autor: Muckátko :o*
Ahojte všichni, omlouvám se za zpoždění, ale měla jsem laptop v opravně a dost jsem se bála, že ztratím veškerá data, ale naštěstí zůstalo vše zachováno. Musím se ale přiznat, že moje múza mě za tu dobu učení a nepsaní povídky opustila, takže vůbec nevím, jak to bude s následujícími díly, proto buďte prosím trpěliví. Hezké počtení tohoto dílu. M. :o*
Bláznivá noc
Tom měl vážně strach, že tentokrát skončí minimálně se zlomeným nosem nebo čelistí, možná Bill půjde i po žebrech. Pravdou bylo, že v agentových očích se zračilo tolik hněvu, že to vypadalo, že tentokrát Toma opravdu zabije. V ten okamžik, kdy Tom zíral do jeho rozzuřeného obličeje, litoval, že vůbec klepal na dveře. Měl to nechat být. Neměl se starat o někoho, kdo o to očividně nestojí a kdo mu to dal už několikrát patřičně najevo, ale Tom si stejně nedal říct, takže z pohledu Billovy logiky si bude zasloužit každou ránu, která dopadne na jeho tělo. Paralyzovaný celou situací a rychlostí, jakou se dostal na lopatky, zůstal ležet, aniž by se snažil bránit.
„Bille, já…“ snažil se, ale Billův hlas plný nenávisti ho přerušil.
„Víš co? Když z tebe tu opovážlivost nemůžu vymlátit, ačkoli je to to jediné, co bych teď nejraději udělal, tak se snížím k tomu, abych to tomu tvému nemožnému mozku vysvětlil. Chceš vědět, kdo je ten druhý Bill? Chceš vědět, jaký je? Jak hluboko je ukrytý, aby neměl šanci se dostat na povrch?“ křikl Tomovi do tváře. „Ten Bill je pravděpodobně ten nejpříjemnější a nejhodnější člověk, kterého jsi kdy potkal. Je slušný, milý, přátelský, věrný, umí se dětsky radovat z maličkostí, váží si přátelství, a když se zamiluje, tak pro něj nikdo jiný neexistuje. Usmívá se, je zdvořilý, vždycky se na věcech snaží najít to pozitivní, a i když je občas drzý, náladový a otravný, tak je to člověk, který si umí užívat života a být za to vděčný. Můžeš se na něj vždycky spolehnout, ať se děje, co se děje. Když ho budeš potřebovat, stačí se jen otočit a on tam bude! Přesně takový on je!“ prskl Bill.
„Tak proč ho dusíš touhle přetvářkou? Proč ho nenecháš žít?“ zakřičel Tom a bojoval s Billovými pažemi, které ho držely přitisknutého k matraci.
„Protože ten Bill nosí lidem jen smůlu a dělá je nešťastné! Lidé kvůli němu umírají!“ vyhrkl neočekávaně a uvědomil si, co vypustil z úst, až když mu Tom přestal vzdorovat a zůstal na něj překvapeně zírat. „Ano! Slyšíš dobře! Lidé kvůli němu umírají a přesně to čeká i tebe, pokud se k němu budeš neustále snažit dostat, tak se zkus zamyslet! Budeš snášet mě a budeš žít, nebo chceš být jeho přítel a zemřít? Myslíš, že to za to stojí? On nestojí za to, abys umřel.“ Hlas se mu zlomil a veškerá bojovnost a hněv byly pryč stejně rychle, jako se objevily. „Nehledej ho. On za to nestojí,“ špitl Bill a první slzy se začaly kutálet po jeho unavených tvářích. Ze své původní pozice na všech čtyřech klesl dolů a nedbal na to, že dosedl na Tomova stehna. Pustil Tomovy paže, na kterých zůstaly viditelné stopy po jeho pevném stisku, a přitiskl dlaně ke svým tvářím, aby co nejrychleji skryl následky své slabé chvilky.
„Bille,“ zašeptal Tom opatrně a odpíchl se od matrace. Opatrně se posadil, aby ze sebe Billa neshodil a pomalu vztáhl ruce k jeho zápěstím, okolo kterých omotal prsty a opatrně je odtáhl od agentova obličeje. Slzy byly pryč, ale útrpný výraz v jeho tváři přetrvával. „Pojď sem,“ pověděl a přitáhl si Billovo tělo na svoje.
