autor: The_poltergeist
Všichni chtějí vzplanout, ale nikdo nechce shořet.
Bill Kaulitz:
Ahoj, mohli bychom se setkat po obědě v knihovně? Vážně si myslím, že bychom si měli zkusit naší prezentaci! Abychom tam jen tak nestáli, protože nebudeme vědět, co dělat 🙂
„Koukej na to,“ zalapal po dechu Tom a s třesoucími se prsty podal mobil Georgovi. „Chce se sejít v knihovně. Můžeš tomu uvěřit?“
„Věř tomu nebo ne, ale ano,“ uchechtl se Georg a vrátil telefon Tomovi, trochu zakroutil hlavou. „Mimochodem… Co je na tom tak špatného? Měl bys bez skuhrání jít.“
Tom se díval do telefonu a zhluboka dýchal. Vážně chtěl jít. A opravdu by tam jít měl. Ale prostě… být s Billem jen tak pro něj bylo divné. Nikdy nevěděl, co říct, a když konečně přišel na něco, co by říct mohl, tak otevřel pusu a nevycházelo z ní nic víc než pištivé zvuky. Bylo to, jako by se něco divného stalo s jeho mozkem pokaždé, když Bill vešel do místnosti.
„My se už ale rozhodli, kdo začne,“ zamručel Tom spíš do telefonu než směrem ke Georgovi. „Já vím, co říkat, on to taky ví. Nemusíme nic zkoušet…“
„Bože, seš do něj zabouchnutej, nebo ne?“ otázal se Georg a uštědřil Tomovi pohlavek. „Možná nemusíte nic zkoušet, ale opravdu bys měl využít téhle příležitosti a strávit s Billem trochu fajn času. Prostě jdi a přestaň se chovat jako zatracenej podivín,“ řekl jasně a Tom věděl, že má pravdu.
Pořád ho to ale nezastavilo v napsání Billovi, kdy podotkl fakt, že to vážně není nutné, protože jsou připravení. Nebo připravení alespoň tak, jak mohli být, protože Tom byl v prezentování vážně špatný. Nesnášel prezentace víc… nesnášel prezentace víc, než když si ráno omylem namočil ponožky.
Bill Kaulitz:
Bill Kaulitz:
Myslím, že bychom měli 😛 Máme jen dvacet minut na prezentaci a ještě jsme si to ani nevyzkoušeli, takže nevíme, jak dlouho nám to bude trvat! 😛
„Rozhodně s ním souhlasím,“ pokýval hlavou Georg, četl Tomovi přes rameno. Tom zaúpěl a odstrčil svého tak otravného kamaráda pryč, aby se nemusel při odpovídání Billovi cítit jako při testu, místo jako u psaní zprávy na Facebook.
„Hej, co píšeš?“ zeptal se Georg a snažil se znovu nahlédnout přes Tomovo rameno, ale ten se od něj stále odvracel. Díky tomu Georg vypadal jako pes, který se snaží chytit vlastní ocas a absolutně se mu to nedaří.
„Co píšeš?“ znovu otravoval.
„Proč tě to zajímá?“ zavrčel Tom, snažil se totiž co nejvíce soustředit na to, co píše. Nebylo to tak jednoduché, když byl tak nervózní a Georg mu rozhodně nepomáhal, když byl tak otravný.
„Proč tě to zajímá?“ zavrčel Tom, snažil se totiž co nejvíce soustředit na to, co píše. Nebylo to tak jednoduché, když byl tak nervózní a Georg mu rozhodně nepomáhal, když byl tak otravný.
„Protože seš idiot, který se vymluví na cokoliv, jen aby se s ním nemusel setkat,“ upozornil Georg. „Vážně… Měl bych ti ten telefon zabavit a odpovědět místo tebe.“
„Jsem si jistý, že by mi to nepřineslo nic dobrého,“ odsekl Tom nazpátek a protočil oči. Chtěl, aby Georg konečně zmlknul a on se mohl soustředit na to, co dělá. Hádání se s Georgem a diskutování s Billem v jednom momentě se zdálo být docela složité.
Tom Trümper:
Ehh… Můžeme to prostě udělat jen přes Facebook?
