autor: Želatýnka
Slib
Tom nenáviděl pondělky. Nenáviděl to svítící slunce a zpívající ptáky a zvonící budík. Nenáviděl vstávání a snídani, a dokonce tak trochu nenáviděl kávu.
Ve skutečnosti Tom opravdu nenáviděl kávu. Tom nenáviděl přípravu kávy a nenáviděl servírování kávy. Tom nenáviděl svou práci. Měl být muzikant, rocková hvězda, ne zasraný barista v nějaké polorozpadlé kavárně jeden blok od Starbucks.
Jeho šéf jej přinutil nosit přes své široké oblečení zástěru, a zákazníci se vždy šklebili při pohledu na jeho černé dredy. Byla to práce na nic. Tom tam pracoval jen do té doby, než přijde ta věc s rockovou hvězdou.
„Dala bych si Ethiopia Sidamo,“ řekla žena stojící u pultu, koutky úst měla zkroucené nelibostí. Problémem bylo, že k Tomovi se jeho zákazníci vždy dostali před jejich prvním ranním šálkem kávy.
„… My tady prodáváme kávu.“
„Ethiopia Sidamo,“ zopakovala.
„Kávu, ne země třetího světa. To je rozdíl, víte?“
„Ve Starbucks ji mají!“
Někdy byli zákazníci ztraceni. Tom je milerád přesměroval, pokud to znamenalo, že mohl celý den sedět na židli, poslouchat svůj iPod a dostat za to zaplaceno. „Jo, Starbucks je dole v ulici, po levé straně, nemůžete to minout.“
„Mají tam frontu!“ Stěžovala si žena, jako by pro ni fronta ve Starbucks byla osobní urážkou. „Spěchám do práce. Proč tam nepracuje více lidí? Vždycky je tam fronta!“
„To opravdu není můj problém,“ poukázal Tom a poklepal prsty na pult v nějakém neznámém rytmu.
„Fajn! Dám si Gazebo Blend.“
„… Jistě.“ Tom protočil oči a pohnul se, aby jí připravil Espresso.
Nebude schopná poznat rozdíl, nikdy to nedokázali.
Káva byla přes polystyrenový kelímek proti jeho prstům horká, v podivně ostrém vzduchu i to bylo tak nějak uklidňující. Na Los Angeles bylo až příliš chladno, byl natolik silný vítr, že Tom během krátké cesty od svého auta do Cocoa´s Cafe málem dvakrát ztratil svou čepici. Tom výhradně vůbec nepřemýšlel nad tím, jestli ten kluk, který se minulou noc prohraboval jeho popelnicí, měl nějakou bundu nebo střechu nad hlavou. Bylo mu to jedno.
Stejně nebyla až taková zima.
Když žena zmizela se svým Gazelle Blend, či co to bylo, přistoupil k pultu muž. Dva lidé byli v Cocoa´s Cafe vrcholná ranní špička. „Jo, French Roast Grande.“
„Velké?“
„Grande.“
„Dám vám velké,“ informoval ho Tom, „protože předpokládám, že to je to, co se snažíte objednat.“
Muž se zamračil. Pak nakrčil nos nad Tomovými vlasy.
***
Tom nikdy nebyl ten typ, který by se k něčemu stále vracel. Nebyl ten typ, který by si dělal starosti, když k tomu nebyl žádný důvod, když tam nebylo nic, co by s tím mohl dělat. Bylo to zbytečné a Tom neplýtval svým časem na takové zbytečné věci.
Takže Tom nemyslel na Billa po jeho odchodu. Neměl potíže v pondělí večer usnout, neležel v posteli s očima dokořán a nepřemýšlel, jestli měl ten chlápek kde spát nebo co jíst. Tom neuvažoval nad tím, proč se prohrabával popelnicemi, co tam hledal, anebo jestli to našel. Nezíral v práci celý den do zdi a nestaral se o chlad anebo možný déšť. Vůbec to nebyla jeho věc.
Úplně by na Billa zapomněl, opravdu, až na to, že mu k tomu Bill vůbec nedal šanci. Když Tom v pondělí večer po práci zastavil na své příjezdové cestě, Bill už tam byl, stál před jeho popelnicí s ohryzkem od jablka v ruce a vypadal fascinovaně.
„No to si ze mě děláš prdel,“ zamumlal Tom a bouchl za sebou dveřmi od auta.
