autor: Muckátko :o*
Nepoučitelný
David stál ve své kanceláři a díval se na tři mladé muže, kteří stáli před ním a snažili se ho přesvědčit o něčem, s čím David absolutně nesouhlasil. Nejenže si nemyslel, že je to v tuhle dobu vhodné, on těm třem ještě příliš nedůvěřoval. Georga, Gustava a Andrease poznal Tom pár měsíců zpět na nějaké akci sponzorů a zřejmě si padli do noty, protože od té doby spolu trávili čas nejen mimo práci, ale i na telefonu.
„Davide, no tak! Určitě mu to pomůže, když chvíli vypadne!“ snažil se Andreas, přičemž opakoval tu stejnou větu už asi půl hodiny.
„Já neříkám, že mu to nepomůže, ale doktor mu doporučil, aby zůstal v klidu a vyhýbal se podobným akcím a já…“
„Kašli na doktora!“ zahřměl Georg. „Ten kdyby mohl, tak ho rovnou zavře do měkké místnosti, aniž by se s ním vypořádával. Tom by neměl být sám, protože právě ve chvílích, kdy je sám, má možnost na to všechno myslet a vracet se k tomu,“ rozumoval.
„Hele, já jsem laik stejně jako vy tři, takže co řekne doktor, je pro mě minimálně dost důležité, abych tomu věřil, nebo snad máte někdo diplom z psychologie, o kterém nevím?“
„Nemusíme mít diplom. Stačí, že máme mozek. Ten doktor viděl Toma dvakrát v životě a chová se, jako by ho znal věčnost a věděl, jak se zachová. Ty ho znáš nejlíp! Kruci, i my o něm víme víc než nějaký psycholog, kterému denně projdou rukama podobné případy – ano případy! Oni je ani nenazývají lidmi. Co mu bude záležet na jednom případu?“
„Možná ty horentní sumy, které za to platíme?“ pokusil se David.
„Jo, a to je tak všechno, co ho zajímá. Řekl by ti to samé, i kdybys platil míň. Přestaňme tady spekulovat a pusť ho s náma,“ zvýšil Georg hlas. Z Davidova váhavého obličeje bylo poznat, že ho ještě nemají úplně nakloněného na svoji stranu, a tak se do toho vložil ještě doteď tichý Gustav.
„Davide, nic se mu nestane. Nám můžeš věřit. Budeme neustále s ním a déle než do půlnoci ho venku držet nebudeme. Dáme pozor, aby se neopil. Chceme jen, aby přišel na jiné myšlenky,“ promluvil k manažerovi klidně.
„Já nevím. Mně se to prostě nelíbí,“ povzdychl si David, ale už vypadal nalomeně.
„Do půlnoci a každou hodinu ti dáme vědět, že je Tom v pořádku,“ přislíbil Andreas.
„Každou půlhodinu, a půjdou s váma alespoň tři bodyguardi,“ přisadil si David.
„Na půlhodinu přistoupíme, ale bodyguardi? A hned tři? To můžeš rovnou dát do novin, kam se dnes Tom Kaulitz půjde bavit, aby si ho tam všichni odchytli! Proto plánujeme jít do jiného klubu než obvykle. Dál od centra,“ dušoval se Andreas.
„Fajn. Okay. Žádní bodyguardi, každou půlhodinu hlášení a do půlnoci mi Toma vrátíte nezraněného, neopilého, nezdrogovaného, a pokud možno s lepší náladou a psychickým rozpoložením,“ rozhodl nakonec manažer.
„Si piš!“ pískl Andreas nadšeně a radostně se ošil, že nad manažerem zvítězili.
*
Tom ležel schoulený v posteli při zapnuté televizi, ačkoli měl zvuk ztlumený na úplné minimum, takže pokojem problikávaly jen různě intenzivně osvětlené scény. Odpoledne na něj opět dolehly nepříjemné pocity, a tak zkusil zapojit do hry dýchací cvičení, které mu doporučil psycholog, ale po chvíli se cítil jako totální idiot, a tak toho nechal a raději si na chvíli zdřímnul, což na něj mělo daleko větší účinek než nějaké soustředěné dýchání. Zamračil se, když uslyšel klepání na dveře. Nechtělo se mu ale ani vstávat ani odpovídat, a tak mlčel. Buď si dotyčný bude myslet, že uvnitř není, a odejde, nebo bude vědět, že nemá náladu na mluvení a vejde i bez vyzvání, což byla právě ta správná varianta, protože dveře se po chvíli opravdu otevřely a dovnitř se nahrnula ne jedna osoba, ale rovnou tři.