„Ne,“ zavrtěl Bill hlavou. „Nech mě,“ zapřel se dlaní proti Tomově přibližující se hrudi a zároveň sklouzl vedle na matraci. „Jdi. Chci být sám.“ Tom zakroutil hlavou.
„Zapomeň, že tě teď nechám samotného.“
„Jdi, než tě přinutím,“ řekl Bill, ale jeho varování se minulo účinkem.
„Bille, já…“
„CO MÁM ZATRACENĚ ŘÍCT NEBO UDĚLAT, ABYS S TÍM PŘESTAL?!“ zakřičel mu do tváře. Tom se lekl a odšoupl se co nejdál od naštvaného agenta. „Jestli chceš umřít, tak to řekni a já ti to přání splním teď a tady!“ Tom vstal a postavil se před postel.
„Měl by sis, kurva, rychle rozmyslet, co vlastně chceš! Na jednu stranu se se mnou odmítáš přátelit, protože nechceš, abych umřel, a na druhou stranu bys mě oddělal na místě, kdybych o to požádal!“ sykl Tom rozhořčeně. „Mám toho tvého chování dost! Ty už ani nevíš, jak se chovat! Nedokážeš zvládat svoje emoce, protože si je zakazuješ cítit! V jednu chvíli lituješ všech životů, které byly ukončeny tvojí rukou a z toho bys s ďábelským smíchem tančil na jejich hrobech!“ zavrtěl Tom nechápavě hlavou. „Víš co? Pojď sem!“ přikázal Tom. Bill na něj zůstal zírat, ale nehnul se ani o píď zčásti taky proto, že neměl tušení, co po něm Tom chce tentokrát. „Řekl jsem, abys šel sem!“ zopakoval Tom netrpělivě, natáhl se pro Billovu ruku, kterou silně stiskl a vytáhl agentovo překvapené tělo z postele, dokud nezůstal stát před ním. „Dej mi ruce kolem krku,“ vydal další pokyn. Bill vzdorovitě vystrčil bradu a rozšířil nosní dírky, což neznamenalo nic jiného, než že se opět chystá vybouchnout. Tom vzal obě jeho hubené paže a sám si je naaranžoval kolem krku. Svoje vlastní dlaně přitiskl na Billovy boky a srazil jeho tělo se svým. Rychle omotal pravou paži kolem jeho pasu a levou kolem jeho zad, aby agent nemohl vyklouznout. Objetí, které tím vším vytvořil, bylo nanejvýš divné a trapné a Tom si toho byl velmi dobře vědom. Nebyla mezi nimi ani špetka blízkosti, ačkoli se dotýkali hrudníky až k pasu. Přinutil Billa takhle setrvat několik minut, dokud necítil, že se atmosféra kolem nich změnila.
„A teď mi řekni, co cítíš,“ vyzval agenta.
„Nic,“ přišla okamžitě odpověď.
„Zkus to ještě jednou.“
„Cítím nezvladatelnou touhu tě praštit, abys mě konečně pustil a přestal s tímhle divadlem,“ zavrčel Bill přes jeho rameno.
„A přesto mě necháváš tě dál objímat, ačkoli by stačil jeden z těch tvých účinných chvatů, abych se ocitl na zemi,“ poukázal Tom, že ačkoli Bill tvrdil, že chce, aby toho Tom nechal, neudělal nic, aby sám to objetí překazil.
„Jestli to něco změní, tak vím, co bych cítit měl, to ale neznamená, že to cítím.“ Tom si povzdychl a trochu se zavrtěl. Sjel levou dlaní na úroveň Billova pasu a omotal kolem něj paže, takže teď už na první pohled neobjímal Tom Billa, ale Bill Toma, protože Tom ještě navíc položil hlavu na agentovo rameno.
„Fajn. Předstírej, že je ti to objetí putna. Já si ho užiju, protože ho potřebuju,“ přiznal Tom a užíval si blízkost druhého těla. Agent svého klienta sice objímal, ale bylo vidět, že prostě jen nechával své paže ležet tak, jak si Tom kolem sebe omotal sám. Jinak se nepohnul ani o píď. Jen stál, díval se do zdi a pevně držel své tělo, jak na něm druhý muž visel, protože jinak by přepadl.
