pokračování
„Vypadá to, že se vaše plíce hojí dobře, horší to ovšem bude se žebry.“ Doktor se po dnešním ranním vyšetření díval do Billovy karty a informoval ho o jeho aktuálním zdravotním stavu.
„Neříkejte, vůbec jsem si nevšiml.“ Utrousil Bill ironicky. Při tom vyšetření se žebra ozývala sama a to docela často. Vlastně při každém pohybu. Kytarista si nevzpomínal, že by kdy zažil takovou bolest. Měl dobité a dolámané kde co, ale žebra ještě rozhodně ne. A rovnou šest? Levák rozhodně netroškařil.
„Vím, že je to velmi bolestivé a také trvá značnou dobu, než se taková zranění zahojí. Brzy vás budeme moct převézt z JIPU do normálního oddělení. Ovšem abyste se mohl pohybovat a žebra správně srostla, zafixujeme vám trup pomocnou ortézou.“ Doktor pokračoval v přívalu ne příliš přívětivých informací.
„Tak to se nemůžu dočkat.“ Odfrkl si Bill. Moc se od té nehody nepohyboval. Jakmile potřeboval na toaletu, musely ho tam sestry odvézt na vozíku se značnou pomocí. Bylo to pro něj tak ponižující. Nesnášel pocit bezmocnosti, měl rád věci pod kontrolou. „Jak dlouho potrvá, než budu moct fungovat? Potřebuju se vocaď co nejdřív dostat.“ Upřel na doktora tázavý pohled.
„Chápu. Ovšem počítejte s tím, že si tady nejméně další tři týdny pobudete. Nemohu vás v tomto stavu propustit, ani pokud byste o to zažádal. Potřebuji se ujistit minimálně o tom, že vaše plíce jsou mimo nebezpečí, než vás odsud pustím. Navíc se vám mezitím pravděpodobně zhojí kotník a zápěstí, což je důležité, protože bez toho byste nebyl schopný ani chodit. Žebra budou chtít delší čas, jak už jsem řekl.“ Doktor dával na svá slova velký důraz. Nemohl si dovolit propustit pacienta a vzít tak na sebe riziko, že mu mimo nemocnici zkolabují plíce.
„Tři týdny? To se tady zvencnu.“ Bill zaklel. Tohle nebyla zrovna odpověď, kterou chtěl slyšet, ale nemohl říct, že podobnou neočekával. Nebyl zvyklý svá zranění tolik hrotit, ale věděl, že domů se mohl vrátit, až bude moct fungovat. Takhle slabý by tam k ničemu nebyl. Nebyl hlupák, aby ze sebe udělal snadný cíl a Levákovi dopřál to potěšení z pohledu na něj, jak se svíjí v bolestech.
„Nebojte se. V dalších týdnech budete mít plno práce s rehabilitací. Věřím, že to zvládnete.“ Doktor se na kytaristu povzbudivě usmál. Najednou se ozvalo slabé zaklepání na dveře.
„Promiňte, že ruším při vizitě, ale máte návštěvu.“ Dovnitř nakoukla mladičká sestra. Byla tady nová a ještě spoustu věcí nevěděla, jako to, že se vždy musí počkat, až bude po vizitě, než se ohlásí návštěva.
„V pořádku, stejně jsme už skončili.“ Doktor byl přívětivý.
„My se uvidíme při zítřejší vizitě.“ Pokýval doktor Billovi na rozloučenou a odešel.
„Ahoj.“ Dovnitř nakoukla dredatá hlava. Rozpuštěné provázky světlé blond barvy zářily jako svatozář a bílá barva oblečení jenom podtrhovala Tomovu andělskou nevinnost.
„Čau, panenko. Mmm, v bílé vypadáš k nakousnutí. Přišel jsi mi sem osladit den?“ Bill se díval na Toma svým spalujícím pohledem a ten se stydlivě ošil. Pomalu se došoural k jeho posteli, přitáhl si židli a usedl na ni.
„Jo, přinesl jsem ti croissanty s marmeládou.“ Vyplázl na kytaristu jazyk, ačkoli měl trochu zdravíčka ve tvářích. Vytáhl z tašky pytlík s croissanty a položil ho Billovi na postel. Snažil se působit vyrovnaně, ale věděl, že Bill ho stejně prokoukl. Na ten jeho pohled si asi nikdy nezvykne. Vždycky ho znervózňoval, cítil se před ním jako nahý. Na okamžik si představil, jaký by byl pocit stát před Billem opravdu nahý. Asi by umřel studem. Zatřepal hlavou, aby z hlavy dostal tyhle nevhodné představy.
