autor: emraud
Noc byla tmavá a ulice téměř prázdné až na několik otevřených provozoven a lidí mířících buď do barů, nebo rovnou domů. Měsíc se schoval za tmavými mraky. Tom ničemu z toho nevěnoval pozornost, ani mu na tom nezáleželo, zatímco se řítil nocí za volantem své obrovské černé Escalady. Mohl slyšet pouze zvuk svého vlastního srdce, které mu divoce bušilo, zatímco jel tak rychle, jak jen to šlo, do svého starého domu.
Byl to už téměř měsíc ode dne, kdy odešel, a Tom si stále ještě zvykal na to, že žije opět sám. Nebylo snadné vklouznout zpět do své staré rutiny. Ticho v domě a více volného času bylo nejdříve uklidňující, ale po čase začalo být únavné nemít spoustu věcí na práci.
Bill a Gillian mu během prvního týdne neustále volali a on byl více než šťastný, že slyšel jejich hlasy a mohl s nimi mluvit. Hašteření s Billem a sladké rozhovory s jeho holčičkou jako obvykle nikdy nebyly příjemnější. Georg býval svědkem těch chvil a často jej navštěvoval, aby mu dělal společnost.
Tom si vždy užíval společnost svého nejlepšího přítele, až na to, že jej pokaždé otravovalo, když přišlo téma jeho odchodu a jeho milostného života. Mohl přísahat, že Georg není gay, ale to, jak na něj neustále dotíral, způsobovalo, že se po většinu času choval úplně jako holka.
„Neměl jsi odejít, víš?“ Řekl Georg a napil se svého piva.
„Řekl jsi mi to už tisíckrát,“ odpověděl Tom.
„Protože mě neposloucháš, idiote,“ zamračil se Georg. „Mohl jsi mu prostě říct o svých citech a-„
„Přátelství zničeno.“
„Jdi do prdele s přátelstvím.“ Georg po něm hodil arašíd. „Já bych na tebe takhle netlačil, kdybych nevěděl, že to nestojí za to, abys to risknul.“ Pak po dredatém muži hodil polštář, který Tom rychle chytil.
„Kdyby tohle byla bitva – což je, obrazně – tak jsi byl jen malý krůček od vítězství. Nemůžu uvěřit, že bys o několik kroků ustoupil, jen abys přenechal výhru soupeři.“
Možná to za to riziko stálo, pomyslel si Tom. Už to pro něj bylo vyčerpávající; neustále popírat a ignorovat city, které prostě nemizely, dokonce ani se vzdáleností, kterou se mezi ně usilovně snažil vložit. Neustále se udržoval zaneprázdněný a vyhýbal se jim, aby si zvykli na jeho nepřítomnost, i obráceně, bez ohledu na to, jak moc jej to bolelo. Jak jen si přál, aby bylo tak jednoduché vyznat se ze svých citů.
Bill a Gillian se nejspíš přizpůsobovali dobře, protože se telefonáty, které obvykle probíhaly každý den, pomalu vytrácely. Andreas je nyní navštěvoval čím dál častěji a Tom na základě Gillianiných příběhů o jeho návštěvách věřil, že si na jeho přítomnost už zvykla.
Ale hovor, který obdržel od Gillian jen před pár minutami, způsobil, že začal být zběsilý, jak se holčičce chvěl hlas a vystrašeně blábolila.
„Taťko, prosím, přijď domů… S tatínkem je něco špatně…“
Aniž by otálel jedinou vteřinu, Tom popadl bundu, peněženku a klíče a odjel, nestaral se, že je ještě v pyžamu a pantoflích. Jeho srdce a mysl závodily, když se mu v uších ozýval Gillianin hlas, a hlavou mu probíhala myšlenka na to, že se s Billem něco děje.
Trvalo mu deset trýznivých minut, než konečně dorazil zpátky do domu. Doslova z obrovského auta vyskočil a okamžitě se rozešel k domu.
„Taťko Tomi!“ Vykřikla Gillian a běžela k němu, z očí se jí kutálely slzy.
Tom poklekl a pevně ji objal. Tak moc ji postrádal, že ji nechtěl pustit. Přesto tady byly důležitější věci, a tak se odtáhl a pohlédl na svou plačící princeznu.
„Tatínek se chová divně, taťko… Zastav ho, prosím…“
„Kde je?“ Zeptal se, když jí rukou otřel mokré tváře.
