„Ty zmetku…“ zavrčel znovu Bill, když Tom zavřel oči a zvrátil hlavu dozadu. Z jeho rtů unikl tichý vzdech. Viditelně si otravu užíval. Klidně se nechával ochmatávat a ani si nevšiml, že jeho zatím tím samým jedem v koncentrované podobě zabili. Kdyby nebyl člověk, ale lykarien, byl by už mrtvý. Měl sto chutí ho tam nechat, ať si ho ta zelená lesnička třeba sežere. Podle zelených stop na jeho kůži po jejích rtech věděl, že už je beztak omámený a ani nebude odporovat.
Jenže to byl Tom… Tak dlouho si přál, aby tady byl s ním, a nějaká lesnička mu to nezkazí.
Treemeriiny zelené rty znovu přejely po Tomově kůži. Všiml si, jak se svaly na jeho rukou, kterýma se zapíral, napjaly, a rty se pootevřely, dožadující se polibku.
„Tak a dost…“ Zavrčel a vykročil.
Treemeria se sklonila těsně nad Tomovy rty, ale dál se nedostala. Něco jí ze strany narazilo do hlavy a ona sklouzla vedle Toma do orosené trávy. Ani nestihla otočit hlavu, když jí na ní přistála druhá rána, která ji omráčila.
„Co… Bille?! Cos to udělal?!“ vyhrkl Tom a stěží zarazil klacek, který mu mířil na hlavu. Prudce za něj škubnul a vytrhl mu ho. Bill ztratil rovnováhu a dopadl na kolena vedle něj.
„Bille!“ okřikl ho, když se jmenovaný znovu natáhl pro klacek.
„Ta zelená lesnička mě nechá otrávit a tobě je to jedno! Říkal jsem ti, je to tady nebezpečné, a říkal jsem ti, aby sis na ní dával pozor. Vrať mi ten klacek, ať tě můžu praštit. Říkal jsem ti, drž se u mě…“ rozkřikl se a uhodil ho alespoň do ramene.
„Otrávila?“ Tom nakrčil obočí a teprve teď ucítil lehké pálení na krku, kde před chvíli byly víliny rty. Hlava se mu točila, jako by to přehnal s vodkou.
„Říkal jsem ti… Víly, které neschválím, nejsou víly ke kamarádíčkování,“ znovu ho udeřil do ramene.
„Bille… Otrávila tě?“ zeptal se znovu a rychle se narovnal. Hlava se mu zatočila ještě víc.
Odhodil klacek a roztřeseně ho chytil za ramena.
Bill jen odtáhl hlavu, když se na něj zahleděl tak zblízka, že se téměř dotýkali nosy. Oči jako by nebyly schopny zaostřit.
„Potřebuješ doktora!“ vyhrkl a sevřel mu ramena ještě pevněji.
„Posloucháš mě někdy? Říkal jsem ti, tady nemůžeme umřít…“ jistě, neposlouchal, za to na něj zase zíral, jako by ho viděl poprvé v životě.
Nadechl se, aby mu mohl dát přednášku jako obvykle, ale Tom mu sebral veškerá slova, když prudce přitiskl své rty na jeho. Vytřeštil oči a v další vteřině měl jeho dlaněmi orámovaný obličej, jen aby následně sklouzly do vlasů a na jeho týl. Než mohl cokoli udělat, Tom roztřeseně vydechl, jeho ruce ochably a on sklouzl v bezvědomí do trávy vedle Treemerie.
Když se Tom probral, hrozně ho bolela hlava a vše se s ním točilo. Připadal si jako v nějakém déjá vu, když se mu podařilo zaostřit na Billa po jeho pravém boku. Další, co zaregistroval, byl zdroj houpání. Ležel na hřbetě kasis.
„Budu zvracet…“ Zamumlal a fena zafuněla. Když se snažil na jejím hřbetu narovnat, shodila ho dolů. Přetočil se na bok a chvíli naprázdno dávil. Bill si k němu klekl a položil mu dlaň na čelo.
„Otrava jedem lesniček není nic moc, co?“
„Lesniček? Jakejch… lesniček? Co… co se stalo?“ Bill jen nakrčil obočí a podal mu vak s vodou.
„Otrávily tě lesničky… víc vědět nepotřebuješ.“ Odsekl a nespokojeně přešlapoval kolem něj, dokud nevypil půlku vaku. Teprve potom pachuť z jeho úst zmizela a hlava už tak netřeštila.
„Dobře, když nechci… tak nechci. A co teď?“ Odsekl Billovi stejným tónem a vrátil mu vodu.
