autor: Želatýnka
Ukradené věci
Zase pršelo. Ani zdaleka ne tak silně jako o pár týdnů dřív, a nebyla ani zdaleka taková zima, a Tom věděl, že Bill má jeho mikinu, takže tam nebylo nic, s čím by si měl dělat starosti.
Tom si nedělal starosti.
Kdyby si dělal starosti, bylo by to jen proto, že si Tom na Billovu přítomnost zvykl a víkendy se zdály být pusté a mdlé, příliš tiché. Bylo těžké si myslet, že Tom všechen svůj volný čas trávil téměř dva celé roky o samotě. Nyní se to zdálo být neskutečné, nereálné – jako probuzení ze snu. S Billem se svět zdál být živější, jasnější a skutečný. Z nějakého důvodu to Billovo zvláštní uvedení do Tomova světa vše změnilo.
Za prvé si zatraceně více dělal starosti.
Tom se s povzdechem znovu podíval na hodiny.
Co vůbec Bill po celý den dělal? Proč ho Tom nemohl mít po celý čas?
Tom poskočil nad hlasitým zvukem a vyskočil na nohy. Bill zvonil na jeho zvonek.
Tom věděl, že je to Bill, protože nikdo jiný k jeho dveřím nechodil a nikdo jiný nezvonil na zvonek tak jako Bill. Což znamenalo držet tlačítko stisknuté, dokud se dříve přátelská zvonkohra neproměnila na bolestivé až smrtící skřípavé kvílení.
„Jsi tady brzo,“ řekl Tom, jakmile otevřel dveře, snažil se přitom jen zpola úspěšně potlačit zazubení. Ustoupil stranou, aby dovnitř pustil Billa, který byl promočený a kapala z něj voda, a jeho kůže byla mokrá a holá, až na malé tílko. „Kde je tvoje mikina?“ Napomenul ho Tom se zamračením.
„Pryč,“ odpověděl Bill ztrápeně. „Vzal ji pryč.“
Tom se okamžitě zastavil ve svém spěchu dále chodbou, otočil se ke svému kamarádovi a uvědomil si, že Bill nevypadal tak vesele a bezstarostně jako jindy. Tomovi se to nelíbilo. „Někdo ti vzal tvou mikinu? Opravdu?“
Bill zuřivě přikyvoval a Tom si všiml, že jeho oči jsou rozšířené a vlhké, lesknoucí se v tlumeném světle, a oh bože, prosím nebreč.
Bill se kousl do rtu, nakrčil nos a vydával podivné tiché hrdelní zvuky.
„To je okay,“ ujistil ho Tom úzkostlivě, beznadějně přitom zvedl ruce do vzduchu, nejistý, co s nimi má dělat.
Bill zavrtěl hlavou, z mokrých vlasů mu vyprskly kapky vody na stěnu. „Moje teplo. Vzali ho pryč.“ Nyní si lehce pokřivenými zuby skousával ret a ramena se mu lehce třásla.
Tom nervózně polkl.
Bill smutně a tiše škytnul.
„Nebreč!“ Vyhrkl Tom a nesmyslně přitom zamával rukama. Bill nevypadal příliš přesvědčeně, rty se mu chvěly. „Prosím, ne,“ prosil Tom. „To nic není. Dám ti další, půjdeme do obchodu a já ti jednu koupím. Fialovou, okay? Jakou barvu jen budeš chtít. Jen prosím, prosím nebreč.“ Tom nikdy nevěděl, co dělat s brečícíma holkama, a rozhodně nevěděl, co dělat s brečícím Billem. Koupil by Billovi celý nový šatník, jen aby se tomu vyhnul.
„Ale Tome,“ zakňučel Bill a Tom nervózně čekal na něco víc, ale zdálo se, že to byl celý rozsah Billova protestu. Po dlouhou chvíli na sebe zírali, Tom zcela ztracený, dokud se Billovy rty nepřestaly chvět a nepotlačil všechny slzy.
„Jo, všechno je fajn, není to nic, proč být rozrušený,“ ujistil ho Tom, uvolnil ramena a úlevně si oddechl, když Bill začal vypadat klidněji. „Kdo ti vzal mikinu?“
Bill svraštil obočí, jako by ta otázka vyžadovala hluboké zamyšlení. „On nebyl můj kamarád,“ řekl Bill nakonec.
