autor: Becs
Tom
„Bille, já chápu, že to nebylo úplně obvyklé, ale mohli jsme to vyřešit spolu. Proč jsi mi nikdy neřekl, že s tím takhle bojuješ?“ zeptal jsem se mnohem mírnějším tónem.
„Nebylo to jen tohle. To, že na to naši přijdou, byl jen zlomek toho všeho,“ přiznal Bill. Jeho uzavřená maska trochu povolila. Když jsem s ním začal mluvit, bylo znát, že je odhodlaný chovat se ke mně chladně a nedovolit mi dostat se až k těm místům, která byla vyhrazena jen pro mě. Navzdory všemu, čím jsme si spolu prošli, jsme nebyli schopni navzájem potlačit ten bratrský pud. Nadarmo jsme spolu nesdíleli jedno lůno.
Bill mi moji úvahu hned potvrdil. „Vždycky jsme si rozuměli i beze slov a tehdy poprvé jsem já cítil něco jiného než ty. A nedokázal jsi to ve mně přečíst. Nešlo o to, že by nám to neklapalo ve vztahu. Šlo o to, že jsem tě začal ztrácet jako bratra a příšerně mě to vyděsilo.“
Na moment jsme se znovu ponořili do ticha a já si zkoušel přehrát ty momenty, kdy jsme s bráškou nebyli tak úplně propojeni. Uzavřel se do sebe a já byl tehdy tak hloupý, že jsem ho nechal. Stačilo mi, že ho mám celého pro sebe a že se ho můžu dotýkat. Tak jsem se ponořil do lásky k němu, že jsem mu zapomněl být bratrem.
„Mám pocit, že bych se ti měl omluvit,“ promluvil jsem nakonec a cítil jsem se jako totální hlupák.
„Nechci v tobě vyvolávat nějaký pocit vinny nebo něco. Taky jsem to mohl řešit trochu jinak. Měl jsem být upřímnější,“ zakroutil Bill hlavou, aby potlačil moje výčitky. Vzduch se najednou zdál mnohem dýchatelnější a napětí z ramen mi trochu opadlo. Ještě to mezi námi nebylo v pořádku, ale už jsme byli na cestě.
Odněkud k nám přispěchal barman, v obličeji byl celý rudý, jako by celou cestu sem běžel. „Moc se omlouvám. Měli jsme nějaké potíže,“ dostal ze sebe a omotal si kolem pasu dlouhou zástěru. Vzhledem k tomu, že jsme s Billem byli jediní, kdo u krátkého improvizovaného baru seděli, nebyl to zas až takový problém. Ostatní spolužáci si vystačili s punčem domácí výroby na samoobslužném stole.
„Dáte si ještě?“ kývl hlavou směrem k Billově prázdné skleničce a po jeho přikývnutí mu ji dolil.
„A vám pane?“ obrátil se na mě.
„Máte jemně perlivou vodu?“ zeptal jsem se a nemohl si nevšimnout zkoumavého pohledu, který na mě Bill hodil. Barman okamžitě splnil moje přání, a tak jsem se napil. Po náročném rozhovoru mi docela vyschlo.
„To je poprvé, co tě vidím pít vodu na místě, kde se podává alkohol a je zcela přípustné opít se do němoty,“ nedalo to bráškovi, aby si nerýpnul. Pokrčil jsem rameny a nechtěl to nijak komentovat, což Billovu zvědavost jen podnítilo. „No tak, co se děje, Tome? Proč nepiješ? Nejsi nemocný nebo tak něco?“
Když vyslovil mé jméno, bylo to, jako by mi někdo vrazil do žaludku rozžhavený pohrabáč. Z jeho úst to znělo jako nejmilejší oslovení na světě.
„Nejsem nemocný,“ zahuhlal jsem otráveně. Tohle bylo téma, které se mi teď vážně nechtělo rozebírat.
„No tak o co jde?“ hučel do mě pořád a mně bylo jasné, že už nepřestane.
