Sweet Desire 26.

Před pár minutami dorazil do malé, milé restaurace, o které se s Billem rozhodli, že bude perfektní. Celý se chvěl a cestu ke stolu, který byl dostatečně daleko od hlavních dveří, absolvoval téměř po špičkách. Z nějakého důvodu cítil, že bude nejlepší sedět vzadu. Jediný problém, jediná věc, které se opravdu bál, bylo to, jestli ho Bill uvidí, nebo ne.

Byl víc a víc nervóznější. Nevěděl, co ho děsí víc – jestli to, že do restaurace přichází pořád další lidi, když už tam bylo tak přeplněno, nebo to, že ještě neviděl Billa. Nebyl tam příliš dlouho a měli se setkat až za deset minut, takže Bill nemeškal, ale ani tak nebyl Tom klidnější. Ano, přišel dřív, ale neměl moc na výběr. Byl tak nervózní, tak blízko k tomu, aby vycouval, takže sám sobě jasně řekl, že bude lepší, když půjde, než udělá něco hloupého – jako například to, že by celý večer zrušil. Věděl totiž, že jakmile do restaurace dojde, posadí se a bude čekat, že už nedokáže odejít. Nicméně se bál, že Bill bude ten, kdo to zruší. Měl špatný pocit a pokaždé, když se dveře otevřely a někdo, pro něj úplně neznámý vešel, se zhoršoval. Neseděl tam dlouho a už musel použít alespoň deset ubrousků, aby si otřel své upocené čelo. Vzal další, o kterém ale rozhodl, že ho použije jako vějíř k osvěžení. Zatraceně, vážně by měl přestat nosit tak teplé mikiny. Minimálně v situacích, jako byla tahle.
Zmuchlal fialový ubrousek, který držel, a agresivně si třel oči. Chtěl, aby se celý svět přestal točit. Zoufale toužil po tom, aby celá úzkost opustila jeho tělo.

„Jsi v pohodě?“ když Tom slyšel ten starostlivý hlas, tak přestal, zamrzl a pomalu odstraňoval momentálně zmuchlaný a už více nepoužitelný objekt ze svého obličeje. Skousnul si ret, než vzhlédl nahoru. Byl šťastný, protože Bill konečně dorazil. Opatrně se na Toma usmíval, trochu se obával. Jeho perfektně rostlé obočí bylo nakrčené a hlavu měl nakloněnou do strany. Tom tenhle pohled znal tak dobře, byl to Billův způsob, jak říct: ‚Víš, že mi můžeš říct, co je špatně‘.

Údery Tomova srdce ještě více zrychlovaly – Bill vždy vypadal spíše starostlivě než otráveně a samozřejmě také proto, že tam opravdu byl, stál před ním a vypadal lépe než kdykoliv jindy. A on tady byl taky, aby s ním strávil čas. Byli to jen oni dva, nikdo jiný. Špatný pocit rychle opustil jeho tělo a byl nahrazen motýlky a všemi dobrými pocity.

„Je to v pohodě,“ řekl Tom a zakroutil hlavou. „Nezajímají mě.“ ‚Teď jsi tady ty, nevěnuju jim ani jedinou svojí myšlenku.‘ Řekl si sám pro sebe. Vážně si přál, aby měl tu kuráž říct to nahlas, ale z nějakého důvodu ho něco drželo zpátky.
„Okay,“ pípnul Bill. „Chceš si objednat něco k jídlu nebo pití?“
„Jo, jasně,“ zaúpěl Tom. Měl pocit, že se jeho ústa proměnila na šmirglpapír. Vážně potřeboval něco k pití, naprosto cokoliv. Nebyl si jistý, jestli jeho žaludek zvládne momentálně jakékoliv jídlo, ale věděl, že by později litoval, kdyby si nic neobjednal.
Tom si objednal broskvový ledový čaj s extra ledem a obyčejnou omeletu. Bill byl z nich dvou za toho hladového, protože si objednal colu a zatraceně velké burger menu.

