autor: adriandarc
Pokud je nemůžeš porazit…
Tom si položil hlavu do dlaní a zaúpěl. Už nevěděl, co si má myslet.
A nyní byl sám v tomhle domě bez síly k psaní, a bez kohokoliv, s kým by mohl mluvit. Jeho nejlepší přítel ho opustil a Billa odehnal.
Tom byl, jak sám usoudil, opravdu ohavná kreatura.
A žrout, pomyslel si při pohledu na prázdný talíř od dortu.
Zemře sám, upoutaný na lůžko a tlustý na Rhode Island. Mohlo to být ještě horší?
Zaburácel hrom a světla zablikala.
Tom se rozhodl, že žádný bůh není.
***
Byl to dlouhý týden, ten nejdelší v Tomově životě. Díky silným bouřkám nešla několik dní elektřina, a bez jakékoliv společnosti nebo televize Tom dostal vzácnou příležitost dní a dní sebezkoumání.
Na konci týdne už mu bylo na zvracení z vnitřku své vlastní hlavy. Došel k závěru, že byl sobecký, sebestředný a nevrlý, a k tomu hastroš.
Některé pravdy bolely víc než ty ostatní.
Ale nyní jej doktor Parker po poslední kontrole považoval za dostatečně schopného k chůzi, a i když se Tom cítil nechutně a neohrabaně, byl připraven se dostat znovu zpátky na nohy. Popadl svůj psací stroj a vykulhal do schodů.
Měl stejný psací stroj už od střední školy. Byl to dárek od jeho rodičů, povzbuzení pro to, aby následoval své sny.
Tom následoval své sny celou cestu do banky.
Ale teď, když se s psacím strojem vlekl do své kanceláře, uvědomil si, že po všech těch letech už nejde za svými sny. Jde za penězi. Všechny jeho romány byly šlichty, sračky a bezduché zlaté doly. Jeho snem bylo vždy vyhrát Pulitzerovu cenu, nebo ne?
Co se to s ním stalo?
Byl lhář a podvodník.
A Bill měl pravdu, naprostou pravdu. Byl bezcitný.
Existovala tady jen jediná možnost. Otevřel okno za svým stolem, slunce svítilo skrz barevné sklo a malovalo mu nohy a chodidla zářivými odstíny. Obrátil se k psacímu stroji s dramatickým výrazem ve tváři. Zvedl stroj a udělal krok směrem k oknu, rozhodl se zahodit tu zatracenou věc ven na příjezdovou cestu, kde by se rozbila na milion různých kousků.
Ale jak šel, zaskřípala pod ním podlahová deska a pohnula se.
„Co to sakra?“
Postavil psací stroj zpátky na stůl a s velkým úsilím se shrbil k podlaze. Dřevo popraskalo a on ho vytáhl z podlahy, odhalil tak prázdný prostor pod ním. Něco se tam na něj v odpoledním světle třpytilo.
Sáhl s vykulenýma očima dolů a dotkl se něčeho chladného. Když to zvedl a podržel na světle, zalapal po dechu. Byl to prsten.
Kroužek z bílého zlata se dvěma smaragdy obklopující briliant.
„Snad to není…“
Uvnitř kroužku bylo vyryto: Kateřině s láskou od Josefa – 1902.
„Do prdele!“ Vykřikl Tom. „Je to on!“
Bylo to jako ve filmu. Tom si přidržel prsten blízko u obličeje a zamžoural na něj. Byl to prsten, Kateřinin prsten, Billův prsten.
„Bill…“ Tom se odmlčel. Zasténal. Celý poslední týden strávil sebetrýzněním, přísaháním si, že bude lepším člověkem, že udělá něco dobrého se svým životem, a ne že bude jen sedět stranou a zírat na všechny hráče.
Ale jak držel prsten a věděl, co musí udělat, nebyl připravený. Ani zdaleka nebyl připravený.
„Kurva,“ zamumlal Tom, dal si prsten do kapsy a založil si ruce na prsou. Podíval se z okna na maják. Billův starý pokoj – ne, Tomova kancelář měla krásný výhled. Tom si povzdechl a otočil se, kopl do uvolněné podlahové desky.
