Uncover 8.

„Jsem jedno velké ucho, Bille. Povídej,“ usmál se mile Tom a přisunul si židli blíž k té Billově, kdyby třeba potřeboval utěšit nebo tak. Vypadal, že nemá moc daleko od toho, aby se zhroutil. Váhavě ho pohladil po zádech, přeci jen, pamatoval si, jak zareagoval, když ho vzal jen kolem pasu.
„Ty nemáš snad nic na práci?“ povzdychnul si blonďák, snažil se schovat za svou dlaň. Tušil o svém vzhledu, že je opravdu mizerný. Spíše se divil, že se ho Tom nelekl, než že si k němu přisedl. „Určitě máš něco lepšího, než se tady se mnou teď obtěžovat.“
„Nic, co by nepočkalo, Bille. Vypovídej se, ano? Určitě se ti moc uleví.“
„Dobře…“ povzdychnul si Bill, trochu upil ze svého kafe a podíval se do dálky před sebe, se stěnou udržoval celkem dlouhý oční kontakt. Až to i jemu samotnému přišlo bláznivé, musel se nad tím ušklíbnout.
„Bille, neříkej, že ti ublížel ten tvůj… Tobias? Je to Tobias? Říkám to správně?“ Tom se usmál, naklonil trochu hlavu. Doufal v zápornou odpověď, nepřál si, aby se dělo Billovi cokoliv zlého. Téměř zalapal po dechu, když přikývl na souhlas.
„Tobias. Tobias, on…“ Bill nasucho polknul, skousnul si ret a krátce přivřel oči. Rána v jeho srdci byla natolik čerstvá, že se o tom mluvilo opravdu obtížně.
„Pokud je to tak těžké, tak se ti omlouvám. Nemusíš pokračovat…“
„Ne, když jsem už jednou začal, tak to dokončím,“ povzdychl si Bill. Už jen jak na to celé pomyslel, tak cítil, že se mu chce znovu brečet. Přišlo mu to zvláštní, za poslední dny se toho nabrečel už tolik, že snad už neměl žádné slzy.

Bill se zhluboka nadechl, ještě se rozhlédl kolem sebe. Neděle ráno, nebylo divné, že tady zrovna moc lidí není. Alespoň nemusel snášet přihlouplé pohledy, že jako dospělý chlap brečí jako malá holka. Těch si užil dostatek v pondělí, když ho nechal Tobias samotného v nákupním centru, kde se s ním definitivně rozešel. Nechal ho tam samotného trápit se, vůbec se nezajímal, co vlastně cítí. Ranilo ho to snad ještě víc než to, co vyslovil. Vždycky si myslel, že když se rozejdou, tak že zůstanou alespoň přáteli, občas si zavolají, zajdou na kafe… Obzvlášť po tom, co mezi nimi proběhl sex. Propletl prsty na rukou, prokřupnul si je a dlaně položil na kolena. Kývl, přivřel oči a skousnul si ret. Byl připravený začít se svou zpovědí.

„V pondělí jsem sem šel s Tobiasem. Víš, společné nákupy, sranda a tak všechno. Neměl jsem moc práce, měl jsem volné celé odpoledne, tak mě sem vytáhnul, aby mě rozptýlil. Posadili jsme se na lavičku, měl jsem hlad a on-…“ Bill ani nedokončil větu a rozbrečel se, už to nemohl v sobě dál dusit. Nemohl se snažit zadržovat slzy, stejně mu to nebylo nic platné. Stékaly mu po tváři a bylo mu to jedno. Dokonce zvedl pohled, aby se podíval na Toma.
„To… Bille, nemusíš mluvit dál.“ Tomův hlas byl váhavý. Nesnášel pohled na kohokoliv, kdo brečel. Krátce si skousnul ret, měl snad Billa obejmout? Pomůže mu to, nebude to pro něj spíš horší? Rozhodl se kašlat na nějaké zásady slušného chování, Billa pevně objal a přitiskl si ho k sobě, pohladil ho po zádech. Šokoval svým způsobem i sám sebe, netušil, kde se to v něm bralo.

