autor: Muckátko :o*
Kurzívou je psané to, co si Bill přehrává ve vzpomínkách. M. :o*
Oko za oko, zub za zub
Druhý den ráno se Tom ujistil, že jim oběma bude doručena snídaně, a především, že je nebude nikdo rušit. David byl velice skeptický a podezíravý, když mu Tom telefonicky sděloval, že nechce, aby kdokoli vcházel do jeho pokoje bez předchozího vyzvání, to znamená žádné kontroly od bodyguarda a obzvláště ne žádné nečekané návštěvy od Davida. Se strachem, že Tom zase padá do nějakých chmur, si David nemohl odpustit milion otázek a pokračoval tak dlouho, dokud mu Tom nakonec nepřiznal, že má někoho u sebe na pokoji a z toho důvodu nechce být rušen. Po tomhle zjištění David opravdu přestal se svými zkoumavými otázkami, a dokonce Toma takřka na dálku poplácal po rameni. Hned na to si ale uvědomil, jak je možné, že se někdo dostal k Tomovi do pokoje a Tobi o tom nevěděl. Lituje svého bodyguarda, který si to jisto jistě teď schytá, se se svým manažerem rozloučil, a poté se vrátil zpět k Billovi do vyhřáté postele, kde jeho bývalý ochránce ležel na boku, podepíral svoje tělo a sledoval každý Tomův pohyb s přikrývkou omotanou pouze kolem holých boků.
Po ukončení hovoru se Tom schoval pod přikrývku, sundal si spodní prádlo, které na sebe před tím natáhl, aby po pokoji nepobíhal nahý, a nejistě se otočil čelem k Billovi. Od té doby, co se probudili schoulení k sobě a s propletenými končetinami, téměř nepromluvili a Tom neměl opět tušení, co se Billovi dělo v hlavě.
„Jak jsi to udělal?“ zeptal se Tom nakonec do ticha. Ta otázka ho pálila od té doby, co byl schopný vstřebat fakt, že je Bill živý a zdravý.
„Udělal co?“
„Přesvědčil všechny, že jsi mrtvý,“ objasnil Tom. Bill si povzdychl.
„V neprůstřelné vestě jsem měl všité váčky s falešnou krví, takže když se kulky zavrtaly do vesty, z otvorů začala vytékat krev z prostřelených váčků a pak… pak už jsem měl zkrátka jen štěstí. V nemocnici byl blázinec kvůli nějaké hromadné nehodně, a když lékaři nahlásili obrovskou ztrátu krve a zranění v hrudníku neslučitelná se životem, nedá se říct, že by ke mně bůhvíjak spěchali, když bylo už na první pohled jasné, že jsem mrtvý. Pak už jen zbývalo zdrhnout z márnice, kde se zrovna střídali zřízenci na směně, takže než ten druhý přišel na směnu, aby zjistil, pro kolik mrtvol musí vystavit dokumentaci, našel na chodbě jen prázdné lehátko, kterých tam postávalo hned několik.“
„Ale…“ Tom zalapal po dechu. „To bylo přece jedno pochybení za druhým!“ vytřeštil Tom oči.
„Jejich pochybení, pro mě usnadnění práce. Takhle jsem se nemusel postarat o ničí mlčení. Mrtvoly samy od sebe neožívají, aby mohly zdrhnout z márnice. To by nikdo nepředpokládal.“
„Ale ta představa, že bys mohl být opravdu zraněný a nikdo se na tebe pořádně nepodíval…“ vrtěl Tom hlavou.
„To už je teď jedno. Akce se podařila a tohle všechno už je jen minulost.“
„Co se vlastně stalo pak?“ zajímal se Tom. Bill sklonil pohled k bílému prostěradlu a poté se s výdechem položil na záda, upíraje pohled ke stropu, jak se pomalu ztrácel ve svých vzpomínkách.