Ještě nebylo ani šest hodin, slunce jen sotva začínalo zapadat. Tom mohl svého návštěvníka poprvé jasně vidět.
Bill byl mladý, mladší, než by Tom čekal, mladší než jeho vlastních dvacet tři let, definitivně. Byl příliš vysoký a příliš hubený, podivně oblečený a s černými vlasy. Bill by na losangeleském předměstí vyčníval, i kdyby se neprohraboval něčími odpadky.
Což samozřejmě dělal.
„Hej!“ Zavolal Tom a rozešel se k němu. „Hej, co to sakra?“
Bill od popelnice okamžitě vzhlédl, jeho tvář se rozsvítila, když se jejich oči setkaly, jako by Tom byl jeho starý kamarád. „Dobré ráno!“
Tom se zastavil pár metrů od něj a vzhlédl k potemnělé obloze, jen aby se ujistil. Jo, stále večer. „Okay. Ne. Prostě. Ne.“
Bill zamrkal a vypadal upřímně zmatený. „Ne?“
„Ne,“ zopakoval Tom. „To není… kurva… co to máš na sobě?“
Tom se tu první noc zřejmě spletl, Bill skutečně byl mýval. Mýval s obrovskou černou maskou pokrývající mu půlku obličeje.
Nebo holka, která měla až příliš mnoho make-upu.
Nebo blázen. Tom se stále přikláněl k ´bláznovi´.
„Oblečení?“ Zkusil to Bill s podivným zamračením.
Billovo oblečení bylo taky pořádně divné, a byly tohle kšandy? Kšandy s umělými drahokamy?
„Jo… ale…“ Ani to nestálo za to, opravdu ne.
Billův vybraný styl oblečení a, ehm, make-upu, bylo něco, do čeho Tomovi vůbec nic nebylo. I když to bylo zasraně divné.
Tom si povzdechl a potřásl halvou. „Myslel jsem, že už jsme si to vyjasnili? Jdi pryč, přestaň se hrabat v mých odpadcích.“
„Jít… pryč?“ zeptal se Bill pomalu a naklonil hlavu. „Pryč kam? Teď? Nemůžu prostě zůstat? Myslím, že bych radši zůstal.“
„Vidíš, ne, pamatuješ si, co jsem říkal minulou noc?“
„Ano. Tys to zapomněl? Mohl bych ti to zopakovat?“ nabídl se Bill s jasnýma očima a upřímnými obavami. „Řekl jsi mi ´kšá´, čemuž nerozumím, ale pak jsi navrhl, abych se prohrabal odpadky tvých sousedů – nemají tam nic zajímavého, bohužel – pak jsi řekl-„
„Ty jsi prohrabal odpadky mých sousedů?“ Ozval se Tom a vykulil oči.
Bill se zářivě usmál a s ohryzkem stále v ruce zamával k domu paní Martinové.
„No nekecej?“ Tom byl proti své vůli ohromený. „Prosím tě, řekni mi, žes rozházel bordel té mrchy po celém jejím trávníku. Ach, prosím?“
Bill pokrčil rameny a strčil svou volnou ruku zpátky do Tomovy popelnice. „Nic zajímavého,“ zopakoval. Tom se to rozhodl považovat za ´ano´. Paní Martinová si to zasloužila.
„A já mám – něco zajímavého?“ Zeptal se, jen trochu zvědavý, proč byl vybrán tím bláznem jako poskytovatel odpadků, nebo cokoliv to vlastně byl.
„Spoustu zářivých věcí, ano. Můžu si nechat tohle?“ Bill zamával něčím dalším před Tomovým obličejem – čepelí levného kuchyňského nože, který měl ulomenou rukojeť.
„Ne!“ Vykřikl Tom, automaticky se natáhl kupředu, aby popadl čepel nože z Billovy ruky, mozolnaté prsty se setkaly s příliš suchou pokožkou. A sakra, Tom bude muset začít být opatrný s tím, co vyhazuje, pokud se Bill bude i nadále vracet; mohl by si ublížit nebo něco. „Prostě, běž si radši prohlížet odpadky paní Martinové. Jsem si jistý, že dneska večer tam bude mít něco, ehm, zářivého.“
„Ne, já si to nemyslím,“ odpověděl Bill jednoduše, s očima stále přilepenýma k čepeli v Tomově ruce.
