtěl vidět, třeba jen objeli město v jeho autě a dali si spolu šampaňské, Tom často o něm vyzvídal a jen se bavili. Tvrdil, že lidi, které platí, rád zná blíž. Billovi to nebylo nepříjemné, ba naopak, až moc. Líbilo se mu, že se o něj pro změnu stará někdo jiný.

Z gauče v kanceláři sledoval jeho nářky a nadávky Tobias.
„Měl bys mu říct, že končíš. Tohle tě úplně ubíjí, lásko,“ povzdechl si a zavrtěl hlavou. Sám nechápal, proč Bill v té práci ještě pokračuje, psychicky i fyzicky byl vyčerpaný. Poslední dobou se dost hádali, protože byl taky nesnesitelně podrážděný.
„Jak něco takového můžeš říct?“ Už slyšel v Billově hlase hysterický tón. Vydechnul a zavrtěl hlavou.
„To je fuk, dělej, jako bych nic neřekl, nebudu se s tebou zase hádat.“ Bill se ušklíbnul a díval se za ním, nevěřícně zavrtěl hlavou a vstal ze země. Posadil se klidně zpátky za stůl počítače a otevřel další katalogy s objednávkami a seznam na zítřejší práci, kterou musí splnit.
„Víš, kdybys někdy v životě pracoval, pořádně pracoval, nebo aspoň studoval, možná si zkusil vybudovat nějakou kariéru, tak bys mě samozřejmě pochopil, ale jelikož…“ odmlčel se a zavřel oči, vydechl. „Jelikož nic neděláš a válíš se jenom doma, nebo někde piješ s klukama a já, sakra, nevím co ještě dalšího, tak seš v klidu,“ syknul a zavrtěl hlavou. Pořád se díval jen do papírů. Vydechnul a začal něco vyškrtávat.
„Třeba to pochopím, až ty pochopíš tu další věc, která sužuje náš vztah, Bille. A ano, tím myslím sex. Každý normální pár má sex, vždyť já ani nevím, jak pod všema těma drahýma hadrama vypadáš.“ Bill zamrkal a narovnal se, podíval se na svého přítele a chvíli mlčel. Pomalu si ho prohlédl a nakrčil jemně obočí. Podíval se mu do očí.
„Měl bys jít,“ řekl až děsivě klidně a znovu sklopil pohled. Chvíli čekal, že dostane nějakou protestní odpověď, ale bylo ticho. Po chvíli se jen ozvaly kroky jeho přítele směrem pryč z jeho kanceláře. Zavrčel a na zavřené dveře hodil první věc, která mu přišla pod ruku. Teď už si byl úplně jistý, že je jeho telefon úplně v háji.

Byly asi tři ráno, když Billa probudilo jeho vyzvánění telefonu. Konečně si dneska ráno koupil nový, aby mohl vyřídit další důležité věci. Nespokojeně vydechl, pootevřel oči a nakrčil nos, když si uvědomil, že leží v obývacím pokoji a to jenom v kalhotách. Zavrtěl hlavou a vylovil z tašky iPhone. Volal mu Tobias. Skousnul si ret a chvíli váhal. Od včerejší hádky se neviděli, ani nepřišel domů. Sám mu několikrát volal, ale teď měl celkem strach hovor přijmout. Zavrtěl nad tím hlavou, vždyť to byl jenom Tobias.
„Lásko?“ ohlásil se do telefonu a zavřel oči. V pozadí byl slyšet smích a hudba.
„Bille! Bille, ahoj. Mám problém,“ zasmál se do telefonu. Byl opilý. A to pořádně. „Potřebuji, abys pro mě přijel, ano? Je mi… je mi moc špatně a jsem asi… to… o čem jsme to mluvili? Jo! Musíš pro mě přijet.“ Blonďák nakrčil nos a pomalu vstal z gauče. Byly tři ráno a on měl jet pro svého přítele někam do baru, aby nedopadl ještě hůř. Opravdu povedené. Oblékl si košili a vzal klíče od auta.
„Za chvíli jsem tam, kde seš?“
„Um… V gay baru, kde jsme se poznali. Znovu jsem tady někoho poznal,“ zasmál se do telefonu. Bill zamrkal a bezmyšlenkovitě mu to típnul. Vydechnul a vyrazil na cestu pro něj.

