autor: Becs
Z Billa jako by se rázem stal úplně někdo jiný. Nebyl jsem si jistý, jestli to bylo krví, sexem nebo kombinací obojího, ale rozhodně jsem si nehodlal stěžovat. Najednou zmizel ten náladový výbušný morous, u kterého jsem nikdy nevěděl, jak se zachová v příští vteřině. Proměnil se v to nejveselejší a nejpřítulnější stvoření, jaké jsem měl možnost poznat. Strávili jsme v bazénu a u něj ještě několik hodin a jen málokdy jsme se od sebe vzdálili na více než metr. Neustále se mě dotýkal a líbal svými lačnými ústy. Nakonec to byl hlad, který nás donutil se obléct a vydat se zámkem pro něco k snědku.
„Co by sis dal? Nechám nám to poslat do pokoje,“ otočil se na mě Bill, když jsme procházeli jednou dlouhou chodbou, ve které jsem ještě nebyl. Tiskl mou ruku ve své a já byl tak šťastný, že jsem se skoro vznášel nad zemí.
„Co kdybychom prostě zašli do kuchyně a něco si tam vybrali?“ nadhodil jsem.
„Do kuchyně?“ pohlédl na mě můj společník, jako bych se snad zbláznil. „Nejsme si jistý, jestli jsem tam vůbec někdy byl.“
„Ty jsi nikdy nebyl v kuchyni?“ vyprskl jsem smíchy a na moment si ho přitáhl k sobě, abych mu mohl věnovat polibek.
„Nevím, jestli sis všiml, ale na tohle tu máme služebnictvo,“ namítl a zakřenil se na mě.
„Takhle to bude rychlejší,“ odbyl jsem ho a teď jsem to byl pro změnu já, kdo ho prováděl zámkem. V kuchyni už jsem párkrát byl a vedlo do ní více chodeb. Poměrně rychle jsem se spřátelil s kuchařkami, a i přesto, že to byly upírky, cítil jsem se s nimi dobře. Oslovovaly mě pane, i když jsem je opakovaně prosil, aby to nedělaly. Braly mě jako váženého hosta, a to jsem byl jen člověk, a na potravním řetězci jsem stál až pod nimi.
Kuchyně byla nerezová a v prvé řadě praktická. Při jejím zařizování očividně nikdo nepočítal s tím, že sem bude chodit někdo z pánů. Skřínky nezdobily žádné ornamenty ani jiné zbytečnosti. Všude vládly jen prosté linie. Zářivky byly tlumené, protože upírky nepotřebovaly ostré světlo. Jejich zrak a čich byl tak skvělý, že by mohly pracovat i v šeru. Možná také proto tu nebyla žádná okna. V rohu místnosti tiše hrálo rádio přerušované jen občasným výbuchem smíchu.
„Princi,“ poklonily se některé z nich. Jiné jen kývly na pozdrav a tvářily se ostražitě. Billova návštěva je zřejmě zaskočila. Na mě se dívaly trochu vlídnějším pohledem, a když jsme se posadili ke stolu přiraženému ke zdi, ta nejstarší z nich sesbírala odvahu a přistoupila k nám.
„Můžeme pro vás něco udělat?“
„Dali bychom si něco k obědu, Jean,“ ujal jsem se slova.
„Tady?“ nedokázala skrýt své překvapení.
Bill se rozhlížel po místnosti, a pak upřel svou pozornost na kuchařku. „Pokud to není problém.“ Nebyl jsem si jistý, jestli to mělo vyznít tak povýšeně, ale svým tónem jí okamžitě dal najevo, že i přesto, že hodlá jíst v kuchyni, pořád je její pán. Neměl jsem dojem, že to bylo nutné, ale konec konců, on byl princ. Tak nějak jsem tušil, že je z celé návštěvy v kuchyni nervóznější než ona a tímhle si jen dodává odvahy.
„Vůbec ne,“ vyhrkla. „Dali byste si zeleninové rizoto? Zrovna jsme ho dodělaly.“
„Ano, děkuji,“ souhlasil jsem a snažil se ji povzbudit alespoň pohledem.
„Něco s masem by nebylo?“ zeptal se Bill a bylo znát, že se aspoň snaží, aby nezněl jako arogantní kretén.
„Jistě, pane. Můžu vám udělat stejk,“ nabídla se.