„Proč ne?“
„Nemá nic zářivého k vyhození, samozřejmě.“
Jak těžké to mohlo být, najít rozbitou žárovku v popelnici někoho jiného? Proč jen Tomova popelnice? „Opravdu se mi musíš přestat hrabat v odpadcích, okay?“
„Ne?“ Řekl Bill, možná se zeptal. Ačkoliv to příliš neznělo jako otázka.
Tom se zamračil. „Ne?“ Opravdu nepotřeboval, aby mu Bill před domem dělal bordel, za který by mu pak paní Martinová každé ráno nadávala. Jako by ta ženská neměla už dost věcí, na které si stěžovala.
Pane Kaulitzi, to kočičí jídlo sem láká více zatoulaných koček z okolí. Pane Kaulitzi, vaše hudba je příliš hlasitá! Pane Kaulitzi, to auto je jen sotva ekologické. Neslyšel jste o nových hybridech? Pane Kaulitzi, vaše odpadky-
„Ne,“ zopakoval Bill, jeho ruka se viditelně sevřela kolem odpadu, který držel. „Když něco vyhodíš, tak to nechceš. Když to nechceš, tak proč to nemůžu mít já?“
Což byla docela dobrá otázka, opravdu.
Tom se zamračil, otráveně zavrtěl hlavou. „Co s tím vůbec budeš dělat?“ Zeptal se a pokynul rukou.
Bill se usmál a podíval se na ohryzek ve své ruce, jako by to bylo, no, jako by to bylo cokoliv jiného, jen ne odpad.
„Vypěstuju strom,“ řekl, oči se mu rozzářily s dětským nadšením. „Jabloň.“
„No, jo, nemyslím si, že bys byl schopný vypěstoval z jablečných semínek nějaký jiný druh stromu.“ Tom si byl docela jistý, že Bill nebude schopný vypěstovat ani jabloň, jen nechtěl zničit naděje a sny mladého a pravděpodobně i prokazatelně vyšinutého šílence.
„Pak je dobře, že chci jen jabloň,“ souhlasil Bill rozumně.
„Jo, skvělé.“ Vzdychl Tom. „Takže, máš svoje jablečná semínka. Tak proč je, však víš, nejdeš zasadit. Někam hodně daleko ode mě. A pak už se nevracej, okay?“
Možná byl Tom tak trochu blbec. Dívky ho tak rozhodně nazývaly, taky i mnohem kreativněji a barvitěji. Možná měly pravdu. Přesto pořád nechtěl, aby se mu nějaký divný kluk hrabal v odpadcích, dělal bordel a ještě se přitom zranil.
Prostě chtěl, aby Bill šel pryč.
I když to bylo bezcitné a venku bylo chladno.
„Máš nějakou bundu, že?“ Zeptal se Tom zničehonic. Bill ale vypadal, že možná i skutečně odpoví, a tak Tom okamžitě pokračoval. „Ne, počkej, neříkej mi to. Je mi to jedno.“
Bill pusu zase zavřel, jeho rty o sebe slyšitelně mlaskly, a pak už jen zíral.
Očividně se Billovo podivínství začalo přenášet i na Toma.
„Okay.“ Tom se zamračil a zahleděl na nepořádek, který Bill vytvářel na jeho trávníku. „Okay, uděláme dohodu.“
„Dohodu?“ Zopakoval Bill, vypadal, že jej to zaujalo.
„Jo, já udělám něco pro tebe, a ty uděláš něco pro mě, jo?“
Bill se zamračil, kousal se do rtu a díval se na Toma s obavami. „Chceš ho zpátky?“
„Co? Ten- ne, Bille, já ten ohryzek nechci.“ Řekl Tom a protočil oči. „To, co chci, je, abys mi přestal prohrabávat odpadky… Ale to asi nedostanu, že?“
Bill se jen zářivě usmál.
„To jsem si myslel. Takže fajn, můžeš se prohrabávat mými odpadky, ale musíš si pak po sobě uklidit,“ řekl Tom a ukázal směrem ke slupce od banánu ležící nevinně na chodníku. Tom nevěděl, jak se tam dostala, ani neměl rád banány. „Žádný povalující se nepořádek, je to špatné pro život v moři nebo tak něco. Hlavně je to špatné pro paní Martinovou a pokračující pravděpodobnost jejího přežití.“
„Pro velryby,“ řekl mu Bill. „Velryby a delfíny a mořské víly.“
„Jo, paní Martinová je definitivně v kategorii velryb,“ zauvažoval Tom.
