autor: Gaja
Jejich hra střídavě pokračovala tam a zpátky po větší část nudné půlhodiny – Bill si soustavně vybíral úkol a zabraňoval tak Tomovi dávat mu skutečné informativní dotazy, a Tom si neústupně vybíral pravdu a nutil tak Billa přijít s otázkami na naprosté blbosti, aby tak Tomovi zabránil chtít mu je oplatit – než Tom navrhl zaútočit na minibar, ve snaze udělat to zajímavější.
„Okay,“ řekl Bill a protočil oči, když si Tom opět vybral pravdu. „Jak se jmenuje?“
„Jak se jmenuje kdo?“ Zeptal se Tom a podal lahev alkoholu Billovi.
„Ta holka, kvůli které se snažíš zapamatovat si Shakespearea, abys na ni zapůsobil.“
„Není tady žádná holka,“ řekl Tom se zavrtěním hlavy.
Bill zvedl obočí, na tváři se mu objevil slabý úsměv. „Takže je to kluk?“
Tom úsměv opětoval a vzal si láhev zpět od Billa. „To jsou dvě otázky,“ řekl. „Takže, nech mě hádat, úkol, že jo?“
„Jo.“
„Fajn. Dávám ti za úkol… odpovědět příště pravdu.“
„To je pitomý úkol,“ řekl Bill a zkřížil si ruce na prsou.
„Pokud ten úkol nechceš splnit, pak to znamená, že musíš říct pravdu hned teď,“ opáčil Tom s úsměvem.
Naproti němu, Bill zavrčel. „Jak myslíš. Pravda nebo úkol.“
„Pravda.“
„Kdo je ten kluk?“
„Pan Davis, můj profesor anglické literatury,“ řekl Tom s úšklebkem.
„Ty chceš ojet svého učitele?“ Zeptal se Bill překvapeně, nebylo to tak úplně to, co od sladkého záchranáře Toma očekával.
Tom zavrtěl hlavou. „Ne, jen chci tím předmětem projít, a to můžu zvládnout je tím, že se naučím látku. Jsi na řadě.“
Bill se nafoukl zklamáním. „Dobře, můžeš položit otázku, nudný Tome.“
„Co jsi dělal na té silnici?“ zeptal se Tom.
„Šel,“ řekl Bill s pokrčením ramen. „Jsi na řadě.“
„Ale no tak, musíš i dát víc než jen tohle,“ argumentoval Tom. „Tohle jsem si vydedukoval i sám…“
„Pak to byla dost hloupá otázka, ne?“ Odvětil Bill a vytrhl Tomovi lahev z ruky. „Takže, jsi na řadě, pane Pravdo.“
„Pravda,“ řekl Tom a zkřížil ruce.
„Jen proto, že neděláš celou tu věc se Shakespearem, abys zapůsobit na nějakého docela bezvýznamného kluka z činoherního klubu, to ještě neznamená, že nejsi na kluky, co?“ zeptal se Bill s mazaným pousmáním.
„Myslíš si, že jsem gay?“ zeptal se Tom a zvedl obočí.
„Myslím, že vysokoškolák, který má něco přes 20, si nepamatuje, aby přidal aviváž do máchání, ani si neudržuje své oblečení tak přesně roztříděné, aniž by nad tím alespoň jednou nebo dvakrát nezapřemýšlel. Takže?“
„Tak tohle bylo hodně stereotypní,“ řekl Tom.
„Chtěl by sis raději vybrat úkol, protože nechceš odpovědět na otázku?“
„Ano.“
Bill se zazubil. „Cool, konečně můžu přijít s úkolem.“
„Ne,“ řekl Tom a zavrtěl hlavou. „Ne ano na úkol, ale ano na tu gay věc. Ne, že by na tom záleželo.“
„Ani ne, ne,“ souhlasil Bill. „Jen jsem přemýšlel, jestli jsem tě dobře přečetl, abych byl upřímný. Podle mých zkušeností, hetero kluci nejsou obecně tak pěkní.“ Bill věnoval Tomovi úsměv a mávl. „Každopádně, jsi na řadě.“
„Pravda,“ odpověděl Bill s dalším jemným úsměvem.
„A co ty?“ zeptal se Tom.