„Co to tady tak voní?“ otočil se Bill směrem k ostatním ženám, které předstíraly, že neposlouchají.
„To je transylvánský guláš,“ řekla tak tiše, že jsem ji sotva slyšel.
„Matčin recept?“ vykulil na ni Bill oči a pusu nechal otevřenou dokořán.
„Ano, váš bratr o něj žádal,“ přiznala a vypadala, že by tuhle část konverzace měla nejradši za sebou. „Ale je ho dost, pokud byste si taky chtěl dát.“
„Ano, prosím,“ přikývl dychtivě Bill, a najednou z něj bylo pokorné štěňátko. „Bylo to matčino nejoblíbenější jídlo. Neměl jsem ho od té doby, co zemřela,“ vysvětlil mi, ale do tváře se mi nepodíval. Jeho oči jako by se nefixovaly na nic v místnosti, ale soustředil se výhradně na tu vzpomínku. Nic jsem mu na to neodpověděl a jen mu krátce stisknul ruku.
Pustili jsme se do jídla a Bill se tvářil jako kluk u vánočního stromku. Skoro jsem měl dojem, že do toho guláše přidali něco povzbuzujícího, protože takhle zasněného jsem ho ještě neviděl. Úplně zapomněl, kde jsme a že by se měl chovat jako namyšlené princátko. Z přemýšlení ho vytrhlo vyzvánění jeho mobilu. Vylovil ho z kapsy a položil na stůl mezi nás. Přijal hovor a zmáčkl tlačítko pro hlasitý odposlech.
„Ahoj babičko,“ pozdravil vesele a dál si cpal pusu kousky masa.
„Bille, zníš nějak čiperně,“ podivil se hlas v telefonu.
„Zrovna sedíme v kuchyni a cpe se gulášem,“ vyhrkl jsem dřív, než Bill stačil polknout.
„Pardon? Znělo to, jakože sedíte v kuchyni. Bill měl nějaký úraz hlavy?“
„Haha, moc vtipné,“ zahuhlal černovlásek s plnou pusou.
„Asi na něj máš dobrý vliv, Tome,“ ocenila mě stará paní a já na Billa vyplázl jazyk. On na oplátku protočil oči a zakroutil hlavou.
„Kvůli čemu voláš, babi?“
„Jen tak. Chtěla jsem vědět, jak to jde. Jestli se třeba něco nezměnilo,“ nadhodila.
„Ne, všechno při starém,“ odvětil jí Bill otráveným tónem. Byl jsem rád, že na chvilku zapomněl na všechny starosti ohledně kralování, ale očividně mu to nemělo být dovoleno na příliš dlouho. Trochu mě zamrzelo, že moje snaha vyšla na prázdno, ale hlavně že se vráska brázdící Billovo čelo znovu vrátila. Na pár hodin se mi ji podařilo vyhladit a byl jsem na to náležitě pyšný.
Bill rozmrzele ukončil hovor a odložil lžíci. Ani matčin guláš mu nedokázal vrátit úsměv na tvář. „Dojedl si?“ zeptal se mě, ale na odpověď nečekal. Vstal a rázně vyšel z místnosti. Poděkoval jsem kuchařkám a rozběhl se za ním. Trvalo mi snad pět minut, než jsem ho dohnal před vchodem do naší ložnice. Dupal jako rozzuřený slon a hlasitě odfukoval nosem.
„Bille,“ oslovil jsem ho opatrně, když se za námi zavřely dveře.
„To nic, Tome. Jen potřebuju chviličku. Na vteřinu jsem si dovolil zapomenout na to, kdo jsem, a teď se to ke mně vrátilo ještě s větší silou.“ Zavřel se do šatny a já ho tam nenásledoval. Svlékl jsem si mikinu, skopnul boty a uvelebil se na posteli, kterou za dobu naší nepřítomnosti stihli čistě povléknout. Voněla parfémovanou aviváži a ani v nejmenším mi nepřipomínala Billa.
Když uběhlo půl hodiny a můj spolubydlící ještě pořád trucoval za zavřenými dveřmi, odhodlal jsem se vstát a dojít za ním. Našel jsem ho, jak sedí na jedné z nízkých skříněk a zadumaně hledí na své boty srovnané v jedné řadě.