Zajistit úzké okno, které se nacházelo u stropu sklepní místnosti, aby se nedalo otevřít, byla pro Billa naprostá hračka. V dřepu se přesvědčil, že okno nepůjde otevřít, ale zároveň že z něj bude možné pojistku zase snadno odinstalovat, aby po něm nezůstala jediná stopa. Ujištěný, že do místnosti za oknem nevnikne ani jeden jediný doušek čerstvého vzduchu zvenčí, se narovnal, nasadil si kapuci a z místa zmizel tak rychle, jako se tam předtím objevil. Neměl strach, že by snad mohl být odhalen. Na pofidérní existence byly všechny podniky v okolí zvyklé a jediné, co by se stalo, kdyby ho tam někdo přistihl, by byla pořádná snůška nadávek a výhružek, co všechno se mu stane, jestli se tam ještě někdy objeví. Kontejnery a popelnice na zadních dvorcích byly totiž mnohdy jediným zdrojem obživy některých lidí, kteří pobývali na ulici.
Do akce mu zbývalo ještě pár hodin. Musel počkat, až se klub začne plnit téměř k prasknutí, aby se mohl vmísit do davu a vplížit se dovnitř nepozorován s anonymní skupinkou lidí. Byt, který si pronajal a který se nacházel na druhé straně města, byl příliš daleko, aby vážil cestu až tam. Vše, co potřeboval, měl u sebe, a co by bylo příliš nápadné, měl ukryté ve skrýši, kde si to později vyzvedne. Místo odpočinku a nabrání sil se vydal sítí zapadlých uliček až téměř k hlavní ulici. Zůstal schovaný za rohem budovy a sledoval veškeré dění. Měl na očích jak jeden z lepších hotelů ve městě, tak i klub, který dnes večer hodlal poctít svojí návštěvou. Nemohl uvěřit, jak blízko sebe se ta místa nacházela. Policie nebyla schopná na nic přijít celé měsíce a jemu trvalo sotva dva týdny, než se dostal k informacím, které potřeboval. Stačilo jen drobné přestrojení a pak také samozřejmě jeho fingovaná smrt, která mu otevřela cestu k vyšetřovacím prostředkům, které protokoly za normálních okolností nejenže nedovolovaly, ony je rovnou přísně zakazovaly. Možná tím ze sebe částečně udělal padoucha, který není o nic lepší než ti, po kterých šel, ale on to dělal pro dobrou věc, kdežto oni ne. V tom byl ten obrovský propastný rozdíl, kterým Bill své chování vysvětloval. Neomlouval. Vysvětloval. Protože on se neomlouval nikomu a za nic.
Zpozorněl, když se prosklené dveře hotelu otevřely a ven vyšli dva muži v tmavém oblečení. Krátce za nimi se objevil David v patách s Tomem a Tobim. Pár nedočkavých fanynek, které začaly povykovat a poskakovat na místě s připravenými mobily a bločky, nemohlo být opomenuto, proto se Tom přece jen krátce zastavil, donutil se k drobnému, avšak mdlému úsměvu, a kromě pár podpisů zvládl i zapózovat pro několik selfie. Děkoval bohu, že se rozhodl dát si na oči sluneční brýle, které tak skryly jeho unavené oči bez jiskry.
Tohle malé zdržení dalo Billovi dostatek času, aby se přesunul blíž. Ze stále bezpečného úkrytu sledoval Tomova shrbená záda, jak se pomalu posouvají od fanynky k fanynce, dokud se konečně nedostal k přistavenému autu. Billův upřený pohled ho zřejmě šimral na krku, proto se otočil a za brýlemi nakrčil obočí. Měl zvláštní pocit, ale když se otočil, neviděl nic zvláštního ani nikoho, kdo by mu věnoval zvláštní pozornost, která mu do žaludku poslala vlnu podivné energie. Otočil se proto zpět a nastoupil do auta.
Bill, který se na okamžik skryl úplně, aby nebyl odhalen, znovu vykoukl, aby zachytil Tomova záda, jak mizí za zavírajícími se dveřmi dodávky.
„Byl jsi to ty!“ konstatoval Tom s výrazem ve tváři, jako by mu dal někdo po letech konečně za pravdu. Bill souhlasně přikývl. „Tu a tam jsem měl vždycky pocit, jako by nás někdo sledoval, ale nikdy jsem neřekl nic nahlas, protože jsem měl strach, že jsem se už opravdu zbláznil, protože někde hluboko jsem věděl, že jsi to ty, i když to v tu chvíli byly jen milosrdné lži a přání.“
„Byl jsem to já,“ přiznal Bill.