Proč se mu tohle dělo? Proč všechno dopadalo na místo, jako bylo tohle?
S odhodláním přešel přes pokoj a otevřel dveře, ve stejné chvíli zahlédl nápis Bill Kaulitz 1991 vytesaný do dřeva. Bill byl všude, byl zatraceně všude. Na dveřích, v jeho trávicím systému, v jeho kapse. Tom mu nemohl uniknout.
„Pokud je nemůžete porazit…“
Trajekt v dálce hlasitě zatroubil a Tom s kulháním spěšně vyšel z místnosti, na mysli měl pouze jednu jedinou věc.
Musel najít Billa.
***
David Jost, manažer místního hotelu příhodně pojmenovaného „Bed and Breakfast“ (Postel a snídaně) Tomovi absolutně nijak nepomohl.
„Ale on říkal, že je tady,“ řekl Tom, v kotníku mu pulzovalo z chození po celém městě. „Říkal, že je tady na celý týden.“
„No, však už je konec týdne, nebo ne, synku?“ Řekl David a oprášil si svou ostře černou vestu. „Kromě toho, my nepodáváme informace o našich klientech, pane…?“
„Zasraně, kurva, do prdele, máte pravdu,“ zaklel Tom. David si Toma prohlédl a ohrnul nos. „Chci říct… že jsem Tomas – ne, Tom, Tom Trumper. Můžete mi aspoň říct, kdy tu byl naposledy?“
„Ach ano, poustevník,“ řekl David a udělal krok vzad, nakrčil nos, jako by ucítil něco špatného.
Tom obrátil oči v sloup. „Bill by se jen tak nesbalil a nešel domů… Ne…“ Poškrábal se na bradě. „Ten malý bastard by se tak lehce nevzdal, myslím tím, když tábořil na pozemku paní Hastingsové, tak on…“
David zazíval.
„To je ono!“ Zajásal Tom. „Děkuju vám, pane Joste, že jste byl tak velmi neužitečný.“ Poplácal Davida po rameni a opustil budovu, celou cestu přitom kulhal.
David jej sledoval, a poté pult diskrétně hygienicky vyčistil pohybem svého zápěstí.
Všichni věděli, že tyto typy pisálků byly plné choroboplodných zárodků a neměly duši, a že ten druh věcí byl nakažlivý.
***
„Tak naposledy, pane Trumpere,“ řekla paní Hastingsová hořce, jak vykukovala ze dveří. „Billy tady není, v posledních několika dnech tu nebyl a nevrátí se! Nyní laskavě odstraňte sám sebe z mého pozemku!“
Tom si těžce povzdechl. „Podívejte se, dámo-„
Paní Hastingsová zafuněla.
„Paní Hastingsová,“ řekl Tom kousavě, téměř se těmi slovy dusil. „No tak, kde je?“
„Nemůžu říct, že to vím, nebo ano?“
Tom protáhl obličej, vklouzl rukou do kapsy a dotkl se prstenu. „Můžu vám zaplatit.“
Paní Hastingsová zalapala po dechu. „Nic takového neuděláte!“
„Prosím, jen mi řekněte, kde Bill je,“ prosil Tom. „Musím mu dát prsten, já-„
Paní Hastingsová vytřeštila oči.
„Ach, ne, ne, ne takhle!“ Zasténal Tom. „Víte, vykopnul jsem ho ze svého pozemku poté, co mi ráno připravil snídani a udělal mi binec v posteli a-„
Paní Hastingsová zbledla.
Tom si jen povzdechl. „Já to vzdávám.“
„Ukaž mi ten prsten,“ řekla paní Hastingsová pevně. „Nebo zavolám policii.“
Tom se cítil směšně, ale vytáhl prsten z kapsy a podržel ho paní Hastingsové před očima.
