autor: Želatýnka
Obtížný hmyz
Tom měl plán. Byl to brilantní plán.
Možná na něj přišel ve tři ráno, kdy ležel v posteli a unavenýma očima zíral na jasně bílý strop, ale stále to bylo brilantní.
V Tomově starém bytě bývali švábi. Pobíhali po kuchyňské podlaze, zatímco Tom ležel v posteli a poslouchal. Domácí s tím nic neudělal, protože ti nikdy nic takového nedělali, a tak Tom usoudil, že se s tím prostě bude muset vypořádat sám. Jedné noci Tom ležel a čekal s plechovkou spreje proti hmyzu, otráveným a připraveným, a naslouchal, až uslyší zvuk malých tvrdých tělíček lezoucích po dlažbě.
Problém nastal, když Tom rozsvítil světlo, aby mohl vidět tu havěť, kterou plánoval zabít, a oni všichni, no, utekli. Báli se světla.
Bill, jak Tom usoudil, byl tak trochu jako šváb.
Přicházel pouze v noci, dělal binec s Tomovými odpadky a odmítal odejít bez ohledu na to, jak moc se na něj Tom mračil. A tak si Tom pomyslel, že možná by i Billa odehnalo světlo.
V úterý ráno Tom zavolal do práce, že je nemocný – „Tome! Musíš přijít! Kdo za tebe vezme tvou směnu?“ „Kdo ji za mě potřebuje brát? Prostě vyvěste na dveře velkou ceduli se šipkou směrem ke Starbucks, to je stejně všechno, co tam celé dny dělám i já.“ – a zamířil někam, kde nikdy předtím nebyl.
Ten obchod byl obrovský – regál za regálem, dvakrát vyšší než Tom, podlahy plné tvrdého betonu a zářivě oranžové nákupní vozíky.
„Mohu vám pomoci?“ Zeptal se kdosi, a Tom se otočil a našel tam chlapíka v oranžové zástěře, jak jej podezřívavě pozoruje. Na levé straně hrudi měl připíchnutou cedulku, která hrdě oznamovala, že jeho jméno je Stan.
„Je tady jeden člověk, který se mi hrabe v odpadcích,“ řekl Tom.
Stan zamrkal. „Okay.“
„Je to problém.“
„Um…“ Chlapík se nervózně ohlédl přes rameno. Tom byl docela potěšený, že byl pro jednou on ten bláznivý zákazník.
„Ale já mám plán,“ ujistil ho Tom trochu bláznivě. „Brilantní plán.“
Stan se netvářil příliš přesvědčeně.
„Chci světlo,“ vysvětlil Tom, jelikož Stan nevypadal, že by byl ochotný mu pomáhat o moc déle. „Jedno z těch, které se rozsvítí, když kolem něho projdete.“
„… Ulička dvacet tři,“ řekl Stan, a pak se velmi rychle vzdálil, jen tak tak, že málem vrazil do nákupního vozíku statného muže.
Tom strávil většinu dne instalací světla nad garážová vrata. Dvakrát se praštil kladivem do prstu a málem si ho pustil na nohu. Byla to velmi nebezpečná práce. Tom nikdy nebude zručným řemeslníkem.
Což bylo v pohodě, protože stejně bude rocková hvězda.
Když bylo světlo konečně nainstalováno, slunce už zapadalo, a tak Tom zamířil dovnitř, aby seděl u okna a čekal.
***
Když se Bill toho večera ukázal a světlo se rozsvítilo, rozesmál se a radostně zatleskal.
S extra osvětlením bylo očividně mnohem snazší najít mezi Tomovými odpadky něco zářivého.
´Brilantní´ zřejmě nebylo to správné slovo.
Každý večer po následující dva týdny se Bill ukázal, aby se prohrabal Tomovou popelnicí.
Tom ho sledoval zpoza síťovaných dveří přes silné sklo. Jedenáct dní si Bill fascinovaně prohlížel odpadky a Tom se díval, uvažoval. Bill dodržel dohodu a už za sebou nenechával na zemi žádný binec. Dvanáctého dne Tom pokrčil rameny a přestal se dívat.
Dvanáctého dne Bill zazvonil na zvonek.
