Jeho očima 8.

Rána vlastně nebyla až tak špatná, pomyslel si Tom, když se opíral o rám dveří pokoje pro hosty a sledoval, jak Bill cosi ospale mumlá do polštáře. Všechna rána by měla být jako tohle, s tichým kapáním dešťové vody ze střechy a slabým světlem, jen sotva procházejícím přes průsvitné závěsy a mířícím na Billovy tmavé vlasy a pootevřené rty. Kdyby všechna rána byla jako tohle, Tomovi by vstávání z postele tolik nevadilo.

Ale všechna rána nemohla být jako tohle, připomněl Tom sám sobě.

„Bille,“ zavolal Tom, jeho hlas byl stále ještě ze spánku ochraptělý. „Je ráno.“

Bill vydal tichý zvuk a lehce se pod tlustou přikrývkou zavrtěl.

„Je čas vstávat,“ zavolal Tom hlasitěji, za koutky rtů mu zatahal úsměv. „Ty nechceš snídani?“

Bill znovu zabručel a přetočil se k Tomovi zády. „Nruphle…“ řekl Bill – nebo alespoň tak to Tomovi znělo.

Tom si nyní dovolil usmívat se naplno. „Nemůžeš tady zůstat. Musím do práce,“ odůvodnil Tom.

„… Tomi…“ řekl Bill, a Tom se nejistě kousl do rtu a odvrátil pohled.

„Jasně,“ řekl zdráhavě. „Hádám, že teda můžeš zůstat.“ Co bylo to nejhorší, co by se mohlo stát? Musel pracovat jen pár hodin, možná bude Bill celou tu dobu prostě spát.

Bill zabručel do polštáře.

„Drž se dál od problémů,“ řekl Tom té ospalé hromádce plné hedvábných černých vlasů a tmavého oblečení zdobeného zářivými kovy. „Budu zpátky před polednem, okay?“

Bill vydal tichý zvuk, který se Tom rozhodl interpretovat jako souhlas, a tak za sebou tiše zavřel dveře.

V kuchyni při přípravě krmení pro toulavé kočky si Tom nedokázal z tváře vymazat úsměv. Tahal mu za málo používané svaly v obličeji, až jej bolely.

„Přestaň s tím,“ napomenul se Tom tiše a odnesl jídlo toulavým kočkám, které seděly na zadní terase.

Kočka vypadala znepokojeně, hlasitě a smutně mňoukala a sledovala Toma zelenýma očima plnýma obav. Tom se poprvé natáhl, aby ji pohladil.

Tom neměl nikdy, nikdy nechávat ve svém domě Billa samotného.

Ani jít do práce nechtěl, ne s Billem ve svém pokoji pro hosty, kde vypadal tak pohodlně a hřejivě. Dokonce ten den ani pracovat neměl; jiná baristka skončila kvůli lepší práci ve Starbucks a Tom byl zavolán na pár hodin, aby pokryl část její směny. Řekl by ne, jelikož Tom pevně věřil, že víkendy nebyly určeny pro nic jiného než jen pro porno, teleshopping a sýrové pečivo, ale od té doby, co potkal Billa, vynechával Tom práci až příliš často. Nejenže byl jeho manažer vážně nespokojen, ale paní Martinová si udržovala rozsáhlý přehled o všech sousedech, a když Tom ráno neodjel do práce, až příliš často přišla, aby se zeptala proč.

Nejspíš doufala, že padl mrtvý k zemi.

Přesto když Tom po práci přešel přes práh a byl přivítán Billovou usmívající se tváří, začalo mu být až příliš jasné, že měl zůstat doma.

„Proboha. Cos to udělal?“

Bill na něj zpátky nevinně zamrkal zpod lví hřívy tmavých vlasů. Jeho černé vlasy mu pevně trčely všemi směry, na pohled obrovské a šokující.

„Vypadám krásně?“ Zeptal se Bill a snažil se pootočit hlavu, aby na své vlasy viděl. Tom zíral.