„Čau, Tomane! Neříkej, že se chystáš spát,“ zasmál se Andy a skočil na matraci vedle skrčeného kamaráda.
„Co tu děláte?“ zamumlal Tom chraptivě.
„Přišli jsme tě na chvíli vytáhnout ven,“ pověděl mu Gustav s drobným úsměvem. Na to Andreas vyskočil na nohy a rozešel se k Tomovu šatníku, brblaje si pod vousy, že mu vybere vhodný outfit.
„David mi nedovolí nikam jít, a navíc nemám náladu,“ opřel si tvář zpět o polštář.
„To první už je vyřešené. Davida jsme ukecali a s tím druhým pomůžeme taky. Jen nám musíš dát šanci,“ naléhal Georg.
„Nechce se mi.“
„Tome, no tak. Co když bude dneska všechno jinak? Co když se stane něco dobrého a ty se budeš později bít do hlavy, že sis to nechal ujít? Koukni. My to chápeme. Možná víc než nějaký psycholog, který v tom vidí jen nějaké poruchy, které se dají vyléčit podle skript a učebnic. Je naprosto v pořádku cítit se tak, jak se cítíš. Chceme ti jen trochu pomoct a ukázat ti, že na to nejsi sám,“ promlouval k němu Gustav.
„Když to chápete, tak mě nechte být a užijte si to dobré i za mě,“ broukl Tom.
„Fajn. Tak víš co? Uděláme dohodu. Ty půjdeš dneska s náma na pár hodin ven, když už se nám podařilo Davida přemluvit, a my ti pak dáme pokoj, dokud se sám nebudeš cítit dostatečně okay na to, abys s námi vyrazil dobrovolně, co ty na to?“
„Proč?“
„Proč? Protože jsi náš kamarád. Je nám jedno, kdo všechno s tebou nechce pracovat kvůli tomu, jak se cítíš. My tě nevyškrtneme jen proto, že procházíš něčím složitým. Kdybychom měli jít dneska sami bez tebe, tak se stejně rozejdeme domů, protože bys nám v partě chyběl, tak se zvedni a pocti nás svojí hvězdnou přítomností. Třeba si víc škrtneme u holek, když půjdeš s náma,“ promnul si Georg ruce. Tom zavřel oči a odolal drobnému úsměvu. Celý Georg. Vždycky ve všem hledá profit hlavně pro sebe.
„… do půlnoci, Popelko,“ upozornil ho Georg. „Na dýl nám tě David nepůjčí,“ vysvětlil mu.
„Tak jdi na sebe něco hodit a vyrazíme, ať si tě dostatečně užijeme za ten jeden večer. Večeřel jsi?“ staral se Gustav rodičovsky.
„Ani ne,“ přiznal Tom, když si od Andyho přebíral vybrané oblečení. Ani se nepodíval, co mu ten kluk vybral.
„Tak se stavíme cestou ještě někde na jídlo. Alespoň na stojáka,“ rozhodl Gustav a uvědomil si, že by možná sám ještě něco slupnul.
Během následující čtvrthodiny vyšel Tom z koupelny plně oblečený s trochu zdravější barvou v obličeji, a tak bylo na čase vyrazit za zábavou.
Tomovi nebylo příliš po chuti, když sledoval město za okny taxíku. Pomalu se vzdalovali pryč od centra, a i když mu kluci vysvětlili, kam míří a proč vybrali zrovna to místo, stejně se cítil nesvůj, ačkoli nebyl důvod. Měl s sebou tři kamarády, kteří by se před něj postavili, kdyby něco, ale stejně si nemohl pomoct od pocitu, že by se cítil bezpečněji, kdyby zůstali někde poblíž nebo rovnou v centru, kde je živo v kteroukoli hodinu.
„V pohodě?“ zeptal se Gustav, když všichni vystoupili z taxíku a Georg zaplatil řidiči za cestu.
