Jeho očima 19.

Když Tomovi bylo šest let, myslel si, že stráví svůj život vytvářením hudby. Pořád si to myslel. Hudba jen musela počkat, než někomu udělá šálek kávy.

Když bylo Tomovi devět, myslel si, že stráví svůj život se sousedovic Sarah Evansovou, protože mu řekla, že se budou brát, a vyhrožovala mu, že ho zmlátí, když nebude souhlasit. Tom se nechtěl nechat zmlátit. Souhlasil.

Když Tom dosáhl puberty, rozhodl se, že stráví svůj život s kalendářem Jessicy Alby v plavkách.

Když mu bylo šestnáct, jeho babička mu pomohla koupit gibsonku, a Tom se rozhodl, že stráví zbytek života držením té hladké kytary.

Pak Adel zemřela, a Tom gibsonku odložil a rozhodl se, že nebude dělat nic, nebude ničím, nebude mít nikoho. Nestálo to za to.

A tak byl Tom po dva roky ničím.

Pak ho našel Bill, všechno změnil, byl rozzářený a třpytivý a Tomovi bušilo srdce a krev mu proudila v žilách jako nikdy předtím. A Tom si dovolil tajně myslet, tiše, že možná stráví svůj život s Billem.

Nyní si myslel, že možná stráví svůj život s Billovým stínem.

Bill byl tichý poté, co jej Tom od sebe odstrčil, a Tom si nějak myslel, že to bude dobré. Bill to možná akceptoval, Bill to možná znovu rozmýšlel, a Bill se přes to možná dostane.

Dostane, pomyslel si Tom, ale zůstane dál Billem, oni zůstanou dál Billem a Tomem. Tom nechtěl Billa ztratit. Tom Billa nemohl ztratit, pomyslel si se zachvěním.

Takhle to ale tak úplně nešlo. Měl to vědět; s Billem nikdy nic nešlo tak, jak si Tom myslel, že to půjde.

Začalo to něčím zářivým v Tomových odpadcích a stejným způsobem to i skončilo. Když se Tom podíval do odpadkového koše v kuchyni následující den po tom, co Billa od sebe odstrčil, a zíral do jeho nenarušeného obsahu, upoutalo to jeho pozornost.

Svítilo to, bylo to něco, co by tam nemělo být, ne s Billem v domě, problikávalo to na Toma zpod odpadků. Natáhl se pro to rukou, jako by to jindy udělal Bill, ale tentokrát ne, a vytáhl ven ten chladný kov.

Byla to jeho obracečka. Zkřivená, rozbitá, odhozená.

Tomovi se roztřásla ruka a on ji sevřel pevněji kolem rukojeti.

„Omlouvám se,“ řekl tomu pokroucenému kovu – Belindě, vzpomněl si Tom – hlas se mu zachvěl v prázdném prostoru chladné místnosti.

Obracečka neodpověděla.

Tom nikdy neměl Billovi říct, že to bylo proto, jak mluvil, jak tancoval, jaký byl. Měl mu říct, že o Billa prostě nemá zájem; měl lhát.

Mistrovské dílo z obalů od bonbonů na kuchyňském stole zmizelo. Billův kufr plný pokladů byl zatlačen pod postel, schován jako tajemství, o kterém nikdo neměl vědět. Tomovy chybějící mikiny a čepice byly navráceny do jeho šatníku, nesprávně roztříděny, ale Tom mohl říct, že se je Bill snažil umístit tam, kam původně patřily.

Portréty ztratily svá jména. Toustovač byl jen toustovač. Bill už netancoval po kuchyni.

Dny ubíhaly. Hodiny, minuty, okamžiky. Tom je počítal.

Co jiného mohl dělat?

Tom vyměnil všechny žárovky v domě. Shromažďoval plechovky v kuchyňské lince podle data minimální trvanlivosti. Neúspěšně se pokusil vést konverzaci s paní Martinovou. Koupil semena květin a nechal je v koši, aby je tam Bill našel, ale Bill je nikdy nenašel.

Snažil se nalakovat si nehty na černo, aby viděl Billův úsměv, ale skončil pouze s černými, lesklými dlaněmi.

A Bill nemluvil.

