autor: emraud
Tomovi to trvalo nějakou dobu, než se vrátil domů. Georg mu během tří dnů našel pěkný byt a on si jej to ráno šel prohlédnout.
Byt byl jen dvě ulice od kanceláře. Ložnice byla veliká tak akorát pro jednu osobu a jemu na tom stejně nezáleželo. Líbil se mu výhled z okna ložnice a koupelna zapadala do jeho standardů čistoty. Dokonce i když už si zvykl na nepořádek, který Bill vždy v domě udělal, jedna jeho část byla stále bakteriofobní. Z balkonu měl krásný výhled na městský park a bylo to směrem k jeho domu, ačkoliv nebyl schopný jej skutečně vidět.
Bude muset dokoupit nějaký nábytek, ale to mohl udělat později. Byla tam spousta věcí, které bylo třeba připravit, a bylo fajn, že mu Georg pomáhal, a to navzdory skutečnosti, že na něj ohledně toho náhlého stěhování neustále dotíral.
Tom už byl rozhodnutý odejít a nehodlal své rozhodnutí měnit. Zaplatil za byt ihned po prohlídce, zatímco si Georg vedle něj povzdychl.
„Ty toho tak budeš litovat,“ zamumlal Georg, když Tomovi podal klíč od bytu.
„Takhle to bude lepší,“ odpověděl Tom tiše.
Žití o samotě pro něj nikdy nebylo novinkou už ode dne, kdy se rozhodl se nikdy nevrátit domů. Odešel kvůli bolesti, kterou nedokázal se svým otcem snést, a to už dávno. Nyní bude odcházet ze stejného důvodu. Jenže tentokrát to byla láska, která tu bolest přinesla, ne nenávist. Zdálo se, jako by mu ten dům přinášel v jeho životě jen bolest. Nikdy by se tam nevrátil, kdyby věděl, že bude opět zraněný.
Byla to klidná jízda zpátky domů. Až teď si všiml, jak se barvy stromů podél cesty změnily. Listí opadalo na zem a večery začínaly být chladné. Podzim přišel, aniž by si to uvědomil. A Tom se cítil trochu uboze, když jej napadlo, že i toto období přidávalo melancholický efekt k této kapitole jeho života.
Když se konečně dostal domů, byl překvapen známým stříbrným autem před svým domem.
„Selene,“ zamumlal bez dechu, zvedl obočí, zatímco zíral na stříbrné auto.
Okamžitě vystoupil ze dveří a zamířil k domu. Po otevření dveří poskočil nad náhlým kontaktem s jistým černovlasým mužem, který také vyjekl překvapením.
„Šéfe!“ Vykřikl Bill, ruce si přitiskl k hrudi. „Překvapil jsi mě.“
„Ty… co jsi dělal?“ Odpověděl Tom, hruď se mu z toho šoku prudce zvedala a klesala.
„Ehm… otevíral jsem ti dveře,“ odpověděl Bill.
Dredatý muž svraštil obočí a tázavě na něj pohlédl. „Jak jsi věděl, že jsem doma? Tys mě slyšel?“
„Ehm, ne. Vlastně jsem to tak nějak cítil,“ řekl Bill s pokrčením ramen.
Tom si nemohl pomoct a při té myšlence se přikrčil. „Stal se z tebe jasnovidec? To je strašidelné.“
„Je?“ Zamumlal Bill s lehkým zamračením, jak nad tím přemýšlel.
„To je jedno,“ řekl Tom s povzdechem. „Selene-„
„Je v jídelně. Přijela pět minut před tebou.“ Bill se na něj slabě usmál a ustoupil stranou, aby Tom mohl vejít dovnitř. „Řekl jsem jí, aby na tebe prostě počkala.“
Tom si sundal kabát a podal jej Billovi, který už pro něj natahoval ruce.
„Neudělal jsi jí nic, že ne?“ Zeptal se Tom. To bylo to, čeho se ve skutečnosti obával od okamžiku, kdy venku spatřil Selenino auto. Věděl, že Bill Selene od první chvíle nesnášel.
Černovlasý muž jen pokrčil rameny a Tom se zamračil. Bill se zamračil nazpět.
