Devotion 19.

Tom věděl, že mít alkohol v krvi pro něj není zrovna dobré, alespoň co se jeho zbrklých reakcí týče. Většinou se opilost projevovala spíše radostně a vesele, občas ale měl tendence zbytečně přehánět a všechno moc řešit. A přesně to byl i dnešní případ. Vědomí, že škola brzy končí, na něj padalo až příliš rychle na to, aby se dokázal zastavit, když s hrstkou drobných vyrazil do telefonní budky a vytočil číslo, které už několik dlouhých měsíců, možná i let, dobrovolně nevytočil.

„Halo?“ hrubý hlas se ozval už po třetím zazvonění, a Tomovi tak nedal v podstatě žádnou šanci na přípravu. „Tak halo, kdo je tam?“ netrpělivě se ozval hlas znovu, když stále nikdo neodpovídal.

„Tati, tady Tom.“

*

Mluvili spolu tak dlouho, dokud se Tomova hrst plná drobných kompletně nevyprázdnila a ještě chvilku poté – Jörg trval na tom, že Tomovi zavolá zpátky. Byl tak v šoku z toho, že mu jeho nejstarší syn volá, až se toho nechtěl vzdát. Proto když se Tom vracel zpět na koleje, ulicemi už se pomalu šířila tma a Bill ho málem povalil hned mezi dveřmi, jak na něj s viditelnou úlevou skočil.

„Ježíši, kde jsi byl tak dlouho? Šíleně jsem se o tebe bál! Šel jsem tě hledat, ale nikde jsem tě nenašel, tak jsem se radši vrátil zpátky na pokoj a čekal tady na tebe. Tohle mi nedělej, Tome, i když se pohádáme, neznamená to, že musíš někam chodit!“

„Mluvil jsem s tátou,“ zamumlal Tom do ohbí Billova krku, jakmile za sebou zavřeli dveře.

Černovláskovo tělo v jeho objetí ztuhlo, načež se velmi pomalu odtáhl a překvapeně na bratra zíral. „Proč?“

„Vlastně moc nevím, vytočil jsem jeho číslo úplně automaticky,“ pokrčil Tom rameny. „Ale rozhodně to stálo za to.“

„Co tím myslíš?“

„Neměl ani ponětí, že jsme tady, Bille. Říkal, že máme zvládnout těch pár měsíců a pak se postará, abychom se sem nemuseli vracet. Od září půjdeme na školu v jeho městě. Uděláme si maturitu a budeme svobodní, budeme mít od všeho pokoj.“

Bill nakrčil obočí, zmateně přešel k posteli a posadil se. „Kde budeme bydlet? Myslel jsem, že tady zůstaneme přes léto a najdeme si brigádu a po škole vypadneme.“

„O tom jsem mluvil s tátou taky. Má v domě volnou půdu, která měla sloužit jako pokoj pro hosty. Prý ji pro nás připraví k obývání. Práci si můžeme bez problémů sehnat i tam a šetřit si, nedáme vůbec nic za nájem, takže nám valná většina toho zůstane, Bille. Po maturitě tak budeme mít dost peněz na to, abychom si mohli najít nějaký vlastní byt a začít žít sami na sebe. Měl jsi tátu slyšet, Bille. Byl z toho nápadu nadšený! Myslím, že jsme mu chyběli.“

„Tak proč se nám nikdy neozval víc než na narozeniny?“

„Třeba si to máma nepřála? Ne, Bille, já nevím, nechci tu na nikoho házet špínu, já chci mít alespoň jednou pocit, že se můžu vrátit domů a někdo z toho bude mít opravdu radost, nebo na nás alespoň nebude hulákat, a u táty to vypadá, že by to tak být mohlo. Kdyby ne, můžeme se kdykoliv sebrat a odejít někam, to přece není zas takový problém. Nechápu, proč bychom mu nemohli dát šanci. Navíc to budeme mít blízko Gustavovi i Georgovi a Andy za námi bude moct jezdit, taky to nemá daleko. To je přeci fajn, ne? Bál ses, že o kluky přijdeš, až budou mít po maturitě.“

„To sice bál, ale pořád to není důvod k tomu, abych chtěl jít bydlet k tátovi, Tome. Vůbec se mi ten nápad nelíbí. Tátu jsme hrozně dlouho neviděli, jak můžeš vědět, že tohle není jen nějaká maska, aby ublížil mámě a ukázal jí, že tentokrát má moc on?“

„A jak ty můžeš vědět, že je to takhle?“ Tom se s povzdechem posadil vedle Billa. „Myslím, že bychom mu měli dát alespoň šanci. A já mu jí dát chci.“

„Myslíš, že to má cenu?“

„Nevím. Ale chci to zkusit.“

*

„Myslel jsem, že když to spolu dáte dohromady, přestanou tyhle situace,“ Georg hlavou pokynul k Billovi, který seděl stranou od něj a Toma, a tiše se bavil s Andreasem.

„Co? Ne, všechno je v pohodě. Jen jsme včera začali něco probírat a on potřebuje trochu času k tomu, aby se s tím vším srovnal,“ pokrčil Tom rameny a podal Georgovi umytý talíř, aby ho mohl utřít. Georg očividně nelhal, když říkal, že v kuchyni zná jednoho z kuchařů. Nebýt jeho přímluvy, všichni by skončili u výdeje jídel. A to by byla teprve pruda. „Mezi náma je všechno fajn.“

„Co jsi s ním, proboha, probíral, že se tváří takhle?“

Tom vzhlédl, aby se mohl podívat na Billovu tvář staženou přemýšlením. „Stěhování k tátovi.“

„Myslel jsem, že s tátou nemluvíte.“

„Jo, nemluvili jsme,“ přitakal souhlasně. „Včera, jak jsem byl opilý, jsem mu ale zavolal. Slíbil, že nás odtud dostane a budeme moct bydlet a chodit na školu u něj. A právě proto je Bill tak nesvůj. Nevěří tátovi.“

„Ty mu věříš?“

Tom krátce zaváhal. „Věřím tomu, že každý se může změnit a myslím, že bychom mu aspoň měli dát šanci, když se odváží uvázat si nás na krk. Řekl jsem mu do telefonu všechno, nevynechal nic kromě nás dvou, a pořád trval na tom, že pokud budeme chtít, můžeme zůstat u něj. A už jen kvůli tomu si myslím, že bychom to měli zkusit, víš? Nechci být pořád tady pod pravidly. Ještě jeden rok a asi bych zešílel.“

„Docela tě chápu,“ Georg souhlasně přikývl. „Co když ale Bill odmítne?“

„Tak s ním zůstanu, samozřejmě… takhle to máme nastavené celé roky, zůstaneme spolu, ať se bude dít cokoliv. Jen musím doufat, že pokud se pro tuhle variantu rozhodne, nebudu mu to vyčítat. Protože já si fakt myslím, že se táta změnil.“

„Možná by bylo lepší dát tomu třeba trochu času, aby si to sedlo. Do prázdnin máme přeci jen ještě pár měsíců, tak je nech Billovi k promyšlení celého tvého plánu a hlavně tátovi, aby dokázal, že svoje slova myslí vážně. Myslím, že tímhle nic nezkazíš.“

„Asi máš pravdu.“

autor: Saline A.