autor: Gaja
Tom přecházel tam a zpátky ulicí kolem Anthonyho restaurace téměř hodinu, kouřil jednu cigaretu za druhou, jako by mu dodávaly kyslík, jak se snažil uklidnit své nervy, a spíš se mu z toho mírně točila hlava. Ačkoliv, mírná závrať měla až příliš blízko ke statečnosti na jeho vkus, a tak se Tom napřímil v ramenou a zamířil dovnitř.
Restaurace U Anthonyho byla útulné místečko, sotva víc než dvanáct stolů pokrytých řádně stereotypními červenobílými kostičkovanými ubrusy a malými košíky s tyčinkami. Tom si pomyslel, že je to tam docela příjemné, takové sladké místo na randění, pokud někdo něco takového hledal, a v současné chvíli to tam bylo jen řídce osídleno několika obědvajícími páry.
„Zdravím,“ řekl jeden z číšníků v bílé košili vesele, až Tom poskočil. „Dneska jen pro jednoho?“ Číšník se náhle zarazil a naklonil hlavu na stranu, než se zazubil a ukázal na něj prstem. „Panebože, ty jsi Tom, že?“
Tom zamrkal. „Cože?“
„Tom,“ řekl zase číšník a opřel se o pult. „Ten přítel z domova. Xands o tobě hodně mluví.“
„Xands?“ Zeptal se Tom a svraštil obočí.
„Jo,“ řekl druhý muž a ukázal palcem přes rameno. „Lysander šel dozadu, aby si zakouřil, pokud ho chceš odchytit. Jen vyjdi zpátky ze dveří a pak vpravo za rohem.“ Číšník pohlédl zpátky ke stolům a lehce směrem k Tomovi protočil oči. „Musím se vrátit do práce. Nezdržuj Xandse moc dlouho, nechci se zabývat obědovým ruchem sám,“ řekl, mrknul na Toma a vydal se k dalšímu stolu s košíkem tyčinek.
Tom za ním chvíli jen zíral, důkladně zmatený celou tou situací, než zamířil ven a hledal dříve zmíněnou uličku. Zahnul za roh, pohlédl do uličky a zastavil se. Pozoroval, jak malá vlnka kouře míří vzhůru od konce Billovy cigarety, jak se opíral o cihlovou zeď budovy. Na okamžik Tom skoro nemohl dýchat, prohlížel si linie Billova profilu a vlasů, které mu spadaly přes rameno. Po tak dlouhé době Tom nemohl uvěřit, že je Bill tak blízko, nebo že možná zapomněl, jak dobře Bill vypadal. Tom přistoupil blíž a jen sotva našel svůj hlas. „Bille?“
S leknutím Bill prudce zvedl hlavu směrem k Tomovi, oči se mu rozšířily a cigareta mu vypadla z prstů. „Tome?“
S jemným úsměvem na něj Tom lehce mávnul. „Ahoj.“
Billův obličej se roztáhl tím nejširším úsměvem, jaký Tom kdy viděl, zatímco k němu spěchal, okamžitě se natiskl do Tomova osobního prostoru, naklonil se a zastavil těsně předtím, než se jejich rty setkaly. „Nezadaný?“ Zeptal se Bill, jeho dech, teplý a cigaretový, zavál proti Tomovým ústům.
„Co?“ Odpověděl Tom, omotal ruce kolem Billova pasu a napůl přivřel oči v očekávání.
Tom mohl Billův úsměv spíše slyšet, než vidět, když ho Bill přitiskl proti zdi. „Ty,“ řekl Bill. „Stále nezadaný?“
„Hm,“ vydechl Tom.
„Dobře,“ zašeptal Bill a otřel se svým nosem o Tomův, než ho hluboce políbil.
