Devotion 15.

Tom se nikdy nemohl považovat za ranní ptáče. Kdykoliv to šlo, dokázal v posteli vydržet až do pozdního odpoledne, bez budíku by nebyl schopný dostat se z postele před obědem. Velmi rychle poté, co se dali dohromady s Billem, se ale všechno úplně změnilo. Vědomí toho, že bratr spí přímo u něj a tiskne se mu do náručí, ho budilo už mezi osmou a devátou hodinou, díky čemuž měl dostatek času pozorovat jeho klidnou spící tvář.

Přestože byli dvojčata a znali každý kousek těla toho druhého, přišlo mu, jako kdyby teprve nyní doopravdy spatřil, jak Bill vypadá. Alabastrová pokožka krásně kontrastovala s tou jeho, jen o pár odstínů tmavší, díky čemuž mohly vyniknout i další Billovy přednosti. Například tvar čelisti a kontury lícních kostí, plné rty a tak tmavé oči… Tom by přísahal, že i když jsou téměř identičtí, oba vypadají naprosto jinak. Z Billa dokázal už při pouhém pohledu na něj vycítit něhu a lásku, křehkost jako by měl ve tváři přímo vepsanou.

S úsměvem se naklonil a zlehka se rty otřel o Billovy, dlaní přejel přes klíční kost, na které se palcem zastavil. „Billy,“ zamumlal tiše. Nebylo divu, že oslovovaný nijak nereagoval, proto se Tom sklonil ještě o kousek níže a důrazněji ho oslovil, přičemž zuby zlehka zatahal za kůži na jeho krku. „Vstávej, zlato.“

„Nevím sice, co děláš,“ mlaskl Bill nesouhlasně, „ale doufám, že v tom hodláš pokračovat, když už ses rozhodl mě vzbudit.“

Tom se pousmál, šťastný, že se mu bratra povedlo probudit. Okamžitě se napěchoval do prostoru mezi jeho stehna, spokojeně mručíc nad tím, jak krásně vždycky zapadne. „Myslím, že bych dneska pokračovat mohl.“

Bill na bratra pohlédl skrze přimhouřené oči. „Jestli se zase zarazíš na poslední chvíli, Tome, tak si mě nepřej. Dneska už by ti to neprošlo tak snadno.“

„Kdo mluví o tom, že mám v plánu se na poslední chvíli zastavit?“ Tom dlaní přejel přes celou délku Billova stehna, načež ruku nasměroval na malý zadeček, který znalecky zmáčkl. „Myslím, že bych se dneska mohl zblízka podívat, jaký poklad v tobě mám.“

Bill sice mohl být překvapený z náhlé Tomovy otočky, odmítal to dát ale jakkoliv najevo. Byl by hlupák, kdyby odmítl takovou nabídku. Samozřejmě byl, stejně jako Tom, z událostí lehce vyděšený a nervózní, věděl ale, že čím déle by otáleli, tím více by nervozita ovlivňovala jejich úsudek a chování. Jediné, kam dovolil myšlenkám tedy odběhnout, byla kontrola, že včera večer zamkli dveře. Jakmile se ujistil, že ano, nehty vytvořil cestičku od Tomových beder až k ramenům, kolem kterých ho objal a přitáhl k sobě pro hluboký polibek. S nadšením zaznamenal, že Tomovo vzrušení, stejně jako jeho, začíná růst, a protože se na tuhle část těla s porovnáváním v posledních letech moc nezaměřovali, mohl jen předpokládat, že i tam dole jsou identičtí.

Žádostivě omotal nohy kolem Tomových boků a přitiskl ho blíže k sobě, díky čemuž si mohl vytvořit zhruba představu o tom, co všechno se skrývá pod jeho boxerkami. Spokojeně zamručel, bylo to na velmi dobré cestě. Byl štěstím téměř bez sebe, když Tom konečně rukama vyjel z prostoru jeho zadečku a pomalu zamířil pod jeho boxerky. Život si ale nejspíš nepřál, aby došlo k uspokojení jeho potřeb, protože jakmile Tom o kousek boxerky sesunul níže, ozvalo se hlasité bušení na dveře.

„Hej Bille, Tome, vstávejte, kdo z vás včera večer míň pil, aby nám mohl dojet do města pro zásoby?“

Bill frustrovaně zaskučel, měl sto chutí srazit Toma na zem a samým vztekem vylítnout na Georga, s jasným úmyslem zaškrtit ho. Kazišuk jeden.

