Devotion 7.

Ve chvíli, kdy se zástupkyně ředitele zmínila o potrestání za Billovo tetování, černovlásek očekával, že bude přísné. Přeci jen, matka by je na právě tuhle internátní školu neposlala, pokud by si nebyla jistá, že splní její očekávání v rázné výchově problémových žáků. Bylo mu jasné, že kdyby věděla, jaký trest skutečně dostal, přinejmenším by dost zuřila, protože výpomoc v místní knihovně určitě nebylo to, co by očekávala za inkoustovou ozdobu jeho těla. Kdyby bylo rozhodnutí na ní, nejspíš by ho zavřela na samotku do nejtemnější části celého internátu a nechala ho tam trpět o hladu. Možná i to byl důvod, proč v pondělí po škole odložil tašku se svými věcmi do skříňky pod pultem a s pokorou, a dokonce i úsměvem se otočil ke knihovnici. Tušil, že pokud tu s ní bude chtít těch pár týdnů vydržet, bude se minimálně muset snažit být milý.

Nijak neprotestoval, když před něj dotlačila vozík, knížkami napěchovaný tak moc, že vážil víc než ona (což už od pohledu bylo velmi obtížné splnit, podle jeho názoru). Všechny je měl roztřídit. Sám. Podle žánru a podle abecedy. Abeceda mu sice problémy nedělala, ale žánr, to už byl poněkud tvrdší oříšek. Poměrně zoufale se rozhlédl po stolech, kolem nichž seděli vzorní studenti ze všech ročníků. S ďábelským úsměvem zamířil k vysokému chlapci s černými brýlemi posazenými na drobném nose, který soustředěně listoval knihou. To byl jeho cíl.

*

Tom vešel o necelou hodinu později, očekávaje, že Bill bude znuděně sedět za pultem a počítat vteřiny do konce své směny. Namísto toho našel černovlasého ďábla vesele se smějícího téměř až koketně, zatímco dlaň s jeho štíhlými dlouhými prsty spočívala na paži jakéhosi šprta. S přimhouřenýma očima zamířil přímo k nim.

„Hej,“ skočil jim do řeči. Úsměv, který rozzářil Billovu tvář, přinutil Toma oči přimhouřit ještě víc. „Myslel jsem, že máš pracovat.“

„Tomi, ahoj! Už znáš Adama?“ černovlásek se znovu otočil ke svému společníkovi, kterého pohladil po rameni. „Je ve čtvrťáku.“

„Jo, super,“ Tom ignoroval Adamovo gesto podání ruky a zaměřil se na svého bratra. „Myslel jsem, že jsi tu kvůli tomu, abys splnil svůj trest. Ne, aby ses seznamoval.“

Billovo obočí překvapením vylétlo vzhůru zároveň s tím, jak se jeho paže spustila dolů. „No, vždyť to taky přeci dělám. Adam mi pomáhá. Měl jsem zařadit knížky podle abecedy a žánru, ale víš, že na žánry já nikdy moc nebyl, tak… jsem ho poprosil, jestli by mi nepomohl,“ pokrčil rameny, nevinnost z jeho hlasu čišela tak silně, až by se Tom za svůj žárlivý výstup zastyděl, kdyby svého bratra a jeho způsoby, jak dosáhnout toho, co chce, neznal.

„Jasně,“ zabručel Tom. Ruce si založil do kapes a s přimhouřenýma očima si Adama krátce přeměřil, než se ušklíbl na bratra. „Původně jsem myslel, že bychom, až ti to tu skončí, mohli zajít do kavárny na jídlo, ale když to tu tak vidím, tak myslím, že si najdu jiný způsob, jak trávit večer,“ odfrkl. S posledním pohrdavým pohledem se rázným krokem rozešel směrem z knihovny.

„Tohle vypadá na pěkně nabručenýho Toma!“ za jeho zády se ozval pobavený smích. Otočil se, jen aby spatřil Georga, vesele se šklebícího, jak míří přímo k němu. „Hledal jsem tě po všech čertech a ty se mezitím flákáš v knihovně? To bych do tebe nikdy neřekl!“

Tom pokrčil rameny. „Byl jsem za Billem, odpracovává si svůj trest. Jdeš někam?“

„Původně jsem myslel, že půjdu do kavárny, nějaká školní kapela, co si myslí, že to jednou dotáhne až na koncertní pódia, tam má vystoupení, takže jsou trochu povolený hranice od vedení školy. Chceš se přidat?“

„Máš možnost dostat tam alkohol?“

„Proč myslíš, že s sebou nesu ten batoh?“

*

Neměl ponětí, kolik skleniček toho dobrého nápoje, který mu podstrkával Georg, v sobě měl, když opouštěl jejich stůl a zamířil k baru, u kterého nejistě postával menší chlapec s očima tak jasně zelenýma, že i jarní tráva by mu mohla závidět. Což mu, pochopitelně, nezapomněl naprosto zřetelně, nebo alespoň tak zřetelně, jak opilý člověk dokáže, říct. Myslel si, že je to jedna z nejvíc sexy hlášek, které kdy použil, a které by mu mohly pomoci dostat chlapce do vzdálenější kabinky záchodků a užít si tam s ním. Nebyla to sice ta pravá hláška, ale o dvacet minut později přeci jen vycházel z pánských záchodů spokojený, alespoň co se jeho fyzických potřeb týče. Co se jeho psychiky týče, cítil se snad ještě hůř, než když odcházel s knihovny. Právě z toho důvodu se po krátkém rozloučení se svým krátkým rozptýlením nemotorným krokem vydal rovnou do jeho a Billova společného pokoje.

„No konečně, myslel jsem, že tě budu muset jít někam hledat,“ Bill se na své posteli prudce posadil, jakmile se dveře od pokoje otevřely. „Ježíši, ty ale smrdíš! Vypil jsi celou lihovarku nebo co?“

„Nestarej se,“ starší z bratrů zabručel, jak se dveře zabouchly. Nemotorně se vysvlékl z oblečení, až na posteli ležel jen v trenýrkách, vyčerpaný. S paží nataženou přes obličej přemýšlel, jestli se pozvrací dřív, než usne. „Co Adam?“ zašklebil se. Trochu si popovídat byla očividně mnohem lepší varianta, alespoň co se pocitu zvracení týče.

„Je to opravdu milý kluk, nevím, proč jsi na něj byl tak zlý,“ zamračil se Bill. Dvěma kroky překonal vzdálenost mezi nimi a lehkou deku mu přitáhl po pás, přičemž těsně vedle jeho hlavy nachystal kyblík určený na vytírání pokoje. Raději bude uklízet zvratky z kýble než ze země. „Kde ses tak zřídil? Myslel jsem, že Georgovi došly zásoby…“

„V kavárně. Ošukal jsem tam jednoho kluka.“

„Jo? No, mě Adam pozval na rande,“ odsekl Bill v odvetě.

„Super, užij si to. Myslím, že já toho kluka taky někam pozvu,“ zavrčel Tom, na bratra se podíval přísně. „Určitě by stálo za to ošukat ho znovu.“

„Jsi prase, Tome,“ Bill pěstí uhodil do bratrova ramene, na což se mu dostalo jediné odpovědi. Celý obsah Tomova žaludku vyletěl přímo do nachystaného kýble. Bill si povzdechl, dlaní kreslil kolečka po bratrových zádech, zatímco mu držel neposedné copánky stranou z dosahu. „Takový prase, Tome…“

Tom něco zabručel ale jediné, co si přál, bylo, aby mohl zapomenout na to, co toho dne viděl. Hlavně na Adama.

autor: Saline A.