Blonďák se více vtisknul do Tomovy náruče, přišel si jako malý kluk u maminky, která ho utěšuje, když si rozbil koleno. Otřel si oči a víc se k němu přitiskl. Kdyby mohl, nejradši by se mu zavrtal do náruče a pokud možno, nevylézal by tak dlouho, dokud by nebylo všechno v pohodě.
„Šššš, neplakej,“ zašeptal Tom a prohrábl Billovy vlasy. „Vím, že to může znít jako klišé, ale bude to dobré, ano?“
„Nebude,“ zamumlal Bill a zakroutil hlavou. „On se se mnou rozešel, Tome. Dal jsem mu, co chtěl, a to mu stačí. Odkopnul mě jako… Já to ani nemůžu k ničemu přirovnat,“ vzlyknul a kousek se odtáhl, aby se mohl podívat Tomovi do tváře. „Řekl mi, že potkal někoho nového a vlastně má jít na rande. Nechal mě samotného uprostřed nákupního centra, ať se s tím vypořádám, jak chci. Neozval se mi od té doby, jsem mu totálně ukradený…“ zamumlal a zase se rozbrečel snad ještě víc. Jak se Tomovi svěřoval, všechna bolest jako by z něj utíkala, alespoň na krátkou chvíli. Nehýbal se, nechával se hladit po zádech a poslouchal konejšivá slova, která Tom šeptal.

Tom si povzdychnul, hladil Billa krouživými pohyby po zádech. Pamatoval si to z nějakého hloupého časopisu, že se tak uklidňují plačící miminka. Vstřebával všechno, co Bill řekl. A hlavně přemýšlel nad tím, co by měl odpovědět, aby zase nešlápl vedle a nepřidělal Billovi ještě více trápení. Pravdou bylo, že už v týdnu si všimnul, že je nějak ustaraný, proto mu doslovně nakázal, aby si vzal od práce volno. Raději si vzal i klíče od domu, kdyby se Bill přeci jen rozhodl neposlechnout. Myslel si, že za tím stojí pouze přepracovanost, ale ta byla pravděpodobně až na posledním místě. Navíc možná udělal hloupost, Bill se mu kolikrát svěřil, že svojí prací utíká z reality a je mu tak moc dobře. V duchu si nadával do idiotů, protože vlastně zapříčinil, že bylo Billovi ještě hůř.

„Bille, neplakej,“ zašeptal po chvilce Tom a setřel Billovi slzy. „Pokud jsi mu nestál ani za to, aby to udělal někde v klidu a normálním způsobem, tak mi můžeš věřit, že ti za tohle nestojí,“ povzdychnul si a zakroutil hlavou. „Jsem starší, pamatuješ? Měl bys mi věřit…“
„Já ale… Sakra, já nevím, co jsem si myslel. Celé jsem to posral já sám!“ Bill zvýšil trochu hlas. Naštvanost na Tobiase plynule přešla v naštvanost na sebe samého. „Kdybych se s ním, sakra, vyspal už dřív… Vůbec bychom tohle nemuseli řešit.“
„Um…“ skousnul si ret Tom. Nechtěl Billovi říkat, že je to možná dost pravděpodobné. Nechtěl ho trápit ještě víc. „To není pravda. Kdyby tě opravdu miloval, tak by se na tebe nevykašlal v žádném případě, rozumíš mi, Bille?“
„Já tomu jenom prostě přestávám rozumět. Slibovali jsme si lásku na celý život a dneska… Teď mu nestojím ani za pitomou esemesku.“
„Vidíš, jak jsem řekl. Je to prostě hlupák, Bille. Nestojí ti za to, aby ses trápil.“

Blonďák si povzdychnul, od Toma se odtáhnul, tak nějak mu došlo, že už dost bylo breku v jeho náruči. Ne, že by se mu to nelíbilo. Líbilo se mu to a to dost, ale nechtěl ho tak moc obtěžovat. Navíc, už tak mu dost zmáčel tričko svými slzami. Otřel si oči, vyndal z kabelky balení papírových kapesníčků. Otřel si tváře, hlasitě se vysmrkal a použitý kapesník hodil zpátky do tašky. Nezajímal se o to, jestli je v blízkosti odpadkový koš, že by ho hodil rovnou tam. To bylo opravdu to poslední, na co by v tuhle chvíli chtěl myslet.
Sledoval Toma, který se drbal na bradě a mlčel. Vypadal, jako by nad něčím usilovně přemýšlel. Bill se trochu zavrtěl na židli, ticho, které mezi nimi bylo, mu přišlo opravdu hodně nepříjemné.