Když dorazil na místo a zaparkoval, trochu na něj dopadla nostalgie. Tobias měl pravdu, opravdu se tady před necelými třemi lety poznali. Tehdy se Bill utápěl v problémech se začátkem podnikání. Zakázky moc nešly, klienti se nehrnuli. Ten den toho měl už opravdu dost, nepamatuje si už proč, ale vybrečel se a vyrazil ven. Tenhle gay bar je snad nejbližší k bytu, kde bydlel s rodiči, asi proto do něj tenkrát zapadl. Seděl celý večer u baru se skleničkou gin&tonic, kouřil jednu cigaretu za druhou. Přemýšlel, jestli nebyla chyba odejít ze školy a dát se na vlastní podnikání. Jestli nebylo to úsilí všechno marné, ale pak si přisedl mladý tmavovlasý kluk. Tobias. Zeptal se ho: „Slečno, proč jste tak smutná?“ Bill nevěřil tomu, co zrovna slyšel. Okamžitě ho se slzami v očích odpálkoval a rozbrečel se nanovo. Tobias tam tehdy s ním zůstal, pozval ho jako omluvu na pití a povídali si. Další den na Billa od něj čekala pěkná smska, první rande… a jsou spolu do teď. Stojí před tím klubem a někde je tam jeho přítel s desítkami nadržených kluků. Vydechl a vešel dovnitř, svíral se mu z toho žaludek. Sešel pomalu po schodech dolů, aby se dostal přímo do klubu. Bylo to tam přesně tak, jak si pamatoval. Trochu se nad tím pousmál. Byl to malý klub, parket nestál skoro ani za řeč, pár boxů, bar, ale i tak tam bylo přeplněno. Hráli skvělou muziku. Rozhlížel se všude po klubu, jestli nezahlídne náhodou Tobiase. A po chvilce opravdu ano. Seděl v boxu, který byl hned u parketu, nebyl tam sám, což se dalo čekat. Seděli s ním další tři kluci, a jak si okamžitě všimnul, jeden mu sahal na stehno. Nakrčil obočí a procpal se mezi lidmi až k jejich boxu. Vzal Tobiasovi lahev piva z ruky, když se chtěl napít.

„Co, umh… Bille!“
„Jo,“ vydechl Bill a zavrtěl hlavou. Odložil pivo pryč. „Tak pojď, jdeme, okay? Musíš se jít vyspat a já taky, mám zítra schůzku s tím klientem.“
„Zase,“ zamumlal Tobias a otočil se na kluka vedle sebe. „Říkal jsem ti, že je pořád s jiným, ale se mnou nespí?“
„Jo,“ zasmál se. „Mluvíš o tom snad celou noc.“ Olízl si rty a vyjel rukou po Tobiasově stehně víš. Bill zamrkal, natáhl se, odstrčil mu ruku a nakrčil obočí.
„Okamžitě jdeme, Tobiasi, nebo odcházím sám a nemusíš se už vracet domů,“ zavrčel na něj Bill a probodl ho pohledem. Jeho přítel přebíhal líně pohledem z něj na svého kamaráda a zase zpátky.
„Umh, takže sex, nebo hádka doma. Hm, to je-… ne, počkej, Bille, jasně že si vyberu hádku, nic jiného mi nezbývá,“ zamumlal a pomalu vstal na nohy. Bill ho trochu podepřel a táhl ho ven z baru. Po schodech párkrát málem dokonce oba dva spadli, jak se Tobias nemohl udržet na nohou.
„Můžeš mi, sakra, vysvětlil… Proč ses tak opil?“ vydechl Bill, když už konečně seděli oba v autě a zapálil si cigaretu. Pootevřel okýnko a podíval se na svého přítele.
„Chodíš za tím… tím… s prachama a mně se vůbec nevěnuješ. Nemůžu na tebe ani normálně sáhnout, nemůžu tě vidět, nemůžu… nic. Co všechno už dělal on, Bille, hm?“ ušklíbl se. Bill nad tím jen trochu zavrtěl hlavou a pomalu vyjel z parkovacího místa cestou, která se ubírala k nim domů. Po chvilce ticha a se kousnul do rtu a vydechnul.