„V kuchyni,“ řekla holčička se škytnutím. „Uklízí.“
„On… uklízí…?“ Tom zmateně zvedl obočí.
Gillian přikývla. „Od včerejška nepřestal…“
Tak to bylo opravdu, opravdu divné. Bill domácí práce nesnášel. Opravdu je nenáviděl. Pořád si stěžoval a dělal vše jen napůl, když se Tom nedíval.
„Bille!“ Zvolal Tom, když vstal a vyrazil směrem ke kuchyni. Gillian následovala těsně za ním a stále vzlykala.
Dredatý muž zalapal po dechu, když konečně vešel do kuchyně, která byla brilantně bez poskvrnky a organizovaná. Všechno bylo prostě… čisté – až příliš čisté, dokonce i na jeho vkus.
Jeho pohled poté padl na černovlasého muže, polonahého jako obvykle, klečícího na zemi s hadrem v ruce, zatímco drhnul nezdolnou skvrnu na podlaze. Jeho bledá pleť se leskla potem a Tom slyšel jeho trhaný dech. Okamžitě k němu přišel a chytil ho za zápěstí, až sebou Bill trhl a hadr mu vypadl z ruky.
„Bille,“ zamumlal Tom, plný obav, „Bille, to stačí. Žádný flek tam není.“
Nezdálo se, že by jej mladší muž slyšel. Jeho tvář zůstala skrytá za závojem černých vlasů a odmítal se na něj podívat. Otřel si z čela studený pot a pokusil se vstát, nohy se mu při tom třásly. Tichým hlasem mumlal nějaká slova, kterým Tom nerozuměl.
Jakmile vstal, Tom jej přidržoval kolem pasu. Billova kůže byla na dotek horká a tváře měl zrudlé, když mu Tom odhrnul vlasy z obličeje. Bill se pokusil odkráčet, ale okamžitě se mu podlomila kolena. Kdyby jej Tom nedržel, už by byl na zemi. Dredatý muž jej přidržel a jeho štíhlé tělo se o něj těžce opřelo.
„No tak, Bille. Máš horečku,“ řekl Tom a chytil jej rukou pod koleny, aby si ho zvedl do náruče. Mladší muž místo odpovědi jen zasténal, příliš unavený, aby cokoliv řekl. Celé tělo měl horké, a přesto se začal v Tomově náruči třást.
„Tati…“ Zakňučela Gillian, když následovala dredatého muže do jejich pokoje.
Tom položil Billa na postel a na chvíli zmizel, zatímco si Gillian vylezla na postel a klekla si vedle svého otce, držela ho za ruku a pokračovala v pláči. Dredatý muž se vrátil s lavorem se studenou vodou a žínkou a vše položil na zem vedle postele. Z kapsy kalhot vytáhl teploměr a dal ho mladšímu muži do podpaží.
„Jedl tatínek něco, princezno?“ Zeptal se Tom.
Holčička zavrtěla hlavou a škytla. „Nejedl celý den… Táta si mě celý den nevšímal.“ Zakňučela a snažila se setřít si z tváří slzy. „Ani se nedotkl těstovin od May…“
Tom zavrčel a nesouhlasně zavrtěl hlavou, než začal Billa vlhkým ručníkem směrem od obličeje omývat.
„Idiote,“ zabručel si Tom pod vousy, když zíral na Billův zmítající se výraz v obličeji.
Billovy bledé, suché rty se zachvěly a těžce vydechl. Občas zasténal a zaskučel a pokoušel se promluvit, ale jeho slova byla chaotická.
Tom se pohyboval dál od ramen mladšího muže dolů, na jeho hruď a břicho, velmi se snažil, alby jej nerozptýlil inkoust na jeho boku a také černá hvězda o kousek níž. Opatrně mu sundal kalhoty a jemně mu omyl také nohy a chodidla, než jej zabalil do deky.
„38 stupňů Celsia,“ zamumlal Tom, když zkontroloval teploměr. Poté umístil vlhký ručník na Billovo čelo a chvíli jej sledoval. Nemohl si pomoct, ale měl strach, protože věděl, že Bill není ten typ, který by býval často nemocný, navzdory jeho lehké váze. Hřbetem ruky mu přejel po tváři a jemně hladil tu horkou kůži.