„Je skoro tma, díky tomu, že jsi naprosto ignoroval, co jsem ti říkal, jsme přišli o spoustu času. Kdybys laskavě dával pozor, už jsme mohli být v Delanii. Takhle zůstaneme tady.“ Ukázal směrem k polo-rozbořené stavbě připomínající kostel. Tom zalitoval, že nemá skicák. To místo bylo úžasné.
Tmavé kameny stavby byly porostlé mechem a něčím, co připomínalo břečťan v tmavě fialové barvě. Ten se vyšplhal až skoro ke střeše věže, která se zvedala za budovou a byla téměř celá zřícená. Bylo to přesně takové místo, z kterého by měli všichni ostatní husí kůži a snažili by se mu vyhnout co největším obloukem. Ani Bill nebyl viditelně nadšen z představy, že zde budou muset zastavit.
Tom se tetelil blahem. Konečně něco, co se mu líbilo a nesnažilo se ho to sežrat, otrávit a ani mu to nerozkazovalo.
Vrávoravě se vydal za Billem a kasis k obrovským dveřím s klepadly z mosazi velikosti jeho hlavy a tvarem připomínajícím schouleného draka.
Když Bill otevřel dveře dokořán, Tom ohromeně zalapal po dechu.
„Nádhera…“
„Tobě se tady líbí?“ Podivil se Bill, když viděl Tomův užaslý výraz ve tváři. Zamračil se. Vílí jed asi ještě trochu účinkoval. Jak jinak si vysvětlit, že byl štěstím bez sebe z místa, co vypadalo jako vypálený kostel, ve kterém zákonitě straší. „Ty pavučiny jsou odporné.“ Otřásl se a objal se kolem pasu. Pavučiny byly v každém koutě a lustr na svíce jimi byl doslova obalený. Visely z něj jako konfety a pohupovaly se v průvanu. Tam, kde ve vitrážových oknech chyběla barevná skla, byly také.
„Je to tady… inspirující.“ Opáčil Tom a přešel k jedné stěně, aby mohl konečky prstů přejet po chladných kamenech. Na takových místech rád maloval. Přecházel po celé obrovské místnosti a dotýkal se snad každého kamene. Bill ho jen zaraženě sledoval ode dveří. Všiml si, že si už zase kouše ret. Dělal to snad celou cestu, dokud nenarazili na víly. To ty jeho cigarety… Chybí mu.
„Hey… už to zase děláš.“ Upozornil ho. Nelíbilo se mu to. Podvědomě to totiž dělal taky. Tom se opřel o zeď a párkrát do ní uhodil hlavou.
„Vážně se tu nedá nic kouřit? Zapálím si klidně slámu.“ Pokusil se o úsměv, ale Billa to minulo. Dál stál ve dveřích a zíral na něj jako na blázna.
„To je to vážně tak nutné?“
„Nemůžeš toho na člověka tolik vybalit během pár hodin, když si ten někdo pak ani nemůže zapálit. Neměl jsi mi ten zbytek vyhodit do vody.“
„No na mě nekoukej, to tys seděl, opakoval pořád dokola: tohle se neděje, tohle se neděje, a vykouřil jsi u toho skoro všechno, cos měl u sebe z venku. Podle všeho to nepomáhalo. Nevím, jak by ti to pomohlo teď. Podle mě jsem udělal dobře, doma přece pořád říkali…“
„Vážně… Kolikrát to ještě uslyším?“ Bill se jen zasmál jeho útrpnému pohledu.
Možná by mu to vážně pomohlo…
„Vodní muži trhají nějaké rostliny, suší je a pak je kouří, ale tam se jen tak nedostaneme. Je to daleko a jsou nebezpeční. Každého utopí. A věř mi, ty bys to stejně nechtěl.“ Ušklíbl se.
„Takže tady máme i vodníky…?“ Tom si pro změnu začal žmoulat piers ve rtu.
„Ne…“ zavrtěl hlavou. „Tak jim neříkej, jestli je nechceš naštvat. Topí sice jen ženy, které si pak berou za manželky, ale nikdy nevíš.“
„Ale já jsem chlap, mně chtít nebudou.“ Mávl nad tím rukou. Bill se křivě usmál.
„Nebyl bych si jistý.“ Tom se hlasitě rozesmál.
„Teď jsi mě pobavil, Bille.“ Zavrtěl hlavou a vstal.