„Abys věděl… mělo se to stát. Přemýšlel jsem, za chvíli máme výročí, mohlo… mohlo se to stát, Tobiasi. Kdyby ne úplně, aspoň něco málo. Ale teď…“ zavrtěl hlavou, „ale teď je větší problém, kam náš vztah takovou cestou vůbec směřuje.“
„C-co? Proč jsi… já… Bille, mrzí mě to,“ zamumlal Tobias a podíval se na Billa. Blonďák klidně, aspoň na pohled, sledoval silnici před sebou.
„Na omluvy už je pozdě.“

…

Bill se podíval na čas na svých hodinkách, aby zjistil, že měl být už dávno na ulici před budovou, ve které měl kancelář. Měl mít další schůzku s Kaulitzem, na kterou nechtěl přijít pozdě, což se mu právě moc nedařilo. Měl být venku připravený už před čtvrt hodinou. Bohužel to nestihl díky svému opilému příteli, který ještě před jeho odchodem do práce vyžadoval pozornost. Měl na Tobiase opravdu vztek jako nikdy. Nejenže se zlil jako doga, volal mu v noci a žádal ho o odvoz, ale také by ho pravděpodobně bez výčitek svědomí podvedl. Jen kvůli tomu, že mu Bill nemohl dát vše, co tak očividně potřeboval. On by mu to dal opravdu moc rád, ale nešlo to, alespoň prozatím. To vše ale Tobias dost dobře věděl, Bill mu vše řekl, ještě než spolu začali oficiální vztah. Rozhodl se, že to nebude řešit teď, ale promluví si s ním, až se dnes vrátí domů, pokud to nebude v nočních hodinách jako obvykle. Možná by dnes mohl opravdu skončit trošku dřív, aby měli nepříjemný rozhovor za sebou… Otázkou bylo, zda bude Tobias vůbec ochoten o tom mluvit.

Blonďatý muž si povzdychl, zavrtěním hlavy vyhnal všechny tyto myšlenky z hlavy. Zrovna se mu ani trochu nehodily, potřeboval myslet na mnohem důležitější věci a hlavně se soustředit. Bylo mu jasné, že Kaulitze nebude zajímat nic z toho, co se v jeho domě odehrává. Nechápal to, kdyby byl na jeho místě, chtěl by vědět každý detail. Možná to už bylo jen jeho profesní deformací, těžko říct. Navíc, u něj samotného by se nic takového nemohlo stát, protože by nikoho cizího nenechal ani sáhnout na cokoliv ze zařizování jeho obydlí. Nejenže by nesnesl pocit, že se někdo montuje do jeho soukromí a vlastně ví, jak celý jeho byt vypadá, ale co víc, nebyl by spokojený, ani kdyby se designér sebevíc snažil. Vlastně ačkoliv svou práci opravdu zbožňoval, nechápal lidi, kteří si ho byli ochotni zaplatit.
Iphone, který měl položený na svém pracovním stole, oznámil pípnutím příchozí zprávu. Rychle k němu přiskočil, doufal, že to nejsou žádné komplikace, které by souvisely s dodavatelem látek, či nábytku. Vzal ho do ruky a úlevně si oddychnul, zpráva byla totiž od Toma.

„Dobrý den, Bille. Čekám na Vás před budovou, platí naše schůzka?“

Bill vydechnul, rychle stiskl tlačítko odpovědi a na dotykové klávesnici vyťukal, že už jde. Rychle si do své kabelky naházel všechny nezbytnosti jako diář, propisku, nabíječku a onen mobil. Z věšáku popadl kabát, ze stolečku klíče. Rychlostí blesku vyběhl z kanceláře, kterou rychle zamkl. Cestou k výtahu se soukal do kabátu, uvědomil si, že měl za celý den teprve jedno kafe a jeden sendvič. Den už opravdu nemohl být horší, vše bylo špatně již od rána.

