autor: The_poltergeist
Uvězněn v opačném směru
„Co jsi udělal?!“ vykřikl Georg nevěřícně a vytřeštil oči. Vypadal opravdu nasraně. Choval se, jako kdyby Tom před okamžikem odmítl jeho. „Bill… ten Bill, nad kterým odnepaměti slintáš, tě pozval ven a ty jsi řekl ne?! Prosíím, řekni mi, že jenom špatně slyším!“ křičel. Chytil Toma za ramena a zuřivě s ním třepal, jako kdyby snad mohl změnit realitu.
„Přestaň,“ zaskuhral Tom a odstrčil chlapce od sebe; rozhodně mu to neusnadňoval. „Ano, udělal jsem to. Sakra, nevím, co je se mnou špatně. Chci říct… Téměř jsem ho pozval ven sám, ale pak jsem vycouval. Nemohl jsem to udělat. Doufal jsem, že to udělá on, protože by to bylo o tolik jednodušší. A on to vážně udělal a kurva, co jsem udělal já? Řekl jsem ne. Řekl jsem mu ne. Celý jsem zamrzl a já jenom… já nevím. Nevím, proč jsem to udělal,“ skoro vzlykal. Byl na sebe tak moc naštvaný za to, jaký byl idiot. Byl tak hloupý. Co se to, k čertu, stalo?
Od doby, co opustil třídu, se pořád ptal sám sebe dokola a dokola na tu stejnou otázku. Dosud ho nenapadla žádná logická odpověď. Dobře, možná to bylo proto, že žádná taková odpověď neexistovala. Nebyla tady žádná možnost, jak to vysvětlit, aniž by to znělo kompletně šíleně.
„Opravdu bych ti nejradši uřízl hlavu nožem na máslo,“ prohlásil Georg. Tom v zájmu svého bezpečí o krok ustoupil; pro případ, že by Georga opravdu napadlo udělat něco drastického. „Tome, myslím to vážně. Vím, že máš svoje problémy a respektuju to. Snažím se kolem tebe chovat co nejopatrněji a nejlépe, ale nemůžeš se chovat takhle,“ zvolal Georg, najednou zněl frustrovaněji než Tom, což momentálně hodně vypovídalo.
„Já vím,“ řekl Tom, zadržoval slzy. Nechtěl brečet před Georgem, hlavně ne uprostřed školní chodby. Navíc to, že řekl ne, byla jeho chyba, takže neměl právo brečet. Alespoň to mu momentálně říkala jeho hlava.
„Kurva, kámo, musíš se dát dohromady,“ povzdychl si Georg, jeho hlas byl jemnější než prve. „Život na tebe nepočká, než si dáš dohromady pro a proti, rozhodně ani Bill nebude čekat.“
„Já vím!“ zaúpěl Tom. Dávno tohle věděl. Byl si naprosto vědom toho, že pokud se tomu brzy nepostaví čelem, pravděpodobně promešká svoji šanci. Pokud tedy nějakou měl. Pokud ale bude pořád pokračovat v tomhle svém zatraceně pomalém tempu, Bill to pravděpodobně vzdá a nechá ho být. Kurva, Bill bude pravděpodobně dříve ženatý a mít děti, než Tom vytáhne svoji hlavu ze zadku a odhodlá se.
Všechna slova, co Georg řekl, byla tak bolestivě pravdivá, že to už nemohlo být blíže pravdě, a Tom to dobře věděl. Zatraceně dobře. Opravdu s tím chtěl něco udělat, nechtěl být tak hloupý, chtěl být víc jako… Bill… a Georg. Nechtěl se bát lidí, nechtěl pořád rozebírat věci tak moc do hloubky. Chtěl být jen šťastný, bezstarostný. Chtěl být jako každý jiný teenager, který dělal kraviny, a neobtěžovalo ho to. Proč, kurva, nemohl být taky takový? Proč to bylo uvnitř jeho hlavy tak složité, hrozné a marné?
„Nevím co dělat,“ zašeptal Tom, bál se, že je někdo další uslyší. „Sakra, co mám udělat, abych se těch myšlenek zbavil?“ zasyčel, hluboce dýchal nosem. Cítil, že potřebuje zaječet, vykřiknout, něco rozbít, zranit sám sebe, utrhnout si hlavu… Cokoliv, co tyhle jeho myšlenky pošle pryč.