Bill se zamračil. Nejspíš se snažil představit si paní Martinovou s plout
vemi a dýchacím otvorem. Byla to hrůzostrašná představa, to Tom musel přiznat.
„Takže dohodnuto?“ Zeptal se Tom. „Ukliď si ten binec a běž zasadit svůj strom, okay?“
Bill přikývl. „A zítra se vrátím.“
Zda to bylo varování nebo slib, to Tom nevěděl.
autor: Želatýnka
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Bill má v sobě něco magického. Je jako dítě, jako velké dítě. Úplně jej vidím na tom trávníku s rozzářenýma očima a odzbrojujícím úsměvem, když Tomovi vysvětloval, že si chce vypěstovat svou jabloň. V jeho případě je zcela zbytečné pátrat po zářivých věcech, jelikož je on sám zjevně tou nejzářivější věcí v Tomově okolí :).
Je to teprve druhý díl a já jsem povídce naprosto propadla. Děkuji za krásný překlad Zuzu a moc se těším na pokračování 🙂
Naozaj neviem co si o tomto mysliet. Je to take tajomne. Este vlastne nic neviem o chlapcoch. Len to ze Tom je barista (ja zboznujem kavu. Nech je tam vela kavy) a ze na naozaj nestara o nic co ho nemusi trapit. Aj ked bundu Billovi ponuknut chcel…
No dobre….tak nieco uz viem o chlapcoch.
Bill je uplne kuzelny. Je v nom nieco sialene ale tak bezpecne sialene. Ale bojim sa o neho. Ludia sa bezne v odpadkoch nehrabu. A nezbieraju jagavr veci. Dufam ze nebude nejaky posahany zberatel odpadkov co mu netreba k zivotu. 😉
Dobre dobre. Teraz ked o tom tak pisem, tak vlastne som prepadla tejto poviedke. Ok. Tesim sa na dalsi diel. Viem ze Bill sa opat vrati do popelnice. M9zno mu tam Tom teraz nieco poriadne vyhodi. Snad aj tu bundu.
Bill je krásně svůj jsem zvědavá jak to bude dál moc dík za překlad.
Tato povídka mě naprosto uchvátila! Oba dva díly jsem si přečetla několikrát po sobě, už se moc těším, jak postupně bude Bill Toma uchvacovat, až z něj bude Tom paf. :-))
Děkuji za skvělou povídku a také za skvělý překlad! 😉
Billov charakter je jeden z mojich obľúbených. Tomov… No, povedzme, že sa teším, ako padne na hubu. Myslím v dobrom. Obráti list, stane sa všímavím, začne sa zaujímať… Proste tak nejak. Perfektna časť, opäť. Ďakujem.
Tak jsem se opět usmívala jako hlupáček a vůbec mi to nevadí! 🙂 Tahle povídka by tady mohla být denně a já bych se jí stejně nemohla nabažit! 😉
Bill je prostě úžasné zlatíčko! V prvním díle jsem si myslela, že by možná mohl být bezdomovec, ale dneska bych si to ani tak moc nemyslela…protože kde by vzal peníze na make-up a to svoje oblečení? Takže se tedy nechám překvapit, proč se takhle prohrabuje odpadky, chce si sadit jabloň z ohryzku a proč je to všechno tak kouzelně tajemné! 🙂
Rozhodně se už teď nemůžu dočkat další dílu!!! Strašně moc děkuji za nádherný překlad, Zuzu!
Myslím si, že Bill je uprchlík a už ho hľadá psychiatrická liečebňa :D, inak si to zatial neviem vysvetliť :)) Pri čítaní som pocítila obrovské deja vu – v Bratislave chodím do jednej kaviarne, ktorá nie je StarBucks, je tam veľmi otrávený mladý čašník a malý sortiment, ľudia väčšinou porovnávajú a vravia že v StarBuckse je toho oveľa viac na výber . Len škoda, že ten čašník nie je Tom 😀
To je takové super miloučké 🥰 Celou dobu se musím přihlouple usmívat. Jak se píše v úvodu, Billa zjevně nelze nemilovat. Je to takový malý, roztomilý mýval 😁❤️ Nemůžu se dočkat, co bude dál.