„Vzal ji Kazimír?“ Zeptal se Tom s podezíravým zamračením, když si vzpomněl, jak Bill před několika týdny prohlásil, že Kazimír používá jeho bundu. „Bere ti věci tvůj spolubydlící? Protože-„
„Kazimír nebere,“ trval na svém Bill. Tom by pokračoval, ale Bill se začínal třást a na podlahu z něj stále odkapávala voda.
„Ach, tady.“ Tom se ihned natáhl pro huňatý ručník, aby ho omotal kolem Billových kostnatých ramen.
„Bude to okay,“ slíbil Tom, když si na sobě všiml Billových očí, důvěřivých a intenzivních, jako byly pokaždé. Ta slova zněla z Tomových rtů zvláštně, ale Bill přikývl, věřil.
„Ano.“
***
V době, kdy slunce zapadalo, pršelo ještě silněji a klapky vody narážely do obrovského okna v obývacím pokoji. Tom a Bill seděli na podlaze před oknem a sledovali, jak vítr narážel do stromů, ohýbal je a pohyboval s nimi, zbavoval je listů, ale nikdy je nezlomil.
„Myslíš si, že se jednou nebe otevře a všechny nás spolkne?“ Zeptal se Bill, aniž by spustil oči z deště bušícího do okna.
„Ne,“ odpověděl Tom a nemohl si pomoct, a místo deště sledoval Billův profil. „To si nemyslím.“
„Jo,“ povzdechl si Bill a opřel se bradou o přeložené ruce na okenní římse. „Já taky ne.“
Billovi se třepotaly řasy, jak sledoval déšť, měkké růžové rty v úžasu otevíral a zase zavíral. Tom se okamžitě odvrátil.
„Máš rád hudbu, Bille?“ zeptal se, náhle vstal a přesunul se ke stereu.
„Svět je vytvořený z hudby,“ řekl Bill zpoza něj.
Tom vágně přikývl a strčil do přehrávače první CD, které se mu dostalo do rukou. Bylo to cosi neznámého, co pravděpodobně nikdy nebylo hráno v rádiu a nejspíš ani nikdy nebude.
Když se rozešel zpátky k oknu, Bill byl stále tak vábivý, jako byl, než Tom odešel. V krku měl náhle sucho.
Tohle ne
, řekl si Tom vážně, dokonce i když si nebyl zcela jistý, co tím myslel, prostě ne.Bill si do hudby tiše pobrukoval, oči měl zavřené a jeho řasy byly husté a tmavé proti jeho kůži.
„Líbí se ti to?“ Zeptal se Tom, cítil se být podivně pyšný.
Bill přikývl a otevřel oči, aby se na Tom zvědavě podíval. „Proč by se mi to nelíbilo?“
„Lidem se líbí jen ta hudba, o které jim MTV říká, aby se jim líbila,“ vysvětlil Tom mrzutě. „Všichni jsou jedno velké stádo ovcí.“
„Bůů,“ řekl Bill.
„Ovce, Bille.“
Oba poslouchali hudbu po nějakou dobu v družném tichu, jedinými zvuky byly rytmus z přehrávače a déšť bubnující do okna, a pak si Bill tiše začal zpívat. Slova, která Tomovi nedávala smysl, nepasovala k sobě. Pouze zněla mlhavě jako slova v písni, a některá vůbec ne.
„Chceš vidět text?“ Nabídl Tom a už se vydal do své ohromné hudební sbírky pro obal od CD.
Ale když ho podal Billovi, tak Bill jen rychle prolistoval bookletem a nepodíval se na žádnou stránku dostatečně dlouho na to, aby si cokoliv přečetl. Se zájmem se zastavil pouze u nakresleného obrázku na zadní straně bookletu.
Tom z toho měl podivný pocit v žaludku.
„Bille…“ Zeptal se Tom opatrně, v krku měl náhle sucho ze zcela jiného důvodu. „Umíš číst?“
„Neumí každý?“ Zeptal se Bill nezaujatě a otočil booklet, aby se na obrázek podíval ze strany.
„Ne.“
„Ano,“ nesouhlasil Bill nedůtklivě.
