
Tom si byl naprosto jistý, že se zblázní. Ne, omyl. Byl si stoprocentně jistý, že dávno zešílel. Nejedl, v hodinách se nezvládal soustředit a cokoliv, co se v jeho blízkosti stalo, ho vylekalo. Pokud se na něj někdo díval déle než minutu, jeho mozek okamžitě vysílal do jeho těla myšlenky typu, že ten člověk něco ví, že něco zaslechl. Něco špatného, něco, co rozhodně vědět neměl. Pokaždé, když se to stalo, si chtěl zalézt do nory a zůstat tam až do vlastní smrti. Chtěl jít domů a jemně poprosit matku o laskavost, zdali by se mohli odstěhovat někam hodně daleko. Do Francie, do Japonska, kamkoliv, kde nebude utiskován. Někam, kde by mohl být sám, v bezpečí a daleko od zbytku světa až do konce.
Pokud někdo vydal hlasitý zvuk nebo matka něco omylem upustila v kuchyni, jeho srdce začalo splašeně bít, puls mu vylítl nahoru a on si instinktivně zakryl uši, jako kdyby ho to mělo uchránit před nějakým útokem. Takže říct, že byl rozrušený, by bylo nedorozumění. Byl zničená troska a to vše jen kvůli Billovi. Kvůli tomu zatracenému, krásnému, otravnému, sladkému, hloupému klukovi, který ukradl jeho srdce a duši a zřejmě neměl v plánu mu tyhle pocity v blízké době opětovat. Mučil ho schválně? Dělal to schválně, aby ho rozbil na malé kousíčky? Protože pokud ano, odváděl zatraceně dobrou práci. Tom se trápil a cítil, že se kousek po kousku rozpadá. Kurva, už to byl týden a pořád ani jediné zatracené slovo od Billa. Možná by se měl prostě vzdát? Možná by měl Billovi prostě napsat… A být opět šťastný?
„Možná bych měl začít něco dělat,“ povzdychl si Tom a díval se do svého talíře na nedotčený trojúhelník pizzy, nemohl se ale přinutit, aby ho snědl. V puse měl sucho, měl pocit, jako kdyby jedl písek. Jen z pomyšlení na to, že se přinutí ukousnout si pizzy a ta mu pak bude klouzat krkem, se mu chtělo zvracet.
„Ani to ne,“ usmál se. Cítil se díky mámě o trochu lépe, což bylo neobvyklé. „Myslím… Dělat něco produktivního.“
„To neříkám,“ zasmál se Tom. Máma byla občas tak dětinská. „Myslím… možná bych měl dělat něco ve svém volném čase. Co třeba fotbal? Přidat se do studijního klubu? Debatní kroužek? Filmový klub nebo… zatraceně, já nevím. Možná tenis? Prostě něco, co mě rozptýlí. Trávím moc času o samotě ve svém pokoji. Trávím moc času přemýšlením a pak mám akorát šílené a hodně špatné teorie. Potřebuju být víc venku,“ řekl pevně, pokyvoval hlavou, jako kdyby se snažil přesvědčit sám sebe, že je tohle dobrý nápad. Nepomáhalo to. Teoreticky věděl, že to je rozumné, ale navzdory svým šíleným myšlenkám preferoval zůstat v pokoji, být sám bez interakce s ostatními lidmi. Nemusel se strachovat, jestli ho budou mít rádi, nebo ne, nebo jestli řekne nějakou hloupost, něco špatně. Něco, díky čemu ho budou nenávidět. Ne, bylo prostě lepší být sám. Nikoho jiného tak kromě sebe neobtěžoval.