V té chvíli se všechny Tomovy obavy z jejich setkání rozplynuly, a on se ztratil v jemném, lehce česnekovém pohybu Billova jazyka proti svému. Tohle rozhodně nebyl špatný způsob, jak začít. Tom by s radostí strávil celý svůj výlet přesně takhle, s Billem, hřejivým a kostnatým, přitisknutým proti sobě, a se stěnou, která jej tlačila do ramen, tak dlouho, dokud by to znamenalo, že nemusel Billa nechat jít.
„Oi! Xandsi!“ Ozvalo se od dveří do kuchyně, takže Bill zanadával a neochotně se odtáhl. „Kuřácká přestávka je u konce, kluku, a já tady sám začínám být zahlcený. Poplácej mladýho po zadku a vrať se zpátky sem.“
Bill si povzdechl a opřel si čelo o Tomovo rameno. „Fajn, jen mi dej minutku,“ zavolal zpátky, podíval se na Toma, když se dveře zaklaply.
„Xands?“ zeptal se Tom s pousmáním.
Bill se zazubil a kousl se do spodního rtu, jak odvrátil pohled. „Jo, no. Tak trochu jsem potřeboval nové jméno.“
„A?“
„A Lysander byla první věc, která mě napadla,“ přiznal Bill.
Tom se zašklebil a ukradl si od Billa další polibek. „Myslel jsem, že Lysander nikdy není jméno, které někoho jen tak napadne jako první.“
„Nemůžu uvěřit, že si to pamatuješ,“ řekl Bill s dalším úsměvem, s výrazem, který Tom rychle začal zbožňovat. „Za to můžeš ty. Kdyby nebylo tebe, nejspíš bych byl Max nebo Andy nebo něco takového, něco normálního.“
„Já nevím, Lysander se mi docela líbí. Xandsi,“ řekl Tom, zkoušel si na jazyku tu přezdívku.
„Jo, já…“ začal Bill, ale byl přerušen, když se dveře znovu otevřely.
„Lysandere! Pojď dovnitř, než na toho tvého kluka pošlu Mama Rosu!“ Zavolal číšník znovu a bouchnul dveřmi, zatímco se Billovi rozšířily oči.
„Sakra, měl bych jít,“ řekl a odsunul se od Toma.
„Kdo je Mama Rosa?“ Zeptal se Tom, neochotně Billa pustil a díval se, jak si Bill uhlazuje košili.
„Šéfová,“ řekl Bill a sáhl si na vlasy, aby se ujistil, že jsou stále správně utažené. „Je jedna z těch, které si myslí, že všichni správní muži musí být statní jako dub, a pokud se na tebe jen jednou podívá, budeš jíst těstoviny Alfredo tak dlouho, dokud budeš jen stěží dýchat.“ Bill zavrtěl hlavou a povzdechl si. „Bože, už je mi z Alfreda špatně.“
Tom lehce nakrčil nos. „Nemyslím si, že chci být přecpaný sýrovou omáčkou,“ připustil a pohlédl k východu z uličky. „Hádám, že bych měl jít a pustit tě zpátky do práce.“
„Ne!“ Řekl Bill rychle a chytil Toma za ruku dřív, než stačil udělat i jen jediný krok. „Chci říct, žes měl určitě dlouhou cestu a máš hlad, takže si tady můžeš dát oběd. Máme opravdu dobré Manicotti, a já mám směnu už jen na tři hodiny. Mohl bys počkat, a pak bychom mohli něco podniknout?“
„To zní jako plán,“ souhlasil Tom a naklonil se, aby jej Bill mohl znovu políbit, než se vydali zpátky dovnitř.
Dokonce i zastrčený v malém zadním boxu, tak daleko od kuchyně, jak jej Bill jen mohl dostat, se Tom pořád cítil trochu jako exponát v zoologické zahradě, jak se různorodé skupinky zaměstnanců od Anthonyho potulovaly tam a zpátky, aby zkontrolovali, jestli nepotřebuje dolít, nebo doplnit tyčinky, nebo jakoukoliv jinou věc, kterou si dokázali vymyslet, jen aby ho na chvíli mohli přijít okukovat. Čím víc se blížila výměna směny, tím to bylo horší, protože lidé, přicházející na novou směnu, ihned uslyšeli drby o tom, že se Xandsův záhadný muž konečně ukázal. V době, kdy se Bill šoural zpátky k němu, nyní s rozpuštěnými vlasy volně poletujícími kolem obličeje, byl Tom více než připravený jít někam, kamkoliv jinam.
