Cassiopeia 37.

Prošla dveřmi, aniž by jen jedinkrát zvedla pohled od jemného krémového vzoru na podlaze a vstoupila do tiché místnosti, kde ji přivítala nevtíravá vůně tisíců knih, která ji obklopila stejně nenápadně jako únava, již cítila od chvíle, co se s Mandy konečně rozdělily.

Vstoupit do knihovny bylo jako vstoupit do jiného světa. Masivní dřevěné dveře byly jakousi hranicí mezi těmihle světy, a zatímco ten, v němž se právě nacházela, nabízel klid, samotu a prostor k přemýšlení, ten za dveřmi, ten, z něhož bylo téměř nemožné utéct, v sobě ukrýval vše, z čeho začínala mít strach.

Zvedla pohled a rozhlédla se rozlehlým prostorem vyplněným desítkami polic, které byly vyrobeny ze stejně tmavého dřeva jako dveře a pult, za kterým seděla drobná šedovlasá žena v pleteném svetru a s výraznými dioptrickými brýlemi. Když se jejich pohledy setkaly, žena se pousmála a Stefanii zahřálo u srdce. Křehoučká knihovnice byla zřejmě tím jediným člověkem na planetě, který si všimnul i jí.

Vrátila jí úsměv, naposled potěžkala tenkou knížku plnou chemických reakcí, na které se stejně ani jednou nepodívala, a pomalým krokem vykročila vpřed.

„Dobrý den, paní Klarková,“ ozvala se tiše, položila knížku na pult a doufala, že si její jméno zapamatovala správně.

Její návštěvy knihovny byly spíš výjimkou než pravidlem, a čím více se kolem sebe rozhlížela, tím více ji to mrzelo. Měla sem chodit častěji. Mandy by si její nepřítomnosti jen sotva všimla a bylo by tak nádherné usadit se na jedno z těch roztomilých křesílek u okna a číst si, případně jen pozorovat déšť, který i nyní stékal po sklených tabulích v tenkých proužcích, stékal dolů a na parapetu vytvářel malé louže. Jako dítě byla schopna pozorovat déšť celé hodiny, jako dospělá směla celé hodiny pozorovat pouze svou nejlepší přítelkyni, která si něčeho takového jako počasí za okny ani nevšimla. Dokud nebesa a slunce neměly sklonit poklonu její kráse, do té doby pro ni prostě neexistovaly.

„Hezký den i tobě,“ oplatila jí pozdrav paní Klarková svým tenkým hláskem a natáhla se po knize, kterou si chvíli prohlížela, než zvedla pohled k Stefanii a v očích se jí zvědavě zajiskřilo. „Jak ti můžu pomoct?“

Stefanie zavrtěla hlavou a přešlápla z nohy na nohu. „Oh, děkuji, není třeba, jen jsem přišla vrátit knihu.“

„Jsi si jistá, že se nechceš podívat po nějaké další? Možná bys mohla tentokrát zvolit jiný žánr. Něco jednoduššího. Co takhle historické romány?“

„Děkuji, ale já… ani nejsem moc na čtení.“

Stefanie opravdu nevěděla, jak jinak by jí měla říct, že patří přesně k těm typům lidí, pro které čtení téměř nic neznamená a kteří se ke knížkám uchylují pouze tehdy, když jim jejich profesor chemie zadá hloupá zadání projektů a ona nemá jinou možnost, zejména když její dosažené výsledky hraničí s přijatelným prospěchem. Nebyla hloupá. Nebyla ani líná. Byla si jistá, že kdyby se učení věnovala jen o trochu více, její prospěch by vypadal úplně jinak. Alespoň tak jí to neustále říkala její teta Sara, když k ní přišla do pokoje s hrníčkem čaje a máslovými sušenkami. Stefanie pokaždé jen kývla hlavou, nemělo smysl dohadovat se s ní, a místo dalších řečí sáhla po sušence, poslouchala vlídný hlas své tety, aniž by vnímala význam jejích slov, hleděla do okna a snila o tom, že jednoho dne bude vše jiné. Úplně vše.

