Berlin, Anonymous 2.

Čtvrtek, 18. listopadu 2010

Měl by sis více věřit, Rede, jsi pěkně všímavý. Nechodil jsem do školy v Berlíně, ale docela blízko. Hned na okraji to-ti-nemůžu-říct, protože to je proti pravidlům, že? Haha. Maturoval jsem ve stejném roce jako ty, předpokládám. Blbci? Nemůžu říct, že bych potkal mnoho blbců, které jsem neposlal k zemi. Pokud jsou to kreténi, pak mě dráždí, a když mě dráždí, tak se ujistím, aby o tom věděli. Jelikož jim to dám najevo dost otevřeně, většinou napraví cokoliv, co dělali špatně, a pak už to dál nejsou blbci. Pravděpodobně se nemůžu tak úplně ztotožnit s tím, co tím myslíš, ale docela vím, o čem to mluvíš. V životě už jsem se setkal s několika lidmi, kteří se ke mně vetřeli tím špatným způsobem (bez jakýchkoliv oplzlých dvojsmyslů), a to zůstane ve tvé hlavě jako promáčklý důlek. Obvykle to nejsou lidé, které bych nenáviděl, ale někdy je prostě ani nemám rád, a přesto je na nich něco, díky čemu je nemožné na ně zapomenout. Hádám, že svět je prostě někdy takhle divný, jo. Zajímalo by mě, jestli já jsem jedním z těchto lidí, kteří vyčnívají v myslích jiných lidí. Tak trochu si přeju, abych byl, bylo by cool, kdyby lidé za deset let říkali ´ten TD týpek je vážně bláznivý´, nebo dokonce ´TD byl šíleně cool zmrd´, ale byl bych spokojený i jen s ´TD, po celé té dlouhé době si pořád myslím, že je totální vůl, ale tý jo- páni, byla to ta nejvíce omračující lidská bytost, jakou jsem kdy viděl´. Jo, přesně tak, vážně jsem právě použil ´tý jo´ a ´páni´ v jedné větě, ale není tady nic, co bys s tím mohl udělat. 🙂 Stejně, kdo ví?

Sakra, Coldplay nemůžu vystát. Budu ti to muset odpustit, protože jsem si užil čtení o tom takzvaném ´zjevení´, které to vyvolalo, haha. Alespoň jsi mě varoval, než ses přepnul na holku. Nebudu ti lhát – naprosto tě chápu. Nějakou dobu jsem cestoval, než jsem se vrátil zpátky do Berlína. Chtěl jsem pryč stejně jako ty, taky jsem potřeboval dýchat. Ale díky tobě teď vypadám jako blbec, protože jsem vážně nikdy dvakrát nepřemýšlel nad tím, koho za sebou nechávám: prostě jsem šel a bylo to. I když se to nejspíš nikdy nedozvím, pravděpodobně jsem toho za sebou zanechal míň, než za sebou kdy zanecháš ty. Doufám, že se nikdy necítíš provinile za vybalení své tašky, jsem si jistý, že pokaždé, když to uděláš, je to to správné rozhodnutí.

Možná si budu muset přinést pivo, než přijdu s nějakou tou příšerně chytrou a sentimentální sračkou. (Což znamená, že si na tenhle mejl budeš muset počkat, jestli si chceš přečíst něco dramatického – ještě není ani jedenáct dopoledne). Myslel by sis, že budu daleko víc v depresi při své současné finanční situaci, a taky že už budu mít to pivo dávno před sebou. Jsem docela překvapený, že ještě nejsem v nějaké díře. Ne doslova, samozřejmě – jo, jsem omezený jen na svůj laptop a matraci, ale který 21letý není? Na to neodpovídej, až dostaneš šanci, nechci to slyšet. Prostě se jen potřebuju postavit zpátky na nohy; nemám co ztratit. Je to jen otázka času, že? Jsem celkem slušný kluk, rád si to myslím. Příležitost se objeví během několika dní, cítím to, mám na tyhle věci čuch, stejně jako ty máš talent dostat se mi do hlavy bez mého svolení. Tak trochu se cítím na noc strávenou ve městě, ale po každém dlouhém dni plném sebeanalýzy skončím na své velmi luxusní matraci ve prospěch zahraničního filmu.

Nepotřebuju kyblík na zvracení, ale najednou jsem dostal velkou chuť na kávu, pokud možno irskou. Máš na mě špatný vliv, víš? Myslím, že ze mě děláš holku. Možná budu jen sedět nad šálkem kávy a přemýšlet o tom, jak se můžu vypořádávat s chlápkem, který vede pohádkové boje o přežití, má divné analogie k životu a kofeinovou poruchu, která mě přinutí se usmívat pokaždé, když o ní čtu.

