autor: Malámúza
Bylo těžké přemýšlet nad hraním, když Bill zpíval. Bývalo to těžké, ale nyní ještě víc. Tom chtěl odložit kytaru stranou a jen poslouchat, aby věděl, že je Bill blízko. Chtěl požádat o ukolébavku jako pětiletý kluk. Dnes večer by se mu jedna hodila.
Nejprve to bylo beze slov. Ale pak se Tom z čistě svalové paměti vrátil k tomu, co hrál to odpoledne, a Bill začal s textem. Zvláštním textem, mnohem poetičtějším, než by býval, kdyby to vyzkoušeli před čtyřmi lety, prošpikovaným zahořklou vyzrálostí. Tom si pamatoval doby, kdy písně bývaly o strastiplném ranním zvonění budíků a hodinách tělocviku.
„Čekal jsem,“ řekl Bill, když se Tomovy prsty roztěkaně zastavily. „Na hudbu k tomuhle,“ dodal Bill, když se na něj Tom zvědavě podíval.
Tom přikývl a zíral dolů na svou nervózní ruku, stále v pozici akordu D. „Zkoušel jsi to?“ Zeptal se bez přípravy.
„Ne,“ řekl Bill. „Nemůžu. Chci říct, že pořád píšu, po celou dobu, ale uh…“
„Jo,“ doplnil Tom s očima stále sklopenýma. Chápal to. Byl to ten samý důvod, proč on odevzdával svou hudbu textařům.
Taky to nedokázal dělat sám.
Byla tady spousta věcí, které nedokázal dělat sám.
„Hmm?“
„Chtěl jsem se tě na něco zeptat.“ Tom si byl docela jistý, že to byl jeden z důvodů, proč odjel domů, co chtěl udělat po celou tu dobu, i když to jeho mozek v té době nevěděl. Nebo alespoň doufal, že to byl důvod, proč chtěl Billa tam strašně moc vidět.
„Na co?“
Tom si povzdechl a položil si kytaru na kolena, opřel se o ni loktem, než konečně vzhlédl. „No, já… um.“ Rukou si promnul obličej. „… Potřebuju svědka.“ Nebo alespoň bude potřebovat, bude-li nějaká svatba. Vanessa řekla, že to není pauza, takže…
Tom nevěděl proč, ale očekával, že Billova odpověď bude okamžité Samozřejmě. Nebyla.
„… Aha,“ bylo to, čeho se mu dostalo.
Tom náhle cítil potřebu se ospravedlnit. Bylo lepší o těchto věcech přemýšlet teď. Plánovat je znamenalo, že se stále měly stát. „Chci říct, koho jiného bych se ptal?“
„Ne, jasně, já jen…“ Bill se zavrtěl a matrace v tichu zavrzala. Jediné zvuky v celém domě pocházely z tohoto pokoje. „Já nevím, Tome.“
„Já tě tam potřebuju.“ Bylo to otevřenější, než měl Tom v úmyslu, ale byla to pravda. Upřímně nevěděl, jestli to zvládne, pokud tam Bill nebude. Pokud tam Bill bude, bude to znamenat, že si myslí, že je všechno okay. Pokud mu Bill řekne, že může, pak může. Pokud bude Bill vedle něj, pak může.
Bill maskoval své trápení, ale ne tak dobře, aby to Tom neviděl. Tom náhle uvažoval, zda tam Bill potřeboval nebýt stejně tak moc, jako Tom potřeboval, aby tam byl. Už spolu hráli. Možná toho po něm Tom chtěl pro dnešek už dost.
„Mohl bys nad tím přemýšlet?“ Slevil trochu.
Bill sklopil pohled, ale nakonec přikývl. „Ano.“
Ještě se ani nedostali k tomu, co Bill řekl v té koupelně, a ačkoliv by si Tom rád myslel, že když Bill nyní souhlasil s hraním, tak to znamená, že už není otřesený, Tom se jej na to chtěl zeptat. Jestli přijít sem byla chyba, znamená to, že Bill plánuje návrat domů? Tom to nechtěl, ale nechystal se přemýšlet nad tím, co to znamená.