„Jo,“ pokýval Tom hlavou a zkoušel se uvolnit, aby si ten večer užil. Nechtěl mít pořád strach, co by se mohlo stát. Nemohl být přeci takový smolař, aby se mu za život staly takové věci hned dvakrát po sobě, ne? Teď byla úplně jiná situace. Jde se bavit se svými přáteli, a jakmile uznají, že bude nejlepší se zase v klidu vrátit, přivolají si taxík a ten Toma odveze bezpečně až do hotelu.
Plán se to zdál být perfektní. Nikde žádný náznak nebezpečí a čím déle nad tím Tom takhle uvažoval, tím rychleji se tím pocitem začal opíjet a důvěřovat mu.
„Okay! Zamluvil jsem nám box, takže bychom měli být v pohodě!“ křikl Georg přes hlasitou hudbu a ukázal do rohu místnosti na polstrované sedačky a kulatý stůl, na kterém stála cedulka rezervace.
„Půjdu nám objednat něco k pití. Než by si nás servírka všimla, tak tu leknem. Co si kdo dáte?“ zeptal se Andreas. „První runda je jasná,“ doplnil. Bylo jejich tradicí, že si na přípitek dávali vždycky stejný drink, kterým jejich zábavu oficiálně odstartovali, a pak už pili, na co měl každý z nich zrovna chuť.
Andreas posbíral objednávky od všech a chápavě přikývl, když si Tom objednal jen něco slabého a ještě požádal o nealko na zapití. Normálně by se mu všichni smáli, ale dnes to vzali jako samozřejmost a do ničeho ho nenutili. Pokud se Tom cítil na „holčičí“ pití, má ho mít.
„Byl jsi tu někdy?“ zeptal se Gustav Toma, aby konverzace nevázla. Tom zavrtěl hlavou a s děkovným přikývnutím přijal nabízenou cigaretu. V poslední době toho už moc nenakouřil, ale tu a tam si vzpomněl, že by si možná i dal.
„Ahoj!“ ozval se zprava hlasitý čiperný hlásek. Kluci stočili hlavu tím směrem a všimli si usměvavé brunetky, která se na ně dívala.
„Ahoj,“ pronesl Georg flirtovně a zahýbal obočím.
„Ty jsi Tom Kaulitz, že jo?“ vyhrkla a Georgovo nadšení opadlo. Jasně. Všechny hezky holky poletí na hvězdu. Tom se poťouchle ušklíbl.
„A tohle je Gustav a Georg a ještě jeden kamarád Andreas nám šel pro pití,“ představil je komplet všechny.
„Mohla bych dostat tvůj podpis?“
„Jasně. Proč ne,“ pokrčil Tom ramenem a natáhl se přes stůl, aby přijal nabízenou propisku a načmáral na dívčino odhalené předloktí svůj podpis.
„Půjdeš tančit?“ nenechávala se dívka odbýt.
„Možná později,“ pousmál se Tom neurčitě. Na fanoušky zlý nebyl. Ani nechtěl, aby se dívali na jeho unavenou tvář bez života.
„Tak se třeba uvidíme,“ narovnala se dívka.
„A kdyby nešel on, já půjdu rád!“ zavolal za ní Georg a šťouchl Toma do ramene.
„Moc se nesměj, blbečku!“
„Já se nesměju,“ bránil se Tom s kamennou tváří.
„Navenek možná ne, ale uvnitř beztak zapomínáš smíchy dýchat,“ čertil se Georg.
„Měl jsi s ní jít. Byla hezká a vypadala, že dokonce vlastní mozek,“ naklonil se k němu Gustav.
„To asi jo, ale…“
„Moc brzo?“ Tom přikývl.
„No o ruku jsi ji hned žádat nemusel,“ podotkl Georg.
„Geo, já…“
„Jo prosím tě. Já to chápu. Neposlouchej mě,“ mávl Georg rukou a oči se mu rozsvítily, když uviděl Andrease, jak se k nim blíží s tácem plným drinků.
Zábava mohla začít.