„To, že píšeš ty, to taky nějak nezachraňuje,“ protestoval Georg po chvíli. Tom se na něj díval zpod přivřených očí. „Nedívej se na mě takhle. Já se ti jen snažím pomoct, Pokud se budeš chovat pořád takhle, tak ho to přestane bavit a ty budeš na nějakou dobu zase sám.“
Tom si skousnul ret, věděl, že to, co Georg řekl, byla docela pravda. Věděl, že pokud bude Billa od sebe pořád odstrkávat, pokud si pořád bude vymýšlet hloupé výmluvy a důvody, proč s ním nebýt, začne ho to pravděpodobně unavovat a vzdá to. Opravdu se toho bál. Bál se tolik, že ho to většinou děsilo k smrti – nemohl to ale kontrolovat. Byl naprosto bezmocný.
„Bože, seš tak nevychovanej,“ řekl a ukázal kamarádovi prostředníček. Georg si povzdychnul.
„Nejsem nevychovanej, jen se to za tebe snažím vyřešit,“ protestoval Georg. Díval se po Tomově telefonu prosebnýma očima. Největší přání, které teď měl, bylo to, aby dostal tu zasranou věc a mohl mít celou situaci pod kontrolou.
Bill Kaulitz:
Uhm… Jak sakra chceš, aby to fungovalo? Oba jsme ve škole, takže bude vypadat hloupě, když si budeme ve stejný knihovně psát přes Facebook místo toho, abychom spolu mluvili tváří v tvář! :p
Bill Kaulitz:
Uhm… Jak sakra chceš, aby to fungovalo? Oba jsme ve škole, takže bude vypadat hloupě, když si budeme ve stejný knihovně psát přes Facebook místo toho, abychom spolu mluvili tváří v tvář! :p
Wow, Bill byl dneska extrémně neodbytný. Dělal Tomovi těžké říct ne. Ale popravdě, Bill měl pravdu – vypadalo by šíleně hloupě, kdyby byli ve stejné místnosti a místo konverzace tváří v tvář měli video chat.
„Kurva, prostě řekni jo,“ Georg téměř vykřikl. Tom usykl, Georg povykoval u jeho levého ucha. Kurva, tak moc to bolelo.
Tom Trümper:
Tom Trümper:
Nemůžeme to prostě udělat takhle?
Bill Kaulitz:
Bill Kaulitz:
Podívej, já vím… vím, jaký máš problém, ale tohle je opravdu důležité… Musíme se ujistit, že jsme plně připravení. Prosím, pro jednou… *psí oči*
„Píše tak, že to vypadá, že ho nenávidím,“ Tom polkl, pocit viny ho udeřil do hrudníku jako obrovská cihla.
„Můžeš ho za to soudit?“ zamumlal Georg. Bylo to ale dostatečně nahlas, aby to Tom pochytil. „I já mám problém, abych pochopil, že seš do něj zamilovanej, když se k němu chováš takhle,“ poukázal. Tomovi spadlo srdce snad až k palcům u nohou, věděl totiž, že má Georg pravdu, pokud nic jiného.
„Kurva,“ zaúpěl Tom, frustrovaně podupával nohou. „Jsem takovej blbec. Mám říct ano, viď?“
„Ano! Pro lásku boží, řekni ano!“ vykřikl Georg. Na chvíli zněl vážně nasraně, ale když se na něj Tom podíval a viděl výraz v jeho tváři, věděl, že není nasraný, ale jen se o Toma bojí. Jako vždy.
„Ano! Pro lásku boží, řekni ano!“ vykřikl Georg. Na chvíli zněl vážně nasraně, ale když se na něj Tom podíval a viděl výraz v jeho tváři, věděl, že není nasraný, ale jen se o Toma bojí. Jako vždy.
Tom se na něj vděčně usmál a začal psát odpověď. Jeho srdce tlouklo tak rychle a silně, že bylo téměř nemožné i dýchat.
Tom Trümper:
Tom Trümper:
Jo, máš pravdu 😛 Omlouvám se! Uvidíme se po obědě 🙂
Bill Kaulitz:
Super!! 😀
„Bezva,“ ušklíbnul se Georg, když mu Tom ukázal zprávu. „Ty máš rande! Můj chlapeček roste…“ popotáhnul. Předstíral, jak ho to dojímalo.
