autor: Saline A.
„Bille, můžeš, prosím, na slovíčko?“ profesorka Rigbyová mávla na mladíka během obědové pauzy. Bill se s omluvou oddálil od skupinky spolužáků, s nimiž právě diskutoval společný projekt, a spěšně k ní přešel. „Četla jsem si tvůj pravidelný report a nejsem moc spokojená.“
„Opravdu? Proč? Shrnul jsem tam všechno, co se dělo.“
„Ano, já vím, ale byl jsi opravdu hodně stručný. Čekala bych, že se pustíš do hloubky, když sis vybral konkrétně jednoho vězně.“
Bill s povzdechem přikývl. „Já vím, ale tentokrát nebylo moc o čem psát. To nejdůležitější se dělo asi v pondělí, ale ve středu na našem sezení chyběl. Mají nějaké zdravotní problémy v rodině a nemohl jsem s ním mluvit. Trochu spoléhám na dnešek, že bych snad mohl proniknout zase kousek dál než předtím.“
Profesorka přikývla, náhle jí chlapcova strohost dávala mnohem větší smysl. „Jinak jsi ale spokojený s pokrokem?“
„No, jak se to vezme,“ pokrčil Bill rameny. „Pořád je to hodně těžké, jsou témata, ke kterým kdykoliv se jen přiblížím, okamžitě se stáhne a v tu chvíli nemám sebemenší šanci během schůzky zjistit cokoliv dalšího. Myslím si ale, že by se na tom mohlo dobře zapracovat, dává mi jasné signály, že chce, abych se k němu dostal blíž, jen se pořád něčeho bojí. Jakmile překonáme tenhle strach, myslím, že to půjde jako po másle,“ usmál se. „Jen nám to teď zkomplikuje nemoc jeho maminky. O rodině se se mnou nikdy nebavil, takže tam bude asi problém. Ale nějak to zvládneme.“
„Dobře,“ znovu přikývla profesorka. Podle jejího výrazu bylo Billovi jasné, že se jí hlavou honí protichůdné myšlenky, než nakonec promluvila: „Kdybys potřeboval docházet tam častěji, tak mi řekni. Myslím, že by nebyl problém to domluvit.“
Bill překvapeně zamrkal. Stále měl v živé paměti, jak skeptická byla a jak ho obvinila s poměru z Bushidem, a teď mu nabízela možnost vídat ho častěji? „Možná bychom mohli přidat pár hodin o víkendu…“ Takové nabídce nemohl odolat.
∞
Billovy rty ozdobil něžný úsměv. Podařilo se mu k Bushidovi dorazit právě ve chvíli, kdy byl myšlenkami mimo realitu, takže si ani nevšiml, že chlapec stojí mezi mřížemi. Billovi to tak dalo perfektních pár minut k tomu, aby ho mohl sledovat, aniž by si Bushido stěžoval. „Hej,“ zamumlal po chvíli tiše. „Nerad tě ruším, ale zajistil jsem nám místnost pro návštěvy, pokud chceš mít chvilku úplně bez dozoru. Ale jestli se na to dnes necítíš, klidně si zalezu do knihovny a budu si dělat nějakou práci do školy.“
„Vlastně bych dneska docela uvítal tu místnost pro návštěvy,“ unaveně k chlapci Bushido vzhlédl. Billovi při tom pohledu poklesl žaludek, ale nedal na sobě nic znát. S úsměvem muži pokynul, načež se téměř okamžitě vydali o patro níž do menší místnosti, stranou od zvědavých uší i pohledů.
Bill za nimi tiše zavřel dveře a opřel se o ně, mlčky sleduje Bushida. Usadil se na pohovku a promnul si obličej, jako by mu na ramenou ležela tíha celého světa. „Všechno v pořádku?“
Lokty se zapřel o kolena a propletl si prsty, než k chlapci vzhlédl. „Jak vypadám?“
„Dost mizerně,“ přiznal Bill neochotně. Opatrnými kroky přešel až k němu, jen aby se usadil těsně vedle něj. „Chceš o tom mluvit?“
„Nevím, asi ne… Jen potřebuju na chvíli nemyslet na všechny sračky, který se kolem dějou. Čím dál víc si všímám toho, kolik jich vlastně je.“
„Je něco, čím ti můžu pomoct? Řekni, a já to udělám,“ Bill s povzdechem natáhl ruku a jemně ji překlopil přes mužovu. Cítil, že se lehce klepe, ruce měl úplně ledové oproti předchozím setkáním.