„Když jsi odjel a nechtěl se mnou mluvit, prošel jsem si pár těžkými měsíci. Sotva jsem ráno vstal, musel jsem se zhulit, abych vůbec dokázal fungovat. Večery jsem pak trávil někde v hospodě. Většinou jsem ani nevěděl, jak jsem se dostal domů. Nebýt Gustava, stala by se ze mě úplná troska. Přinutil mě se soustředit na jiné věci a hlídal mě, abych do toho znovu nespadl.“
„Promiň,“ špitl Bill a do očí mu pronikla provinilost. Ano, pít jsem začal, protože mi hrozně chyběl, ale rozhodně jsem si měl najít jiné způsoby, jak se vypořádat se steskem.
„Nezazlívám ti to. Byl jsem idiot,“ pousmál jsem se na něj. „Ty sám nejlíp víš, jak se umím rozjet, když přede mnou stojí flaška. Georgovy party byly v tomhle směru dobrá škola.“
„Díky, Gustave, jsem ti tak vděčný, že mě vyzvedáváš. V tomhle počasí se mi vážně nechtělo jít pěšky,“ vyjádřil jsem svůj vděk kamarádovi, jakmile jsem za sebou zabouchl dveře od jeho rezavého auta.
„V pohodě, kámo. Stejně bych jel kolem,“ uklidňoval mě a dobrácky se šklebil. Za těch pár měsíců, co na škole jsme, jsem se s Gustavem hodně sblížil. Tom měl nějaké kamarády mezi sportovci, ale těm jsem se radši vyhýbal, protože jsem věděl, že by si ze mě dělali srandu, a nechtěl jsem mu to pokazit. Když jsem nemohl být s ním, trávil jsem čas s tímhle hromotlukem, a protože byl Gustav oblíbený, nikdo si na mě nedovoloval. Najednou jsem místo jednoho bodyguarda měl dva a prožíval jsem to nejklidnější období z celé školní docházky. Gustavův vliv byl tak velký, že mě nechávali být, i když jsme spolu zrovna nebyli. Pár lidí mě dokonce zdravilo pokývnutím hlavy.
„A kde dneska máme pana Toma?“ zeptal se mě, zatímco hodil blinkr a odlepil auto od chodníku a vytrhl mě tak z mého zamyšlení. Stěrače na předním skle hrozivě zavrzaly a já si byl téměř stoprocentně jistý, že brzy upadnou.
„Tom šel napřed,“ řekl jsem rádoby lhostejně. „Nechtělo se mu čekat, než přijedeš, tak šel pěšky. Prý není taková citlivka jako já a trochu deště mu neublíží.“
„Blbec, než tam dojde, bude úplně mokrý,“ zhodnotil to Gustav a já jsem mu byl v duchu vděčný, že se na to dívá stejně jako já a neshazuje mě prohlášeními typu: Jsi snad z cukru?
Dojeli jsme až ke Georgovu domu, kde už klasicky duněla hudba. Dnes se však díky hustému dešti zdála mnohem méně hlasitá. Také okolí domu bylo netypicky prázdné. Když jsem vcházel dovnitř, očekával jsem přímo nával těl, která se tu budou schovávat před lijákem. Překvapilo mě, že je tu sotva patnáct lidí. Zahlédl jsem i Toma, jak v obýváku tancuje a kolem něj se ovíjejí dvě dívky. On však větší pozornost věnoval flašce vodky, kterou svíral v pravé ruce a očividně se o ni nehodlal s nikým podělit. Znechuceně jsem se odvrátil a zamířil do kuchyně, kde posedávali Georg s Becky. Kamarád se tvářil naprosto nešťastně a já správně odhadl, že za to může právě malá účast.
„To je konec. Jdu ke dnu. Nikdo už se o Georga nezajímá,“ skučel jako raněné zvíře, div že neplakal. Becky ho jen hladila po ruce a své připomínky si nechávala pro sebe. Její protočení očí však mluvilo samo za sebe.
„Neboj se, vždyť je ještě brzo,“ uklidňoval jsem ho, ale moc úsilí jsem do toho nevkládal. Když si Georg vzal něco do hlavy, nemělo smysl mu to rozmlouvat. Jako na zavolanou dovnitř vpadla skupinka asi deseti lidí a rozjíveně povykovali. Několik z nich se hned přidalo k tanečníkům v obýváku a zakryli mi tak výhled na bratra. Možná, že to bylo dobře.