Někam jinam nakonec skončilo jako být protlačen pozpátku do dveří Billova bytu v hladové změti rukou a rtů. Billovi se jen sotva podařilo s kopnutím zavřít dveře, než s Tomem zacouval až na gauč, na který ho položil, a vyšplhal na něj. Říct, že Tom byl vděčný za Billovu pozornost, by bylo slabé slovo, ale zároveň si nemohl pomoct, aby nemyslel na to, že se věci pohybovaly trochu rychleji, než by měly. Tom stále ještě neměl tušení, jak se Bill ocitl tam, kde je, jak se poslední dva roky měl, nebo proč jej proboha číšník, se kterým se setkal jako první, označil za ´přítele z domova´, což bylo něco, čím si Tom namáhal mozek pokaždé, když mu Bill dal šanci mít v něm dostatečné množství krve k přemýšlení.
„Hej,“ řekl Tom tiše, zastrčil Billovy vlasy za ucho, jakmile se od něj Bill odtáhl, aby se nadechl. „Ahoj.“
Bill se lehce usmál a opřel se tváří do Tomova doteku. „Hmm?“
„Jak ses měl?“
„Co?“ Zeptal se Bill, svraštil na Toma čelo tím náhlým přerušením něčeho, co bylo prozatím tak dobré.
„Já jen…“ Začal Tom, znovu projel prsty skrz Billovy vlasy. „Už je to dva roky, a já o tobě vlastně pořád nic nevím, víš? Nemám nic proti tomuhle všemu,“ řekl a přejel rukou po Billových zádech, „ale myslel jsem si, že bychom si nejdřív možná mohli popovídat nebo tak něco?“
„Povídat,“ řekl Bill pomalu, přikývl a sklouzl z Toma do úzkého prostoru mezi ním a opěradlem gauče, „jasně. Máš naprostou pravdu. Já jen…“ Bill se odmlčel a napůl rozpačitě se na Toma usmál. „Tak trochu jsem na tohle myslel od chvíle, kdy jsem odjel. Jen trošku, samozřejmě,“ opravil se a lehce zatahal za jeden z Tomových copánků. „Hádám, že jsem už všechny tyhle rozhovory vedl ve své hlavě dřív, než ses sem dostal.“
„Takže jsi o mně snil?“ Zeptal se Tom s drzým úšklebkem. Bill mu za copánek zatahal silněji.
„Myslím, že podceňuješ, jak nudná je ranní směna v italské restauraci. Potřeboval jsem se nějak zabavit,“ řekl Bill s lehkým protočením očí, než se přitulil pohodlněji k Tomovu boku. „Ale, tak nějak, jo. Je to hloupé, já vím, ale nějak jsi mi uvízl v hlavě. Vzpomínám si, jak jsem seděl v tom autobusu poté, co jsem odjel, a psal ti dlouhé, dlouhatánské dopisy, kde jsem se ti pokoušel poděkovat a všechno vysvětlit tak, aby se to zdálo trochu méně neurotické a divné, a ty bys tak věděl, proč jsem nemohl zůstat déle, ale žádný z nich jsem pochopitelně nemohl poslat.“
„Pochopitelně,“ souhlasil s přikývnutím Tom.
„Jednoho dne jsem šel do takové malé samoobsluhy na rohu, protože mi došlo mýdlo, a viděl jsem tam vystavené pohlednice, a v tom mě napadlo, že bych ti mohl posílat pohledy. Nebylo je možné vystopovat zpátky ke mně, protože na nich není žádná zpáteční adresa, takže jsem se nemusel bát, že by ses tím stále na něčem podílel,“ řekl Bill a přejížděl prstem po Tomově čelisti. „Tak jsem tam naškrábal zprávu a hodil to do schránky, a no, zbytek už znáš.“
Tom znovu přikývl, víčka se mu zachvěla, jak mu Bill přejel prstem přes rty.
