autor: Estricnina
Ty musíš snít
09:47
Posláno na adresu: 99red_dreams@msn.de
„Wow, to je… teda rozhodně něco,“ přemýšlel Bill nahlas a pohrával si prsty s materiálem svých kalhot. Omotal si obě ruce kolem svých pokrčených kolen, podobně jako Tom, když tam kytaristu před nějakou chvílí našel, a prsty zamotával do látky svého onyxového roláku. Nyní byli oba usazeni vedle sebe a zády se opírali o velký mahagonový stůl.
„To teda vážně je, co,“ řekl Tom tiše a kousal se do vnitřní části svého piercingu. „I když si to tak trochu zasloužím. Až donedávna jsem se choval jako prvotřídní kretén, to vím jistě. Jen bych si přál, aby tady byl teď, abych měl i někoho jiného, před kým bych se mohl očistit, než jen sám sebe.“
Bill se pousmál, zcela ponořen do Tomových odhalení. Během poslední hodiny se zdálo, jako by nic jiného neexistovalo; nebyla žádná minulost, žádná budoucnost, byli to jen Bill a Tom, smutný příběh a otevřená diskuze. V Billových očích se blýsklo, když ze strany pohlédl na Toma, a ten se okamžitě otočil a přerušil pád té jediné zatoulané slzy, která zrovna unikla ze svého zlatohnědého vězení. Tom popotáhl, cítil se nepochybně zranitelný, ale z celého srdce to gesto oceňoval.
„Sakra, cítím se jako bábovka. Brečím,“ vyprskl Tom jedovatě, otřel si nos do rukávu a hořce si odfrkl. „Promiň, žes to musel vidět. Musím ti připadat jako ten největší teplouš, jakého znáš.“
„Hej!“ Vykřikl Bill nesouhlasně a přehnaně mu poklesla čelist. „Myslel jsem, že já jsem ten největší teplouš, jakého znáš.“ Našpulil rty a slabě Toma udeřil do ramene.
„Ty jsi ten nejobtížnější teplouš, jakého znám,“ nesouhlasil Tom a pozvedl jeden koutek svých úst. „Ne teplouš, jen velmi náročný podivín.“ Opravil se a dloubal přitom do škrábanců na boční straně tužky, kterou našel před několika minutami, aby nějak zaměstnal své ruce.
Bill souhlasně zabroukal, hlavu si opřel o své složené paže a naklonil ji na stranu. Jeho oči byly pevně zafixovány na hezkém, i když zdeptaném muži, a vstřebával každou dokonale vytesanou linku, zdůrazněnou tlumenou září jediného světla, které se nacházelo na stole nad nimi. Tomovy tváře byly lehce narůžovělé, oči měl rozšířené, ostré a lesklé, a Bill obdivoval, jak díky tomu vypadá mladě a bezbranně.
Billův tlukot srdce zůstával stále lehce vzrušený, ačkoliv se už hodiny fyzicky nehýbali. Tom nevzlykal, ale samotný výskyt slz ho plně znepokojil a nikdy dřív necítil takovou úlevu, jako když starší z nich konečně rezignoval na své odhodlání a svěřil se mu. Bill nikdy nebyl z těch, kteří brali ne jako odpověď.
Tom se vyhnul spoustě detailů, ale na konci jeho spontánního výlevu měl Bill dostatečnou představu o velkém množství náhlých obratů a hrbolatých překážek, se kterými si Tom v posledních měsících probojovával cestu skrz, přes, nad a okolo.
Život byl jako levný jeřábový automat na hračky v podloubí, přemýšlel Bill, kde šance s sebou nenesly žádná slitování. Sám pro sebe se usmál a rozhodl se, že pro jednou potřebovali změnu tempa.
Zpěvák vstal a protáhl se, než za sebou vytáhl i Toma. Rozpačitě před sebou stáli a Tom se rozptyloval manžetou na svém rukávu, zatímco Bill odvrátil pohled, žádný z nich nevěděl, co říct. Nakonec Tom hustě polkl a posbíral odvahu.
„Bille, víš… díky,“ řekl tiše a třel si ruku. Bill vzhlédl a přikývl, cítil, jak se mu v břiše nahromadilo teplo. Sledoval chlapeckou zakřiknutost v Tomově výrazu a upřímně se usmál, zatahal za jeho rukáv. Přitáhl si kytaristu do pevného objetí a zašeptal mu do ramen.
