autor: Gaja
Ve chvíli, kdy Tom odbočil na matčinu příjezdovou cestu, začalo sněžit silněji a Tom byl rád, že se na chvíli dostal pryč ze silnice, a doufal, že pluhy přijedou dříve, než bude příliš pozdě večer. „Mami!“ Zavolal do domu a oklepával si sníh z bot, Bill ho následoval dovnitř. „Jsme tady!“
„Ahoj, miláčku! Jsem v kuchyni!“ Zavolala Tomova matka nazpět. „Snídaně je skoro hotová, takže si můžete nahoře odložit věci a umýt si ruce.“
„Dobře!“ Tom se podíval na Billa, který pevně sevřel ruku kolem popruhu svého batohu. „Já vím, že nemáš nic, co by sis mohl odložit, ale chceš jít i tak se mnou? Aspoň ti můžu ukázat, kde je koupelna.“
Se souhlasným zamručením se Bill vydal za Tomem po schodech nahoru a po očku sledoval obrázky na stěnách. Většina z nich byly fotky Toma od mžourajícího mimina přes nemotorného a vytáhlého teenagera až po zubícího se Toma s maturitním vysvědčením v ruce. Bill si pomyslel, že to bylo docela sladké, bylo hezké, že na tom Tomově matce záleželo natolik, aby chtěla projít kolem těch fotografií pokaždé, když šla po schodech.
„A jsme tady,“ řekl Tom a přesměroval tak Billovu pozornost od jeho vlastních myšlenek, když otevřel jedny z dveří lemujících chodbu. „Je tady na umyvadle mýdlo a ve skříňce ručníky. Půjdu si tohle odnést,“ řekl Tom a zvedl svou tašku, „a za minutku tě doženu, okay?“
„Jo, jasně,“ souhlasil Bill a vklouznul do smetanovo-žluté místnosti, zatímco Tom pokračoval chodbou dál. Bill se podíval do zrcadla a zamračil se. To, co opravdu potřeboval, byla sprcha a možnost smýt ze sebe prach ze silnice, ne jen malé umytí rukou, ale musel se spokojit s tím, co mohl zvládnout v umyvadle, a doufat, že někde dál po cestě by mohl narazit na slušné záchody, kde by si mohl pořádně umýt alespoň vlasy. No, to by bylo hezké.
O deset minut později, po co nejlepším umytí, jaké jen dokázal, se Bill ocitl zpátky dole, kde se setkal s Tomovou mámou, rozkošnou drobnou, černovlasou ženou jménem Simone, se stejným přátelským úsměvem, jaký měl i Tom. Dokonce i jako cizí člověk Bill dokázal říct, že se necítila úplně pohodlně se skutečností, že tam byl, bez ohledu na to, co říkal její úsměv, a byl rád, když snídaně už byla připravená a on se tak prozatím nemusel zapojovat do žádného rozhovoru.
Po snídani našel Bill sám sebe, jak je poslán do obývacího pokoje, zatímco Tom pomáhal své matce uklidit s prohlášením, že je to u nich doma tradice, ačkoliv Bill měl pocit, že si o něm chtěli promluvit o samotě.
„Prostě je mi ho tak trochu líto,“ řekl Tom tiše, utíral přitom talíř, který mu jeho matka podala. „Vždyť jsi viděla, jak sbalil všechny ty vafle? Měl jich šest! Já… nemyslím si, že se dostane k jídlu moc často. A upřímně si ani nemyslím, že má kam jít. Mám špatný pocit z toho, že bych ho měl posadit na nějaký autobus mířící bůhvíkam.“
„Tome, zlato,“ řekla Simone utěšujícím tónem a podala mu další talíř. „Není to žádné zatoulané štěně. Je to dospělý člověk, který se dokáže postarat sám o sebe.“
„Takže proto ležel v bezvědomí u krajnice?“
„Ty víš, co tím myslím,“ řekla Simone. „Já vím, že mu chceš pomoct, ale jestli on tvou pomoc nechce, nemůžeš ho k tomu přinutit. Pokud chce jít svou cestou, pak možná to je to, co bys měl udělat, abys mu co nejvíce pomohl.“
Tom si povzdechl a ohlédl se přes rameno. „Asi jo. Jen se za něj teď cítím tak nějak zodpovědný. Zachránil jsem mu život. Mám pocit, jako bych měl udělat něco víc, abych se ujistil, že to stálo za to.“
„Můj drahý chlapče,“ řekla Simone a jednou rukou Toma objala. „Tys měl vždycky to největší srdce. Víš co, pokud se budeš cítit líp, připravím nějaké sendviče a pak ho můžeš poslat na cestu s vědomím, že alespoň nějakou dobu bude mít co jíst, okay?“
„Okay, mami,“ odpověděl Tom s úsměvem a vrátil jí objetí, než se vrátil zpátky k utírání.