„Cos to… jak jsi…“

„Lak na vlasy,“ vysvětlil Bill a neurčitě mávl rukou směrem ke koupelně.

„Já ani žádný lak na vlasy nemám!“

„No, už ne,“ souhlasil Bill.

Tom zavrtěl hlavou a váhavě se rozešel ke koupelně, stále podezřívavě. „Vypadáš, jako bys strčil prsty do zásuvky. Tos neudělal, že ne?“ Ale v koupelně stály na pultě dvě plechovky laku na vlasy. Tom je okamžitě poznal jako ten druh, který používala Adel. Jeho babička měla od přírody rovné vlasy, ale vždy cítila potřebu si je na vrcholku hlavy natočit a postříkat takovou hromadou chemikálií, že pouze pobyt někde poblíž způsoboval Tomovi nutkání kašlat a kýchat, když byl mladší.

Nebyl schopný ty plechovky vyhodit, když se nastěhoval, a tak je prostě jen zastrčil pod umyvadlo a zapomněl na ně.

Nyní se Tom natáhl a popadl ty kovové plechovky – zářivé, povšiml si – a drsně je strčil do koše.

„Tys to všechno vyhodil,“ řekl za ním Bill smutně.

„Jsou prázdné, Bille,“ odpověděl Tom a zavřel oči, aby si je pěstmi protřel. Když je znovu otevřel, Bill ho v zrcadle intenzivně sledoval.

„Jen proto, že ty si myslíš, že jsou.“

Tom se zamračil a věnoval Billovu odrazu pochybný pohled. „To nedává smysl. Ty nikdy nedáváš smysl.“

Bill se tím nezdál být nijak znepokojený. Tom si byl jistý, že už to Bill slyšel spoustu krát dříve a v daleko méně přátelském tónu. Namísto toho se Bill přesunul vedle Toma, zkroutil prsty kolem okraje pultu a naklonil se blíž, aby prozkoumal svůj vlastní odraz.

„Vypadám krásně,“ usoudil Bill po nějaké chvíli.

„Vypadáš divně,“ řekl Tom, ne úplně nesouhlasně. Ty vlasy rozhodně… přitahovaly pozornost. Váhavě natáhl ruku, aby se té tuhé hřívy dotkl. Bill mu to spokojeně dovolil a nahnul se, aby se konečky vlasů dotkl špiček Tomových prstů.

„Myslíš si, že jsem krásný.“

Tomova ruka zamrzla. Nervózně se zasmál a sledoval Billovu usmívající se tvář s rozechvěním. „Myslím si, že jsi divný,“ opravil ho a poodstoupil, aby mezi nimi vytvořil nějaký prostor.

Bill nic neřekl, pouze se vrátil k prohlížení se v zrcadle. Tom se rychle otočil, aby koupelnu opustil, náhle se mezi jejími stěnami cítil klaustrofobicky.

***

Tom slíbil, že Billa vezme nakupovat, a měl v úmyslu ten slib dodržet. Jen to byla trochu větší potíž, než Tom očekával. Pro začátek zabralo Tomovi rozčilující množství času Billa přesvědčit, že Kazimír bude ještě pár dalších hodin o samotě v pohodě.

Bill měl až příliš velké obavy o blaho svého spolubydlícího, pomyslel si Tom.

Když konečně vyšli ze dveří, Billovy vlasy byly stále v pyšné lví hřívě. Tom se nedokázal přinutit proti tomu cokoliv říct. Usoudil, že Bill stejně bude přitahovat pohledy, jednoduše proto, že to byl Bill.

„Já jsem úžasný řidič,“ slíbil Tom, když se Bill zastavil několik kroků od místa spolujezdce Tomova náklaďáku a nedůvěřivě si ho prohlížel.

Bill se nehnul ani o centimetr.

„Co, ty mi nevěříš?“ Tom jej škádlivě šťouchl do ramene, až Bill klopýtl kupředu, než zase ostražitě o krok ustoupil. „Jsem skvělý. Ten nejlepší. Mohl bych řídit profesionálně, kdybych se nechystal být rocková hvězda.“

Bill neodpověděl nic a Tom si představoval, že vypadá bledší než obvykle, ale zase, Bill byl vždycky bledý.