„Víš… slzy jsou okay, když to je rozloučení navždy. Dokonce i, já nevím, profi zápasníci někdy brečí,“ řekl Bill a zamrkal, aby zadržel vlhkou hrozbu ve svých očích, zatímco mluvil lehkým, přemýšlivým hlasem. Tom se tiše zasmál a váhavě omotal paže kolem Billova pasu, vychutnával si, jak se v tom objetí cítil bezpečně a lehce. „Já jsem nikdy, víš… neztratil rodiče nebo tak něco, ale vím, že to tvoje velké, pitomé ego je – je – pitomé! Takže můžeš brečet. Dokonce, i kdyby to bylo jen přede mnou. Nemyslím si, že je to hloupá věc, když je to potřeba.“
Jak by mohla být, když to řekneš takhle
? Tom se pousmál, když se z toho objetí odtáhli, a ačkoliv Bill popotáhl, také se usmíval. „Jo,“ řekl Tom a zastrčil si ruce do kapes. „Hádám, že moje ego je pěkně pitomé.“ Bill se zahihňal a šibalsky špičkou nohy dloubal do koberce, ale při slabém zvuku zacinkání klíčů se celá jeho tvář rozjasnila.
Tom se zazubil a vytáhl rozhodující svazek klíčů, kterými samolibě zacinkal. „A teď – Nindžové na misi pro uměleckou spravedlnost: nějaký zájemce?“
Bill s přilepeným širokým úsměvem, kterým by zostudil i kočku Šklíbu, zakroužil štětcem, dokud ze zelené větve stromu nevisela jasně červená koule. Obrovský štětec svíral oběma rukama a měl z toho až dětské potěšení. Nástěnná malba před ním vypadala přesně tak, jak si představoval, že by vypadala, kdyby rozdivočelá skupinka předškoláků byla vypuštěna mezi hromadu výtvarných potřeb a bylo jim řečeno, aby byli přinejmenším lehce produktivní.
Pohlédl skrz řasy na Toma na druhém konci, slušivě na něj dopadala záře stropního světla ve výtvarné místnosti. V jeho obočí bylo shromážděno veškeré soustředění, ale usmíval se, užíval si to, jak opatrně maloval mašli na vánočním dárku.
Byli tam už nějakou dobu; začali kolem desáté, a teď už muselo být mezi jednou až druhou hodinou ráno. Konverzace se ztenčila, nebylo už řečeno nic víc, než jen ´prosím, podej mi modrou´, nebo ´doufám, že mi ty výpary z barev neroztaví vnitřnosti´, a mezi jejich slovy se rozhostilo příjemné ticho. Bill si dával extra pozor na to, aby nebyl přistižen při zírání, zvlášť když to tu a tam dělal.
Dopřával svým očím zdravou přestávku od malby, přirozeně.
Začínal pociťovat nudu ze všech těch baněk a perníčkových panáčků, kterým dával barvu, a později už si od malování dopřával více a více přestávek, což opět znamenalo, že si jeho oči nacházely čím dál častěji cestu k mladíkovi naproti němu. Nepřítomně si pohrával se svým piercingem v jazyku, zatímco si v prstech přetáčel štětec, aby nedopustil ukápnutí barvy na malbu pod sebou.
V očích mu zablýsklo a on rychle zvedl štětec a natáhl se pro zelenou, aby na konec štětce nabral hustou vrstvu akrylové barvy, než se přeplazil okolo monstrózního plátna, aby se usadil vedle Toma.
Kytarista vzhlédl a Bill sám sebe rychle zaměstnal stromovou větví poblíž místa, kde klečel, a navzdory své zvědavosti se Tom bez otázek vrátil k tomu, co maloval. Billův úsměv se navrátil a hbitým pohybem se natáhl, aby přejel štětcem po straně Tomovy tváře, dokud neměl zelený pruh od spánku až k bradě. Přetažený, a případně i lehce namazaný z akrylových výparů, se Bill rozhihňal a přepadl dozadu, nad zemí se držel pouze jedním loktem.