„Jak sladké.“ Odfrkl si hlasitě Bill.
„Budou ti moc chutnat, uvidíš. Nevěděl jsem, jak moc poživatelné jídlo tady vaří.“
„Je to v cajku. Zažil jsem horší.“ Pokrčil rameny Bill. Oproti vězení to v nemocnici chutnalo jako v 5* hotelu.
„Vážně a kde?“ Tom na Billa zvědavě poulil svoje velké čokoládové oči.
„Moc se ptáš.“ Odpověděl Bill vyhýbavě.
„Ne, že bys mi někdy na něco dal odpověď.“ Tom nakrčil uraženě nos.
„Měl by ses přestat mračit, panenko, nesluší ti to.“ Starší muž štípl svojí zasádrovanou rukou Toma do tváří. Ten se po něm ohnal. „Ale no tak.“ Bill se musel ušklíbnout.
„Není to fér, ty toho o mně víš tolik a já o tobě nic.“ Zaúpěl Tom. Rád by se o Billovi dozvěděl tolik věcí, jenže kytarista byl vždy tak tajemný a dával si pozor, aby mu neprozradil příliš. Nejdůvěrnější informace, kterou o Billovi věděl kromě jeho jména a příjmení, bylo to, že pocházel z dětského domova.
„Víš toho víc než kdokoli jinej.“ Bill nerad vytahoval svoji minulost. Především období, které strávil za mřížemi.
„Takže o tobě v podstatě nikdo neví nic.“ Vydedukoval si Tom. Jeho zvědavost sice uspokojena nebyla, ale zahřálo ho u srdce, když kytarista zmínil, že toho ví víc než kdokoli jiný. Možná to znamenalo, že mu kytarista věřil, že ho bral jako svého blízkého přítele.
„Někdy je to tak lepší.“ Odpověděl kytarista a promnul si krk. Tom poznal, že o tom starší muž nechce mluvit, a tak do toho dál nešťoural. Bylo zbytečné tlačit na pilu, Bill by mu stejně nic neřekl a ještě by se na něj naštval, že strká nos do věcí, do kterých mu nic není. Možná mu to jednou řekne sám.
„Co ti vůbec řekl doktor?“ Tom odvedl řeč na jiné téma, doufal, že na tuhle otázku snad odpověď dostane.
„Musím tu zůstat další tři týdny.“ Zasténal neradostně kytarista.
„A? Máš závažná poranění. Co sis myslel? Že za dva dny vstaneš a odkráčíš domů jakoby nic?“ Tom na něj koukal, jako by spadl z višně. Kytarista byl vážně neuvěřitelný, vůbec se o sebe nestaral.
„Tak nějak.“ Ušklíbl se Bill.
„Ani ty nejsi z oceli.“ Připomněl mu Tom fakt, který si Bill nejspíš velmi nerad připouštěl.
„Možná, že některé moje části…“ Kytarista nestihl dokončit větu, protože mu Tom urychleně zacpal svojí drobnější dlaní pusu.
„Mlč.“ Řekl a do tváře se mu jako už dnes jednou hrnula znovu červeň. Kytarista se neudržel a vyprskl mu do dlaně smíchy. Hned na to však přestal a bolestivě usykl. Zlomená žebra o sobě dala opět vědět.
„Bolí to?“ Tomovi se na tváři usadil starostlivý výraz.
„Ne, lechtá.“ Odvětil ironicky kytarista, nicméně na tváři se mu pořád skvěl pobavený úšklebek.
„Promiň, hloupá otázka. Nedokážu si představit mít zlomených tolik kostí najednou. Když mi bylo asi 12, tak jsem měl zlomený kotník. Máma z toho málem měla infarkt.“ Tom se lehce zasmál při vzpomínce na to, jak jeho máma vyšilovala a nedovolila mu cokoli dělat. Dokonce mu napsala na dva týdny omluvenku do školy a zařídila domácí doučování.
„Rozhodně to nezkoušej.“ Doporučil Tomovi kytarista a zavrtěl se na posteli, jak se potřeboval lépe usadit.