„Bylo ti deset, když jsi tohle dával dohromady, neříkal jsi snad, že je to tady podle deníku? Co by asi se mnou dělali, sakra? „
„Ještě chvíli se mnou mluv takhle a utopím tě sám. Že mi bylo deset, neznamená, že jsem nevěděl, co je to gay, jestli sis to neuvědomil, barvil jsem si vlasy a maloval se… A navíc, já tu mluvím o tom, jak se chováš ty. Řekni jim vodníci, a buď si jistý, že tě utopí.“ Zase špulil pusu a nahodil tu svoji pózu, která začala Toma rozčilovat.
„Dobře, neřeknu, prostě je slušně požádám. Vyhovuje?“
„Ne. Už mi stačilo zachraňovat tě od bludiček.“ Odsekl a Tom jen zavrtěl hlavou, protože milostpán bratříček se zase z neznámého důvodu naštval. Copak se mu neomluvil, proboha?
„Sakra, přestaň spekulovat o nějakém nebezpečí, které neexistuje. Prostě to zkusím.“
„Tak ať tě třeba zabijou, hlavně ať si zakouříš!“ Vyštěkl na něj. Sotva se vzpamatoval z jedu lesniček a už by se nechal utopit. A ještě se tváří jak největší svatý. A to ani nemluvil o tom, že ho políbil.
„Nedělej ze mě pořád idiota, sám jsi říkal, že topěj jen ženský. Navíc jsme to vymejšleli jako malý smradi.“
„Jenže Lykara se nám přizpůsobila, dospěla s námi… je to tu všechno, jak jsme napsali, to ano, ale…“ Rozhodil rukama a Tomův naprosto nechápavý výraz ho naštval ještě víc. „Copak ti to nedochází? Základ z deníku funguje pořád, ale ne v té „dětské“ rovině. Jsem tu už x roků…“
„A to mi teď vyčítáš, že jsem nebyl v tomhle světě?! Já nevěděl, že žiješ! Nevěděl jsem, že trčíš tady!“ Rozkřikl se najednou a uhodil pěstmi do zdi. Úplně tím Billa vykolejil. Nic takového přece neřekl.
„Tome, to jsem neřekl, já ti jen říkám, že když jsem tady, tak Lykara dospěla se mnou…“ Přitáhl si tmavý plášť blíž k tělu.
Tom zprudka dýchal, jeho hruď se mohutně zvedala. Zavřel oči a posadil na studenou zem. Složil hlavu na kolena. Snažil se uvolnit sevřené pěsti. Bill na něj jen zaraženě zíral.
„Promiň. Nechtěl jsem…“
„Půjdu se projít. Vrátím se brzy.“ Broukl Bill zaraženě a tiše proklouzl ven.
Zamířil přímo k jezeru. Pár těch kytek a třeba bude klidnější. Nanejvýš omdlí. Klid zaručen.
Zarazil se, až když mu došlo, že do tmy by to nestihl. Vrátil se ke kasis odpočívající před vchodem a uvelebil se v trávě.
„Je to tu imaginární… Je to tu pro děti… Nebezpečí neexistuje… Jsi ještě dítě… Nic nevíš… Bla bla bla… jo a já s Valrenem jsem se vodil za ručičku…“ Broukal uraženě a škubal trávu, kterou házel Peebee. Ta ji jen očmuchala a pak horkým výdechem sežehla. „Dokud nepřiletí drak a nekousne ho do zadku, zřejmě bude popírat vše, co se mu řekne. Je horší než lesničky…“ Zanadával a fena souhlasně štěkla.
„Valren?“ Ozvalo se za ním najednou pobaveně. Nadskočil.
„Ježíš, ty jsi horší než lesničky…“ Zavrtěl hlavou a narovnal se. Tom se evidentně bavil tím, že ho vylekal.
„Jo, to už vím.“
„K jezeru to do tmy nestihnu. Budeš muset počkat do zítra, jestli chceš něco kouřit.“ Doufám, že ti z toho alespoň zezelenají uši.
„Kdo tu mluví o jezeru, Billy?“ Nedokázal ovládat hlas a pořád se smál. Vypadal jako rajče. „Kdo je Valren? Jak, že jste se JEN nevodili za ručičku?“ Přisadil si.
„Valren je elf… a dej pokoj, jsi jak nějaká zvědavá saltinka.“ Odsekl. Tomovi připadalo, že se mu zježily všechny vlasy.
„A to je zase co?“
„Ptáčci. Malí, ukecaní ptáčci.“ Odsekl a on zachrochtal, jak zadržoval smích.
„Jo todle! To je nápad! Já se zeptám jich, kdo je ten tvůj Valren.“ Vzápětí zahvízdal na prsty.
Bill dal ruce v bok a naklonil hlavu ke straně.
Pískal snad deset minut a byl čím dál víc podrážděnější. Pořád něco mumlal, ale nerozuměl mu.