Tom čekal ve své černé sportovní audi u hlavní silnice, měl stažené okýnko a potahoval ze své Camelky. Opravdu se těšil na dnešní schůzku s Billem, všechny, které již proběhly, si vážně užil. Zadíval se ke dveřím, na tváři se mu rozlil spokojený úšklebek, když si všiml Billa, jak vybíhá ze dveří a rozhlíží se. Sám z auta vystoupil a opřel se o svoje dveře, čekaje, zda si ho všimne. Naposledy si potáhl, nedopalek odhodil na zem a zašlápl ho špičkou drahé boty.
„Dobrý den,“ pozdravil Bill, jakmile k Tomovi přišel. Jemně se usmál a podíval se na něj. „Moc se omlouvám za svoje zpoždění, ale přihodily se nějaké okolnosti, které mě zdržely,“ zakroutil hlavou a povzdychl si, nechtěl svého klienta otravovat svými bolístkami, od toho tady rozhodně nebyli.
„V pořádku, nic se neděje. Také jsem nepřijel na čas, alespoň jste nečekal v zimě,“ usmál se Tom a zakroutil hlavou. „Běžte si nasednout, já vám podám pití.“
„Děkuju.“ Bill kývl, rozhlédl se, jestli nejede auto, které by ho mohlo srazit, to by mu ještě tak scházelo. Silnice jako by byla vymetená, nikde nikdo. Bylo mu jasné, že to nebude na dlouho, proto neváhal a auto rychle oběhl, aby se posadil na místo spolujezdce.
Tom vyndal z kufru luxusního auta láhev šampaňského a dvě vysoké skleničky. Samozřejmě, on by pít neměl, když řídil, ale když si dá jednu… Možná dvě skleničky, tak se vůbec nic neděje. Soustředit se na jízdu zvládal, i když toho vypil víc než dvě nevinné skleničky bublinek. Navíc, i kdyby se něco stalo, dávno si dokázal najít známé mezi policajty, měl peníze a vlivné jméno. Nic by se mu nemohlo stát, ani kdyby udělal snad cokoliv. Vrátil se zpátky ke svým dveřím, které otevřel. Skleničky podal s díky Billovi, aby je podržel, a on mohl v klidu láhev otevřít.

„Už zase máme pít takhle brzo?“ zasmál se Bill pro odlehčení a pohodlněji se ve své sedačce usadil. Podíval se podezíravě na Toma, byl snad… alkoholik?
„Bille, je to jenom šampaňské.“ Tom zakroutil hlavou a s malou ránou láhev drahého šampusu otevřel. Nastoupil do auta k Billovi a bublinky nalil do obou skleniček.
„No,“ pousmál se blonďák a jednu ze skleniček podal Tomovi. „Tak na zdraví?“
„… A hlavně štěstí,“ kývl Tom a zadíval se do Billových očí, přejel si zuby po spodním rtu. Nespouštěje pohled ze svého společníka, si s ním přiťukl a trochu ze své skleničky upil.
Jo, štěstí by Bill například ve vztahu s Tobiasem opravdu potřeboval mnohem víc. Trochu se nad tím ušklíbnul, nemělo cenu se s tím zaobírat právě teď a opět si tím kazit náladu. Sice to nemohl z hlavy vyhnat úplně, ale také svoje myšlenky nemohl zbytečně krmit, ne? Alespoň ne teď, když měl svou energii věnovat Tomovi.