„Jak se to vlastně stalo? Ještě jsme o tom neměli šanci ani mluvit. A co tvoje motorka? Je teď rozbitá?“ Tomovi došlo, že mu Bill ještě nesdělil žádné detaily o té nehodě. Nestihl se o to starat, protože byl v nebezpečí Billův život. Kytarista si povzdechl. Tak přesně na tohle nechtěl, aby došla řeč. Proč jen musel být Tom tak zvědavý a všechno mít vysvětlené do detailů? Nebyl zvyklý se lidem svěřovat, nikdy nikomu nemusel říkat, kam jde, co bude dělat nebo co se stalo. A najednou tu byl Tom a měl vždycky tolik otázek.
„Mám docela okno.“ Bill dal Tomovi neurčitou vyhýbavou odpověď, se kterou se Tom mohl spokojit. Tak to přeci po nehodách bývalo, ne? Člověk si nic nepamatoval, a co se týkalo Toma, nemusel si na detaily nikdy vzpomenout.
„To je pochopitelné, byl jsi opravdu vážně zraněný. Přivezli tě v bezvědomí. Myslel jsem, že… tolik jsem se o tebe bál.“ Tomovi se v očích tvořilo vlhko. Ten obraz měl stále před očima. Umíral strachy, nevěděl, co bude, nevěděl, jestli Bill přežije, nebo ho navždy ztratí.
„Hej.“ Kytarista přejel prstem po linii Tomovy čelisti. „Žiju, takže už na tohle nemusíš myslet.“ Neměl rád tyhle situace a doufal, že Tom nezačne brečet. Opravdu nevěděl, jak utěšit někoho smutného. Když někdo zemřel, v jejich světě ho pomstili, pokud to bylo třeba. Pili, oslavovali jeho odchod, ale nikdy nebrečeli.
„To je pravda.“ Tom zamrkal a snažil se na tváři vykouzlit úsměv.
„Radši mi dej ochutnat ty croissanty.“ Kytarista se snažil odvrátit téma na něco jiného.
„Mám tě snad krmit?“ Uchechtl se Tom.
„Jsem zraněný, zápěstí mám na kaši. Doktor říkal, že musím odpočívat.“ Bill se tvářil jako neviňátko a nadhodil hraný bolestivý výraz.
„To víš, že jo. Ještě před chvílí ses cítil dost dobře na to, abys odešel domů, ty komediante.“ Tom se musel usmívat, ale stejně vzal pytlík z Billova klína, kam ho položil hned po příchodu do pokoje, a kousek croissantu ulomil. Pomalu ho přiložil staršímu muži ke rtům. Ten pootevřel rty a přitom olízl Tomovy prsty od marmelády. Ten se zachvěl a těžce polkl.
„Mmm, sice moc na sladký nejsem, ale je to dobrý.“ Bill spaloval Toma intenzivním pohledem. Tom musel odvrátit hlavu, cítil, jak se mu v těle rozlévalo teplo.
„Nedívej se na mě tak.“ Zamumlal Tom se sklopeným pohledem.
„Jak?“ Zeptal se kytarista se svým typickým provokujícím úšklebkem na tváři.
„Jako bys viděl skrz mě, jako bys mi viděl do hlavy a znal každou moji myšlenku.“ Tom měl pocit, jako by mu Bill mohl vidět až do žaludku.
„A kdyby to tak bylo? Nemusíš skrývat to, co chceš.“
„Někdy mě to vážně děsí. Před tebou mě takové věci nikdy nenapadaly.“ Tom mluvil, stále hleděl do svého klína a nervózně si proplétal prsty. V hlavě mu splašeně probíhalo tisíce myšlenek a začínaly se mu potit dlaně.
„Co chceš, panenko? Řekni to.“ Kytarista zvedl ukazováčkem Tomovu bradu a podíval se mu zpříma do očí.
„Já…“ Tom měl pocit, že má najednou v krku obrovský knedlík, který nemůže polknout.
„Čeho se bojíš?“
„Všeho. Toho, jak se cítím, když jsem s tebou. Nebo toho, jak se cítím vůči mužům obecně. Pro mě tohle není snadné. Rodiče mají představy, jak si jednou najdu dívku, se kterou se pak ožením a převezmu tátovu firmu. A teď, když se rozvádějí… nevím, jak by tohle přijali.“ Tom mluvil těžce, místy se zadrhával. Při svých slovech si v hlavě promítal, jaké by to bylo, kdyby řekl rodičům o své orientaci. Jejich reakci si dokázal živě představit.
