Vlastně všichni tady nosili šaty připomínající spíš kožené brnění než dlouhé a vzdušné róby. Výjimky byly děti, víly, kterých tu bylo také dost, a pár elfek.
„Jak jsi to předtím myslel s těmi životy?“ Zeptal se, když se oba uvelebili do prodlužujícího se stínu u fontány. Téměř všude kolem byl neskutečný ruch a všichni chystali ples, který Královna Elyon na jejich počest naplánovala z vteřiny na vteřinu.
Nechápal proč, ale Trin mu řekl, že jen tak pro zábavu to není. Pokud ale není, tak k čemu tady mají plesy? Nevzpomínal si.
„A záleží na tom? Zřejmě to pro tebe nebudou skutečné životy, Králi.“ Mávl Trin rukou a Tom si promnul čelo.
„Je to nutné?“
„Ne, ale zábavné. Bill by mě nenechal si z něj tak utahovat. Krom toho, já toho moc nevím, nebyl jsem ani u jednoho z toho, co se mu stalo. Promluv si s Calebem nebo Elyon. Spíš s Calebem. Jestli tě Král Bill uvidí u Elyon, usekne ti hlavu a ani nemrkne. Věř mi, odkopal by ti ji až do řeky. Několikrát.“ Naznačil kopnutí a zvonivě se zasmál.
„Nemyslím, že bude nadšený z toho, že budu vyzvídat za jeho zády. Neměl bych přece jen…?“
„Ne… ne teď. Počkal bych si na setkání na plese. Před poddanými ti neublíží. Navíc by ti to neřekl, ne vše, a já si myslím, že pokud máš vše pochopit, musíš to vědět. Navíc to není žádné tajemství, je to naše historie, jen Král je trochu…“
„Hysterka.“ Utrousil Tom a zvedl se. „Dobře, myslím, že si pamatuju, kde Caleba najdu. Běž se… najíst nebo tak… jíte vůbec?“ Trin se na něj jen ušklíbl, zcvrknul do své okřídlené podoby a odletěl.
Tom se jen neochotně přesunul zpět do paláce a s menší pomocí se dostal do hlavního sálu, kde Caleb akorát z okna vypustil saltinku se vzkazem pro krále Zimního kraje Skaye.
Caleb byl viditelně frustrovaný, že nemůže Skaye požádat o pomoc. Navíc se obával, že mladý král ledu by byl na Billově straně. Sám by jednal stejně. Ani jednomu z nich na vlastním životě nezáleželo. Ani jeden nedokázal truchlit a jejich smutek vykrystalizoval do čirého vzteku a nenávisti.
I přesto se na Toma usmál a uklonil se mu.
Tom byl z vysokého a urostlého elfa nesvůj. Nestávalo se mu, že by potkával muže vyšší než on. Kdyby alespoň elf vypadal zženštile jako v televizi, pomohlo by to. Caleb ale vypadal, jako kdyby denně trhal lidi vejpůl.
Tom se mu prkenně uklonil a omluvil za incident venku. Calebovi připadal stejně vyděšený a ztracený jako malý, uplakaný Bill v Elyonině náručí v den, kdy je viděl poprvé.
O to víc ho mrzelo, že Bill teď opakuje jeho chybu.
Tom chtěl začít mluvit, ale elf ho gestem ruky zarazil. Alespoň něco snad udělat může.
Tom by měl znát pravdu o tom, co vše se dělo, když mu řekne dost, třeba pochopí.
Gestem ho vybídl, aby se s ním posadil.
Mysleli jsme, že Doriena porazíme a zajmeme, pokud bude Bill s námi. Další svobodné jsme s sebou neměli… Jenže Dorien je také lykarský Král, dokud je v Duhovém paláci. Našim armádám, kterých se měl bát, nařídil, ať se vyvraždí navzájem, a ani ho nemusel opustit. Stačilo počkat, až budou lodě dost blízko. Svobodné, kteří stáli v čele, nechal zajmout. Já díky Elyon utekl. Ostatní Dorien mučil a pak zabil. Celou dobu stál na přídi naší lodi chlapeček a snažil se vše překřičet. Přestal, až když ochraptěl, a pak nepromluvil několik měsíců. Měl jsem poslechnout Elyon. Měli jsme ho skrýt, místo toho jsme mu naložili tolik zodpovědnosti… vinil se z každé té smrti. Cítil to, a nenávidí se za to, že to nezastavil dřív, než jsem z Delanijských svobodných zůstal jen já. Neviděli jsme dítě… Tak to dopadá, když nechcete slyšet, co říká nějaká zelená poletucha.“ Hořce se ušklíbl a pokračoval.
“Jediné štěstí je, že nikdo z nás svobodných neví o žádném dalším, jen o těch, se kterými se setkali. Neumím si představit, jaké by to bylo pro něj, kdybychom se při mučení prozradili a on vybil všechny. My svobodní možná nestárneme, ale můžeme zemřít na rozdíl od ostatních. Když se všechno tohle stalo, bylo mu jedenáct.