„Bille,“ oslovil mě Gustav a podal mi skleničku s vínem. Vděčně jsem ji přijal a trochu upil. Po pár návštěvách jsem se kamarádům přiznal, že pivo nasnáším, a od té doby tady byla pokaždé nachystaná láhev, která patřila jen mně.
Opřeli jsme se o kuchyňský ostrůvek a probírali nejnovější školní drby. Vždycky jsem si myslel, že klepy jsou hlavně doménou holek a gayů, ale obě géčka mě vyvedla z omylu. Gustav se v tom nijak extra nevyžíval, ale rád přispěl svou troškou do mlýna. Naproti tomu Georg byl hotová rozvědka. Věděl všechno o všech a svěřit mu nějaké tajemství bylo životu nebezpečné. Museli jste ho třikrát upozornit, ať to nikde neříká, ale stejně se mu vždycky nedopatřením povedlo všechno vybreptat. Omluvou bylo jen to, že to nedělal úmyslně a předem všechny upozornil, že by mu mohlo něco vyklouznout.
„Po Tomovi prý jede kapitánka roztleskávaček,“ přidal další perlu do sbírky Georg a tvářil se při tom, jako by to byl drb století.
„Která to je?“ zamračil jsem se a krátce pohlédl do obýváku, jestli tam neuvidím nějakou dívku v dresu roztleskávačky. I když bylo nepravděpodobné, že by se takto někdo oblékal i mimo školu.
„Ona sem nechodí,“ zakroutila hlavou Becky. „Tady je to pod její úroveň. Má hrozně zazobané rodiče.“
„Hmm,“ zahučel jsem a srdce mi začalo bušit v podivném nepravidelném rytmu. Měl jsem dojem, že se mi chce zastavit i rozběhnout zároveň.
„No každopádně by to pro Toma byl postup na společenském žebříčku. Už jste tady dost dlouho na to, abyste začali lovit ve zdejších vodách,“ obrátil pozornost ke mně. Když viděl můj zdrcený výraz, dobrácky mě poplácal po rameni, div že jsem si nedal čelíčko s mramorovou deskou. „Neboj, tobě taky najdeme někoho vhodného.“
„To není problém, který bych právě řešil,“ zamumlal jsem si pod vousy, ale pochybuju, že to někdo slyšel. Z obýváku se ozvalo hlasité pískání a skandování. Tom a ty dvě holky přesunuli svůj taneček na konferenční stolek. Jedna se mu plazila po zádech, zatímco druhá se mu otírala o hrudník. Bylo znát, že se snaží dostat co nejblíž, aby dosáhla na Tomova ústa. Ten byl pravděpodobně tak mimo, že to vůbec nepostřehl. Zvedl si ke rtům láhev vodky a několikrát si lokl.
„Tom chce dneska vyhrát soutěž o to, kdo bude první zvracet?“ nakrčil Gustav obočí s obavami vepsanými do tváře. Nikdo s kamarádů se nezasmál a jen sledovali Tomovo počínání.
Tom jako by vycítil jejich myšlenky, seskočil ze stolu a kolébavým krokem došel až k nám. Ztěžka se posadil, ke kuchyňskému stolu a mžoural očima po místnosti. V osvětlené kuchyni se mu pravděpodobně špatně zaostřovalo.
„Tady jsi,“ vyštěkl zničehonic. Hmátl rukou do vzduchu a s překvapivou přesností mě popadl za zápěstí. Škubl jím, až jsem se mu skácel do klína. Obmotal mi dlouhé paže kolem břicha a hlavu si položil na má záda. Kamarádi byli zvyklí, že jsme si blízcí. Tenhle manévr však překvapil i je. Nicméně se nikdo neodvážil to komentovat.
„Jsi můj malý bráška,“ mumlal mi Tom nesrozumitelně do trička.
„Jestli mě poblije a já omdlím, tak mě prosím radši neprobírejte,“ zažertoval jsem, ale žaludek jsem měl nervozitou stažený.