„Potřebuju jít do knihovny,“ pronesl, dřív než jsem na něj promluvil. Pokrčil jsem rameny a neptal se ho, proč tak najednou zatoužil po četbě. Kdyby mi to chtěl říct, určitě by to udělal. Nebyl jsem si jistý, jestli chce, abych šel s ním, a tak jsem na moment zaváhal. Všechny mé pochybnosti rozpustil, když ke mně poslepu natáhl ruku.
Nejdřív jsem si myslel, že si chce jen vyhledat nějakou informaci, takže jsem se jen bezcílně potuloval v uličkách mezi vysokými policemi. Když si však na stolek položil tlustý svazek a začetl se do něj, nezbývalo mi nic jiného, než ho napodobit. Našel jsem si knihu, kterou jsem měl rozečtenou už z dřívějška, a posadil se naproti němu. Nedalo mi to, abych po něm každou chvilku nepokukoval a nekontroloval jeho výraz. Zůstával pořád stejně zamračený, a tak jsem to nakonec vzdal.
Že v knihovně sedíme už několik hodin, jsem si uvědomil, až ve chvíli, kdy se Bill začal vrtět. Nejdřív jen nepatrně poposedl. Pak se začal škrábat na zátylku a poklepávat nohou.
„Bille, měli bychom jít,“ zašeptal jsem.
„Ještě ne,“ odbyl mě, aniž by zvedl hlavu.
„Blíží se úsvit,“ upozornil jsem ho.
„Cože?“ vzhlédl a setkal se s mým pohledem. „Jak jsi to poznal?“
„Podle toho, jak sebou šiješ,“ přiznal jsem mu s úsměvem. Možná jsem nedokázal odhadnout, za jak dlouho přijde bouřka, ale v Billovi jsem četl jako v otevřené knize. Poznal jsem, kdy se potřebuje přitulit, nebo kdy je lepší držet hubu.
Úsměv mi oplatil jen váhavě, ale poslechl mě. Zaklapl knihu a víc se o ni už nestaral.
Když jsme se vrátili do ložnice, svlékl se tak rychle, že jsem to sotva postřehl. Zachumlal se pod peřinu, zády k místu, kde jsem ležíval já. Tolik k našemu příjemnému dni. Sundal jsem si oblečení, sebral všechnu odvahu a vklouzl pod jeho přikrývku. Ani se nepohnul, ale ani mě nevyhodil, takže jsem to bral jako dobré znamení. Přitáhl jsem si ho do objetí a zabořil mu nos do vlasů na krku. Ucítil jsem, jak se uvolnil, a dovolil jsem si se usmát. Aniž bych nad tím nějak zvlášť přemýšlel, začal jsem ho prsty hladit jemnými kroužky na zádech a podél páteře. Když jsem došel až k hraně kostrče, zarazil jsem se a kousl se do rtu.
„Na co teď myslíš? Srdce ti najednou začalo bít jako zběsilé,“ promluvil zničehonic Bill.
„Můžu ti to ukázat?“ zeptal jsem se a on přikývl.
Sklouznul jsem prsty ještě níž a hladce vklouznul mezi jeho půlky, až zalapal po dechu. Začal jsem mu mnout pevný kroužek svalů a cítil, jak mi přirození okamžitě nabývá na objemu. Při bližším prozkoumání jsem zjistil, že je na tom podobně.
„Co to děláš?“ vydechl a prohnul se v zádech, takže se mi na prsty natlačil a špička ukazováčku hladce zajela dovnitř.
„Co bys řekl?“ zašeptal jsem mu do kůže na krku a provedl průzkumnou výpravu do hlubin Billova těla. Díky předešlému sexu jsem neměl problém do něj hladce strčit dva prsty. Bill zašátral v šuplíku nočního stolu a podal mi tubičku s lubrikantem se slovy: „Takhle ti to půjde líp.“
Rychle jsem udělal, o co mě žádal, a vrátil prsty na původní místo, a navíc přidal ještě jeden. Bill se pod mými doteky kroutil a sladce vzdychal. Pro mé uši to bylo lepší než rajská hudba. Nejdokonalejší zvuk na světě. Byl jsem ochotný dělat cokoliv jen proto, aby nepřestal. Úplně jsem se nechal pohltit okamžikem a vnímal jen horkost jeho kůže na všech místech, kde jsme se dotýkali.
„Chci, aby ses ze mě napil,“ vyklouzlo mi z pusy, aniž bych o tom přemýšlel.