Nic jej nemohlo přinutit k řeči. Tom to zkoušel. Ptal se na otázky, o kterých věděl, že na ně Bill chtěl odpovědět, snažil se začít rozhovor, o kterém věděl, že bude Billa zajímat. Ptal se na hvězdy a na toulavé kočky a na hroby. Mluvil o hudbě a o kytaře. Občas Bill otevřel pusu, připravený říct Tomovi o přibývání a ubývání měsíce, nebo o tom, co si veverky myslely o jeho nové čepici – ale žádná slova nikdy nevyšla ven. Rychle se vzpamatoval a znovu sevřel rty, oči měl mdlé.

Neodpovídal ani ano nebo ne, tím zvláštním způsobem, jako to někdy dělával. Bill se uchýlil pouze k jednoduchému kontrolovanému přikývnutí a zavrtění hlavou.

Zdálo se, že Bill žije podle motta ´Pokud nemůžeš říct něco, co chce Tom slyšet, pak neříkej vůbec nic.´

Nebyla to pravda. Tom by udělal cokoliv – téměř cokoliv – aby byl Bill zase zpátky sám sebou. Bill se kvůli němu snažil změnit a Tomovi z té myšlenky bylo špatně.

A tak byl Bill tichý jako duch, strašidelný. Schoulil se jako cosi umírajícího na zemi v obývacím pokoji – v jeho stále nejoblíbenější místnosti – a nedíval se do stropu, nezpíval hvězdám, ne, nedělal nic.

Tom seděl vedle něj, špičkami prstů jej hladil po kůži, nakláněl se po jeho boku a šeptal mu do ucha, jako by to ticho bylo skleněné, křehké.

Bylo to blíž, než by měl být, ale Tom si nedokázal vzpomenout proč.

„Proč máš tetování hvězdy?“ Zeptal se proti té jemné kůži, malému znaménku. Jeho piercing ve rtu přejel po Billově krku. Billovy vlasy mu zakrývaly obličej. „Proč zpíváš jako rocková hvězda? Proč se bojíš mého telefonu a auta? Proč se nebojíš ničeho jiného? Proč záleží na tom, jestli něco slíbím? Proč jsem tvoje spřízněná duše, Bille?“

Bill vydechl, a Tom si pomyslel, že možná jeho výdech byl o něco kratší než ten předchozí – spřízněná duše – ale nevzhlédl a neodpověděl. Tom zabroukal a projížděl prsty skrz jeho zacuchané vlasy.

Bill vypadal unaveně a zmuchlaně. Víc než když žil v budově bez elektřiny, bez ledničky. Náhle vypadal tak drobný, jeho paže byla křehká v Tomově sevření, jako by ji Tom mohl jednoduše zlomit napůl, zlomit jeho.

Realisticky Tom věděl, že bylo nemožné, aby Bill za pár krátkých dní byl ještě hubenější, ještě křehčí, než jak vždycky byl.

Ale zase, Bill nikdy dobře nezapadal do Tomovy reality. Ohýbal ji, tvaroval ji, tancoval mimo její hranice. Zasadil kytarový strom a spřátelil se s hvězdami.

Dělal tyhle věci.

Tom položil tvář na hrubý koberec, snažil se setkat s Billovým pohledem, ale místo toho zíral na křehká, tenká oční víčka pokrytá modrými žilkami. „Proč moje duše miluje tvou?“

***

Dům byl tichý, i Billovy kroky byly neslyšné, jako by nehmotně poletoval.

Tom se snažil zaplnit prostor svým vlastním hlasem. Neznělo to jako Billův; neznělo to správně. Tom nevěděl, co ten neudržovaný strom před domem chtěl říct o plevelu rostoucím u garáže. Nevěděl, co si toustovač myslel o snídaňových cereáliích.

Ale stejně to zkoušel. Jeden z nich musel. Tom nemohl dovolit, ale celý dům zahalilo opět ticho, dusivé, svírající Tomovu hruď. Nemohl dovolit, aby se Bill stal součástí toho ticha.

Pokoušel se tancovat v kuchyni s obracečkou, otáčel se přitom v křivých kruzích. Bill ho sledoval pouze koutkem oka. Když se Tom otočil, aby se na něj podíval, Bill se nenápadně vytratil z místnosti.

