Ahoj -opatrně se usmívá-
Tom si tu zprávu četl pořád a pořád dokola. Bill se možná usmíval jen trošičku, opatrně, ale Tom si byl zatraceně jistý, že to tak není. Byl si tak moc jistý, že se usmívá tím nejzářivějším, největším a nejhezčím úsměvem vůbec. Ve tvářích mu muselo určitě cukat po tom, jak dlouho se usmíval. Byl tak moc šťastný, zároveň si ale myslel, že se mu to zdá. To ale už dvakrát otestoval a nezdálo se mu to. Bylo to tak skutečné. Nevěděl, co dělat, nevěděl, co cítit.
Co měl ale dělat? Co měl odpovědět? Bože, jak moc tohle chtěl. Bylo to vše, o čem v posledních dnech přemýšlel, vše, co chtělo jeho srdce. Cítil to v srdci, v duši, cítil, že celé jeho tělo tomu chce dát další šanci. On ale váhal. Jeho hlava i srdce křičely: ‚UDĚLEJ TO, IDIOTE‘, ale tělo se nehýbalo. Prostě jenom seděl, byl kompletně zamrzlý, strnulý a jen koukal. Pravděpodobně vypadal jako idiot, jeho tvář byla červená, zpocená a on se ještě pořád trochu chvěl. Byl mimo. Tentokrát to ale nebylo jen v negativním slova smyslu.
Tom o tom na chvilku přemýšlel a opravdu, opravdu tomu chtěl hluboce věřit, ale… nemohl. Démoni, kteří žili uvnitř jeho hlavy, plus způsob, jakým s ním Bill mluvil posledně, ho nutili být nejistým. Bill byl totiž ten, co to mezi nimi začal. Začal jejich konverzace a potom po nějakém čase mu poslal omylem esemesku, která byla zamýšlená pro někoho jiného. Proč by měl tedy věřit tomu, že to teď mělo být jiné? Možná se Bill jenom nudil a chtěl vědět, jestli Tom zapomněl na vše, co se stalo, a oni můžou začít znova od začátku? Možná to pro Billa nic neznamenalo?
„Odepiš mu,“ řekl Georg striktně, znělo to jako prosba. Neptal se na žádné otázky, neptal se, co napsal. Jeho odpověď byla jasná. A Toma mátla.
„Co když mi ale ublíží?“ zeptal se Tom slabým hlasem. Souhlasil s Georgem a cítil se trochu lépe, když to jeho nejlepší kamarád schválil; pak to bylo bezpečné. Dobře, alespoň tak bezpečné, jak jen bylo možné.
„Tome, říkám to znovu. Nikdo ti nezaručí, že ti neublíží. Nikdy nevíš. Ale já si myslím, že posledně udělal chybu. Nemyslím si, že je takový ďábelský hajzl,“ řekl Georg. „Podívej, je na tobě, jestli mu budeš nebo nebudeš věřit, ale čekal jsi týdny, aby ti napsal. Byl jsi mimo, tak zasraně ti chyběl, takže prosím, pro lásku boží, odepiš mu.“
„Nevím, jestli jsi dobrý kamarád, nebo ne,“ zasmál se Tom, jak se snažil pochopit, co Georg právě řekl.
„Kámo, jasně, že jsem,“ zasmál se. „Ale… trápil jsi se a prostě… mluv s ním. A pokud… pokud jen zkusí udělat něco, co tě zraní, ukradnu mu všechen make up.“
„Fajn,“ řekl Tom. Cítil, že motýlci v jeho břiše se probouzejí k životu a na tváři se mu roztahoval idiotský úsměv. Najednou už nebyl až tak nervózní.
„Dobře,“ řekl Georg. „Teď se s tebou ale rozloučím. Zítra mi povíš, jak to šlo.“
Tom Trümper:
Ahoj 😀 Jak se máš?
Rozhodl se pro opravdu vysmátého smajlíka. Nechtěl to nechat bez smajlíka nebo být nějak jinak opatrný. Byl tak nadšený z toho, že spolu zase mluví, že mu bylo jedno, jestli to Bill pozná, nebo ne.
Bill Kaulitz:
Mám se dobře! Trochu se nudím, ale to není nic nového. Jak se máš ty?