„Cože?“ Bill ztuhnul a ustal ve veškerých pohybech. Přetočil se na záda, popadl mě za ruku a jedním škubnutím si mě na sebe převalil. Roztáhl nohy a já naprosto hladce vklouzl do jeho těla. Zaklonil jsem hlavu a potlačil slastný sten, když jsem se na něm začal pohupovat.
„Chci, aby ses ze mě napil,“ zopakoval jsem mu teď už s jasnější myslí. Věděl jsem jistě, že to chci.
„Zbláznil ses?“ odporoval a zuby bořil do spodního rtu, když jsem se mu začal třít o prostatu.
„Ne, chci vědět, jaké to je. Chci, abys mě ochutnal,“ pokračoval jsem.
„Tome, to je sice moc pěkné, ale co když se neovládnu? Co když budu pít moc dlouho a proměním tě v upíra?“ odporoval a rozkoší přivíral oči.
„Takže takhle se dá proměnit v upíra?“ zarazil jsem se, překvapen tím, jak snadno jsem z něj tu informaci najednou dostal.
„Ano, když z člověka piješ dost dlouho, má to za následek proměnu,“ potvrdil a šťouchnul do mě, abych se začal znovu hýbat.
„Věřím ti, že se ovládneš,“ pokračoval jsem v nátlaku. Chtěl jsem ho vidět olizovat si nadšeně rty a vědět, že mu tento stav přivodila právě moje krev.
„Tohle je šílenství,“ kroutil hlavou a zahákl si nohy za můj pas, abych se do něj dostal ještě hlouběji.
„Prosím, vím, že to taky chceš.“ Schválně jsem se k němu naklonil blíž, aby se mu krev pulzující v mých žilách dostala do zorného pole.
„Tome,“ zakňoural, ale já věděl, že mám vyhráno.
„Prosím.“
„Ach bože, dobře,“ podvolil se. „Nekousnu tě do krku. Kdybych trefil tepnu, mohl bys vykrvácet. Jen tě lehce stisknu na rameni. Ale musíš mi slíbit, že mě nebudeš přemlouvat, abych pokračoval.“
„Dobře, nebudu. Jedno malé kousnutí,“ souhlasil jsem se zběsilým pokyvováním hlavy.
„Přísahám ti, že jestli se to zvrtne, sám ti urvu hlavu, abys nemohl být upír,“ vyhrožoval, ale už si mě nastavoval do správného úhlu. Neodpověděl jsem a jen trochu zrychlil přírazy. Chtěl jsem, aby byl tak spokojený, jak to bylo možné.
Poslední, co jsem zahlédl, byl záblesk blankytně modré, a pak už jsem ucítil dvě ostrá bodnutí na rameni. Vzápětí jsem se rozplynul, jako bych už neměl pevné fyzické tělo. Cítil jsem, že jsem sotva víc než vzduch. Něco uvnitř mě se napnulo jako struna a začalo to vibrovat. Dokonale sladce. Nejdřív jen zlehka, ale rychle to nabíralo na intenzitě a vysílalo to signály do všech nervů v mém těle. Byl jsem v nebi? Byl jsem v pekle? Bylo mi to jedno, prostě jsem chtěl zůstat v tomhle stavu naprosté blaženosti. Už jsem pod sebou ani necítil Billa, ale tak nějak jsem věděl, že tam pořád je a drží mě. Kdyby mě pustil, určitě bych se rozplynul a přestal existovat. Všechno bylo tak skvělé, že mi na tom ani trochu nezáleželo. A pak, když už jsem myslel, že to nemůže být lepší, se stalo něco neuvěřitelného. Vybuchnul jsem zevnitř. Celé mě tělo jako by se rozpoltilo a mě přelila vlna blaženého horka. Bylo to jako tisíc orgasmů soustředěných do jediného dokonalého okamžiku a trvalo to věčnost.
A pak najednou ten pocit začal mizet. Nechtěl jsem se ho vzdát, a tak jsem se zavrtěl. Mé tělo zase nabývalo pevných tvarů. Uvědomoval jsem si své končetiny a penis uvězněný uvnitř mokrého tepla. Rameno mi brnělo, jako by mi po něm běhalo hejno mravenců. A pak mi došlo, že jsem se udělal, aniž bych si ten moment vybavoval.