Bill se napil z lahve a ušklíbl se. „Trochu obojího,“ připustil a podal lahev Tomovi. „Jsi na řadě, pravda, nebo úkol, jako bych to snad už nevěděl?“
Tom na něj vyplázl jazyk. „Jen kvůli tomu, úkol,“ řekl Tom a napil se.
Bill se zašklebil způsobem, který poslal většinu krve z Tomovy hlavy pryč, a nutil ho si myslet, že vybrání úkolu byl buď opravdu špatný nápad, nebo jeden z nejlepších, jaký kdy měl. „Dávám ti za úkol mě políbit,“ řekl Bill a naklonil se přes podlahu mezi nimi.
„Pravda,“ změnil Tom rychle svou odpověď.
„Ne-e,“ řekl Bill a zavrtěl hlavou. „Jen jednou. Bude to zábava. Kromě toho, není to ta správná Pravda nebo úkol, pokud v tom není alespoň trochu nepříjemného sexuálního napětí. Kvůli tomu byla ta hra vymyšlena.“
„Jen jednou?“ zeptal se Tom.
„Jen jednou,“ souhlasil Bill a zvedl jeden prst.
Tom se na okamžik kousal do rtu a pak pokrčil rameny. Bill bude další den v autobuse mířícím kdovíkam, a oba mohli obvinit z celé té věci příliš mnoho alkoholu, pokud to bude nutné, tak proč ne? Tom zrušil vzdálenost mezi nimi, lehce se dotkl svými rty Billových, a Bill sevřel rukama jeho obličej a přitáhl si ho blíž, než mohl couvnout. Tom se nechal přitáhnout blíž a tiše děkoval jakékoliv prozřetelnosti, která mu pomohla najít tohoto mladíka, který byl v současné době na cestě do Tomova klína.
Přitulení pod společnou dekou Bill Toma líbal, dokud ani jeden z nich nemohl dýchat, a odtáhli se od sebe jen proto, aby se k sobě o chvíli později znovu přitiskli. Bill si myslel, že Tom chutná dobře; sladce a broskvově jako alkohol, který pili, se slabou příchutí něčeho, co Bill nedokázal přesně určit, ale rád to přirovnával ke chtíči. Bill se k Tomovi přitiskl ještě blíž, k jeho hrudi, zamotal mu ruku do copánků a pevně se jej držel, zatímco je Tom oba položil na podlahu.
Tom přesunul své boky a přitiskl jimi proti Billovým, za což si vysloužil tiché uchechtnutí. Nebyl si jistý, jestli to bylo tím alkoholem, Billem, nebo skutečností, že už to bylo nějakou dobu, ale Tom věděl, že už velmi dlouho nikoho nechtěl tak rychle a tak moc. V tu chvíli by udělal cokoliv, aby se do něj dostal, aby mohl sledovat, jak se pod ním Bill svíjí rozkoší. Dokonce i jen dotýkání se jej by bylo něco, pomyslel si Tom a vklouzl rukou po Billově boku a mezi jejich těla, kde si pohrával s knoflíkem Billových džín.
„Hej,“ zamumlal Bill a odvrátil hlavu, jak se Tom natáhl pro další polibek. „Nechci zajít tak daleko.“
„Ale…“ Začal Tom, Bill mu však další slova ukradl polibkem.
„Nechci začít něco, co nemůžu dokončit,“ řekl tiše, pohladil rukou Tomovy vlasy a přitáhl si jej zpátky dolů. „Jen tohle, okay?“
Tom si nemohl pomoct a maličko našpulil rty, zatímco přikývl, než vklouzl zpátky do Billových polibků, které byly stejně snadné jako dýchání.
Simone za sebou zavřela dveře, otřepala si z bot sníh, než si je sundala, a vydala se po domě, aby pozhasínala světla, která se v noci znovu rozsvítila. Zkontrolovala patro a nenašla tam žádné známky po Tomovi ani jeho novém kamarádovi, ačkoliv Tomovo auto bylo stále zaparkované před domem. „Tome?“ Zavolala a obešla dům, než dorazila do obývacího pokoje.
Dveře byly z předchozí noci stále pevně zavřené a Simone je otevřela, aby vstoupila do vyhřáté místnosti. Oheň už téměř dohořel, ale nebyl to oheň, co Simone přinutilo se otočit a zamířit zpátky pro svůj fotoaparát.