„To tu hodláš takhle stát celou noc?“ promluvil Bill.
„Když ti to udělí lekci,“ zabrumlal Tom do Billova ramena. Agent měl však celé té šarády dost. Udělal krok vzad a Toma ze sebe setřepal.
„Jediný, kdo tu potřebuje nějakou lekci, jsi ty. Objímáš mě tu jako nějakej…“
„Nějakej co? Nějakej buzerant?“ zamračil se Tom. „Nevím, jak to máš ty, ale mně když na někom záleží, tak mu to dám najevo a je mi jedno, jestli je to muž nebo žena,“ obeznámil ho trpělivě, aniž by se urazil.
„Jo, to jsem si všiml. Divím se, že jsi svému manažerovi nevyrazil dech, když ses mu zoufale vrhal kolem krku,“ odfrkl si Bill. Ve skutečnosti nemyslel vážně nic z toho, co řekl, jen chtěl Tomovi ublížit, aby odešel. Bude radši, když ho bude nenávidět, než když se bude snažit najít jeho lepší já.
„Jen žárlíš, že jsme přátelé a jsme schopni se obejmout, aniž bychom kolem toho museli dělat takové cavyky jako ty,“ vrátil mu Tom.
„Tak proč ses tu po mně věšel?“
„Protože i když to nikdy netrvá dostatečně dlouho, aby to mělo šanci setrvat, občas se zapomeneš a necháš toho ukrytého Billa vykouknout.“
„Pak by sis měl zajít na oční.“
„Nebo ty k psychologovi,“ nevzdával se Tom.
„Vrať se do své ložnice. Chci jít spát. Jsem unavený,“ snažil se Bill projít kolem Toma.
„Ty a unavený? Myslel jsem, že ve svém agentském módu nemáš takové slovo ve slovníku,“ povytáhl Tom obočí.
„Proč musíš být takovej kretén?“
„Stejná otázka,“ narovnal se Tom vyzývavě.
„Fajn. Klidně si tu stůj až do rána,“ pohodil Bill rameny a vlezl si zpět do postele. Zhasnul lampičku a uvelebil se.
„To bych mohl,“ připustil Tom. „Ale nebyla by to moc pohodlná pozice na spaní,“ naznačil.
„Pak víš, jaké je řešení.“
„Jaké?“
„Postel.“
„Mmmm,“ zavrněl Tom lišácky. „Vlastně máš pravdu,“ uznal. Bill byl pár vteřin před vykouzlením vítězného úšklebku na svých rtech, když se skoro zadusil svým vlastním jazykem. Tom totiž z nohou skopl boty, obešel postel a drze si vlezl na druhou polovinu postele. Sebral Billovi část přikrývky, aby se pohodlně přikryl a zabořil hlavu do volného polštáře. „Dobrouuuu,“ protáhl spokojeným hláskem a v mysli vybuchl smíchy. Dal by cokoli za to, aby lampa ještě svítila a on si mohl prohlédnout agentův výraz.
„Co si, do prdele, myslíš, že děláš?!“ vyjel po něm.
„Beru si k srdci tvoje slova a vybírám si pro kvalitní spánek postel, přesně, jak jsi řekl.“
„Měl jsem na mysli tvoji postel ve tvé ložnici na druhé straně domu!“ procedil Bill skrz sevřenou čelist.
„Bohužel jsi nespecifikoval, o jaké posteli mluvíš, takže…“ nechal vyznít do prázdna.
„Okamžitě se zvedni a táhni odsud!“ přikázal mu Bill a otočil se čelem k němu, aby mu popřípadě mohl z postele pomoct.
„Už jsem se uvelebil a neruš. Chci spát,“ pronesl Tom důležitě a hraně zachrápal. Aaaahhhh!“ vyjekl, když ho Bill nemilosrdně skopl z matrace a on dopadl se zaduněním na podlahu. Jau!“ vyhekl obviňujícím tónem a promnul si naražený zadek.
„Kudy ven víš,“ ozvalo se nad jeho hlavou a v momentě z něj byla stržena přikrývka, se kterou dopadl na zem. Bill se přikryl a poslouchal, jak se Tom s funěním a sténáním zvedá na nohy. Jeho chvilková radost, že muž opouští jeho ložnici, ho ale přešla v momentě, kdy se matrace prohnula a Tom se položil na tu polovinu postele, kde původně ležel Bill.