„Víte co? Porozhlédnu se tady, ano?“ slíbila a rychle se vytratila z blízkosti pultu ještě dřív, než stihla paní Klarková spustit proslov o důležitosti povinné četby na školách a o tom, jak je třeba tříbit lidskou fantazii, jinak budou děti hloupé a stanou se závislé na těch divných počítačích.

Stefanie pobaveně protočila očima, procházela uličkou, na kterou se jako žebra na hrudní kost upínaly další, mnohem užší a kratší, lemovány mohutnými policemi, které byly od stropu až po podlahu naplněny různými svazky knih a učebnic. Stefanie snad ještě nikdy neviděla tolik knih pohromadě, i ona sama vlastnila asi pět nebo šest knih, nevzpomínala si však na přesný název ani jedné z nich.

Aniž by o tom věděla, vstoupila do oddělení cizojazyčné literatury, kde se na policích nacházely kromě klasických učebnic i tlusté slovníky různých velikostí. Zastavila se, protože se jí zdálo, že zaslechla něčí hlasy. Ohlédla se a spatřila paní Klarkovou, která se skláněla nad starým rádiem, mračila se a ani přes veškeré úsilí se jí nedařilo naladit jedinou normální stanici. V rádiu se na chvíli ozval živý hlas moderátora, ten byl vzápětí nahrazen hlasitým chrčením. Stefanie se rozhodla zůstat ještě tak pět minut, jen tak přemýšlet a vdechovat zvláštní vůni tisíců vědeckých knih i různých příběhů, pak sáhne po nejbližší z nich a tu si odnese domů.

Udělala sotva dva kroky, když zaslechla hlasy znovu. Byla si jistá, že nevycházejí z rádia, které střídavě zpívalo, křičelo a chrčelo, nacházely se někde nablízku a zněly spíš jako šepot. Vklouzla do úzké uličky po pravé straně, následovala ozvěnu hlasů, která ji přivedla až k oknu na samém okraji místnosti. Tělem se přitiskla na knihy, jež měla před sebou, narovnala se, jak jen to šlo, a napnula veškeré smysly na maximum, aniž by tušila, proč to dělá. Posedlo ji podivné nutkání, měla pocit, že to musí udělat a Stefanie málokdy cítila něco takového, proto poslechla svůj vnitřní hlas a chvíli naslouchala rozhovoru dvou hlasů. Jednalo se o chlapecké hlasy, známé, ztišené na minimum, takže bylo těžké rozeznat, komu přesně patřily. Poklesla v kolenou, co nejopatrněji vzala do rukou tlusté a snad to nejstarší vydání ruského slovníku, jaké kdy existovalo, a nenápadně nahlédla do prostoru, který tím vytvořila. Jelikož z opačného konce police chybělo hned několik knih, měla dokonalý výhled na osoby na druhé straně.

Zmateně zamrkala; její obočí vystřelilo vzhůru, měnící její obličej v groteskní masku překvapení a nevěřícnosti. Chtěla se okamžitě otočit a utéct, a zároveň bylo její nutkání znovu zpátky a nedovolilo jí hnout se z místa. Byla jako přikovaná k podlaze, zírala na obraz před sebou nejistá, co si má myslet. Chtěla se ale dovědět víc, bažila po vysvětlení, a tak se přikrčila níž a sledovala dvojici širokýma očima.

„Trvalo ti to déle než obvykle.“ Tom s povzdechem dosedl do barevného křesla, oči mu zářily a na rtech se vyjímal pobavený úsměv. Bez váhání stáhl Billa na svůj klín a zavrtal se nosem do jemné látky jeho trička. „Už jsem si myslel, že nepřijdeš. Málem jsem se pustil do čtení těchhle zajímavých latinských slovníků.“

Bill si skousl rty, ale ani tím nedokázal překrýt široký úsměv, který se rozlil jeho obličejem.

„Zdržel mě Georg,“ promluvil šeptem a hravě Toma dloubl do špičky nosu. „Volal, aby mi oznámil, že nás večer čeká velká oslava.“

Tom překvapeně zamrkal a zvedl pohled k černovláskově tváři. „Oslava čeho?“ zeptal se zvědavě.