Zasmál se, a když saltinka konečně přistála na Tomově hlavě, rozesmál se ještě víc.
Saltinka ho dokonce dvakrát klovla, než se mu povedlo ji sundat.
„Ahoj… sovičko?“ Zabroukal na mrňavou sovičku, ne větší než kanárek, a pohladil ji po hlavě. “ „Řekneš mi, kdo je Valren a co má společného s mým malým bráškou?“ Saltinka naklonila hlavu a pak ho znovu klovla.
„Néjsém soooová!“ Zaskřehotala a odletěla. Bill se královsky bavil.
„Valren je ze Zimního kraje… vidíš tady sníh?“ Naklonil hlavu a písknutím sovičku odehnal. Lítala pořád kolem Tomovy hlavy a hrozila, že ho za tu sovu sežere. „Saltinky v zimním kraji nejsou.“ Upřesnil, natáhl se pro větvičku a do prachu u schodů rychle načrtl mapku.
„Vidíš tady… my jsme tady… v Zimním kraji jsem žil, když jsem utekl od Temných, co mě chytili. Ale to už jsem ti říkal. Valren mě naučil vše, co umím.“
„Mně absolutně nezajímá, odkud ten elf je.“ Odsekl a vypaloval do prachu díry pohledem. Po chvíli pokrčil rameny a vrátil se zpět do hrobky.
„Ty snad žárlíš?“ Smál se mu Bill.
Tom dělal, že ho neslyší. Měl ho akorát tak dost. Je ještě otravnější, než byl jako malý. Prý že žárlí… Na imaginárního někoho…
Sakra že jo. Nějakej elfík s ním trávil čas, čas, který měl být Tomův. Nebylo fér, aby měl k Billovi někdo blíž, oni jsou snad dvojčata.
Bill se do hrobky vrátil chvilku po něm s náručí plnou dek.
Tom zase obdivoval zdi a okna. Alespoň se tak tvářil. Zmínky o Zimním kraji mu něco připomněly. Moc dobře si pamatoval, jak se Billovi změnilo oblečení, sotva vešel do lesa s lucernami. To on ho tak nakreslil, a pokud si pamatoval dobře, nakreslil ho i na sněhu. Bill ho zabije.
Bill mu nechal dvě deky vepředu a sám si jednu natáhl pod okny. Odepnul si plášť, složil ho jako polštář a rozsvítil pár lucerniček zavěšených na zdech.
„Pořád ti vrtá hlavou Valren?“ Zasmál se.
„Ne, oblečení…“ Vyhrkl, než se stihl zarazit.
„Oblečení?“
„Potřebuji převlíct. Jsem jak prase…“
„Ráno dojdeme do první elfí vesnice… dostaneš nové šaty… Když se budeš chovat slušně.“ Tom se pousmál a roztáhl deky.
„A bude to tady bezpečný? Víly a tak…?“
„Neříkej, že se bojíš… Za chvíli padne tma a tady je vážně tma. Nic nevidíš ani se světlem. Teda venku. Takže se nemusíme přes noc ničeho bát,“ broukl a zívl. „Navíc… Peebee je venku… kdyby něco… sežere to…“ Tom se natáhl na deku a dal si ruce za hlavu.
„Vážně by cokoli sežrala? Vílu nebo něco?“ Zeptal se po chvíli. Bill jen nesrozumitelně zamumlal a stočil se do stejné pozice, v jaké ho měl vytetovaného na předloktí. Chvíli na něj užasle zíral a v duchu děkoval za to ticho linoucí se z jeho úst. Během chvíle usnul.
Měl pravdu. Bát se bylo zbytečné, když venku hlídal pes velikosti koně.
autor: Bitter
betaread: J. :o)
Na to, že se 15 let neviděli, se spolu neustále štěkají. 😀 A do toho ten nečekaný Tomův polibek… Ten jejich vztah je prostě strašně divný. Už by mohlo začít fungovat to jejich dvojčecí spojení, jinak to budou mít strašně těžké.
Díky za kapitolku, těším se na pokračování.
Místo aby byly rádi že jsou spolu tak se pořád rafají a Tom by měl Billa poslechnout ví jak to tam chodí.
To je komedie 😀 A začínám se v tom trochu ztrácet. Tom má výhodu, že ten svět pomáhal vymýšlet a tak si ještě aspoň něco pamatuje, ale na mě už tam těch potvor a všeho možného začíná být až moc 😀
[3]: zuzu, co presne, rada dovysvetlim, i z toho duvodu tam jsou ty vysvetlivky, je to slozitejsi a sama jsem si musela davat majzla abych nepsala mimo vytyceny hranice.