To malé nevinné dítě, které Elyon přinesla, jsme zabili. Místo něj jsme získali dítě, které se několik let sotva usmálo a mohla k němu jen Elyon. Postupně ho z toho dostala a snažila se vychovat z něj zase veselého chlapce. Svým způsobem to byla také chyba. Snažili jsme se všechnu tu smrt vymazat z jeho paměti, zavírali jsme před temnotou, která v něm je, oči, a když mu bylo šestnáct, šel proti Dorienovi sám… Chtěl osvobodit celou Lykaru. Dát svobodou vůli všem a…“
„A zvoral to. Neruším?“ Ozval se ode dveří Bill a Toma doslova vyděsilo, jak klidně a bez jakéhokoli výrazu tam stojí.
Musel přece všechno slyšet, jak se dokáže tvářit tak netečně? Jako kdyby se ho to netýkalo.
„Tati, nech nás, prosím.“ Caleb se jen uklonil a beze slova odešel. Když ho míjel, něžně ho pohladil po rameni a on mu něco tiše řekl. Usmál se a odešel.
Usekne mi hlavu a odkope do řeky. Problesklo Tomovi hlavou. Rozhodně na to vypadal.
Po blýskavých šatech ani stopy a zase měl meč.
“Nebyl jsem k tobě fér, omlouvám se.“ Nebo taky ne…
“Kdyby se tady objevil někdo cizí, nechtěl bych po něm, aby hned všemu rozuměl a není fér chtít to po tobě. Byli jsme děti a od té doby jsi měl jiný život a jiné starosti. Pokusím se brát na to větší ohled,“ vyhrkl snad na jedno nadechnutí a Tom ho málem vyzval, ať mu to zopakuje, tentokrát pomaleji. “Budu se snažit ti vše připomenout a vysvětlit, ale ty se musíš na oplátku snažit chtít to pochopit.“ Prkenně kývl a všiml si, jak si Bill neznatelně oddechl a uvolnila se mu ramena.
Chvíli na sebe jen zírali, dokud kolem něj rázně neprošlel, nechytl ho za rukáv a neodtáhl ho na balkon.
“Nebudu ale chápat, jestli zase budeš k někomu tak hrubý jako k Elyon.“ Sykl tiše.
“Za to se omlouvám, já… prostě jsem…“
“Je mi jedno, co jsi. Buď rád, že je taková, jaká je. To jí můžeš poděkovat za omluvu. Já věci řeším jinak.“
“Billy, já tě vážně nechtěl naštvat. Netušil jsem… nenapadlo by mě… je to pravda? Stalo se to?“
“Ano, stalo. Zachránila mě. Dvakrát. Neříkám, že mi moji skuteční rodiče a Leslie nechybí, ale jsem tady tolik let. Neumíš si představit, co všechno se stalo. Nejen ty jsi měl jiný život.“
“Tak mi to řekni.“
“Jindy. Dneska už toho bylo moc. Navíc je tady ples. Musíme se na něj připravit. Umíš tančit?“ Přešel k jinému tématu a výrazu tváře tak lehce, až nad tím Tom zamrkal.
“Jo umím, ale…“
“To je dobře. Ples je sice jen zástěrka, ale ukázat se na něm musíme. Dorien tady může mít špehy, neznám všechny svobodné. Prostě jsem tenkrát napsal, že v každém kraji jsou čtyři. Čím dýl si bude myslet, že tady slavíme tvůj příchod, tím líp. Temné stíny vyslal najít tě hned, jak ses tu objevil, ale nechci, aby se dostali až k hranicím. Můžou použít portál i na druhou stranu. Pokud si budou myslet, že jsme oba tady, jedině dobře. My zatím ještě dnes vyrazíme do přístavu. Mám tam spojence. Odtamtud se přesuneme do Zimního kraje. To bude těžší, temní už mezi tím zjistí, že tady nejsme a budou prohledávat celou Lykaru. V Zimním kraji z tebe udělají Krále. Naučí tě bojovat a pak už to bude snadné.“
“Ale Leslie už…“
“Dobře, znova, jedna hodina venku je jeden měsíc tady, když jsme tu oba. Tak nějak. Máme čas, nemusíš spěchat. Přestaň panikařit, proboha.“
Tom se jen opřel o zábradlí a podíval se dolů na ohromné jezero, které palác obklopovalo.
“Tohle bude trvat. Než si srovnám to s tím časem.“ Povzdechl si a promnul si týl.
“Bude fajn, když mě za to nezabiješ.“
“Minimálně tady ne. Máma by mě zase sjela a dneska to stačilo jednou. Běž se na chvíli vyspat, než to celé začne.“ Neodporoval mu. Byl k smrti unavený z toho, co všechno se dnes stalo, a podle všeho ještě stane.
“Bille?“ Otočil se k němu ještě mezi dveřmi.
“Mrzí mě to, co se stalo tvým… našim lidem.“
“Nemohl bys tomu nijak zabránit. Navíc, elfové se druhý den ráno zase probudili ve svých postelích.“ Pokrčil rameny a stejně jako Tom se zadíval na vodu.
“Ale svobodní ne, nebo…?“ Mlčky zavrtěla hlavou.
