autor: Želatýnka
Jak už víte, úplně nejradši mám povídky, které obsahují nějaké vážnější téma a ne jen takové ty zábavné oddechovky. I když, vlastně bych řekla, že tentokrát je to taková kombinace obojího, z určitého úhlu pohledu. Rozhodně vám můžu slíbit, že se u téhle povídky pobavíte, ale zároveň brzy zjistíte, že to všechno zase tak jednoduché nebude. Povídka je opět úplně jiná, než co jsem doposud překládala, ale opět jedna z těch, které se mi vryly hodně hluboko a na které určitě jen tak nezapomenu.
Opět je to jedna z povídek, které už na THF dávno nenajdete, a jelikož autorka nedávala souhlasy k překladům ani v době, kdy se na THF ještě nacházela, natož teď, kdy je už kdo ví kde, tak jsme musely pro jistotu jak autorku, tak i povídku přejmenovat. A já jsem si k ní dovolila vytvořit i banner (pokud se tak dá nazvat spojení dvou fotek v programu malování), protože mám prostě radši povídky s bannerem 🙂
Tak si to užijte a otevřete své srdce Billovi, kterého prostě nejde nemilovat, a který vám ukáže, jaké to je, dívat se na svět jeho očima…
Zuzu 🙂
Tom nikdy neplánoval žít v domě, ve kterém žil. Nikdy neplánoval pracovat tam, kde pracoval. Také nikdy neplánoval spřátelit se s podivným chlapcem jménem Bill.
Tom nikdy neplánoval spoustu věcí.
„Máš tolik zářivých věcí. Ty už je nechceš?“
Některé štěstí spočívá v tom,
že nedostanete to, o čem jste si mysleli, že to chcete,
ale to, co jste chtěli,
a jakmile to máte, snad budete dost chytří na to, abyste viděli,
že to je to, co byste chtěli,
kdybyste to věděli.
-Garrison Keillor
Tom měl problém s mývalem.
Každou noc během posledního týdne slyšel, jak to zatracené stvoření lomozí na jeho trávníku před domem, a každé ráno našel odpadky rozházené kolem své popelnice – slupky od banánů a staré porno časopisy rozmáčené ranní rosou. Tom nebyl příliš pobavený.
A ani jeho sousedé.
„Opravdu nežádám příliš,“ řekla paní Martinová s nesouhlasným zamračením. Byla to stará drbna se zahnutým nosem a nestálýma očima. Znala Tomovu babičku, ale neměla Adel ráda a neměla ráda ani Toma. Tom si nebyl jistý, jestli měla paní Martinová vůbec někoho ráda, opravdu, ani vlastního manžela ne. Speciálně ne svého vlastního manžela. „Myslím, že celé sousedství by ocenilo, kdybyste udržoval své odpadky uvnitř popelnice, pane Kaulitzi.“
„Jistě, odpadky uvnitř popelnice, pořád zapomínám.“ Tom věnoval své sousedce velký, falešný úsměv. Paní Martinová se zamračila.
„Ta dnešní mládež…“ Zabručela a odkráčela s vysoko zvednutou hlavou. Tom protočil oči. Zasraná čtvrť i s jejími zasraně zvědavými sousedy.
Nikdy nechtěl žít na takovémhle místě; měl ve městě hezký a levný byt, kde jej nikdo neobtěžoval, než jeho babička zemřela. Ale nechala mu dům a on ho prostě nedokázal nechat rozpadnout a ani ho nemohl prodat, když si ta stará žena zřejmě myslela, že on bude vhodnější než jeho vlastní rodiče, aby se o ten dům postaral. A tak Tom zůstal, zaléval květiny, které jeho babička milovala, a krmil zatoulané kočky, které milovaly ji.
Nebyl to život, který měl v plánu.
Tom však nemohl nic udělat se zvědavými sousedy, ani s příliš dokonalými ulicemi nebo ošklivými SUV a křičícími dětmi. Nemohl nic udělat se životem, který neplánoval, ani s babičkou, o kterou nikdy nechtěl přijít.
Avšak s mývalem, s tím Tom něco udělat mohl.