„Bille, já… Samozřejmě vím, že jsi mi říkal, že když pracuješ, tak je to pro tebe únik z reality a tak dále, ale teď by ses měl opravdu dát nejdřív dohromady po psychické stránce. Proto ti prodloužím termín, ve kterém bych se rád stěhoval, ano? Konec konců já mám kde bydlet, ten barák mi taky neuteče. Nerad bych si vzal na svědomí, aby se ti něco stalo z toho, že jsi na tom teď špatně a ještě by ses upracoval, kdybys nestíhal…“ Vlastně tohle Tomovi opravdu vyhovovalo. Znamenalo by to, že se spolu budou moct scházet ještě dýl, protože Bill může zvolnit tempo. Přemýšlel, jestli za to měl Tobiasovi alespoň v duchu děkovat, pak si ale uvědomil, jak na tom Bill je. To pro něj bylo mnohem horší, než to, že by se s Billem už neviděl. Konec konců, měl na něj číslo, třeba by si s ním po ukončení spolupráce sem tam někam vyrazil, ne?

Bill mlčel, pozoroval dvojici, která se objevila v dálce před nimi. Byl to snad Tobias a jeho…? Oh, ano. Byl to Tobias, který si za ruku vedl mladého kluka a tiskl si ho k sobě. Nasucho polknul, tohle opravdu nepotřeboval vidět. Omluvně se podíval na Toma a zvedl se ze své židle, potřeboval se někam schovat, na tohle ještě nebyl připravený. Nebyl připravený na to, aby se seznámil s novým objevem svého Tobiase. Samozřejmě, že věděl, že jednou přijde den, kdy se potkají, ale ani v té největší noční můře si nepředstavoval, že ten den přijde tak brzy.

„Potřebuju si odskočit, jsem hned zpátky,“ zamumlal a šel směrem k toaletám. V tom ale za sebou slyšel tak známý hlas. Ten hlas, který zatraceně miloval a v posledních dnech se mu zdálo, že ho slyší všude kolem sebe.
„Hej, Bille! Jsem rád, že tě… Aha, nemeškal jsi.“ Tobias se zašklebil, když se zastavil u stolu, kde pravděpodobně seděl Bill, soudě dle tašky a klobouku na stole. Pečlivě si změřil pohledem Toma.
„Tak co, jaké to je bez sexu, hm? Třeba ti ale dá dřív než za tři roky.“ Chlapec vedle Tobiase se pobaveně zasmál a pohladil ho po zádech. Olízl si rty a koukl mu do očí stylem, že naprosto chápe jeho utrpení a omlouvá se za tu část gay populace, jako byl Bill.
„Pokud se nepletu, neznáme se. Proto bych se vyhnul z vaší strany tykání, ano? A pokud vám jde o tohle… Já se vám s ničím samozřejmě svěřovat nemusím, ale jsme s Billem pouze přátelé.“ Tomův hlas byl chladný. Rychle mu došlo, že muž, který stál před ním, byl onen Tobias. Změřil si ho pohledem, nevypadal špatně. Samozřejmě, že tady byly věci, které by mohly být mnohem lepší, ale jako celek byl alespoň pro Billa perfektní, což bylo důležitější jak jeho mínění.
„Aha, pán si hraje na něco víc. Tak to je potom jiná. No, na Billa asi…“ nakrčil nos, na tváři se mu rozlil spokojený úsměv, když se Bill vracel ke stolu.