„Tak pojď,“ pobízel ho Tom a otevřel Billovi dveře. „Bude se ti líbit, kam máme namířeno.“

Nebylo to o nic jednodušší. Když Bill konečně vlezl do auta, nechtěl si zapnout pás, a když ho měl zapnutý, nechtěl, aby Tom celé auto obešel ke svým dveřím, bál se být nechám o samotě s palubní deskou i jen na okamžik.

Avšak jakmile tohle všechno bylo hotovo, Tom si myslel, že byli připraveni na cestu. Vložil klíč do zapalování a nastartoval, a Bill prostě začal křičet. Bylo to ohlušující, zvonilo to v Tomových uších jako siréna.

„Do prdele!“ Vykřikl Tom, jeho hlas byl kompletně pohlcený Billovým řevem. „Co to ksakru?“

Zběsilými prsty motor vypnul a se škubnutím klíč ze zapalování vytáhnul. Bill se okamžitě zklidnil a pusu uprostřed řevu zavřel.

Tom zhluboka vydechl a opatrně Billa pohladil po paži, vystresovaný z Billova stresu. „Hej, je to v pohodě, je to jen-„

„Můj bože, pane Kaulitzi, co to proboha děláte?“ Zvolal známý hlas, podpatky klapaly o chodník, jak paní Martinová pochodovala směrem k nim, vstupní dveře od domu nechala otevřené, jak spěchala někomu vynadat.

Tom zasténal a odolával pokušení prásknout hlavou o palubní desku.

„Zase on,“ řekla jízlivě paní Martinová, když dorazila ke straně náklaďáku, věnovala Billovi vědoucí pohled, a pak musel Tom odolávat pokušení prásknout o palubní desku i hlavou paní Martinové.

„Tohle je Bill, paní Martinová,“ představil ho Tom přes zaťaté zuby.

„Bill,“ řekla, prohlížela si Billovy divoké vlasy s opovržením.

„Marvin,“ zopakoval Bill nazpět tiše, to obvyklé veselí, které mohl Tom téměř vždy v jeho hlase slyšet, nyní chybělo. Tom se starostlivě zamračil a zvedl ruku, aby pohladil Billovu tvář v snad utěšujícím způsobu. Bill obrátil svou pozornost od ženy stojící vedle auta, aby obezřetně sledoval Toma.

Tom nadále hladil Billovu tvář svými zdrsnělými prsty, jeho slova byla jemná. „Hádám, že jsem tě měl varovat, jak je tohle auto hlasité. Nevěděl jsem-„

Paní Martinová hlasitě zakašlala. Tom přesunul svou pozornost, aby na ni zazíral.

„Já opravdu doufám, že pro tohle máte vysvětlení! Já vím, co on je,“ paní Martinová namířila dlouhý, křivý prst na Billa. „On je ten, kdo se po nocích hrabe v popelnicích. Je to absurdní! Nechutné! Já opravdu ne-„

„My už opravdu musíme jet, paní Martinová,“ přerušil ji Tom, čelist měl sevřenou. Rychle se natáhl Billovi přes klín, aby zatáhnul okýnko, a paní Martinová pobouřeně zalapala po dechu. Pak začala s něčím, co přes sklo vypadalo jako docela dlouhý a zlostný proslov, kývala přitom prstem a tak. Tom jí ukázal palce vzhůru, než zaměřil svou pozornost zpátky na Billa, který vedle něj ztuhle seděl a potahoval za bezpečnostní pás.

„Musíme si vzít auto, jestli chceme jet do obchoďáku,“ vysvětlil Tom omluvně a odtáhl Billovi ruku od škubání za pás. „Myslím, že se ti to bude líbit, až tam budeme.“ Tom cítil podivnou zoufalou touhu po Billově souhlasu. Bill byl ke všemu tak vykulený a naivní, že mu Tom prostě chtěl ukázat nové věci, aby se jich Bill mohl dotknout a držet je a být jimi mystifikovaný takovým způsobem, jakým Billa mystifikovalo všechno.