„Ach, bože na nebesích!“ Vykřikla. „No, tak to úplně mění situaci, nebo ne?“
„Hm.“ Tom se pokusil usmát. „To určitě, ehm, jo.“
„Malý Billy je zpátky v Mystic, právě teď by měl pracovat. Je to pekárna Das Essen na Lindberghově ulici. Ne alej, ale ulice,“ řekla. „Je to jasné?“
Tomovi se rozzářily oči. „Jasné.“
„Zopakuj mi to,“ řekla. Tom se zašklebil. „Lindberghova…?“
„Ulice, ne alej,“ řekl Tom tupě.
„Dobře,“ řekla paní Hastingsová láskyplně. „Teď běž a najdi ho.“
„Okay.“
„Okay.“
„Buď na něj hodný, slyšíš?“ Řekla přísně.
„Jo,“ řekl Tom s přikývnutím a pozpátku se od ní vzdaloval. „Přesně tak.“ Otočil se na patě a odešel, vrtěl přitom hlavou.
„Billy si toho zažil už tak moc!“ Zavolala za ním paní Hastingsová. „Tak moc, slyšíš mě? Když jeho rodiče zahynuli při té nehodě a nechali ho samotného, neměl nikoho! Sedmnáctiletý a v celém tom domě úplně sám!“
Tom zpomalil a zasténal. „Děláte si ze mě srandu?“ Zamumlal.
„Musel se starat sám o sebe!“ Zakřičela nahlas paní Hastingsová. „Ani kousíček rodiny na celém světě! Kromě mě, samozřejmě, ale já nejsem stejná krev!“
Tom se otočil. „Já vím,“ řekl podrážděně. „Budu na něj milý, okay?“
Sladce přikývla. „Šťastnou cestu.“
Tom se cítil mizerně, zatímco scházel zpátky ke svému domu a nasedal do auta. Musel si pospíšit, pokud chtěl chytit další trajekt.
***
Poté, co se potuloval po ulici v Mystic už dobrých deset minut, Tom s velkým povzdechem vzhlédl, a zaklel. Název na ceduli hlásal Lindberghova alej.
„Tome, ty idiote,“ zamumlal si pod vousy. „Ulice, ne alej.“
Člověk by měl vždy poslouchat starší.
***
Na konci Lindberghovy ulice byla Das Essen, ta nejroztomilejší pekárna, jakou Tom kdy viděl. Už jen to, že si myslel, že to je roztomilé, jej nutilo cítit se vztekle a zmateně, a kdyby se to opovážil přiznat, cítil také chvění.
Vytáhl prsten z kapsy a přešel ulici.
Uvnitř obchodu bylo rušno, byla zde spousta různých druhů lidí. Krmící se zákazníci, objednávající si zákazníci, pekaři, kteří pekli koláče a sušenky, a jeden velmi nevrle vypadající muž, který stál za pultem. Tom se k němu přiblížil s obavami, prsten držel za zády v propocené pěsti.
„Ahoj,“ řekl Tom krátce.
Muž vzhlédl a kývl, úsečně. Jeho oči se tvářily vážně.
„Ehm…“ Tom přešlápl. „Možná bys mi mohl pomoct.“
Přijal pouze další strohé přikývnutí. Tom pohlédl na jeho jmenovku. Stálo na ní Gustav.
Takže tohle byl Gustav.
„Ehm, no, já někoho hledám,“ řekl Tom. „Je někde poblíž Bill?“
„Ano.“
„Je k dispozici?“
„Ne.“
Tom se zamračil. „Je tady?“
„Ano.
„Aha.“ Tom se opřel o pult, znovu a znovu otáčel prsten ve svých nervózních prstech. Proč byl nervózní? „No, mohl bys ho zavolat, možná? Musím mu něco důležitého říct.“
„Ne.“
„No tak, chlape,“ řekl Tom. „Pomož mi.“
Gustav si krátce povzdechl a otočil se, zmizel v zadní místnosti. Tom chvíli bubnoval prsty o pult a poté se Gustav znovu objevil.
„Zavolal jsi ho?“ Zeptal se Tom.
Gustav pokrčil rameny.