Bill reprezentoval jeho starý život a on se chtěl cítit se svou minulostí pohodlně. To je vše.
Ale ano, žádal po Billovi příliš věcí najednou, obával se. „Myslím, že… stačí,“ řekl Tom a sledoval své ruce, jak ukládají kytaru do pouzdra. Bill se taky díval.
„Jo,“ slyšel ho Tom souhlasit.
Pro jeden večer to stačilo. Ještě trochu a už by to možná bylo příliš.
Nemohlo to být horší, než když tenkrát poprvé mluvil s Billem, to si Tom opakoval, zatímco zíral na svůj telefon a roztáčel jej na stole před sebou, protože ho dosud nezvedl. Bill neměl na výběr, zda ho vidět nebo ne, a kdyby tehdy nebyl u jejich matky, na jejich narozeniny, nepochybně by to bylo tvrdé martyrium, aby se s Tomem viděl. Nemohl Gustava vinit, opravdu nemohl. Tom by nebyl o nic lepší, kdyby Gustav udělal to, co provedl on. Možná by se zachoval ještě hůř.
Vedle něj se louhovala káva a on podrážděně vdechoval její vůni. Neměl na ni náladu, byla pro Billa. Bude ji chtít, až se vzbudí, to Tom věděl, a pokud chtěl Billa na svatbě, bude nejlepší chovat se k němu co nejlépe. Žádné další hádky, pokud tomu bude moct zabránit. Žádné další nadhazování minulosti. A žádné další vyhýbaní se jí, pokud s ní začne Bill.
A pokud tam chce Gustava, musí zvednout ten telefon.
Tom si povzdechl a zvedl telefon, aby vyhledal bubeníkovo číslo. Dovolil si pouze na chvíli zaváhat, než zmáčknul volat, jinak by to neudělal.
Zazvonilo to dvakrát.
„… Ahoj.“
„Ahoj,“ řekl Tom a narovnal se, překvapen, že je uložený v Gustavově telefonu, když nebyl ani v Georgově, „… chlape,“ dodal příliš pozdě na to, aby to znělo přirozeně.
Nastalo ticho dost dlouhé na to, aby Tom začal litovat, že zavolal.
„Chtěl jsi něco?“ Ale nebylo to rozhořčené, ačkoliv si Tom pomyslel, že to tak možná mělo znít. Bylo to plné zvědavosti.
Tom se postavil, protože náhle potřeboval chodit. „Já, uh…“ Začal, nejistý, co bude následovat. Povzdechl si a svěsil ramena. „Nemám ti to za zlé. Že jsi mě nechtěl vidět.“
„Neomlouval jsem se za to,“ ozvala se odpověď, a Tom se přikrčil.
„Ne, já vím,“ řekl Tom, zavřel oči a natáhl ruku, aby se zatahal za pramen vlasů, frustrovaný sám sebou, že začal zrovna takhle. „Já jen, uh… poslouchej, já se-„
„-budeš se ženit, jo, já vím,“ přerušil ho Gustav a Tom se zastavil na své cestě kolem pultu. „Georg mi to řekl.“
„Aha,“ bylo vše, co Tom mohl říct.
Zase nastalo ticho. A pak, méně odměřeně než cokoliv jiného, co řekl, „… Zníš jinak.“
Tom se nad tím hořce pousmál, dokonce i když to nikdo nemohl vidět, a sklopil pohled ke svým nohám. „Ty zníš pořád stejně.“
Na Gustavově konci se v pozadí ozval nějaký hluk, který náhle přerušil ten klid; hlasitý brek, který začal nízko a postupně nabíral na obrátkách.