Na podlaze před krbem leželi Tom s Billem, stočení dohromady a zamotaní v hromadě přikrývek a polštářů, v jejich vlastním hnízdě pro tuto noc. I ve spánku se Tom jemně usmíval a hlavu měl opřenou o Billovu. Simone možná byla ostražitá, když o Billovi poprvé uslyšela, ale když si je společně vyfotila, věděla, že bude pomáhat léčit Tomovo pošramocené srdce, jakmile bude druhý chlapec pryč. S úsměvem zavrtěla hlavou a opustila místnost. Dveře za sebou nechala pootevřené a zamířila do kuchyně připravovat snídani.
Bill se probudila jako první za doprovodu vůně kávy a palačinek, napůl zmatený z toho, proč cítí jídlo a kolem čeho to je omotaný, zatímco omámeně zamrkal. Trvalo jen pár vteřin, než si vzpomněl, kde a s kým je, přitulil se k Tomovi blíž a vtiskával mu malé, lehké polibky na bradu, aby jej probudil. „Dobré ráno,“ zamumlal Bill, jakmile Tom pootevřel oči, stejně zamlžené jako druhý mladík.
„Ahoj,“ odpověděl Tom s ospalým úsměvem a přitáhl si Billa blíž. „Vyspal ses dobře?“
Bill tiše zabroukal a přejel rukou po Tomově hrudi. „Nejlépe za poslední dobu,“ přiznal upřímně. „Ale myslím, že potřebuju na záchod.“
S lehkým smíchem Tom Billa pustil a posadil se, jen aby začichal, když jej do nosu udeřila vůně kávy. Tom se pomalu odšoural do kuchyně, kde věnoval své matce pusu na temeno hlavy. „Dobré ráno, mami.“
„Dobré ráno, synu. Spal jsi dobře?“ Zeptala se Simone, věnovala Tomovi vědoucný úsměv a na oplátku získala sklopenou hlavu a ruměnec na tváři. „Snídaně je skoro hotová, takže by ses měl jít umýt, ano?“
„Dobře,“ souhlasil Tom a s úsměvem zamířil ven z místnosti.
Snídaně byla u konce daleko dřív, než byl Tom připravený, slib tuctu kradmých pohledů na protější stranu stolu zmizel ve chvíli, kdy si uvědomil, že přestalo sněžit a silnice byly čisté, takže mohl Billa odvézt a nechat ho jít. Tom nedokázal setřást své zamračení po celou dobu, co si Bill sbíral své věci a strkal je zpátky do batohu společně s několika sendviči od Simone, a jeho trucování bylo tím silnější, čím blíže se dostali k autobusovému stanovišti.
„Já, ehm,“ začal Bill, pohlédl z tabule s odjezdy autobusů na Toma a vzdychl. „Za tohle mě budeš nenávidět, ale já… Myslíš, že bys mi mohl půjčit na autobus?“ Zeptal se Bill a díval se na Toma velkýma, tmavýma očima. „Vrátím ti to zpátky, jakmile se dostanu na místo a najdu si práci a tak. Slibuju.“
Na okamžik Tom zaváhal, protože věděl, že kdyby řekl ne, mohl by to nevyhnutelné na okamžik odložit, ale to by také mohlo znamenat, že Bill by šel opět pěšky, a to nehodlal riskovat. Tom tiše přikývl a nechal Billa, aby jej dovedl až k pokladně a koupil mu lístek, který jej dostane na míle a míle daleko.
S lístkem v ruce Bill poklekl, otevřel svůj batoh a vytáhl z něj zápisník a propisku, a obojí to podal Tomovi. „Myslím to vážně,“ řekl tiše. „Byl jsi ke mně tak milý po celé ty dva dny, a já toho nechci zneužít, takže mi napiš adresu, abych ti to mohl splatit, okay?“
Tom přikývl a napsal mu svou adresu do školy i k mámě, jen pro případ, než podal zápisník zpátky Billovi.