„A vypadá to, že bystě měli brzy vyrazit,“ dodala Simone, když vykoukla z okna na tu bílou záplavu. „Venku začíná přituhovat.“ Simone se starostlivě kousla do spodního rtu a poslala Toma do obývacího pokoje. „Běž se podívat na počasí, než se začnete připravovat k odchodu,“ řekla. „Jestli se tohle zhorší, pak si nejsem jistá, jestli chci, aby kdokoliv z vás někam šel.“
Tom nakoukl kolem matčiny hlavy a sledoval poletující sníh, který padal daleko silněji, než když přijeli. „Dobrý nápad,“ souhlasil s přikývnutím a rozešel se směrem do obývacího pokoje.
Bill si hověl na gauči a zvedl hlavu ze svého provizorního polštáře v podobě batohu, když do místnosti vešel Tom. „Už je čas jít?“ Zeptal se.
„Já nevím,“ přiznal Tom, popadl dálkový ovladač a dosedl vedle Billových nohou. Přepnul televizi z nudné talkshow, kterou Bill napůl sledoval, a zastavil se na zprávách, které zrovna vysílaly poslední zprávu o nějakých sněhulácích, než se přesunuly na počasí.
„A když už mluvíme o sněhu, vypadá to, že dnes ho dostaneme hodně, přátelé,“ řekl meteorolog a ukázal na kousek modré barvy, který se sunul přes mapu. „Osobně bych řekl, že to vypadá až na třicet centimetrů sněhu do západu slunce, a v některých částech kraje ještě více. V současné době je vyhlášen druhý sněhový pohotovostní stupeň a my žádáme všechny, pokud nemusíte vyjet na silnice, prosím, držte se od nich dál. Budeme vás informovat o tom, jak se bude situace vyvíjet. Sandro?“
„Vypadá to, že jsem dnes ráno neměla říkat manželovi, aby odhrabal příjezdovou cestu, co, Bobby?“ Blonďatá hlasatelka se s úsměvem obrátila zpátky ke kameře. „Z místních zpráv, policie stále hledá muže, který včera dopoledne vyloupil Třetí Okresní banku-„
Tom přepnul televizi zpátky na Billovu talkshow a povzdechl si. „Nemyslím si, že se odsud dneska dostaneme.“
Bill na něj zděšeně zíral. „Ale říkal jsi snídaně a pak pryč,“ řekl, rozhodl se ignorovat předpověď počasí. „Nemůžu tady zůstat.“
„Ve sněhové pohotovosti autobusy stejně nepojedou,“ odpověděl Tom. „I kdybych tě na to autobusové stanoviště odvezl, co tam budeš dělat? Pít hnusné kafe z automatu a čekat, než ta vánice přejde? Tady je aspoň teplo a někoho tu znáš.“
„Tebe znám jen sotva,“ odvětil Bill a posadil se pořádně. „Mám místa, na kterých musím být. Potřebuju nasednout na autobus a vypadnout.“
„Není tady žádný autobus, na který bys mohl nasednout,“ opakoval Tom.
„Ty to nechápeš,“ řekl Bill s očima dokořán. „Já musím…“ Bill se prudce nadechl a snažil se potlačit ten malý záblesk paniky, který rychle hrozil, že vypukne v plné velikosti, když si vzpomněl na všechny ty věci, které by mohly jít strašně, strašně špatně, pokud by zůstal. „Já musím… kurva,“ vyjekl.