Nikdy ho nespustil z očí. Vždycky byl někde na blízku. Zvlášť když zjistil, jak snadné by pro Shana bylo přeběhnout ulici, udělat pár kroků a ocitnout se málem až v Tomově ložnici. Proto když nemohl mít na očích Toma, rozhodně věděl, kde je Shane, protože nehodlal dopustit, aby se ti dva nacházeli byť jen na stejné ulici v ten samý čas.
Někdo by možná nemohl pochopit, proč už Shane nebyl dávno mrtvý, když se Bill dostal ke všem potřebným informacím. On měl plán a ten vyžadoval přesné načasování bez ohledu na to, jak obrovskou chuť agent měl prostě vzít zbraň, stisknout spoušť a poslat kulku rovnou mezi Shanovy oči.
Ne. Tak to nešlo. Někoho zabít vyžadovalo možná ještě větší a delší přípravu, než někoho zabití uchránit. A ten správný čas nadešel až teď.
S posledními paprsky, které se naposled mihly na horizontu za městem, se Bill vydal do své skrýše pro potřebné věci. Jakmile na město padla tma, neonové nápisy na klubech zářily do všech stran a osvětlovaly ulice daleko víc než pouliční lampy, a první nedočkavci postávali před kluby a čekali, až se dveře otevřou a oni budou po kontrole vpuštěni dovnitř. Velké i menší shluky lidí se začaly shromažďovat i u klubu, kam se potřeboval dostat i Bill. Úmyslně nešel žádnými zadními vchody určenými pro zásobování. Využil chvíle, kdy se jednomu z vyhazovačů nezdál jeden muž, se kterým se okamžitě pustil do sporu, do něhož se přimotali i jeho společníci, kteří se za svého kamaráda chtěli zaručit. Bill se přiblížil, jak nejvíc mohl a pak v nestřeženém okamžiku do hloučku strčil. Těla začala padat jako domino a ten poslední článek nakonec dopadl vyhazovači přímo do náruče, což okamžitě vyústilo ve zmatek, ve kterém Bill pohodlně proklouzl dovnitř i s batohem, který držel v ruce.
Zatímco se venku všichni snažili situaci uklidnit, Bill už byl dávno na cestě do chodeb pro zaměstnance. Došel k zavřeným dveřím, za kterými slyšel pořádný povyk. Shanovi muži – jediná věc, která by mohla Billovi celou akci přerušit. Kdyby to bylo jen na něm, prokopl by dveře dovnitř a bez milosti všechny postřílel, aniž by se zajímal, kdo co udělal a do jak vysoké míry jsou Shanovi komplici. Místo toho sáhl do batohu a vytáhl z něj tři spreje naplněné flunitrazepamem. Postupně je všechny aktivoval a zajistil je tak, aby nepřestaly látku vypouštět ven. Bill odhadoval, že se v místnosti nachází zhruba 6 mužů, takže je látka uspí dostatečně rychle. Jakmile všechny tři spreje začaly vypouštět uspávací prostředek, Bill dveře pootevřel, vhodil spreje dovnitř, přibouchl dveře, zajistil je a pak už jen poslouchal, jak muži uvnitř začínají panikařit, snaží se otevřít okno nebo vyrazit dveře, dokud jejich těla nezačala vstřebávat výpary z hypnotik a oni nakonec nepadli omámení k zemi.
S vítězným úšklebkem Bill otevřel dveře, rychle vytáhl klíč ze zámku a dveře zvenku zamknul, aby jeho plán nepřekazil někdo, kdo by se případně chtěl dostat dovnitř. Poslední dvě věci, které Bill potřeboval, vytáhl z batohu a ten pak zahodil. Chodbou mířil dlouhými kroky až ke dveřím, za kterými se nacházela osoba, kterou nenáviděl z celého srdce. Bez váhání vzal za kliku, ujistil se, že zbraň za jeho opaskem je odjištěná, a vešel dovnitř. Opřel se o dveře a s dlaněmi za zády dveře zamknul.