„Před pár měsíci jsem si uvědomil, že mi skutečně pořád chybíš, což bylo divné, protože to bylo už víc než rok, ale pořád jsem nechtěl riskovat, že bych tě náhodou do něčeho zatáhl, kdybych ti jen tak poslal adresu. Proto ten malý kód.“ Bill se odmlčel a pousmál se, utápěl se v pocitu Tomovy kůže pod svými prsty. „Říkal jsem si, že každý, kdo kvůli přednášce čte Shakespeara, dostane tak trochu duševní křeč, když v textu uvidí číslice, a že by sis to možná nakonec mohl dát dohromady a přijet se sem na mě podívat. Nebo poslat svůj vlastní pohled, což jsem rád, žes neudělal.“
„Hmm,“ zamručel Tom tiše, zatímco Bill mu lehce zatahal za copánek. „Chvíli jsem o tom přemýšlel, ale nakonec jsem si myslel, že by bylo lepší tě místo toho vidět. A prozatím si myslím, že jsem měl pravdu.“
Bill se mírně zavrtěl, naklonil se, aby oždibnul Tomovo ucho, a rukou jej pohladil po celé délce břicha. „Souhlasím,“ zapředl, z jeho teplého dechu se Tom zachvěl. „Myslíš, že bychom se teď mohli vrátit k tomu, co jsme začali, nebo je tady něco dalšího, co opravdu chceš vědět?“
Tom otevřel a zavřel ústa, došla mu slova, zatímco mu Bill vtiskával malé polibky podél brady. V každém případě tam bude ještě několik dní, a to byla spousta času k tomu, aby vše prodiskutovali. Právě teď nedokázal myslet na nic jiného, co by bylo důležitější, než dostat Billova ústa znovu na ta jeho, a vysloužil si od něj potěšený smích, když si Billa znovu přitáhl na sebe a políbil jej.
„Nechci jít dneska do práce,“ zabručel Bill a zazíral na svou čistou bílou pracovní košili, jako by to snad byla její chyba, že má toho dne odpolední směnu. „Chci tě vzít někam na oběd nebo tak. Možná bych mohl říct Gině, aby to vzala za mě, vždycky si stěžuje, že chce víc hodin. Tak si je může vzít všechny, pokud chce,“ s povzdechem Bill přešel malou ložnici k místu, kde Tom stále seděl na posteli, obkročmo se mu posadil na klín a líně jej rukama objal kolem ramen. „Radši bych zůstal tady s tebou.“
„To by bylo hezké,“ připustil Tom, vzal si přitom chvilku, aby si Billa pořádně prohlédl. Vlasy měl stále od spánku rozcuchané a v jemných vlnách mu visely kolem ramen. V tu chvíli byl Tom přesvědčen, že je Bill pravděpodobně ten nejkrásnější člověk, jakého kdy ve svém životě viděl, a on nechtěl nic víc, než si jej udržet ve svém životě navždy. Samotná představa toho, že jej mohl kdysi nechat odejít, jej bolela.
Předchozí noc se ve skutečnosti nic nestalo, celkem k Tomovu překvapení po tom bouřlivém přivítání. Zůstali stočeni na gauči, jejich ruce bloumaly po těle toho druhého a dál se líbali, dokud Tom nezačal dostávat do krku křeč z toho podivného úhlu, a Bill navrhl, aby se přestěhovali do ložnice. Tom si byl jistý, že to byla pozvánka k něčemu víc, ale Bill nikdy neudělal první krok k tomu, aby věci zašly dál než jen k polibkům a línému mazlení, dokud společně neusnuli.
Tom by z toho nezměnil ani jedinou vteřinu.