„Já tě tak miluju, Bibi. Jsi tak hodný bráška,“ pokračoval Tom ve svém monologu, aniž by věnoval pozornost čemukoliv okolo. To už se všichni začali pochechtávat. Já jsem se vzmohl jen na křečovitý úsměv.
„Měl by se napít nějakého nealka,“ radila Becky se starostlivým výrazem ve tváři. Ona byla taková naše chůva. Jako jediná holka v partě si o nás vždycky dělala starosti a byla zdravým hlasem rozumu, aby vyvážila Georgovo bláznovství. Nikdy mu nebránila v šílenostech, ale dokázala mu rozumně vysvětlit, proč něco nedělat, když už to bylo přes čáru.
Gustav nelenil a naplnil sklenicí obyčejnou vodou. Dloubnul do Toma, aby mu věnoval pozornost, a pak před něj postavil nápoj na stůl.
„Gustav,“ vykřikl nadšeně Tom, jako by kamaráda neviděl sto let. „Tebe taky miluju, Gusti. Jsi fakt dobrý kámoš. I Georg je kámoš. I Becky je kámoš. Všichni jste kámoši. Ale jestli mi sáhnete na brášku, zmaluju vám držky,“ blábolil a každé r a ř mu dělalo problém, takže přešel do roztomilého šišlání.
„Ten je sladký,“ rozplývala se Becky, ale mě na tom nic sladkého nepřipadalo. Děsil jsem se chvíle, kdy vybreptne nějakou blbost jako třeba: „Můj bráška má tak skvělou pusinku, umí mi ho skvěle vykouřit.“
Rozhodl jsem se, že je potřeba tomu předejít. „Geo, nebude ti vadit, když ho tady někde uložím? Myslím, že by si měl dát pauzu.“
„Jo jasně, chceš s ním pomoct do patra?“ nabídl se okamžitě, ale já ho s díky odmítl. Dost dlouho mi trvalo, než jsem ho vůbec přemluvil, aby mě pustil a já se mohl postavit. Nejdříve protestoval, ale když jsem mu řekl, že si půjdeme lehnout, najednou ožil. Asi v tom viděl nějaký kód pro nemravnosti, protože se nechal ochotně odvést po schodech nahoru. Úmyslně jsem minul koupelnu, ve které jsem onehdy Toma nachytal s tou holku, a cílevědomě jsem s ním zamířil do pokoje Georgových rodičů. Ti měli koupelnu připojenou přímo k ložnici. S dobrým úmyslem, že Tomovi omyju obličej a nechám ho vypláchnout si pusu, jsem ho tam nasměroval. Bráška však měl lepší nápad a rovnou se svalil na přehoz zdobený růžičkami.
„Pojď za mnou,“ zahučel s obličejem přitisknutým do matrace. Neochotně jsem ho poslechl a posadil se na okraj. Myslel jsem si, že se začíná propadat do spánku, ale pak po mně zničehonic vystartoval. Přitáhl si mě k sobě a uvěznil mě ve svém náručí. Musel jsem odvrátit hlavu na stranu, protože z výparů linoucích se mu z pusy se mi dělalo zle.
„Víš, že tě miluju, že jo?“ ujišťoval se Tom a začal mi sázet vlhké pusy ze strany na krk.
„Vím to, taky tě miluju,“ odpověděl jsem mu upřímně a byl jsem rád, že jsme z doslechu. „Jede po tobě nějaká roztleskávačka,“ prásknul jsem mu.
„Jo, já vím,“ řekl Tom s naprostým nezájmem v hlase. I když kdo ví, byl tak opilý, že to nebylo poznat.
„No a co ty na to?“ zkoušel jsem ho. Alkohol prý nutí lidi mluvit pravdu, tak si to ověříme v praxi.
„Nic,“ zahučel Tom a přesunul se s polibky na mou klíční kost. Jeho pohyby byly dost vláčné, ale i tak velmi vzrušující.
„Nemáš zájem?“ testoval jsem ho dál a nechal se opečovávat. Div, že jsem nezačal příst jako malé kotě.