„Jste smutný,“ pronesl Tom, odložil svoji skleničku, která nebyla ani zdaleka prázdná, připoutal se a vyjel na cestu.
„Ehm, spíš… Zamyšlený.“
„Bille, jste smutný. Věřte mi, poznám to. Chcete o tom mluvit?“ nabídl se ochotně a mířil rovnou ven z města. „Myslím si, že jsem docela empatický. Klidně se mi můžete svěřit.“
„Nechci vás tím zatěžovat,“ mávl rukou blonďák a podíval se z okna. „Včera jsem se pohádal s přítelem, opil se. Celkem se bojím toho, co na mě dneska čeká doma,“ nakrčil nos a okýnko trochu stáhl, zapálil si. Byl už od Toma zvyklý, že si v autě může zapálit, když zrovna bude potřebovat. Konec konců, on byl taky kuřák, tak proč by mu to mělo vadit?
„Měli byste si to vyříkat, hlavně v klidu.“
„To měli, ale je toho mnohem víc…“ zakroutil hlavou Bill, potáhl si, kouř vydechl z okýnka a znovu se napil. „Nicméně to nechci rozebírat, můžeme změnit téma?“ Na Toma se ale ani koutkem oka nepodíval. Pořád byl pro něj v podstatě cizí člověk, přestože spolu trávili dost času. Nechápal tedy, proč by se mu měl nějak extra svěřovat. S jistými věcmi se nesvěřil ani Andreasovi, který byl jeho nejlepší přítel již od dětství. Ne proto, že by nechtěl, ale proto, že věděl, že by to nemohl pochopit, ani kdyby se snažil sebevíc. Každý měl přeci nějaké věci, o kterých se těžko mluvilo. Bill byl hodně otevřený člověk, jakmile měl v toho druhého důvěru, ale zároveň měl ve svém těle démony, se kterými se musel dennodenně snažit vypořádat. A dokud to nebude mít on sám uvnitř sebe vyřešené, nebude to moci řešit s někým dalším.

…

Tom zastavil své auto na sídlištním parkovišti. Klidně by Billa odvezl až před panelák, ve kterém měl byt, to si ale nepřál. Samozřejmě, že nemohl jít proti jeho rozhodnutí, takový dokonce nebyl ani on sám. Vypnul motor, vzal si od Billa prázdnou skleničku a vlídně se usmál. Byl spokojený, strávil s Billem příjemné odpoledne.
„Děkuji vám za příjemné odpoledne,“ usmál se Tom a vystoupil, aby pomohl Billovi otevřít dveře. Ten byl ale z auta venku dřív, než tam on sám stihl dojít. Opřel se tedy jen o zadní část a blonďatého muže si prohlédl z blízkosti.
„Já děkuji.“ Bill se nervózně ošil a udělal krok dozadu. Cítil se nepohodlně, když měl Toma takhle blízko. Přeci jen, osobní prostor je osobní prostor.
„Mějte se hezky, těším se na příště. Myslel jsem, že bychom se mohli příště sejít při večeři, co na to říkáte?“
„Domluvíme se,“ přikývl Bill a zapnul si svůj kabát. „Teď jestli dovolíte… Mohl bych jít? Začíná být celkem zima.“
„Samozřejmě, nashledanou.“
„Nashledanou.“
Bill se bez sebevětšího otálení vydal rychlými kroky k vysokému paneláku, kde byl byt, ve kterém bydlel. Nerozhlížel se doprava ani doleva. Proč taky, že? Sídliště bylo skvěle osvětlené, nemohlo se mu naprosto nic stát. Navíc, pořád se tam trousili pejskaři, kteří venčili své psy, ještě než půjdou sami spát. Necítil ani pohled, kterým ho Tom celou dobu vyprovázel a měl ho tak ve svých stopách.

…

„No konečně! Bill se nám uráčil přijít domů?“ spustil Tobias hned, jak slyšel, že se vstupní dveře otevřely a Bill do nich vstoupil. Založil naštvaně ruce na své hrudi a zašklebil se. „Kde jste si s panem Úžasným užili tentokrát, hm?“
„Absolutně nevím, o čem mluvíš,“ zakroutil hlavou blonďák a sundal si vysoké boty. „Teď jestli dovolíš, rád bych si vlezl do sprchy.“ Bill jemně odstrčil svého přítele z cesty, kterou se mu snažil zatarasit. Tobias ho ale zastavil, strčil mu před nos onu smlouvu, takže i kdyby se Bill snažil sebevíc, nemohl by z ní nic vyčíst, jak ji měl blízko.
„O čem mluvím? O té smlouvě, kurva. Nescházíte se ani v kanceláři, ani v restauraci, co? Proč asi,“ zakroutil hlavou a zasmál se. „Doma nešukáš, ale jinde s tím nemáš problém. Tak poslouchej, my dva si spolu konečně užijeme, Bille. Já už to opravdu potřebuju, tak pojď do ložnice, ano? Sice sis už pravděpodobně zvykl, ale neboj, budu něžný. Miluju tě.“

autor: Catherine & Sch-Rei