„Vyhodíš ho dveřmi a on se vrátí oknem. Metaforicky řečeno,“ zařehtal se Tom a znovu Billovi ukradl polovinu přikrývky.
„To už přeháníš, nemyslíš?“
„Nemyslím. Myslím, že to přeháníš ty.“
„Ty tedy nehodláš odejít,“ konstatoval Bill.
„Ne ne,“ zavrtěl Tom hlavou. Bill se zákeřně ušklíbl, stiskl prsty Tomovu čelist a natočil jeho hlavu tak, aby se pohodlně dostal k jeho uchu.
„V tom případě ti radím, abys raději neusínal, protože jakmile ti klesnou víčka a ty budeš snít, zadusím tě polštářem, na kterém teď tak pohodlně leží tvoje hlava,“ zašeptal mu do ucha a odsunul se od Tomova těla, co nejdál to šlo.
„Wohooo. Děsivé,“ pronesl Tom na oko třesoucím se hlasem.
„A jak to uděláš, když nebudeš mít k dispozici ruce?“ zeptal se Tom a nenápadně se sunul k agentovým zádům.
“ O čem to…?“ Než stihl otázku dopovědět, Tom se přitiskl k jeho zádům, zezadu ho objal a ruce mu svými přišpendlil k hrudníku. „Co to…? Okamžitě mě pusť a slez ze mě!“ zavrčel Bill a začal sebou na Tomově hrudi házet, aby se dostal pryč.
„No tak no tak no tak. Už stačilo. Pěkně si lehni a spi,“ vrněl Tom a snažil se agenta upokojit. „Potřebuješ jen trochu vlídnosti a lásky, tak se uvolni a buď vděčný,“ usmál se Tom a potlapkal Billa po hlavě, jako by to byl pes.
„Budu ti vděčný, když mě přestaneš obtěžovat a odejdeš, abych se mohl uvolnit a spát!“ sykl Bill a hodil tělem dozadu, aby Toma praštil do hrudi.
„Lhááářiiiii,“ zazpíval Tom.
„Uch! Pusť mě!“ vydechl Bill. „Uvědomuješ si, že kdybych chtěl, tak skončíš na zemi se zlomeným vazem? Pusť mě, dokud je čas. Nechci tě zranit,“ upozornil ho velkoryse.
„On prostě nemůže přestat dělat cavyky,“ zamumlal si Tom vesměs pro sebe. Sáhl po lampičce a znovu rozsvítil. Bill ucítil příležitost a hned se začal vyprošťovat z toho vězení.
„Nikam!“ zastavil ho Tom. Přitiskl ho rameny k polštáři a přisedl jeho nohy, aby ho nemohl kopnout. „Poslouchej mě. Uzavřeme dohodu. Já si z tebe přestanu dělat legraci a ty se přestaneš chovat jako mrcha. Pak si racionálně promluvíme. Souhlasíš?“
„Slez ze mě!“ prskl Bill.
„A taky alespoň pro teď zapracuješ na svém přístupu. Slezu, když mi slíbíš, že mě nezačneš mlátit a ani mi tím nebudeš vyhrožovat. Jinak na tobě zůstanu sedět a nepohneme se z místa,“ sdělil mu všechny možnosti.
„Fajn!“ svolil Bill nedobrovolně.
„Fajn co?“
„Fajn slibuju!“
„Okay. Žádný podrazy,“ varoval ho Tom, ale pustil jeho ruce a zároveň se zvedl z jeho nohou, aby se posadil do tureckého sedu vedle Billova boku. Agent se na něj vražedně zadíval, ale neudělal nic, čím by jejich dohodu porušil. Jen se na matraci posunul výš a neochotně se opřel o čelo postele.
„Můžeš už laskavě vyklopit, co máš na srdci a dát mi pokoj? Jsi horší než přísavka!“
„Taky tě mám rád,“ pronesl Tom ironicky. Nebo alespoň doufal, že to myslel ironicky. „Ale dobře. Přejdeme k faktům. Co je tvůj problém?“
„To je trochu neurčitá otázka,“ zakroutil očima.