“Calrona, Calebova matka, Eklam otec a Lazula.“ Tom si s hrůzou uvědomil, že si ta jména pamatuje. To on jim je dal.
Téměř celá královská rodina Delanie.
“Něco ale stejně nechápu, když jim takhle nehrozí žádné nebezpečí, proč jsi to vlastně chtěl změnit? Všude, kde jsme dneska byli, vypadali tak… spokojeně…“
“To jsem si myslel jako malý, když jsem to psal. Že když nikdo nebude válčit a bude mít doma všeho dost, bude spokojený, ale tak to nefunguje. Přístav mi otevřel oči. Zabíjeli se tam navzájem a nezastavilo je nic. Jen kvůli příkazu, který neměli možnost odmítnout. Tak to nesmí být. Představ si, kdyby ti někdo nařídil zabít Leslie a ty bys nechtěl, ale stejně bys to udělal.“
“Nepamatují si to.“ Namítl a rozhodil rukama.
autor: Bitter
To mi trochu připomíná rčení: Dávej pozor, co si přeješ… atd. Dětská fantazie vymyslela svět, který se zdá být na první pohled ideální, pohádkový. Jenže ne každá pohádka je jako O krtečkovi, že? 😀
Nicméně jsem ráda, že se bratři vzájemně snaží vyjít vstříc. Je jasné, že musí hlavně držet spolu. Jsem zvědavá, co se bude dít na plese a po něm.
Díky, těším se na pokračování.
Už jsem ti to jednou říkala a řeknu ti to znovu. Fakt bych si chtěla vlézt do tvojí hlavy. A vidět to tak, jak to vidíš ty.
Tohle je prostě mind-blowing. Jiný výraz mě pro to nenapadá.
No, Bill se sice omluvil, ale že by tom myslel nějak moc upřímně se mi teda nezdálo 😀 Je mi líto, že to mezi nimi pořád vypadá tak všelijak, místo toho, aby byli oba nadšení, že jsou po letech konečně zase spolu a užívali si přítomnosti toho druhého. Divím se, že Toma vlastně vůbec nezajímají podrobnosti toho, jak tam Bill celé ty roky žil, hlavně když se tam jako malý tenkrát dostal. Já bych to na jeho místě vědět chtěla. A stejně tak, že se Bill nezajímá více o mámu, tátu a Leslie. I když má teď novou rodinu, tak přece na tu svou původní nemohl jen tak zapomenout, musí mu chybět, ne? A on se na ně ani jednou pořádně nezeptal…
Měli by držet spolu tak jako když byly malý.
Já smekám, tohle je prostě nádhera a lahůdková věcička….
Bill ma obrovske stesti ze se omluvil a uznal ze musi na Toma pomalu. Doufam ze ted jim pujde vsechno lepe. Ale citim keste velike komplikace a Billovi city byly opravdu davmo potlaceny. O to to bude tezsi. Ne vse se da totiz resit jen chladnou logikou. Nekdy se city a emoce poslouchat musi. Jsem moc zvedava jak se to bude vyvijet a jak se Tom bude zdokonalovat ve svych znalostech a schopnostech.
Tak se nám začíná pomalu odhalovat, čím vším Bill musel projít. Nedovedu si představit, jakou obrovskou odpovědnost a vůbec sílu ducha musel mít, když vlastně ještě jako malej klučina vedl celou celou armádu bojujích a viděl umírat živě všechny ty, co stvořili s Tomem..:( Dávkuješ nám to po šálcích, aby to kafe nebylo moc silný… jsem zvědavá, jestli už příště se dozvím, co se Billovi všechno stalo (teď Tomovi a Calebovi vyrušil seanci, kde jsem se to mohla dozvědět, sakra, si zas počkám, no!…:D) Hlavně, líbí se mi, jak se to všechno začíná odhalovat… jako crema na kafi… na začátku je povrch jako písek, ale mu dáš čas vystydnout, tak odhalí svoji pravou tmavou kávovou barvu. Mraky souvislostí, co hned nejsou vidět. Třeba v čem měli poslechnout Elyon. Bill si ji očividně hodně chrání a bude k tomu mít pádný důvod.
Líbí se mi taky, jak se pomalu začínají ti dva zase sbližovat. Bill je chladný z pohledu zvenčí – ale může mu to někdo vyčítat?….
A poznámky o useknutých hlavách a odkopnutých několikrát až do řeky mě dost bavily:D Doufám, že se Trinovýma hláškama budu setkávat i dál:D Kolikrát jsi u toho vylila kafe, když jsi to psala?;D Myslím, že humoru není nikdy dost, i když se dostáváme stále hlouběji do jádra téhle pohádky pro dospělé… Ale to není přesný – tohle není úplně pohádka, protože pohádky bejvaj vesměs jednodušší – trochu pohádka, trochu sitcom, trochu drama, trochu detektivka, trochu něčeho, co nedokážu definovat a ještě o tom popřemýšlím, trochu romance… tu jsme si ještě moc neužili, tak se teda těším na ples, to je příjemný překvapení^^…:)
A Becs – mind blowing je hoodně trefnej výraz pro tohle představení, bod pro tebe!^^ Díky za dílek^^