„Ano,“ řekl Bill, když se díval do svého talíře a zamilovával se do jeho obsahu. „Miluju jídlo. Hodně jídla… A ne, nebudu se za to omlouvat.“

„Je nádherně,“ řekl Bill a pohlédl z okna. „Vím, je divný mluvit o počasí, ale možná bychom později mohli jít do parku? Najít si lavičku nebo nějaký pěkný místo, kde můžeme sedět.“
Nebyl to špatný nápad. Venku opravdu bylo hezky a Tom se příliš nezajímal o to, co budou dělat, hlavně když to bude s Billem.

„No, byl jsem s Georgem a byla to pohroma,“ začal Tom a Bill ho povzbuzoval, aby pokračoval. „Zjistil jsem, že jsem alergický na pyl a bylo to přesně uprostřed sezóny, takže moje oči byly tak oteklé, že jsem vypadal jako komár. Nemohl jsem se přestat drbat a no… Museli jsme vše zabalit a dostat mě k doktoru.“
„Oh,“ řekl Bill a soucitně se na něj podíval. „To muselo být hrozný. Bože můj, to mě mrzí,“ pokračoval. Položil jednu svou dlaň s perfektní manikúrou na Tomovu a jemně ji stiskl. Tomovo celé tělo se z toho dotyku začalo chvět.

Tom, ačkoliv naslouchal každému Billovu slovu, byl úplně ztracený. Byl ztracený v Billově rozzářeném obličeji při tom, když mluvil o něčem, co mu rozhodně dělalo radost. Jeho oči zářily štěstím a… jak gestikuloval při tom, když mluvil, jeho ruce byly úplně všude a on vypadal tak nadšeně a skvěle. Tom vážně nevěděl, jak z Billových úst může vše znít tak pozitivně a úžasně.

~*~

Jakmile oba dojedli svoje jídlo, objednali si latté, protože si vzpomněli, že původně se domlouvali, že půjdou na kafe. Oba se tomu zasmáli a mluvili o tom, že ani jednomu kafe příliš nechutná, ale i tak po něm touží každý den. Poté se vydali do parku. Nebyly tam už žádné volné lavičky, tak se posadili k jezeru a dívali se do jasně modré vody.

„Vypadá to, jako by mělo být minimálně jaro,“ Bill zavřel oči. „Ani si nepamatuju, kdy naposled bylo takhle teplo.“
„Prostě si to užívej, dokud můžeš,“ zasmál se Tom a taky zavřel oči. „Vždycky to takhle začíná. Počasí je skvělé, jako by nás prostě škádlilo… Zítra bude pravděpodobně pršet nebo sněžit,“ smál se, ale byla to pravda. Bylo to takhle každý rok. Vždy to vypadalo, jako by mělo přijít léto, ale… poté následující den sněžilo, poté pršelo, znovu sněžilo a po pár dnech se slunce zase vrátilo a takhle to pokračovalo pořád dokola.
„To je pravda,“ přitakal Bill. „Proto si to teď užívám tak, jak to jen jde.“
„Není ti momentálně příliš horko?“ zeptal se Tom a podíval se na Billa.

Jeho černé, husté vlasy ho pravděpodobně příliš nechránily od toho, aby byl zpocený. Taky na sobě měl upnuté, tmavě modré tričko a tmavé kalhoty, které obepínaly jeho nohy. Tom uvažoval, jestli se Bill každou chvíli nerozteče. Vypadal, že mu je zatracené horko. Nebylo to tak, že by litoval nebo tak něco. Vážně se mu Billův outfit líbil. Vypadal tak dobře, a on přemýšlel, jestli si i Bill pamatoval, co se stalo, když ho měl na sobě poprvé. Tom si skousnul ret. Bill si to pravděpodobně nepamatoval, ale on ano. Jak by mohl zapomenout? Bylo to poprvé, co spolu měli projekt, a jejich ruce se úplně poprvé omylem dotkly. Měl by taky zmínit, že se nebál toho, že může znít hloupě.