Tom se opět zamračil, otočil se a rozhlédl se po obchodě. Byl plný života a věcí. Na stěnách visely staré filmové plakáty, všechny v němčině, a stoly i židle všechny vypadaly starožitně. Žádné dvě židle si nebyly podobné a podlaha byla složená z barevných dlaždic.
Z toho místa byl cítit Bill.
Tom vydechl a znovu se otočil, právě včas, aby spatřil Billa, jak vychází ze zadní místnosti. Měl zástěru a vlasy stažené dozadu do culíku. Tváře měl zamazané moukou a jeho nos byl červený.
Tomovi se v hrudi sevřelo srdce.
„Co tady, sakra, děláš?“ Zeptal se Bill, přimhouřil oči a přišel k Tomovi, zatímco si utíral ruce do zástěry.
„Já… já…“ Tom polkl. Vzpamatuj se, člověče! „Já… mám něco opravdu… Přišel jsem ti dát, přišel jsem kvůli… Budeš mít radost!“
Bill se zastavil a rozšířily se mu oči. „Přišel jsi mi říct, že mi prodáš můj dům zpátky?“
„Co?“ Tom se zamračil. „Ne! Ježíši, ne! Nikdy!“
Billův výraz ztrpkl a on udělal několik kroků vpřed, zastavil se přímo před Tomem a elegantně mu dal facku. Každý, kdo byl v obchodě, zalapal po dechu, Tom vykřikl a klopýtl dozadu, prsten přitom upustil na podlahu.
„Bože, kurva, Bille! Proč jsi to udělal?“ Vykřikl Tom vztekle, podřepl si a hledal kolem prsten. Byl v bezprostřední blízkosti Billových černých bot a Tom ho nešikovně sebral.
„Vstaň,“ řekl Bill a zíral na něj dolů. „A vypadni odsud.“
„Bille, já-„
„Hned,“ přerušil ho Bill. Gustav si za Billem výhružně prokřupal klouby.
„Poslouchej,“ řekl Tom, snažil se ze sebe dostat ta správná slova, ale selhával. Na to, že byl podle New York Times nejprodávanější autor, Tom stál ve slovech rozhodně za houby. Místo toho se na kolenou lehce zvedl a napřáhl prsten směrem k Billovi.
Bill na okamžik zmateně svraštil obočí, než vytřeštil oči tak široce, až vypadaly jako dva talíře.
„Ach můj bože,“ řekl Bill a natáhl ruku. Celý obchod byl tichý, jak Billovy prsty přejely přes kameny na prstenu. A pak se Bill vrhnul kupředu a jeho rty byly všude na Tomových.
Byl to drsný druh polibku se zavřenými rty, Billovy ruce překrývaly Tomovy, ve kterých byl prsten. Po dvě dlouhé vteřiny byly jejich rty přitisknuty k sobě, ale pak se stalo něco ještě více šokujícího.
Tom otevřel ústa a oni se skutečně políbili. Jejich jazyky se setkaly a celé to bylo vlhké, horké, jiskřící. Jednalo se o Tomův první polibek za poslední dva roky a bylo to lepší než dort s názvem ´Lepší než sex´.
V tu chvíli jediná věc, kterou Tom mohl cítit, slyšet a vidět, byl Bill.
No, až do té doby, než se hromový zvuk potlesku a jásotu stal tak nepřístojně hlasitým, že se od sebe odtrhli. Zírali jeden na druhého s rudými tvářemi.
„Gratuluju, Billy!“ Vykřikl někdo z druhé strany obchodu. Sejný postoj sdílelo půl tuctu dalších zákazníků.
„Ach můj bože,“ řekl Bill, popadl prsten a odstrčil Toma pryč. „Ne, ne, ne!“
„Ew,“ řekl Tom. „Ne, tak to není – tohle ne! Ne, kriste, ne!“
Bill se rozhlédl a sevřel prsten v pěsti. „Nebudu si tohohle idiota brát!“
Dav zmlknul a Tom se cítil jako ten největší břídil na světě.
A muchloval se právě teď s Billem?