„Ah, ahoj, Bille! Jsem rád, že se vidíme.“

Bill párkrát nasucho polknul, hledal ta správná slova, která by mohl použít. Trochu se napřímil a podíval se někam mezi Tobiase a jeho nového partnera. Neměl tu sílu, aby se mu podíval do očí. Tolik síly ještě stále nenabral, obzvlášť v takové situaci.
„Jo, jo. Tobiasi, my tady řešíme něco ohledně práce, můžeš prosím jít?“ povzdychnul si, skousnul si mezi zuby nervózně ret. Mohl jen cítit, jak se mu klepou kolena. Nesnášel to. Nenáviděl nervozitu.
„Práce, jasně.“ Začal se smát, jeho nový objev s ním. „Bille, nechovej se jako hlupák.“
„Bill vám řekl, abyste odešel. Mějte k němu, prosím, alespoň tolik úcty a respektujte jeho přání.“ Tomův hlas byl pořád v klidu. Docházelo mu, že nemá cenu plýtvat energii s hlupákem, jakým očividně Tobias byl.
„Však já už jdu. Čau, Bille. Třeba se znovu potkáme… Brzo.“

Tom sledoval Tobiase, který se opět vzdaloval, zlým pohledem. Krev mu v žilách opravdu vřela, byl na sebe ale pyšný, že se dokázal udržet. Nesnášel takové jednání, absolutně se mu nelíbilo, jakým stylem Tobias s ním a pak i s Billem jednal.
„Děkuju.“ Ozvalo se vedle Toma. Bill řekl slovo vděku opravdu potichu, trochu sklouzl pod stůl. Nejraději by utekl, bylo mu jasné, že si o Tobiasovi Tom opravdu neudělal příliš pěkný obrázek po tom, co se tady tak předvedl.

…

„Není ti zima?“ usmál se Tom, když přijel ke svému domu, kde ho čekal venku Bill s cigaretou. Blonďákovi se po tváři rozlil úsměv. Moc rád Toma viděl po tom, co mu tak pomohl v situaci s Tobiasem. Potáhl si z cigarety a zabalil se víc do svého šedého kabátu.
„Ne, děkuji, jsem v pohodě. Co tě napadlo jen tak přijet? Ještě nemám všechno hotové a je tam mnoho práce.“ Bill nakrčil nos a kývnul. Byla to bohužel pravda, měli zatím hotovou pouze kuchyň a ložnici, skoro už jednu koupelnu. Byl tak rád, že mu Tom prodloužil termín, aby všechno stihnul. A hlavně nemusel neustále pracovat, ale dát si občas den volna.
„Chtěl jsem tě trochu rozptýlit od práce a vzít tě na brzkou večeři.“
„Jsou tři odpoledne, Tome, to je hodně brzká večeře,“ zasmál se Bill a zavrtěl hlavou. Naposled si potáhnul z cigarety a odhodil nedopalek. Měl náladu na Toma, po dlouhé době se cítil dobře. Pousmál se. „Ale dobře, rád s tebou půjdu.“
„Tak nastupovat,“ usmál se spokojeně Tom a odemknul své auto.

Seděli v restauraci a Bill si už asi dvacet minut vybíral, co si dá k jídlu. Zatím jen popíjeli víno a servírka každou chvíli chodila ke stolu, jestli už mají vybráno.
„Bille, bylo by mnohem rychlejší, kdybych ti objednal něco, co vím, že je výborné. Nemyslíš?“ řekl Tom a vytáhl pobaveně obočí. Napil se vína a sledoval Billa, jak s našpulenou pusou už po sté pročítá jídelní lístek.
„Umh, když to je tak složité. Dal bych si nejraději úplně všechno.“ Blonďák potřásl nesouhlasně hlavou a podíval se na svého společníka, usmál se. Tom jen přikývl a mávl na servírku.
„Slečno, přineste nám od všeho něco, pokud budete tak hodná,“ usmál se Tom a Bill i brunetka, která je obsluhovala, nechápavě zamrkali.
„Bude to trvat dlouho, než kuchař vše připraví, pane. Nedáte si raději něco z naší dnešní spe-„
„Myslím, že jsem to řekl jasně. Pokud budeme dlouho čekat, to pouze znamená, že byste nám mohla přinést další lahev vína,“ usmál se Tom hraně vlídně a položil jídelní lístek. Bill se začal smát, když servírka šokovaně odešla, a zavrtěl hlavou.
„Tome, jsi vážně blázen“

Tom se usmál a podíval se na Billa, trochu přikývnul a napil se vína. Byl moc rád, že viděl konečně Billa se smát. Byla to příjemná změna po těch všech slzách, co naposledy zažil. Měl možnost Billovi zvednout náladu a to se mu líbilo.