A holky prisaham, vse zapadne na sve misto, nic tam neni bezduvodne. Bylo by divny kdyby si hned padli kolem krku po vecech co se v obou svetech staly a ktere vypluji na povrch.
Kdyby se vam cokoli nezdalo, klidne me napiste na mail 🙂
[4]: To ne, že bych něco nechápala, jen je tam toho moc a já si to nestíhám pamatovat a musím se často vracet a číst si některé části znovu 😀
[5]: tak to bud v klidu, jsem autorka a taky jsem se co chvíli vracela abych se ujistila ze jsem něco neprohodila 😀 Kolikrát co napíšu okamžitě zapomenu a nemít napsaný bokem jména tak tam mastim všecko možný 😀 Proč psát jednoduše když to jde složitě 😀
no asi si budu muset vypsat poznámky kdo je kdo a co je co :DD Nicméně Toma by mohli klidně otrávit častěji 😀 Vůbec by mi to nevadilo. tak Valren jo….no zda se, že Bill si taky neměl na co stěžovat že byl zavřenej v imaginármím světě. 😀 Ale teď už by se tam žádný špičatý ucho moc nemuselo producírovat. 😀
Tak dneska to beru pro změnu odjinud:D Já vám nevím, ale mně to dává docela smysl.:) Po prvním dílu jsem byla možná trochu vyvalená, ale šlo o zvyk, že je to něco jinýho, než jsme zvyklý – protože tohle je prostě tak pestrý, co se postav a všech možných detailů týče, že je úplně normální se občas vracet, taky se za to nestydím:D Kupodivu do slovníčku jsem nahlídla pro představu na začátku a teď jsem měla dojem, že možná budu muset hledat, co jsou to ty saltinky, ale hned to bylo vysvětleno, jako snad všechno tady!:) V Nekonečným příběhu je toho taky spousta, poprvý mi trvalo, než jsem pochopila, proč je tam třeba kamenožrout (kde se vzal, jak se tam dostal a že je v té knize) a že je Bastian vlastně příběhu součástí (jak je to možný?!:D) ale pak to šlo samo… Pravdou je, že Lykara prostě na přemýšlení je, není to vícedílka, kde to celou dobu jen spěje k tomu, že se pohádaj a na konci si to na usmíření rozdaj a hotovo dvacet:D Tohle je tak krásný, je škoda se v tom ztrácet:) Napadá mě k tomu, kdo to možná nechápe… zkuste to číst ještě jednou od začátku, dát si čas a vnímat tu skládanku jako celek… každý díl přibude nějaká puzzle… a hlavně: Keep your mind wide open^^
No a k samotnýmu dílu, co mě tak utkvělo v hlavě… Tomova fascinace polorozbořeným kostelem (haha, prej konečně něco, co mu nerozkazovala ala reference k Billovi..:DDDD), to chápu, mě zas svým způsobem fascinuje atmosféra hřbitovů:D Je tam klid a člověk má pocit, když sleduje ta data na náhrobcích, že má možnost nahlédnout do minulosti, je to zvláštní, uklidňující.
A ta chvilka polibku nebyla úplně snová, mám dojem, že to budou muset co nejdřív zopakovat a dokončit:D Bylo to náhlý, nečekaný, rychlý, a stejně rychle, jak to začalo, tak to i skončilo. A Tom… Tom si na to evidentně nepamatuje, chjo..:/
Že žárlí, o tom není pochyb:D A Valren je podle všeho Billův lykarskej bejvalej?:D No aspoň, že to není Varlen, protože víš jak..:D
Ježiš to bude vtipný, jak ho asi Tom nakreslil..:D A nejlepší, že o tom Bill zatím nemá šajna… Copak mu asi obleče, když se u toho tak tvářil, haha těším se!xD
Peebee… prej kdyby něco, sežere to:DDDD Miluju tvoje hlášky 😀 Znova, i ten mě hrozně baví tím, jak mluví a jak je se vším hotovej 😀 Tak a teď z Billa, Tome, dostaň, kdo že je a odkud je ten Valren a co s ním bylo, detaily, kam všude mu to -ehm- strkal? a táák, když s nim asi nechodil za ručičku… Vím, že to chceš vědět!:D
Btw. Je zajímavý, jak Lykara stárne s nimi. Znamená to teda i to, že všechny ty bytosti, kouzla apod. mají větší sílu než když bylo dvojčatům 10? Mám se bát…?:D
Uvidíme, až půjde zítra Bill pro ty rostliny, jestli si ho zelení spletou se ženou…:D
Děkuju opět za parádní pobavení!:))