„No,“ řekla a naklonila hlavu na stranu. „To je pravda. Je opravdu rozumné to říct, ale nutit sám sebe do něčeho, co vlastně dělat nechceš, není to, co bys měl dělat.“
„Nevím co dělat,“ zaúpěl. Pevně sevřel oční víčka k sobě a zakroutil hlavou. „Proč prostě nemůžu být normální teenager a můj jediný strach není z toho, jak ti ukradnu alkohol, nebo jak se proplížím na party, aniž by mě sebrali policajti?“
„Já nevím,“ Tom téměř vykřikl. „Občas to prostě vypadá, že je to… jednodušší.“
„Oh, chceš začít randit?“ zeptala se Janice, najednou jí to mnohem víc zaujalo. „Možná mi najdeš zetě?“ dodala a zahýbala obočím.
~*~
„Proč se nechystáš?“ zeptal se Gustav, snažil se vyčistit si tričko. Byl pátek, Halloween, a konala se obrovská party. Každý se měl převléknout, chtěl si tedy být jistý, že bude večer bodovat.
Dave, dnešní hostitel, měl vždy ty nejšílenější party vůbec. Oba, Gustav i Bill se na to těšili už od okamžiku pozvání. Nicméně Bill už nevypadal, že by se na to tak těšil, takže se o něj bál. Bill byl společenský člověk, miloval být obklopen lidmi a ještě víc miloval, když byl středem pozornosti. Málokdy odmítl popíjení a tancování. A pokud se to už stalo, něco bylo špatně.
„Nejsem si jistý, jestli chci jít,“ zamručel Bill, vypadal ohledně toho v pohodě. Jako kdyby to, že se rozhodl nejít, nebyla žádná velká věc.
„Proč ne?“ zeptal se Gustav, byl trochu naštvaný. Nemohl jít na tu party bez Billa. On byl jeho zatracený hnací motor, jeho jistota. Nebylo to tak, že by byl nejistý, ale… party nebyla tak zábavná, když tam nebyl jeho nejlepší kamarád.
„Prostě se mi nechce,“ odpověděl Bill jednoduše a zkoumal svoje nehty.
„Je to kvůli té facebookové věci?“ zeptal se Gustav a povzdychl si. „Prostě to nevyšlo a vyhořelo to, okay? Tvůj malý projekt nefungoval, tak co? Pojď se mnou na party, jak jsi řekl, najdeš si tam někoho jinýho a odreaguješ se…“
„Nemám na to náladu,“ vydechl Bill a postavil se, vzal si bundu. „Odvezu tě tam, a pokud budu vzhůru, až budeš chtít jít domů, zavolej mi a já tě vyzvednu…“
„Bille, vážně,“ protestoval Gustav a zvedl se a následoval Billa. „Už vážně nevím, co se to s tebou děje, ale to, že se budeš izolovat ve svém pokoji, nepomůže…“
„Já vím,“ zaúpěl Bill a zakroutil hlavou. „Já jenom… hrozně mě bolí hlava. Mám to už týdny a nevypadá to tak, že by ta bolest chtěla zmizet.“
Gustav se zamračil. Věděl, že v poslední době se mu vše kolem Billa vymykalo z rukou a on opravdu nebyl sám sebou. Teď se ale bál. Opravdu se bál. Bill nebyl ten typ člověka, co jen seděl a byl smutný. Většinou rozptyloval sám sebe tím, že chodil ven a něco dělal. Byl nerad sám. Něco teď bylo jinak.
„Je to kvůli tomu, že tam bude Spencer?“ zeptal se opatrně. Nevěděl, jak Bill bude reagovat, když to jméno vysloví.
„Ani jsem nevěděl, že tam bude,“ odpověděl Bill šeptem a poškrábal se na zadní straně krku. „Nemluvil jsem s ním už týden. Možná déle… Nejsem si jistý.“
Gustav nakrčil obočí, byl ještě zmatenější. Bill už nemluvil vůbec s nikým? Proč? Co se dělo? Fakt, že Bill nemluví s tím idiotským sportovcem, ho ale nijak neobtěžoval.