„Vraťte se všichni k tomu, co jste dělali, ha, ha,“ řekl Bill, tváře měl jasně červené. Zazíral na Toma a pokynul mu, aby jej následoval do zadní místnosti. „Pojď.“
„Ale ne,“ řekl Tom. „V žádném případě. Nikam s tebou nejdu.“
„Prostě pojď, kurva, za mnou,“ zasyčel Bill tiše.
Tom se obrnil a vstoupil do zadní místnosti hned za Billem, který za nimi zavřel dveře. Byli v malé zásobovací místnosti plné pytlů s moukou, koření, dekadentními polevami a nespočtem krabic s recepty. Bill odsunul židli od stolu a nabídl ji Tomovi.
„Posaď se,“ řekl.
Tom pohlédl na židli a poté na Billa. „Proč?“
„Protože si musíme promluvit.“
Tom se podíval na židli a kousal se do rtů. Stále byly plné a vlhké od polibku a mohl cítit sladkou příchuť lesku na rty, který Bill musel mít na sobě. Zasraný lesk na rty.
Tom se posadil.
„Takže,“ řekl Bill a zkřížil si ruce na prsou. Prsten byl nasazený na jeho malíčku, lesknul se.
„Takže…“
„Nemůžu uvěřit, že ty…“
„Omlouvám se! A abych byl fér, tys mě políbil první,“ řekl Tom rychle.
Bill zrudl a sklopil hlavu. „Ne, myslel jsem, že nemůžu uvěřit, žes našel ten prsten. Já… Jak jsi to vůbec věděl?“
Tom si odkašlal. Sakra, nechtěl přiznat, že četl ty dopisy. To by bylo děsivé, bylo by to narušení soukromí! Musel rychle přemýšlet.
„Ehm, řekl jsi mi předtím, však víš, ehm, s tou časovou kapslí, že tvá pra-pra-prababička Kateřina napsala ten recept. A pak, když jsem našel ten prsten, dal jsem si dvě a dvě dohromady,“ dokončil Tom rozpačitě. „Jo.“
Billovi zářily oči emocemi a vypadal, jako by se měl rozbrečet. „Děkuju,“ řekl, hlas se mu zlomil. Přitiskl si ruku k hrudi a dlouze vydechl. „Strašně moc ti děkuju.“
„To nic není,“ řekl Tom. Zíral za Billa na zeď. Nemohl se na Billa takhle podívat, ne, když byl celý od mouky a jeho oči přetékaly slzami. Dávalo to Tomovi inspiraci, ale ne k psaní.
„Kde jsi ho našel?“ Zeptal se Bill. „Audrey říkala, že ho ztratila…“
„Byl pod podlahovou deskou ve tvém starém pokoji, chci říct, v mé kanceláři. Nemyslím si, že tam mohl náhodně spadnout.“
„Ta mrcha,“ řekl Bill. „Věděl jsem to.“ Zavrtěl hlavou a otřel si oči. Vzhlédl k Tomovi a usmál se. „Co tě přinutilo přiběhnout až sem, abys mi ho dal? Není tvoje noha pořád ještě pochroumaná?“
Tohle bude těžší nějak omluvit.
„Já, uh, ehm, jo,“ řekl Tom.
Bill se zazubil. „Oh.“
„Jo, oh.“
Několik okamžiků rozpačitě zírali kolem sebe a poté si Tom odkašlal.
„Takže, pěkný obchod,“ řekl, hlas měl nakřáplý.
Bill zčervenal. „Je to, však víš, můj obchod…“
„No, voní dobře. Vypadá dobře.“ Tom znovu ochutnal Billův lesk na rty. Ten taky chutnal dobře.
„Děkuju.“
„Máš, ehm, špínu na tvářích,“ řekl Tom. „Mouku, nebo něco.“
Bill se usmál, zvedl ruku ke svému obličeji. „Vypadám strašně.“
„Ne, vypadáš dobře.“ Tom se zamračil. Co to dělá? Flirtuje? S Billem?