Trvalo mu to tři dny. Zdálo se, že kdykoliv ta zatracená potvora přišla, Tom už byl v posteli a byl až příliš unavený, aby se o to staral. Třetí noc však Tom sledoval nějaké špatné porno na HBO, když zaslechl vypovídající šustění a bouchání hliníkové poklice. Odhodlaně vstal, vykročil předními dveřmi směrem k popelnici a plánoval zaplašit tu věc svou nadřazenou velikostí mozku, svalovou hmotou a bídně ukrytou erekcí.
„Hej!“ Vykřikl Tom, když vyběhl k cestě a zamával rukama ve velkých, a snad i zastrašujících pohybech. „Vypadni odsud! Kšá! Běž se místo toho přehrabovat v odpadcích od sousedů!“
„Ale mně se líbí tvoje,“ odpověděl mu hlas neznámo odkud a Tom se zarazil uprostřed kroku, s rukama komicky zmrzlýma nad hlavou.
Mývalové by podle všeho neměli mluvit.
„Co?“ Tom rychle zamrkal a snažil se něco spatřit skrz temnou noc a vzduch plný smogu. Byl několik metrů od ulice a byla tma, měsíc byl malý. Ale s přimhouřenýma očima Tom mohl spatřit obrysy někoho stojícího nad jeho popelnicí. Ta osoba byla vysoká a štíhlá a prohrabovala se Tomovou popelnicí, jako by to byl nákupní koš v supermarketu. „Co to ksakru?“
„Máš tolik zářivých věcí,“ pokračoval hlas. „Ty už je nechceš?“
„Kdo kurva jsi?“ Zeptal se Tom důrazně a svěsil ruce zpátky ke svým bokům. Na mývala byl připravený, dokonce si i gůglil, jak se ho zbavit. Ale na tohle? Ne, na tohle připravený nebyl.
„Bill,“ ta osoba, Bill, odpověděl jednoduše, vytáhl cosi z Tomovy popelnice a pak to bezstarostně odhodil stranou.
„Bill,“ zopakoval Tom přihlouple. „A co tady, sakra, děláš?“
Bill neřekl nic, neobtěžován Tomovou přítomností se stále prohraboval popelnicí.
V LA byla spousta bezdomovců, byla to nepopiratelná součást tamějšího života. Ale jeho babička žila na předměstí, deset minut cesty od LA. Pokud byl tenhle člověk bezdomovec, pak byl také ztracený, protože tady kolem pro něj nic nebylo – pouze domy natěsnané příliš blízko u sebe s dokonalými čtvercovými trávníky. Tom nevěděl, proč by sem někdo chodil dobrovolně, on sám tady nechtěl být.
„To je skvělé, opravdu, fantastické,“ zamumlal Tom a nevěřícně potřásl hlavou. Ten člověk jej i nadále ignoroval. „Myslíš, že bys mohl, kurva, vypadnout od mého domu, Bille?“
Bill se zastavil a zvedl hlavu, aby se na Toma konečně podíval. Ale Tom mu v té tmě nedokázal vidět do obličeje. Možná, že to tak bylo lepší, možná na tom nezáleželo.
„Tvého domu?“ Zeptal se Bill a zvláštně naklonil hlavu. „Ty tady bydlíš?“
Právě vyšel z hlavních dveří, nebo ne? „Samozřejmě, že-„
„V popelnici?“ Pokračoval Bill, zněl přitom užasle. „Opravdu?“
„Cože? Ne, já-„
„Líbí se ti to? Nikdy dřív jsem nepotkal nikoho, kdo by bydlel v popelnici.“ Ten chlápek zněl ohledně toho skutečně nadšeně.
Na Tomově trávníku se nacházel blázen.
Opravdu by upřednostňoval mývala.
„Okay,“ řekl Tom, zvedl ruce, jako by tím mohl věci zpomalit, dát smysl něčemu, co smysl vůbec nedávalo. „Okay, teď mě poslouchej.“
Bill naklonil hlavu.
„Bydlím tady, tady v tomto domě, okay?“ Zeptal se Tom a teatrálně ukázal rukou. „Tenhle dům? To je místo, kde bydlím.“
„Ohh,“ řekl Bill s přikývnutím. „Okay.“
„Dobře.“ Tom si povzdechl. „Dobře, takže, bydlím v tomhle domě a tohle je moje popelnice. Vidíš?“
„Vidím, ano,“ odpověděl Bill, natáhl se do popelnice, aby vytáhl něco dalšího, tentokrát si to podržel v ruce a nastavil to do měsíčního světla, aby to pozorně prozkoumal.
