Uncover 6.

Bill se procházel kuchyní v Tomově domě, na které zrovna pracovali řemeslníci. Nejdelší stěna byla vymalována světle hnědou, ostatní byly natřené na čistou bílou. Podlaha byla z tmavého dřeva, aby nesplývala se zbytkem místnosti. Kuchyňská linka byla směsicí obojího. Horní skříňky byly v tmavě hnědé, některé prosklené. Dolní skříňky byly naopak celé v bílé barvě. Pracovní deska byla neutrální, světlá s náznakem malých kamínků. Samozřejmostí byla vestavěná trouba a mikrovlnka. Místnost, která byla vybrána pro kuchyň, byla opravdu velká, takže Bill nechal udělat i barový pult. Podle Tomových řečí si domyslel, že je sám, ale jednou bude rodinu samozřejmě chtít, takže hodně pracovního místa bude potřeba.

„Pane Trümpere?“
„Ano?“ Bill se usmál na jednoho z řemeslníků, který nervózně přešlapoval. Bill téměř zbělal, přemýšlel, co se zase pokazilo, byl připravený snad na všechno.
„Já… nejdříve se vám chci omluvit, není to moje chyba…“
„Okamžitě mluvte!“ zavrčel blonďák, založil si paže na prsou. Řemeslníka propaloval opravdu zlým pohledem. „Takže?“
„Upadla mi deska na sporák, rozbila se. Nebyla to moje-„
„To si ze mě už, kurva, děláte vážně prdel!“ zakřičel hystericky Bill a třísknul s klíčema, které svíral v dlani, o zem. „Takové věci se nedějí omylem. Pane bože, já vážně nechápu, jak jsem si mohl najmout někoho, kdo je tak neschopný. To vám naúčtuju,“ prošel rychle zbytkem kuchyně, následovně i chodbou. Vyšel ze dveří ven před dům, kde se posadil na zídku a zapálil si cigaretu. Potřeboval uklidnit svoje pocuchané nervy. Přemýšlel, že kdyby si vše udělal sám, bylo by to pro něj mnohem jednodušší.

Bill se zachvěl zimou, když slyšel tak známý zvuk motoru. Polknul, když rozeznal jedno z Tomových aut. Potáhl si z cigarety a podíval se, jak jeho klient vystoupil z auta. Nedávalo mu to moc smysl, Tom se za celou dobu jejich spolupráce nepřišel do domu podívat. Svým způsobem byl rád, že přišel. I když těžce, musel si přiznat, že mu chyběl pohled na něj a styl, kterým s ním mluvil. Chyběl mu.

„Zdravím, Bille,“ usmál se Tom a opřel se o zídku, na které Bill seděl. Vytáhl z kapsy košile, kterou měl kolem pasu, Camelky a zapálil si. Bill si ho sjel pohledem. Černé tričko s dlouhým rukávem, košile kolem pasu, tmavé kalhoty. Kousnul se do rtu. Jeho oblečení bylo zároveň volné, ale i pěkně zvýrazňovalo jeho tělo a Bill měl před sebou opravdu hezký pohled.
„Dobrý… dobrý den,“ odkašlal si Bill a pokusil se o úsměv. Ne, že by se napětí trochu neuvolnilo, ale pořád tu byla spousta věcí, a to nejen rozbitý sporák, na které Bill musel myslet. Například Tobias.
„Vypadáte nějak… sklesle. Je to poprvé, co vás vidím bez makeu-upu?“ Bill zamrkal, uvědomil si, že ráno neměl dost času ani nálady se namalovat. V duchu si zanadával a kousnul se do rtu.
„Umh, ano. Omlouvám se, nějak jsem ráno neměl čas to udělat. Mám nějaké problémy s… bývalým přítelem, i když mě to neomlouvá, je toho dost.“
„Takže… už je to bývalý přítel? To mě mrzí, Bille.“ Vyměnili si pohledy a Bill se trochu pousmál, protože mu přišlo, že to myslí opravdu upřímně. Típnul cigaretu do svého provizorního popelníku z plechovky, který tady měl na zídce postavený. „Taky jsem měl velmi komplikovaný vztah. Není to zas tak dávno, co jsme se rozešli,“ řekl Tom a podíval se směrem na dům, ale zároveň jako by skrz něj. Bill ho sledoval, asi se trochu myšlenkama vrátil do nějaké špatné minulosti. „Měl všechno. Kromě lásky, aspoň tak mi to řekl,“ trochu se ušklíbl a potáhl si z Camelky. Blonďák zamrkal. Takže opravdu? Tom Kaulitz byl gay. Skousnul si ret a chtěl říct něco, co by se v téhle situaci hodilo, ale nenapadala ho srozumitelná věta.