Po hodině a půl docela dobré zábavy, byl Tom schopný se trochu uvolnit. Zůstal sice u svého předsevzetí, že nebude příliš pít, ale konečně se dokázal smát Georgovým hloupým vtipům a kroutit hlavou nad jeho nemožnými tanečními kreacemi, když se nad ním jedna z místních slečen slitovala a vzala ho na milost. Tančili spolu jen dva tance a pak se dívka Geovi zdejchla, načež Tom pronesl, že to bylo nejspíš právě jeho tancem.
„Skočím si na záchod, chcete něco cestou přinést?“ nabídl se Tom a vstal. Ostatní jen zakroutili hlavou, ale Gustav se zvedl společně s Tomem. „Bez chůvy,“ zadržel Gustava.
„Musím taky,“ bránil se Gustav. „Nebo chceš, abych to udělal tady pod sedačku? Nemysli si. Taková hvězda nejsi, abys mohl mít záchodky jen sám pro sebe,“ ušklíbl se Gustav.
Na toaletu akutně nemusel a opravdu chtěl Toma jen doprovodit z bezpečnostních důvodů, ale to mu samozřejmě nemohl říct. Tom podezíravě nakrčil obočí a proletěl Gustavovu klidnou tvář.
„Tak kupředu kupředu, nebo to pustím,“ popohnal ho kamarád ještě na efekt. Tom se tedy otočil a vydal se k lítacím dveřím, které vedly k záchodům. V místnosti se s Gustavem postavili vedle sebe.
„Tak co? Bavíš se alespoň trochu?“ zeptal se Gustav.
„Co má být zábavného na čůrání?“ nadzvedl Tom obočí, aby Gustava trochu potrápil.
„Ne teď, ty pako! Obecně!“ zakroutil druhý muž hlavou.
„Asi jo. Asi vám na konci večera i poděkuju, že jste mě přeci jen vytáhli.“
„A tomu se říká úspěch!“ zahalekal Gustav, zapnul si kalhoty a spláchl. Tom po dokončení potřeby kamaráda napodobil a znovu se setkali u umyvadel. „Viděl bych to ještě na jeden zakončovací drink a pro velký úspěch bychom to dnes rozpustili?“ navrhl.
„Jsem pro,“ přikývl Tom a oklepal si nad umyvadlem ruce, aby z nich setřásl zbytky vody. Společně vyšli ze záchodků, přičemž Gustav šel o půl kroku před Tomem, ale stále ho měl na očích.
V okamžiku, kdy se prodírali jedním hloučkem tančících lidí, vzal někdo Toma za ruku. Stisk to byl krátký, ale za to odhodlaný a rozhodně ne bezúčelný. Jakmile ruka z Tomovy dlaně zmizela, uvědomil si, že v jeho prstech zanechala nějaký papír. Byl zvyklý dostávat takto tajně adresy nebo telefonní čísla od fanynek, ale přesto neodolal, aby se nezastavil a nepřitáhl si ruku před oči, aby se podíval, co bylo na lístečku tentokrát. Nebylo to však ani číslo ani adresa bydliště. Byla to Billova fotka. Ta, kterou přes rok chránil jako oko v hlavě, nosil ji všude s sebou a před několika dny ji nechtěně věnoval tomu klukovi na ulici společně se svými penězi. Pomalu se smiřoval s tím, že už se s ní nikdy neshledá, o to víc ho zaskočilo, když na ní znovu spočinul pohledem.
Rychle trhl hlavou nahoru, aby se rozhlédl. V davu zaznamenal někoho s černou kapucí na hlavě. Nevěděl jistě, jestli to byl ten kluk, ale v tu chvíli prostě nepřemýšlel. Vydal se bez rozmyslu za ním.
„TOME!“ zakřičel za ním Gustav, když se mu kamarád začal ztrácet bez vysvětlení z dohledu. Nedbal na to. Hnal se za postavou v černém s kapucí na hlavě. Nevnímal, že postupně opouští prostory tanečního parketu, zázemí pro zaměstnance, a konečně zadním vchodem celé prostory klubu. Ocitl se na chladné prázdné ulici, kde se rozhlédl doleva a doprava, jak si nebyl jistý, kam běžet. Vlevo se mu ještě podařilo na rohu zahlédnout nějakou postavu, proto se rozběhl za ní.