„Bude tatínek v pořádku?“ Zeptala se Gillian. Oči měla oteklé a rudé a tváře červené. Plakala už zřejmě bůhvíjak dlouho.
Tom se na ni slabě usmál a přikývl. „Neboj se. Tatínek bude v pořádku.“ Pak k ní natáhl ruku. „Pojď, zlatíčko. Taky si musíš odpočinout.“
„Ale já chci hlídat tátu,“ odpověděla holčička, znovu škytla a popotáhla.
„Já tátu pohlídám. Ty půjdeš spát. Pojď.“ Tom k ní přišel a zvedl ji do náruče. Holčička trochu zakňourala, ale zmlkla, když starší muž stiskl rty do tenké linky a dal jí varovný pohled.
„Tatínek by na mě byl naštvaný, kdybych tě nedal spát,“ řekl Tom. „Měli bychom v obývacím pokoji postavit pevnost?“
Holčička se pousmála a přikývla. „Okay…“
Tom počkal, až Gillian usne, než z pevnosti vyklouzl a vrátil se zkontrolovat Billa. Holčička už byla unavená a usnula téměř v okamžiku, kdy si lehla na Tomem vytvořenou postel.
Bill byl na dotek stále horký a Tom rozdrtil prášek a smíchal ho na lžíci s vodou. Bill se při tom málem zadusil, ale Tom do něj téměř násilím dostal sklenici vody, aby to vše zapil.
„Co sis, sakra, myslel, že děláš?“ Zamumlal Tom, když mladšímu muži otřel ústa a bradu, kam mu steklo trochu vody.
Bill hluboce svraštil obočí a zakňučel, jako kdyby byl v bolestech. Tomovi se sevřelo srdce, když sledoval jeho výraz, a naklonil se blíž, aby mu přiložil ruku na čelo a snažil se vyhladit záhyby na jeho čele. Jeho vlastní tvář byla zkroucená s vědomím, že mladší muž má těžké chvíle a pravděpodobně prožívá nějaký zlý sen.
Tom mu přiložil druhou ruku na boční stranu tváře a pohladil jej, zatímco Bill dále fňukal a sténal. Naklonil se blíž, a nakonec jej políbil na čelo.
„Ššš, Bille,“ zašeptal mu Tom do ucha. „Bude to v pořádku… Jsem tady…“
Opakoval ta slova znovu a znovu jako mantru, dokud neucítil, jak se Bill ve spánku uklidnil. Tom se pousmál a promnul si nos o tvář toho spícího anděla, spokojený, že jeho hlas k Billovi ve spánku přece jen nějak doputoval. Znovu jej políbil na čelo, než pokoj opustil a zamířil do kuchyně.
Ovšem do kuchyně nedorazil, jelikož zaslechl známou rockovou melodii z obývacího pokoje. Spěšně hledal Billův telefon, se strachem, že by to mohlo probudit Gillian. Nakonec ho našel na Billově stole přikrytý časopisy. Přesně ve chvíli, kdy ho vzal do rukou, přestal zvonit.
Odemkl zámek a všiml si 30 zmeškaných hovorů a 20 zpráv od Gustava. Zvědavě zvedl obočí a vytočil blonďákovo číslo. Netrvalo dlouho a jeho hovor byl přijat.
„Bille? Ty blbče, proč mi ne-„
„Gustave,“ řekl Tom tichým hlasem. „To jsem já, Tom.“
„Pane Trümpere!“ Vyjekl blonďák. „Omlouvám se. Myslel jsem, že je to Bill…“
„Není třeba být formální, Gustave. Nejsme v práci.“
„Okay. A Billy? Je v pořádku?“
Tom vydechl a přejel si rukou po tváři. „Ne. Je nemocný. Má horečku.“
„Kurva! Věděl jsem to! Říkal jsem mu, aby tam nechodil! Měl na mě počkat!“
„Počkej, co tím myslíš?“ Zeptal se Tom, nyní zpozorněl.
Slyšel, jak si blonďatý muž povzdechl a na chvíli se odmlčel, než odpověděl. „Je to moje chyba. Měl jsem tušit, že se to stane.“
„Gustave, vysvětli mi to, prosím,“ řekl Tom.