Ano, flirtoval, a musel to zastavit bez ohledu na to, jak sladké Billovy rty mohly být, a bože, ony byly sladké.
„To ale nic neznamená,“ řekl Tom rychle. „Však víš, že jsem sem přišel. Nic to neznamená. Jen jsem chtěl dostat ten prsten z mého domu. Takže, ehm, hádám, že už jsi celý odstěhovaný, co?“
Bill nepatrně pootevřel ústa. „Děláš si ze mě srandu?“
„Co, nemyslel sis, že jsem na tebe tak sladký, nebo jo?“ Zeptal se Tom. „Protože, jo, políbil jsi mě.“
„Nene!“ Vyprskl Bill a zvedl ruce do vzduchu.
„Mám lepší věci na práci, než sedět s tebou v zásobovací místnosti,“ řekl Tom a neohrabaně vstal, židle pod ním se převrátila. „Chtěl jsem si prohlídnout, ehm… hazard. Jak je to s hazardem v Mystic?“
Bill se na Toma zlostně zamračil. „Ty jsi ten nejpříšernější člověk na téhle planetě.“
„Od tebe to budu brát jako kompliment,“ řekl Tom, cítil se opět ve svém živlu. Možná byl příšerný člověk, ale byl příšerný člověk, který udělal dobrý skutek, a nyní ten dobrý skutek skončil a stejně tak i on. Teď se mohl vrátit k tomu být sebestředný blbec a necítit kvůli tomu absolutně žádnou vinu.
„No tak sakra vypadni z mého obchodu,“ řekl Bill unaveně. Jeho hlasu chyběla obvyklá jedovatost, kterou obsahoval vždy, když se s Tomem dohadoval. Tom se snažil vymyslet něco, co by řekl na oplátku, ale nešlo to. Bill nejenže zněl unaveně, on i vypadal unaveně, a stále si k hrudi tisknul ten zatracený prsten.
„Takže jsme tady už skončili?“ Tom se rozhlédl kolem po pytlích a koření a krabicích. „Mám trochu klaustrofobii.“
„Jo, uvidíme se.“
Tom se chystal odejít, měl v úmyslu od Billa odkráčet, ale něco drželo jeho nohy přišroubované k podlaze té zatracené zásobovací místnosti. Pohlédl na Billa, jehož oči náhle vypadaly červeně a uplakaně. Tom si povzdechl.
„Kdy?“ Zeptal se.
Bill vzhlédl. „Proč se staráš? Už tě nebudu obtěžovat, přísahám. Už mě neuvidíš nikde poblíž toho zatraceného domu. Je tvůj.“ Sevřel prsty kolem prstenu a znovu sklopil hlavu. „Gratuluju, pane Trumpere.“
„Nebudeš se se mnou kvůli tomu ani hádat? To je to, co děláme!“
Bill pokrčil rameny. „Už tady není nic, co bych mohl udělat. Díky za prsten.“
„Takže…“ Tom přešlápl ze své bolavé nohy na druhou. Nemohli si prostě jen tak říct sbohem, ne takhle. Ne po tom všem, čím si prošli. „Tak… uvidíme se.“
„Jo, čau.“
Tom se znovu otočil, aby odešel, ale poté čelil Billovi ještě jednou. Bill si protíral oči.
„Nechal jsi na mé zahradě lopatu,“ vyhrkl Tom.
„Je to levná lopata, nech si ji,“ řekl Bill.