Dokázal jsem otevřít oči a uviděl Billa a jeho modré duhovky. Rty měl zbarvené mou krví a vypadal až hříšně dobře. Lepkavá tekutina na jeho břiše mi napověděla, že i on stihl dojít do konce. Trochu se mi ulevilo. Byl bych nerad, kdybych si tohle užil jen já.
„Chci ještě,“ pronesl jsem jako ve snu.
„Ne,“ zakroutil hlavou Bill a jediným pohybem mě ze sebe sundal. Otočil jsem se na bok, abych si ho mohl prohlížet, jak si ze rtů olizuje poslední kapičky.
„Co to bylo?“ zašeptal jsem.
„Extáze,“ pokrčil Bill lhostejně rameny a vstal, aby si mohl otřít zaneřáděné břicho. Po stehnech mu stékalo moje sperma a já po něm znovu zatoužil. „Tohle se lidem děje, aby se při útoku nebránili.“
„Bože, kdybych to věděl, donutil bych tě to udělat už mnohem dřív,“ praštil jsem sebou do polštáře. Cítil jsem se tak uvolněný a šťastný, že jsem měl chuť se hlasitě smát. Nikdy jsem nebyl sjetý, ale tušil jsem, že takhle se člověk cítí, když si šlehne hodně kvalitní matroš.
„Už to nikdy neudělám,“ oznámil mi prostě a vlezl si zpátky za mnou. Ústa už měl úplně čistá. „Skoro jsi mi nedovolil, abych přestal. Stálo mě to veškeré sebeovládání.“
„A chutnal jsem ti?“ zeptal jsem se, když jsem si vzpomněl na smysl celé této akce.
„Chutnal jsi kurevsky dobře,“ přiznal se zábleskem modré v očích. Na jazyku mě pálila otázka, jestli to bylo lepší než s Alexisem, ale nechtěl jsem ho vytahovat, když jsme prožili tak magickou chvilku. Mravenčení postupně ustupovalo a nahrazovala ho bolest. Nejdřív jen povrchová, ale rychle se měnila v něco ostře bodavého. Bill se všiml, jak jsem usykl, a tak se znovu natáhl do nočního stolku a vytáhl náplast. Překulil se na mě a opatrně mi jí překryl ranky.
„Pár dní to teď ucítíš,“ upozornil mě s nakrčeným čelem. „Nebude se to hojit tak rychle jako normální rány. Moje sliny to nedovolí.“
„To nevadí,“ usmál jsem se, pořád ještě zabalený do té nádherné blaženosti. Přitáhl jsem si ho k sobě, abych ho mohl začít líbat, a byl vděčný, že se nebrání.
autor: Becs
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 25
Krásna kapitolka.
Bill je ako voda a oheň. Jeho nálady sa menia tak rýchlo, že nikdy nevieš, ako sa bude správať o ďalšiu minútu. Má šťastie, že to Tom nevzdáva.
Jezisku na krizku! No ja se snad picnu. Bill je fakt chudak zahnanej do kouta, jeste ze Toma ma.
Zajimalo by me co to studoval.
Hlavne by mel Toma promenit. Ne hned verit ze bude Tom taky spatnej. Jak mu pak bude moct Tom jinak stat po boku?
Wow, to bylo pěkně žhavé. Líbilo se mi, jak si to Tom užil, už je mi jasné, že od teď už nebude ucukávat, jakmile se k němu Bill svými zuby jen přiblíží, nebo se nachomýtne blíž k jeho krku, naopak, hádám, že odteď už to bude sám vyhledávat… k Billově zlosti 😀
Už jsem ti to psala, dokonalost tohleto. Taky bych chtěla aby mě Bill kousnul, pokud to znamená tuhle nirvanu :-*
Škoda, že jim babi překazila ten "piknik" v kuchyni, zajímalo by mě, či Bill hledal.
Bože tolik otázek, jsem napnutá, moc děkuji za krasnou, požitkářskou kapitolku :-*
Já vím, že to pořád opakuji, ale doopravdy nechápu tu Tomovu odvahu! No, asi se tomu říká láska a bezmezná oddanost a to, že Billovi doopravdy věří, což je samozřejmě nádherné. Když se do něj Bill zakousnul, mám pocit, že jsem na pár chvil přestala dýchat, protože jsem měla strach, co bude následovat, ale všechno proběhlo nádherně. 🙂