„Bill se takhle chová, když je něčím hluboce znepokojený,“ vysvětloval Gustav. „Někdy běhá nebo chodí po venku celé hodiny, dokud si nevzpomene, že by se měl vrátit. Občas se snaží být neustále něčím zaměstnaný, dělá věci, které obvykle nedělává a nezastaví se, dokud se jeho tělo úplně nevzdá.“
Tom tomu už rozuměl. Gillian říkala, že od včerejšího dne uklízí celý dům. Bylo dobře, že mu zavolala, jinak by se Bill mohl dostat do daleko větších potíží.
Ale co mohlo Billa tak znepokojit? Mohl mu prostě zavolat, pokud se cítil být nesvůj – pokud samozřejmě nejdříve nevolal Andreasovi. Ale zase, Andreas byl v tomto okamžiku pracovně v Londýně. Bude zpátky až za několik dní.
„Co jsi mu řekl?“ Zeptal se Tom.
„Pamatuješ si, co jsem ti řekl o Billově minulosti?“
Ano, Tom si to pamatoval. Bill měl příšernou minulost a Tom se přikrčil, jen co si to pokusil představit. „A co s tím?“
„Nedávno jsem našel jeho matku. Je v blázinci.“
„Cože?“ Zašeptal dredatý muž překvapeně.
„Říkali, že toho hajzla, jeho nevlastního otce, zabila a zapálila jejich byt.“
„A Bill? Co udělal Bill?“
„Tak nějak jsem mu řekl, kde je jeho matka zavřená. Nevěděl jsem, že tam skutečně okamžitě půjde.“ Gustav zasténal a v jeho hlase byl slyšet záchvěv viny. „Je mi to tak líto… Chudáček Billy…“
„Neboj se,“ řekl Tom a snažil se druhého muže uklidnit. „Dávám na něj pozor.“
„Má noční můry, že?“ Řekl blonďák, v jeho hlase byla úzkost.
„Myslím, že ano… Snažil jsem se ho uklidnit. Docela to fungovalo.“
„Děkuju ti, Tome. Díky bohu, že jsi u něj. A můj drahoušek?“
„Spí. Je vyčerpaná od pláče,“ řekl Tom.
„Zítra odpoledne musím chytit letadlo, ale nejprve se stavím, abych ho zkontroloval.“
„Dobře.“
„Ještě jednou díky, Tome. Možná to bude znít teploušsky, ale jsi pro ně opravdu jako anděl.“
Tom si nemohl pomoct, aby po blonďákových slovech na tváři neucítil horko. Na rty se mu vplížil úsměv. „Trochu sentimentální. Ale díky, Gusi.“
„Otcovství z člověka občas udělá toho sentimentálního. Ale to ty už víš.“
„Dredatý muž se uchechtl. „Jo, to vím.“
„Budu tam zítra. Prosím, postarej se o Billyho. Lil by mě až do smrti chodila strašit, pokud by se mu něco stalo.“
„Neboj se, postarám,“ řekl Tom.
***
Bill ležel na posteli, ulepený od potu, slin a spermatu. Slzy na obličeji mu uschly a stejně tak i krev, kterou cítil mezi svými stehny. Každý centimetr na těle ho bolel, dokonce i pohyb palcem u nohy vyslal odpudivou bolest do celého jeho těla. Cítil se tak těžký a vše jej dusilo, jako by se topil v husté tekutině: husté a studené.
Mohl slyšet, jak se jeho nevlastní otec Karl snaží najít jídlo v téměř prázdných skříňkách. Vždy dostal hlad po dobrém šuku se svou ´děvkou´.
Černovlasý chlapec v tu dobu nevěděl, co to slovo znamená, jen to, že se kvůli tomu cítil tak špinavě, až byl naprosto znechucený sám sebou. Karl mu vždycky říkal, že je jen děvka a nic víc, kvůli jeho krásnému, zženštilému tělu a jeho kouzlu. Bill se cítil jako prokletý, že má v sobě takový druh krásy.
Raději by byl svým nevlastním otcem častěji bit než šukán, dokud z něj nebyl znovu a znovu vysáván jeho život i duše. Křičel a plakal, dokud mu nevyschlo v krku a neměl téměř rozervané plíce, ale nikdo ho neslyšel. Nikdo ho nemohl zachránit. Neměl nikoho, kdo by stál při něm.