„Ale to je jedno, odběhl jsem od vás. Každopádně jsem tady proto, abych vás pozval zítra večer na večeři. Vyzvednu vás v osm, hádám, že budete pracovat, takže u vaší kanceláře.“
„V osm u kanceláře,“ řekl Bill a pousmál se. Byl rád, aspoň se trochu odreaguje od Tobiase, i když to bylo teď těžké po tom sexu. Často na to musel myslet. Trochu se zachvěl pod další vzpomínkou.
„Je vám zima?“ zamrkal Tom. Bill se kousnul do rtu a jen na souhlas přikývnul. „Dobře, tak vás nechám pracovat a uvidíme se zítra. Ať můžete hezky do tepla. Stejně mám ještě nějaké vyřizování, takže… zatím, Bille.“
Blonďák sledoval, jak odchází a zpátky nasedá do své Audi. Povzdechl si. Proč tohohle chlapa nemohl potkat už dřív, třeba by s ním takové potíže nebyly. Nebo dost možná ještě větší. Zavrtěl hlavou a seskočil ze zídky, odešel zpátky do domu, musel nějak vyřešit tu krizi se sporákem.

…

Byla sobota večer, venku svítily jen lampy, obloha byla zatažená a světlo měsíce bylo tlumené. Bill byl zabalený v šedém kabátě, už bylo vcelku chladno. Na hlavě měl černý klobouk, ale byl to spíše módní doplněk, který ho před zimou stejně neuchránil. Čekal na Toma. Vyčkával, než uslyší přijíždět jeho Audi, nebo další z jeho několika aut, a odjedou na večeři. Dnes se obzvlášť těšil, hodně se připravoval, aby s ním byl Tom spokojen. Už si zvykl, že chodí jen do těch nejlepších a hlavně nejdražších podniků, takže i tak se od něj vlastně nějak očekávalo, že vzhledově bude trochu reprezentovat.

