autor: Estricnina
Tom šeptal omluvy, jak se prodíral pravou stranou davu a sem tam přitom vzhlédl, aby ocenil vystupující. Některé z nich rozpoznal už zdálky ze dnů, kdy přišel do práce brzy a našel tak Billa v rozrušené debatě s několika divokými chlapci nebo tvrdohlavými dívkami. Vydechl do chladného vzduchu a přitáhl si bundu blíže k tělu, zatímco se usadil na místě, které bylo dost blízko jeviště, aby si užil závěrečnou polovinu klasické písně.
Na tváři se mu objevil šibalský úšklebek při pohledu na sentimentální, i když roztomilou nástěnnou malbu, o kterou Bill požádal, aby byla umístěna do pozadí. Nezkušené tahy štětcem na zkroucených tmavozelených větvích vyčuhovaly zpoza hlaviček účinkujících, a žlutooranžová hvězda zdobila vrchol, podezřelá svými výraznými modrými okraji. Bill v určitém okamžiku nevěnoval pozornost tomu, jaké barvy používal, ale byl vyrovnaný s Tomovým jasně purpurovým kobercem, který vykukoval zpod množství různých dárků.
Kein Ohr hat ihren Spruch vernommen
Unsichtbar jedes Menschen Blick
Sind sie gegangen wie gekommen,
Doch Gottes Segen bleibt zurück…
Páni, je opravdu dobrá. Tak malá, ale tak výkonná!
Tom si přejel jazykem po vysušených rtech a lehce se usmál, když vnitřně jásal pro tu malou, která píseň uzavřela delikátním sólem. Pomalu zamrkal a snažil se zařadit tu známou tvář.Píseň skončila a všichni nadšeně tleskali, Tom se obzvlášť postaral o to, aby se přidal s několika písknutími pro důraz. Děti málem zakopávaly jeden o druhého, když hromadně opouštěly jeviště, a brzy se znovu objevil moderátor, aby ohlásil další vystoupení.
Tom se hbitě proplétal skrz hlouček přihlížejících a obešel okraj celého davu do míst, kde doufal, že se Bill objeví, jakmile v zákulisí skončí.
„Tome!“ Oslovený muž zvedl pohled, jen aby uviděl energickou Felicii, která na něj mávala z chodníku, a vedle ní i Gustava.
Ani ne dva metry za ní se vynořil ponurý Alfons, zlověstný mrak nad jeho hlavou byl patrný dokonce i z dálky.
Setkal se s Felicií a Gustavem na půl cesty; osobitá, hezká brunetka nemeškala ani chvilku a přitáhla si jej do vřelého objetí. „Jsem ráda, žes to zvládnul! Nemyslela jsem si, že festivaly by byly tvůj druh věci. S kým jsi přišel?“ Šťouchla jej do paže, zatímco se pozdravil s Gustavem, a Tom se instinktivně napjal, jakmile se přiblížil Alfons.
„Přišel jsem, no, předpokládám, že sám,“ poznamenal, nejistý, zda slíbit někomu, že se dnes večer objeví, bylo to samé, jako s někým přijít. Gustav se viditelně přikrčil, když Felicia omotala prsty kolem Tomovy paže a vesele za něj zatahala.
„Ach, vážně! No, tak proč si se mnou nezajdeš dát trochu horkého kakaa? Nejsi tady dlouho, že?“
„Ne, ale já-„
„Ahoj, Ale,“ přerušil je Gustav plynule a pokynul hlavou k vysokému umělci, který právě dorazil. „Viděl jsi děti?“
„Jo, viděl,“ zamumlal Alfons chladně. „Taky jsem viděl tu malbu.“
Tom zatnul zuby, když mu Alfons poslal neuvěřitelně ostrý pohled koutkem svého oka, ale nic neřekl, zatímco Felicia pokračovala ve svých pokusech o jejich oddělení od skupiny. „Alfons může chvilku pobýt s Gustavem. Chci dohnat ztracený čas, už jsme spolu nějakou dobu nemluvili!“
„Jsou to tři dny,“ poukázal Tom, ne nevlídně. Povzdechl si, ale zůstal stát s nohama na místě. „Kde je Bill?“ Alfonsův hlas zazněl spolu s jeho vlastním a oba si vyměnili prázdné výrazy v okamžiku, kdy se jejich ústa zavřela.