Bylo už po půlnoci; Tom seděl na gauči, popíjel pivo a sledoval teleshopping, nemyslel přitom na nic určitého. Šustivě zvuky zvenčí, které oznamovaly Billovu přítomnost, skončily už minimálně před hodinou.
Když zaslechl zvonek, Tom vyprskl a pustil své pivo.
Nebylo to tak, že by to byl až tak hlasitý nebo nepříjemný zvuk, nebo že by Tom byl neobvykle lekavá osoba. Ale po zaslechnutí toho známého zvonění Tom nedokázal upřímně říct, že si pamatoval, kdy naposledy u něj někdo zvonil nebo kdo ta osoba byla.
„Do prdele…“ Zamumlal a promáčenou ponožkou kopnul do nyní prázdné plechovky. Zvonek zazvonil podruhé. Pak potřetí. Pak počtvrté. „Moment! Zatraceně…“
Tom nechal levné pivo vsáknout do koberce a rychle se rozešel ke dveřím a netrpělivému návštěvníkovi, který nyní zvonil na zvonek rychlou posloupností a plnil tak Tomův mozek příliš hlasitými zvony.
Trhnul dveřmi a začal se ptát „Kdo to ksakru-“ a pak, no samozřejmě. Samozřejmě, že Bill.
Bill ve svých bezprstých rukavicích, které vypadaly jako dětské, a v růžovém tričku, které bylo tak jasně zářivé, až z toho Toma bolely oči. Bill se širokýma, bezelstnýma očima a zářivým úsměvem. Bill, který stále zvonil na zvonek.
„Přestaň!“ Vyštěkl Tom a odstrčil Billovu ruku pryč z kovového tlačítka, které už nyní jednoduše stále držel a produkoval tak ječivý zvuk. „Co je to s tebou?“ Zeptal se Tom naštvaně.
Bill jen pokrčil rameny. „Na to se lidé ptají často,“ informoval Toma nápomocně. Tom nemohl říct, že by byl překvapený.
„Jo, to se vsadím. Co to sakra děláš?“
Bill se zamračil a obočí se mu legračně stáhlo k sobě. „Já jsem tě neviděl.“
„Neviděl jsi mě?“ Zopakoval Tom nechápavě.
Bill povzbudivě přikývl. „Neviděl jsem tě, jo. Já jsem neviděl tebe, a ty jsi neviděl mě.“ zbytečně zamával rukama, jako by tím mohl vše lépe vysvětlit. Tom si nebyl zcela jistý, jestli to vůbec mělo nějakou pointu.
„Jasně. Chápu to. Nebylo tu vůbec žádné vidění.“ Tom přikývl, jako by to všechno dávalo perfektní smysl, a Bill přikyvoval spolu s ním. Třepal hlavou trochu příliš divoce, až mu poletovaly vlasy. „Ale teď mě vidíš, že? Svýma očima. A já vidím tebe. Takže-„
„Ale předtím jsi mě neviděl,“ řekl Bill, a Tom si byl docela jistý, že to mělo kňouravý podtón. „Nepřišel ses na mě dívat.“
„Nepřišel – ach.“ Ach.
Bill se vyčítavě zamračil.
„No, mám moc práce,“ vysvětloval Tom trochu bezmocně. Cítil, že ´sledoval jsem teleshopping´ bude pravděpodobně lépe nechat nevyřčené. „A ty už děláš daleko menší potíže, když po sobě teď uklízíš.“
„Když budu dělat větší potíže, tak se na mě přijdeš dívat?“
„Ne!“ Popře to Tom okamžitě. To byla ta poslední věc, kterou potřeboval. „Proč chceš, abych se na tebe díval? Můžeš si z té popelnice vzít, co chceš, je mi to jedno.“ Což nebyla tak úplně pravda, ale i tak.
„Já chci,“ začal Bill, ale nikdy tu myšlenku nedokončil. Bezvýrazně na Toma zamrkal a pak pohlédl zpátky na zvonek. Vypadal až příliš zaujatě jeho lesklým povrchem pro Tomovo pohodlí.
„Upustili tě jako mimino na hlavičku, nebo tak něco?“ Zeptal se Tom nevrle.
Bill se zamyšleně zamračil. „Nepamatuju si,“ řekl po dlouhé chvíli. Tom protočil oči.
