Die Wächter 20.

Nikdo nikdy neprohlásil Haldøra za chytrého muže. Často se ve své pevnosti předváděl se svým okouzlujícím mazlíčkem po svém boku. Jak měsíce ubíhaly, Villova kolena byla zaneřáděná a rozbitá vzhledem k tomu, že byl donucen klečet. Přestože bylo tohle mimo jeho kontrolu, byl za to potrestán. Byl opakovaně bičován a měl na zádech hezkou sbírku značek. Na rozdíl od jeho bratrů v podzemí však byly jeho rány vyčištěny, takže se tam nemohla dostat žádná infekce.

Po každém brutálním znásilnění, které byl muž s havraními vlasy nucen přetrpět, mu nikdy nebylo povoleno, aby se umyl, takže se často plazil kolem se zaschlou krví a semenem. Jednou nastala příležitost, dobrý půl rok po příjezdu Strážců, kdy se Haldør rozhodl, že vezme svého mazlíčka na procházku. Ville byl často přinucen dělat vůdci společnost, kdykoli vyšel ze dveří, stále nahý. Když se s ním chtěl nějaký vesničan pářit, zaplatili mince a mohli si dělat s ohromným válečníkem, co chtěli.

Ale tentokrát nevyšli ze dveří. Šli dolů do koridorů po nekonečně dlouhých schodech. Bylo to opravdu složité, když jeden z nich mohl sotva hýbat končetinami, aby udržel krok s mužem s dlouhými kroky, ale Ville to zvládl.

Patro po patře byl veden dolů, dokud neucítil exkrementy a hnijící mrtvoly, které byl Tómas nucen čichat. Haldør pomalu kráčel dolů k řadě cel, nechávaje každého Strážce pohledět na jednou kdysi ceněného válečníka. Pokud byl Ville předtím ponížen, bylo to nic ve srovnání s tímhle.

„Haldøre?“ Zalapal Thorbjörn po dechu, jak ho zahlédl. „Ty jsi za tímhle šílenstvím.“

„Ano, to vskutku jsem.“ Odpověděl, jako by byl tím faktem potěšen.

„Kolika z vás chyběla má přítomnost ve vašich řadách?“ Zamračil se, když nepřišla žádná odpověď.

Všechny oči se otočily k jedné kleci, proti jejímž mřížím udeřilo tělo. Haldør přitančil k obličeji, který nepoznával. „A kdo ráčíš být ty?“

„Tvoje nejhorší noční můra.“ Přišla úsečná odpověď. Tómasovo tělo se násilně třáslo. Když mu Ville přišel do zorného pole, každá unce jeho příčetnosti, která v něm zbyla, zmizela, jak uviděl ponížení a bolest v očích svého druha. Vydal ze sebe strašlivý křik předtím, než od sebe začal odtahovat mříže.

„Oh, jsem tak zděšen.“ Řekl Haldør s protočením očí. Otočil se k Tómasovi zády, a tak přinutil Villa udělat to samé. V té chvíli Tómas uviděl krev smíšenou se semeny na zahanbeném válečníkovi.

„Děkuji ti, Thorbjörne, že jsi přivedl Villa s sebou do Brekiho pevnosti. Bylo to tak dlouho, co jsem ho měl naposledy. Ukázalo se, že zůstal stále stejnou děvkou, jako když jsem ho opustil. Všichni mí muži si užili, jak těsný je a jak talentovaná mohou jeho ústa být.“

Muž s hadími vlasy přinejmenším ztrojnásobil svoji sílu. Mříže cely se začaly ohýbat od sebe. Ville se otočil, jak jen mohl, a jeho oči nakonec našly naději, která v něm byla zadušená. Haldør se otočil ve chvíli, kdy se Tómas dostal z cely. Jeho oči zazářily strachem, jak se přibližoval.

„Ty jsi důvod, proč jsou moji bratři ve zbrani mrtví. Jsi důvod, kvůli kterému jsme byli donuceni jíst jejich maso. Přísahám ti, že za to zaplatíš, ty bastarde, syne děvky. Ale ty… sis zpečetil osud ve chvíli, kdy ses jenom podíval na mého druha.“

„Tvého druha? Ville je tvůj druh?“

„Ano.“

Hrdost, se kterou tato slova opustila Tómasova ústa, byla sotva vyřčena, protože na něj muž s hadími vlasy skočil. Jeho pěst Haldøra opakovaně mlátila. Zastavil se jen na okamžik, aby mu serval nechutný pásek a osvobodil Villa. Muž s havraními vlasy se schoval do cely, odkud jeho milenec vylezl, sleduje Tómase, jak pokračoval v pustošení vůdce. Znovu a znovu. Byly slyšet praskající kosti, škemrání a prosby o milost, ale Sormrfaxi stále pokračoval. Nechal muže být, jen aby popadl pásek, který mu vytrhl a omotal ho těsně kolem jeho krku tak, aby ho to nezabilo, ale aby se mu těžce dýchalo.

A pak pokračoval v úderech. Zbytek mužů v tichosti sledoval, jak jejich bývalý kamarád válečník vydechl naposledy. Tři stráže sestoupily schody, ale rozhořčeného blonďáka se nedotkly. Praštil jednoho tak silně, že se mu zlomil krk.