„Tome, nemyslíš si, že jsem ti na to už dávno odpověděl?“
„Myslím, že to je pravda,“ zamručel a díval se do svojí skříňky. Sám sobě připomínal, aby do ní hlavně nemlátil pěstí. Zlomená ruka jeho smýšlení pravděpodobně nezmění.
„Já… prostě nevím, dobře?“ zamumlal Georg, náhle zněl tak smutně. „Tohle je něco, s čím ti vážně nemůžu pomoct. Bože, opravdu jsem se snažil… Ale myslím si, že opravdu potřebuješ někoho navštívit,“ skousnul si ret a nervózně se na Toma podíval.
Tom polknul. Vidět Georga tak nejistého a slyšet, že uznává prohru a vzdává se, ho donutilo přiznat si, jak špatné to je. Možná opravdu potřeboval za někým zajít. Za někým, kdo zjistí, co stojí za jeho problémy a pomůže mu to zvládnout, protože tohle už bylo hraniční.
„Nicméně… Měl jsi-“ Tom slyšel začátek Georgovy věty, ale zbytek jen proklouznul jeho hlavou, protože si všiml, jak za nimi někdo stojí pouze pár metrů od nich.
Za nimi nebyl nikdo jiný než Bill, který s někým mluvil. S klukem, jehož Tom nejdříve nemohl poznat. Z jeho úhlu, kterým ho viděl, mohl říct, že byl vysoký asi tak jako Bill – což hodně vypovídalo – a měl krátké, do špiček upravené, blonďaté vlasy, vypadal jako typický sportovec. Měl na sobě fotbalový dres, který určitě smrděl, čepici, a jak mohl soudit podle toho, jak se hýbal, když mluvil, byl do sebe hodně zahleděný.
Tom protočil oči. Proč Bill vůbec mluvil s někým takovým? Zíral na něj zpod přivřených očí, snažil se číst v Billově tváři, snažil se přijít na to, o čem spolu mluví.
Bill se zasmál a protočil oči nad čímkoliv, co ten kluk řekl. Tomovi se podlomila kolena a srdce se mu sevřelo. Bill byl tak zatraceně krásný, tak nádherný. Toma nikdy nemohlo unavit zkoumání jeho bezchybné tváře. Jediná věc, co ho momentálně obtěžovala, bylo to, že Bill vypadal spokojeně, jak s tím klukem mluvil. Samozřejmě, nevadilo mu, když byl Bill šťastný… Jenom prostě chtěl, aby byl šťastný s ním.
Tomovi spadlo srdce doslova až k chodidlům, když se ten kluk trochu otočil a odhalil tak svoji identitu. Co to. Proč Bill tak nadšeně mluvil se svým ex, o kterém tvrdil, že ho nenávidí?
„Haló, Země volá Toma,“ Georg téměř zakřičel, lusknul prsty před Tomovým obličejem. Nebyl šťastný, že se mu nedostává jeho pozornosti.
„Co?“ odsekl Tom, stále se díval na Billa. Nebyl schopný odtrhnout svůj pohled pryč.
„Slyšel jsi alespoň něco z toho, co jsem ti říkal?“ zaláteřil Georg, i když odpověď dávno věděl.
„Proč spolu ti dva mluví?“ vyhrkl Tom. Nechtěl to říct tak nahlas, ale zároveň to v sobě nemohl už déle udržet.
Georg otočil hlavu a podíval se na ty dva. „Kdo? Bill a Spencer?“
„Yeah,“ přikývl Tom a sevřel čelist.
„No… chodí spolu na španělštinu…“ odpověděl Georg jednoduše, jako kdyby nechápal, proč si Tom myslí, že je to tak velký problém.
Ale znovu. Příliš lidí nevědělo o Billově a Spencerově společné historii, takže to možná nakonec nebylo tak divné.
„Tome, vážně,“ zasténal Georg, prahnul po pozornosti. „Mohl bys přestat s tím svým děsivým zíráním? Mají společně španělštinu, není to nic, čeho by ses měl bát…“
Tom věnoval Georgovi pouze otrávený pohled a vyplázl na něj jazyk, nevěděl, co říct. Upřímně řečeno, už dávno nevěnoval jejich rozhovoru pozornost. Jediné, na co se dokázal soustředit, byl Bill a jak ho zaujmout, aby měl o něj stále zájem. Jeho myšlenky opět přerušilo bzučení mobilu v kapse. Povzdychl si, telefon vylovil a otevřel novou zprávu. Nebylo to nic důležitého, jen připomínka od mámy, aby nezapomněl vyzvednout z čistírny její oblečení. Když se znovu podíval, něco se změnilo. Bill stále mluvil se Spencerem, ale vypadal rozrušeně a unaveně. Rozhodně mluvili o něčem, co Billa obtěžovalo. Tom si zoufale přál, aby je slyšel. Zatracení studenti a jejich hlasité zvuky, které vydávali.