„Ale já, ehm… víš…“ Tom se odmlčel. „Mám něco proti lopatám. Musíš si pro ni přijít.“
Bill se zatvářil pochybovačně. „Ty máš něco proti lopatám?“
„Jo, a v tomhle ročním období se to dost zhoršuje,“ řekl Tom. Nedokázal zastavit ten nesmysl, který si nutil svou cestu jeho hrdlem a ven z jeho úst. „Dostanu takovou vyrážku a-„
„Okay,“ řekl Bill. „Příští víkend budu ve městě připravovat slavnostní otevření nové pekárny, tak si ji potom vyzvednu.“
„Dobře, protože nechci žádnou z tvých kravin v mém domě.“
Bill na tu návnadu neskočil. „Sbohem, Tome.“
„Protože je můj. Ne tvůj. A tak dále.“
Bill náhle vstal a na Toma zazíral. „Já to chápu. Já to, kurva, chápu. Je tvůj. Ne můj, a nikdy můj znovu nebude. Nikdy znovu už nebudu spát ve svém starém pokoji nebo péct dorty v kuchyni. Nikdy nebudu moct sedět vzadu u starého dubu a nechat se přitom žrát komáry. Chápu. Mohl bys teď prosím odejít?“ Bill otočil hlavu a zakryl si ústa.
Brečel snad? Tom se s pláčem moc dobře nevyrovnával. Tom se moc dobře nevyrovnával s většinou věcí, a podle všeho už teď nedokázal zvládnout ani lopaty. Bezcitné monstrum uvnitř něj zařvalo; možná, že měl nějaké srdce.
„Můžeš…“ Tom věděl, že toho bude litovat. „Vdoměnatýdenzůstat.“
Bill vzhlédl a spustil ruku. „Cos to řekl?“
„Nic.“
„Řekl jsi něco, něco o domě, něco o zůstávání.“ Bill svraštil obočí a udělal krok vpřed. „Něco.“
Tom si povzdechl. „Hele, myslím, že jsem nasral manažera hotelu, když jsem se tě snažil najít -„
„Snažil ses mě najít?“ Zeptal se Bill pomalu.
Tom zčervenal. „Jde o to, že bys tam pravděpodobně neměl zůstávat. A paní Hastingsová si nejspíš myslí, že už jsme na líbánkách, takže tam taky zůstat nemůžeš.“
Bill na Toma zíral. „Co jsi udělal?“
„Takže,“ řekl Tom a Billa přitom ignoroval. „Myslím, že se snažím říct, že můžeš na týden zůstat u mě. Je to tam dost velké, nemusíme se ani potkávat. Já píšu celý den ve své kanceláři, ty můžeš péct dorty v kuchyni, jestli chceš, nebo jít ven a nechat se zamordovat komáry. Je mi to jedno. Můžeš mít s domem jeden poslední týden, okay?“
Pohled na Billově tváři mohl být popsán pouze jako opařený. Tom nevěděl, jestli to byla dobrá věc, nebo špatná. Také si nebyl jistý, co chce, aby byla Billova odpověď. Pokud by Bill řekl ano, Tom by byl zdrcen.
Ale pokud by Bill řekl ne, Tom by byl zdrcen.
„Budu o tom přemýšlet,“ řekl Bill ledabyle.
„Budeš o tom… přemýšlet.“
Bill přikývl. „Nemůžu tě vystát. Ty nemůžeš vystát mě. Přinesl jsem do tvého života lopatu. Žít s tebou po dobu jednoho týdne by pravděpodobně bylo opravdu zlé.“
„No, vždycky ještě můžeš tábořit v tom svém příkopu.“
„Blbče.“
„No vida,“ řekl Tom. „To je ten Wilhelm, kterého jsem poznal a ke kterému mám odpor. Dej mi brzy vědět tvou odpověď.“ Otočil se a otevřel dveře. Ale než stačil vyjít, Bill ho zastavil.
„Ano,“ řekl. „Přemýšlel jsem o tom a ano. Nech mě si vzít věci a společně chytíme trajekt.“
„Nemyslel jsem tím dnes v noci,“ zasténal Tom.