„Chci tebe,“ vysvětlil Tom krátce. Přesunul svou ruku k zapínání mých džínů a lehce si poradil s knoflíčkem i zipem. Trochu neohrabaně mě začal dráždit přes boxerky.
„Tome, jsme u Georga,“ vzdoroval jsem a chytnul ho za zápěstí. Snadno se z mého stisku vymanil, nadzvedl se a zalehl mě celou váhou.
„Tolik tě chci, Billy. Úplně z tebe šílím. Pojď, rozdáme si to,“ škemral a při tom se o mě otíral. Divil jsem se, že byl vůbec něčeho schopný, ale vzhledem k tomu, jak dlouho jsem ho trápil půstem, to nebylo zas tak šokující.
„Prosím, prosím, prosím. Přísahám, že to nebude bolet. Budu opatrný. Potřebuju ho do tebe strčit,“ pokračoval Tom a ztěžka se nadzvednul, aby se mi znovu pokusil dostat do kalhot.
„Ne, tady to dělat nebudeme. Jsme u Georga. Mohl by nás přijít zkontrolovat,“ bránil jsem se a zakrýval se rukama.
„Nepřijde,“ vrtěl Tom hlavou a jako posedlý se ze mě snažil stáhnout džíny. Proběhl mezi námi malý tichý boj o to, kdo bude mít navrch. Tom se každou vteřinou zdál zuřivější a odhodlanější.
„Tome, bojím se tě,“ prodral se mi skrz zatnuté zuby vzlyk. Takhle jsem ho nikdy neviděl. Vím, že jsem ho tím odmítáním dost trápil, ale co měl v plánu? Znásilnit mě, když nebudu souhlasit?
Když si bratr všiml slz v mých očích, úplně ztuhnul. Posadil se na paty a obličej si schoval do dlaní.
„Promiň. Nechtěl jsem,“ vysoukal ze sebe. Zamlženost z jeho očí rychle vyprchávala a zdálo se, že se dostává i z alkoholového opojení. „Jsem kretén. Moc se omlouvám,“ hleděl na mě s obavami v očích a bylo znát, že má strach se mě jen dotknout, abych se nevyděsil.
„V pohodě,“ ujistil jsem ho, i když jsem se pořád ještě třásl. Natáhl jsem k němu ruce, aby mě mohl obejmout. V náručí toho druhého jsme konečně našli klid. Seděli jsme tak nejméně deset minut, než jsem si všiml, že Tom tiše oddechuje.
Když jsme druhý den ráno z Georgova domu odcházeli, na nic z večera si nepamatoval.
autor: Becs
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Ty ozraly pako, cos to proved? 😀 takhle na nej nemuzes, to ho musis nejdriv opit taky 😀
Zlatí, ty se s nimi teda nemažeš…
Když jsem četla Tomův pohled v současnosti, tak jsem jenom kroutila hlavou a říkala si, jestli u téhle povídky mám čekat happy end… protože upřímně si ho tak nějak nedovedu moc představit, byť bych za to byla neskonale vděčná :-*
Billův pohled minulosti mě zase zabolel. Nejdřív to vypadalo, že Tom si dal jednu(flašku) na kuráž, ovšem co se původně zdálo jako fajn pomocník, totálně Tomovi nakopalo prdel. Když pominu fakt, že to mohl všechno vyžvanit, tak ten atak na Bibiho… nevím, ale svoje poprvé bych určitě nechtěla zažít ve stavu ožralém a to ani, že bychom byli ožralí my oba… protože pak bychom si to nepamatovali a to by v případě Tomiho a Bí bylo setsakra škoda, no ne?
Dnešní dílek jsem zhltla jedním dechem, ale je mi z něj tak nějak smutno… hodně se toho pokazilo mezi těmi miláčky a já bych řekla, že hodně "pomohla" abstinence komunikace především…
Mno, nezbývá než doufat, že v neděli svitne na lepší a šťastnější zítřky :-* Děkuji, bobí za krásnou kapitolku :-*
Akohol je zrádný. Pokud má někdo takové tajemství, jako oni dva, bylo by třeba se ovládat už kvůli možnosti prozrazení.