„Ano?“ Řekl Bill, ačkoliv nezněl příliš jistě. Tom se usmál a láskyplně Billa poplácal po vlasech.

„Znovu nastartuju auto,“ varoval ho Tom. „Jsi tentokrát připravený?“

Bill vehementně zavrtěl hlavou.

„To auto je bezpečné, Bille, slibuju.“

„Slibuješ?“ Zeptal se Bill s důvěřivýma očima, a Tom věděl, že to bude okay.

***

Ze všech obchodů i s jejich zářivými zlatými hodinkami a diamantovými prsteny a jejich lesklými iPody a tenkými laptopy a ze všech lidí v obchoďáku, procházejících se kolem v jejich jasně barevném oblečení a hlasitě spolu mluvících, Bill byl nejvíce zmatený fontánou. Byla omšelá a nečistě vypadající a Tom se ošil, když Bill přejížděl prsty po jejích okrajích, namáčel je do vody a klouzal jimi přes mince na dně.

Ať se jej Tom snažil přesvědčit jakkoliv, Billovi fontánu rozmluvit nedokázal. Nakonec si Tom povzdechl a posadil se vedle něj. „Chceš si něco přát?“ Nabídl a vylovil peněženku, aby z ní vytáhl minci.

Ale když Billovi čtvrťák podal, Bill si ho zblízka prohlédl, věnoval Tomovi ten nejzářivější úsměv a schoval si minci do přední kapsy svých džín.

„Měl by sis na ni něco přát,“ vysvětlil Tom a ukázal směrem k mincím ve fontáně. „A pak ji hodit do vody.“

Bill ostře zavrtěl hlavou, zapřel se dozadu o ruce a hřejivě se na Toma usmál. „Tys mi ji dal,“ řekl se zjevným úžasem, jako by ten malý čtvrťák znamenal něco mnohem většího, než si byl Tom vědom.

Tom se místo odpovědi jen odvrátil, pohled mu dopadl na temně zdobenou výlohu obchodu.

„Hej, tak pojď, tenhle obchod se ti bude líbit,“ slíbil Tom, vstal a zatahal za Billovu paži. Bill neochotně opustil fontánu a společně vešli do Hot Topic.

Nebylo to místo, kde by Tom někdy nakupoval, ale Billovo oblečení vypadalo, jako by velmi lehce mohlo pocházet odsud, samé stříbrné opasky a podivné, temné designy.

„Potřebuješ mikinu,“ připomněl Tom Billovi, který toužebně okukoval piercingy.

Bill ho ignoroval a přitiskl prsty proti sklu.

Tom něžně zavrtěl hlavou a omotal prsty kolem Billova zápěstí, aby jej dotáhl ke stojanu s mikinami.

„Tyhle,“ řekl Tom, přitiskl Billovu ruku k materiálu nejbližší mikiny. Jak očekával, Bill byl okamžitě zaujatý jemnou látkou a přejížděl prsty přes několik mikin. „Vyber si, kterou chceš.“

„Tuhle,“ odpověděl Bill okamžitě, prsty sevřel černou mikinu tak pevně a majetnicky, až mu zbělely klouby. „Tahle je moje.“

Mikina byla černá se zářivě růžovým potiskem, různé půlkruhy a podivné čáry a hvězdy, vždycky hvězdy. Byla mrňavá a krásná a očividně byla míněna pro holku.

„To je-“ začal Tom říkat, ale pak se zastavil, díval se na způsob, jakým Billovy prsty svíraly rukáv té věci a jak palcem láskyplně hladil bílou hvězdu. „Vypadá to jako ty,“ dokončil Tom.

Bill se zazubil a přitáhl si novou milovanou věc k hrudi.

Pokladní na Billa zíral, když se vydali k pultu, stejně jako zřejmě každý v celém obchoďáku. Stál za to, aby na něj bylo zíráno, to musel Tom souhlasit.