„Nemůžeš mi vyčítat, že ji nemám rád,“ odfrkl si Bill. „Řekla mi ´slečno´.“ Poté nafoukl tváře a dál se mračil na Toma, který se na něj nyní zubil a snažil se potlačit smích.
„To je fuk,“ zavrčel Bill. „Běž. Čeká na tebe.“ Postrčil staršího muže do zad směrem ke kuchyni.
Tom se zhluboka nadechl a rozešel se směrem k jídelně. Najednou se cítil napjatě, když se měl se Selene znovu setkat po tom všem, co viděl v den Gillianina recitálu. Zastavil se u dveří a zíral na ženu, která už stála, aby se s ním přivítala. Jahodově blond vlasy měla svázané do culíku a na sobě měla jednoduché šaty a šátek, což byly pravděpodobně věci z její vlastní oděvní linie, jak v nich Tom poznal její styl.
„Ahoj…“ Pozdravila Selene, šedé oči se jí zaleskly, když se posadila zpátky na židli.
„Ahoj,“ odpověděl Tom a částečně odvrátil pohled. Pohnul se směrem k židli naproti ní a posadil se. „Omlouvám se. Jen jsem se byl na něco podívat. Co tě sem přivádí?“
„Je to tak špatné, navštívit svého ex-manžela?“ Zeptala se a povzdechla si. „Jen jsem ti chtěla poděkovat za podepsání těch papírů.“
„Žádný problém,“ odpověděl Tom. „Už nastal čas nechat to jít.“
„Je mi to líto.“ Zírala na něj těma provinilýma očima, které Tomovi trochu obměkčily srdce.
„Mně taky. Je mi líto, že to nefungovalo.“ Nemohl hodit všechnu vinu na ni, protože věděl, že on sám měl své vlastní nedostatky v jejich vztahu. Byl by si přál, aby mohl vrátit čas a spravit všechno ještě včas, jen kdyby už jeho srdce nevlastnil někdo jiný.
Nastalo rozpačité ticho. Tom už své, nyní ex-manželce, opravdu neměl co říct. A přemýšlel nad jinými věcmi, jako nad přípravou dnešní večeře a podobnými věcmi.
„Jsi v těchto dnech celkem zaneprázdněný, co?“ Řekla a přesunula svůj pohled přes obývací pokoj, kde se nacházeli Bill s Gillian.
Tom následoval její pohled a okamžitě pochopil, co měla na mysli. Cítil, jak mu červená krk. Mohl z obývacího pokoje slyšet pouze jejich tlumené hlasy, a vidět kštici tmavých vlasů, jak se oba bavili ve svém vlastním světě. Pak si odkašlal a červenovláska se otočila zpátky k němu.
„Jo, jsem v jednom kole,“ odpověděl.
„Nevěděla jsem, že jsi na kluky,“ řekla Selene, s úšklebkem na tváři zvedla obočí.
Tom cítil, jak se mu tvář zahřívá rozpaky, ale neodpověděl. Nechtěl to popřít. No, tak trochu. Byla tam jen jedna osoba – jen jeden Bill, pro kterého by se stal gayem.
„Co je to vůbec za člověka?“ Pokračovala Selene. „Před chvílí byl docela hrubý, nejdřív mi práskl dveřmi před nosem.“
„Řekla jsi mu ´slečno´,“ odpověděl Tom suše s úšklebkem. „Prakticky jsi zranila jeho mužské ego.“
„Omluvila jsem se za to,“ odpověděla zamračeně.
Dredatý muž se uchechtl a pobaveně zavrtěl hlavou. „Neboj se. Zapomene na to.“
„Alespoň byl tak laskav, že mi nabídl kafe,“ řekla žena suše.
Tom se opět pouze uchechtl, což mu od Selene vyneslo zachmuřený výraz. Potřásl hlavou a povzdechl si. Byl rád, že Bill udělal jen tohle a nic horšího.
„Rozhodně mě překvapuješ, Tome,“ řekla Selene se zvednutým obočím.
„Já sebe taky,“ odpověděl Tom. Zvedl pohled k jejím šedým očím a usmál se. Než stačil něco říct, Bill najednou vystrčil hlavu a zavolal na něj.