To, že Tom Billa málem znásilnil, už je jiná věc. Opravdu se to nevyvíjí zrovna nejlíp.
Díky, těším se na pokračování.
Ach jo, je mi líto, že tom po Billově odchodu tak trpěl. Ne, že bych se mu divila, vážně mi ho je ještě zpětně líto. Jsem ráda, že se z toho aspoň částečně dostal a neuchlastal se žalem až k smrti. Spousta lidí by to nedokázalo.
To, co se stalo tenkrát na tom Georgově večírku, se samozřejmě stát nemělo, ale jsem ráda, že i v tom stavu, v jakém Tom byl, se nakonec dokázal zastavit. To aspoň dokazuje, že není žádný násilník a že to způsobil jen ten alkohol.Já osobně se od dětsví opilých lidí bojím, mám z nich vyloženě hrůzu, a tohle je jeden z důvodů. Lidi pak neví, co dělají, nemají nad sebou kontrolu. Taky proto jediný alkohol, který do sebe kdy dostanu, je za celý rok ve formě pár ovocných piv, na podzim jednoho burčáku, a na vánoce v domácím vaječňáku 🙂
Tak Tom jej málem znásilnil kluci by si měli vše vysvětlit.
Každá kapitola niečím prekvapí, aj táto… Tom sa správal ako pako a je mi to ľúto a aj mi je ľúto ako trpel keď Bill zmizol… ale som zvedavá na Billov dôvod odchodu, či je to s tým bratom pravda, lebo veď ak chcel zachrániť ich bratský vzťah nemal odísť úplne od rodiny preč?… ďakujem aj za túto kapitolu…
Aspoň že se ožranovi osvítilo. A sklerotik ten je každej ožran. Podle mně je Bill rád že si to nepamutuje. Díki za kapitolu
Zuzu za mě napsala prakticky všechno, co jsem chtěla napsat já. 😀 Nejvíc líto mě zabylo to, jak Tom špatně snášel Billův odchod, ačkoli se skutečně není čemu divit. Stejně je mi to ale líto a je strašně fajn, že měl Tom Gustava, který mu od toho všeho pomohl, protože já ani nechci myslet na to, jak to mohlo dopadnout. 🙁
A vzpomínky mi taky docela hezky trhají srdce. A to především proto, že vím, že se to pak strašně pokazilo a kluci se nevídali. 🙁 Ach jo, to je se mnou těžké, když jsem taková citlivka. :-/
Moc a moc děkuji za další pokračování! 🙂
Tak fajn. Právě jsi způsobila, že se tu tvářím jak boží umučení a mám skoro na krajíčku z poslední scény. Oh bože, nevím, jak vyjádřit intenzitu toho něčeho, co ta scéna ve mě vyvolala. Je to zoufalství? Je to soucit, je to strach o oba, o jejich pouto, které se mi nějak nenávratně začíná vytrácet mezi nimi po téhle scéně? Je mi tak zvláštně smutno! A když si to spojím s tím, co následovalo (Tomovo alkoholové opojení bohužel trvající, to jeho trápení, u kterýho tak moc chápu, proč prostě nebyl "silnej"… láska je všechno a když ji ztratí… zatraceně:( achjo Tome… mám strašnou chuť ti vzít a zahodit tu flašku, obejmout tě, uvařit ti kakao, posadit do auta a hodit tě za Billem – aby ho ani nenapadlo tě dál nechávat samotnýho!
Ostatně u Georga scéna s tančícíma holkama nebyla nic než jen únik od reality – a čím vím se mu Bill vzdaloval, tím víc chtěl utéct… Přišlo mi hrozně hezký, co Tom udělal pak v tý kuchyni, takový megagesto plný lásky, na nic si nehrál a taky se mi líbí, jak je brali dobře ostatní.
uvidíme, jak se dál vyvine, jsem zvědavá jako vždy.
Ach jo, drahoušku Becs… zase jeden z těch tvých krásných, i když tentokrát poněkud smutnějších emočních očistců a já za něj moc děkuju…^^