Konečně se ozval zvuk pneumatik a Bill věděl, že je to Tom. Pousmál se a trochu přešlápl na místě. Usmál se, když auto zastavilo a Tom měl už otevřené okýnko, aby ho pozdravil.
„Dobrý večer. Měl byste to okýnko zavřít, je celkem zima a já se těším do tepla,“ zasmál se blonďák a nastoupil na místo spolujezdce. Připoutal se.
„Dobrý večer, Bille. Doufám, že jste připraven na skvělý večer.“
„Jako vždy, samozřejmě.“ Bill se pousmál a vydechl, díval se před sebe a zaposlouchal se do rádia, které Tom zapnul. Hráli zrovna jednu z jeho Bowieho oblíbených písniček.
„Máte rád jeho muziku?“ zeptal se Tom, když písnička doznívala.
„Miluju jeho písničky,“ přikývl Bill a podíval se z okna. Čekal, s čím Tom přijde. Měl tolik peněz, že si mohl koupit vlastního Bowieho, aby mu každý den zpíval před spaním.
„Mám doma celou jeho diskografii. I v LP.“ Bill zamrkal a otočil se na něj, pootevřel pusu, aby něco řekl, ale Tom ho zastavil. „Samozřejmě tím myslím, že budu potřebovat nějaký zvláštní prostor a nábytek pro tuhle sbírku. A také pro gramofon. Nemusíte ovšem měnit nic z interiéru, je v novodobém stylu, určitě zapadne. A pokud ne, koupím nový,“ pokrčil Tom rameny. Bill trochu nakrčil nos, asi doufal, že ho snad Tom chtěl pozvat k sobě domů, aby se podíval na jeho sbírku elpíček, ale byla to jen pracovní věc. Celkem škoda, mohli se posadit na jeho drahou koženou sedačku, při tlumeném světle poslouchat ‚Helden‘ a povídat si. Možná by pak Tom pohladil jeho stehno, přisedl si pomalu blíž k němu, rukou by vyjel výš, možná by… sakra. Bill polknul. Zavrtěl trochu hlavou, určitě se musel i trochu začervenat, když mu došlo, na co zrovna myslel. Bylo to zrovna dost nevhodné, vždyť s ním Tom byl v jednom prostoru. Kousnul se do rtu. Snad si ničeho nevšiml.

„Tak jsme tady,“ řekl Tom a vystoupili u restaurace v centru města.
Bill kývl, vystoupil a zadíval se na restauraci před sebou. Přes celou restauraci se táhla skleněná stěna, u které byly postavené stoly. Mohl si všimnout, že jsou všechny již prostřené a jsou na nich rezervace. Pousmál se a zakroutil hlavou, bylo mu jasné, že Tom by ho nevzal na nějaké obyčejné místo, kam by prostě mohli přijít, objednat si jídlo a jíst. Co si mohl všimnout za dobu, kdy se scházeli, že Tom měl vše naplánované až do posledních detailů, nic nenechával na poslední chvíli, alespoň tedy při schůzkách s ním. To se mu opravdu líbilo, nikdy to u svého protějšku nezažil.
„Vypadá to moc dobře už odsud.“ Uznale vydechl a pomalu šel po boku Toma ke dveřím restaurace.
„Hádám, ještě jste tady nikdy nebyl?“ Tom povytáhl obočí, nasadil svůj tak typický úšklebek.
„Um, no… nebyl.“ Bill se cítil trapně. Jak by tady mohl asi tak být, když vydělával několikrát míň než on? Nevydělával málo, to vůbec ne. Byl zvyklý na luxus, ale ne na takový. Tomovi to ale pravděpodobně tady přišlo normální, jako některým lidem McDonald.
„To nevadí, Bille. Ale někdy bych rád poznal, co máte rád vy,“ usmál se Tom. Pokynul rukou, když došli k restauraci. Dveře byly otevřené, držel je nějaký mladý kluk. Pravděpodobně brigádník.
„Děkuji,“ usmál se Bill, vešel do restaurace. Rozhlédl se kolem sebe, měl pocit, že snad omdlí, jak se mu zatočila hlava. Prostor byl, jak jinak, než překrásný. Obrovská světlá místnost, na stolech byly dlouhé, perfektně nažehlené ubrusy. Prostřené příbory, svíčky. Perfektně upravená obsluha, tichá, ale příjemná živá hudba.