„Není to rande,“ vykřikl Tom, přestože motýlci v jeho podbřišku měli pravděpodobně momentálně párty.
„To teda je,“ řekl Georg. „Budu muset jít, mám schůzku se svým konzultantem. Dej mi vědět, jak rande šlo,“ požádal s úsměvem na rtech, než odešel.
„Není… není to rande,“ zamumlal Tom. Celý obličej měl rudě červený, v těle mu příjemně brnělo. Dobře, kdyby to rande bylo, nevadilo by mu to. Ale počítalo se tak i setkání v knihovně?
„To teda je,“ řekl Georg. „Budu muset jít, mám schůzku se svým konzultantem. Dej mi vědět, jak rande šlo,“ požádal s úsměvem na rtech, než odešel.
„Není… není to rande,“ zamumlal Tom. Celý obličej měl rudě červený, v těle mu příjemně brnělo. Dobře, kdyby to rande bylo, nevadilo by mu to. Ale počítalo se tak i setkání v knihovně?
Jak šel chodbou, došel k závěru, že na tom až tak nezáleží. Pořád se totiž cítil jako malé dítě o Vánocích, které čeká na dárky.
~*~
„Okay, nebuď nervózní,“ řekl Bill podesáté a Tom přikývl. Prokřupnul si krk – dělal to tak vždycky, když se třásl tolik, že si byl jistý, že se podělá.
Nemohl uvěřit tomu, že je s Billem sám. Opravdu, opravdu sám. Už byli o samotě jednou, ale trvalo to jen pár minut, navíc to bylo ve třídě… Tohle bylo trochu jiné. Byli v knihovně a plán byl takový, že alespoň hodinu měli zkoušet jejich prezentaci… Takže pro sebe měli celou hodinu. Tom tomu nemohl uvěřit. Celá zasraná hodina s Billem o samotě. I přesto, že měli pracovat na jejich pitomým úkolu, Tom měl ohledně toho smíšené pocity. Samozřejmě, byl nervózní z toho, jak to půjde, ale zároveň byl nadšený z toho, že to bylo s Billem.
Proč, sakra, neřekl hned na začátku ne?
„Snažím se nebýt,“ zamumlal Tom a zavřel oči. Zkoušel vše – o čem teoreticky věděl – že ho v takové situaci uklidní.
Proč, sakra, neřekl hned na začátku ne?
„Snažím se nebýt,“ zamumlal Tom a zavřel oči. Zkoušel vše – o čem teoreticky věděl – že ho v takové situaci uklidní.
Fakt, že spolupracoval s Billem, mu to neusnadňoval. Vlastně ho to tak moc nervovalo a bylo to tak šíleně těžký. Mluvení před třídou nikdy nezvládal dobře, ale teď se cítil ještě pod větším nátlakem než obvykle. K čertu, tvořil s Billem dvojici. Pokud to posere, nebude to jenom na něm, ale samozřejmě i na Billovi – pokud se tedy nedá dohromady – může to skočit tak, že to Billovi totálně pokazí.
„Pamatuj si, že musíš dýchat a soustřeď se na náš úkol,“ Bill se usmál, snažil se tak Toma uklidnit. „To, co ti vadí, jsou naši spolužáci, viď?“ opatrně se zeptal.
„Jo,“ odpověděl a celý zrudnul. Mohl sotva dýchat, protože Bill se k němu přiblížil. „Vím, že to vypadá divně, ale oni… nutí mě cítit se nepohodlně a pod šíleným nátlakem. Zírají na mě a bojím se toho, že to podělám…“
Bože, nesnášel přiznávat něco takového Billovi. Chtěl, aby ho měl rád, chtěl ho zaujmout, chtěl vypadat v pohodě a uvolněně. Netřeba říkat, že se to nedařilo. Nezáleželo na tom, jak moc chtěl, aby zůstaly tyhle jeho problémy skryté. Věděl, že musí být naprosto upřímný, protože to bylo něco, co pro Billa znamenalo vážně hodně.