Nikdy Spencera neměl rád. Měl ho za zmetka ode dne, kdy se potkali. Byl arogantní, otravný a neobtěžoval se starat o nikoho jiného kromě sebe. Staral se jen o sebe a své vlastní potřeby. Nic jiného pro něj nebylo důležité. Navíc si byl Gustav jistý, že on pobral mnohem víc rozumu. Byl to hajzl, hlupák a vždycky si myslel, že si Bill zaslouží někoho lepšího. Někoho, kdo se nebude k Billovým přátelům chovat jako ke kusu hadru.
Vážně mu to až tak nevadilo, ale od doby, kdy se Bill necítil dobře, to bylo špatné. I když chtěl samou radostí poskakovat, musel zůstat v klidu a podporovat svého přítele. Může se radovat později.
„Proč jsi s ním nemluvil?“ zeptal se nakonec. Opravdu se hodně snažil, aby se neusmál.
„Protože jsem nechtěl,“ odpověděl Bill a trochu Gustava popostrčil. Ten doufal, že to znamenalo, že si Bill rozmyslel tu party. „Právě teď nevím, kde mi hlava stojí a on to vůbec neulehčoval. Prostě… potřebuju prostor.“
„No, to mě nepřekvapuje. Kdy bylo díky němu něco lepší?“ zeptal se Gustav, nemohl si to odpustit. Byla to pravda. Bill mu věnoval opravdu naštvaný a zlý pohled. „Promiň, ale víš dobře, že je to pravda,“ zamumlal Gustav rychle.
„Já vím, ale… on byl na mě hodný,“ řekl Bill. Byl to ale jen špatný pokus o obranu svého zatraceného ex přítele. Nepomohlo to, Gustav stále nezměnil svůj názor.
„Jo. Byl na tebe hodnej tak pět sekund a od okamžiku, co tě znal a věděl, že tě dostal, se z něj stal ďábelskej parchant,“ pronesl Gustav. Konečně to řekl a cítil se o několik kilo lehčí. Nikdy předtím nebyl v téhle věci tak upřímný, ale z nějakého důvodu cítil, že právě teď to musí udělat.
„Okay, uklidni se,“ vydechl Bill, ztěžka dýchal nosem. „Prvně ti musím říct, že ty jsi byl ten, kdo ho přivedl. Vím, že umí být hajzl, ale nehledě na to, co si myslíš, on takový není pořád. Nicméně… i tak na něj momentálně nechci myslet.“
Gustav chtěl vážně poukázat na to, kolikrát ho Spencer donutil zůstat doma v sobotu večer, ačkoliv Bill chtěl jít ven se svými přáteli. Nebo kolikrát s ním musel jít na fotbalový zápas jen kvůli tomu, že by mu moc chyběl, kdyby tam nebyl. Byl to naprostý nesmysl a Gustavovi lezly tyhle kecy naprosto na nervy. Hlavně protože Bill byl tak moc zamilovaný a slepý, že to neviděl. I tak ale držel jazyk za zuby, protože viděl, jak je jeho kamarád napnutý. Nechtěl zhoršovat bolest jeho hlavy. Pořád ale chtěl, aby s ním šel na party. Svým způsobem byl tedy pořád pěkně sobecký.
„Pokud se rozhodneš jít, nemusíš na něj myslet,“ navrhl Gustav, ačkoliv věděl, že pokud Bill půjde na party, kde bude i Spencer, tak udělá cokoliv pro to, aby získal Billovu pozornost.
Bill byl dlouhou dobu ticho, hrál si s kabelkou a kousal si ret, dělal obrovské rozhodnutí bůhví o čem. Dělal tohle už dlouhé týdny. Vypadal jako velký chodící otazník.
„Vlastně, víš…“ řekl Bill najednou hlasitě, jako kdyby se mu něco zjevilo. „Možná na tu party půjdu. Potřebuju si promluvit se Spencerem.“
Gustav byl rozpolcený. Na jednu stranu byl rád, že Bill změnil názor, ale na druhou ho zneklidňovalo, že Bill měl najednou potřebu mluvit se Spencerem. Bylo to tak typické. Pokud Bill řekl, že byl někdo špatný nebo něco není dobrý nápad, stejně to nakonec dělal. Jen tak, protože chtěl.