Tom vyřizoval svoji rezervaci, zatímco se Bill kochal prostorem. Cítil hřejivý pocit u srdce z toho, že Billa takhle mohl překvapit. On sám to bral jako normální věc, ale to jen díky tomu, že mu podnikání opravdu dobře vynášelo. Byla tady ale samozřejmě doba, kdy se styděl kolem takového podniku jen projít. Stejně tak by na takové místo nevzal jen tak někoho, aby si neudělal ostudu nepatřičným oblečením protějšku. O to se ale u Billa nemusel obávat. Pokaždé, když se sešli, byl perfektně upravený a dnes tomu nebylo jinak.
„Zavedu vás ke stolu,“ usmála se drobná brunetka, když s Tomem vyřídila vše potřebné. Měla na sobě společenské kalhoty a bílou košili, k tomu černou vestičku. Vlasy měla stažené do předpisového drdolu.
„Děkujeme,“ kývl Tom a dal Billovi paži opatrně kolem pasu. Ne nijak násilně, prostě jen tak, aby se mu cestou neztratil. Mohl cítit jemné napětí, které jeho společníkem projelo. Jemně ho pohladil po boku a skousnul si ret. Nechtěl ho snad nějak vyděsit, raději tedy ruku stáhnul.
„Omlouvám se,“ vydechl potichu a zadíval se do Billovy tváře.
„To je v pořádku, jen jsem to nečekal…“ kývl Bill a nevědomě si olízl rty. Pravdou bylo, že se mu víc než líbilo, jak ho Tom chytil. Při dotyku jeho tělem projela vlna vzrušení a chtíče, měl pocit, že se znají mnohem déle a intimněji, než tomu bylo ve skutečnosti. Proto jeho tělo pravděpodobně reagovalo tak, jak reagovalo. Nemohl s tím ale nic víc udělat, neovlivňoval takové věci jen svou vůlí.

Slečna nechala oba muže, aby se prvně usadili. Poté zapálila svíčku na jejich stole a podala jim jídelní lístky, které ležely na okraji stolu.
„Za chvilku k vám přijde kolega, pokud budete mít vybráno, hned si od vás vezme objednávku,“ usmála se mile a na oba se podívala stejným pohledem. „Přeji vám příjemný večer a dobrou chuť.“
„Děkujeme,“ odpověděl za oba Tom a svůj jídelní lístek odložil. Pokaždé si v této restauraci dával to stejné, nechtěl najednou měnit svůj zvyk. S pitím to nebylo jiné. Měl oblíbené značky a ročníky vína, nemělo cenu zbytečně experimentovat.
Tom pozoroval Billa, který si pečlivě pročítal jídelní lístek. Byl absolutně potichu, netušil, co si o tom myslet. Bál se, jestli ho nevyděsil tím svým dotykem? Samozřejmě, že to bylo dost možné. Včera se mu svěřil o svém rozchodu. Byl takový idiot, že mu to nedošlo hned! Povzdychnul si, nejraději by někam zmizel. Bill byl pravděpodobně ve stresu a on na něj sahal, jako kdyby si mohl dovolit, cokoliv si usmyslí. Mělo mu to dojít hned, že ho akorát zbytečně chudáka vyděsí. Měl se mu snad ještě jednou omluvit, nebo to raději nechat být?

„Bille?“
„Ano?“ usmál se mile blonďák a odložil jídelní lístek. „Děje se něco?“
„Ne, nic. Já jsem vám chtěl jenom… Chtěl jsem se zeptat, jestli nechcete poradit s výběrem,“ kývl Tom. Skousnul si ret, čelo se mu orosilo. Nervozitu, kterou prožíval s Billem, nezažil snad ještě nikdy, alespoň si to neuvědomoval. Nechápal, z čeho to pramenilo, pokaždé byl tak sebejistý, lidé měli být nervózní před ním, ne naopak. On měl v sobě ale něco… co se mu tak moc líbilo, a zároveň se toho bál, těžko by se to vysvětlovalo. Opravdu se mu líbil jako muž.
„Už mám vybráno, děkuju. Mohl bych se spíš na něco zeptat já vás?“
„Samozřejmě, jsem otevřený snad všemu.“
„Mohli bychom si tykat, Tome? Scházíme se často, trávíme spolu spoustu času. Myslím, že by to bylo určitě příjemnější, pro nás oba. Ne?“ Bill se zarazil hned, jak svou prosbu vyslovil. Uvědomil si, že to bylo možná až moc troufalé, přeci on tady byl ten mladší. Nemohl už ale dál, svým způsobem mu přišlo divné, že to Tom ještě nenavrhl.