„Dívka, o kterou se pokouší už hodně dlouho, konečně souhlasila s tím, aby ji pozval na rande. A znáš Georga, každý drobný úspěch musí pořádně oslavit.“

„Ten nápad se mi líbí, a jelikož je zítra sobota, můžeme to oslavit opravdu pořádně. Spousta jídla, sladkostí, budeme jen jíst, dívat se na filmy a do rána si budeme povídat.“

Bill se vesele zachichotal. „Pokud to takhle půjde dál, za chvíli budeme vypadat jako ta kachna tvého dědečka.“

„Marie?“ Tom hravě pozdvihl obočí. „Oh, věř mi, Bille, to bychom se museli opravdu hodně snažit. Ta kachna snad nikdy nedělala nic jiného kromě toho, že spala, nechávala se krmit, zase spala a zase se nechávala krmit.“

„Těžký život kachen,“ šeptl Bill s úsměvem, když se mu konečně podařilo najít pozici přijatelnou pro oba. Jejich těla se zapletla do sebe a oni si náhle ze vzdálenosti pouhých dvou centimetrů hleděli do očí. Pořád se usmívali, ale už to nebyl ten sebejistý úsměv jako před chvíli. Úsměv na jejich rtech se nyní zdál být poněkud váhavý, nejistý, možná dokonce plachý. Jako by oba v tu chvíli procitli, jako by si až tehdy uvědomili, jak vzácná příležitost se jim naskytla a jak zoufale po ní oba toužili.

„Ahoj,“ vydechl Tom po chvíli bezmocného vpíjení se do černovláskových pronikavých očí. Věnoval Billovi úsměv malého chlapce a zvedl ruku k jeho tváři.

„Ahoj.“ Bylo mu stejně tichou odpovědí.

Cítil, jak se Billovo tělo v jeho objetí roztřáslo, jak z místnosti pomalounku uniká potřebný kyslík. Přiložil prsty na namodralou kůži pod Billovým okem a něžně o ni otíral bříška svých prstů. Nic víc mu třes vlastního těla nedovoloval. Měl pocit, že se svět kolem nich každou vteřinou vytrácí, že se pomalu uzavírají do jakési bubliny, která byla naplněna pouze Billovou vůní, kouzlem jeho osobnosti a nutila Tomovo srdce bít pořád rychleji a rychleji. Když Bill zavřel oči a silně nasál vzduch nosem, sklouzl svými prsty níž, dotkl se mocně pulzujícího kousku kůže na jeho krku a jen o několik vteřin později k němu lačně přitiskl své rty. Pootevřené, hladovějící, slíbávající z Billova krku stopy jeho nezaměnitelné vůně.

„Chtěl bych to všechno vrátit,“ zasténal do bělostné kůže, po které vzápětí přejel nosem. „Vrátit celých pět let, být s tebou od prvního dne.“

„Jsi se mnou teď,“ dostal ze sebe Bill s menšími obtížemi. Pomalu otevřel oči a opětoval Tomův zastřený pohled. I přesto, že se svět kolem něj točil, Tomovu tvář měl před očima jasnou, opravdovou, zářící všemi barvami světa. „Na tom, co bylo, už nezáleží.“

Tom jemně kývl hlavou, zavřel oči a přitiskl se svou tváří proti té Billově.

„Je pro mě tak těžké věřit, že je to skutečné.“ Tiskl svůj nos na Billův, jejich rty dělily poslední milimetry.

Bill omámeně vdechoval Tomovy výdechy, čerpal sílu z blízkosti, to, co se s nimi dělo, bylo tak těžké na pochopení, a přesto to byla ta nejjasnější reakce, jakou kdy viděl. Jednoduchá, skládající se pouze ze dvou reaktantů, jejichž produktem byla ta nejvzácnější sloučenina světa. Bill cítil, jak se někde mezi jejich těly jejich ruce snaží najít k sobě cestu, a když se jim to konečně podařilo, jejich prsty zůstaly propletené.

„Tome?“ zaskřehotal Bill z tak těsné blízkosti.