„Není to tak úplně divný,“ Bill zakroutil hlavou, pořád se mile usmíval. „Naprosto tomu rozumím, ale abych byl upřímný… nebudou se dívat přímo na tebe. Sakra, někteří z nich se nebudou dívat vůbec.“
Bože, nesnášel přiznávat něco takového Billovi. Chtěl, aby ho měl rád, chtěl ho zaujmout, chtěl vypadat v pohodě a uvolněně. Netřeba říkat, že se to nedařilo. Nezáleželo na tom, jak moc chtěl, aby zůstaly tyhle jeho problémy skryté. Věděl, že musí být naprosto upřímný, protože to bylo něco, co pro Billa znamenalo vážně hodně.
„Není to tak úplně divný,“ Bill zakroutil hlavou, pořád se mile usmíval. „Naprosto tomu rozumím, ale abych byl upřímný… nebudou se dívat přímo na tebe. Sakra, někteří z nich se nebudou dívat vůbec.“
„Oh,“ odpověděl, díval se dolů na svoje dlaně. Cítil se ještě hloupěji než kdy předtím. Blbec.
„Chci tím říct… Je to chemie,“ Bill pokračoval. Najednou vypadal starostlivě, pomyslel si, že mohl Toma zranit. „Nikdo nedává příliš pozor. Pravděpodobně budou sedět a nudit se, nebo budou příliš zaneprázdnění myšlením na svoje vlastní projekty. Myslím… Když má prezentaci někdo jiný, jsem celý nervózní a přemýšlím nad věcma jako ‚Kurva, proč jsem na tohle nepomyslel?‘ nebo ‚Bože, tohle je tak dobrý a já jsem to odfláknul, dostanu špatnou známku.‘, řekl opatrně, téměř nervózně. Položil dlaň na Tomovo rameno, na chvilku ji tam nechal jen tak ležet. Byl to obyčejný dotyk, nikdo jiný by nad tím nepřemýšlel jako nad něčím speciálním, pravděpodobně to bylo jenom uklidňující gesto.
„Chci tím říct… Je to chemie,“ Bill pokračoval. Najednou vypadal starostlivě, pomyslel si, že mohl Toma zranit. „Nikdo nedává příliš pozor. Pravděpodobně budou sedět a nudit se, nebo budou příliš zaneprázdnění myšlením na svoje vlastní projekty. Myslím… Když má prezentaci někdo jiný, jsem celý nervózní a přemýšlím nad věcma jako ‚Kurva, proč jsem na tohle nepomyslel?‘ nebo ‚Bože, tohle je tak dobrý a já jsem to odfláknul, dostanu špatnou známku.‘, řekl opatrně, téměř nervózně. Položil dlaň na Tomovo rameno, na chvilku ji tam nechal jen tak ležet. Byl to obyčejný dotyk, nikdo jiný by nad tím nepřemýšlel jako nad něčím speciálním, pravděpodobně to bylo jenom uklidňující gesto.
Neuklidnilo ho to, ani trochu. Vážil si toho, že Bill vypadal, že se opravdu stará a dával tolik snahy do toho, aby se Tom cítil v pohodě, ale… Když stál tak blízko a takhle se Toma dotýkal, bylo to naprosto opačně. Byl vystresovaný, motala se mu hlava a byl si jistý, že mu srdce vybuchne. Musí to zvládnout dobře. Musí to udělat pro Billa. Bill si to zasloužil. Kvůli Billovi musí ze sebe dostat to nejlepší.
„Nepomůže, když prostě… Já nevím. Když si je představíš nahatý?“ navrhl Bill a trochu se zachichotal. Tom si nemohl pomoct, musel se začít trochu smát Billovu roztomilému výrazu. Jeho tvář svítila, oči se mu třpytily a úsměv usazený na jeho rtech byl ten nejnádhernější, co kdy Tom viděl; ukazoval Billovy dokonale nedokonalé křivé zuby. Připomínal Tomovi dítě, které za sebou mělo první jízdu na horské dráze.
Kdyby na to měl Tom koule, okamžitě by Billa políbil. Bill byl tak… neodolatelný. Tak neodolatelný, že se Tom nemohl ani pohnout, nebyl schopen absolutně nic udělat. V hlavě mu to vůbec nedávalo smysl. Pokud chtěl Billa políbit, proč prostě… proč se prostě nemohl sebrat a udělat to? Proč byl tak neschopný pohybu? Možná by ho Bill odstrčil pryč, možná by mu polibek vrátil. Ale dokud to nezkusí, tak to nezjistí, že?