„Hej, hej,“ řekl Tom znepokojeně, když Bill začal s panikou vyšilovat, přisunul se blíž a rukou mu na zádech třel, jak doufal, uklidňující kruhy. „Klid, bude to v pořádku. Jakmile přestane padat sníh, tak tě odsud dostaneme, okay? Jen dýchej, není to tak zlé. Možná bys mohl, ehm, možná,“ Tom se zakoktal, snažil se vymyslet nějakou dobrou věc na tom být uvíznutý v cizím domě na bůhvíjak dlouho. „Možná by sis mohl dát sprchu? Pravděpodobně by ses cítil líp, když by ses dostal na cestu celý čistý, že jo?“
„Jo,“ dostal ze sebe Bill.
„A vsadím se, že jsi už nějakou dobu neměl šanci si vyprat. Mohli bychom ti i vyčistit všechny věci. Nemá smysl se celý umýt, jen aby sis na sebe pak oblíknul špinavé oblečení, že?“ Řekl Tom jemně, zatímco se Bill postupně znovu uvolnil. „Můžeš si prozatím půjčit něco mého, okay?“
Bill lehce přikývl. Čisté oblečení by bylo hezké, a ze sušičky i příjemně teplé, a sněžení do rána pravděpodobně poleví. Mohlo by to být fajn vyspat se pro jednu noc v posteli, a to zejména v takové, kde nebyl napojen na kapačku. „Jo. Okay.“
„Okay?“ Zeptal se Tom s úsměvem. „Tak pojď, najdeme ti něco na sebe a můžeš se jít vykoupat. Můžu si vzít tvůj batoh, jestli chceš, abych ti připravil všechny věci do pračky?“
Bill svůj batoh pevně sevřel a zavrtěl hlavou. „Já… ne. Já mám… můžu ti dát svoje oblečení potom, ne? Stejně nemůžeš zapnout pračku, když se budu sprchovat.“
„Dobrý postřeh,“ souhlasil Tom, přikývl a usmál se na Billa uklidňujícím úsměvem. „Tak pojď, podíváme se, jestli mám něco, co by ti i jen vzdáleně sedělo.“
Bill se cítil lépe po dobré, horké sprše, když zamířil zpátky dolů, zatímco plaval v Tomově oblečení. „Tome?“ Zavolal překvapený, když našel dům tak tichý.
„Jsem tady,“ zavolal Tom a Bill následoval Tomův hlas do vedlejší místnosti. „Cítíš se líp?“
„O hodně,“ přiznal Bill a shodil svůj batoh z ramene na zem. „Co to děláš?“
„Zapaluju oheň,“ řekl Tom jednoduše a ukázal ke krbu. „Máma si myslela, že by bylo hezké mít oheň, až se vrátí z kontroly paní Adamsonové, tak jsem jí řekl, že ho připravím.“
„Tvoje máma odešla?“
Tom pokrčil ramenem a přidal do malého plamene další polínko. „Tak nějak. Máma dohlíží na paní Adamsonovou od chvíle, co její manžel před dvěma lety zemřel. Bydlí hned vedle, takže si máma myslela, že by bylo dobré se na ni jít podívat, než bude příliš těžké se přes ten sníh dostat. Myslím, že jí nesla i nějaké jídlo nebo tak něco.“
Bill si nemohl pomoct a usmál se směrem k zadní části Tomovy hlavy. „Takže to je rodinná věc.“
„Hmm?“
„Celá ta věc se staráním se o lidi,“ řekl Bill. „To by vysvětlovalo, proč seš celý tak vzrušený z toho, aby ses ujistil, že jsem v pořádku.“
„Přesně tak bych to neřekl, ale hádám, že asi jo,“ řekl Tom a ohlédl se přes rameno na Billa. „Čistý vypadáš líp.“
Bill se zazubil a zatahal za tričko, které měl na sobě. „Jo, po několika dnech na cestě, myslím, jsem rozhodně potřeboval pořádnou očistu.“