„Oh, vážně?“ byla jediná věc, kterou dokázal na Billovu změnu názoru říct.
„Jo,“ řekl Bill klidně. „Jsem si docela jistý, že s ním musím mluvit.“
Gustav si povzdychl. Nevěděl, jestli se mu ten nápad líbí, nebo ne. Nevěděl, co to bylo, nebo co Bill plánoval, ale Bill mohl udělat naprosto cokoliv.
~*~
Dům byl už přeplněný a lidé byli opilí. Někteří byli opilí dokonce tak moc, že jejich dobré chování bylo pryč, ale nevypadalo to, že by se o to někdo zajímal. Bill si vzal jablečný cider a šel do obýváku. Normálně preferoval víno nebo tvrdý alkohol, ale jelikož plánoval mluvit se svým komplikovaným ex přítelem, musel zůstat střízlivý. Nebo alespoň dostatečně střízlivý. Zaúpěl, když zůstal stát uprostřed místnosti a rozhlédl se kolem sebe, zoufale hledal Spencera. Kurva, naprosto zapomněl, že to byla halloweenská party a lidé na sobě měli hloupé kostýmy a otřesné masky, aby zakryli své obličeje. Neměl ani tušení, jak takhle může Spencera poznat. Vytáhl tedy z kapsy telefon, naťukal do něj rychlou zprávu a odeslal ji.
Bill se otočil a šel na terasu, aby si zapálil, zatímco čekal, než se Spencer ukáže. Pokud se teda vůbec ukáže. Spencer měl totiž takový zvyk, že pokaždé, když někam šel, opil se a ztratil svůj telefon, což bylo skoro pořád. Když si chtěl zapálit svoji už třetí cigaretu, uslyšel za sebou kroky. Otočil se za zvukem a viděl, jak se k němu Spencer přibližuje. Vypadal víc než trochu opilý, držel v ruce svou masku.
„Čau,“ ušklíbnul se na Billa, koukal na něj, jako kdyby byl nějaká kořist. „Přišla mi tvá zpráva.“
„Zřejmě,“ protočil Bill oči a trochu se usmál.
Spencer se postavil před něj, chystal se omotat paži kolem jeho pasu, ale Bill ho zastavil, než to vůbec stihl udělat. Momentálně mu to nebylo vůbec příjemné.
„Co se děje?“ zeptal se Spencer. Tón, kterým to řekl, opravdu Billa vytočil. Zeptal se sladce, ale Bill věděl, že je trochu naštvaný.
„Já jenom…“ Bill se zhluboka nadechl. „Spencere, už to dál nemůžu dělat.“
„Tohle?“ zeptal se Spencer, moc to nechápal.
„Jo,“ řekl Bill. Musí zůstat silný, nemůže teď vycouvat. „Nemůžeme chodit ven, psát si esemesky… Nemůžeme o nás mluvit jako… O nás.“
A bylo to venku. Řekl to. Konečně to řekl. Cítil se dobře, ale ještě nebyl moc optimistický ohledně výsledku. Spencer byl delší dobu ticho, jen zíral na Billa. Jeho pohled byl tak intenzivní, bylo to, jako kdyby se snažil číst Billovu mysl a najít nějaký způsob, jak ji změnit. Nemohl to ale udělat, protože ho Bill nenechával. Bill věděl, že je Spencer idiot, který se s ním snažil už tolikrát manipulovat. Občas se ale zmanipulovat nechal, protože byl tak moc zamilovaný. Na jednu stranu teda Spencera nevinil zas tak moc. Trochu ano, ale ne moc.