„Díky,“ řekl Bill, krátce si prohlédl Tomův rukopis, než zápisník opět schoval. „Myslím to vážně,“ zopakoval a vylekal se, když se z rozhlasu ozvala zpráva o odjezdu autobusu, po kterém měl následovat ten jeho. „Hádám, že bych se měl začít připravovat, co?“ Řekl Bill s chabým úsměvem a ošíval se na místě. „Zůstaň tady, okay? Skočím si na záchod, než mi to pojede, a… Chci mít šanci se pořádně rozloučit.“
„Dobře,“ souhlasil Tom, poprvé toho dne sledoval, jak Bill odchází, a snažil se co nejlépe připravit na to, až to bude podruhé. Byl překvapený, jak těžké to bylo se Billa vzdát po sotva více než jednom dni, ale neustále si musel připomínat, že to tak bylo nejlepší. Bill měl místa, kde musel být, a Tom neměl v úmyslu stát v jeho životní cestě.
Bill se usmíval, když se vrátil, přejel rukama po Tomových bocích a zahákl palce o Tomovy kapsy. „Zůstal jsi.“
„Požádal jsi mě o to.“
„Jsem rád, že jsi zůstal,“ řekl Bill, věnoval Tomovi smutný úsměv a znovu poskočil, když oznámili jeho autobus. „Ten je můj.“ Na chvíli si žvýkal spodní ret, než se nahnul a znovu Toma políbil, držel si jej blízko u sebe a vložil do toho posledního polibku všechno, co mohl. „Děkuju ti, žes mi zachránil život,“ zašeptal Bill, jakmile se rozdělili. „A za to, žes mě vzal k sobě domů a nechal mě potkat tvou mámu a dal mi tak vědět, že na světě stále existují dobří lidé.“ Billovi se trochu chvěla brada, když se lehce dotkl Tomovy tváře. „Děkuju ti za všechno,“ řekl, jeho vlhké oči se na chvíli setkaly s Tomovýma, než se otočil a spěchal do autobusu.
Tom naposledy sledoval, jak Bill mizí z jeho života stejně rychle, jak se v něm objevil, čekal, dokud Billa už vůbec nemohl spatřit, než svěsil hlavu a zamířil k autu. Vklouzl na sedadlo řidiče, položil si hlavu na volant a povzdechl si, když si vzpomněl na všechny ty věci, které měl říct dřív, než Billa nechal jít. Dokonce i ´Není zač´ by bylo lepší, než stát tam jako tvrdé y a jen sledovat, jak odchází, ale teď už bylo příliš pozdě cokoliv změnit. Jediné, co mohl dělat, bylo jít domů a dokončit víkendovou návštěvu u své matky.
Tom se natáhl do kapsy pro klíče a zarazil se, když ucítil okraje zmuchlaného papíru, na který si nevzpomínal, že by ho tam dříve měl. Vytáhl papír, rozložil ho a do klína mu vypadla hrst bankovek.
mám pocit, že docela brzy na všechno přijdeš a lépe pochopíš celý tento víkend, i to, proč jsem musel jít. Tak nějak si přeju, abych ti to všechno mohl říct sám, ale, no, zjistíš to. Řekni své mámě, že jí děkuju za snídani a za ty sendviče. Bude to hezké nemuset nějakou dobu jíst jídlo z automatů. Taky jí poděkuj za to, že vychovala tak skvělého syna.
Máš tu přiloženou i mou splátku za lístek na autobus, a ještě jednou ti za to děkuju (další věc, která nakonec pravděpodobně bude dávat smysl).
Dávej na sebe pozor, Tome.
PS – neutrať to všechno na jednom místě, a to myslím vážně.
PPS – opravdu si tak trochu přeju, abych se s tebou vyspal.
Tom si nemohl pomoct a uchechtl se nad poslední větou v Billově vzkazu. Znovu ho poskládal a bezpečně zastrčil do kapsy, než sebral hotovost a spočítal ji, jen aby zjistil, že dostal trochu víc, než bylo třeba. Tom zavrtěl hlavou, vytáhl klíče a nastartoval, zatímco uvažoval, jak brzy mu všechno začne dávat smysl, jak Bill naznačoval.
Tom jen napůl věnoval pozornost televizi, zatímco pracoval na eseji, měl ji zapnutou spíše jen jako pozadí, když jeho pozornost upoutaly zprávy a všechny kousky skládačky zapadly na to správné místo.