Tomovou myslí proběhlo tolik věcí. Po začátek, celý jeho mozek křičel: MÁM SE DOBŘE, ALE CHYBĚL JSI MI, ale neměl koule na to, aby to napsal. Alespoň ne teď hned. Poté uvažoval, jestli by se měli bavit o tom, co bylo v posledních pár týdnech, nebo jestli by to měli prostě ignorovat a zapomenout na to, co se stalo. Pro Toma bylo těžké zapomenout, jelikož to bylo tak bolestivé a přišlo mu, že to byla celá věčnost, ale… pokud o tom budou mluvit, kdo by měl začít? On nebo Bill? Dávalo by smysl, že on bude ten, kdo to vytáhne, protože on byl ten, kdo Billa odříznul… Ale nebyl si úplně jistý, jestli se zvládne přinutit udělat to, nezáleželo na tom, jak moc chtěl.
Rozhodl se, že se o to nebude starat právě teď. Možná později. Nejprve potřebovali prolomit ledy. A poté, možná po nějaké době, k tomu můžou zabrousit, pokud bude příležitost. Samozřejmě, pokud to Bill nevytáhne dřív.
Tom Trümper:
Aww 🙂 Já se mám dobře. Nudím se a jsem unavený. Byl to dlouhý týden. :p
Bill Kaulitz:
Tom Trümper:
Máš na prázdniny nějaké plány?
Najednou se zase cítil divně a styděl se, jako kdyby to bylo poprvé, co spolu mluví. Jejich momentální konverzace šla dobře, trochu ztuha a… Dobře, byla zvláštní. Chtěl vypadat víc v pohodě, ale to bylo těžké, když byl všechno, jen ne v pohodě. Sledoval, jak se mu ukazovalo, že Bill píše další zprávu. Pokoj se mu celý točil a cítil se, jako kdyby běžel maraton; byl trochu – dobře, byl trochu víc bez dechu a byl celý horký a rudý. Samozřejmě se také trochu chvěl.
Bill Kaulitz:
Tom Trümper:
Bill Kaulitz:
Tom byl zvědavý. Kdo byli lidé, se kterýma Bill nechtěl trávit čas? Nerozuměl tomu; Bill vyšel ve škole s kýmkoliv. Neměl nikoho, kdo by vypadal, že ho nesnáší. Pokaždé se usmíval a vypadal ve škole šťastně… Mohl to být ten člověk, komu chtěl Bill poslat tu zprávu, co omylem poslal Tomovi? Samozřejmě, že ano. A vypadalo to, že s ním nebo s ní Bill nechtěl mít nic společného. Pořád si ale přál, aby věděl víc. Sakra, měl tolik otázek, ale ani jedna nevypadala, že by se pro tento okamžik hodila. Chtěl se zeptat, ale zároveň nechtěl Billa odstrašit.
„Přestaň se stresovat a zkus si tohle užít,“ zkoušel říkat sám sobě. Ale opravdu, opravdu se to jednodušeji řeklo, než udělalo. Užíval si to, miloval to, ale i tak si nemohl pomoct a pořád byl ohledně toho trochu vystresovaný.
Tom Trümper:
Bill Kaulitz:
Tom se usmíval. Bill byl tak… sladký. Srdce mu poletovalo a hlava se mu točila.
Zaúpěl a snažil se soustředit na to, aby neodpověděl příliš hloupě.
Tom Trümper:
Aha, chápu 😛
Oh, vážně? Viděl jsi ho?
Bill Kaulitz:
Ah, ne, proč si to myslíš?
Tom Trümper:
Haha, jo, to je Georg. XD
Protože… bych byl pravděpodobně příliš nervózní, že bych omdlel nebo tak něco. :p
Bože, tohle říkat neměl, znělo to tak… hloupě. Ano, omdlel před Billem, takže to nebylo nic nového, ale i tak měl rozhodně říct něco jiného. Rychle začal psát novou zprávu, ale neměl čas ji odeslat, protože tentokrát byl Bill mnohem rychlejší než on.
Bill Kaulitz:
Tím si Tom nebyl příliš jistý. Když Georg jednou začne pít, je většinou příliš opilý na to, aby se o někoho ještě zvládl postarat, takže to se nemohlo brát vůbec v potaz. Dobře, možná by měl koule na to, aby šel na party, když tam bude i Bill, se kterým by byl v pohodě a zabavil by ho… Ale to jen možná. Znělo to mnohem náročněji, než jít s Georgem.