„Proč ne?“ zeptal se Spencer, zněl raněně a zmateně. „Myslel jsem-„
„Nemůžu,“ řekl Bill rychle. „Já… prostě už nemůžu. Tohle mi nepřináší nic dobrého a myslím si, že to prostě musí přestat. Hned,“ řekl. Byl pyšný sám na sebe za to, jak silný byl, že se nenechal Spencerem stáhnout. Za to, že se možná správně rozhodl.
„Bille,“ řekl Spencer a chytil Billův obličej do dlaní. Snažil se na něj dívat svým nejokouzlivějším pohledem. Jedním z pohledů, ze kterého se Billovi pokaždé podlomila kolena.
„Spencere,“ řekl Bill a odkašlal si, o krok od něj poodstoupil a odstrčil ho od sebe. „Nemůžu, okay? Skončil jsem.“
„Nemyslíš to vážně,“ zašeptal Spencer. Bill se usmál, zněl opravdu pateticky. Líbilo se mu to. Líbilo se mu, že pro jednou byl tím slabým Spencer.
„Myslím,“ řekl Bill a zapálil si další cigaretu. Byl trochu otrávený z toho, že ho Spencer prostě neposlouchal. „Podívej… Je tady někdo jiný, kdo se mi líbí a já… jsem z něj asi vážně v prdeli.“
„Počkej!“ vykřikl Spencer. „Tobě se líbí už někdo jiný?“ zeptal se nevěřícně, jako kdyby bylo nemožné, že se Billovi líbí někdo jiný.
„Jo,“ potvrdil Bill, jeho srdce v hrudníku bláznilo. „Jo, líbí se mi někdo jiný.“
S těmito slovy zahodil cigaretu, rozloučil se se Spencerem a šel dovnitř, aby našel Gustava. Dozvěděl se ale, že ten opustil party s nějakou holkou. Neváhal tedy ani minutu, vzal svůj kabát a také odešel. Jak šel domů, tak si nemohl pomoci, cítil se dobře. Cítil se mnohem lépe po nějaké době. Věděl, že se nic zázračně nezmění, ale i tohle byl začátek.
autor: The_poltergeist
Tak že Bill chodil z Spencrem a blbnul hlavu Tomovi to je pěkný zmetek.
Tak super! Konecne to Bill rozlouskl a muze jit dal! Libila se mi jeho odvaha! Ted je otazka, jak se to bude libit Spencerovi… urcite bude smatrat, kdo je ten "novy"… si myslim, ze se jeste neco zajimavyho od Spencera dozvime, tohle bude mit urcite dohru…
Taky se mi libi, jak uz se to KONECNE zacina vystribrovat – vime, kdo je kdo a jak to mezi nimi je. Trosku me napada…nelibi se ten Bill taky Gustavovi, kdyz je tak spokojenej, pokud se Bill nebavi se Spencerem?;D
Diky moc za preklad!
Bill to tedy rozmáznul, jen zírám…..
Bille ty zmetku! -.-" OMV takhle blbnout chudáka Toma a přitom být s timhle hajzlíkem?! to se mi nelíbí..nenenenene
Tohle mě už ani nepřekvapilo, protože jsem to čekala. možná jsem spíš měla velký strach z toho, že se i se Spencerem nějak vsadil ohledně Toma, ale ten o něm asi nic neví, tak alespoň že tak. 😉
Jsem zvědavá na další pokračování!
Děkuji za překlad. 🙂
Hurá, no konečne. Bill sa rozhodol ukončiť svoj vzťah nevzťah so Spencerom. Najvyšší čas. Len tak ďalej. Ďakujem za preklad.
Super teším sa z toho aspoň nejakého kroku niekam:) Ďakujem za preklad.
Mne sa tento diel tak páči, lebo konečne som zistila niečo aj o Billovi – aký je :). Urobil správnu vec, len sa obávam, že Spencer nepozná slovo nie a bude stále otravovať….dúfam, že Tom mu dá preplesk keď tak 😀