„Ehm, hned přijde? Nejspíš se jen ujišťuje, že děti odešly se svými rodiči a tak. Bezpečnost a všechny ty věci, však víš, jaké to je,“ odpověděla Felicia a její tvář na chvíli povadla. Sklouzla prsty po Tomově rukávu a zkroutila je kolem Tomových. „No tak, jsi zmrzlý jako nanuk. Kakao je na mě,“ řekla hlubším tónem a blýskla po něm malým, ale smyslným úsměvem.
„Okay, ale jen jsem se chtěl pozdravit s Billem, potom mě můžeš mít-„
„Mít tě?“ Ozvalo se klidným, lehkým hlasem, který musel přinést na Tomovu tvář úsměv jenom tou samotnou myšlenkou. Udělal však cokoliv, kromě úsměvu, jak se vykroutil z Felíciina sevření, zatímco se setkal s Billovýma tmavýma a varovnýma očima. Přítel a přítel se náhle objevili, jako by přišli v odpovídajících outfitech naprostého utrpení.
„Myslím tím, však víš, na kávu, nebo kakao, není to jako, no, však to chápeš,“ vyhrkl Tom nepřesvědčivě, tak strašně moc chtěl zvednout ruku a sám sebe praštit.
Bill si odhrnul z obličeje zbloudilý dred, aniž by se obtěžoval zasunout ho zpět do volného culíku, který držel většinu těch ostatních. Byl nevysvětlitelně nadšený Tomovou přítomností, ale něco se hromadilo hluboko na dně jeho žaludku, jak Felicia pokračovala v tahání za kytaristovu paži – něco, co jej nutilo cítit se hořce a majetnicky.
Mrkl pohledem ke Gustavovi, který poodstoupil stranou a nyní rozostřeným pohledem vážně sledoval tanečníky na pódiu.
Bylo to kvůli Gustavovi, řekl si; zcela vytočený, že Gustav bojoval v této ztracené bitvě.
Potřásl hlavou s úmyslem zlehčit svůj postoj, ale Alfons už začal tahat za jeho kabát. Zalapal po dechu a šokovaně, ve snaze zabránit tomu, aby se pod silou staršího muže jeho tvář setkala s chodníkem, zabořil podpatky do hlíny, jakmile znovu našel svou rovnováhu.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ zavrčel umělec, aniž by počkal, dokud nebudou z doslechu. Bill vytrhl paži z Alfonsova sevření a poodstoupil. Mohl na nich cítit pohledy jejich přátel a cítil, jak jej polila vlna zklamání.
„Uvěřit čemu?“ Řekl chladně a vyzývavě sevřel rty. Hodil si přes rameno popruh své tašky a úmyslně nespouštěl oči ze staršího muže.
„Tomu, jaký brak jsi použil místo mého uměleckého díla. Toho, o které jsi mě požádal, abych ho vytvořil!“
„Toho, které jsi tak velkoryse udělal proti mému přání, které ses rozhodl udělat podle sebe a zbabral jsi ho. To, které tam bylo dnes večer, nebyl brak; já ho náhodou miluju,“ bránil se Bill a věnoval Alfonsovi neveselý úšklebek, zatímco nervózně pohlédl na ostatní, kteří nestáli ani metr za nimi.
„To nemůžeš, sakra, myslet vážně.“
„Smrtelně,“ odpověděl Bill ostře a lehce, aniž by se obtěžoval dál držet jeho pohled, a místo toho upravoval svůj už tak dokonalý vzhled.
Alfons si odfrkl, téměř si znechuceně odplivl. „Na někoho, kdo má koule, se chováš jako zasraná mrcha.“ Alfons rozlíceně zavrtěl hlavou. Strčil do Billa, shodil tak svého přítele na chodník, a vyrazil ke svému stánku, aniž by se ohlédl.
Felicia vyjekla, a dokonce i Gustav vyskočil, když Bill zakopl, protože nikdy neviděl, že by Alfons položil na Billa i jen jediný prst, který by nebyl jemný. Tom ztuhnul, když Alfons proběhl kolem něj, a chvíli vše vstřebával, než se jeho vidění zabarvilo do krvavě rudé barvy.