Svou matku ztratil nedávno, v okamžiku, kdy jeho malá sestra zemřela na nějakou nemoc. Jeho malá sestřička, která měla stejně hnědé oči, měla pouhé tři roky a Bůh už si ji vzal, stejně jako jejich otce. A nyní, když jej jeho matka odmítla uznávat jako své ´další´ dítě, věděl, že je sám a nikdy dříve ve svém životě necítil větší strach.
Chtěl uniknout. Nedokázal unést to peklo, které mu dopřával jeho nevlastní otec. Nedokázal unést to zřeknutí se od své matky, A tak po dvou letech mučení utekl.
Bill se ocitl na studené betonové podlaze, byl špinavý, hladový a z úst mu kapala čerstvá krev jako následek boje o kus chleba, který našel v odpadkovém koši jako první. Naučil se, jak na ulici bojovat o přežití; máchat pěstmi a kopat, když vám někdo chtěl vzít něco, co jste našli jako první. Bylo to hodně těžké, protože jeho tělo bylo křehké. Opět sám sebe proklínal za to, jakou měl stavbu těla. Téměř litoval odchodu z domova, který byl kilometry daleko od místa, kde se nyní nacházel, ačkoliv jeho starý domov nebyl zrovna ´domov´ a nemohl mu nabídnout nic víc než jen postel, na které mohl spát.
Málem se svého života vzdal, přál si, aby si jej Bůh vzal tam, kde byla nyní i jeho sestra, aby jej už netrápily žádné další noční můry, žádná bolest a žádná další osamělost.
Bill se propadal do propasti, dokud jeho oči nenašly světlo, kterému před očima svítilo tak jasně, až jej málem oslepilo. Pak ucítil, jak se jeho tělo zvedlo a v rukách jej hřály teplé dlaně.
V tu chvíli opět spatřil Lillian, její nádherné oči na něj hleděly a její mozolnaté, ale teplé ruce jej držely. Její tvář byla ta nádherná tvář, kterou vždy znal a ke které vzhlížel.
Byla jeho zachránce, jeho nejlepší přítel, jeho rodina. Kdyby jej Lillian v té uličce před lety nenašla, kdyby k němu nenatáhla ruku, tak by sám sebe nechal na místě zemřít a přišel by tak o všechny ty dobré věci, které mu život přinesl od chvíle, kdy se s ní setkal. Neměl by Gillian. Byla jeho pilíř, a stejně tak on byl její, ačkoliv ona z nich dvou byla ta silnější.
„Vstávej,“ řekla Lillian a natáhla se k němu.
Ve chvíli, kdy Bill znovu uslyšel ta stejná slova, teplo náhle zmizelo a on se znovu začal propadat. Vykřikl pro ni, pro kohokoliv, ale nebyl tam nikdo s výjimkou tmy. Začaly se k němu opět plazit jeho noční můry a on se snažil dostat zpátky na povrch. Kopal a mával rukama a znovu a znovu vykřikoval. Ale nikdo tam nebyl a on se dál a dál potápěl.
***
„Bille!“ Vykřikl Tom a třásl Billovým tělem. Poklepával mu po tvářích, aby ho probudil, a už byl v panice na pokraji slz.
„Bille! Bille, vzbuď se, zatraceně! Vzbuď se!“
Mladší muž sebou konečně přestal házet a ze rtů mu uniklo zakňučení, zatímco se mu z očí spustilo více slz. Tom zavrčel a i z jeho očí nakonec vyklouzla první slza.
„Sakra, Bille! Probuď se! Jinak tě budu muset políbit, zatraceně!“
Jako na povel se Billovy oči prudce otevřely a Bill se na posteli s výkřikem napřímil. Tom ho okamžitě chytil a přitáhl si jej do náruče, pevně ho objímal. Mladší muž přestal křičet a nyní lapal po dechu, po tvářích mu tekly slzy spolu s potem na jeho čele i na zbytku jeho těla.
„Kurva, Bille,“ zamumlal mu Tom do ucha. „Takhle mě neděs…“
Byl to sen. Bill škytl a snažil se být více při vědomí. Byl to jen sen, ale pro něj byl až moc reálný – dost reálný na to, aby opět cítil tu mučivou bolest. Ale přítomnost byla nyní ještě reálnější, když mohl cítit Toma proti své kůži a slyšet čistě a jasně jeho hlas.
„Tome…“ Zakňučel Bill.