„Umh,“ Tom si odkašlal a podíval se na Billa. Blonďák vydechl, bylo mu jasné, že to bylo moc troufalé, tohle neměl dělat. Měl chuť vypít celou tu láhev vína, kterou teď přinesli, a schovat se někde pod stolem. Už se nadechl, že se omluví, ale Tom byl rychlejší.
„Jsem rád, že jsi s tím přišel, nevěděl jsem, jak se k tomu dostat, abych tě třeba neurazil nebo tak něco. Nebo jestli to není moc troufalé,“ pousmál se Tom a Bill věděl, že ten lehký úsměv byl věnován jen jemu. Viditelně se mu ulevilo. Takže nic nepokazil, právě naopak. Musel se nad tím také usmát.

„Už jsem se bál, že jsem něco zase pokazil,“ zasmál se trochu Bill a napil se svého vína, podíval se Tomovi do očí. Už ho jeho pohledy tolik neznepokojovaly, už se jim záměrně nevyhýbal. Připadalo mu spíš, jako by je vyhledával. Naklonil trochu hlavu.
„Jsem rád, že ses zeptal.“

„Takže, Tome,“ řekl Bill a musel se tomu trochu zasmát. Už to nebyl pan Kaulitz, pro něj už to byl jen Tom. Olízl si rty a podíval se na muže před sebou.
„Řekl jsem ti mnoho ze svého chabého života. Co kdyby ses mi taky trochu svěřil, když už jsme si potykali a máme krásný dlouhý večer?“ usmál se blonďák a napil se znovu svého vína. Bylo výborné, sám tomu nějak extrémně nerozuměl, ale byl si jistý, že má Tom moc dobrý vkus.

„Chtěl bys slyšet něco o mně? Mám mít pocit, že narážíš na tu včerejší zmínku o mém bývalém příteli?“ Bill se zachvěl a kousnul se do rtu, když se jejich pohledy zase setkaly. Lehce přikývl na souhlas. V tomhle pohledu bylo něco víc a jeho tělo to dobře cítilo. Dal ruce ze stolu, aby mohl udělat místo pro první chod, který jim Tom předem objednal. Stále ale z Toma nespouštěl oči, jídlo bylo to poslední, na co právě myslel. I když by měl mít asi špatný pocit z toho, že se jeho společník chystá mluvit o svém minulém vztahu, hořel nedočkavostí.

„Měli bychom se nejdříve pustit do jídla, co myslíš?“ usmál se na něj Tom a přerušil jejich spojení pohledem, podíval se do talíře a vzal stříbrný příbor. Bill nakrčil nos. Dělal mu to určitě schválně, byl si tím jistý. Ale dobře, tak se tedy také podíval do talíře a vzal příbor. Našpulil nad tím lehce rty, byl to lilek plněný sýrem, žampiony a rajčaty. Spokojeně zamručel, a i když nerad, pustil se do jídla. Zvykl si, že jídla, na která ho Tom brával, byla vzhledově tak dobrá, že se do nich kolikrát bál ponořit nůž.

„Výborné,“ zamumlal Bill, když spolknul první sousto a chystal se dát do úst další. Trochu si v hlavě připomněl jídla s Tobiasem, jak mu kradl z talířku, jak to bylo všechno tehdy ještě fajn. Trochu se nad tím pousmál a vydechl. Tom si všiml, jak se Billova nálada mění a že nejspíš přemýšlí nad událostmi posledního týdne. Napil se vína a dal si do úst sousto plněného lilku. Díval se na Billa.
„Takže… jmenoval se Oliver,“ Tom začal a pousmál se, když viděl, že úspěšně upoutal Billovu pozornost. „Není to tak dávno, byli jsme spolu dva roky. Byl mladší než já, ještě studoval střední. Zní to asi divně, že byl tak mladý, ale…“ zavrtěl hlavou, „myslím, že to je teď vedlejší.“

Bill nad tím nakrčil nos a trochu kývl. Takže Tomovi se líbili mladší kluci. Podle všeho, co si zjistil, byl Tom asi jen o tři roky starší než on. Měl u tohoto chlapa nejspíš smůlu.