„Ale nemyslím, že bych zvládl to nevyhnutelné popichování za to, že bych dneska zůstal doma,“ řekl Bill a zavrtěl hlavou.
„Myslíš, že by si z tebe utahovali, kdybys zavolal, že si bereš volno, abys strávil víc času se svým ´přítelem z domova´?“ Zeptal se Tom s úsměvem, když Billa objal.
Bill vytřeštil oči, než je přimhouřil do úzkých štěrbin. „Oh, já toho Marcuse zabiju,“ prohlásil a našpulil rty. „On ti o tom řekl?“
„Tak nějak. Zdálo se, že mu okamžitě došlo, kdo jsem, a označil mě za ´přítel z domova´, takže jsem si to tak trochu odvodil sám. Chtěl jsem se na to zeptat už dřív, ale někdo mě neustále rozptyloval,“ odpověděl Tom a prsty hladil spodní část Billových zad.
„Za to může Amy,“ řekl Bill lehce defenzivně. „Když jsem nastoupil, pořád po mně vyjížděla, tak jsem jí řekl, že se už s někým vídám. Pak všichni chtěli znát detaily, a jelikož tys byl pořád v popředí mé mysli, začal jsi to být ty. Nemyslel jsem si, že by se ti o tom někdo zmínil.“
„Hej,“ řekl Tom jemně, zasunul ruku do měkké spleti Billových vlasů a uchopil ho za zátylek. „Docela se mi ta představa líbí.“ Přitáhl si Billa blíž a líbal jej, až proti němu Bill ochabl a stal se poddajným. Prsty omotal kolem Tomových copánků a tahal za ně způsobem, o kterém si Tom byl jistý, že by se mu od nikoho jiného nelíbil.
„Ach, seru na to,“ řekl Bill, jakmile se od sebe odtáhli. „Jdu zavolat Gině.“
Den strávený s Billem byl jeden z nejhezčích dní, jaký si Tom jen pamatoval. Dali si snídani v Billově oblíbené kavárně a povídali si o Tomových posledních několika semestrech ve škole. Brzké odpoledne strávili v Billově oblíbeném parku, kde si povídali o tom, jak se má Tomova matka, a o filmech, které společně viděli, a sdíleli několik polibků, kdekoliv jen mohli. Následoval oběd v malém, mastném rychlém občerstvení, kde spolu flirtovali a snažili se překonat jeden druhého v narážkách a špatných vtipech, a Tom si opět připomněl, jak moc měl rád Billův smích.
Byl to krásný den strávený venku, ale Tom byl i přesto rád, když se dostali zpátky do Billova bytu a jejich vlastního malého soukromého prostoru, a to nejen proto, že to znamenalo, že získal plnou náruč zubícího se Billa skoro dřív, než se mu podařilo sundat si boty. „No, ahoj,“ řekl Tom a omotal kolem něj ruce.
„Ahoj i tobě,“ zavrněl Bill. „Takže…“
„Takže,“ zopakoval Tom. „Jaké je tvoje příjmení?“
Bill zamrkal. „Cože?“
„Strávili jsme celé odpoledne mluvením o mně, takže jsem usoudil, že jsi na řadě,“ řekl Tom s úsměvem, Bill nakrčil nos. „Jen tě chci trochu poznat. Nikdy jsme o tobě nemluvili. Nikdy. Otevři se mi,“ řekl Tom tiše a zvedl ruku, aby Billovi odhrnul vlasy za ucho.
Bill na Toma chvíli hleděl, a pak si povzdychl. „Které?“
„Tohle, to, které máš teď,“ řekl Tom. „To druhé už znám.“
„Znáš?“ Zeptal se Bill překvapeně.
Tom se ušklíbl. „Byl jsi ve zprávách více než měsíc, když jsi odešel. Bylo to docela příjemné tě znovu vidět, i když to byla docela zrnitá fotka, ale často jsem přitom slyšel i tvoje jméno.“
„No, to bylo zahanbující,“ řekl Bill se zamračením. „Vsadím se, že babička byla nadšená.“
„Bille.“
„Co?“
„Příjmení?“ Zeptal se Tom znovu a palcem hladil Billovu tvář.