Tom zakroutil hlavou a vyhnal ten nápad pro teď pryč.
„Jo, protože když si někoho představuješ nahého, tak tě to uklidní,“ snažil se z toho udělat vtip, nedíval se na Billa; ne, protože by si Billa snad představoval totálně nažhaveného a nahého.
„Dobře, tak já nevím,“ zahihňal se Bill a posadil se na desku stolu přímo proti Tomovi. „Nikdy jsem to nemusel dělat… Prostě tam přijdu, mluvím a je to za mnou. Ale možná, když si je představíš nahý, tak se nebudeš cítit tak… vystaveně? Zranitelně?“
Tom si to zkusil představit, opravdu. Zkoušel si představit sám sebe, jak stojí před zbytkem spolužáků. On a Bill byli jediní oblečení, ostatní byli úplně nazí a ano… Ačkoliv to bylo divné, cítil se mnohem jistěji, mnohem bezpečněji. Oni byli v nepříjemné situaci a Tom s Billem byli jediní, kteří měli sílu, kontrolu a nikdo v místnosti jim nemohl ublížit a smát se jim… Protože oni byli ti hlupáci.
Dobře, nebylo tak těžké představit si to, ale věděl, že mu to opravdu moc nepomůže. Věděl, že jakmile budou před třídou stát, bude tak moc nervózní, že nebude ani schopen myslet, natož si někoho představovat nahého.
„Nejsem si jistý,“ zaúpěl Tom. „Ugh, proč musíme mluvit oba dva?“
„Oh. Víš, že by mi nevadilo udělat to sám, ale učitelce Perksové by se to nelíbilo, takže se omlouvám, ale budeš to muset zvládnout. Je to jenom dvacet minut,“ řekl Bill, snažil se znít radostně a optimisticky.
„Jo. Dvacet minut hororu,“ zamručel Tom.
„Klídek,“ řekl Bill téměř šeptem. Zničehonic Tomovi přišlo, že je v místnosti skoro tropické horko a on nemohl přestat koukat na Billa, který se na něj na oplátku díval tak sladce. Ten pohled byl tak sladký, že by se i sněhulák roztál a to nejstudenější srdce na světě zahřálo.
Dlouhé minuty ani jeden z nich nepromluvili. Nemrkali, nehýbali se. Tom sotva dýchal.
„Jo. Dvacet minut hororu,“ zamručel Tom.
„Klídek,“ řekl Bill téměř šeptem. Zničehonic Tomovi přišlo, že je v místnosti skoro tropické horko a on nemohl přestat koukat na Billa, který se na něj na oplátku díval tak sladce. Ten pohled byl tak sladký, že by se i sněhulák roztál a to nejstudenější srdce na světě zahřálo.
Dlouhé minuty ani jeden z nich nepromluvili. Nemrkali, nehýbali se. Tom sotva dýchal.
Byla to úžasná společná chvíle. Moment, se kterým se lidé nadosmrti chlubí, když ho zažijí. Moment, který byl pro dnešní dobu tak samozřejmý. Byla to skvělá příležitost, byla to šance…
Bill vypadal plný nadějí, jemně pohyboval řasami, pohled jeho očí sjel k Tomovým rtům – pouze na okamžik – a poté zpátky k Tomovým očím. Bylo to ještě intenzivnější a Tom upřímně nevěděl, co dělat.
Měl by… měl by dělat něco s rukama? Položit je na Billův úzký pas nebo chytit do dlaní jeho obličej, naklonit se a prostě to udělat? Možná by měl počkat, až se pohne Bill? Protože pokud… pokud Bill chtěl to samé jako Tom, proč to prostě neudělal první? Tolik by to Tomovi zjednodušil.
Chtěl to. Momentálně nebylo na světě nic jiného, co by chtěl víc. Zhluboka se nadechl, podíval se na Billa, který stále před ním seděl, nehýbal se, vysílal jeho směrem jen malý rozkošný úsměv. Tomovo srdce tlouklo tak silně, že ho cítil i v uších. Měl to udělat, měl dát Billovi najevo… Měl mu dát najevo, že je do něj zasraně zamilovaný a rád by věci mezi nimi dál rozvíjel.