„Uděláš cokoliv?“ Bushido k němu vzhlédl s naprosto vážnou tváří, proplétaje s ním prsty. Bill na okamžik zaváhal nad povahou otázky. Bál se, co by si mohl Bushido přát, ale překonávaje vlastní démony, se rozhodl věřit mu a přikývl. Pohled, který Bushido chlapci věnoval, trval snad věčnost, než se naklonil a přitiskl rty k těm jeho.
Bill okamžitě volnou ruku přiložil k jeho tváři, se slastným výdechem pootevřel rty. Neměl ponětí, jak dlouho taková chvíle bude trvat, nebo zda se bude opakovat, takže když Bushido chlapce pevně objal kolem pasu a polibek naléhavě prohloubil, ani jednou jedinou hláskou nedal najevo nesouhlas. Naopak se k němu přitiskl ještě blíž.
„Promiň. Vím, že to není moc fér po tom, co jsem ti v pondělí řekl,“ vydechl Bushido, když se od sebe po chvíli konečně odtáhli a Bill se čelem opřel o jeho rameno, snaže se znovu najít ztracený dech. „Občas jsem…“
„Nepotřebuju, abys mi něco vysvětloval,“ sevřel Bill mezi prsty tvrdou látku Bushidovy vězeňské košile. „Říkal jsem, že udělám cokoliv, aby ses cítil líp. A pokud je tohle to, co ti pomůže…“ s mírným úsměvem k němu vzhlédl.
Bushido pobaveně odfrkl, krátce zakroutil hlavou. Jen jemně přejel dlaní přes chlapcovu tvář, než mu hlavu lehce naklonil. Nejistě se ošil, když Bill v očekávání polibku zavřel oči a pootevřel rty. Jeho výraz byl tak perfektní, že Bushido nepochyboval ani na vteřinu o podobě jeho dnešních snů. „Pořád nechápu, jak někdo jako ty může propadnout trosce, jako jsem já,“ hlesl tiše, prsty přejížděje přes chlapcovy plné rty.
„Možná proto, že vím, že jsi mnohem víc než jen nějaká troska,“ vzhlédl k němu Bill skrze pootevřené oči. „A nesnaž se mi to zase vymluvit. Já vím, že jsi víc.“
„Tak špatné zkušenosti se světem a stále dokážeš věřit v dobro druhých… Neuvěřitelné.“
Bill prsty přejel přes jeho tetování na krku, pousmál se. „Nepřestávám totiž věřit v to, že po každé špatné zkušenosti musí zákonitě přijít nějaká dobrá. V životě musí být nastolená rovnováha, jinak by nic nefungovalo. To je to, co se ti snažím vysvětlit hned od samého začátku. To, že se stalo něco špatného, znamená jen to, že musí přijít něco dobrého.“
„To ale znamená i to, že když se stalo něco dobrého,“ Bushido k sobě chlapce víc přitiskl, „musí se stát i něco špatného.“
„Ne nevyhnutelně, ne okamžitě,“ Bill se s povzdechem o muže opřel, prsty obkresloval jeho tetování na paži. „Já vím, že jsi neměl jednoduchý život, a že máš problém svěřit někomu svou důvěru, Bushido. Bojíš se uvěřit a já to chápu. Ale tím, že budeš uzavřený a nedáš šanci životu ukázat ti to krásné, to dobré, bude ti stále podsouvat jen to špatné, kvůli čemu ty budeš trpět. Chápu, že je těžké poslouchat rady od někoho, kdo toho v životě ještě moc neprožil. Tuhle radu mi ale dala babička, už když jsem byl malý kluk a rozsekl si nohu po pádu z kola a musel kvůli tomu do nemocnice. Říkala, že díky tomu pádu jsem zjistil, jak se to dělat nemá, takže až si příště sednu na kolo, budu vědět, co mám dělat a díky tomu si konečně užiju jízdu. Jednoduchá rada, která měla uchlácholit malé děcko, ale já se díky ní naučil, že udělat chybu nutně neznamená, že tvůj život skončil.“
„Jenže já nespadl z kola, maličký, kvůli mně někdo umřel…“
Bill ho políbil na rameno a přikývl. „Já vím. Ale díky tomu jsi dostal druhou šanci být lepším člověkem, než jsi býval. Tak jí nepromarni jen kvůli tomu, že přestaneš věřit v dobro, Bushido.“
„Sakra z tebe bude dobrej psycholog!“
„To se uvidí až podle toho, jestli si něco z mých rad vezmeš vážně i ty,“ Bill se zazubil, než se natáhl a odvážně přitiskl rty na jeho. Chtěl využít každé minuty, kdy byl Bushido takhle přístupný, zatímco byli v naprostém soukromí.