„Heinrichu, ruce pryč. Danieli, zopakuj to nevhodné gesto ještě jednou a všem řeknu, co se stalo minulý čtvrtek v tom skladu.“ Neudělal by to, ale to Daniel nevěděl. Ve skutečnosti si myslel, že by to rozhodně udělal, soudě podle plamenů, které šlehaly z normálně jasných a medově zbarvených očí jeho instruktora. Těžce polkl a narovnal se, neochotný pokoušet své štěstí. To jsem si myslel, ty syčáku. Bill vítězoslavně pozvedl obočí. Koutkem oka zachytil Gustavovo nesouhlasné zazírání, kterým mu říkal: ´Ty víš, že nemůžeš vyhrožovat desetiletým dětem, Bille´. Koutky jeho úst sebou zaškubaly, když zachytil hravý úšklebek na kamarádově tváři, zatímco začal ve svých velkých rukách hladit struny akustické kytary. Několik dětí po Gustavově levici následovalo blonďákovy pohyby, jejich vlastní kytary začaly skřípavě hrát.

Bill si položil ruce v bok, jak se ze třídy ozývalo více nespokojených výkřiků. „Ale…“ Zvedl hlavu Gustavovým směrem s nadějí, že jeho spolupachatel bude ráznější. Věděl, že musí zkoušet na blížící se festival, a věděl, že bude mít problémy, pokud bude i nadále nechávat děti hrát písně mimo učební plán. Ačkoliv to byla v prvé řadě jeho chyba, že je nechal dostat jejich malé ruce na listy s jeho oblíbenou písní od Coldplay. No – nechat je nechtěně o ty listy zakopnout a dát jim je do ruky, a učit je to hrát hned po týdnech lidových písní a opakování koled, byly dva velmi odlišné scénáře. Nicméně, jejich třída si tu píseň užívala a on se nechal spokojeně vtáhnout do čehokoliv, co nebyla jen mdlá melodie, které byli nuceni hrát den po dni.

People moving all the time

Ústy naznačoval slova, jak zpěváky zpočátku vedl, gestem jim ukázal, aby se narovnali v zádech a upravili své dýchání, než se vrhli do další sloky. Bill jemně zvedl ruku se signálem, aby zvolnili tempo.

Now the sky could be blue

„Správně, správně, a… velký závěr…“ Zavřel oči a soustředil se na zvuk akustiky, blokoval některé z falešných předpubertálních kvílení, které mu pištěly do ucha ze zadní části třídy.

Without you it´s waste of time…

Elegantně máchl rukama a přivedl sbor k závěru.

„Oh, Elso,“ Bill popadl dívku za rameno, než stihla dorazit ke dveřím. Poklekl na její úroveň a pohlédl do jejího sklíčeného obličeje. Když si všiml nepohodlí a strachu v jejích očích, změkčil svůj výraz a laskavě se usmál. „Dneska jsi byla opravdu skvělá, maličká. Hodně ses zlepšila, a tohle neříkej ostatním, ale,“ zazubil se, když nejmladší žákyně jeho třídy změnila okamžitě výraz; koneckonců si byla jistá, že jí bude řečeno to největší tajemství a že její učitel ho svěří pouze jí. „Jsi v naší třídě letos jedním z nejlepších zpěváků. Chci, abys měla na našem vystoupení na festivalu během první části sólo. Bylo by to v pohodě?“ Else se okamžitě rozsvítily oči.

„Panebože, Bille!“

„To je tak dětinské, Gustave,“ zafuněl Bill, pobaveně.

Účastnický formulář pro Vánoční Festival Světel

„Uf, pořád jsem to ještě nevyplnil…“ zasténal Bill. Popadl nejbližší pero a rychle začal vypisovat.

Alfons protočil oči, jednu ruku si zastrčil do kapsy a druhou zajel do svých krátkých, kudrnatých vlasů. „Nemyslíš, že by ses měl zeptat, jestli my půjdeme? Místo toho, abys na mě promluvil jako na dítě nebo na štěně-„

***

Tom se posadil do rohu přeplněné místnosti a přiložil si ruce na tvář, ve snaze rozmasírovat stres, který se v něm nahromadil za posledních několik dní. Před čtyřmi dny obdržel telefonát, před třemi seděl v letadle zpátky do Německa a před dvěma kontaktoval všechny příbuzné, kteří byli jeho otci dostatečně blízcí, aby s nimi prodiskutoval pohřební výdaje; výdaje, které, jak zjistil, byly už dlouho zařízeny bez něj. Ve chvíli, kdy se mu konečně podařilo přijmout fakt, že jeho otec zemřel, už sledoval, jak duchovní spouští rakev do země.

Ironie je krutý bastard, který má potěšení ze sypání soli do vašich čerstvých ran poté, co jste byl bezlítostně zašlapán do země. A tady Tom stál; přející si z hloubi svého srdce v naprosté marnosti mít se svým otcem ještě jednu poslední chvilku.

***

„To je podruhé, co jsem unikl Brauerovým malým, slizkým rukám. Přísahám, že je na mě zasedlý,“ stěžoval si Alfons a napil se ze svého velkého latté.

„Ale proč pak…“ Bill konečně zvedl hlavu z místa, kde byl hluboce zamyšlený. „Proč přijímat někoho nového, když si myslí, že ta nová škola nás připraví o peníze?“

autor: Estricnina

original