„Ano?“

„Začínám mít strach.“

„Z čeho?“ Tom nechával své oči zavřené. Poslouchal Billův hlas i jemné klepání deště a bylo mu tak krásně, že by ve svém životě už nikdy nepotřeboval víc. Drobné kapky nadále stékaly po oknech a byly velkou záhadou. Zjevily se uprostřed krásně slunečného dne, vzešly z ničeho – na blízku nebyla žádná mračna, nezvedal se vítr, nic nenasvědčovalo tomu, že by se blížila bouře, a najednou byla tady a drobné částečky vody si přivlastnily všechno kolem. Tomovi tak trochu připomínaly černovláska, který mu seděl na klíně a tiskl se do jeho náruče, s jednou rukou volně složenou mezi jejich těly a druhou svírající tu Tomovu.

„Dostal ses příliš hluboko,“ pípl.

„Máš strach, že ti ublížím?“ zeptal se Tom jemně.

Bill pomalu zakroutil hlavou. „Dostal ses nejhlouběji, jak to bylo možné, Tome. Bránil jsem se, snažil jsem se, abys zůstal na hranici, aby ještě existovala cesta zpět, ale ta už není. Nedokážu si představit, že by mělo být všechno takové jako předtím. Nedokážu si představit, že bys tady nebyl.“

„Ale já jsem tady.“ Tom vzal jeho tvář do dlaní a donutil jej pohlédnout mu do očí. „A zůstanu tak dlouho, dokud mě tady budeš chtít mít.“

Bill jej svou zdravou rukou láskyplně pohladil po čelisti, očima hladil místa, jichž se jeho prsty směly dotknout, a snil o tom, aby se mohl Toma dotýkat všemi částmi svého těla.

„Musíš mi to slíbit, Tome,“ vydechl mu Bill na rty. „Slib, že zůstaneš, slib, že tohle mezi námi je skutečně tím, o čem se píše v básních a o čem lidé skládají písně.“

„Slibuju,“ odpověděl Tom okamžitě s vážnou tváří, která se vzápětí rozzářila. „Možná ti jednoho dne složím báseň, ale byl bych mnohem raději, kdybychom se tomu vyhnuli, protože jsem skutečně příšerný básník,“ jemně se zachichotal proti Billovým rtům a zahřálo jej u srdce, jakmile k němu dolehl Billův tlumený smích.

„Můžeš pro mě složit něco na kytaře.“

„To by šlo.“ Tom vesele pozdvihl obočí, dotkl se Billovy brady a přitáhl si jej k sobě.

„Miluju tě,“ šeptl a nato konečně spojil jejich rty.

Nedal Billovi prostor k odpovědi, nedal mu dokonce ani možnost nadechnout se a už jej svými hlubokými polibky připravoval i o poslední zbytky vzduchu, které mu v plicích ještě zůstaly. Bill nevyslovil své vyznání, ale Tom jej přesto cítil. Cítil jej v každičkém doteku, v každém polibku, jenž mu byl věnován, bylo skryto v naléhavosti, s jakou se Billovo tělo tisklo do Tomova objetí, ve způsobu, jakým tlouklo jeho srdce a jakým se otáčel celý vesmír. Bylo všude. Pohltilo příběhy rozlehlé ve všech koutech knihovny a stalo se tím jediným, který si Tom toužil přečíst.

Stefanie si překryla třesoucí se rukou ústa a se širokýma očima nevědomky couvla o dva kroky zpět, a zády narazila na protější polici. Jemný úder do zad byl tím, co ji probralo z nejasných dřímot a uvedlo zpět do reality. Do světa, který se zdál být náhle jiným než před malou chvílí. Co nejopatrněji vycouvala ze své skrýše, vklouzla do hlavní uličky a po špičkách se blížila k východu – ke dveřím z knihovny, do kterých snad nikdy neměla vstoupit. Paní Klarkovou i s jejím nechápavým pohledem nechala za sebou a kráčela vpřed, aniž by vnímala, kudy a kam ji vedou její zesláblé, třesoucí se končetiny.