„Nevím,“ odfrknul si Bill a zahýbal obočím, kouknul na Toma. „Co si myslíš?“
Tom začal rudnout. „No… jo, ale… to není to, co… jsem myslel,“ zamumlal a podíval se pryč. Snažil se tak odvrátit od Billa obličej, který měl momentálně barvu rajčete.
„Promiň, nemohl jsem si pomoct,“ zachechtal se Bill. „Ale ne, jsem v pohodě. Co ty a tvoje dredy?“
„Co s nima?“ zeptal se Tom a hravě se za ně zatahal.
„Není v nich pořád horko?“ zeptal se Bill a natáhl se, aby za jeden zatáhl. „Chci říct… Nepřehřívá se ti mozek?“
Dobře, to se dělo, ale nebylo to kvůli jeho vlasům.
„Zvykl jsem si,“ zašklebil se Tom nad tím, jak Bill za jeden dred pořád tahal. „Už je ani nijak nevnímám.“
„Oh,“ kývl Bill, usmál se a ruku stáhnul. Tom se usmál nazpátek a na chvíli zůstali sedět jen tak, jak se na sebe dívali.

~*~

Minimálně po dalších dvou hodinách se Bill s Tomem vydali domů. Zatímco Toma do restaurace odvezla máma, Bill si vzal svoje vlastní auto. Po hodně červenání se a několika zopakování „Nevadí mi to.“ a „Ne, jsem v pohodě.“ Tom souhlasil s tím, aby ho Bill odvezl domů. Byla to dobrá jízda. Hráli akorát „Na svoji loď si vezmu…“

„Nejsem si jistý, jestli bych chtěl být na tvé lodi,“ zasmál se Tom cestou k jeho vchodovým dveřím. „Obzvlášť, když tam budeš mít tučňáky, plastové sáčky, porcelán, prášky proti bolesti a všechny tyhle bláznivý věci, co jsi řekl.“
„Ty jsi ten, co by měl vysvětlovat,“ řekl Bill a Toma šťouchl do boku. „Nejsem ten, kdo by si vzal bomby a všechnu tu těžkou techniku…“
Může to být užitečný,“ odpověděl Tom s úsklebkem. „Proč ale ty potřebuješ na svojí lodi tučňáka?“
„Tučňáci jsou roztomilí,“ bránil se. Pravděpodobně neměl nic lepšího, co by řekl.
„Ty jsi roztomilý,“ vyletělo z Toma. Neměl v plánu to říct, ale nelhal. Myslel to vážně, celým svým srdcem. I tak to ale nezabránilo tomu, aby zrudnul.
„Ty jsi ten roztomilý,“ odpověděl Bill s úsměvem. A než vůbec Tom stihl zaznamenat, co se děje, Bill kolem něj omotal paže a přitiskl jejich těla k sobě.

Tom stál jako prkno, zatímco Bill zabořil obličej do jeho krku. Jeho dech ho lechtal, ale vůbec mu to nevadilo. Bill by tohle mohl dělat pořád, kdyby chtěl. Po chvíli se uklidnil a zapojil se do objetí. Vtáhl si Billa do náruče, téměř ho mačkal. Bill do jeho náruče tak perfektně pasoval, jako kdyby tam patřil. Jako kdyby patřil k němu. Pocit toho, že cítil Billovo srdce proti svému, jeho dech na svém krku, pocit toho, že ho má u sebe tak blízko, předčil vše, co si kdykoliv představoval. Byla to ta nejlepší věc vůbec. Momentálně nemohlo být nic lepšího.

Až příliš brzy se Bill odtáhnul. Sladce se na Toma usmál, než udělal další věc, která Toma překvapila – a že on už tuhle noc opravdu žádná jiná překvapení neočekával. Bill sladce a jemně přitiskl své rty do koutku Tomových úst. Chvíli svoje rty tak nechal a Tomova hlava se začala točit.
„Moc jsem si dnešní večer užil,“ zašeptal Bill, když se odtahoval. „Dobrou noc,“ řekl, než se otočil a zmizel.
„Dobrou noc,“ téměř lapal po dechu Tom a Billovi zamával. Bill mu zamával nazpátek s velkým úsměvem na tváři.

Okay, Tom se dříve spletl. Tak moc se spletl. Ten sladký, úžasný, dechberoucí polibek předčil všechno. Dotkl se místa, kde ještě před chvílí byly Billovy rty. Široce se sám pro sebe usmál, otevřel dveře a šel rovnou do postele. Usnul s tím největším úsměvem vůbec, který mohl mít.

autor: The_poltergeist

original