„Všechno bylo mezi námi v pořádku. Sex, komunikace, všechno… Ale pak jednoho dne jsem ho našel v mém domě s mladým klukem. Bylo mu maximálně dvacet, víc ne. Rozešli jsme se po dvouletém vztahu a já pak zjistil, že nebyl první, s kým mě to vlastně podvedl.“ Tom zavrtěl hlavou a potichu vydechl. Napil se vína, podíval se do talíře, pokračoval v jídle. Blonďák poznal, že jeho příběh měl na náladu trochu dopad, trochu ho to mrzelo. Ale na druhou stranu… aspoň ví, že mladší za nic nestojí, chce to něco v jeho věku. Trochu se sám pro sebe nad tím v duchu zasmál. Chvíli bylo ticho a oba jen mlčky pokračovali v jídle.

„Nechtěl jsem s ním spát,“ řekl Bill a vydechl. Zaregistroval, jak se Tom pohnul a podíval se na něj. Kousnul se trochu do rtu a dělal, jako by nic neřekl a prostě pokračoval v jídle.
„Nechtěl jsem s ním spát celé tři roky. Až den po rozchodu.“ Možná se mu uleví, když to řekne, ale byl si jistý, že to Toma jedině odradí, pokud k němu bude opravdu tak upřímný. Na druhou stranu Tom k němu teď byl taky dost upřímný… Konečně. Už se nebavili jen povrchně o Billových problémech, ale svěřil se i on. Musel to udělat. „Do té doby… vlastně…“ Bill vydechl a zavřel oči, zavrtěl trochu hlavou. „Po tom rozchodu… byl to můj první sex. Poprvé, co jsem nechal na sebe někoho sáhnout.“ Podíval se Tomovi do očí, ale nebylo v nich takové překvapení, jaké ve skutečnosti čekal. Bál se jeho reakce, ticho mezi nimi jen zhoršovalo atmosféru, aspoň si to Bill myslel. Nechal Toma, aby se mu vpíjel do očí, ale nemohl přijít na to, co mu tak dlouho trvá, nad čím to vůbec přemýšlí. Byl tak nervózní. Až konečně se Tom pohnul a pokračoval v jídle, trochu přikývl.

„Páni. Tak tohle bylo hodně upřímné, skoro nevím, jak reagovat, Bille. Nemusíš být tak nervózní, cítím to. To, co jsi mi řekl, bude samozřejmě jen mezi námi a já to budu respektovat, jsem rád, že ses mi s tímhle svěřil.“

Bill nevěděl, jestli mu to jen znělo tak uměle, skoro naučeně, i když to byla blbost. Vydechl a jen nad tím zavrtěl hlavou, dál pokračoval ve svém jídle a dopil celou sklenici vína. Hned si dolil. Jasně, jak ho mohlo napadnout něco takového říct, v duchu si pěkně nadával. To snad není možné, jasně, že je mu to ukradené, proč by ho mělo taky zajímat, s kým spí, nebo jestli vůbec? I když pravda byla taková, že to Toma pouze rozrušilo. Našel v Billovi velké zalíbení a nečekal, že se potká s něčím takovým. Nakrčil trochu obočí, když dojídal svůj předkrm, a vydechl. Trochu ho to mrzelo, jak zareagoval na takovou intimní věc. Pochyboval, že to o Billovi moc lidí vědělo a on přišel s takovou chabou odpovědí a to zrovna, když měl šanci se s ním sblížit.

Nejhorší bylo, že zbytek večeře proběhl téměř v naprostém tichu.

autor: Catherine & Sch-Rei