*

Stejně jako Bill, ani Tom nebyl z jejich náhlého přerušení vůbec nadšený. O tom, že by celou věc mezi nimi posunul trochu dál, musel notnou chvíli přemýšlet a přemlouvat vlastní stud, o kterém neměl ani ponětí, že ho vůbec má. Mohl o daných skutcích s Billem snít sebevíc, ale realita byla mnohem těžší, než se zdála být na první pohled. Kdo mohl tušit, že i když tělo pod sebou důvěrně znáte, můžete mít strach z toho, co může mít rádo?

S povzdechem si promnul obličej a zatočil do další uličky, ve které slyšel Billovy radostné výkřiky nad extra velkými balíčky gumových bonbonů. „Už jsem si začínal říkat, že ti po dnešním ránu náladu nic nezlepší.“

Billova tvář se zašklebila otrávením, nesouhlasně zabručel. „Nikdo neříká, že teď už mám náladu dobrou. Tohle balení bonbonů ale neublíží, ne?“ pokrčil rameny a balíček vhodil do košíku.

Tom neodolal nutkání bratra se dotknout a pokusit se zahnat jeho špatnou náladu, proto zlehka položil dlaň kolem jeho ramen a usmál se. „Tak nebruč, máme před sebou ještě pořád pár volných dní a večerů.“

„Já vím,“ Bill se v Tomově náruči ochotně ztratil, boře hlavu k jeho krku. „Jen nechápu, proč…“ povzdychl si. „Nemohl to vědět. Já vím.“

„Upozorním ho, aby nás zítra nebudil,“ přislíbil Tom s povzbudivým úsměvem. „Teď si ale na druhou stranu, můžeš vážit toho, že máme Georgovu kartu a volnou ruku v nákupu jídla. Můžeš si vybrat, na co všechno máš chuť. U Georga to obhájím, to se neboj.“

„Takže si můžu vzít celý kyblíček zmrzliny?“

„Pokud si vezmeš tu výbornou s makadamovými oříšky, abych ti mohl ujídat, tak samozřejmě.“

„Ani o vteřinu jsem nepřemýšlel nad jinou,“ Bill se spokojeně zazubil, Toma bleskově políbil na tvář a okamžitě zmizel za regály v sekci zmrzlin, nechávaje tak Toma napospas surovinám na grilování a vlastním myšlenkám.

Už od útlého dětství se snažil Billovi zvedat náladu všemi dostupnými prostředky, zejména kvůli nadšenému úsměvu, který mu pokaždé věnoval. Srdce mu pokaždé vynechalo pár úderů, a poté začalo bít o to rychleji, když věděl, že bratrovi udělal radost a pomohl k tomu, aby neměl špatnou náladu. Do těla mu to vysílalo vlny euforie.

Náhle mu do mysli vstoupila vzpomínka na období, kdy se Bill dozvěděl, co se s Tomem děje, a na čas se to dostalo přímo mezi ně a jejich idylu. Udělalo se mu fyzicky špatně jen při vzpomínce na to, jak snadné bylo, aby se přestali bavit a měli mezi sebou rozepře. Po tolika letech, kdy přežili i přebírání si partnerů navzájem, je nakonec odloučila vzájemná láska. Dopadlo to sice dobře, ale vina na jeho bedrech byla stále příliš velká.

Spěšně roztlačil vozík Billovým směrem, a jakmile bratra spatřil, vítězně se usmívajícího se zmrzlinou v ruce, bez váhání si ho vtáhl do láskyplného objetí. „Tome, co je, co blbneš?“ zasmál se Bill, ale ochotně omotal ruce kolem bratrova pasu.

„To já jen tak,“ vydechl Tom a spokojeně hladil bratra po zádech. „Našel jsi tu naší zmrzlinu?“

„Jasně, už se těší na to, až jí společně sežereme. Stačí jen zaplatit a můžeme jít!“

„Ještě to tu trochu projedeme, ale pohneme si, aby se nám neroztekla,“ Tom s úsměvem bratra objal kolem ramen a s košíkem, který tlačil druhou rukou, zamířil zpět mezi regály. To, že nakupuje, neznamená, že se vzdá dotyků Billa.

autor: Saline A.