„Tak jinak. Proč se tak bráníš myšlence, že bychom mohli být přátelé?“ zeptal se jednodušeji a rychle dodal, když viděl, jak se Bill tváří: „A můžeš se sakra přestat tvářit, jako bych z tebe tahal pin od tvé kreditky? Mám toho akorát tak dost. Já se snažím s tebou jednat na rovinu, tak udělej to samé!“ zavelel Tom tvrdým neústupným hlasem. „Chováš se jak malej fakan, kterej si myslí, že když se bude chovat jako kretén, půjdou mu všichni z cesty, ale na mě tohle neplatí, takže toho nech a odpověz na moji otázku. Věcně,“ vychrlil na Billa a musel nasadit opravdu zlý výraz, protože zaznamenal agentovo překvapené zamrkání. Takhle drsně s Billem ještě nikdy nemluvil, takže agent nejspíš nečekal, že by toho byl schopen.
Bill se přemohl a ve znamení snahy dostat Toma konečně pryč se rozhodl přistoupit na jeho hru, protože přes všechny svoje donucovací prostředky, které by na Toma mohl použít, muž naproti němu ho stále držel v šachu, protože agent se vůči němu provinil až příliš.
„Mám tě chránit, ne se s tebou kamarádit,“ řekl.
„Proč by se tyhle dvě skutečnosti měly vylučovat. Můžeš mě chránit, a zároveň být můj přítel.“
„Ne, nemůžu. Věř mi. Nefunguje to,“ promluvil ze své skutečnosti.
„Proč?“
„Protože já se musím maximálně soustředit na svoji práci a postarat se o to, abys byl soustředěný i ty. Tady není prostor na kamarádíčkování. Jsi pro mě práce, stejně jako byli všichni před tebou a jako budou všichni po tobě. Jedině tak vás všechny udržím naživu a je mi jedno, jak hnusně to zní. Chtěl jsi dostat odpovědi, tak se s tím teď vypořádej,“ vrhl k němu Bill rozhodný pohled.
„Okay. Tady bych tě zastavil. Nejsem si úplně jistý, jestli jsem na stejné vlně jako ty. Jak by mi mohl ublížit fakt, že jsme přátelé?“
„Jednoduše, ale než ti odpovím, odpověz ty mně na pár otázek. Líbí se ti tenhle dům?“
„Jo, je fajn.“
„Co tvoje postel? Spí se ti v ní dobře?“
„Po tolika nocích tady už ano.“
„Vadí ti, že jsem to já, koho nasadili na tvůj případ?“
„Už ne.“
„Proč?“ Tom pokrčil rameny.
„Zvykl jsem si.“
„A tady máš odpověď na svoji vlastní otázku. Zvykl sis. Zvykl sis, že nemůžeš ven, že si nemůžeš dopřát nic, co by sis dopřával, kdyby sis mohl dělat, co chceš, zvykl sis, že tu nemáš přátele. A se mnou by to nebylo jiné. Zvykl by sis, že jsme přátelé, že spolu můžeme mluvit jako přátelé a časem bys úplně vypustil, proč jsme vůbec tady. Zvykl by sis na celou tu situaci natolik, že kdyby najednou přišlo nějaké náhlé nebezpečí, nebyl bys na něj připravený, protože sis zvykl, že se tak dlouho nic nedělo a že naše přátelství tu vytvořilo pohodovou bezstarostnou atmosféru. Člověk je přizpůsobivý tvor, takže kdybych na tvoji nabídku přistoupil, zvykl bych si i já a moje soustředění a ostražitost by výrazně klesly, takže na konci toho všeho by jeden z nás udělal fatální chybu, která by skončila katastrofálně, a kdybych to
byl já, dokážeš si představit, co by to znamenalo pro tebe,“ vysvětlil mu Bill.
Tom zůstal sedět na posteli jako opařený a pomalu vstřebával všechna Billova slova.
„Můžu ti to říct pomaleji, jestli potřebuješ,“ ušklíbl se Bill, protože viděl, že jeho klient pro jednou poslouchal a začal vše chápat. Tom si odkašlal.