Nezajímalo ho, kudy běží, nebo jestli pak najde cestu zpět. Zajímala ho jen osoba, která mu vrátila to nejcennější, co mu po Billovi zůstalo, a chtěl jí poděkovat. Musel jí poděkovat. Ta touha ho hnala kupředu. Pokaždé v nové úzké černé uličce zaznamenal jen stín, kudy osoba zmizela za dalším rohem, až se nakonec ocitl ve slepé uličce, která už dál nevedla.
Udýchaně se začal rozhlížet v
šude kolem, jestli nenajde nějaký východ, kudy by ten kluk mohl proklouznout, ale nic kromě vysokých zdí, požárního schodiště a vysokých budov neviděl. Polkl nepříjemný knedlík, který se mu vytvořil v hrdle, když si uvědomil, co to udělal. Stál sám uprostřed zapadlé ulice v noci s nikým, kdo by mu ukázal cestu zpět. Ten kluk musel někde odbočit a ztratit se tak Tomovi z dohledu, protože jinak mu byl pořád v patách, dokud se neocitl tady. Vzpomínky ho začaly zaplavovat a jeho dech se začal nebezpečně zrychlovat. Otočil se čelem vzad a vrátil se o ulici zpět, odkud vběhl do slepé ulice. Jako myška se sunul podél zdi černou ulicí a trhl sebou při každém hlasitějším zvuku. Jak kontroloval vytřeštěnýma očima okolí, nevšiml si několika plechovek, které se mu připletly pod nohy. Zakopl o ně, přičemž vydaly svůj charakteristický zvuk a rozezněly se celou ulicí jako gong. Tom tiše zaklel a pokračoval dál.
Další metr už zdolat ale nezvládl. V okamžiku, kdy procházel kolem výklenku, který vypadal jako zadní vchod od budovy, po něm někdo hmátl a za ramena ho stáhl k sobě do jedné úzké uličky, které si Tom při běhu nevšiml. Vyděšeně zakřičel a snažil se osobě vyrvat, ale velmi rychle změnil názor, když se mu v zorném poli objevil dlouhý nůž, který klesl k jeho krku a přitiskl se mu ke kůži.
„Tak tak,“ zachraptěl mužský hlas. „Kohopak to tu máme?“ zamlaskal a naklonil se k Tomově tváři přes jeho rameno. Tom znechuceně odvrátil obličej na druhou stranu. Ten muž smrděl po alkoholu, cigaretách, ale především po špíně a výkalech, až se Tomovi zvedl žaludek.
„Pusťte mě!“ ošil se Tom, ale dosáhl jen toho, že se mu nůž přitiskl ještě důrazněji ke kůži.
„Pohni se ještě jednou a budeš to mít za sebou,“ zavrčel muž varovně. „Mmmm, zajímavé masíčko. Čisté a voňavé. Jak se někdo jako ty dostal do míst, jako jsou tahle, chlapečku?“
„Z-ztratil jsem se,“ přiznal Tom.
„Ztratili jsme se, hm?“ zopakoval muž.
„Prosím vás, pusťte mě. Dám vám všechny peníze, jen mě nechte jít,“ zkusil Tom.
„Tak na to zapomeň, kamaráde!“ rozčílil se muž. „Ten, kdo sem zabloudí, se odsud živý nedostane,“ řekl a v okamžiku, kdy zatnul paži, aby nožem podřezal Tomovo hrdlo, bylo jeho tělo odmrštěno daleko od toho Tomova, přičemž Tom dopadl na kolena a okamžitě se chytil za krk. Odsunul se co nejdál a teprve pak se odvážil podívat, kdo mu zachránil život. Mladík, který se mu ztratil v temných uličkách města, dostal muže jednou ranou k zemi a pár dalšími dobře mířenými ranami mu přivodil bezvědomí. Kopl do jeho pravé ruky, aby dostal nůž z jeho dosahu, a vítězně se narovnal. Z kapsy vytáhl krabičku cigaret a jednu z nich si vložil do úst.
