autor: Malámúza
Je to tvůj pozvolný sestup, do života, který jsi nikdy nezamýšlel
„Řekni mi, že se vrátíš,“ zašeptal Bill zoufale pouze pro Tomovy uši, a pevněji sevřel jeho ramena. Tom instinktivně utáhl své sevření kolem Billova pasu a poslal soucitný pohled po Gustavovi, který stál jako přibitý na místě za jeho bratrem v letištním terminálu. Gustav na něj stoicky hleděl nazpět, ale Tom ho znal dostatečně dlouho na to, aby věděl, že je kvůli tomu všemu rozzlobenější, než se zdá být. Georg byl také tichý, Tom ho cítil za svými zády. Nebyl tak klidný, jak dával najevo. A Bill… Bill byl jen vyděšený.
Tom zavřel oči před Gustavovým pohledem a vychutnával si pocit svého dvojčete v náručí. Sotva si od té noci dovolil se Billa dotknout, natož aby ho objal, hluboce vdechl a ta známá vůně a způsob, jakým se Bill zachvěl, to vše byly jen připomínky toho, proč odcházel.
Ve své vědomé mysli se hodlal vrátit. Jen potřeboval pár měsíců. Nějaký čas bez Billa tak blízko pokaždé, když byl vzhůru, nějaký čas pro ně oba, aby zapomněli. Zavolání Jamiemu, jejich tour manažerovi při poslední návštěvě Států, se v tuto chvíli zdálo být tím nejlepším nápadem. Jeho byt byl přímo na pláži. Tom mohl relaxovat, chodit na večírky, mít sex. Vrátit se do normálu.
Tom zvedl levou ruku k zadní straně Billovy hlavy, jemně si na prsty natáčel dlouhé prameny jeho vlasů a natočil si Billovo ucho ke svým rtům. „Já se vrátím,“ ujistil ho.
„Slib mi to.“
Tom si dovolil vtisknout polibek na Billův ušní lalůček. „Slibuju.“
Tom byl natolik vylekán tím náhlým zvukem slov, až sebou škubnul a zvedl hlavu. Obrázek sebe a svého bratra, který zvedl z nočního stolku, mu volně visel v ruce po jeho boku.
Billovy oči byly pevně namířené na něj, ruce měl stále překřížené na hrudi a ramena nahrbená.
Tom ho nemusel žádat, aby to vysvětlil. Ten slib byla poslední slova, která kdy s Billem promluvil až do dnešního dne. Poté strávil celé měsíce ignorováním svého mobilního telefonu, než si nakonec koupil nový, změnil nejen své číslo, ale i přístroj. Příležitostně poté, Bill, jeden z ostatních členů kapely, nebo jeden z jejich týmu, zejména David, zkoušeli Jamieho telefon nebo pevnou linku. A tak si Tom našel své vlastní bydlení. A než si to uvědomil, žil v LA. A Jamie se přestal zmiňovat, že Bill volal.
Musel se mu vyhnout. Nebylo to tak, jako by chtěl skončit tady, kde byli právě teď.
Tom potřásl hlavou a tiskl rámeček fotografie tak silně, až to bolelo. „…neměl jsem to v úmyslu.“
„Mohl jsi zavolat,“ připomněl mu Bill, do jeho pečlivě vystavěného kousavého klidu se vkrádal vztek. „Říct mi, že tam zůstáváš. Kdyby nebylo Jamieho, ani bych nevěděl, že jsi naživu.“
Tom cítil, jak sebou viditelně škubl. „Nemohl jsem.“ A nevěděl, co dalšího Billovi nabídnout, kromě naprosto nedostatečného: „Omlouvám se.“
Bill jednoduše pokrčil rameny, odstrčil se od rámu dveří a otočil se ven na chodbu.
„To nestačí.“
***
„Gordon bude tak nadšený, až tě uvidí,“ brebentila jeho matka, dovedla ho k židli u kuchyňského stolu a prakticky mu do rukou strčila hrnek kávy. Tom ji moc nepil, nikdy ne doma v LA, pokud tam nebylo Starbucks a on nebyl příliš unavený, a ani příliš často ve svých mladistvých letech, u kterých byla jeho matka přítomna, ale bez otázek ji přijal a napil se. Doufal, že z toho nebude ještě nervóznější. „Chtěla jsem mu zavolat, ale myslím, že bude lepší ho překvapit.“ Tom viděl, jak zvedla oči od své vlastní kávy a zahleděla se někam přes jeho rameno, okamžitě rozpoznal změnu atmosféry. Bill stál za ním, opět, mezi dveřmi. Tom se neodvažoval otočit.
„Ahoj, zlato,“ řekla Simone.