„Ano, Bille?“ Zeptal se Tom a přesunul se k mladšímu muži, který nyní stál u dveří.
„Omlouvám se za vyrušení,“ řekl Bill a zdvořile na ženu kývl, než se obrátil k Tomovi. „Gillian a já jdeme ven. Zničehonic chce koblihy. Chceš taky něco, co ti můžeme přinést?“
„Jen se vrať celý,“ odpověděl Tom. „A vezmi si svetr nebo tak něco. Je tam docela chladno.“
„Nejsem dítě,“ odpověděl mladší muž s našpulenými rty, až se Tom uchechtl. „Můžu si vzít tvůj kabát?“ Zeptal se se štěněčím pohledem. „Šéfe, prosím?“ Zamrkal hustýma řasama a ještě více povystrčil spodní ret, pro efekt.
Tom jen obrátil oči v sloup a odfrkl si. „Fajn.“ Nebylo to tak, že by na něj to špulení rtů snad fungovalo. Bylo jen zbytečné stěžovat si na určitý kabát – JEHO kabát, mimochodem. Prostě věděl, že jej Bill nepřestane otravovat, a i kdyby řekl ne, udělal by cokoliv, aby dostal to, co chce. Stejně už měl ten kabát s sebou.
Mladší muž se široce usmál, než se otočil a zavolal na svou dceru, aby si pospíšila. Netrvalo dlouho, a Gillian přišla za Tomem ve svém modrém, pleteném svetru.
„Taťko Tomi, chceš čokoládové koblihy, anebo jahodové jako táta?“ Zeptala se, jako by to byla velmi vážná otázka, na kterou Tom musel odpovědět.
„Jahodové, prosím,“ řekl Tom s úsměvem, než si k ní poklekl. „Nedovol tátovi, aby si koupil cokoliv s jablky, okay?“
Holčička se zahihňala a přikývla. „Okay.“
„Zlatíčko, jdeme!“ Zavolal Bill ode dveří.
Tom holčičku objal a dal jí pusu na tvář, než ji pustil.
„Uvidíme se později, taťko Tomi!“ Vykřikla Gillian s širokým úsměvem a rozběhla se ke dveřím, kde na ni čekal Bill.
„Sluší ti to.“
Tom se otočil k Selene, která se na něj nyní usmívala a lehce ušklíbala, zatímco popíjela svou kávu.
„Co?“
„Být otcem,“ odpověděla Selene. Položila šálek na stůl a vstala. „Co to je s tím ´žádná jablka´?“
Tom se náhle uchechtl a zavrtěl hlavou při vzpomínce na nedávný incident. „To Bill. Není přesvědčený o tom, že je na ně alergický.“ Znovu se zasmál, když si vzpomněl na Billův výraz, zatímco si stěžoval na neustále svědění zad po snězení jablečného koláče.
„No, to bylo něco, hm?“ Řekla Selene a přerušila tak jeho myšlenky. Sledovala, jak spolu ti tři spolupracovali, a nebylo pochyb o tom, že mezi nimi bylo něco speciálního. Na okamžik to bylo, jako by se náhle ocitli v úplně jiném světě, kde je mohla sledovat jen přes okno. A bylo to poprvé, co Toma viděla chovat se tak něžně. Samozřejmě, že byl sladký, když bývali spolu, ale tahle jeho stránka pro ni byla opravdu nová. Otočila se k dredatému muži čelem a usmála se. „Opravdu zajímavé.“
„Je to můj spolupracovník, pokud jsi neslyšela,“ odpověděl Tom spíše obranně.
„Jo, já vím.“ Selene vstala a postavila se vedle něj, než jej chytla za ruce. „Ale je tam něco speciálního na způsobu, jakým ti říká ´šéfe´. Je v tom tolik lásky a respektu, nemyslíš?“
Tom si odfrkl a ruce jí stiskl. Jak si přál, aby těm slovům mohl plně věřit. „Jak myslíš. Vidím, že pořád ještě čteš románky,“ poškádlil ji.