„Nepoučitelný,“ zamumlal nevěřícně skrz rty, kterými svíral cigaretu, aby mu nevypadla, zatímco se sháněl po zapalovači. Tom zůstával sedět na studené špinavé zemi a díval se na záda kluka, který mu zachránil život. Osoba před ním zaklonila hlavu dozadu a vydechla nad sebe bílý kouř z cigarety. „Neříkal jsem ti, abys držel svůj zadek co nejdál od problémů?“ zeptal se hlasem, který jako ostrý meč prořízl ticho kolem nich. Srdce v Tomově hrudi se na okamžik zastavilo, když slova a barva hlasu pronikla skrz jeho uši až do mozku, kde mu jen pomalu začalo docházet, kdo stojí před ním.
„Bille?“ špitl s nadějí v hlase. Do jeho očí se pomalu začaly tlačit slzy.
Bill – ne mrtvý, ne feťák, ne superagent, ale živý, v přestrojení, agent v utajení a ležérně kouřící cigaretu, shodil černou kapuci a otočil se.
**
Nemáte zač😉
Příště: „Činy místo slov“
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 19
Bože můj!!! JÁ TO VĚDĚLA!!! To snad není možný! 😀 dokonalé, úžasné, prostě všechno! 😀 já jsem tak ráda 🙂 Neskutečný díl, děkuju za něj 🙂
*teď jenom doufám že nemá halucinace -__- nadšení mi zatemnilo mozek asi 😀
Muckátko, já tě miluju!!!!! Normálně se mi po dočtení, stejně jako Tomovi, nahrnuly slzy do očí! Přesně v tohle jsem doufala, že se stane. Že až se Tom octne v nějakém vážném nebezpečí, tak se odněkud zjeví Bill a zachrání ho. A momentálně je mi úplně jedno jak to celé udělal. Důležité je, že žije! Teď už jen aby se z toho Tom dočista nezbláznil. Ta Billova 'smrt' a celý ten následný rok s ním pěkně zamávali, takže kdo ví, jak ponese to náhlé Billovo zjevení se… Géčka a Andy jsou skvělí kámoši, že se jim podařilo přemluvit Davida a vytáhnout Toma ven, krásně načasováno.
Já mám takovou radost! Tohle mi úžasně vylepšilo den, a to jsem před hodinou dorazila naprosto zničená z práce.
Děkuju, děkuju, děkuju!!! 🙂
Vedela som to! 😀 Si proste TOP!
Moje tajné přání se splnilo! O čem by také byla povídka o bodyguardovi bez bodyguarda? 😀
Jenom by mě zajímalo, jak to Bill zaonačil, že dokázal tak excelentně zmizet ze světa. Někdo z jeho nadřízených o tom musel vědět.
Fuj, to se mi ulevilo. Zato Gustav a ostatní teď mají určitě infarkt. 😉
Díky moc za dílek a těším se na pokračování.
Já jsem totálně a zase beze slov!
♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥
Abych se trošku uklidnila a nepsala jen samé bláboly, tak začnu raději úplně od začátku. Takže..Georga, Gustava a Andrease Tomovi přeneslo samo nebe. Myslím, že takové pečující kamarády Tom skutečně potřebuje. Ví, kdy si můžou dovolit na něj zatlačit, ale naopak jsou perfektně chápaví, nechtějí nic přehánět, jsou trpěliví a opravdu se snaží Tomovi nezištně pomoci. Byla jsem ráda, když jej vytáhli do klubu, ačkoli se přiznám, že jsem od samého začátku čekala, že se něco semele. I název dnešního dílu tomu odpovídal, tak jsem jenom čekala.
No a samozřejmě když se Tomovi do ruky dostala Billova fotka, srdce mi začalo bušit, protože jsem opět měla naději, že Bill žije. Pochybuji totiž, že by se nějaký cizí člověk o Toma tolik zajímal, aby šel, a vrátil mu nějakou ´hloupou´ fotku. Naprosto chápu, že se Tom bez rozmyslu vydal za tím člověkem, ačkoli na stranu druhou to byl hodně velký risk, ostatně jak jsme se sami ke konci dílu přesvědčili. Bylo mi Toma líto, jak se mu začínají vracet všechny myšlenky na ten osudný den, a když jej pak ten člověk přepadl s nožem v ruce, začala jsem si na moment myslet, že celá povídka skončí neuvěřitelně tragicky, a to nejen smrtí Billa, ale i tou Tomovou. Už se mi draly slzy do očí, když v tom někdo přiskočil a ukázkově Toma zachránil.