Naklonil se dopředu, mrkl jednou, podruhé a pomalu zvedl ruku… Usmál se na druhého chlapce a…
„Teď bychom se měli soustředit,“ řekl Bill zničehonic, vytrhl tak oba z transu, ve kterém až doteď byli.
„Yeah,“ přitakal Tom a energicky pokýval hlavou. Narovnal se, prokřupl si prsty a přistihl se, že zírá opět do podlahy. Cítil se trapně, trochu zahanbeně. Nebyl daleko od slz.
Co se to jenom stalo? Proč Bill…? Nebo si ten celý moment jenom vytvořil ve své hlavě? Čekal jenom na to, až se uklidní? Byl tady vůbec nějaký moment? Říct, že je zmatený, bylo slabé slovo. Cítil se pod psa a naprosto zničený. Možná tady ten moment opravdu byl, ale Tomovi to trvalo příliš dlouho. Zatraceně.
Co se to jenom stalo? Proč Bill…? Nebo si ten celý moment jenom vytvořil ve své hlavě? Čekal jenom na to, až se uklidní? Byl tady vůbec nějaký moment? Říct, že je zmatený, bylo slabé slovo. Cítil se pod psa a naprosto zničený. Možná tady ten moment opravdu byl, ale Tomovi to trvalo příliš dlouho. Zatraceně.
„Okay,“ Bill si odkašlal a vytáhl nějaký divný předmět ze své tašky. „Dejme se do toho! Přísahám bohu, že absolutně netuším, co budeme dělat, pokud to nemá ani dvacet minut…“
„To budeme řešit, až se to opravdu stane,“ zamumlal Tom, a najednou vybuchl smíchy, když konečně rozeznal, co má Bill v ruce. „Je to, co držíš… kuchyňská minutka?“
„Ano?“ odpověděl Bill otázkou, vypadal nejistě. „Řekl jsem si, že musíme přesně stopnout čas a no…“ usmál se a časovač sevřel pevněji.
„Uhm… Nemůžeš na to prostě použít telefon?“ zahihňal se Tom.
Billovy oči se rozšířily, tváře mu lehce zrůžověly. „Já… to mě vlastně nenapadlo,“ potichu se zasmál a minutku schoval.
„To je v pohodě. Myslím, že to můžeme použít,“ řekl Tom. Byl vyděšený z toho, že Billa nepřímo svým způsobem urazil.
„Ne, to je v pohodě,“ zasmál se Bill a uklidil minutku do tašky. „Měli bychom ale začít, už nám nezbývá moc času.“
„Pravda,“ přikývl Tom a vzal si k ruce svoje poznámky. Ruce měl zpocené, klepaly se mu tolik, že papíry málem upustil.
„Jen si pamatuj… nedívají se na tebe a nebudou tě soudit. Zaměř se jen na to, co děláme my,“ řekl Bill. Povzbudivě se usmíval a Tom zvládl jen přikývnout.
„Ne, to je v pohodě,“ zasmál se Bill a uklidil minutku do tašky. „Měli bychom ale začít, už nám nezbývá moc času.“
„Pravda,“ přikývl Tom a vzal si k ruce svoje poznámky. Ruce měl zpocené, klepaly se mu tolik, že papíry málem upustil.
„Jen si pamatuj… nedívají se na tebe a nebudou tě soudit. Zaměř se jen na to, co děláme my,“ řekl Bill. Povzbudivě se usmíval a Tom zvládl jen přikývnout.
Opravdu doufal, že má Bill pravdu.
~*~
„A to je důvod… uhm… to je,“ Tom polknul, zavřel oči. Omdlí. Byl si jistý, že omdlí. „Omlouvám se, já…“
„A to je důvod, proč galvanický článek hraje ve vědě tak důležitou roli,“ skočil do toho Bill. Tom ho chtěl obejmout za to, že zachránil jeho zadek. „A to je vše, co máme, děkujeme.“
Třída nedbale zatleskala a Tom s Billem se šli posadit. Tom byl tak zasraně šťastný, že je to konečně za nimi. Zvládli to. Přežili. Dobře, svým způsobem. Tom koktal a koktal pokaždé, když otevřel pusu, takže nechtěl moc přemýšlet nad tím, jak si vedli – co si učitelka myslela.
Po tom, co další dvojice odvykládala svoji prezentaci, hodina byla rozpuštěna.