„Dlouho jsme se neviděli, brouku,“ zaševelil Bill, i když v něm krev přímo vřela. Shane se překvapením silně rozkašlal a chvíli to vypadalo, že ho nakonec zabije obyčejné zaskočení slin v hrdle, ale to Bill nemohl dopustit, proto dramaticky zakroutil očima, přešel ke stolu a praštil muže s pomalu modrajícím obličejem do zad možná trochu silněji, než bylo třeba. Shane vše postupně rozdýchal a s neuvěřením v očích se podíval na agenta.
„Trümpere!“ zasípal.
„Mmmm. Vidím, že jsem ti utkvěl v paměti. To je dobré vědět,“ zamlaskal Bill. „A teď ti povím, jak to uděláme!“ ucedil, strčil do Shana, který dopadl zády do polstrovaného křesla a zůstal zírat na muže před sebou.
„Tys byl…“
„Mrtvý?“ povytáhl obočí. „No, i já umím pár dobrých triků a teď zmlkni,“ nařídil muži. „Jen pro pořádek – tvoje neschopná ochranka leží vedle omámená a hned tak se neprobudí, takže jestli počítáš se zálohou, je mi líto. Jsem o krok napřed. A teď abychom to nezdržovali, mi tady podepíšeš pár věcí a pak tě hned zbavím tvého trápení,“ řekl Bill a hodil na stůl nějaké papíry. Shane předstíral, že po papírech sahá, ale místo toho se snažil rychlým chvatem vyprostit zbraň zpod desky stolu z koženého pouzdra. Bill byl ale mnohem rychlejší, a ještě než Shane stihl zbraň namířit proti němu, mu zlomil levou ruku.
„Dost mizernej pokus,“ podotkl Bill a nahnul se k Shanově tváři. „Ještě něco podobného a zlomím ti i tu druhou. Věř mi. Podepsat ty papíry můžu i otisky tvých prstů a k tomu vůbec nepotřebuju, aby byly tvoje ruce stále součástí tvého těla,“ zašeptal mu jízlivě do ucha a přisunul mu papíry pod nos.
„K čemu ti to bude?“ prskl Shane, když s hlavní na zadní straně krku podepsal první papír.
„To už tě nemusí trápit,“ řekl Bill a spokojeně sledoval, jak Shane roztřesenou rukou podepisuje vše, co mu bylo podstrčeno. „Ani si nepřečteš, co podepisuješ?“ prohodil Bill žertovně.
„Proč? Stejně mě pak zastřelíš, tak mě to přece nemusí trápit, ne?“ dovolil si odseknout.
„Mmmm,“ zamručel Bill přemýšlivě. „Co kdybych tě zatím nechal naživu? Co kdybych tě nechal uboze existovat v tom tvém malém království, kde se budeš bát i vlastního stínu, huh? Anebo bych ti mohl dát ochutnat tvé vlastní medicíny, kterou tak rád používáš na svých obětech. Co všechno to bylo? Mučení, prostituce, znásilňování, hokusy pokusy s léky a drogami, jak by se ti líbil takový život?“ Shane po něm hodil vražedný pohled, ale to bylo tak jediné, co mohl udělat. Dotáhl poslední podpis na posledním lejstru.
„Tak do toho, agente Trümpere. Poslužte si. Ale mojí smrtí se zase krokem přiblížíte k tomu být jako já,“ varoval ho Shane.
„S tím budu umět žít,“ narovnal se Bill a přiložil zbraň k Shanovu břichu. Tlumič se zavrtal do jeho oblečení a vyšla první rána. „Tahle je za Alexe,“ řekl Bill a jeho hlas se chtě nechtě zachvěl, když vyslovil jméno muže, který přišel o život Shanovýma rukama. Vyjel zbraní doprostřed hrudníku a znovu zmáčkl spoušť. „Tahle je za Toma a tahle poslední,“ vyjel až téměř ke klíčním kostem, „ta bude za všechny ostatní.“ Poslední kulka opustila zbraň a zavrtala se do Shanova těla, které sebou potřetí mocně škublo.
Bill odstoupil od sípajícího muže, který se na židli kroutil do všech směrů, ale stále s ním udržoval oční kontakt.
„Minuls,“ zachrčel Shane posměšně. Dokázal říct, že Bill nezasáhl ani jeden důležitý orgán, protože jinak by byl už dávno mrtvý.