Selene se zasmála. „Nemůžu si pomoct. Miluju kýýýč…“ Najednou zazvonil telefon a červenovláska jej vytáhla z kabelky a přečetla si zprávu, než se s lehkým úsměvem otočila k Tomovi. Pak ho poplácala po paži a lehce mu ji stiskla. „Musím už jít.“
„Dobře. Půjdu tě vyprovodit.“
Společně mlčky vyšli z domu, dokud nedorazili k jejímu autu. Tom mohl bez svého kabátu cítit na kůži chladný odpolední vánek.
„Jen abys věděl,“ řekla Selene, než otevřela dveře auta. „Taky žiju s jiným mužem.“
„Já vím,“ odpověděl Tom s náznakem úsměvu. „Můžu ti jen popřát hodně štěstí.“
„Omlouvám se,“ zamumlala Selene, „a děkuju.“
„Taky děkuju,“ zamumlal dredatý muž.
Kývla na něj a nastoupila do auta. Ale než zavřela dveře, ohlédla se na Toma a její šedé oči se spojily s jeho tmavě hnědýma.
„Tome,“ řekla tichým hlasem, ale dost hlasitě na to, aby ji Tom mohl slyšet. „Nepouštěj se svého štěstí, ano?“
Tom na ni chvíli zíral, jak se snažil zpracovat to, co mu právě řekla. Selene mu věnovala slabý úsměv a zabouchla dveře. Stál tam a díval se, jak odjíždí, zatímco o těch slovech uvažoval. Jak ho mohl nepustit, když na prvním místě ani nebylo v jeho sevření?
***
Kolem bylo příšerné ticho s výjimkou ťukání Tomových prstů na klávesnici jeho laptopu. Seděl sám v obývacím pokoji po půlnoci, a dokončoval několik hlášení a prezentací pro následujících pár dní v práci. Jahodové koblihy vedle laptopu, které mu Bill nabídl více než před hodinou, byly stále nedotčené.
Najednou zazvonil telefon, až Tom překvapením poskočil na místě. Podrážděně zamumlal něco nesrozumitelného, než telefon popadl. Kdo mohl sakra volat v tuhle hodinu?
„Haló?“ Zamumlal.
Ticho.
„Haló…?“ Řekl Tom trochu hlasitěji, jeho podráždění se začalo zvyšovat.
Trvalo ještě několik vteřin, než Tom zaslechl známý hlas. „Tome…“
Dredatý muž ztuhl, když uslyšel hlas svého otce. Sevřel čelist a nervózně polkl, nejistý, co má dělat. Neslyšel od svého otce nic už věky, a bylo pro něj prostě trapné mluvit s ním náhle po telefonu uprostřed noci.
„Ahoj…“ zamumlal na odpověď.
„Bill už spí?“
Tom si povzdechl. „Ano. Poslal jsem ho spát. Bolela ho hlava.“
„Je dobře, že tě poslechl. Obvykle nikoho neposlouchá.“
Tom se pomalu uvolnil a usmál se. „Naučil jsem se, jak mu vyhrožovat.“
Starší muž se rozesmál, což Toma přinutilo se také lehce uchechtnout, než následovalo další rozpačité ticho. Tom neslyšel smích svého otce už věčnost a nevěděl, jak navázat konverzaci s člověkem, kterého dříve nejvíce nenáviděl. Zmínka o Billovi nějak zlehčila náladu.
„Jak to, že nikdy nevím, kdy voláš?“ Zeptal se Tom a konečně tak prolomil ticho.
„Vždycky to zvedá Bill. Volám pozdě v noci. Nejspíš jsi už vždycky nahoře a spíš.“
„Aha.“
„Vždycky volám… Jen abych se ujistil, že dům ještě stojí.“
„Pak jsi je tady neměl nechávat, když víš, jaký Bill je,“ odpověděl Tom se zvednutým obočím.
„Ach, já přesně vím, jaký Bill je. Říká mi daleko víc věcí než svému bratrovi, protože ví, že Gustav by mu akorát vynadal a choval by se k němu jako k dítěti.“
„Jo. Gustav mi něco takového říkal. Před několika týdny se tady stavil i s rodinou.“
„Slyšel jsem. Bill byl vždy na někom závislý. Jsem rád, že se o ně staráš.“
Není to tak, jako bych s tím snad úplně souhlasil, pomyslel si Tom. Nikdy se k tomu neupsal. Ale jak ubíhal čas, věci se změnily a nebylo nic, co by si užíval víc, než byla péče o tyto dva lidi, se kterými žil pod jednou střechou.