„Líbí se mi tvoje vlasy, chlape.“ Ten kluk, který sám měl na hlavě zářivě zelený mohawk, Billa okukoval s jasně zbožným výrazem ve tváři.

Bill se na něj zářivě usmál nazpět. „Tomimu se taky líbí,“ řekl pokladnímu sebejistě.

Mladík se zazubil, načetl mikinu a kývl směrem k Tomovi. „To jsi ty, jo?“ Zeptal se, když mu Tom podal kreditní kartu. „Tomi?“

„Tom,“ opravil ho Tom okamžitě.

„Tomi,“ zopakoval Bill.

Pokladní se jen vědoucně zasmál. „To je roztomilé, chlape. Můj přítel mi nikdy nedovolí-„

„Jdeme!“ Přerušil ho Tom až příliš hlasitě, popadl svou kartu a svou mikinu a svého Billa a svižně vypochodoval z obchodu. Bill si vedle něj radostně pobrukoval.

„S tebou jsou samé potíže, víš to?“ Zeptal se Tom nabručeně, pustil Billovu paži a zpomalil do normálnějšího tempa. Bill pouze začal broukat hlasitěji.

***

Bill nebyl o nic klidnější při cestě zpátky k domu, než byl po cestě tam. Nekřičel, ale Tom řídil celou cestu se ztuhlými rameny, připravený na to, až ten jekot znovu začne.

Nebyl to dobrý pocit, vědět, že Bill se něčeho tak bál. Toma to nutilo uvažovat.

„Co se ti stalo?“ Zamumlal Tom, když rozepínal Billovi pás a pomáhal svému roztřesenému kamarádovi ven z auta. Žádnou odpověď opravdu neočekával, ale jak už bylo zvykem, Bill ho překvapil.

„Nathan,“ řekl Bill, když se postavil a udělal dva obrovské kroky pryč od auta.

Tom naklonil hlavu a zblízka si Billa prohlížel. Byl bledý a v jasném slunečním světle vypadal jako duch, v očích měl podivný odlesk. „Nathan?“ Zeptal se Tom, a Bill trhnul hlavou čelem k němu, s úžasem v rozšířených očích, jako by si nebyl jistý, jak Tom to jméno vůbec mohl znát.

„Nate?“ Zeptal se Bill, rozhlížel se kolem na stromy a domy a i oblohu, jako by se tam něco schovávalo. „Kde?“

„Tady ne,“ řekl Tom, nejistý, jestli byla jeho odpověď pro Billa uspokojením, anebo zklamáním.

Bill se podivně zamračil, vypadal zmateně a stále si zvědavě prohlížel okolí. „Oh…“ O krok ustoupil a zamumlal něco o filmu. Tom uvažoval, že možná stres nebyl pro jeho duševní stav příliš dobrý.

„Možná bys měl zůstat o trochu déle,“ navrhl Tom s předstíranou nenuceností.

Bill tvrdohlavě zavrtěl hlavou a udělal další krok dál od Toma. „Přijdu pozdě.“

„Pozdě?“ Tom přemýšlel, kam přesně Bill přijde pozdě.

Ale Bill už odcházel, a Tom se za ním musel rozběhnout. „Počkej!“ Zavolal. „Tvoje mikina.“

Bill se nezastavil a dál odhodlaně mířil směrem… kamkoliv, kam jen to šel, a Tom jej musel popadnout za zápěstí, aby mu do rukou vrazil malou dívčí mikinu.

„Tvoje teplo, pamatuješ?“

Bill si mikinu pomalu vzal, věnoval Tomovi nerozluštitelný pohled a přejel prsty přes jemný materiál kolem zipů a do kapes.

„Ano,“ řekl Bill tiše, a pak zase odcházel dolů předměstskou ulicí, v tmavém oblečení a s tmavým výbuchem vlasů jako velký kontrast oproti jasnému slunci a veselým domům.

„Zítra se vrať!“ Zavolal za ním Tom.

autor: Želatýnka