Tom nedokázal vše kolem sebe pojmout najednou. Všechna ta nádhera kolem něj. Barvy, vůně, hudba… Víly, elfové a další různá stvoření, pro která už jména nenacházel, a Billa se nechtěl ptát.
A také Bill… chodil mezi nimi, s každým mluvil, smál se. Byl nádherný.
Byl opravdu král a všichni ho milovali. To, co viděl, mu bralo dech. Pohyboval se tak lehce, samozřejmě a sebejistě. Každého jakoby zaléval štěstím a klidem, které v tu chvíli vyzařoval. Ne jako ten Bill předtím. Ten chladný a s mečem v ruce. To byla maska. Musela být, protože patřil sem. Už se nedivil, že to považoval za domov.
Na Trinova i Calebova slova zapomněl. Takhle ho znal… takový je… Žádná temnota… světlo. Světlo zářící ve stínu svého bratra, který ho chránil.
On sám byl nervózní už jen z toho, že měl mluvit s Elyon, Calebem a Trinem. Připadal si neohrabaně a sešněrovaně. Co chvíli navíc jen hleděl do davu a hledal křišťálovou korunu a temně modré šaty s krystaly vypadajícími jako drobné hvězdy.
Téměř pokaždé, jako by jeho pohled cítil, se k němu otočil a usmál se na něj. Nijak mu to nepomáhalo. Když se konečně ustálil po jeho boku, paradoxně ho rozhodil ještě víc.
Téměř pokaždé, jako by jeho pohled cítil, se k němu otočil a usmál se na něj. Nijak mu to nepomáhalo. Když se konečně ustálil po jeho boku, paradoxně ho rozhodil ještě víc.
„Jdeme tančit, králi,“ šeptl a ani maska neskryla jeho úšklebek.
„A ty umíš tančit?“ Ušklíbl se na něj při vzpomínce, jak se při zmínce o tanci zatvářil na balkoně.
„Jistěže. S mečem. Nemusíš se pořád tak ošívat. Bude to trvat jen chvilku, potom se vytratíme.“
Jako na povel se všichni v sále přesunuli k oknům a v hloučkách si šeptali. Tomovi ale neušlo, že z nich ani na okamžik nespustili oči.
Jako na povel se všichni v sále přesunuli k oknům a v hloučkách si šeptali. Tomovi ale neušlo, že z nich ani na okamžik nespustili oči.
„Je to lehké.“ Šeptl ještě Bill, když se rozezněla hudba, u níž Tom stále ještě nevěděl, odkud se bere, a vzal prkenně kolem pasu elfku, která přišla společně s Elyon s nimi tančit.
„Byl jsi, jako když spolkne pravítko.“ Smál se Bill, zatímco si odepínal masku z obličeje, kterou předal elfovi s černými vlasy a nachlup stejnými šaty. Elf se mu uklonil a zmizel skrz skryté dveře v sále mezi hosty.
Bill si sundal sako s krystaly a od Trina si vzal dlouhý kabát s plátováním na ramenou a ocelí pobitým límcem. Vyměnil boty za bytelnější a připnul si k pasu meč.
Tom od něj obdržel plátěnou tuniku, kalhoty, vestu a plášť.
Trin mu pokývnutím ukázal na paraván a Bill si zatím připnul na popruhy, které skrýval pod sakem, zbraně. Jednu delší dýku na zádech, dvě na každém stehně a další tenké v každé botě.
„Tome, je alespoň vzdálená naděje, že když ti dám dýku nebo meč, neublížíš si?“ Houkl na něj.
„Neříkal jsi náhodou, že tady nemůžeme umřít?“ S úšklebkem a pláštěm přes ruku vyšel zpoza paravánu. „Jak s tímhle?“ Ukázal na plášť a Trin mu ho za Billova nesrozumitelného mumlání připnul.
„Tma bude tak za hodinu, do té doby musíme ujít co nejvíc. Trine, prosím…“ Mávl směrem k hromadě brašen a Tom si dvě vzal. Čemu se ti dva smějí, pochopil, když se s ostatními brašnami se zásobami Trin zmenšil, naházel maličké brašny Billovi do vaku a sám se pak zase zvětšil.
„Můžeme jít.“
Co nejdál bylo v Billových představách, dokud se nezabije… Několikrát spadl, narážel do stromů a neustále mu bylo vyčítáno, jaký dělá hluk a jak je brzdí. Co vlastně čekal, jakmile se Bill chopil otěží, byl na zabití, toho už si všiml…
Naděje, s kterou usínal, že by snad druhý den mohli zvolnit, se rozplynula, když ho vzbudilo lehké nakopnutí a komandování.
Byli hrozně pozadu a on prý hrozně zlenivěl a prospělo by mu, kdyby v tom svém úžasném světě chodil alespoň na krátké procházky přírodou. Několikrát mu odsekl, že prales jako tenhle doma nemají, tak nemůže trénovat.