Bill zakroutil hlavou a Spencer se k němu naklonil, jednou paží ho obejmul. Bill zavřel oči, zběsile pokýval hlavou. Vypadal napjatě a nepohodlně, Tom tam chtěl prostě jen tak přijít a zkusit ho rozveselit.
Když Spencer odešel, Bill se podíval dolů na svoje ruce, oči se mu zalily slzami. Tom stál pořád na svém místě a vážně uvažoval o tom, jestli se k Billovi nepřiblížit. Najednou Bill otočil hlavu a jejich pohledy se setkaly. Bylo to, jako kdyby věděl, že se na něj Tom celou dobu dívá. Tom se opatrně usmál, tvářil se, že ho zdraví nebo že mu říká, že pokud by potřeboval, je tady pro něj.
Pak se ale stala ta nejdivnější věc. Místo toho, aby se Bill usmál nazpátek jako vždy, otočil se a odešel. Tom byl absolutně beze slov a mnohem víc než trochu zmatený. A chudák Georg musel poslouchat další dvě hodiny Tomovo hysterické řečnění.
Když Tom přišel domů, byl úplně mimo. Hlava ho bolela z přehnaného přemýšlení a analyzování a byl tak vyčerpaný. Ten den vše tak moc rozebíral, že si byl naprosto jistý, že jeho hlava musí explodovat, nebo jeho mozek přestane z důvodu vyčerpání kompletně fungovat. Opravdu si chtěl dopřát krátkého šlofíka, místo toho ale otevřel svůj notebook a přihlásil se na Facebook, připraven začít konverzaci s Billem. Musel zjistit, co je špatně, jestli neudělal něco špatně on sám, za což by se měl omluvit.
Byl na něj Bill snad naštvaný, protože odmítl jeho pozvání? Nebo byl jen z něčeho rozrušený, proto mu neoplatil úsměv? Nebo si konečně uvědomil, že Tom nestojí za všechny ty problémy? Možná se dali se Spencerem zpátky dohromady?
Všechny tyhle otázky a ještě mnohem víc procházely Tomovou hlavou celý den a on už to nemohl déle zvládat. Jediná možnost, jak se uklidnit, byla promluvit si o tom s Billem. Kliknul na Billovo jméno, nejistý co napsat. A byl nervózní, tak moc, jako když mu poprvé přišla zpráva od Billa.
Tom Trümper:
Ahoj 🙂
Čekal, prsty klepal do klávesnice, žaludek se mu zhoupl, když viděl, že si Bill zprávu zobrazil. Byl tak moc neklidný, jak čekal na Billovu odpověď.
Ale Bill neodpovídal…
Sám sobě říkal, aby nevyšiloval. Přeci jenom to bylo pět minut a on byl možná jenom moc zaneprázdněný. Znělo to logicky a ani to nebylo nemožné.
O půl hodiny později se Tom už nedokázal ovládat. Věděl, že vypadá uboze a zoufale, ale momentálně ho to nezajímalo. Měl by znovu zkusit, jestli Bill nezapomněl, že mu napsal, když to už bylo třicet minut.
Tom Trümper:
Jsi v pohodě? Vypadal jsi rozrušeně!
Tom zíral do obrazovky poté, co zmáčkl ‚odeslat‘. Ani nemrkal. Nedýchal. Byl tak plný obav, až to doslova bolelo – celé jeho tělo bolelo.
A najednou, bylo to tady – oznámení, jestli Bill zprávu viděl, nebo ne. Viděl ji.
Znovu. Tom seděl, srdce mu v hrudníku tlouklo, hrozilo, že se mu budou po tvářích koulet slzy, jak čekal na odpověď. Uteklo dalších třicet minut a pořád žádná odpověď. Bill mu neodpovídal. Něco se rozhodně dělo.