„Skvělé, takže, pokud bys mohl neprohrabovat se mými odpadky jako nějaký… něco, tak by to bylo skvělé, úžasné, opravdu.“
„Bylo by?“ Zeptal se Bill a upustil předmět, který zkoumal, do igelitové tašky u svých nohou. Byla to žárovka, pomyslel si Tom, chlápek jménem Bill mu kradl jeho rozbité žárovky.
„To by bylo,“ řekl Tom pomalu a jasně. „… Prosím, odejdi.“
Naštěstí se zdálo, že tohle ten chlápek pochopil. Naklonil se, zvedl svou tašku a přitiskl si ji k hrudi. „Můžu si tohle nechat?“
Tom zíral. „Nechat…? Jo, nech si, cokoliv chceš, jen, už se mi nehrabej v odpadcích, díky, teď čau.“
Bill poslušně o krok ustoupil a zmizel v temnotě kolem něj tak rychle, až to bylo skoro strašidelné. Tom pomalu zamrkal a zíral dolů na svůj trávník, který byl opět pokrytý odpadky.
„No, do prdele.“
autor: Želatýnka
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 23
To co je toto!?!?!? Hahaha. Tak takyto zaciatok som necakala.
Ale verim Zuzu, ze co ona preklada, to stoji za to.
Cakam na pokracovanie a verim ze toto nebol posledny utok na "popelnicu" 😉
Občas ráda propadnu melancholické náladě a navštívím tenhle blog, ale dnes jsem za to mnohem raději než v jiné dny 🙂 Nevím čím to je, možná zmíňkou o mývalovi, která mi přišla rozkošná a donutila mě rozkliknout článek, možná to bylo jen dlouhou chvílí a touhou něco si přečíst, každopádně nelituji, že jsem se pustila právě do této povídky. Už první díl vypadá hodně zajímavě a myslím, že se sem i díky téhle povídce budu vracet častěji. Bill je mi od prvního okamžiku něčím blízký, i když zatím neumím říct, čím to je. Moc ráda se nechám překvapit, co bude dál. Mockrát děkuji za skvělý překlad Zuzu 🙂
[2]: Moc ráda tě tady vidím a ano, jsem si jistá, že pravě tobě se bude tahle povídka moc líbit ❤
😀 Opravdu jsem zjistila, že při čtení se mi na obličeji zvedly koutky nahoru a zůstaly až do posledního písmenka! No a teď mě čeká obrnit se trpělivostí a hezky si počkat na další díl.
Děkuji za překlad.
Oh, páni! Já jsem okouzlena! Vůbec netuším jak se to stalo, většina Tvých překladů se mi líbí již od prvního dílu, ale tahle povídka mě dostala do kolen a já se jen celou dobu přihlouple usmívala a zamilovala jsem se do Billa. Já neví proč, ale po té jeho větě, že má Tom spoustu třpytivých věcí a jestli je už nechce? jsem se do něj zamilovala. Bill na mě působí strašně křehce a roztomile a já se ohromně těším, až jej poznám více. Má v sobě nějaké kouzlo, kterému jsem okamžitě propadla! ♥
Strašně moc děkuji za další překlad, Zuzu! ♥ Opravdu moc se těším na další pokračování!
Čakala som hocičo ale toto nie :DD Bill bezdomovec woohoo toto bude asi poriadna jazda, iná ako tie ostatné 🙂 teším sa ďalej
Tak Bill jako mezdomovec to bude zajímavý.
Tak toto bola iná haluz. Nemyslím si, že je Bill bezdomovec. Skôr si myslím, že je tak trochu blázon. Ale to nevadí. O to to bude zaujímavejšie. Skvelý preklad, zaujímava poviedka. Ďakujem.
Oh bože 😀 náhodou jsem naklikla na tuhle povídku a vzhledem k tomu, že na náhody stejně nevěřím, tak to musel být osud XD měla jsem co dělat, abych smíchem nevzbudila dům. Prý mýval 😀 Neměli by mluvit 😀 Oh bože, tohle bude ještě dokonalé!