„Co to sakra,“ zabručel Tom a okamžitě si přiložil ruku k obličeji. Věnoval Billovi nezaujatý pohled a mladší z nich viditelně povadl, trucovitě našpulil rty, jakmile si uvědomil, že Tomovi to nepřišlo až tak vtipné jako jemu. Bill se zvedl a znovu se posadil, namířil své oči dolů a líně se zbavil přebytečné barvy na plátně. „Zelená opravdu není moje barva – je tvoje,“ řekl Tom lehce a vytáhl tak Billa z jeho myšlenek právě včas, aby zaregistroval druhého muže, který na něj zaútočil oběma rukama silně pokrytýma barvou. Bill vyjekl a zapřel se dozadu o ruce, jak se snažil krabím způsobem dostat z Tomova dosahu, ale nebyl dost rychlý.
„Tohle tričko ne – je hezké!“ Vykřikl Bill, ačkoliv ne příliš přesvědčivě, jak se jeho hrudník otřásal smíchy. Tom vyskočil kupředu dřív, než se mohl Bill dostat příliš daleko, popadl zpěváka za kotník a přitáhl si ho zpět.
„Neříkal jsem ti, aby sis vzal jen staré oblečení – že budeme malovat a nejspíš se zašpiníme?“ Pokáral ho Tom a ďábelsky se usmál, když přehodil nohu přes boky vzpouzejícího se mladíka a efektivně se na něj obkročmo posadil.
„Já jsem si vzal staré oblečení; nemůžu za to, že všechno moje staré oblečení je taky hezké,“ odpověděl Bill, zabručel a překřížil paže, ale vzdal se. Tom na Billově levé tváři zanechal velký, červený pruh, ačkoliv se Bill stále odvracel. Pokračoval v tažení rukama po Billově štíhlém, bledém krku a kreslil na něm kruhy, dokud mu na prstech zbývala nějaká barva.
Bill se nechystal protestovat; jemný tlak Tomových prstů už nebyl žádnou legrací. Kousl se do rtu, jak Tom přejel po jeho klíční kosti, protože si uvědomoval, že na kytaristových prstech už není žádná barva.
„Šťastný?“ Pokusil se Bill a snažil se, aby to znělo, jako že je namíchnutý, že má tvář a krk pokrytý barvou, nemluvě o nohavici svých kalhot. Kdykoliv jindy by roztrhnul každého, kdo by si takto zahrával s jeho šatníkem, ale v tuto chvíli nebyl schopen být tím obtěžován. Ne, zatímco se Tomovy prsty nacházely těsně za jeho ušima a jeho mělký dech mu lákavě tančil po tváři.
On… on je…?
Bill polkl, když ho zasáhla realita.
„Moc šťastný,“ souhlasil Tom nízkým hlasem. Ačkoliv byla Tomova hlava nakloněna ke straně, jen sotva unikající Billovu perifernímu vidění, Bill věděl, že se usmívá. Něco tmavého, plného chtíče, výraz vyjadřující pobídku ´pojď do výšin´ proletěl jeho myslí a Bill se zachvěl.
Což bylo zbytečné, protože Tom ihned po svých slovech něžně přitiskl rty na kůži těsně za Billovým uchem, kde jej před chvílí lehce masíroval prsty. Bill přestal dýchat a jeho tělo ovládl třes, což způsobilo, že se Tom mezi polibky smál.
Veškeré zábrany vyletěly oknem a Bill zvedl ruce ke tváři toho domýšlivého mladíka, prsty zabořil do polosuché barvy na jeho kůži. Tom pochopil narážku a vyhledal jeho ústa, bez zaváhání vtiskl spalující polibek na Billovy rty a navzdory veškerému očekávání z něj vyloudil překvapené vyjeknutí. Jakmile se uvelebil, Bill šťastně zabroukal, a zatímco druhý z nich jej lačné líbal, cítil, jak se jeho tělem a smysly prohánějí pocity osvěžujícího oživení. Když se Tomovi otevřel, nemohl si pomoct a nedobrovolně zakňoural, zatímco pohledný kytarista dovnitř žádostivě vklouznul jazykem.
Bill by zpochybňoval celou tu záležitost, která se před ním rozvíjela, ale Tomova volná ruka našla cestu k jeho odhalenému boku, na rozhraní mezi jeho tričkem a džínami, a Bill se okamžitě rozhodl, že na tom nezáleží.
Hravě zatahal za několik copánků, zatímco Tom oždiboval jeho spodní ret a rukou hladil teplou kůži na jeho těle.