„Ne, neumí,“ řekl Tom pomalu a procházel svou sbírku, aby viděl, jestli by mohl najít texty, které by Billa zajímaly víc. „Nechodil jsi snad do školy?“
„Nechodí každý?“
Tom si povzdechl. Otázky s více otázkama. Jako vždy. „Ty jsi vážně šíleně frustrující.“
Bill jen pokrčil rameny. „Chyběl bych ti, kdybych byl pryč.“
Na Billa to byla až podivně souvislá odpověď. Tom se musel zastavit a podívat se na něj, aby se ujistil, jestli je to pořád, no, Bill. Vypadal stejně, mrkal na Toma širokýma hnědýma očima. Tom se podezřívavě zamračil.
Bill mu věnoval vědoucný úsměv. „Já vidím víc, než si myslíš.“
„Já si myslím, že toho vidíš hodně,“ nesouhlasil Tom. „Více než většina lidí. Více než já.“
„Ty vidíš víc, než si myslíš,“ řekl mu Bill.
Tom si tím nebyl tak jistý. Zvědavě se zamračil a Bill si začal přes hudbu broukat kontrastní melodii. „No, my všichni záříme,“ zpíval hlasitěji a více ve správném rytmu, než by Tom očekával, a to jej natolik překvapilo, že oněměle sklapnul. „Jako měsíc a hvězdy a slunce…“
Instant Karma, doplnila Tomova mysl okamžitě, jak Bill pokračoval ve zpěvu těch samých dvou vět znovu a znovu. Lennon nebyl tak úplně dle jeho vkusu, ale znal to dostatečně dobře.
„Já tomu nerozumím, Bille,“ řekl Tom nakonec, když Bill zazpíval ty stejné verše alespoň desetkrát. Billova posedlost věcmi, které se leskly a zářily, a oblohou a hvězdami, mluvení k hvězdám, Tom ničemu z toho nerozuměl.
Tom předpokládal, že Bill tohle dostával často, spoustu lidí, kteří mu nerozuměli, pravděpodobně každý, s kým mluvil.
„Vysvětli mi to,“ požádal Tom, a Bill přestal zpívat a věnoval mu radostný úsměv.
Tom se nechystal být jedním z těch lidí.
***
Ještě nepřestalo pršet, když se Bill zvedl z gauče k odchodu, náhle a beze slov jako pokaždé.
Tom se okamžitě natáhl, aby jej popadl za zápěstí, a Bill klopýtnul, než se k Tomovi otočil se zjevným zmatením.
„Pořád prší,“ poukázal Tom přihlouple. „Nemůžeš jít ven do deště.“
„Můžu,“ nesouhlasil Bill a udělal další krok směrem ke dveřím. Tom své sevření zoufale zpevnil.
„Opravdu nemůžeš. Je tam zima a mokro a tma. Mohl bys uklouznout a spadnout. Mohl by tě někdo přepadnout. Mohl bys onemocnět. Mohl bys dostat zápal plic, Bille. Mohl bys dostat zápal plic a zemřít, a co by pak s tebou bylo? Co by pak bylo se mnou?“
Bill zamrkal.
„Prší,“ opravil se Tom s červenými tvářemi. „Prosím, zůstaň tady.“
„Kazimír bude sám,“ řekl Bill a s obavami se kousal do rtu.
Tom si začínal myslet, že toho Kazimíra začíná opravdu nemít rád. „Můžeš mu zavolat,“ řekl Tom namísto toho, co opravdu chtěl říct, což bylo mnohem podobnější něčemu jako ´do prdele s Kazimírem.´
„Uslyší mě?“
„Telefonem, Bille.“ Tom pokynul směrem ke starožitnému telefonu na stole. „Máš u sebe doma telefon, nebo ne?“
Bill si ten starý telefon podezřívavě prohlížel, jako by mu tak úplně nedůvěřoval. Byl to vytáčecí telefon jako v jednom z těch starých filmů, bylo možné, že Bill takový nikdy neviděl.
„Prostě zůstaň, Bille,“ přemlouval ho Tom. „Kazimír bude pro jednu noc v pohodě, ne?“
„Ano,“ souhlasil Bill, aniž by se pohnul od zírání na starý telefon.
„Dobře!“ Řekl Tom, měl zvláštní pocit, jako by něco vyhrál. Co přesně to bylo, to nedokázal říct.
Když se mu konečně povedlo odtáhnout Billa od toho nedůvěryhodného telefonu, zavedl ho chodbou ke starému pokoji pro hosty, který nebyl použitý celé roky. Jakmile Bill spatřil postel, vrhnul se do zastaralých přikrývek ve vysokých černých botách i všem ostatním. Tom se rozesmál, jak Bill vydával tiché, potěšené zvuky, přetočil se na záda a přejížděl prsty přes tu jemnou látku.