„Jo, no, ani bys nemohl, nebo jo?“
„Ne?“ Zeptal se Bill, a pak se znovu váhavě natáhl ke stříbrnému povrchu zvonku.
Tom mu ruku odplácl pryč. „Ne.“
Bill se zamračil, vypadal podivně zdrceně.
„Nedělej-“ Tom si povzdechl. „Já nevím, co ode mě chceš.“
„Ne,“ řekl Bill a znovu se natáhl. Tentokrát se ale nenatahoval ke zvonku. Teplé prsty se setkaly s Tomovou tváří, třepící se látka Billových příliš malých rukavic byla jemná proti jeho kůži. Tom překvapeně zamrkal na zářivě barevné nehty. Nedokázal se přinutit couvnout, nedokázal se přinutit, aby se odtáhl. „Ne, ty vůbec nevidíš,“ řekl Bill, jeho oči byly měkké v tlumeném světle. „Ale já ti ukážu.“
„Ukážeš mi?“ Zeptal se Tom, ale Bill už svou ruku odtáhl a ustoupil. Tom musel sám se sebou bojovat, aby ten dotek nenásledoval. „Ukážeš mi co?“
„Uvidíš,“ slíbil Bill.
Tom by se zeptal, co přesně měl vidět, ale Bill už tichými kroky kráčel zpátky do noci.
Poté už Tom pokaždé seděl v obývacím pokoji a čekal, až přijde Bill. Některé noci se díval pouze přes okno, jiné noci vyšel ven a nechal Billa, aby na něj cosi štěbetal. Většinou příliš nerozuměl, co se mu Bill snažil říct, nebo jestli se mu vůbec snažil něco říct, ale zdálo se, že to Billovi nevadilo.
Pokud šlo o obtížný hmyz, Tom předpokládal, že na tom mohl být daleko hůř.
autor: Želatýnka
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 18
Moje milovaná povídka! ♥♥♥
Děsně jsem se smála Tomovu ´brilantnímu nápadu´, ze kterého byl Bill tolik nadšený! 😀 No, Tomovi to trochu nevyšlo, ale o to více jsem se pobavila! Líbí se mi, jak si Tom už tak nějak zvykl, a raději Billa neřeší a prostě jej akceptuje. Ačkoli mi přišlo úsměvné, že se Bill necítí dvakrát dobře, že jej Tom nechodí kontrolovat. Že by se nám do Toma zakoukal? 🙂 No anebo se u prostě líbí jen Tomova společnost, těžko říct. 🙂 Každopádně se přiznám, že na konci to bylo trošku děsivé tím, jak chce Bill Tomovi něco ukazovat a hnedka odejde pryč. 😀 Jsem zvědavá, co to jako má být, ale upřímně se i trošku děsím! 😀
A strašně moc se těším, až se o Billovi dozvíme něco více, protože mě zajímá, kým vlastně je a proč Tomovi vybírá popelnici. 🙂
Strašně moc děkuji za překlad, Zuzu! ♥
Naprosto souhlasím s Mischulkou nade mnou 🙂 musím jen dodat, že se moc těším na to, až se o Billovi dozvíme něco víc. Odkud pochází, zda má vůbec rodinu nebo nějaké přátele, z jakého důvodu je jeho chování takové jaké je a proč se mu zalíbila zrovna Tomova popelnice.
Povídka je zvláštně magická a jediným negativem je to, že jsou díly tak kratičké a nepřibývá každý den, což bych rozhodně uvítala, protože se nemůžu dočkat toho, jak se bude příběh vyvíjet dál 🙂 i tentokrát děkuji za krásný překlad Zuzu!
Uplne suhlasim s dievcatami. Tesim sa na pokracovanie a nove info o Billovi. Pekna cast. Ten brilantny napad pobavil. Hahaha.
Doufám že se brzo dozvím něco o Billovi.
Jedenáct dní si Bill fascinovaně prohlížel odpadky – :DDDD toto ma odrovnalo :DD. Myslím si, že Bill vstúpil do Tomovho prázdneho smutného života nie náhodou – chystá sa mu ukázať aký môže byť svet krásny 🙂 asi ho vidí inak ako ostatní , ako napríklad Tom, veľmi sa teším dalej 🙂