Cítila, jak jí do očí vystoupily slzy, ve spáncích cítila divoký tlukot vlastního srdce, což bylo samo o sobě neuvěřitelné, protože Stefanie nic podobného necítila od doby, kdy přišla o své rodiče. Od té chvíle se jejím světem stala její nejlepší přítelkyně a ta jej vystavěla na hodně křehkých, zrádných základech. Stefanie znala svět pouze takový, jak jej viděla Mandy, učila se z jejích chyb, naslouchala jejím radám a zásadně nevěřila v něco takového, jako je láska, protože něco takového neznala ani Mandy. Z jejího vyprávění se naučila vše o vášni, touze, obžerství, o tom, jak dívka může dostat přesně to, co chce, jen za pomoci několika jednoduchých triků. Před očima jí v jako zrychleném filmu probíhaly vzpomínky na chvíle, kdy ji viděla v náručí kluků – viděla zcela jasně hlad v jejích očích, dominanci, se kterou se na ně dívala, sebevědomí, touhu za každou cenu dostat, co chce, a pak se obrazy v její mysli začaly střídat s těmi, jejichž svědkem se stala před malou chvílí.

Před očima měla Toma objímajícího Billovo tělo, jak líbá jeho krk pro své vlastní potěšení, viděla jeho omámený obličej, slastí přivřená víčka, jako by byla Billova kůže tím nejsladším nektarem. Viděla Billa, který se jí náhle jevil ve zcela jiných barvách, který v jejích očích začal zářit. Vzpomínala na jeho nachová líčka, na něhu, s níž k Tomovi přistupoval, na plachost vetkanou v každém pohybu. Tvořili pár a co víc – milovali se. To Bill byl důvodem, kvůli němuž vznikl veškerý zmatek, to Bill byl tím, kdo Toma zachránil ze spárů Mandy, aniž by přitom využil jeden z jejích triků.

Věděla, co by měla udělat. Bylo tak lehké rozběhnout se, prozradit, co viděla a splatit tím svůj dluh. Neměla co ztratit, bylo to tak jednoduché. Něco ji však nedovolovalo kráčet směrem ke třídě, kde na ni jistě čekala, nedovolilo jí to dokonce ani pohlédnout tím směrem a tím něčím byla vzpomínka na Billa se slzami v očích, prosícího o slib věrnosti. Prosícího o ujištění, že jejich láska je opravdovější než vše, co stálo proti nim, a že toho nebylo málo.

Otřela si vlhké koutky očí, zhluboka se nadechla a vydala se směrem k východu. Najednou se jí zatmělo před očima, stačila postřehnout pouze dvě dlouhé ruce, které se ji snažily zachytit, a vzápětí ucítila úder do zad, když přistála na vyleštěné podlaze.

„Bože, omlouvám se.“ Dlouhé ruce byly zpět a s nimi i známý hlas, který rozechvěl každičký milimetr jejího nitra. Dovolila, aby jí pomohl na nohy.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se s jistou naléhavostí. „Mrzí mě to, nedával jsem pozor.“

Stefanie se k němu odvážila zvednout tvář a jemně přikývla. Andreas se zdál být poněkud jiný, mocně lapal po dechu, jako by snad utíkal, jeho pohled postrádal obvyklou jiskru. Nadechla se a otevřela ústa, aby na něj konečně promluvila ale dřív, než stihla vyslovit jediné slovo, Andreas se obrátil k odchodu a bez dalších řečí se rozběhl k východu ze školy.

Slzy, které až do té doby zvládala zadržovat, jí náhle bezmocně kanuly po tváři; vodní odlesk vytvářel v jejích zvláštních očích nádhernou hru barev a světel.

…

Georg, který s legračním kloboučkem na hlavě zrovna vkládal připravené těsto do trouby, překvapeně zamrkal, jakmile zaslechl opatrné klepání na dveře. Bylo ještě příliš brzo na to, aby to byli kluci, a Alice, která si odvedla Beth, se nikdy nevracela dvě hodiny po tom, co ji vzala k sobě. Většinou se přemohla a vydržela aspoň pět.

Ruce špinavé od mouky si otřel o svou speciální zástěru a pomalu mířil ke dveřím. Na rozdíl od Billa neměl ve zvyku hledět do kukátka a rovnou otevřel dveře. Zůstal zaraženě zírat na promoklého Andrease, který postával před dveřmi Billova bytu a nebyl sám. Společnost mu dělala Andritída, která vesele vrtěla ocasem a několik velkých, plně naložených cestovních tašek. Andreasův zdrcený pohled jej donutil neptat se, ustoupit od dveří a pustit jej dovnitř. Neměl jej rád, ale nemohl jej tam nechat zmrznout.

autor: B-kay