„Oh ne, zlatíčko,“ zavrtěl Bill hlavou, sklonil se dolů a dlaněmi skrytými pod koženými rukavicemi se zapřel o boční opěradla židle. „Trefil jsem se přesně. Kulky zůstaly v tvém těle, aniž by poškodily životně důležité orgány a já tu teď budu jen stát a s chutí sledovat, jak bojuješ o každý další nádech. Jak se tvůj hrudník trhaně zvedá, jak se tvoje plíce snaží napumpovat do tvého těla ještě několik doušků vzduchu, dokud tě tvá vlastní krev nakonec neutopí zevnitř,“ pronesl Bill uštěpačně a jízlivě se na Shana usmál. Znovu se napřímil a založil si ruce na hrudi, sleduje muže, jak marně bojuje o něco tak křehkého, jako byl holý lidský život, pro který neměl pochopení.
„Zabil jsem ho,“ řekl Bill nakonec. Nemohl muži vedle sebe popsat, jak chladnokrevně a brutálně zmíněného muže zabil, a už vůbec se nemohl přiznat k tomu, jak velké potěšení a pocit zadostiučinění mu to způsobilo. Nechtěl riskovat, že by se na něj Tom už nikdy nepodíval stejnýma očima. Věděl, že smrt patří k Billově práci, ale agent si nebyl jistý, zda by Tom pochopil, proč ze sebe vypustil tu zrůdu, která Shana zabila takovým způsobem, a ještě z toho měla radost. Žádný zmařený lidský život by neměl nikomu vykouzlit úsměv ve tváři, ať už ten člověk udělal cokoli. Bill mu život nedal, tudíž mu ho ani neměl právo brát, ale on se na to díval z opačné strany. Když Shane mohl vzít životy desítkám lidí ještě horším způsobem, to, co udělal Bill, se s tím nedalo vůbec srovnávat, a i kdyby navenek potlačil touhu se vítězně usmát, pocit spokojenosti a utěšené pomsty by v sobě měl, ať už by se to snažil popřít, nebo ne.
Shane ještě několikrát mohutně zakašlal, až se krev dostala z útrob jeho těla do jeho ústní dutiny a naposled sebou jeho tělo škublo v křesle. Jeho trup klesl do opěradla a končetiny naprosto ochably. Bill se chvíli kochal mrtvolou, kterou měl před sebou, dokud muži nezkontroloval puls, aby se ujistil, že je opravdu mrtvý, a teprve pak se poprvé za opravdu hodně dlouhou dobu upřímně a zeširoka usmál.
„Jeho tělo jsem dostal do zadržovací místnosti na policejní stanici a nechal ho tam,“ dokončil Bill příběh.
„Proč? Už byl mrtvý, tak proč jsi ho vezl na policii?“ nechápal Tom.
„Kdybych se ho tajně zbavil, policie by nikdy nezjistila, že je mrtvý, a ty bys nikdy neměl klid, protože by nikdo nevěděl, že ten, co za všechno mohl, už ti ublížit nemůže. Takhle policie dostala jeho tělo, mohla uzavřít případ a tobě oznámit, že jsi v bezpečí,“ odůvodnil Bill své chování.
„Ale oni teď budou pátrat po tom, kdo ho zabil. Půjdou po tobě!“
„Pro policii jsem mrtvý, a pokud jim to neoznámíš ty, nikdy na nic nepřijdou,“ pozvedl Bill obočí v náznaku otázky, zda bude Tom mlčet, nebo to hodlá pustit do světa. Tom se zamračil.
„Nic jiného by sis nezasloužil za to, co jsi mi udělal, ale nehodlám zkazit něco, díky čemu jsem pořád ještě naživu. Byl bych sám proti sobě,“ povzdychl si Tom a na okamžik se zadíval do agentova obličeje.
„Bille?“ promluvil nakonec.
„Hm?“
„Proč jsi mě nechal myslet si, že jsi mrtvý? Mohl jsi mi to přeci říct. Nikomu bych to neřekl,“ dušoval se Tom. Jeho nálada opět klesla na bod mrazu, když si vybavil všechny ty bezesné noci, provzlykané chvíle, kdy nebyl nikdo poblíž, aby byl svědkem jeho žalu, a hlavně nepředstavitelnou bolest, která se usadila v jeho hrudi a ani za ten rok nezmizela.