„Ach, sakra. Greto!“
Tom se znovu přikrčil a naslouchal zvukům boje na druhém konci telefonu. Na okamžik mu přímo do ucha znělo fňukání, než se zklidnilo a zůstalo jen Gustavovo příležitostné zaklení.
„Ale, uh,“ řekl Tom váhavě. „Hádám…“ že nejsi, nedodal.
„Jo,“ souhlasil Gustav.
Tom by do Gustava nikdy neřekl, že on bude první, kdo z nich bude mít děti. Dokonce ani, že bude první, kdo se ožení. Byl překvapený, když ho matka informovala o jeho svatbě, ani ne rok poté, co Tom odešel. Občas uvažoval, jestli tím důvodem byla Greta, ale nebyl v pozici, aby se zeptal, a Bill nebyl příliš sdílný. Uvažoval, jestli se to Gustavovi líbilo. Být otcem. Být ženatý.
Tom by neprotestoval proti nějaké té radě.
„Poslouchej, já bych, uh…“ Tom nevěděl, jak se zeptat na to, co chtěl. Pokud ho Gustav nechtěl předtím vidět, tam mu to bude připadat spíše vtipné. Ale Tom se přinutil vyhrknout: „Byl bych rád, kdybys přijel.“
Znovu se setkal s tichem a nebyl si jistý, jestli je to proto, že je k němu Gustav tak chladný, nebo proto, že se stále přel se svou dcerou.
„Myslel jsem si, že to možná řekneš,“ bylo vše, co po chvíli uslyšel.
Tom neměl tušení, co si z toho má vzít. Nebylo to definitivní jo a nebylo to poslání do prdele. Jen… myslel jsem si, že to možná řekneš. Co to kurva? Tom na okamžik odtáhl telefon od ucha a pobouřeně na něj zamžoural.
„Jo,“ řekl, a doufal, že tím vyvolá více.
„Slyšel jsem, že Bill je tam s tebou.“
Tom znovu přimhouřil oči, ale tentokrát na pult. „Jo.“ Opravdu by mu pomohlo, kdyby se Gustav mohl zdržet náhodných poznámek, když už byl zmatený.
„No, já prostě…“ Začal Gustav, zjevně konečně vnímal Tomův zmatený stav. „Chci říct, že když i on to dokázal.“
Na Tomově tváři se pomalu rozrůstal úsměv, jakmile ta slova zaregistroval. „Opravdu?“ Byl si docela jistý, že zní až příliš nadějně, než aby si udržel svou důstojnost, ale bylo mu to jedno. Byl do další krok správným směrem.
„Tím jsme ještě neskončili,“ poznamenal Gustav. „Jsou tady věci, které ti potřebuju říct. Ale teď už musím jít. Greta do všeho leze.“
„… Okay,“ řekl Tom.
„… Ale budu tam. Až to přijde.“
Tom nedokázal potlačit zazubení a věděl, že to Gustav slyšel, když řekl. „Okay.“
„Chci říct, že si nemůžu nechat ujít to, jak peklo zmrzne, nebo jo?“
Byla to reakce, na kterou byl Tom zvyklý, a byl stále ještě hlavou v oblacích z té kladné odpovědi, a tak se jen rozesmál. „Jo.“
„Řekni Billovi, že ho zdravím.“
Nad tím Tomův úsměv povadl. Dal by cokoliv za to, aby mohl jen lusknout prsty a všechno by bylo mezi ním a jeho dvojčetem v pořádku, a Gustavův pozdrav vrhnul Billovo odmítání do strohé úlevy. „… Řeknu,“ dostal ze sebe.
„… Gratuluju.“
Poté se ozval jen oznamovací tón, žádné další rozloučení, ale Tom se necítil dotčeně. Gustav svými slovy vždycky šetřil. Byl mu prostě jen vděčný, že s ním vůbec mluvil, a dokonce i souhlasil, že se s ním uvidí, i když to bude trvat ještě měsíce.