Tom si balil svoje věci a přemýšlel, co říct Billovi. Rozhodně by se měl omluvit a poděkovat za to, jak moc mu Bill pomohl. Věděl, že učitelka bude hodnotit i jak mluvili a jak prezentovali. Pokud to měla být pravda i tentokrát, jsou v prdeli.
„Děkuju,“ vyhrknul Tom a Bill se na něj podíval.
„Za co?“ zeptal se Bill zmateně.
„Víš za co. Za trpělivost…“ začal Tom, nebyl si úplně jistý, jak ze sebe všechno dostat. „A omlouvám se, pokud to zkazilo naši známku. Opravdu se omlouvám.“
„Uhm… proč by to mělo zkazit naši známku?“
„Protože jsem to posral, koktal jsem a tak,“ zamumlal Tom, hrál si s rukama. „Omlouvám se. Nevím, proč se to stalo… Já jsem zkoušel myslet na to, že se na mě nedívají, ale znervózňovalo mě to ještě víc.“
„Podívej, nebudu lhát a neřeknu, že to neovlivní naši známku, protože ovlivní,“ řekl Bill, zněl naprosto v pohodě, vůbec ne naštvaně. „Ale tenhle projekt… Je to nějakých dvanáct procent naší celkové známky. Takže pokud dostaneme trojku, tak co? Navíc je to jenom chemie, koho to zajímá?“
„Podívej, nebudu lhát a neřeknu, že to neovlivní naši známku, protože ovlivní,“ řekl Bill, zněl naprosto v pohodě, vůbec ne naštvaně. „Ale tenhle projekt… Je to nějakých dvanáct procent naší celkové známky. Takže pokud dostaneme trojku, tak co? Navíc je to jenom chemie, koho to zajímá?“
Tom byl tak unešen Billovou odpovědí, že nevěděl, co říct. Chtěl ho obejmout. Jo, to bylo to, co chtěl udělat. Poděkovat mu za to, že je ten nejúžasnější člověk, který se kdy procházel po téhle zatracené planetě. Chtěl… chtěl Billa pozvat ven.
„Uhm… nechceš… uhm…“ zkusil, ale nevěděl, jak to říct, jak se zeptat. A jaký důvod by měl použít? Jít ven oslavovat? Jít na kafe? Pil Bill vůbec kafe? Proboha, měl by se v tom rozhodně zlepšit. On jenom…
„Chci co?“ zeptal se Bill jemně. Stál před Tomem, tašku měl přehozenou přes rameno, vypadal, že je připraven odejít.
„Uhm, nic,“ Tom se nadechl. Chtěl uškrtit sám sebe. Co s ním bylo, k čertu, špatně?
„Dooobřeee,“ usmál se Bill. Trochu naklonil hlavu, chtěl vidět, jak Tom vypadá z jiného úhlu.
„Uhm, nic,“ Tom se nadechl. Chtěl uškrtit sám sebe. Co s ním bylo, k čertu, špatně?
„Dooobřeee,“ usmál se Bill. Trochu naklonil hlavu, chtěl vidět, jak Tom vypadá z jiného úhlu.
Tom se usmál, a aniž by věděl, co dělá, rozešel se přímo ke dveřím. Nesnášel každou buňku svého těla za to, jak retardovaný byl.
„Tome?“ zeptal se Bill.
Tom zastavil svoje kroky a pomalu se otočil.
„Nechceš jít někam… Možná jít někam na jídlo?“ zeptal se Bill. „Oslavovat nebo tak něco…“ dodal opatrně.
Tomova mysl křičela ANO. Jeho srdce křičelo ano. Samozřejmě, že chtěl. Tohle bylo jako sen, který se stával skutečností. Bylo to něco, o čem snil tak dlouho, ale když otevřel pusu, to zatracené slovo nechtělo vyjít ven.
„Já se omlouvám… ale slíbil jsem Georgovi, že mu po škole pomůžu… Ale můžeme si později napsat, dobře?“ dostal ze sebe slabým hlasem. Nedíval se na Billa, nechtěl vidět, jestli je smutný… Nebo jestli na něj není naštvaný.
„Okay,“ řekl Bill. Naposledy se na Toma usmál, než odešel ze třídy.