„Často o tobě mluví, věděl jsi to?“
Z toho Tomovi poskočilo srdce, ale nechtěl si vytvářet falešné domněnky. „A co, stěžuje si na mě hodně?“
„To taky. A taky mluví o tom, co všechno děláš v domě. Ale pak tě většinou hodně chválí.“
„O-opravdu?“ Bylo dobře, že byl v tu chvíli sám. Nechtěl, aby ho někdo viděl, jak se právě teď červenal.
„Stále je zmatený z toho, jak ses proboha stal mým synem a já tvým otcem.“ Starší muž se uchechtl.
„Já to taky nevím,“ řekl Tom nonšalantně. Stále se cítil nepříjemně, když měl diskutovat o věcech vztahujících se k jeho rodině.
Gordon si povzdechl. „To proto, že jsi spíše po mámě.“
Zmínka o mámě zastihla Toma nepřipraveného. Napjal se a rukou sevřel telefon pevněji. Tohle byla ta poslední věc, o které chtěl kdy mluvit. Proč mu musel zkazit náladu?
„Tome…“
„Nechci o tom mluvit.“ Tak strašně moc chtěl právě teď zavěsit, ale nedokázal přimět svou ruku, aby to udělala. Pokusil se polknout žluč, která se mu hromadila v krku, zatímco telefon v tom náhlém napětí sevřel ještě pevněji.
„Byla to i moje ztráta. Moc jsem tvou matku miloval.“
„Nechal jsi ji odejít. Přinutil jsi ji odejít a ani ses ji nepokusil přivést zpátky,“ odpověděl Tom, vzteky zatínal zuby. Vstal a začínal přecházet sem a tam, jak se snažil uklidnit si nervy. „Nechal jsi ji zemřít,“ zasyčel hlasitěji, než měl v úmyslu. Cítil, jak se v tu chvíli chvěje. „Zabil jsi ji.“
Všechen ten vztek a bolest, které celé ty roky potlačoval, se náhle dostaly na povrch. Jeho matka odešla bez jediného slova. Poslední věc, kterou mu dala, byla obvyklá pusa na dobrou noc a ukolébavka, kterou slýchával každý večer. Nikdy přesně nevěděl, proč odešla, s výjimkou hádky s Gordonem té noci, kdy jejich hlasy dosáhly až do jeho pokoje. Poslední věc, kterou slyšel, bylo prásknutí dveřmi.
Gordon se o tom nikdy neopovážil mluvit. Mluvit o ní. Tom si myslel, že to byla jen jedna z těch obvyklých hádek, které v těch dnech mívali, a že se jeho matka nakonec vrátí. Nikdy se už živá nevrátila.
Uslyšel, jak si Gordon povzdechl a řekl, „Nikdy jsem ji nechtěl nechat jít.“
„Na to ti seru!“ Vykřikl Tom. „Kdybys to nikdy nechtěl, pak by tady stále byla!“ Pevně zavřel oči a stiskl si kořen nosu, jak se snažil sám sebe ovládnout, aby se nezhroutil. Poslední věc, kterou chtěl, bylo, aby se v tom okamžiku rozbrečel. Nechtěl se cítit ještě víc jako slaboch. Cítil, jak se mu chvěje spodní ret, a tak se do něj kousal, dokud neucítil palčivou, železitou příchuť krve.
„Alespoň mě nech to vysvě-„
„Jako by mě to snad, kurva, zajímalo,“ přerušil ho Tom. „Mámu by to zpátky nepřivedlo.“ V tu chvíli jej oči nakonec zradily a po tváři mu začaly stékat slzy. Zuřivě je setřel rukou.
„Promiň, ale musím jít.“ Nechtěl už od Gordona cokoliv slyšet. Aniž by čekal na odpověď, zavěsil a telefon odhodil na pohovku, kde se odrazil a dopadl na zem.
V tu chvíli si uvědomil, že Bill stojí u vstupu do místnosti a hledí na něj s nečitelným výrazem ve tváři.