Nemohl a snad raději ani nechtěl přemýšlet nad tím, kdy se jim podobná chvíle naskytne znovu vzhledem k tomu, jak často bude muset Bushido čerpat propustky kvůli zdravotním prohlídkám jeho maminky a Bill by si nikdy neodpustil, kdyby je nemohl dostat jen kvůli tomu, že s ním toužil být o samotě. Doufal, že se Sakim budou moci najít vhodné řešení, které by vyhovovalo všem zúčastněným, a zároveň na Bushida neházelo podezření, že je mu nadržováno. To by bylo to poslední, co by jim pomohlo.
„Bushido?“ odtáhl se s jemným mlasknutím, prsty zajel do mužových vlasů. „Proč ses se mnou vůbec začal bavit? Tolik tě štvalo, že si překresluji tvá tetování?“
Muž se krátce zasmál a zavrtěl hlavou. „Kvůli tvojí kráse, přece. Nestává se často, že by k nám zabloudil někdo jako ty a já viděl, jak si na tebe všichni okolo brousí zuby.“
„Opravdu?“ Bill lehce nakrčil obočí. „Jen kvůli mojí kráse?“
„Samozřejmě, že ne,“ Bushidovy rysy změkly, promnul chlapcovy boky v konejšivém gestu. „To je jen opravdu příjemný bonus. Začal jsem s tebou komunikovat hlavně kvůli tomu, že jsi úplně jiný než všichni tady a věř, že to neříkám jako nějaké klišé. Opravdu jsi. Z očí ti jasně kouká, že opravdu věříš v lepší svět, než je, a že nasloucháš těm, se kterými se bavíš. Spousta lidí jen poslouchá, ale skutečně neslyší to, co jim druzí říkají. Nehledě na to,“ lehce prsty zabloudil i pod chlapcovo tričko, „nechal jsi mě, abych přišel sám. To je to, co mě k tobě přitáhlo.“
„Abych byl upřímný, tak jsem byl hrozně nejistý, co se tebe týče, už od první chvíle, kdy ses na mě podíval,“ Bill s úsměvem přehodil nohu přes Bushidova stehna a přitiskl se k němu. Zdálo se tak snadné být s ním bezprostřední, nepřemýšlet nad tím, jak se ho dotknout nebo zda Bushidovy dotyky nejsou až příliš. Všechno bylo přirozené. „Vypadal jsi hodně přísně a tvoje oči to jen umocňovaly.“
„Bál ses mě?“
„Ne,“ zavrtěl Bill okamžitě hlavou. „Jen jsem nevěděl, co si o tobě myslet. Vždycky, když jsem přišel, byl jsi poblíž, ale nikdy jsi neřekl ani slovo, jen se na mě díval. To bylo zvláštní.“
„Snažil jsem se tě prokouknout a zjistit, co jsi zač. Kay o tobě pořád něco žvanil. Když jsem ale zjistil, že kreslíš moje tetování, došlo mi, že se oba snažíme zjistit, kdo je ten druhý. Jakmile jsem tě pak viděl samotného, byla to perfektní příležitost k tomu, abych za tebou zašel. Nepotřeboval jsem, aby ostatní viděli, že jsem to byl já, kdo přišel za tebou jako první.“
„Proč si ostatní držíš tak urputně daleko od sebe?“ Bill ho s úsměvem pošimral na bradě, zatímco Bushido dlaní jemně mnul jeho stehno.
Muž k chlapci shlédl, poprvé se na okamžik usmál i očima. „Protože jen málokdo stojí za to, abych ho vpustil do svýho světa.“
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Děkuji moc za další kapitolu 😉 🙂
Tahle kapitolka byla moc krásna Bushido se konečně začíná otevírat.
Sladka kapitolka :))) Bill bude mit jiste taky velice zajimave sny, neboj Bu.
Páni! Tak tohle jsem od Bushida nečekala. Spíš jsem myslela, že se bude všemožně vzpírat, než dojde na první pusu a ejhle… 😉
Děkuji za pěknou kapitolu.
Sladké, :-p