„Takže se mi tu snažíš říct, že si od svých klientů držíš tak přehnaný odstup, abys nezapomněl, že tu bydlíš s klientem a ne se svým kamarádem?“
„Bingo!“
„To máš tak málo sebekontroly?“ vyhrkl Tom. „A to nemyslím jako urážku,“ dodal rychle.
„Tady nejde o sebekontrolu.“
„O co teda? Protože z mého pohledu, když je někdo můj přítel a záleží mi na něm, rvu se za něj dvojnásobně tvrdě, protože nesnesu pohled, že by mu chtěl někdo ublížit. Naopak mě to posílí a jsem vůči němu ještě víc ochranářský.“
„Boj založený na vyhrocených emocích nikdy nekončí dobře pro toho, kdo se do rvačky vrhá po hlavě jen proto, že má vztek. Někdy to může být výhoda, ale když jsi zaslepený vztekem a touhou svého protivníka zabít jen proto, že se ošklivě podíval na tvého kamaráda, jsi jednou nohou v hrobě, protože neuvažuješ racionálně, ale afektivně. Prát se musíš vždycky s čistou hlavou. Pak je to ten druhý, kdo udělá chybu.“ Tom si promnul čelo.
„Vidím, že dveře číslo 3 neexistují,“ uchechtl se Tom ne zrovna šťastný s tím, kam se celý jejich rozhovor ubíral.
„Netvrdím, že jsem tenhle styl soužití agenta s klientem nastolil hned od začátku. Nejdřív jsem své klienty vnímal jako osoby. Ne jako věci, které musím chránit, ale nefungovalo to. Ty jsi první, na kterého aplikuji tuhle metodu,“ přiznal.
„První? A nemohl by ses tady z toho všeho nějak poučit a najít nějakou střední cestu?“
„To si povíme, až tohle všechno skončí. Pokud ovšem zůstaneme oba naživu,“ podotkl. „Je ti teď jasné, že tohle dělám jen pro tvoje dobro? Že to není jen proto, že si užívám dělat ti ze života peklo, ale proto že tě tím chráním?“ promlouval mu Bill do duše. Tom sklopil pohled a mlčky přikývl.
„Vím, že to taky nemáš lehký,“ promluvil tiše. „A já se omlouvám, že ti to všechno dělám ještě těžší. Přál bych si, abychom tenhle rozhovor vedli o hodně dřív. Asi by nám to oběma ušetřilo pár těžkostí. Tobě nervy a mně modřiny,“ uchechtl se Tom.
„Radši pozdě než nikdy.“
„Já beru na vědomí všechno, co jsi mi řekl, a chápu tě, ale myslíš, že bychom se stejně mohli pokusit alespoň o něco víc než vztah klient – agent? Nemusí to být zrovna nejlepší přátelé na život a na smrt stvrzeno vlastní krví.“
„Nemůžu nic slíbit. Trvalo mi dlouho, než jsem se dopracoval k svému nynějšímu já a stálo mě to hodně sil. Budu se snažit, ale víc ode mě nečekej. Z mé strany se ničeho nedočkáš,“ řekl mu na rovinu. Tom souhlasně přikývl.
„Díky,“ usmál se na agenta a s potěšením zaznamenal, že mu Bill místo úsměvu nabídl alespoň kývnutí hlavou. „Chci jen, abys věděl, že přes všechno to drama a hádky a rány tě stejně obdivuju, takže i když na tebe budu řvát, nebo si z tebe dělat srandu, tak mi věř, že máš můj respekt a pořád trvám na tom, že kdybys potřeboval vrbu, nebo prostě jen společnost, tak můžeš přijít,“ připomněl mu Tom.
„Budu si to pamatovat,“ přikývl Bill.
„Dobře,“ pohnul Tom koutky v náznaku úsměvu a vycítil, že přišel čas, aby vyklidil pole, protože co mělo být řečeno, už mezi nimi padlo a nebylo třeba Billa dál mučit.
Přemožený atmosférou a náhlou blízkostí, která se mezi oběma muži vytvořila, společně se zjištěním, co všechno Bill musí obětovat své práci, se bez rozmyslu naklonil a s nevídanou samozřejmostí vtiskl mladému muži drobný polibek na čelo.
„Dobrou noc, Bille,“ popřál mu a dobrovolně sklouzl z postele.