„Co tady děláš?“ Zeptal se Tom, v jeho hlase byl stále ještě slyšet náznak hněvu. „Máš spát.“ Nechtěl, aby ho někdo takhle viděl. Zvláště ne Bill.
„Vy dva byste si měli promluvit,“ odpověděl mladší muž, jeho otázku zcela ignoroval. Pohnul se směrem k pohovce a zvedl ze země telefon, který umístil zpátky do držáku. Pak pohlédl zpátky na Toma starostlivým pohledem. „Nemůžeš se tomu problému vyhýbat věčně, Tome.“
Tome. Věděl, že kdykoliv Bill mluvil vážně, použil přitom jeho jméno namísto titulu. To ho rozčilovalo, jako kdyby byl kárán někým starším.
„Není tady o čem mluvit,“ ušklíbl se Tom.
„Chováš se jako idiot,“ řekl Bill a zkřížil si ruce na prsou. „Nebyla to jen tvoje ztráta, víš?“
„Neopovažuj se o tom takhle mluvit, když o tom vůbec nic nevíš!“ Zavrčel Tom, zatímco na černovlasého muže zíral. Bill nevypadal zaskočeně, držel jejich pohledy spojené.
„Nevím všechno, ale něco málo jo, Tome,“ řekl Bill. „A vím, že Gordon tu ztrátu cítil taky.“
„To nevíš,“ odvětil dredatý muž, jeho vztek se opět stupňoval.
„Ano, vím,“ řekl mladší muž a nelibě přitom zaskřípal zuby. „Vím to, protože jsem to viděl, zatímco ty na druhé straně ses za celá ta léta nikdy neodvážil otevřít oči a postavit se tomu čelem.“
Tom vzteky sevřel čelist. Za ten pohled, který mu Bill dával, ho chtěl prostě praštit, ale nemohl.
„To není tvoje věc,“ vyprskl nazpět, „ty seš jen můj zasraný podřízený!“
To poslední prohlášení Billa konečně zasáhlo a jeho tvář se zkroutila, jak o krok ustoupil. Tom si uvědomil, co to řekl, ale už bylo pozdě. Ublížil Billovi. Znovu.
Billovi se těžce zvedal hrudník, jak se snažil ovládnout své emoce. Zaťal zuby a polkl knedlík v krku, než si povzdechl a poraženě svěsil ramena.
„Jen tvůj zasraný podřízený, jo?“ Zahučel. Po tváři mu stekla slza a on se kousl do rtu. Další slzy následovaly a Bill je zuřivě otíral zápěstím. „Jen zasraný podřízený. Chápu.“
Tomovi se lámalo srdce při pohledu na Billa v slzách, protože věděl, že to způsobil on. Proč sakra musel vyslovit něco takového?
„Bille… já-„
„To je fuk, Tome,“ odpověděl černovlasý muž. Otočil hlavu ke straně a zavřel oči. Dál si okusoval spodní ret a povzdechl si, než se znovu setkal s očima dredatého muže. „Ty mě opravdu nenávidíš, co?“ Zeptal se.
„Neřekl jsem-„
„Nevidím důvod, proč ne. Stejně jsme zatraceně naprosté protiklady, že? Příliš daleko od sebe.“
No, jo. S tím Tom musel souhlasit. Byli protiklady. Ale protiklady se přitahují, nebo ne? Alespoň tak to bylo pro Toma. Přiblížil se k mladšímu muži blíž, chtěl se natáhnout a vzít jej do náručí. „Bille, já-„
„Ne,“ přerušil ho Bill a zvedl ruku, aby ho zarazil. „To je v pohodě. Už je mi to všechno jasné.“
„Nechal bys mě to prosím-„
„Jako by mě to snad, kurva, zajímalo,“ odsekl Bill s mírným sarkasmem, citoval tak Tomovo dřívější prohlášení.
„Ty…“ zasyčel Tom, „nezopakoval jsi právě teď moje dřívější slova.“
„Aspoň teď víš, jak se Gordon cítil,“ prskl Bill nazpět. „Jaké to je, být ignorován, co?“ Sledoval, jak na něj Tom zírá a pak mu věnoval zuřivý pohled. Tak strašně moc chtěl dredatého muže srazit k zemi a vtlouct do něj trochu zdravého rozumu, ale nechtěl vyvolat rozruch a vzbudit Gillian. A Tom mu svými slovy opravdu ublížil. Věděl, že on sám je taky tvrdohlavý, ale Tom to potřeboval. Zasloužil si to.