„A policie stále hledá muže obviněného z vyloupení Třetí Okresní banky minulý pátek,“ řekla hlasatelka a obrazovku zaplnila zrnitá, černobílá fotografie. „Policie tvrdí, že podezřelý na fotografii, Bill Trümper, věk 21, je hledán pro výslech v souvislosti s loupežemi v posledních týdnech, a následným odcizením auta Ford Focus, ročník 2001, nalezeným na mezistátní dálnici v neděli odpoledne. Předpokládá se, že pan Trümper směřoval na jih, když jeho vozidlo selhalo, a jeho aktuální místo pobytu je neznámé. Pokud jste tohoto muže viděli, zavolejte na 555-2756.“
Tom zíral na televizi s otevřenými ústy, rozmazaná fotografie Billa – jeho Billa – stále překrývala celou obrazovku. Vzpomněl si, jak míjel opuštěný Ford Focus na své cestě k matce, asi šest mil před tím, než našel Billa. Billova panika z toho, že by měl zůstat dlouho na jednom místě, jeho nechuť k tomu, aby se jiní lidé dotýkali jeho batohu, a varování, aby neutrácel peníze, které Tomovi dal, na jednom místě, to všechno dávalo smysl v té jediné rozmazané fotografii.
Tom pomáhal hledanému zločinci. Poskytnul mu prostředky, aby se dostal tak daleko od místa činu, jak jen to bylo možné. A pro Billa by to v mžiku udělal znovu.
Tom zívl, když vybíral svou poštu, stále unavený z chabého nočního spánku, zatímco jaro se střemhlav měnilo v léto a to způsobovalo v jeho zatuchlé koleji nepříjemné horko. Našel opět tu stejnou sadu nevyžádané reklamy, pár věcí pro jeho souseda, a obvyklé nabídky kreditních karet, které nechtěl. Do celé té směsi byla přimíchána pohlednice, lesklý potisk neznámé pláže se srdcem vyrytým do mokrého písku. Pravděpodobně další věc pro jeho souseda.
Tom ji otočil a přečetl si v adrese své vlastní jméno, než si přečetl samotný pohled, a usmál se.
´Lysander´
KONEC
autor: Gaja
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Parádna poviedka. Mám chuť si ju pozrieť v originále. Ale keby aj, tvoj preklad, Zuzu, rozhodne nevynechám. Kam sa hrabe Google? :-p
Ale. Tak přece jen je Bill ten zlodějíček. Docela by mě zajímalo, co ho k tomu vedlo, ale to už je asi na moji fantazii. Líbí se mi jak to Tom bere v pohodě. Prostě no stress, tak je Bill zloděj. No a co? 😀
Moc děkuji za překlad. Fajn povídka.
Moc pěkné jak to Tom vzal v pohodě.
Och… bolo to tak krásne a je mi ľúto, že to skončilo takto. Ale aj tak to bol krásny koniec:) Veľmi pekne ďakujem za preklad.
Naprosto skvěle napsaný 🙂
Já bych Billovi pomohla taky 😀 A je dobře že Tom to vzal dobře 🙂
Nádhera. Jako vážně moc. Jak jsme si myslely, Bill je zlodějíček, ale teda mě mrzí, že nic bližšího jsme se o tom nedozvěděli 🙁 V každém případě, ten konec byl super, jak to Tom vzal moc dobře a jak se Lysandrovi stýká 😀 akorát teda neříkal někdo něco o tom, že tohle by snad mohlo mít pokračování? Prosím prosím 🙂 že by byli kluci přitulíkovaní k sobě?
A děkuji Zuzu za úžasný překlad, jsem tak moc ráda, že pro nás tyhle skvosty hledáš a překládáš 🙂
[6]: Pokračování bude, navazuje na to druhá jednodílka… 🙂
Ooooh, neee 🙁
Přesně tohle jsem nechtěla. Já vůbec nevím proč, ale nějak mě tahle část úplně dostala. Celé to loučení a objasnění toho, že Bill je skutečně ten zloděj. Mně to strašně drásá srdce, ani netuším proč. Možná i proto, že zatím nevím, proč to Bill všechno dělal. Možná i proto, že jsou kluci od sebe, každopádně je mi z toho úplně do breku. Snad se tady brzy objeví pokračování téhle povídky, protože jsem natěšená a zvědavá v jednom!
Moc děkuji za překlad, Zuzu!
Takže jo… Jenom jsem překvapená, že Tom trochu víc nevyšiloval. 😀
Děkuji za překlad, skvělá povídka.