Pokud nějaká svatba vůbec bude.
Tom se znovu zadíval na svůj telefon a uvažoval, jestli by měl Vanesse zavolat. Včera večer od ní dostal zprávu, jednoduché: V Huntingtonu. Miluju tě. Byl si docela jistý, že pointa celého toho manévru byl prostor, a tak jen vzdychl a zastrčil si telefon do kapsy, než ze země zvedl kytaru. Čas na práci. Po cestě napíše Billovi, aby mu dal vědět, kde je.
Kávu nechal zapnutou. Bill ji najde.
Tom byl už lehce v náladě ve chvíli, kdy Billa toho dne spatřil. Bylo pozdě, už po čase na večeři, ale nebyl si jistý, jestli je dost pozdě na to, aby pil. Ne že by mu na tom opravdu záleželo. Potřeboval se uvolnit. A doma nebyl nikdo, kdo by jej zastavil.
Až do chvíle, kdy přijel Bill. Tom našel odpověď na svou dřívější zprávu až po práci a dozvěděl se z ní, že Bill šel na nákupy. Nebyl vůbec překvapený, když se jeho bratr vrátil se čtyřmi taškami.
„Neměl bys chodit do centra sám,“ pokáral ho Tom z pohovky a díval se, jak Bill odložil své tašky na kuchyňský stůl a se vzdychnutím se k němu přiblížil.
„Už jsem ti říkal, je to v pohodě,“ ohradil se Bill a posadil se vedle něj. Skopnul si boty a ty přistály na zemi s žuchnutím. „Nechystal jsem se nechat si ujít nakupování, když už jsem tady.“
„Poznal tě někdo?“
Bill potřásl hlavou a pozoroval, jak Tom zírá před sebe na nic určitého. „Docela jistě pár lidí, ale nikdo za mnou nepřišel… ty jsi pil?“
„Jo.“ Nemělo smysl lhát. Tom už v ruce žádné pití neměl, jeho sklenička ležela v kuchyňském dřezu, ale usoudil, že Bill to z něj stejně ucítí, už když si nalíval první skleničku.
„Krásný způsob řešení problémů.“
„No, mám toho hodně.“
„To bych řekl.“
Tom si byl docela jistý, že to byla urážka, ale nechytil se na ni. Věděl, že by nebyl dobrým soupeřem proti Billově už tak impozantní pohotovosti, kdyby se teď dohadovali. A byl unavený. Tak unavený. Z toho všeho. Vanessa mu řekla, aby přemýšlel, a to právě dělal, seděl tady, sám v celém domě. Postupoval podle pokynů. A došel k závěru, že je unavený. A že už skončil s tím být unavený.
„Bille,“ začal, stále zíral skrz dveře na verandu. Bazénové osvětlení osvětlovalo zahradu mlhavou září, nyní, když slunce už zapadlo, a bylo to docela okouzlující.
„Co?“
„Přemýšlel jsem.“
„Opilecky přemýšlel.“
Na to se Tom otočil a naklonil hlavu doleva, aby našel svého bratra čelem k sobě. „Nejsem opilý,“ řekl mu popravdě. Neměl toho tak moc. Byl jen uvolněný. Nechtěl být opilý na tenhle rozhovor. Na tohle. Tentokrát ne.
Bill ho pozoroval a tvářil se poněkud pobaveně. Možná Tomovi nevěřil, ačkoliv si Tom myslel, že by měl být schopný poznat rozdíl mezi tím, jestli je Tom opilý, nebo jen lehce v náladě, a i to takřka nebyl. Ale Tom si nestěžoval, protože Bill ho nechával zírat, aniž by sklopil pohled, nebo aniž by měl nějaké postranní úmysly v držení Tomova pohledu. Vždycky chtěl na Billa zírat co nejdéle a nikdy toho nebyl schopný, aniž by nakonec zahanbeně neodvrátil pohled.
Tom už nechtěl být zahanbený. Bylo to vyčerpávající.