„Musím už jít,“ slyšel Tom Billa říct. „Mám schůzku.“
Jejich matka se na něj usmála a řekla „Dobře.“ A Tom cítil, jak se Bill otočil. „Bille,“ řekla Simone a zastavila jej. Nastala pauza. „Všechno nejlepší k narozeninám.“ Bill musel přikývnout nebo něco podobně uspokojujícího, protože jejich matka obrátila svou pozornost zpátky k Tomovi a Tom slyšel, jak se otevřely dveře a po několika vteřinách se zabouchly. Tom se při tom zvuku přikrčil.
Simone si povzdechla a zvedla hrníček pro další doušek, zatímco do něj zírala. „Musíš si s ním promluvit,“ oznámila mu přes okraj šálku.
Tom si lehce odfrkl. „Nemyslím si, že se mnou chce mluvit.“
„Je jen rozrušený,“ řekla mu, jako by to bylo něco, co sám nevěděl, ale ve skutečnosti si toho byl bolestně vědom. Zavrtěla hlavou. „Mluvil jsi se všemi kromě něj, Tome. Proč?“
„Nechci o tom mluvit, mami.“ Hrozil se toho mluvit o tom s Billem, natož mluvit o tom s někým jiným, dokonce i kdyby o tom mohl mluvit s ní. A jejich krátký rozhovor nahoře v pokoji neudělal nic, co by zklidnilo jeho nervy.
Natáhla se kupředu, aby uchopila jeho ruku. „Ať je to cokoliv, nemůže to stát za tohle.“
„Podívej, mami,“ vzdychl Tom, stiskl si kořen nosu a roztáhl prsty, aby si promnul oči. „Nepřijel jsem, abych mluvil o Billovi, nebo dokonce… s Billem, já-“ Nebyl si jistý, jestli to byla tak úplně pravda, ale nebyl to důvod, pro který by tady měl být, důvod, který může komukoliv říct.
Simone mu stiskla ruku. „A chystáš se mi tedy říct, proč tady jsi?“ Zeptala se jemně.
Tom svou druhou ruku svěsil, znovu k ní vzhlédl, ale jeho oči okamžitě sklouzly zpátky k prostírání. „… Někoho jsem potkal. A je to… docela vážné.“
„Opravdu?“ Znovu se usmála a vzrušeně zatřásla jeho rukou ze strany na stranu. „To je báječné! No, měl jsi ji přivést s sebou.“
„Jo, no, nevím, jestli by to byl tak dobrý nápad,“ řekl jí Tom hořce. „Právě teď stejně pracuje. Nemohla odjet.“
„Má jméno?“
Tom přikývl. „Vanessa.“
Simone se krátce zasmála. „To zní jako tvůj typ.“ Tom si nebyl jistý, jestli se mu líbilo, že má nějaký typ, nebo že je to zrovna Vanessa, ale ignoroval impuls k připomínkám. Kdo vůbec byl, aby měl připomínky? Vanessa byla blondýnka a k tomu nádherná, to věděl. Nemohl moc dobře protestovat, když měla jeho matka pravdu. „Takže, kdy se s ní setkáme?“
Tom se ostře nadechl a pracně nechával oči přilepené ke své kávě. Byla tam malá hrudka smetany, která se ještě musela rozpustit. Sledoval, jak se ta malá zrníčka pomalu rozpouštějí.
„Tome?“ Ozvala se po chvíli jeho matka.
Vzhlédl k ní. „Myslel jsem, že na svatbě.“
Simone ho šokovala, když protočila oči a opřela se. Zvedla ze stolu odloženou lžičku a znovu si svůj nápoj zamíchala. „Nemusíš být sarkastický, byla to jen otázka. Pokud nechceš, abychom se s ní setkali, pak jsi o ní neměl začínat.“
Tom na ni zamrkal. Kdyby byl v té správné náladě, byla by to docela vtipná situace, ale jemu tohle nepřišlo nijak zábavné. Ne po jeho setkání s Billem. „Ne, mami, to není-“ Odstrčil svůj hrnek blíže k ní. „Takhle jsem to nemyslel. Myslel jsem opravdu na svatbě.“
Jeho matku znovu zvedla své rozšířené oči. „Tome,“ pronesla. „Ty se budeš ženit?“
Tom přikývl, momentálně neschopný číst v jejím výrazu. „V únoru.“
Nastala další chvíle ticha, ve kterém Tom přemýšlel, jestli ho skutečně slyšela. Chystal se znovu otevřít ústa, když se Simone zvedla na nohy, vypískla, což byl zvuk, který od své matky nikdy neslyšel, dokonce ani když přijala Gordonovu žádost o ruku, ani když jí řekli, že dostali nabídku na nahrávací smlouvu, ani když poprvé vyhráli cenu, a ani když vyhráli Grammy krátce předtím, než odešel. Přesunula se k němu a sevřela mu krk v rozpačitém objetí, aniž by se obtěžovala jej požádat, aby vstal. Tom ji poplácal po předloktí, protože to opravdu bylo vše, co mohl v tu chvíli udělat.