„A to je to, co chceš? Schovávat se? Žít ve strachu z toho, že na to někdo kápne? Chceš dělat to, co pro tebe chtějí tví rodiče?“ Bill v tomhle Toma nedokázal plně pochopit, protože rodinu nikdy neměl. Nikdy neměl nikoho, komu by záleželo na tom, co dělá a s kým, kdy se vrátí domů, nebo jestli má radši kluky víc než holky. Vždycky si dělal to, co uznal za vhodné, a nikdo mu nemohl říkat, jak se má chovat. Miloval svoji volnost, to byla věc, kterou by si nenechal nikým vzít.
„Já vlastně nevím, co chci.“ Tom pokrčil rameny.
„Jestli děláš vždycky to, co se od tebe očekává, tak se nedivím.“ Bill Toma popichoval. Dělal to vždycky, když chtěl, aby s ním udělal něco zakázaného nebo něco, co nikdy nedělal.
„Ty jsi prostě vždycky se vším tak rychle hotový. Prostě nemáš žádný problém.“ Tom přimhouřil oči a nasadil ironický tón.
„Jsem celkem bezproblémový typ.“ Kytarista se ušklíbl.
„A podívej, kam tě to dostalo, pane ‚dělám si, co chci, polibte mi všichni prdel‘.“
Tom protočil oči a podivil se sám nad sebou, kde se to v něm vzalo. Kytarista v něm dokázal vyvolávat tolik odlišných emocí. Jednu chvíli se mu z něj podlamovala kolena a v druhou ho dokázal tak neskutečně vytáčet.
„Všichni ne, na druhou stranu ty…“ Bill pozvedl hravě obočí. Tom byl roztomilý s nakrčeným nosem, když měl na tváři zachmuřený výraz.
„Ty nikdy nemůžeš mluvit vážně, že.“
„Vážně?“
„Bille.“
„Jo, panenko?“
„Aghhrr, ty mě tak štveš. Nesnáším tě.“ Tom si odfrkl, založil si ruce na hrudi a otočil hlavu na stranu. Kytarista se musel držet, aby se nerozesmál.
„Ale jdi ty, jsi ze mě udělanej.“ Natáhl k Tomovi zraněnou ruku v sádře a prstem jej šťouchl do žeber. Tom se ošil. Byl lechtivý.
„To teda nejsem.“ Oponoval kytaristovi a do tváří se mu nahrnula červeň.
„Jasně, a proto se červenáš, stydlivko.“ Tom byl v některých chvílích tak čitelný… tak čistý a nevinný. Staršího muže to na něm nikdy nepřestávalo fascinovat.
„Je tady horko.“ Tom vyplázl na Billa jazyk. Nesnášel to, jak ho měl kytarista vždycky přečteného. Nedokázal v jeho blízkosti ovládat reakce svého těla. Nechápal, jak může být Bill vždycky tak nad věcí. V místnosti se ozvalo nucené zakašlání.
„Je čas jít, pacient musí odpočívat.“ Upozornila je zdravotní sestra, tentokrát jiná než ta, co pouštěla Toma dovnitř. Byla starší a šlo na ní vidět, že velmi ráda jedla. Její tělo připomínalo kulatou vánoční ozdobu s rukama a nohama.
„Hele, Gladis, dejte nám ještě pět minut, jsem v pohodě.“ Bill na sestru mrkl a svým tónem jí naznačoval, že její přítomnost není zrovna vítána.
„Jmenuji se Gertruda a máte 2 minuty.“ Zdravotní sestra na Billovu poznámku nasupeně odkráčela pryč.
„Myslím, žes ji naštval.“ Řekl Tom se smíchem.
„Ta z toho nadělá, je to skoro to samý.“ Protočil Bill oči.
„Tos říkal i u té holky v baru.“
„Je zbytečný zatěžovat svůj mozek jejich pitomými jmény, když je stejně už nikdy neuvidím.“ Toma po těchto kytaristových slovech zahřálo u srdce. Nechtěl s nikým nic mít, nechtěl se s nikým jiným vidět. Ale u něj udělal výjimku.