Bill hlasitě oddychl a pohladil Toma po tváři.
„Bude to znít šíleně a nejspíš i sadisticky, ale tvůj smutek byl právě to, co celou tu fingovanou smrt dělalo opravdovější. Kdybys neprojevil žádné emoce nebo je jen hrál, minimálně komisař by si všiml, že je něco špatně a začal by šťourat do věcí, které by ho nejspíš zavedly až ke mně.“
Tom se zamračil.
„Takže on neví vůbec nikdo, že žiješ?“
„Nikdo. Už jednou jsem ti řekl, že jediná osoba, které můžu věřit a plně se na ni spolehnout, jsem jen já sám.“
„Ale trochu musíš věřit teď i mně, když jsem teď jediný, kdo ví, že žiješ,“ podotkl Tom.
„Co mi zbývá,“ odtušil Bill dramaticky. „Kdo mohl vědět, že si zkrátka nebudeš moct pomoct a rozběhneš se za mnou do ulic. Vlastně bys měl tomu chlápkovi, který tě ohrožoval, poděkovat. Kdyby tam nebyl, nevylezl bych, dokud bych si nebyl jistý, že ses nevrátil zpět,“ přiznal.
Tom se posadil a přitáhl si k sobě přikrývku, aby se do ní mohl zamotat, a vážně se na Billa zadíval.
„Když už tu nebyla žádná hrozba, že by mě mohl někdo chtít zabít,“ začal, „kdyby se to celé nestalo, kdybych za tebou neběžel, měl jsi v plánu mi to říct vůbec někdy?“ Bill se zvedl na předloktí a upřený pohled Tomovi opětoval.
„Můžu lhát?“ pokusil se.
„Ne,“ zamítl Tom. „Chci jen pravdu. Nic jiného.“
„Nevím, jestli bych ti to někdy řekl. Bylo by vysoce pravděpodobné, že bys na mě časem zapomněl a přes všechno se dostal, tak proč ti svou přítomností připomínat, co bylo, když už bys byl konečně schopný vnímat to, co je?“
„Děláš si ze mě legraci?“ uchechtl se Tom nevěřícně. „Myslíš si, že jsem se za ten rok alespoň na chvíli přiblížil k tomu na tebe zapomenout? Potřeboval jsem posraného psychologa a stejně to nebylo k ničemu! Když jsi mi to nehodlal říct, tak proč ses vrátil? Proč jsi sem přišel?“
„Nechtěl jsem, aby tohle celé zůstalo otevřené bez odpovědí.“
„Takže jsi sem přišel, jen abys mi všechno vysvětlil, a hodláš zmizet?“
Billovo mlčení bylo dostatečnou odpovědí. Tom si odfrkl a vyhrabal se z postele, aby se mohl sehnout pro své prádlo, které se válelo na zemi. Hned na to se přesunul ke dveřím a otevřel je.
„Fajn,“ odsekl Tom. „Co jsi mi chtěl říct, jsi mi řekl, užít sis taky užil, tak už můžeš jít ne?“ pronesl Tom tvrdě. Bill v duchu napočítal do tří, aby neřekl něco, čeho by litoval, a poté vstal. Tak jak byl, naprosto nahý, přešel po pokoji a zastavil se před Tomem, který se díval všude jinde, jen ne na holé tělo svého bývalého bodyguarda, které měl ještě před chvíli u sebe a dobře si vybavoval, jak chutnalo.
„Snad se předtím oblečeš, než odejdeš,“ poznamenal, aniž by se na Billa podíval.
„Přestaň,“ řekl Bill. „Ty víš, že tě miluju, Tome.“ Po této větě sebou Tom škubl, jako by jím projel elektrický šok a sklouzl pohledem dolů, aby se mohl podívat muži před sebou do očí, zatímco se mu dech zadrhl v hrdle.
„Co jsi to…?“ snažil se ujistit, že dobře slyšel.
„A stejně tak moc dobře víš, že já emoce nedávám najevo a nezačnu s tím jen proto, že uvnitř mě se teď děje něco jiného, než to, co dovolím, aby okolí vidělo,“ pronesl Bill, natiskl se na Tomovo tělo a vpil se do jeho překvapením pootevřených rtů.