Simone se stáhla, ruce měla stále na jeho ramenech. „Ach, měl jsi mi to říct! Musíme se s ní setkat, musíme najít místo pro svatbu, začít plánovat, proč by ses ženil v únoru?“ Náhle se zdála být zcela zmatená a Tom se nepohodlně zavrtěl. „Všude tady bude sníh.“
„Jo, já… no.“ Tom se znovu trochu posunul a Simone jej zcela pustila. „Chci říct, že Vanessa chtěla na Valentýna, je to trochu otřepané, ale tak to chtěla a mně to bylo jedno, takže. Ale… v LA žádný sníh nebude.“
„LA?“ Zopakovala Simone dost vyjeveně.
„Jo,“ potvrdil Tom. Matčina reakce se mu nelíbila, ale bylo lepší být pevný než nervózní. Nehodlal ustoupit, pokud se jí nebude líbit, co uslyší. „Vanessa je Američanka.“
„Ne, to jsem si myslela, to jen, že…“ Dosedla na nejbližší židli blíže k Tomovi, než když seděla naproti. „Ty se nechceš ženit tady?“
Tom pokrčil rameny. „V každém případě bychom táhli něčí rodinu přes půlku světa,“ zdůraznil logicky, potěšen, když přikývla. „…a myslím, že ona tam má víc přátel než já tady. My… máme více přátel tam.“
To přineslo další ticho, tentokrát téměř hmatatelné. Tom mohl cítit, jak ho tíží na ramenou. Po nějaké době Simone opět vstala, posbírala hrnky a zamířila s nimi k pultu, i když ten Tomův byl stále ještě plný. „Aha,“ řekla. V jejím hlase už nebyla ani stopa po nadšení a ona odložila hrníčky, sevřela kovový okraj dřezu a sklonila hlavu. Tom čekal.
„Mami-„
Upustila jeden hrnek do už tak přeplněného umyvadla na nějaké příbory, dle toho zvuku, a kovové zařinčení jej přerušilo. Poskočil. „Já chápu,“ začala opatrným hlasem, „že tam máš úplně jiný život. Ačkoliv ani nevím proč. Ale budeš mi prostě muset dát chvilku, pokud chceš, abych z toho byla šťastná.“
Tom seděl, nehýbal se. Ani jeden z nich nemluvili, Simone hleděla z okna do dvora a Tom se díval na její záda. Vždycky předpokládal, že se jeho matka vypořádala s tím, že odjel, a zatraceně, vypadalo to, že ona si to myslela taky, ale hádal, že oba zjistili něco jiného. Možná je dokonce příhodné, že byl přítomen, aby to viděl.
A tak tam seděl a dával jí čas, který jí dlužil.
autor: Malámúza
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Odpradávna je známo, že utíkat z boje se nemá. Jak vidno Tome, tvá zbabělost tě právě doběhla. Následky budou jistě značné a budeš mít plné ruce s nápravou. Na druhou stranu, kdyby všichni dělali vše správně, byla by to nuda.
No a my, bychom nemohli číst tak krásné příbehy, že?
Díky za kapitolu a těším se na další
To jsem zvědavá jak na to zareaguje Bill až se to dozví a Tom je zbabělec.
Poté, co se Tom roky vyhýbal své rodině a přátelům, si to teď bude muset vyžrat pěkně najednou. A bude to nálož. Máma mu odpustí, ale Bill? Zlomil mu srdce.
Díky za překlad, těším se na pokračování.
Nedokážu být na Toma úplně naštvaná. Prostě ho vyděsilo to, co k Billovi cítí a co se tehdy stalo a tak zvolil nejbezpečnější variantu. Útěk. Tím, že se rozhodl vrátit, bohužel bude musít projít všemi následky. Ať už to je zuřící Bill, mamka nebo ostatní kamarádi. No hodně štěstí chlapče.
Díky za překlad
[4]: já si právě nemyslím, že by Bill zuřil, mě zase přijde neskutečně zraněný. Jako rozbitý a špatně slepený hrníček, stačí jenom znovu ťuknout a už se nikdy nedá dokupy :´(
tahle kapitolka mi na samotném začátku vehnala slzy do očí a bohužel jsem u jejího závěru měla pořád rozmlžený pohled
neskutečné, jak je autorka schopná pár slovy zapůsobit… jo, já říkala, že z téhle povídky budu uzlíček nervů
zuzu, děkuji za překlad
Ufff, tohle tedy nebude vůbec jednoduché. A to především pro Toma. Moc ráda bych viděla i Billovu perspektivu jak se cítí a jestli vůbec ví, proč se Tom tak sbalil a tehdy odjel. Ale řekla bych, že snad ani neví, protože by alespoň Bill nebyl tak naštvaný a zraněný dohromady, třeba by pochopil…