A to byl přesně moment, kdy už by mi nikdo nevymluvil, že Bill není mrtvý. I kdybychom se na konci dílu na vlastní oči nepřesvědčili, že to je Bill, stejně bych byla na 100% přesvědčená, protože jen Bill by tohle dokázal s takovou elegancí.
No a ten závěr, kdy si Bill zapálil cigaretu a pronesl tu větu o tom, jak je To nepoučitelný? ♥♥♥♥♥♥♥ Od té doby mám pocit, že nedýchám. Já tomu nemůžu uvěřit, Bill skutečně žije! On byl vážně celou dobu v utajení, pravděpodobně dával na Toma pozor a sám dostal Shana. Teď už je jen otázkou, zda celé to utajení a ´smrt´ byla jen čistě jeho výmysl a nebo v tom má prsty i někdo od policie?
Strašně moc mě zajímá, jak to celé vezme Tom. Jasně, že je nadšený, že je Bill v pořádku, že je Bill s ním a že má možná naději toho, že by spolu ti dva mohli skončit už nadosmrti, ale Toma celá ta záležitost s Billovou smrtí dostala tak na kolena, že ani netuším, zda nebude Tom chvíli naštvaný nebo nebude v šoku nebo nevím…Já být na jeho místě, tak mám asi všechny tyhle pocity totálně smíchané dohromady a Billa bych objímala tak, až by jej to bolelo, ale zároveň bych do něj asi bušila pěstmi, jak bych ze sebe potřebovala dostat všechny ty emoce za uplynulé měsíce truchlení, bezmoci a nezájmu o všechno okolo sebe.
Pro teď jsem ale neuvěřitelně šťastná. Šťastná za to, že snad se dočkám happy endu, ve který jsem už snad ani nedoufala. ♥
Děkuji! ♥♥♥
Uprimne jsem to rozdychavala az do dneska. Jako pani. Nemam slov. Nedivila bych se kdyby mu ted Tom dal pres drzku( ne ze by mel sanci), ja bych se o to pokusila. To vsechno cim si musel projit a Bill se tam jen tak objevi. Ted uz budu jen doufat v happy end. Tom si ho zaslouzi
Ďakujem, ďakujem, ĎAKUJEM, Muckátko! Priznávam, že nemám ešte dobehnuté všetky časti podrobne, ale držím si prehľad o dejovej línii a dnes si ma neuveriteľne potešila! Síce som v to stále verila, ale keď si to naozaj potvrdila.. som strašne rada, že si Billa "oživila" 🙂
Som ale zvedavá, ako to všetko vysvetlí – či to bol len jeho plán, alebo bol v jeho fingovanej smrti zapojený aj niekto od polície..
A Tom – tomu, chudáčikovi, veru nezávidím. Sama neviem, čo by som v takejto situácii robila. Áno, Bill je nažive, ale to, čím si musel Tom prejsť, keď si myslel, že je mŕtvy.. Uvidíme, aká bude jeho reakcia nabudúce, čo dúfam, že bude veľmi skoro, lebo už teraz mám pocit, že to čakanie nevydržím 😀
Ďakujem krásne za časť a neskutočne sa teším na ďalšiu.
Ha, jasné že žije! Otázkou je, či ho teraz Tom nezabije, xi… Ďakujem, že to nevzdávaš a píšeš! Teším sa na každú ďalšiu časť!
Yes! Na tohle jsem čekala tak dlouho! Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že by byl Bill doopravdy mrtvý. Způsobila jsi mi neuvěřitelnou radost 🙂 skvěle napsaný díl, jako obvykle 🙂 moc děkuji
Já tě uškrtím takhle to ukončit.
Uffff 😱 Teď jsem z toho úplně vykolejená. Těch několik posledních dílů byla hotová agónie, prožívat s Tomem všechno jeho utrpení. Za tohle by Bill zasloužil minimálně zlomit nos 😁 Nebo možná nějakou úplně jinou formu trestu 😁😈🔥 Zajímalo by mě, jestli tenhle scénář byl v plánu už od začátku 🤔 Jsem nadšená 👏