Tom byl frustrovaný, zavřel svůj notebook a položil ho na podlahu, zavrtal se do přikrývek. Plánoval tak zůstat navždy, byl totálně znechucený sám ze sebe, že všechno zničil.
autor: The_poltergeist
překlad: Catherine
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Že by Billovi už došla trpělivost ? Nedivila bych se, Tom je vážně případ pro psychiatra. Ale možná Bill jenom nemá náladu kvůli Spencerovi. Ti dva mezi sebou mají něco nedořešeného.
Díky za překlad
Takže jsem došli do bodu, kdy to Bill vzdá? Tohle Toma zabije, i když si za to může sám. Ačkoli… věřím, že by na to dostal papír od psychiatra. Ale to nic neřeší.
Já doufám, že spolu ještě dostanou šanci, pokud Tom půjde trochu do sebe.
Děkuji za překlad a nemůžu se dočkat pokračování.
Doufám že to Bill z Tomem nevzdal a Tom něco ze sebou udělá.
Tak tenhle díl jsem zase zhltla jako malinu… Krátký!:D Ale děkuju za překlad moc!
Ou, jsem vážně zvědavá, co mělo znamenat to Billovo chování. Paranoidní Tom to už zase všechno "podělal", nebo si to aspoň myslí. Ale bože, vždyť se přece nic nestalo! Tom, zdá se mi, vážně začíná docházet do bodu, kdy si následky své "neaktivity" osudově uvědumje. Jestli je Bill chápavý, tak mu prostě musí být jasné, že ho Tom taky, jen nemá odvahu, bojí se! A sakra ty, Tome, ať už se v tobě něco konečně zlomí! Já vím, chce to čas, kterého ale nemáš nekonečně, věřím, že něco uděláš!!!
A tohle byla Billova, podle mě, nějaká nedořešená epizoda se Spencerem (emm, konečně se pomalu dozvídám o koho to vlastně jde ;D ) Jinak mám ten pocit, že Bill to musí mít taky ohromně těžké. Nejen že mu to komplikuje Tom (to je ta menší starost, na kterou potřebuje "jen" spoustu trpělivosti), ale taky ten Spencer. Sice jsme se to ještě nedozvěděli, ale Spencer bude oříšek… fuj, představa upoceného fotbalového dresu…xD Hej Bille, držím pěsti… Bych ti poradila se svěřit Tomovi, abyste měli oba jasno, jenže se obávám, že on má co dělat s tebou, natož pak řešit nějakého dalšího člověka… Povídka mě nepřestává bavit!
Ať už je! Středa, středa, středa, středa… juch!:D
Mňa trafí šľak 🙁 vôbec sa Billovi nedivím…a ten Spencer ma pekne serie – nenávidím ho už teraz a to ešte nič neurobil 😀 ! Bábovka Tom bude musieť podniknúť nejaký krok- napríklad pozvať Billa k nim a tam mu predviesť všetky jeho sny :D. Mám taký divný pocit , že kvôli Spencerovi budem v ďalších dieloch nenávidieť aj Billa 😀 ach, život čitatelov je ťažký 🙂 dakujem za preklasd 🙂
Mě ohromně zajímá, co Bill a Spencer mají společného! Proč se spolu tak baví a proč pak Bill ke konci rozhovoru změnil náladu? Co spolu řeší za problém?! Umírám touho to všechno vědět!!!
A Tom je prostě případ sám pro sebe. Je mi jej ohromně líto, doopravdy je, ale ani bych se nedivila, kdyby to Bill vzdal. Jestli se mu Tom doopravdy líbí, jak jej tohle všechno okolo Toma musí doslova ubíjet a nedivila bych se, kdyby už jej to přestalo bavit a nebo mu to začalo ubližovat natolik, že se rozhodl s tím přestat. No a nebo má jednoduše špatný den. Nebo je jen na Toma trochu naštvaný za to odmítnutí a nechce mu napsat nic ošklivého, tak mu dává čas. Těžko říct, může to být cokoli, ale moc bych si přála, aby to kluci nějak napravili. Myslím, že to má v rukou momentálně Tom, a že to je on, kdo by měl udělat momentálně první krok.
Snad se Tom nebude trápit dlouho, chytne odvahu a něco udělá!
Moc děkuji za překlad! 🙂
Všetko už bolo napísané a ja len ďakujem za preklad a čakám čo z toho nakoniec bude. Neviem si predstaviť…
Sakra Tom mal utekať za Billom keď videl, že sa cíti blbo:( a nie čakať zase…