Tom Trümper:
Haha, ouch! xD
Bill Kaulitz:
Udělej to a dej mi vědět 😉
Tom se nad těmi slovy začervenal a odpověděl Billovi, že pokud se rozhodne jít, on bude první, kdo to bude vědět. Po Georgovi, samozřejmě. Toho ale nepočítal, protože Tom neudělal žádné rozhodnutí, aniž by ho prvně neprobral se svým nejlepším kamarádem.
Bill Kaulitz:
Chceš utéct se mnou? XD XD Jsem si jistý, že sám to nezvládnu.
Tom Trümper:
Bill Kaulitz:
A proč si myslíš, že bychom pracovali někde v pajzlu?
Tom Trümper:
Jejich konverzace pokračovala ještě dalších pár hodin a oni se nikdy nedostali do bodu, že by neměli o čem mluvit. Bavili se o pár filmech a momentálně měli žhavou debatu o nějakém herci, kterého Tom nesnášel a Bill miloval. Debata byla pěkně vyostřená, ale nakonec skončila samozřejmě tím, že se oba smáli.
Bill Kaulitz:
Tome?
Tom polknul a zhluboka se nadechl.
Tom Trümper:
Jo?
Pevně zavřel oči, jak čekal na cokoliv, co se mu Bill právě teď chystá říct. Když slyšel zvuk toho, že mu vyskočila nová zpráva, otevřel nejdřív jedno oko, aby opatrně zkontroloval, jestli je to něco negativního. Když si všiml smajlíka, který naznačoval, že to nic negativního nebude, otevřel obě oči a začal číst.
Bill Kaulitz:
A jen s těmito slovy, se čtením těchto slov, Tom zapomněl na všechno ostatní. Zapomněl na to, že začal psát před tím, než ho Bill rozptýlil. Zapomněl na všechny svoje pochybnosti, které ještě před chvílí měl, zapomněl, jak se dýchá a byl si naprosto jistý, že si nepamatuje ani svoje telefonní číslo. Nepamatoval si svoje strachy, svoje obavy a zapomněl i na bolest, kterou si v posledních týdnech prošel. Všechno bylo zapomenuto. Jediná věc, na které momentálně záleželo, byla ta, že Billovi chyběl. Že mu chyběly konverzace s ním. Bylo to to jediné, na co momentálně dokázal myslet. Chyběl Billovi! Možná to znamenalo, že se netrápil jen on? Že nebyl jediný, kdo byl v bolesti? Znamenalo to, že tohle nebylo jen jednostranné? Nebylo to celé v háji? Bože, mohlo to znamenat tak moc!
Taky jsi mi chyběl… Hodně…
Bill mu hodně chyběl. Víc, než vůbec dokázal popsat. A on opravdu, opravdu doufal, že mu už od teď nebude muset ‚chybět‘.
autor: The_poltergeist
chyběl? hm..proč mu to nevěřím? A Tome, doufám, že na nějakou tu párty pudeš a věci se nějak pohnou kupředu 😀 díky za díl!
Jsem moc ráda, že se vztahy mezi nimi zase uklidnili a kluci pokračují dál. Jsem docela zvědavá jak dlouho jim vydrží se nezeptat jeden druhého – co ta velká odmlka? Ale možná to nakonec hodí za hlavu a jednoduše si budou užívat života namísto neustálého řešení. 🙂
Tak mě tak napadá, že by kluci mohli podniknout něco spolu a těch prázdninách! 😛 Odváží se Tom? 🙂
Moc děkuji za skvělý překlad!! 🙂
Je dobře že spolu opět mluví ale Bill by si měl uvědomit co vlastně chce.
Až ti dva budou konečně sami pro sebe, to bude něco. Perfektní díky….
Bože! Tenhle díl přímo sršel emocemi. Strašně se mi líbil. Nedovedu to popsat. Konečně konečně konečně! Čekala jsem na tohle jako na smilování. Až si oba konečně uvědomí, o co jde. Bože, tak moc věřím tomu, že to je z Billovi strany upřímné. Prostě, jakmile to napsal, tak šlo všechno ostatní stranou. Minulost na minulost, prostě mu Tom chybí. Taky jsem moc zvědavá, co tady podniknou o těch prázdninách, stejně jako v to doufá Mischulka! Miluju tuhle povídku, díky, díky, díky moc!
Očakávam búrlivé zmierovanie po odlúčení 😀 .A mám odkaz pre Toma – pojdeš niekam a bodka ! Teším sa ďalej 🙂
Oni sú takí ako spomalený film. Tak by som ich niekam sotila… alebo aspoň trochu prefackala aby sa rozhýbali.