Trin se královsky bavil, a když k němu doletěl, Tom ho odcvrnknul. Za to si vysloužil další přirovnání s nějakou příšerou.
„Témní! Témní! Stíný!“ Ozval se nad jejich hlavami křik hejna saltimek chvíli po tom, co Bill konečně dovolil přestávku. Jedna mu přistála na natažené paži.
„Kolik?“ Zeptal se a zpražil Toma pohledem, který jasně říkal, že je to jeho vina.
„Šéstnáct.“
„Jak dlouho?“
„Tří mínuuutý.“ Zaskřehotala sovička a Bill ji vyhodil zpátky do vzduchu jako holuba.
„Musíme pryč.“ Tom už se automaticky otočil, ale Bill ho zastavil.
„To nebude potřeba. Bude jednodušší je vyřídit, na to abychom je obešli, děláš moc hluk a jsi pomalý.“ Tom se pro podporu otočil na víleníka, ale Trin se šklebil jako vyšinutý a z dlaní mu sršely jiskřičky.
„Tohle bude zábava, můj králi.“ Kývl na Billa a ten kývl nazpět.
„Jen šestnáct temných stínů nic není, pokud máš s sebou víleníka ovládajícího živly. Spíš bys měl začít šplhat, ať se nepleteš.“ Bradou kývl na nejbližší strom a za ramena ho otočil k jeho kmeni.
„Zbláznili jste se?“ Vyhrkl, ale šplhat začal. Nehodlal zpochybňovat nic, co mu Bill řekl, ale šestnáct neznělo jako „nic“.
„Musíme královi sehnat něco pro boj… nebude moct pořád lézt po stromech.“ Prohodil Trin směrem k Billovi a Tom po něm hodil zlomenou větvičkou.
„Já to slyšel.“ Zůstal přibližně v půlce stromu a skrytý fialovým listím měl výborný výhled na ty dva pod sebou.
Víleník natáhl ruce před sebe dlaněmi vzhůru a Bill tasil meč. Položil ho do Trinových rukou a čepel obalily modré plameny. Zatočil čepelí ve vzduchu a plameny zesílily. Pak nabral do dlaně hrst prachu z váčku u pasu a Trin zvedl ruce nad hlavu. Chvíli nehnutě vyčkávali.
Saltinka se ovšem nemýlila a Tom brzo mezi stromy zahlédl blížící se temné stíny. Běhal mu z nich mráz po zádech. Vůbec nepřipomínaly jejich pány, Temné elfy. On by je přirovnal spíš k vetřelci s těmi jejich protaženými lebkami. Vetřelci s lidským tělem a obličejem. Téměř už si je ani nepamatoval, a už vůbec ne nic z toho, jak jsou odolní- Podle Billa to vlastně byly přízraky, které stačí smrtelně zranit a zmizí. Temný elf si pak bude muset z magie vytvořit jiného. Nebyly to živé přemýšlející bytosti. Jen temné postavy, jejichž kůže vypadala jako zakouřená kůra stromu. Jen duté skořápky. Říkal si pro sebe, aniž by tušil, že přesně to si Bill v duchu opakuje jako modlitbu.
„Trine, připrav se…“ Kývl na víleníka vedle sebe a jemu se po dlaních roztančila malá tornáda.
Stíny šly ve čtyřech řadách po čtyřech a ve chvíli, kdy Bill zahlédl první řadu mezi stromy, natáhl před sebe ruku, rozevřel dlaň, a opsal kolem sebe půlkruh. Prach se zatřpytil ve vzduchu a snesl se mu k nohám.
Temní se zastavili a seřadili do jedné řady. Obklíčili je. Trin se nepřestával vyšinutě šklebit a Bill vyhodil do vzduchu zbytek prachu, co mu zůstal v dlani.
„Ve jménu lykarského vládce! Vzdej se, Reli!“
„Teď se mi to krapet nehodí. Trine!“ Křikl, Trin srazil dlaně k sobě a praštil jimi do země, ze které se v tu chvíli uvolnila tlaková vlna, která rozmetala prach všude okolo. Tom se jen tak tak stihl pevněji chytit, aby ho nesrazila k zemi.
Prach zůstal viset ve vzduchu a přilnul k temným jako závoj z hedvábí. Kolem Billa a Trina bylo prázdno, žádný prach bránící jim ve výhledu. Volní zůstali jen tři temní stojící za Billem, a ten se bleskově otočil a s mečem v jedné ruce k nim vyrazil.
Temným se odnikud v dlaních objevily mohutné čepele vypadající jako kované z hustého kouře. Rozestoupili se a vrhli se na něj. Tom sebou trhl, když uslyšel, jak se srazily čepele mečů, když se Trin vrhl na prvního, prachem oslepeného temného. Prašný závoj pukl a oba se pustili do boje.
Když se s obavami podíval bratrovým směrem, bylo to jako sledovat vítr. Jeho oči se snažily přizpůsobit Billovi bojujícímu se třemi temnými najednou.