Jeho mysl křičela, aby se za umělcem rozběhl, otočil jej a vrhl se na něj, dokud by jej nebolela pěst.
To ho vyděsilo.
Nebyla to jeho věc a ani jeho přítel, aniž by vyloučil skutečnost, že Bill byl ve skutečnosti muž, a muži, kteří k sobě byli fyzicky drsnější, nebyli ničím novým. To, co jej opravdu k smrti vyděsilo, bylo, jak intenzivní ten pocit byl, a vše, s čím dokázal přijít, bylo proč.
Zaváhal, a jakmile se ten závoj červené rozplynul, jeho střízlivý pohled dopadl na Felicii, která Billa utěšovala.
On zaváhal. Zaváhal.
„Zlato, jsi v pořádku?“ Felicia třela Billovy paže, zatímco Bill jen stál s pokleslou čelistí, široce rozevřenýma očima a nevěřícným pohledem.
Vokalista okamžitě potřásl hlavou a znovu zaostřil, na rtech mu pohrával smutný úsměv. „Jo-ne-jo, je mi fajn. To nic není,“ mávl rukou a poplácal její ruku, kterou ho držela kolem paže. „Jediná věc, která trpí, jsou mé nové strečové džíny.“ Našpulil rty a maskoval tak přicházející emoce, které jej zasáhly hluboko v hrudi.
„Víš to jistě?“ zeptala se znovu, ale Bill pevně přikývl. „Chceš si promluvit?“
„Ne, nic to není!“ Řekl Bill nahlas, náhle překypující podivnou, nemístnou jiskrou plnou života a veselí. „Je festival, tak co ty protáhlé obličeje?“ Štípnul svou nejlepší kamarádku do tváře a ona se usmála.
Gustav se napůl usmál, než přistoupil blíž, aby Billa poplácal po rameni. „Vlastně už půjdu pomalu domů. Zapomněl jsem, že něco mám a tak.“ Pozvedl obočí, a ačkoliv ta chvála byla krátká a decentní, byla smysluplná, když ta slova vyšla z bubeníkových úst. „Děti byly skvělé, Bille, zvládl jsi to dobře.“
Bill chtěl protestovat, ale Gustav mu věnoval tvrdý pohled, takový, který nikdo jiný nemohl zaregistrovat za těmi masivními obroučkami. „O-okay. Ty taky, a ty to víš. Bez tebe bych to nezvládl.“ Klopýtal přes svá slova, ale nakonec je ze sebe dostal, stejně jako upřímný úsměv těsně předtím, než se Gustav otočil k odchodu. „Uvidíme se v pondělí!“ zavolal opožděně, a Gustav se otočil, aby zavrtěl hlavou.
„Vánoční prázdniny, kámo! Později ti napíšu!“ Gustav se taky usmíval, ale v očích se mu odrážel smutek a Bill převzal jeho trápení nad své vlastní.
Bill zamával a otočil se zpátky, jen aby spojil svůj pohled s Felicií. Těžce polkla a Bill ji chtěl začít na místě vyslýchat, ale vše, co z něj vyšlo, bylo: „Kávu?“
„Vlastně jsem myslela, že bych mohla… dohonit Gustava a koupit mu nějaký vaječný likér, než odejde z parku,“ řekla chabě, jako by Billovi četla myšlenky. Bill přikývl a Felicia na oba muže mávla, než se rozběhla za Gustavem a zmizela cestou po dlouhém, žlutém chodníku.
Bill se neobtěžoval nasadit falešný veselý výraz, jakmile Felicia opustila místo po jeho boku, a sklopil svůj pohled k zemi. V očích jej pálila hanba a rozpačitost, ale silou vůle to spolkl. Zahrával si s myšlenkou, že by se vrátil domů, otevřel si láhev Sherry a pustil nějaký příšerný film, bez ohledu na to, jak dlouho na ten festival čekal.
Tom k němu přistoupil a zvedl ruku k rameni mladšího muže, ale rychle si to rozmyslel a namísto toho ji zabořil do kapsy. „Ahoj,“ řekl téměř šeptem, kdyby jej okolní hladina zvuku nenutila promluvit hlasitěji.