„Tohle jsem chtěl udělat už tak dlouho,“ řekl Tom mezi krátkými polibky, a Bill nepřítomně souhlasně přikývl.
„Jak dlouho?“ Podařilo se Billovi ze sebe dostat se zdržením, jak následoval pohyb Tomových rtů.
Tom se ušklíbl, vyjel výše po zpěvákově hrudníku a poškádlil už tak ztuhlou bradavku. Oči se mu rozzářily, když Bill vyjekl, a pozvedl obočí, zatímco jeho tvář chytla nebezpečnější záři. „Piercing v bradavce?“ Zeptal se a jemně za něj zatahal.
Bill hluboce zasténal, lehce se prohnul v zádech a mlčky prosil o víc. Cítil, že by to měla být dostačující odpověď; nebylo to tak, jako by měl velký motiv k tomu, aby cokoliv vyjádřil slovy.
Tom Billa držel pevně přitisknutého k zemi, srovnal jejich boky a zatlačil, až Bill zakňoural a poslechl tu nevyžádanou prosbu, aby zůstal na místě. Bill necítil naprosto žádný stud ohledně tvrdého problému tlačícímu se proti přední části jeho džín, a to jen proto, že Tomův vlastní problém byl hrubě přitisknut proti němu při každém pohybu, který mladík nad ním udělal.
„Už od…“ Začal Tom, ale byl rychle utišen prudkým zataháním za tričko, které ho přineslo do spěšného a toužebného polibku. Bill zachytil Tomovu volnou ruku svou vlastní a téměř neochotně sundal ty barvou potřísněné prsty z místa, kde si lahodně pohrávaly s kroužkem v jeho bradavce. Přesunul jejich ruce zpátky na dolní polovinu, než je zvedl a silně si jimi zatlačil mezi nohy.
Zasténal, když ho Tom uchopil svou vlastní silou, a nedokázal zadržet přiražení svých boků proti jeho ruce.
V uších zaslechl slabé zvonění, něco podivně známého a náhle i naprosto otravného. Bill se to snažil ignorovat a soustředil se veškerou svou silou vůle na vlhké teplo Tomových úst a na neuvěřitelné tření mezi jeho stehny, ale ta neodbytná melodie byla čím dál hlasitější.
Když se jejich vášnivý polibek přerušil a on si vzal chvíli, aby popadl dech, prošel si v duchu seznamem věcí, které by mohly chtít zničit tento malý moment naprosté spokojenosti. Chtěl se zeptat Toma, jestli to slyší taky, ale kytarista se k němu znovu naklonil. „… už od začátku.“ Zašeptal Tom, ale bylo to přehlušeno písní ´Ich Bin Wieder Hier´ od Blümchen.
Billovi se chtělo řvát, a téměř to udělal, když naprosto rozzuřeně zaklonil hlavu a praštil se přímo do podpěrky od pohovky ve výtvarné místnosti.
„Kurva!“ Zaklel drsným šepotem, když si mnul zranění na hlavě, zatímco si prohledával kapsy a hledal mobil. Chtěl s ním hodit proti zdi v okamžiku, kdy ho otevřel.
Dobré ráááno, cukrouši! V poslední době jsme se moc neviděli. Vyhýbáš se mi? Mám toho hodně k diskuzi – pojďme si dát někdy dneska nebo zítra kafe. Xoxoxo
Doufám, že jsem tě nevzbudila~
„Ach, zatracený bože,“ zavrčel Bill, přepnul si telefon do tichého režimu a zastrčil si ho do kapsy.
Po tvářích se mu rozlilo horko a on pomalu ale jistě sklonil hlavu a očima sjížděl po celé délce svého těla, dokud nenarazil na tmavě šedý, špatně zamaskovaný stan ve svých kalhotách. Vyděšeně vystřelil do stoje a zatnul zuby, zatímco očima skenoval velkou místnost a hledal svůj dlouhý zimní kabát, jen aby se mu málem zastavilo srdce, když nedaleko zaslechl šramot. Několik metrů před sebou zahlédl černou masu přehozenou přes stůl a rychle k ní vyrazil, aby do kabátu urychleně vklouznul.