Bill se zhluboka nadechl a přejel si rukou přes obličej, aby si otřel své vlhké tváře, ačkoliv se nové slzy objevovaly i nadále. „Jen bych si přál, abys nemusel předstírat, jak jsi milý,“ zamumlal, vypadal i zněl přitom ublíženě. Omotal si ruce kolem pasu a popotáhl. „Jen abys věděl, jsi pro mě víc než jen můj ´šéf´.“ Ruce si omotal kolem pasu a popotáhl. „Záleží mi na tom, protože Gordon je pro mě jako otec a ty… Ty jsi kamarád, na kterém mi opravdu, opravdu záleží.“ Věnoval mu smutný úsměv, který napůl vypadal jako grimasa. „Hádám, že jsem všechno špatně pochopil. Přece jen, já jsem tady ten zasraný psychouš.“
Tom sebou při jeho slovech cuknul, jak se mu zabodly přímo do srdce. Tentokrát to rozhodně podělal. To poslední, co kdy chtěl, bylo hádat se s Billem a ublížit mu.
„Mohl jsi prostě odejít, když jsme tak moc posrali ten tvůj zatraceně ´dokonalý´ život,“ procedil skrz zuby Bill.
A to bylo ono. „No, hádej co?“ Odsekl Tom zpátky. „Odcházím. Už je mi z toho všeho špatně. Je mi z vás špatně!“ Věděl, že to je lež. Ale nemohl si pomoct, protože vztek vítězil nad jeho logikou.
„No, mně už je z těch tvých keců taky špatně!“ Vykřikl Bill.
„Pak jsme si kvit,“ odpověděl dredatý muž. Prošel kolem Billa a vykráčel z místnosti. Jak se mohlo všechno takhle posrat?
Spěšně vyběhl nahoru a zavřel za sebou dveře. Nechtěl, aby vzbudil Gillian a ona pak viděla svého otce brečet – což byla jeho chyba. Padl na postel a stočil se do klubíčka, pěstmi si zatlačil proti očím a snažil se je přimět, aby už nevypouštěly žádné další slzy.
V obývacím pokoji Bill seděl na podlaze, objímal si kolena a tiše plakal.
autor: emraud
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Klucíí..sakra,tohle přece vůbec nebylo nutné…jsem zvědavá,jestli se takto rozhádaní rozejdou…ať jim to usmiřování netrvá dlouho,jsou spolu tak sladcí…děkuji moc za kapitolu 😉
To přehnali oba a Tom ještě odchází.
Tak tohle byl mazec…..
🙁 🙁 🙁 🙁
Tyhle citově vypjaté hádky znám bohužel až moc dobře, a stejně jako Tom občas použiji slova, které tak nemyslím a druhé osobě strašně ublížím. Je mi to TAK líto! Oba dva se mají strašně moc rádi, ale Bill Toma zrovna našel ve slabé chvilce, což byl kámen úrazu. Tom se rozjel a Billovi šíleně ublížil, ačkoli vím, že ani jedno ošklivé slovo, co řekl, nemyslel vážně. Bohužel, škoda se už stala a teď nezbývá než doufat, že si Tom brzy uvědomí, že to podělal, spolkne hrdost, napochoduje k Billovi, vezme jej do náruče a bude se mu omlouvat. Nebo je mi jedno, jak to bude, ale hlavně ať se už usmíří. Je mi těch dvou líto, protože se oba dva moc trápí a úplně zbytečně!
Moc děkuji za překlad tohohle bolestivého dílu! Snad to bude příště lepší!
Děkuji, Zuzu! ♥♥♥
Tak hezky ta kapitola začala, a zase je to v háji. Je cítit, že je mezi nimi napětí a podle toho to taky vypadá. Jsem zvědavá, jestli na to stěhování dojde.
Děkuji za překlad a těším se na pokračování.
Mne je to tak strašne ľúto. Dúfam, že si to vysvetlia čím skôr. Nechcem aby Tom odišiel:(