„Teď nebo nikdy,“ řekl Bill. „Pokud pro mě tohle uděláš, pak už mě budeš mít navždy z krku. Čestné skautské.“
Tom se rozesmál. „Nejsi na skauty trochu moc gay?“
„Já nejsem gay,“ řekl Bill, oči se mu zúžily. „Co tě přinutilo si myslet, že jsem, uf, to je fuk.“
Tom zvedl obočí a Bill ho praštil do ramene. Bezcitné zvíře zůstalo v kleci a oni dva společně opustili obchod bez dalšího násilí.
autor: adriandarc
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Tom tedy umí překvapit! Evidentně mu doba strávená se sebou samým hodně pomohla, protože k Billovi se chová o hodně lépe, navíc mu ještě donese prsten a nabídne, aby s ním bydlel týden v domě? No páááni! Já se nestačím divit! A strašně moc se mi to líbí, samozřejmě! Konečně budou mít kluci možnost se trochu více poznat a já věřím, že během toho týden se jejich vzájemné sympatie prohloubí a bude z toho láska jako trám. Prosíííím, že to tak bude? 🙂
Z tohohle dílu mám doopravdy dobrý pocit a radost! Tom se trochu umoudřil a svět je hned hezčí! 🙂
Moc děkuji za skvělý překlad! 🙂
No vida, ledy se pohnuly. Tom našel Billův prsten a dokonce mu ho i přinesl. Neměl to teda zrovna jednoduchý, jako naschvál potkával samé nepříjemné a neochotné lidi, asi aby si na vlastní kůži vyzkoušel, jak se on sám chová k jiným. Nejvíc mě dorazila Hastingsová. Proč mu vyhrožovala policií, proboha ?
No, v každém případě má Tom u mě bod za to, že to nevzdal a prsten předal.
K tomu co se dělo v té pekárně snad ani nemám slov. Facka, prsten, pusa. Zákazníci měli o zábavu postaráno 😀
Nevím jestli je úplně dobře, že Tom nabídl Billovi, aby se nastěhoval na týden zpátky do domu. Neumím si představit, jak pak bude Bill svůj domov zase opouštět. Ale třeba se s Tomem sblíží a zůstane 🙂
Díky za překlad
To teda malo spád! 😀
Tom sa chce zbaviť písacieho stroja a nájde prsteň. Ten chce vrátiť Billovi a obehá celé mesto, kým ho nájde… Nakoniec dorazí na správne miesto, stretne nevrlého Gustava, pobaví zákazníkov v podobe: facka – prsteň – bozk (ako trefne napísala Ireth) a vedie s Billom normálny rozhovor. Tu zistí, že mu tá "normálnosť" vadí a nedokáže si predstaviť, že by mu už Bill neotravoval život (hold sa mu Bill dostal pekne pod kožu), takže nakoniec mu ponúkne týždeň v dome. Také rýchle zhrnutie 😀
Som zvedavá, ako ten týždeň prebehne. Ešte pred pár dňami (časťami) by sa boli navzájom snáď aj pozabíjali, ale teraz? 😀
Ďakujem za preklad.
Ta scéna s předáváním prstenu byla prostě k popukání. Omyl veřejnosti na sebe nenechal dlouho čekat. 😀
A mrzoutský, samotářský Tom (zřejmě zcela podvědomě) zjišťuje, že ve svém životě potřebuje Billa, ať už v dobrém nebo ve zlém. Jak to bude, se teprve ukáže. 🙂
Děkuji za překlad a těším se na další kapitolku.
Teď jsem opravdu napnutá a zvědavá, co bude dál.Tom sice potřebuje Billa, ale nebude to jednoduchý, to tuším….
Tak se konečně hnuli ledy to jsem zvědava jak to dopadne až se Bill na týden nastěhuje k Tomovi.
"Zemře sám, upoutaný na lůžko a tlustý na Rhode Island. Mohlo to být ještě horší?" 😀 😀 😀 ja viem ,že je Tom nešťastný ale toto je úžasná veta a úžasná celá časť 😀 "Přinesl jsem do tvého života lopatu. "- akože vážne :D? ja sa neviem dosmiať 😀 . Veľmi súrne potrebujem ďalší diel, táto poviedka ma dostala, je skvelý 🙂 ďakujem za preklad
Fúúú tak čakala som všetko ale pusu absolútne ani vo sne:) a bolo to skvelé a vtipné a krásne a teším sa, že sa ľady v Tomovom srdci lámu možno je to tou strašidelnou alergiou na lopaty:) ďakujem za skvelý preklad.