„Já se omlouvám… ale slíbil jsem Georgovi, že mu po škole pomůžu… Ale můžeme si později napsat, dobře?“ dostal ze sebe slabým hlasem. Nedíval se na Billa, nechtěl vidět, jestli je smutný… Nebo jestli na něj není naštvaný.
„Okay,“ řekl Bill. Naposledy se na Toma usmál, než odešel ze třídy.
Tom se zhluboka nadechl a třískl hlavou do dveří. Kurva, co to s ním bylo špatně?!
autor: The_poltergeist
překlad: Catherine
betaread: J :o)
Bill rozhodně zaslouží pochvalu za to, jakou má s Tomem trpělivost. Akorát nechápu proč uhnul, když se Tom konečně odhodlal ho políbit…
Závěr Tom tradičně zbabral. Škoda,že nenašel odvahu vyrazit s Billem někam ven. Nemůžou si pořád jenom psát. Měl by si dát pozor, aby to Billa nakonec nepřestalo bavit.
Díky za překlad
Ten Tom je taková trubka! 😀 Ano, Bill si zaslouží doslova metál, ale jak dlouho to vydrží? Evidentně chce něco víc, než jen rozhovory online. 😉
Děkuji za překlad a těším se na pokračování.
Ouuu, to bylo krááásnééé, ta poslední scéna jako vystřižená z nějakého romantického filmu!:)
Knihovna… Svým způsobem chápu… pokud je Spencer buď nějaký Billův kluk nebo jeho bývalý, který třeba chodí do té školy, nebylo by bezpečné se o něco pokoušet… Taky možná Bill potřebuje něco vyřešit sám v sobě, potřebuje se toho Spencera nějak zbavit a zatím to neudělal a to mu brání s Tomem pokračovat dál, v něčem veřejně…co kdyby, že. Knihovna mě dostala… taková atmosféra tam! Škoda, že se nakonec nic nestalo…
Bože, Tome! Proč to stále komplikuješ?! Proč si pořád vymýšlíš? Georg by tě za to propleskl:D Ten Bill má vážně trpělivost! Obdivuju ho a už už si říkám, kdy mu dojde… Jednou by taky mohl pohár přetéct a jeho by přestalo bavit pořád na něco čekat a randil by s někým jiným… Ale… něco mi na druhou stranu říká, že právě to ho u Toma přitahuje… ta jeho originalita, není prostě jako ostatní kluci, je svůj a i když má jistej problém, je to skvělý kluk! A Bill to podle mě ví! Pořád jsem se ale nedozvěděla, kdo je Spencer?! Myslet si můžu cokoli, ale on může být úplně někdo jiný! Třeba Billa vydírá a on se s ní nemůže rozejít, pokud je to "jeho" kluk, já nevím, cokoliv! Jen ať už o něm aspoň něco vím!
Děkuju za překlad a další díl, opět krásný zážitek!^^
Tom je pako Bill je tak Chápaví jen aby mu nedošla trpělivost.
Po tomto vôbec neviem čo si mám myslieť. Prečo Bill tú pusu odmietol? Mrzí ma, že Tom zase odmietol to rande. som veľmi zvedavá čo to má znamenať.
Překlad je super, Tom už méně….a před Billem smekám…..
Ja pri čítaní prežívam muky…Tom, prosím, už sa konečne rozhýb lebo to mňa aj Billa prestane baviť…ale nie, kecám 😀 určite dočítam. Po tom to dieli mám riadny zmätok….Tom sa odhodlal na bozk a Bill o tom netušil alebo to cielene prerušil ? Ďakujem za preklad a šup šup na ďalší diel 🙂 ♥
Tome, Tome, Tome,….
Je mi strašně líto, jak moc chce Tom něco více, ale pravděpodobně na to všechno ještě není pořádně připravený. Pořád je to ten stejný zmatkář a raději si vymyslí lež, než aby se vzchopil a šel s Billem ven. Je mi to strašně líto. Rve mi srdce to, jak je tohle všechno pro Toma složité. Vím, že to i jej samotného musí trápit, a myslím si, že jen kvůli Billovi, protože jej má tak rád.
Nezbývá mi než se modlit, aby to Billa za chvíli nepřestalo bavit. Doufám, že má ještě kopec trpělivosti!
Tisíceré díky za překlad. 🙂