„Kdo to bude všechno jíst? Neříkám, že toho hodně nesním, ale vždyť mají na výběr tolik jídla.“ Blonďák se smál a napil se vína. Podíval se na Toma a spokojeně se usmál. Skoro zapomněl na to všechno s Tobiasem, měl už dost těch probrečených osamělých večerů u sebe doma. Hodně ho zarazil ten den, když potkal svého bývalého s jeho novým přítelem. Tobias se choval opravdu divně, tak… až krutě vůči němu. Připisoval to tomu, že byl taky nešťastný z jejich rozchodu a nevěděl, jak se správně zachovat, když Billa viděl. Možná to nebyla úplně pravda, ale aspoň to nalhával sám sobě, což mu pomáhalo. Teď ale bylo důležité, že tady byl on a Tom. Spolu a příjemně se bavili, ostatně jako skoro každou jejich schůzku.

…

„Měl bych tě doprovodit až ke dveřím, nemyslíš?“ zasmál se Tom, když pomáhal Billovi z auta. Dvě flašky vína byly pro blonďáčka až moc, jak zjistil. Bill se zasmál a chytil se Toma kolem krku, když skoro spadl, nohou zakopl o patník chodníku, když se pokoušel vystoupit z auta. Tom ho přichytil kolem pasu a zavřel dveře auta, to zamknul.
„Rozhodně bys měl jít nahoru, Tome,“ zamručel Bill a kývnul, našpulil pusu. Tom miloval, když tohle dělal, nedalo se tomu skoro odolat. Nechal Billa, aby mu po nějaké době hledání v tašce dal klíče od bytu a od hlavních dveří.
„Tak jo, jdeme. Nečekal jsem, že tě to víno tak dostane,“ usmál se a vedl Billa k hlavním dveřím jeho bytu. Odemkl je a vešel s ním dovnitř, přivolal výtah.
„Jsi tak hodný, Tome,“ zamumlal Bill a opřel se o dveře výtahu. Podíval se na něj lesklýma očima a naklonil trochu hlavu. Trochu se mu pohled na něj rozmazával, ale byl si jistý, že je pořád tak krásný, jako byl na začátku večera, než si dal první skleničku. Trochu se nad tím zasmál a vlezl do výtahu, když přijel do přízemí. Přitisknul se okamžitě k Tomovi, když nastoupil k němu.
„Kolikáté patro to je?“ Blonďák nakrčil nos a zasmál se, plácl dlaní do tlačítek na výběr patra, všechny je pomačkal.
„To už není důležité, aspoň budeme mít víc času pro sebe.“ Tom zamrkal a podíval se na svítící tlačítka výtahu. Bylo tam jedenáct pater, zavrtěl hlavou a zasmál se.
„Teď blázníš zase ty, Bille. Na co potřebujeme čas pro sebe?“

Bill skoro ani nečekal, než Tom dokončí větu a stiskl na hrudi oběma rukama jeho černý svetr. Přitáhl si ho blíž k sobě, zvedl se až na špičky, i když nemusel, byl vyšší než Tom. Přitiskl se mu ke rtům a dlouze ho políbil. Zachvěl se pod dotekem Tomových rtů, cítil jeho kovový piercig a spokojeně vydechnul. Držel dál rty na Tomových, přitiskl se k němu svým tělem a pustil jeho svetr. Chystal se od něj odtáhnout a podívat se na reakci, ale než to stačil udělat, Tom vzal jeho obličej do dlaní a polibek mu oplatil, ale bylo to ještě intenzivnější, když to přišlo z druhé strany, až Billovi do jeho rtů unikl tichý vzdych.