Brzy muži leželi na zemi mrtví. Tómas těžce dýchal, ale byl stále nemilosrdný. Otočil se k Villovi a popadl řetězy. Nepovolily napoprvé, ale Tómas nebyl v náladě, kdy by je chtěl nechat vyhrát. V mžiku se byl Ville schopný zase postavit do své plné výšky. Padl Tómasovi do náručí a začal plakat. Ale tento moment skončil velmi brzy, protože dolů přicházeli další muži. Blonďák strčil Villa do své cely. Muži viděli svého vůdce brutálně zavražděného a namířili své meče proti vězňům.

„Kdo tohle udělal? Mluvte!“

„Já!“ Rusovlasý muž jménem Sana vystoupil z cely, kterou sdílel s Tómasem. Sanův druh byl zavražděn při nájezdu na jejich hrad a cítil, že už nemá pro co žít. Tómas měl, a tak se Sana obětoval, aby mohli Ville s Tómasem zůstat spolu. Popadli ho a vedli ho nahoru po schodech. Dva muži byli povoláni, aby hlídali před rozbitými mřížemi, dokud se nedostaví někdo s klíčem, aby jejich celu opravil. Oba strážci rychle zemřeli. Thjodolfr, další v Tómasově cele, vylezl a šel koridory, jimiž procházeli do jam, kde strávili spoustu času prací. Relativně rychle se vrátil s holemi a pár meči.

„Obávám se, že moc nezmůžu.“ Omlouval se, jak točil holí v zámku dalších dveří. Brzy bylo osvobozeno dvacet zbývajících mužů.

Thorbjörn je rozzlobeně vedl nahoru schody, kterými Ville sestoupil, a zoufale hledal Cala. Vilhelm a Tómas se k sobě těsně přivinuli a vyměnili si hladové polibky, které bral Ville jako jistou formu očisty. Tómas mu je dychtivě oplácel.

„Omlouvám se, že jsem tě nemohl zachránit.“ Šeptal opakovaně Tómas do jemných havraních vlasů.

„Zachránil jsi mě, lásko. Zachránil.“ Ujistil ho rychle Ville.

„Pojď, než ztratíme ostatní z dohledu.“

Následovali je, a nakonec Thorbjörn vpadl do haly, kde Ville strávil většinu svého času připoutaný k Haldørovi nebo jeho křeslu, a vstoupili do bitvy. Důvod, proč ostatní muži hledali svého vůdce, byl ten, že byli pod útokem. Andrs zvládl dorazit do Cortburgu a vést útok na Blarhol s druhým mužem ve vedení, Magnim. Berserkové a běžní Thorbjörnovi válečníci řádili v hale a zabíjeli vše, co mohli.

Thjodolfr, druh Rumila, a Thorbjörn běželi hledat jejich ostatní druhy. Andrs je dohnal, jak běželi.

„Kde je Sindri?“

„Nevíme, pojď s námi.“

A ti tři vpadli do každé místnosti. Sindri byl nalezen první, oblečený a nespoutaný, zoufale hledající nějakou zbraň, když slyšel, že započal boj. Andrs zavolal jeho jméno a stříbrný blonďák ztuhnul, než se otočil. Jeho obličej se rozzářil a běžel ke svému milenci. Horečně ho líbal a držel si ho blízko. Thjodolfr a Thorbjörn pokračovali v hledání svých druhů. Rumil byl nalezen, stejně jako Ham, který druha neměl, ale Cal ne. Válečný vůdce začínal být zoufalý. Ostatní mu pomáhali s hledáním, ale Cal nebyl nalezen v žádné z místností.

Ale alespoň našel brnění, v němž objevil i svůj obrovský meč a všechny zbraně jeho mužů. Popadl svoje vlastní a v hlavě si poznamenal, že se do místnosti musí vrátit před návratem domů. Mladý Jarl se vrátil do koridorů a křičel Calovo jméno tak hlasitě, jak mohl, což způsobovalo, že se stěny lehce otřásaly. Nulová odezva ho činila více a více zoufalejším. Z šatníku se pomalu plazil Cal, spoutaný jako Ville a pokrytý modřinami. Jeho slabá odpověď byla sotva slyšet, dokud se nedostal do koridoru, kde ho jeho milenec zoufale volal.

„Thor… björne.“ Zafňukal, jak se k němu pokoušel plazit navzdory tomu, že měl zlomenou ruku. Válečný vůdce ho tentokrát slyšel a máchnutím meče osvobodil svého druha z pout, která ho svazovala. Oba jemně zakřičeli, jak se políbili. Věc, kterou si mysleli, že nikdy nebudou moct znovu udělat.

Brzy byl celý Blarhol mrtvý. Každá poslední bytost – kromě Jørna a Haletha – včetně Haldørova skoro osm zim starého syna, byla zabita. Zůstávali tu, jen aby znovu získali své zbraně tam, kde je Thorbjörn našel. Štěstí bylo, že kvůli povyku z útoku nebyla Sanova poprava vykonána, a tak následoval své válečné kamarády pryč z tohohle místa.

Vzali si dlouhé lodě, se kterými Magni připlul, a jejich prvním úkolem bylo se pořádně najíst. Muži, kteří jim přišli na pomoc, s nimi také sdíleli oblečení.

autor: Synnie