Natáhl ruku, váhavost byla spíše důsledkem desorientace než skutečné zdráhavosti, a nechal své prsty tancovat po Billově tváři. Z Billových očí se vytratil veškerý humor a jeho dech byl opatrnější, Tom to mohl cítit na svém zápěstí.
Tomovy oči sledovaly postup palce po bradu svého dvojčete. „Nic.“ Polštářek palce se přesunul na Billův spodní ret a on fascinovaně sledoval, jak se jeho rty rozdělily a Bill přivřel oči. „To, co jsi chtěl,“ dodal Tom, ne zcela jistý, kdy se mu podařilo se přiblížit.
„Jsi opilý,“ protestoval Bill. Ale neodtáhnul se.
„Nejsem,“ trval na svém Tom a letmo zapřemýšlel, proč mu to znělo povědomě. Přejel svým nosem přes Billův.
„Vanessa-„
„-tady není,“ doplnil Tom. Nechtěl myslet na osobu, kterou by měl milovat víc než kohokoliv jiného. Chtěl se soustředit na osobu, kterou tak opravdu miloval.
A tak zrušil vzdálenost mezi jejich ústy a přitiskl své rty na bratrovy s pomalou, hladovou naléhavostí. Tomovo tělo si ten pocit pamatovalo, pamatovalo si Billovy rty a jeho chuť a to, jaké to může být spalující. On zapomněl. Sám sobě si dovolil zapomenout.
Bill zakňoural a Tom přesunul ruku k jeho krku, bál se, že se Bill odtáhne. Mohl cítit, jak měl nakrčené obočí, jako by ten polibek byl bolestivý. Prsty měl pevně zaťaté do Tomova trička.
„Miluju tě,“ zamumlal Tom, vtiskával polibek po polibku na Billova ústa a zvedl druhou ruku, aby uchopil jeho tvář. „Tak moc tě miluju. Už jsem unavený z toho předstírání, že ne.“
Nyní cítil proti svým prstům slzy, ale Bill se narovnal, přisunul se blíž a omotal ruce kolem Tomova krku, prsty mu zabořil do vlasů. Tom zasténal a otevřel ústa, potěšený, když mu Bill dovolil vklouznout jazykem proti jeho. Příchuť kovu jej téměř překvapila, ne proto, že by byl překvapený, že si Bill svůj piercing nechal, ale proto, že to jeho smysly otřáslo tak, jak to samotná příchuť Billových rtů nedokázala. Stejným způsobem, jako mu vůně skořice připomínala o Vánocích jeho matku, nebo jako mu zvuk jásajících sportovních fanoušků v televizi připomínala adrenalin na pódiu.
A on si vzpomněl.
Vzpomněl si, jak jej Bill očichával, jak se jej Bill dotýkal, vzpomněl si na Billa pod sebou na hotelové posteli. Vzpomněl si, že to, jak Bill žádal o více, bylo skutečné, a vzpomněl si, že mu to nedopřál. Vzpomněl si na tu čirou dekadentní extázi poddání se tomu, co cítil a co následně popíral tak dlouho, jak si jen pamatoval. A chtěl to znovu.
Tom cítil, jak se jeho mysl vzdává, téměř jako by jej Bill stahoval pod vodu a držel jej tam za jeho rty. Přitlačil jej zády na pohovku a ležel nad ním. Nepotřeboval vzduch. Nemusel se starat o Vanessu nebo svatbu nebo o své staré kamarády z kapely. Celý svět byl v jeho náručí.
Billovy ruce vklouzly pod jeho tričko a Tom ho nechal, aby mu ho sundal, než se přesunul i k tomu Billovu. Dokonce si dovolil setkat se s Billovým pohledem, protože si byl jistý, že tohle chce, byl si jistý, že se nezastaví, že tentokrát svého bratra nezklame. Bill držel jeho pohled, zatímco mu Tom přetáhl tričko přes hlavu, statická elektřina bizarně zvedla několik černých pramenů, a pak si jej přitáhl zpátky dolů, jakmile tričko leželo na podlaze.