Byl neskutečně rychlý. Temní zmateně sekali kolem sebe ve snaze zasáhnout ho, ale neměli šanci. Pokaždé jejich rány vykryl a kroužil kolem nich, čímž je mátl ještě víc. Prudce poklekl, když jeden z nich máchl mečem jeho směrem, zatímco zbylí dva se teprve otáčeli, a čepel rozťala vzduch nad jeho hlavou. Máchl svým mečem a ohnivá čepel prosekla tělo stínu v pase vejpůl.
Z rány se vyvalil kouř a stín se v okamžiku rozplynul. Druhého sekl šikmo přes hruď, otočkou se vyhnul meči a široce se rozmáchl svým. Stín jeho seknutí odrazil a on se další otočkou vyhnul jeho útoku. Uchopil meč oběma rukama a vyrazil do útoku. Sekal z obou stran a donutil temného ustupovat. Tom jen v úžasu hleděl, jak přesně vede svůj meč a jeho kroky byly jisté jako nacvičená taneční choreografie. Pak sekl zleva a temný automaticky po odražení jeho výpadu přesunul meč doprava, ale on znovu sekl zleva a třetímu sťal hlavu. Čepel jakoby vždy procházela hutným kouřem a po temných stínech na zemi zbyla jen hromádka černého popela.
Teprve teď si Tom dovolil otočit směrem k Trinovi. Ten likvidoval temné jednoho po druhém téměř stejně rychle. Jakmile proťal prachovou clonu kolem temného, trvalo jen okamžik, než se do trávy snesl další popel.
Bill se k Trinovi přidal, a když vytrhl čepel ze srdce posledního, Trin opět srazil ruce nad sebou a pak jimi uhodil do země. Vyvolalo to další vlnu, která odvlála popel z temných všemi směry.
Teď už se smál i Bill. Tomovi z toho zvuku naskočila husí kůže.
autor: Bitter
betaread: J. :o)
Tak to bylo krásné počteníčko.
Úplně vidím Billa jak se ohání mečem a vypadá při tom spíš jako baletka než jako bojovník. 😀
Nicméně mi trochu dělá problémy představa jak Tom leze po stromě. 😀
Tak tohle mě pobavilo, perfektní kapitola!
Tu slavnost vzali opravdu hopem. Ale je jasné, že se potřebovali rychle vytratit, aby mohli odcestovat. Zdá se, že o nich stejně někdo věděl, ale možná to byla jenom náhoda. Teď už snad budou mít klidnou cestu.
Díky za kapitolku a těším se na pokračování.
Ne to je proste Bill….omluvi se, jeden vecer je normalni a rano zase hajde nastup na buzerplatz. :/ Bille dej si facku nebo to udelam za tebe.:D nevim proc ale hodne me pobavila predstava jak Kral leze na strom. 😀 asi jsem si v ten moment predstavila klasickeho ceskeho krale z pohadky Byl jednou jeden kral a hadam ze ten by na strom nevylezl. 😀 diky za pobaveni. Tak jsem zvedava co s Tomem udelaji. Nejaky trenink urcite potrebuje. Ale v klidu Bille…zadny tlaky.
To bylo epic! Bom! Tlaková vlna! Musela jsem si vyzkoušet to Trinovo kouzlo s rukama, ale nic se nestalo :/ Co dělám špatně?:D Každopádně hodně dobře ten pohyb vypadá, to teda jo.
A konečně vím, jak vypadají Temní! Dokonalej popis, z přirovnání k vetřelci mě zamrazilo! O minutu později už jsem ale viděla zase potvory z jiný hry a konkrétně Prince of Persia 2 (ti to tady zaspamuju DOS hrama z 90. let:D) Tam u mě vyvolávaly stejnej děsivej pocit kostlivci z podzemních chodeb, který byly nejdřív srovnaný na zemi v hromádce a když ses přiblížila dostatečně blízko nebo si na ně šlápla, najednou se zvedly a s takový ďábělským úšklebkem tasily arabskej meč a útočily. Jo, přesně ten samej pocit mám z těch Temných. Paráda je, že Bill s Trinem je umí docela hravě přemoct. Saltinky jsou ostatně dobrej satelit:D Líbilo se mi to jejich hlášení (nebudu mlžit, taky jsem si ho "přehrála" nahlas..:D)
Jednu výtku ale přece jenom mám. Já už se těšila, až si spolu ti dva zatancujou, jak tam bude nějakej ten nenápadnej dotyk a jiskření a ono prd..:D Asi chci moc, když ještě Tom pořádně nevěří, že je v Lykaře:D Hmm už začínám vyhlížet a bubnovat prstama do plastu na ntb (není tu stůl, kam bych klepala:)), kdy jim tam stvoříš nějakou romantickou scénu a já se budu rozplývat blahem..:D Na druhou stranu je to zase dobře, že nic "většího" ještě nebylo, aspoň to vyvolává ve čtenáři potřebný napětí!^^
Jinak čekám stále na plnou odpověď, co že to Bill vlastně prožil! Příště?
Děkuju za část!