„Hm,“ souhlasil Tom a přidal do ohně další dřevo. „Takže co tě vlastně dostalo na silnici?“
Bill na chvíli ztichl, než pokrčil rameny. „Mám místa, kde musím být,“ řekl prostě. „Takže, chceš mi vyprat ty věci, nebo bys mi raději ukázal cestu k prádelně, abych to udělal sám?“
Tom si tiše povzdechl, jeho obavy o druhého muže rostly o to více díky všem těm tajemstvím, hlavou mu běželo miliony těch nejhorších scénářů. „Tak trochu od obojího,“ řekl Tom a zvedl se na nohy. „Tak pojď.“
Billovo oblečení se právě nacházelo v sušičce, když Simone zavolala odvedle a dala Tomovi vědět, že zůstane u paní Adamsonové, dokud nepomine bouře, takže se o sebe budou muset přes noc postarat sami. Bohužel, zdálo se, že to znamenalo vysedávání v obývacím pokoji a sledování televize, zatímco Bill zůstal ohledně své osoby nemluvný, bez ohledu na to, jakou taktikou se Tom pokusil o něm něco zjistit. Zatím vše, co věděl, bylo, že Bill někam šel, zdálo se, že má sklony k záchvatům paniky, a neměl rád, když se jeho batohu dotýkali jiní lidé. Až na tohle byl Tom bezradný.
„Co ještě máte?“ Zeptal se Bill při titulkách jejich druhého filmu a podíval se na Toma v mihotavém světle z televizní obrazovky.
„Nevím. Většinu mých filmů mám stále ve škole,“ přiznal Tom. „Ale máma má ještě skrytou zásobu romantických komedií, pokud jsi pro.“
Bill nakrčil nos, zhroutil se zpátky na pohovku a opřel se hlavou o batoh. „Eh.“
„Mohli bychom se podívat, co dávají v televizi,“ nabídl Tom. „Měly by tam být zprávy a aspoň uvidíme, jak bude vypadat zítřejší počasí.“
„Nechci se dívat na zprávy,“ řekl Bill, schoulil se na svém konci pohovky. „A co…“ začal Bill, ale byl přerušen zvukem silného poryvu větru a dům se najednou ponořil do tmy. „Co to sakra?“
„Bouřka musela přerušit elektrické vedení,“ řekl Tom lhostejně. „To se někdy stává.“ Sáhl do kapsy pro telefon a rychle vytočil svou matku, aby zjistil, jestli ona a paní Adamsonová jsou v pořádku, jen stěží ji přes ten špatný signál slyšel, ale dostal kladnou odpověď. „Vypadá to, že je dobře, že jsem udělal oheň, co?“
Bill se na Toma podíval, jako by mu narostla druhá hlava. „Takže to je všechno? Prostě… žádná elektřina? Žádné další filmy? Žádné další teplo?“
„Máme teplo,“ řekl Tom a ukázal ke krbu. „Prostě si z vrchu přineseme nějaké přikrývky a polštáře a dnes v noci se utáboříme tady. Žádný velký problém.“
„Ale…“
„Gauč je rozkládací,“ řekl Tom, když vstal a zamíří do malé kanceláře, aby vylovil baterku.
„Ale…“ řekl Bill znovu.
„Bude to v pohodě. Do rána elektřina nejspíš zase naskočí,“ řekl Tom a pokynul Billovi ven z místnosti a ke schodům.
S povzdechem Bill následoval Toma na jeho expedici pro přikrývky a skončil jako ten, kdo nesl většinu, protože Tom měl baterku, a v poměrně krátké době se vrátili do obývacího pokoje. „Takže, co teď?“ zeptal se Bill, zamotal se do toho, o čem se rozhodl, že je ta nejnačechranější z dek, které našli a kterou si přivlastnil.