Bill se do toho doteku naklonil, značně preferoval myšlenku na víc mazlení, než na odpovídání na hromadu otázek. „Handsford. To je taky z knížky. Říkal jsem si, že udržím téma.“
„Lysander Handsford,“ zkoušel to vyslovit Tom. „To je docela jazykolam.“
„Povídej mi o tom,“ odpověděl Bill, vykroutil se z Tomova náručí a posadil se na gauč. „Musím to vypisovat při vkladech na účet a tak. Bill Trümper bylo daleko jednodušší. Ale hádám, že to je teď už všechno minulost.“
„Jo,“ souhlasil Tom tiše a posadil se blízko něj. „Jak… Chci říct, pokud ti nevadí, že se ptám, ale jak ses sakra dostal k vyloupení banky? Já vím, že tě pořád ještě tak dobře neznám, ale prostě mi nepřipadáš jako typ člověka, který plánuje bankovní loupež a velkolepou krádež auta.“
Bill se na Toma pousmál a odhrnul si vlasy přes rameno. „To nejspíš proto, že jsem to neplánoval. Byla to tak trochu impulzivní věc.“
„Ale no tak, nikdo nevyloupí banku jen tak z rozmaru,“ řekl Tom se skeptickým pohledem.
„A nikoho nenapadne jako první jméno ´Lysander´, ale myslím, že už jsme si ujasnili, že se to může stát,“ řekl posměšně Bill.
Tom potřásl hlavou. „A?“
„A prostě se to tak nějak stalo,“ řekl Bill a pokrčil rameny. „Stál jsem v bance ve frontě, chystal jsem se vybrat svých posledních 6,34 dolarů, a najednou mě napadlo, že takhle to ve skutečnosti nemělo být. Neměl bych jen sotva vycházet s penězi a vybírat si tu poslední trochu peněz, jen abych si mohl koupit instantní polívku. Rozhlédl jsem se kolem na všechny ty lidi v jejich velkých, teplých zimních kabátech, jak poklepávali nohou, zatímco čekali, aby si mohli pořídit další obří SUV nebo cokoliv jiného, za co lidi utrácejí peníze, zatímco já jsem se klepal zimou ve staré mikině, jen abych potom zamířil ven k bazarovému kolu, o kterém jsem si byl jistý, že ho ten chlap, který mi ho prodal, ukradl.“ Bill si přitáhl kolena k hrudi a opřel si o ně bradu. „Prostě se to nezdálo být fér a já jsem si najednou pomyslel, víš, seru na to. Už jsem byl unavený z toho přežívání, a vážně, co nejhoršího se mohlo stát? Chytí mě, půjdu do vězení, dostanu teplou, i když tvrdou postel na spaní, a třikrát denně jídlo. Možná bych si mohl udělat dálkově školu. Každopádně by se věci obrátily k lepšímu. Takže když jsem se dostal na řadu, řekl jsem, že to je přepadení, a oni mi dali všechno, o co jsem požádal. Pak jsem měl batoh plný peněz a vyběhl jsem ven, a tam někdo nechal nastartované auto, hned před vchodem, jako by na mě čekalo. Tak jsem si ho vzal a ujel.“
„Wow,“ řekl Tom se zvednutým obočím.