„Ty si nemyslíš, že umím tancovat?“ Zeptal se Tom, který se šoural za ním. Bill se schoulil v rohu a Tom se usadil na zem vedle něj. Bill na něj pomalu zamrkal a Tom pokračoval s nově dodaným povzbuzením. „Myslí si Belinda, že umím? Taky se mnou nemluví.“

Bill předvídatelně neřekl nic.

Bylo divné to ticho na Billových rtech. Tom Billa nikdy nechtěl změnit. Nikdy nechtěl, aby byl Bill jako všichni ostatní. Nikdy nechtěl, aby se Bill cítil, jako že to není okay být Billem.

Tom měl Billa rád.

S povzdechem se Tom pomalu natáhl a projel prsty skrz Billovy vlasy, byl to dotek, který byl stále okay. Bill se do něj stále lehce nakláněl, ačkoliv se přitom odmítal na Toma podívat, jako by si toho možná nemusel všimnout, pokud by na to ani jeden nezareagoval.

„Dneska jsem v kuchyni viděl mravence,“ pokusil se Tom. „Myslím, že měl hlad.“

Tohle, pokud nic jiného, upoutalo Billovu pozornost. Narovnal se ze svého sklíčeného schoulení a jeho oči se setkaly s Tomovýma poprvé za několik dní. Alespoň jeho oči vypadaly pořád stejně, a Tom si byl jistý, že za nimi mohl vidět Billovu vášeň, podivný zájem a magii.

Bill lehce pozvedl obočí v náznaku známého gesta. „Nakrmil jsem ho,“ ujistil ho Tom, jak si byl podivně jistý, že to bylo to, co chtěl Bill vědět. Tom dal tomu mravenci celý anglický muffin. Nebyl si moc jistý, jestli toho mrňouse tou váhou nerozdrtil.

Tom se váhavě pousmál a Billův zájem okamžitě zmizel, jako by se za to styděl. Odvrátil pohled.

Tom vzdychl a sesunul se podél zdi. Rána jeho hlavy o zeď se v tom tichu rozléhala.

***

Tomovi začalo zvonit v uších. Myslel si, že možná začíná bláznit. Možná byl vždycky blázen a Bill to v něm jen potlačoval.

Tom nemohl přinutit Billa zpívat, nedokázal jej ani přinutit si jen broukat spolu s Tomem, který hlasitě jódloval hlasem, který nikdy nebyl určený k vytváření hudby. To byla Billova práce.

Nedokázal se přinutit hrát na kytaru, protože věděl, že Bill s ním nebude zpívat.

Koncem týdne se Tom uchýlil k prošení.

„Řekni něco.“ Tom měl Billovu ruku sevřenou v té své a prosebně za ni zatahal. „Řekni cokoliv – jak mám vědět, že jsi neoněměl a já tě nemám vzít k doktorovi? Nebo neohluchnul!“ Vykřikl Tom, Billova ruka sebou škubla, jak ji Tom odmítal pustit. „Hluchý a němý! Jak můžeme být rockové hvězdy, když nemůžeš mluvit nebo slyšet?“

Jak by Tom vůbec mohl být rocková hvězda, kdyby neměl Billa?

Tomův dech byl nevyrovnaný, oči měl rozšířené, a Bill mu váhavě stiskl ruku, jeho prsty se zkroutily do Tomových.

Tomův žaludek se díky té reakci lehce zklidnil. Takže ne hluchý. Tomův dech se zpomalil a on sám sebe uklidňoval vědomím, že Bill nemůže být hluchý – Bill je v pořádku. Bill musí být v pořádku.

Konečně, konečně byla Billova pozornost zaměřená na Toma, a když se jejich oči setkaly, Bill se neodvrátil.

„Bille,“ zkusil to Tom. „Prosím, řekni něco. Cokoliv, opravdu. Nemyslel jsem tím, že bys neměl.“ Billova pozornost zakolísala a Tom zatahal za jeho ruku až příliš silně. „Nedělej to… Řekni mi o – řekni mi, jak se má Ben. Byl jsi na hřbitově?“

Tom by bral jakoukoliv odpověď, opravdu, tak dlouho, dokud to byla odpověď. Zmínka o jeho hřbitovním kamarádovi upoutala Billovu pozornost a Tom vydechl úlevou.