„Měl bych jít nebo mě vynese v zubech.“ Zachichotal se Tom.
„Neboj, já tě ochráním.“
„Nemůžeš se skoro hýbat, invalido.“ Tom mohl konečně Billovi vrátit jeho neustálé popichování.
„Pffff to ještě neznamená, že na mě můžeš být drzý. Jen počkej, za chvíli budu běhat jak srnka a tohle ti připomenu.“ Kytarista si odfrkl. To mládě si dovolovalo víc a víc, pořád se mu přibližovalo a testovalo hranice.
„Divil bych se, kdyby ne.“ Usmál se na něj Tom. „Už vážně půjdu. Ještě jsem ti přinesl nabíječku, kdybys potřeboval někomu zavolat. Třeba mě.“ Dodal laškovně Tom a kytaristovi přes rty přeběhl nepatrný úsměv.
„Vidím, že to máš hezky vymyšlený, ty drzoune.“ Tom se na tuhle poznámku nevinně zatvářil. Bill přemýšlel, kdy se to stalo. Kdy se stalo to, že měl pro tenhle pohled slabost, a jeho pravidla, která měl pro všechny ostatní, zvládlo tohle stvoření vždycky nějakou oklikou obejít. Když nad tím vším, co se mezi nimi dělo, začal moc přemýšlet, cítil se, jako by se nohama bořil do pohyblivého písku. Uvízl na místě a nemohl se hnout, jenom se do něj nořil hlouběji.
„No a tady máš ještě můj starší ipod, kdyby ses nudil. Nevěděl jsem, co přesně máš rád za hudbu, ale můžeš si tam jakoukoli stáhnout. A tady je ještě jedna věc.“ Tom mluvil a pokládal všechny věci na peřinu na Billově posteli.
„Tak mladíku, je čas.“ Sestra znovu vešla do pokoje, nyní s netrpělivým výrazem. Nedělala žádné výjimky, pravidla byla pravidla a ona nehodlala mít problémy kvůli nějakým dvěma drzým hejskům. Tom si zapnul tašku, a když obcházel Billovu postel k východu, přejel nenápadně svými prsty po jeho.
„Ahoj. Zase přijdu.“ Bill byl tak šokovaný, že zvládl jenom zamumlat pozdrav a stále hleděl na malou krabičku, kterou mu Tom položil do klína. Byla hezky zabalená, do tmavě modrého papíru. Dárek. To byla další věc na seznamu věcí, které v jeho světě neměly zastoupení. Nikdy nedostal od nikoho dárek a nikdy nikomu žádný nedal. Tyhle věci prostě nedělal. A teď tu před ním ležela tahle modrá krabička a on nevěděl, jak se ohledně ní cítit. Opatrně začal rozdělávat papír. Nechtěl ho příliš poškodit. Uvnitř byla elektronická cigareta i s náplněmi.
Zabolelo ho na hrudníku, ale nebylo to kvůli zranění, které utrpěl na plicích. Měl pocit, že najednou nemůže dýchat. Tolik to bolelo. On neměl být ten, který se kvůli tomu bude cítit na hovno. Přesně kvůli těmhle sračkám si k sobě nikoho nepouštěl příliš blízko. Tom se nemilosrdně a bolestivě prosekával dovnitř, do samotného středu jeho srdce. Všude okolo bylo tolik krve a on nemohl připustit, aby sekl do toho nejchoulostivějšího místa, až se jednou dostane dovnitř. Možná byl čas odejít. Bylo to příliš riskantní, příliš nebezpečné, ale on přece rád riskoval, nebo ne?
autor: Emilia
betaread: J. :o)
Tom je táák roztomilýý :3 tak hodný kluk snad ani neexistuje 😀 doufám že mu Eric odpustí 🙂
moc děkuji za krásný díl 🙂
Tom je tak zlatý a Bill je z něj hotoví jen si to nechce přiznat.
Tak to tedy doufám, že Bill rád riskuje. Nerada bych, aby teď hodil flintu do žita a nechal Toma plavat.
Děkuji a těším se na pokráčko.
Omg, tenhle dil je az prilis sladky na to aby byl pravda! <3 Bill ho mel zastavit a dat mu aspon pusu nebo neco! Uz z tech jisker mezi nima uplne silim xD oba se chtej a oba se drzej zpatky xD sakra prace!