„Strašidelné příběhy?“ Navrhl Tom s pokrčením ramen, Bill zasténal. „20 otázek?“ Další zasténání. „Poznej melodii.“ Hlasitější zasténání. „Pravda nebo úkol?“
Bill zvedl obočí a podíval se na Toma. „Kolik ti je, dvanáct?“
„No, jako bys snad ty přišel s nějakými nápady,“ opáčil Tom a posadil se na podlahu naproti Billovi. „Tak si poslechněme tvoje úžasné návrhy.“
Bill se na chvíli odmlčel a povzdechl si. „Pravda nebo úkol?“
Tom se zazubil a také si kolem sebe omotal deku. „Pravda.“
autor: Gaja
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 23
Janička nás dneska rozmazluje. Tři povídky za den? My se máme. Určitě to udělala proto, aby rozptýlila ty z nás, co nemají možnost jít na dnešní koncert. 😀
Tom je vážně charakter. Nedokážu si představit, že by někdo vážně vzal někoho takhle domů. I když je to takový cukrouš jako Bill. Já se jen modlím, aby Bill nebyl ten zloděj, o kterém jsme letmo slyšeli ve zprávách. To, jak se nechce vzdát svého batohu, tomu dost nasvědčuje. Jsem zvědavá jakou noc spolu stráví na jednom gauči.
Moc děkuji za překlad Zuzu
[1]: To Janulka je jen sama mimo z toho, že jsem jí lehce přinutila na ten koncert jít, že tu rovnou hodila články i ze zítřka. Takže zítra budete mít víte co… 😛
Jinak zatím čekáme venku a leje, nikdo neví kde má stát a prý to bude mít zpoždění…
Ale jinak je tu fajn 😀
[2]: No rozhodně si to užijte. 😉 A pak dodejte podrobný popis toho jak jsou dvojčátka na živo k sežrání. 😀
Doufám že ten zloděj není Bill.
Preklad úžasný, ako vždy, výber poviedky samozrejme tiež… Ale po dnešnom ( teda vlastne už včerajšom ) zážitku… TH forever! :-p Asi im aj odpustíme to čakanie v daždi, 😎
[5]: Odpustíme, rozhodně!
Moc ráda jsem vás poznala, holky 🙂
[6]: Ja som vás tiež rada spoznala 🙂
A áno, čakanie vonku v dazdi a v zime bolo kruté; pri tej účasti nebolo treba ani žiadne delenie zón, takže sme mohli kľudne ušetriť na tých drahších listkoch a zajtra, teda už dnes, ráno budem bez hladu, ale… stálo to fakt za to. Super atmosféra, skvelá hudba a samozrejme dvojičky + Géčka, proste na nezaplatenie.
Nejdřív holky koukám, že jste si to doufám náležitě užily i za ty, kteří tam být nemohli :´( a snad si najdete i chilinku a hodíte nám na web svoje zážitky a nějakou tu fotečku 🙂
A teď k povídce. Myslím, že Bill buďto je přímo zloděj a nebo s tím má něco společného, ale řekla bych, že to nebylo nic dobrovolného 🙁 Má fantazie rozeběhla hodně cestiček, po kterých by se povídka mohla ubírat, ale převládá názor, že to Bill dělá proto, aby někomu jinému někdo neublížil. Tom je rozhodně k sežrání jak se stará a pečuje o něj 🙂 a společné "táboření" u hořícího krbu sami dva v baráku? yes, my baby
Děkuji zuzu za překlad:)
Veľmi pekne ďakujem za kapitolu. A všetko už bolo napísané:) som strašne zvedavá, čo má Bill s tou lúpežou, a tiež ticho dúfam, že v tom je tak nejak nevinne:) A som rada, že ste si koncert užili♥
Ve mně hnedka hrklo, když jsem ve zprávách slyšela tu zprávu o loupeži. Řekněte mi, že to není Bill, prosím!!! ;-( Jenže to, jak nechce koukat na zprávy, a to jak je tajemný, a to že když tu zůstane, tak by se mohly stát zlé věci….no a v neposlední řadě i to, že nechce dát batoh z ruky….já nevím! Samozřejmě to všechno může být jen matoucí znamení a všechno bude nakonec jinak, ale stejně…mám strach!!!
Mám takový nepříjemný pocit, že Bill má s tou loupeží něco společného. 🙁
Otázka je, jak moc.