„Jo,“ odpověděl Bill. „Tak jsem jel dál, cítil jsem se docela dobře sám ze sebe i z toho, že mě nikdo nesledoval, a na dálnici tomu autu došel benzín. Co jsem pak měl dělat? Nemohl jsem zůstat v autě a čekat, protože pak bych byl definitivně odvlečen do vězení, a tak jsem vystoupil a šel. Ale nezval jsem v úvahu, jak moc se ochladí, jakmile se setmí, nebo jak daleko je to do dalšího města, a o pár kilometrů později už najednou nebyla taková zima a všechno se zdálo být rozmazané. Další věc, kterou vím, je, že jsem se probudil v nemocničním pokoji s kapačkou v ruce, a neměl jsem ani ponětí, jak jsem se tam, sakra, dostal, nebo co se to děje. Chtěl jsem pouze své věci a pak odtamtud vypadnout. Bill se odmlčel a věnoval Tomovi malý úsměv. „Pak si náhle přikráčel poměrně atraktivní kluk a v podstatě mi řekl, abych se posadil, držel hubu a nechal ho, aby mě vzal ráno na snídani, to vše se sliby, že mi pak pomůže vypadnout z města. A kdo bych byl, kdybych si to nechal proklouznout mezi prsty?“
„Hej, jak to, že jsem byl jen ´poměrně atraktivní´?“ Zeptal se Tom.
Bill se zazubil a Tomovu otázku ignoroval. „Samozřejmě, že všechno dopadlo jinak, a já zpanikařil. Myslel jsem si, že mě chytí, pokud se zdržím, nebo že bychom nakonec sledovali zprávy a on by všechno zjistil. Ale místo toho mě uklidnil, nechal mě dát si horkou sprchu a nějaké čisté oblečení, a byl to po tom všem opravdu milý chlapík.“ Bill natáhl nohu a palcem přejel přes Tomovo stehno. „Nechal mě, abych ho políbil, a nesnažil se mě tlačit do něčeho víc, když jsem řekl, že to nechci. A celou noc mě držel, a jakmile byly ráno ulice čisté, nechal mě jít. Dokonce mi i zaplatil jízdenku, takže jsem mohl vytvořit trochu větší vzdálenost mezi mnou a mým dopadením.“ Bill naklonil hlavu na stranu a plaše se na Toma usmál. „Mí spolupracovníci ten příběh milujou, víš. Ačkoli v té verzi, kterou dostali, jsme spolu byli mnohem déle, než jsem přišel sem. A vynechal jsem tu část s bankovní loupeží. Místo toho se mi prostě jen porouchalo auto. Ale zbytek je stejný.“
„Není to špatný příběh začátku vztahu,“ připustil Tom a natáhl se, aby pohladil Billa po noze. „Pořád mě baví, že jsi ze mě udělal svého přítele.“
„Byl jsi lepší volba než kdokoliv jiný, koho jsem znal,“ řekl Bill s pokrčením ramen. „A není to tak, jako bych snad proti tomu něco měl a tak. Možná mě neznáš až tak dobře, ale pořád mě znáš sakra o dost víc než kdokoliv jiný tady kolem, a po dvou letech, kdy jsem si musel vytvořit celou novou minulost, je to vlastně strašně fajn mít možnost mluvit s někým, s kým si nemusím nic vymýšlet. Je to mnohem pohodlnější, než jsem myslel, že bude, opravdu, a nevypadá to, že bys mě nenáviděl za to, že jsem nějaký hrozný kriminálník. Mohl jsi mě už milionkrát udat a neudělal jsi to. Vážím si toho a opravdu doufám, že tě s tímhle vším neděsím.
Tom se natáhl přes gauč, chytil Billa za ruce a přitáhl si jej k sobě. „Uvědomuješ si, že mluvíš s člověkem, který jel tři dny přes celou zemi, aby tě viděl, že? Tři dny, skrz Nebrasku, a to vše jen s neurčitou šancí, že tě zase uvidím. Upřímně řečeno, myslím, že máme oba políčeno na výhru v tom, kdo je tady tak trochu děsivý.“
Bill se zasmál, vyhoupl se Tomovi na klín, což začínalo být jedno z jeho oblíbených míst, a položil ruce na Tomova ramena. „Já tě mám opravdu rád,“ přiznal Bill tiše.
„Pak je dobrá věc, že je to vzájemné,“ řekl Tom a přitáhl si Billa k polibku.
autor: Gaja
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 20
Tahle kapitolka byla prostě totálně WOW, OMG, huh… nemám slov. Ale zkusím se nějak vyjádřit.