„Ahoj.“
Bill si bezmyšlenkovitě pohrával s popruhem své tašky, ústa měl vyschlá potřebou něco říct. V Tomově přítomnosti zůstával neobyčejně nesmělý.
Tom se usmál. Nebylo to hluboké, nebylo to protkané tajnými zprávami ani to nebylo určeno k čemukoliv jinému, než k pouhému vyplnění času. Usmál se, protože Billovi se dařilo zkroutit mu koutky úst vzhůru jen svou přítomností.
„Tak pojď, koupím ti sobí sušenku.“ Nezeptal se, zatímco hravě narazil ramenem do dredatého mladíka, a konečně si tak vysloužil tichý, podmračený úšklebek.
Po většinu času šli v tichosti, v takové tichosti, jaká jen mohla být v parku plném života. Tom udržoval po většinu cesty jedno zkoumavé oko na Billovi a našel sám sebe, jak si přeje, aby dokázal udělat něco, co by odstranilo to zamračení na čele mladého učitele. Prošli kolem nedalekého nápojového stánku a Tom Billa na okamžik opustil, jen aby se vrátil se dvěma velkými kelímky s mátovým horkým kakaem a jeden okamžitě nabídl Billovi.
„Díky,“ řekl Bill tiše a opatrně sevřel papírový kelímek do svých rukavic. Tom na oplátku přikývl a ukázal k prázdné lavičce vedle velkého, moudře vypadajícího stromu, ale Bill zavrtěl hlavou. „Nechci být příliš dlouho na jednom místě,“ vysvětlil Bill nejasně a otočil se, aby se vydal mnohem méně rušnou cestou sousední uličkou. Tom ho tiše následoval, tentokrát natáhl ruku k jeho rameni.
„To vystoupení bylo opravdu úžasné,“ začal zhrublým hlasem, ochraptělým jak z chladu, tak i z malého využití. „Myslím, že ta malba vypadala jako ta zatraceně nejlepší věc, jakou jsem kdy viděl. Myslím, že každý čtvrťák by byl na to mistrovské dílo pekelně pyšný,“ dokončil sebevědomě a spokojeně se napil svého kakaa.
Bill pozvedl hlavu a Tom se beze slova radoval nad první známkou pozitivních emocí, které spatřil v jeho rysech.
„Nechceš si to vzít domů a ukázat mámě?“ Zeptal se Bill zvědavě a pozvedl obočí, zatímco prošli pod světlem ze zlatě zdobené lucerny.
„Už to viděla. Celou tu věc sledovala.“ Tom se usmál, tentokrát mnohem upřímněji, jeho výraz byl plný tajného významu.
Bill naklonil hlavu ke straně a zamrkal, zatímco Toma studoval a hledal odpovědi. Tom zvedl oči k obloze, v jeho zlatých zorničkách tančily odlesky světel lamp. Bill pootevřel rty a jeho tvář zabarvil obdivný ruměnec.
„Taky se jí to líbilo?“ Bill otřel svou paži o kytaristovu a Tom se k němu otočil a ušklíbnul se.
„Sakra jo; řekla, že to byla ta nejkreativnější věc, jakou jsem kdy pomáhal vytvořit. Nezapomeň, že jsem byl v kapele a pomáhal psát nové songy po více než čtyři roky,“ Tom pokrčil rameny a Bill se zasmál. Napil se svého kakaa s větším nadšením a mrkáním se přitom snažil odstranit bílou šmouhu, která mu rozostřovala vidění pod řasami na pravém oku. Nakonec se zastavil uprostřed kroku a zvědavě ke svým hustým, řasenkou pokrytým řasám zvedl prsty. Tom nakrčil obočí, jakmile Bill vzhlédl, a vykulil oči, když se na Billově tváři rozprostřel široký úsměv.