„Bille,“ odpověděl Tom a hladil ho po vlasech. „Jsem tady…“
Mladší muž začal opět vzlykat, jeho drobné tělo se svíjelo v Tomově náruči. Dredatý muž se jej snažil utišit, mozolnatou rukou mu přejížděl po zádech vlhkých od potu. Nakonec se mu podařilo se natáhnout pro čistý, suchý ručník na nočním stolku a otíral pot z Billova čela.
„Tomi…“ vzlykal Bill.
„Ššš,“ řekl Tom. „Všechno je okay. Jsem tady… Teď už jsem tady…“
„Já… já se bojím…“
„Neboj se. Jsem tady.“ Tom se snažil, aby to znělo přesvědčivě, protože to tak vážně myslel. „Všechno bude v pořádku…“
„Neopouštěj mě,“ zakňučel Bill, jak jeho ruce sevřely Tomovo tričko, a zachvěl se. „Prosím, neodcházej…“
„To je v pořádku, Billy,“ ujistil ho Tom. „Neodcházím. Nikam nejdu, okay?“
Bill odpověděl jen zakvílením a znovu se rozvzlykal. Omotal ruce kolem Tomova krku a Tom si jej přitáhl blíž a posadil si jej na klín jako malé dítě. Bill zabořil tvář do jeho krku a nechal dredatého muže, aby uklidnil jeho ducha. Pouze jeho dotek jej právě teď mohl uklidnit.
„Vyděsil jsi mě k smrti, víš,“ zamumlal mu Tom do ucha. Popotáhl a konečně úlevně vydechl.
„Neodcházej…“ Billovi se třásl hlas, byl vyděšený ze své noční můry a z toho, že Tom v dohledné době někam zmizí.
„Neodcházím a nechystám se tě ztratit…“ řekl Tom. Políbil Billa na spánek a pohladil ho po jeho černých vlasech vlhkých od potu. Nehodlal nechat Billa znovu spadnout do jeho noční můry. Bude tam tak dlouho, jak jen to půjde, tak dlouho, dokud mu Bill neřekne jinak.
„Slibuju.“
autor: emraud
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Oh bože, tak tohle bylo neuvěřitelně smutné a emocionální! 🙁
Když Gillian zavolala Tomovi se slovy, že Bill není v pořádku, strašně jsem se zalekla, ale je to ještě horší, než jsem si myslela. Je šílené, že má Bill takové stavy, kdy ani neví, co dělá, ale dělá to tak dlouho, dokud se jeho tělo nevyčerpá a nezhroutí se. Díky bohu, že Gillian umí telefonovat a ihned Tomovi volala, protože nechci vědět, co by ti dva prožívali za peklo, nebýt Toma. Oba dva se s Tomem cítí bezpečněji a já doufám, že Tom už skutečně NIKDY neodejde. Oni jej potřebují a naopak Tom potřebuje je.
Billa je mi strašně moc líto. Nejen kvůli jeho minulosti, ale kvůli tomu, že jej to dostihlo i teď po letech. Noční můry jsou šílené, a o to horší, když si je Bill sám zažil a teď si tím musí procházet znovu ve snech. Bylo mi do breku po celý čas dílu. 🙁
Teď jsem doufám, že s Tomovým příchodem se věci zase zlepší.
Moc děkuji za skvělý překlad! Nemůžu se dočkat pokračování!
Tak parádní, jedinečná nádhera! Doufám, že Tom napomůže zdárnému vyřešení situace, pomůže Billovi….
Desivá kapitola. Gillian mi je príšerne ľúto, Bill je vážne chorý keď sa dokáže dohnať do takého stavu. Tom by už naozaj nemal odísť, ale keď sa vráti Andy tak… som zvedavá ako to bude pokračovať ďalej. ďakujem za skvelý preklad.
Děkuji moc za kapitolu 😊
Chudák Bill doufám že se Tom vrátí domu dík za překlad.
Je to smutné, že Bill sám nevie, čo vlastne chce a čo je preňho dobré… A je smutné, ako sa Tom snaží obetovať. A nikto nie je šťastný. Hm… Ďakujem za preklad.
Bill je docela zvláštní osobnost. Na jednu stranu bezstarostný pojašený diblík, ale pod tlakem je jeho chování dost sebedestruktivní. Maličko zlomyslně si myslím, jak je dobře, že Andy je právě mimo. Taťka Tom má teď jedinečnou možnost… 😉