„A než ti to všechno dojde, pro začátek bys mohl alespoň zavřít ty dveře. Neznamená to, že když jsem ochotný být nahý pro tebe, tak budu ochotný být nahý pro kohokoli, kdo by se tady případně mohl přece jen objevit,“ naznačil Bill a pohodil hlavou k dokořán otevřeným dveřím.
Tom švihem poslal dveře zpět, dokud se třísknutím nezavřely, poté popadl Billa za stehna a vyhoupl si ho do náruče, aby je oba mohl dopravit do rozházené postele.
Teď nemohl mluvit.
Nemohl se ptát.
Na slova bude času dost později.
**
Příště: „Nový začátek“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Přiznávám, že mně docela uspokojilo, co Bill udělal Shaneovi. Byl to odporný zmetek a nezasloužil si žádné slitování. Ovšem trochu mě zamrazilo při pomyšlení, že by se Bill Tomovi nikdy neozval. Zaplať pánbůh za tuhle náhodu. Jenže… Bill teď vlastně nemá žádnou identitu. Jsem zvědavá, co má teď v plánu.
Díky, těším se na pokračování.
Mě pořád trochu děsí myšlenka, že ať už Bill cítil a cítí cokoliv, klidně by Toma nechal si myslet, že je mrtvý. Vlastně i v dnešním díle to vypadalo, že by neměl problém od Toma odkráčet a už nikdy se mu znova neukázat… Takže i když z něj sice konečně vylezlo, že Toma miluje, tak já bych mu na Tomově až tolik nevěřila a rozhodně by mě to nijak neuklidnilo… Prostě bych u něj pořád nevěděla, na čem vlastně jsem…
A taky by mě vlastně zajímalo, jak a kdo uspořádal ten Billův pohřeb, když jim tělo z márnice bezestopy zmizelo… A to vážně při převozu do nemocnice nikdo nezkontroloval ani puls? To už mi přijde trochu jako scifi…
To je děsné že Bill nechtěl dat Tomovi vědět že je živi jsem zvědavá jak to bude dál.
Tělo zdrhlo z márnice a nikdo si nevšiml? Divný. No ale každopádně skvěle 😊 Bill dal Shaneovi co si zaslouzil. Tomovi řekl, že ho miluje! Jupí 🙂
Děkuji za kapitolu ^^
Tá Billova smrť a hlavne to, že to nikto nezistil mi príde trochu nereálne, ale chápem že vymyslieť niečo také nie je jednoduché. Hlavné aj tak je, že je živý a zdravý a opäť s Tomom. Ale tiež som zvedavá, ako si svoj život predstavuje teraz. On nemá existovať a Tom na druhej strane je známa a často fotená osobnosť, ktorá len ťažko môže ukrývať svojich ľudí. Takže ako budú teraz existovať, aby Billa nikto neodhalil? Toť otázka na autorku. Som zvedavá a teším sa na pokračovanie.
Tak jsem se konečně dozvěděla odpovědi na své otázky a jsem konečně uspokojena! 😀 Ono je to šílené, jak já jsem zvědavá a jak mě pak někdy děsně trápí otázky, na které neznám odpovědi, ačkoli bych to ráda věděla hned! 😉
Celé pochybení nemocnice je docela mazec. :-O To udělali úplně šílenou chybu, ale pro Billa jen a jen dobře. Já jsem upřímně čekala, že minimálně komisař o tom věděl. Fakt jsem čekala, že do toho byl zapleten ještě někdo jiný, ale Bill je prostě třída, jak si to vezme všechno jen na své triko a jde do toho.
Jsem taky moc ráda, že Bill konečně vyjádřil své pocity, ale musím říct, že i tak je docela síla to, že by Tomovi třeba ani nikdy neřekl, že žije. Dost mě zajímá, co má v plánu teď, jestli se jako hodlá ukrývat celý život? Asi jsem si myslela, že dostane Shana a znovu se zjeví celému světu, ale tohle asi Bill v plánu nemá. :-O Rozhodně jsem ale zvědavá na záverečný díl!
Moc děkuji za další pokračování! 🙂