„Můj pokoj je přes chodbu,“ řekl Tom, a pak si nebyl jistý proč. Bill opravdu nevypadal, že by si s tím nějak dělal starosti. Tiše se sám pro sebe smál, protahoval se na té velké posteli a špičkami prstů se dotýkal čela postele.
„Ah, dobrou noc, Bille.“ Tom se na patě otočil a udělal krok směrem ke dveřím.
„Dobré ráno, Tomi,“ zavolal za ním Bill, a Tom se nad tím musel zastavit a zamračil se.
Jakmile se Tom představil, Bill si na jeho jméno zvykl rychle. Po několik dní ho Bill užíval v každé větě, kde jen mohl, příležitostně ho dodal i uprostřed věty, kde vůbec nedávalo smysl. Tom vždy jen protočil oči a ve skrytu duše mu to přišlo roztomilé. Ale Tomi…
„Tomi?“ Zopakoval Tom zvědavě. Nikdy neměl žádnou přezdívku, se jménem na tři písmena nikdy žádnou nepotřeboval.
Bill ho ignoroval, vesele si broukal a zvedal z postele své boky, až se mu vyhrnulo tričko. Tom zíral na Billovo holé břicho a zachytil černý inkoust kontrastující s tou bezchybnou bledou pokožkou.
Bill měl tetování.
Bill měl tetování hvězdy.
autor: Želatýnka
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Netrpělivě čekám kdy se dozvím něco víc o Billovi a kdo je Kazimír.
Každou ďalšou časťou čakám, že sa dozvieme o Billovi niečo viac, niečo podstatné, ale on je naopak stále zahadnejší. Čo pred nami skrývaš, Billy?
Tenhle příběh je tak neuvěřitelně křehký. ♥ A domluva s Billem je někdy neuvěřitelně složitá. Docela Toma obdivuji za jeho trpělivost, protože ačkoli se Billa vyptává na jeho život, Bill odpovídá v hádankách a my stejně nic nevíme. Nebylo by od věci, aby se Tom šel někdy s Billem podívat do jeho ´obydlí´.
Já si zatím pořád myslím, že Kazimír je kočka, tak uvidíme, zda se mi to potvrdí. Přišlo mi kouzelné, ale neuvěřitelně smutné ve stejný okamžik, jak si Bill skočil do postele a užíval si toho, že je konečně v posteli a celý se tam radost ně rozvaloval. ♥ Na stranu druhou mi strašně drásá srdce všechno okolo Billa, protože on je člověk, kterého bych objala a už nikdy nepustila, a on přitom žije ten svůj život, kde je mu zima, a kradou mu mikinu. 🙁
Nejlepším řešením by bylo, kdyby Bill vzal Kazimíra a společně se přestěhovali k Tomovi. 🙂 Myslím, že by bylo spokojení na všech stranách! 😀
Ohromně moc děkuji za překlad, Zuzu! ♥
Při čtení mívám často pocit, jakobych se vrátila do minulosti a znovu prožívála mou Cassiopeiu. Tahle povídka je úplně jiná, ale něčím mi ji tak trochu připomíná. Noční obloha, hvězdy, světlo to vše je mi hodně známé a blízké a možná právě proto jsem se do tohohle příběhu okamžitě zamilovala. Musím se opakovat, ale Bill je naprosté zlatíčko i se všemi jeho rozkošnými podivnostmi ♥
Prepacte ze koment pisem az dnes. Ale nejak som sa zacitala do jednej famoznej poviedky tu na blogu a proste som nevedela na nic ine kliknut len na dalsi a dalsi diel. 🙂
Ale k poviedke. Bill je zlaticko. A asi to nebude mat v zivote lahke. Ze mu niekto vzal mikinu a bol zly. Snad mu nikto nijak inak neublizi. Kazimir je podla mna Billov kocur/pes. Urcite to nebude clovek. Bolo by to pre Billa prilis obycajne 🙂 hahaha. A tom nech sa s tym nepatla…nech si ho vezme k sebe na stalo. Aj tak k nemu zacina citit naklonnost. Tak aspon to urychli, nie??
Dakujem pekne za preklad. Tesim sa na pokracovanie