„Ben je mrtvý,“ odpověděl Bill. „Všichni jsou pryč.“

Tom nikdy neviděl Billa tak rozrušeného. Nějak si Tom nemyslel, že by tentokrát Billa upokojila jeho stará, fialová mikina ze zadní části jeho skříně. Nebyl si jistý, jestli by vůbec něco mohlo – bylo možné, aby někdo zahynul z čiré nešťastnosti? Prostě zmizel, jako by tam vůbec nikdy nebyl?

Tom si nebyl tak jistý, že by to Bill nemohl udělat.

Další den bylo pondělí, Tom to věděl, protože mu to Bill řekl.

Když vešel do kuchyně, Bill měl v rukách kalendář strhnutý ze zdi, a svíral ho v prstech.

Bill se na něj nikdy dříve ani nepodíval – data a čas, to bylo něco, co si Bill překrucoval podle svých vlastních představ. Ze všech věcí v domě, které Bill miloval a se kterými se spřátelil, kalendář sloužil pouze k tomu, aby jej rozčiloval.

„Je pondělí,“ řekl Bill. Vzhlédl, rty měl sevřené do úzké linky a mezi obočím měl zmatené, nespokojené vrásky. „Nathan řekl, že přijde v pondělí.“

Tom nervózně polkl, srdce mu silně bušilo do žeber. Nevěděl, co to znamenalo. Nemyslel si, že to bylo dobré.

„Já vím,“ řekl Tom obezřetně a postoupil kupředu. Položil ruku na kalendář, ale Bill ho nepustil a Tom mu ho nevzal. Ale chtěl.

Bill ten datum pohladil prstem. „Kde je Nathan?“

Tomovi se bolestivě sevřelo srdce. Přál si, aby měl pro Billa odpovědi. Přál si, aby Bill na celou tu věc zapomněl.

„Já nevím.“

***

Tom nesnášel změny. Zdálo se, že se všechno mění a Tom byl ten, který to všechno začal. Tom byl ten, který na tom trval, namísto toho, aby nechal věci pokračovat tak, jak byly, tak jak je chtěl Bill. Ani jeden z nich z toho nebyl šťastný.

Když Bill mluvil, bylo to se ztuhlou opatrností. Slova k sobě pasovala téměř tak, jako by měla, až na to, že ne z Billových rtů.

Bill se snažil s bolestnou uvážlivostí být něčím, čím jej chtěl mít Tom, někým, koho by Tom chtěl.

Mimo to byl Bill nehybný, tichý. Nezpíval, netančil.

Tom uvažoval, jestli bylo správné Billa požádat, aby s ním žil, a pak jej takhle odstrčit. Pomyslel si, že nemohl vědět, že Bill bude chtít něco, co mu Tom nemohl dát, a ve stejnou chvíli uvažoval, jestli to po celou tu dobu věděl.

Tom uvažoval, jestli by Bill byl šťastnější pod otřásající se, nebezpečnou střechou v budově s dírou ve zdi a hřebíkem v posteli.

Bill nemluvil o odchodu. Tom taky ne. Tom byl sobecký.

Stále chtěl být Billovi blízko, mít Billův úsměv a Billův hlas a Billovu ruku sevřenou kolem jeho. Dokonce i když tyhle věci byly vzácné, Tom čekal, Tom chtěl.

Bill už v noci nelezl do jeho postele.

Tom nevěděl, jestli na to čekal, nebo ne.

Bill následoval tiše Toma do jeho pokoje, ale nikdy nepřešel přes práh, stejně jako Tom nikdy nevešel do babiččiny ložnice.

Bill ho sledoval očima, které možná byly prosící, jak Tom vstoupil do pokoje, který nebyl jejich, pryč od Billa.

„Já se snažím,“ zašeptal Bill, prsty měl bolestivě zaryté do svých dlaní, a jeho hlas byl zdrsnělý a podivný v tom tichu. „Já se snažím.“

Já vím, že ano, pomyslel si Tom, přál bych si, abys přestal.

„Dobrou noc,“ řekl Tom místo toho.

Bill neřekl dobré ráno.

autor: Želatýnka