Billova kůže byla měkká a teplá a Tom se jí nemohl nabažit. Polibek byl naprosto halucinogenní; ten vzácný druh, kdy se nemohl dočkat, až svými rty znovu pohne, aby ho prohloubil, a bál se odtrhnout ze strachu, že další polibek už nebude stejný, když poruší rytmus. Billovy potěšené zvuky jej k němu pouze táhly hlouběji.
Tom se rozhodl, že je ochotný se utopit.
Přesunul ruce k Billovým kalhotám, rozepnul mu pásek a dychtivě zajel rukama pod boxerky, na jeho zadek, aby si Billa přitáhl vzhůru proti svým vlastním bokům. Netrvalo dlouho, než Bill odstranil i ty jeho. Tom byl nahý dřív, než si to uvědomil, a byl si docela jistý, že byl natolik ztracen, že přicházel o důležité momenty. Nezáleželo na ničem jiném než na Billovi; jeho vlastní stav byl bezvýznamný. Nenapadlo jej myslet si něco jiného.
Dokonce ani nezaregistroval jednu z Billových rukou, která opustila jeho tělo, jen aby se navrátila, kluzká, a poprvé uchopila jeho tvrdnoucí penis. Tom nevěděl, kde Bill vzal cokoliv, co použil; jestli to byla ta správná věc, a pokud ano, proč ji měl nadosah, a nezeptal se. Bylo mu to jedno. Staral se jen o to, že jeho penis vklouznul do záhybu Billova zadku a že Bill nedělal nic jiného, než že si jej přitahoval blíž.
Tomova mysl nebyla natolik přítomná, aby udělal cokoliv jiného, než jen přitlačil do svého bratra, ale Bill se prohnul v zádech a vyšel mu naproti, zasténal přitom do Tomových hledajících úst. Tomovi přišlo na mysl, že to pravděpodobně nebylo Billovo poprvé, a také si všiml, že je užší než Vanessa, ale žádná z těch myšlenek jej neodradila. Byl uvnitř Billa. Nedokázal by přestat, ani kdyby chtěl.
Jejich pohyby byly plynulé a rozvážné a Tom věděl, že nikdy ve svém životě nebyl takhle bláznivě při smyslech.
„Tomi,“ vydechl Bill, vyvrcholil mezi jejich těly a vzal Toma přes okraj spolu s ním. Bylo to jediné slovo, které spolu za celou tu dobu promluvili.
Bylo to to jediné slovo, které bylo za celou tu dobu potřeba.
autor: Malámúza
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Tak teď jsem zvědavá jak se Tom zachová jen doufám že opět od Billa neuteče.
Bože, tohle byla nádhera!
Já teď jen doufám, že Tom zase po tomhle všem neuteče anebo že neuteče Bill. Strašně moc doufám v to, že jim tohle pomůže k tomu, aby se věci mezi nimi spravili, Tom zasnoubení zrušil a pokusili se spolu začít zase znova. Tom říkal opravdu krásné věci a já moc doufám, že už se konečně nebude přetvařovat. Alkohol mu dopomohl k odvaze a já jen doufám, že mu ta nabytá odvaha zůstane. Protože jestli se i to po tomhle znova zasekne, Billa to zničí.
Strašně moc se těším na další díl, protože chci hrozně moc vědět, jak se Tom zachová, ale na stranu druhou se dalšího dílu docela bojím.
Opravdu moc děkuji za překlad ♥♥♥
Ten posledný odstavec mi prišiel, akoby ani nebol z tohto príbehu. Možno len sen? Alebo sa Tom zas zobudí s opicou a všetko začne odznova? Neviem, ale jednoducho mu neverím. Musel by sa stať zázrak, aby sa mu rozsvietilo.