„Sněží…“ Vydechl Bill, zachytil vločku na špičku svého ukazováčku. Pohlédl zpátky na Toma, v očích mu radostně jiskřilo. „Konečně sněží!“
Bill se šťastně zatočil a nestaral se o kolemjdoucí, kteří se mu pochechtávali. Tom zjistil, že se o to taky vůbec nestará, jeho oči byly přilepené na tom krásném učiteli, který tančil a pohupoval se pod zrychlujícím se pádem úžasného labyrintu tvarovaných sněhových vloček. Bill dopadl proti Tomovu boku a spokojeně mu vydechoval na tvář. „Čekal jsem tak dlouho,“ zamumlal napůl omráčeně, aniž by si byl vědom toho, že zavřel oči, když mu Tom omotal paži kolem pasu, aby podepřel tu přidanou váhu ke své vlastní.
„Jak dlouho?“ Zeptal se Tom, když se Bill otočil, aby zahákl své uvolněné prsty do rukávu kabátu. S Billem čelem k němu a jeho tělem pouhé centimetry od vlastního Tom cítil, jak mu tváře pod chladným větrem hoří.
„Už od, já nevím, od začátku… prosince,“ zamumlal Bill a otevřel oči, neohroženě hleděl do těch Tomových.
„Nádherný…“ Nechal Tom vyklouznout ze svých rtů sotva slyšitelným šepotem. Bill na něj zamrkal a Tom pokrčil rameny. „Ten sníh je nádherný, taky ho mám rád.“
V tom okamžiku Bill chtěl záminku. Nechtěl se obtěžovat vymýšlením důvodu a následného příběhu, něčím, co mohlo být jednoduše vybudováno později; v tuto chvíli hledal pouze neprůstřelnou lest. Potřeboval něco, co by s Tomem zacouvalo k nejbližší lampě a pod jmelí, které na ní lákavě viselo. Tomovo opětované sevření bylo silné a zištné, a docela brzo záminka, kterou Bill chtěl, se rychle stávala lhostejným detailem.
„Já mám radši, když nejsi blbec,“ zamumlal a pozvedl koutek svých lehce lesklých rtů vzhůru.
„Já mám radši, když se usmíváš,“ řekl Tom tiše, a Bill mohl cítit na svých rtech jeho teplý dech.
Odfrkl si a odtáhl se, svůj téměř prázdný kelímek odhodil do nedalekého koše. Tom na dlouhou chvíli zavřel oči a najednou pocítil větší chlad se vzdáleností, kterou mezi nimi Bill nastavil. Bill si vsunul ruce do kapes stejně jako Tom, a usmál se, protože tak to měl Tom rád. Udělal to proto, že to byl Tom.
„Slíbil jsi mi, že mi koupíš sobí sušenku, Tome. Nemysli si, že jsem už zapomněl.“
autor: Estricnina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Ano!!!!! Ten hajzel Alfonz sa konecne vyfarbil!!! Ano!!!! A uz len pekne nech sa chlapci spoznavaju a lubia sa a sobia susienka musi byt!!!
Jeden krasny diel. Mam z neho Vianocnu naladu. 🙂
Doufám že už Bill pochopil co je zač Alfons.
Nevím, jestli tohle už je definitivní konec vztahu mezi Billem a Alfonsem, ale rozhodně už mu zvoní hrana. Opravdu se zachoval jako úplný kretén. Ať si to svoje "umělecké dílo" strčí někam. 😀
Děkuji za překlad a těším se na pokráčko.
Prave jsi uplne zabil dokonalou chvilku sakra! Boze to jsou nervy!
A ten Alfik? Kreten proste, urazlivej naprostej kreten. Opovaz se Bille s nim v cemkoli pokracovat.
Ten Alfonz je hrozný! Opravdu doufám, že se s ním Bill co nevidět rozejde, protože jde stejně vidět, že v něm Bill už svého milence ani nevidí, tak nač čekat? 🙂
Zato mezi Tomem a Billem to jiskří čím dál víc! Mám z toho jejich pomalého postupu strašně velkou radost! 🙂
Děkuji, Zuzu!! 🙂
Celý diel som túžobne čakala na pusu a ona neprišla :'( .Chlapci vy ste tak spomalení, to sa nedá vydržať, keby nemám gelové nechty tak si svoje okúšem do krvi. K Alfovi sa nevyjadrujem…alebo iba krátko-je to strašný kretén a najradšej by som mu vytrhala tie jeho kučierky!