„Sakra, Tome,“ vzdychl Bill a jemně Toma kousnul do spodního rtu, odtáhl se od něj. Nasucho polknul a podíval se na svého klienta. Měl pootevřené rty, netvářil se překvapeně, viděl v jeho očích vzrušení. Byl si jistý, že to samé vidí on u něj, a taky ho cítil ve svých kalhotách. „Jsme tady,“ řekl Bill potichu a ještě chvíli se na něj díval. Široce se usmál a vyšel z výtahu do svého patra. Přejel si prsty po rtech a opřel se o dveře svého bytu, podíval se na Toma. Přišel k němu, Bill čekal, že se na něj zase vrhne svými rty, chtěl si ho vzít domů, chtěl s ním dělat to, co dělal s Tobiasem. Ale Tom místo toho, aby pokračoval v tom, co se stalo ve výtahu, zastrčil klíč do zámku dveří a otočil s ním. Blonďák nespokojeně nakrčil nos.

„Chceš pokračovat uvnitř? Tady nás nikdo neuvidí, je to celkem vzrušující, nemyslíš?“

Tom se jen usmál a líbnul ho jemně na rty, nadechl se, aby něco řekl, ale to už měl opět Billovy rty přitisklé na těch svých. Cítil z nich víno, které pili, ale i tak se mu to moc líbilo. Ale Bill byl moc opilý, samozřejmě, že by v tom rád pokračoval, ale přišlo mu to spíš, jako by ho měl zneužít, a to on udělat opravdu nechtěl.
„Uvidíme se zítra, co říkáš? Přinesu ti ráno kafe a snídani.“
„Ne, Tome, musíš jít dovnitř. Notak, víš, že už nejsem panic, chci to,“ zamumlal Bill a přitiskl se k Tomovi. Políbil ho párkrát něžně a trochu nemotorně na krk, cítil, jak se pod jeho polibky Tom zachvěl. Musel ho k sobě nějak dostat, cítil, že si to jeho tělo vyžadovalo a on ho tak vzrušoval.
„Uložím tě do postele, ano?“ Bill začal na protest vrtět hlavou, až mu pramínky vlasů spadly do obličeje. Tom se usmál a chytil Billa nad koleny, vytáhl si ho do náruče jako nevěstu a otevřel vchodové dveře, zasmál se.
„Tome! Co to děláš,“ zasmál se Bill a položil si hlavu na jeho rameno, přivřel oči. Byla pravda, že se mu oči pomalu samy zavíraly a rád by ulehl do postele, ale na druhou stranu byl pořád tak roztoužený po Tomových rtech a chtěl cítit jeho doteky, nejlépe jeho tělo na svém. V koutku duše tušil, že toho ráno bude litovat, že se bude pekelně stydět, ale teď to vážně moc chtěl.

Tom blonďáka položil do postele a sundal mu boty, usmíval se, s trochou pobavení sledoval, jak se Bill vrtí v peřinách.

„Teď by sis měl lehnout za mnou… nebo ještě lépe na mě, nemyslíš?“ zasmál se Bill a zapřel se o lokty. Hlava mu spadla na stranu a našpulil pusu.
„Myslím, že příště budeš pít raději fantu,“ zasmál se Tom a posadil se na kraj postele. Pohladil Billa po vlasech a trochu mu je pocuchal, pousmál se, když si lehnul na polštář. Byl rád, že o něj měl Bill takový zájem, jen si nebyl jistý, jestli to byl pouze alkohol, nebo alkohol dal průchod tomu, co Bill cítil. Byl by nejraději, pokud by to bylo to druhé. „Dobrou noc, blonďáčku.“ řekl Tom tiše. Byl rád, že Billa už začala přepadat únava, jakmile ležel v posteli. Ještě se sklonil a trochu ostýchavě ho líbnul na bradu.

„Dobrou, pane Kaulitzi,“ zamumlal Bill, než mu spadla těžká víčka a začal upadat do snu.

autor: Catherine & Sch-Rei