Když si Bill svou bundu zapínal, modlil se, aby mladík vrtící se na podlaze poblíž nástěnné malby, se štětcem stále v ruce, ještě nějakou dobu zůstal spát.
Nemohl si pomoct a trochu mu při tom pohledu změkl výraz. Tom opět vybočil ze své cesty, aby udělal něco, co rozhodně nebylo jeho povinností, a nyní tady ležel v šest hodin ráno na podlaze výtvarné místnosti kvůli záležitosti, která se ho ani nijak netýkala.
Zpěvák těžce vydechl, když popadl svůj batoh ze vzdálenějšího konce pohovky a dělal, co mohl, aby utišil klapání svých bot, když se plížil kolem spícího muže. Když si házel batoh přes rameno, jeho oči zachytily záblesk Tomova mobilu, který byl opřený o bok svého majitele.
Bez přemýšlení se k němu Bill vydal a rychle mobil popadl. Otevřel ho a najel do kontaktů, kde rychle zapsal své jméno a číslo, nezapomněl se prozvonit, než telefon zase tiše zavřel a položil ho zpátky tam, kde ho našel.
Mohl být zdvořilý a lehce Tomem zatřást, aby ho probudil, ale když zamířil ke dveřím a jeho tělo se prakticky oblévalo potem pod tlustou vrstvou rozpaků a zbývajícího vzrušení, neměl v úmyslu se vypořádávat s další trapnou situací, která by spočívala v odcházení od potenciálně zlomyslného muže.
Vyklouzl ze dveří a vydal se do ulic. Obloha měla stále ještě nádherný tmavomodrý odstín, a chladný vzduch uklidňoval Billovy nervy, když hledal nejbližší autobusovou zastávku.
Jakmile dorazil na zastávku, vylovil svůj telefon a projel svým seznamem, kam si jen před malou chvílí přidal Tomovo číslo. Otevřel novou zprávu a zručně se pustil do ranního pozdravu.
Zrovna když skončil, zastavil u něj druhý ranní autobus. Vytáhl z kapsy kabátu několik mincí a vyběhl po schodech, zaváhal pouze ve chvíli, kdy řidič autobusu cosi zahučel s potlačovaným uchechtnutím. Bill opatrně vklouzl poslední mincí do otvoru na jízdné, sklopil obočí a stáhl rty, než se odšoural najít si prázdné místo v zadní části autobusu.
Nemohl za to, že se probudil ve třídě bez zrcadla. Měl za sebou dlouhou noc; měl omluvu pro to, aby vypadal jako po boji. Muž mohl vypadat dobře jen určitou dobu, a Bill byl ten typ, co vypadal dobře téměř každou hodinu každého dne. Rozhodně měl povoleno dostat pro dnešní den milost.
Pokrčil rameny a loktem se zapřel o okno, neochotně otočil hlavu, aby si prohlédl, jak velkou válkou to včera v noci prošel.
Awww, do prdele! Zakňučel Bill v duchu, připlácl si ruku na tvář, kde jeho kůži zdobily jasné proužky červené a zelené barvy jako tlusté fousky.
Debatoval v duchu sám se sebou, zatímco si z obličeje bez úspěchu olupoval barvu. Společně spolu blbi a šaškovali, ale vůbec ne tak jako v jeho snu. Tom ho několikrát vážně dostal, ale většina jejich zbývající energie byla vložena do rychlého dokončení malby, a ne do… do tam toho.
„Můj mozek je na kaši,“ zareptal Bill nahlas a práskl hlavou do sedadla před sebou, kde ji nechal, dokud nedorazil na svou zastávku.
autor: Estricnina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
To byla parádní kapitolka.
Díky moc za překlad 3:)
No wow! Sakra, nemuzu cekat! To snad neni mozny tohle!
No páni… to bylo… hmmmm
Dobehla som zameskane a tato poviedka je absolutne genialna. Budem sa tesit na dalsie diely. Dakujem zuzu za preklad. Si kocka!!
Díl od dílu je lepší a lepší! 🙂
Pořád mám strašnou radost z pokroku u kluků, a především z toho Billova. A mám i takový pocit, že ačkoli nerad, postupně se začíná do Toma zamilovávat. 🙂 Tenhle díl byl strašně milý, a je věčná škoda, že to líbání se doopravdy neuskutečnilo 🙁
Moc se těším na další díl a děkuji za překlad. 🙂