To, jak Toma poznali hned ve vchodu, je vidět, že Bill o něm snil opravdu intenzivně 😀 a to jak se poprvé viděli? Úplně si dovedu Billa představit, jak mu vypadla cigareta a vytřeštěně hledí na toho, koho má tak rád 😀
Gaja je neuvěřitelná autorka, jak nezapomíná na drobnosti, detaily – třeba poznámka, že měl Bill evidentně něco s česnekem na oběd, to že se Bí nezapomněl pozeptat, jestli je Tomi nezadaný a všechno to okolo. Je radost to číst.
Ale taky je autorka nechává trápit. Oba jsou v tomhle vztahu už dva roky a stejně se ještě nedočkali ničeho, krom mazlení 😀 já už bych byla sakra frustrovaná, mít v náručí tak žhavou osůbku, jako je Bill a nedočkat se velkého finále 😀 Tomi má železné sebeovládání.
Taky mě dostal důvod Billovy velké bankovní loupeže. Prostě si jde vybrat peníze a pak se rozhodne, že banku vykrade 😀 jenom tak, beze zbraně… brutální, že mu to fakt vyšlo. Měl štěstí, že tam bylo to auto a hlavně, že jej Tom vyhrabal z příkopu 😀
Bože, trochu jsem se rozepsala, ale jak říkám, jsem plná dojmů. Moc moc děkuju zuzu za překlad, ty jsi náš poklad 😉
Luki to řekla všechno za mě, takže už se nemusím rozepisovat. 😀
Tahle povídka je prostě pecka.
Moc děkuji Zuzu za překlad.
Parádní povídka moc dík za překlad.
Vtipné je, že ta loupež byla jenom impulsivní nápad a vyšlo to, i když s tím vlastně nepočítal. Předpokládám, že kdyby to opravdu dopředu plánoval, něco by se zaručeně podělalo. 😀
Děkuji za překlad, skvělá povídka.
Snazim se predstavit si Billa jak s tim jeho "totalni mega star" tonem a vyrazem komanduje tu chuderu za prepazkou at mu da prachy 😀
[1]: naprosto presne
Celá táto poviedka je úžasná. Ako veľmi dokáže človeka ovplyvniť jeden deň, jedno stretnutie… Ale keď tak nad tým premýšľam, napadá ma: "Ako to skončí?' Je tu pár možnosti, no ja dúfam… že čo najlepšie. A hlavne aby mohli byť spolu. Ďakujem za preklad.
Wooow, tak z Billova příběhu jsem tedy překvapena! Já jsem čekala asi něco jiného, možná, že jej do toho někdo namočil, nevím…každopádně že to byl takový spontánní nápad jsem skutečně nečekala! 😀 Na to všechno měl ale Bill docela štěstí, že mu to tak hezky všechno vyšlo, když to vůbec neplánoval. 🙂
Musela jsem se docela smát, když Tom dorazil do podniku a hned o něm věděli, že je Lysandrův ´přítel z domova´ 😀 😀 😀 Musím ale přiznat, že lepšího si Bill nemohl přát. 😛
No a ti dva spolu? To je prostě úžasné ♥ Mám z nich strašně velkou radost, líbilo se mi jejich setkání a to, jak spolu mluví o uplynulých dvou letech. Každopádně, jak to bude pokračovat dál? 🙂
Moc děkuji za skvělý překlad, Zuzu! ♥
Takže Bill tú banku naozaj vykradol sám 😀 prekvapilo ma to a zároveň pobavilo, že s akou ľahkosťou o tom rozprával. Páči sa mi, že tie peniaze užíva s rozvahou, že pracuje… ale najviac sa mi páči, ako dal Tomovi vedieť ako ho veľmi chce a zakódoval aj to ako ho nájde. A Tom ho našiel:) Veľmi pekne ďakujem za preklad Zuzu.