„Dobrou,“ vrátil mu Bill nejistě. Tom otevřel dveře, čímž vpustil do pokoje další světlo. Naposled se na Billa usmál a z pokoje odešel.
Byla to vážně bláznivá noc.
**
Příště: „Tak to je pokrok“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Jak malí kluci, ta izolace už jim vážně leze na mozek… 😀 Jse ráda, že si spolu promluvili, ale stejně jsem se jim musela celou dobu smát. A strašně moc bych chtěla potkat toho Billa, který je schovaný tam uvnitř. Tak snad aspoň Tom bude mít tu šanci a nakonec ho objeví!
Pecka, tenhle dil ke dokonalost sama. Konecne se Bill aspom trochu otevrel jeste ze je Tom tak neodbytny. Doufam ze cela povidka skonci dobre. Trochu me desi to Billovo "Vsichni kolem me umiraji"…. tuhle povidku jsem si zamilovala ze vsech tvych nejvic
V první řadě chci moc poděkovat za to,že Tom neutrpěl nějakou zlomeninu nebo jakýkoliv větší úder od Billa…tato kapitola byla tak úžasná,jak moc se Tom snažil a nezabalil to s Billem a nejlepší byl ten polibek,ten to opravdu dorazil 😉 děkuji moc za krásnou kapitolu 😉
Tak se pomalu dozvidane něco o Billovi a Tom je zlatíčko paličatý.
Taky jsem ráda, že se to tentokrát obešlo bez násilí. Stejně to nemělo žádný efekt 🙂
Tomova neústupnost nese ovoce. Mám dojem, že i když se tomu Bill snaží ze všech sil zabránit, tak se jeho druhé já pomalu dere na povrch. A na Tomovi mu záleží. Vůbec se s ním dneska nemusel bavit, mohl ho vyhodit, zmlátit, ale neudělal to. Naopak, byl k němu otevřený a upřímný jako nikdy. Já sice absolutně nesnáším, když se Bill chová idiot, ale on je evidentně přesvedčený, že právě díky tomu svého klienta ochrání. To je potom těžký….
Díky za velice zábavný díl 🙂
Lepší pozdě komentovat, než nikdy. 😀
I když se přiznávám, že jsem díl četl ve výdejní den a zamčený na záchodě v práci. 😀
Dnes vlastně to rozepisovat nebudu, protože tato povídka je pro mě TOP.
Jsem na jednu stranu rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo a že Bill Tomovi neublížil. 🙂 Na druhou stranu, jsem dychtivě dychtil po akci a zlomených prstech. 😀 Zdá se, že si měla mírumilovnou náladu a Toma si ušetřila. 😀
Ta křehká chvíle mezi nima byla prostě tak sladká, že se i rakvičky v cukrárně rozplakaly štěstím.
Vážně perfektní zbližovací díl. Občas člověk potřebuje vydechnout.
Moc děkuju a příště více rozepíšu. 😀
Pac a pusu, D :*
Tak jsme se dostali trošku hlouběji do Bilových problémů, i když tam byl jenom náznak nějakého maléru z dřívějška. Ale Bil přehání, protože kdyby mu umírali klienti, jak to prezentoval, těžko by získal označení "nejlepší agent". A říká se to o něm i teď, takže "to" nemohla být jenom jeho vina. Nicméně ho to ošklivě poznamenalo.
Snad tenhle rozhovor trochu prolomí ledy. Moc se mi líbilo, jak byl Tom neústupný a nenechal se zastrašit. Ráda bych řekla, že tohle na Billa platí, ale není to pravda. Kdyby něco takového udělal Tom na začátku, určitě by ho minimálně přerazil. 😀 Jenže už to není jako na začátku, a i když se Bill tak snaží, něco se mezi nimi za tu dobu změnilo.
Díky za kapitolu a těším se na pokračování.
Tomova odvaha mě nepřestává udivovat. Já bych se na Billa pomalu bála promluvit a on si k němu tak drze dvakrát vleze do psotele. 😀 Po tomhle jsem skutečně čekala, že jej Bill přizabije. Místo toho to Tomovi přineslo ovoce v podobě pohodového rozhovoru, což jsem se nestačila divit. Uvidíme, zda se tímhle vzduch vyčistil a nebo to udělá ještě horší.
Moc se mi ale tenhle díl líbil. Děkuji za něj! ♥