autor: Becs
„Tome? Tome?“
Nějaký povědomý hlas ke mně přicházel z velké dálky. Jenže já jsem měl pocit, jako bych vážil snad tunu a i má víčka byla těžká. Nechtělo se mi otevřít oči, natož se vůbec pohnout. Postel pode mnou byla až moc pohodlná na to, abych na svém stavu něco měnil. Přikrývka mě svou tíhou udržovala ve sladkém stavu nevědomí.
„Tome, probuď se. U Drákuly, spíš už snad dvanáct hodin.“
Rozhodně to byl Bill a očividně se mu můj momentální zimní spánek nezamlouval. Přinutil jsem své tělo zareagovat a lehce se zavrtěl. Vzduch kolem byl studený a nepříjemně mě ovanul na zátylku. S obrovskou námahou jsem od sebe odlepil víčka. Zjistil jsem, že ležím v naší posteli, rozplácnutý jako žába na břiše a na sobě mám včerejší oblečení. Skrz okno na mě pomrkávaly jasné hvězdy, takže bylo jasné, že jsem prospal celý den.
„Prospal jsi celý den,“ informoval mě Bill, jako by kopíroval moje myšlenky.
„Proč jsi mě nevzbudil, když jsi přišel ze sprchy?“ zachraptěl jsem hlasem, který nesl známky přerušeného spánku.
„Snažil jsem se, ale úplně jsi vytuhnul. Kdybys nechrápal, myslel bych si, že jsi mrtvý.“ Posadil se na okraj postele, až se matrace zhoupla, aby si zašněroval boty. „Už musím jít. Sněhová bouře je pryč, takže budu dohánět, co jsme zameškali. Sjíždějí se klany, takže je začneme přijímat,“ informoval mě. Chvilku jsem zvažoval, že se aspoň přetočím na záda, ale moje svaly mě neposlouchaly.
„Na nočním stolku jsem ti nechal trochu mé krve. Včera jsme to nějak nedokončili,“ snažil se o ledabylý tón, ale cítil jsem z něj rozladění. Neuspokojený Bill byl dost protivný.
„Díky,“ zamumlal jsem do polštáře.
„A myslím, že jsem vyřešil tu věc se školou. Mohl by ses za mnou stavit, až se dáš trochu do kupy?“
„Jo, jasně. Kde budeš?“
„Do půlnoci v kanceláři. Pak už mě čekají jednání. Doufám, že to do té doby stihneš.“
Přikývl jsem a s obrovskou námahou se konečně dostal alespoň na záda. Mozek jsem měl jako v mlze a únavu cítil i v kostech. „Už vstávám.“
„Mám dojem, že tě ten včerejší záchvat vyčerpal,“ nadhodil Bill a kousl se do spodního rtu. Cítil jsem klubko obav, které se mu hemžilo v břiše.
„Budu v pořádku,“ pokusil jsem se o úsměv, ale ani můj obličej nechtěl spolupracovat.
„Takže později,“ loučil se Bill a líbnul mě na rty. Pak už jsem uslyšel jen zaklapnutí dveří.
Opravdu jsem se snažil znovu neusnout, ale spánek si mě našel sám. Kdybych se s ním snažil bojovat, byla by to už předem prohraná bitva. Když jsem se pak probudil, od mého rozhovoru s Billem uběhlo několik hodin. Posadil jsem se a chvilku zmateně mžoural do ztemnělé místnosti. Rozsvítil jsem světla a zrak mi hned padl na skleničku s rudou tekutinou. Okamžitě se mi začaly sbíhat sliny a tak jsem se pro ni natáhl. Když jsem polkl první doušek, znechuceně jsem se zamračil. Studená krev ze sklenice nebyla ani zdaleka tak dobrá, jako když jsem pil z Billovy tepny. Dokonce se mi ani v hlavě nepromítaly žádné Billovy pocity, bylo to jako pít hodně hnusný rajčatovo-železitý džus. Přesto jsem se přinutil spolykat všechno, protože jinak by se mi nepodařilo vstát z postele. Krev se mi v žaludku začala rozhřívat a já cítil, jak celé mé tělo ožívá. Hned mi bylo líp. Dal jsem si rychlou sprchu a pak už spěchal do Billovy kanceláře. Nechtěl jsem, aby si myslel, že jsem ho zazdil.
„Tak pojďme,“ přikázal Bill, když jsem zaklepal na jeho dveře. Gustav po mně hodil zamračeným pohledem, ale jinak neřekl ani slovo. Určitě se mu nezamlouvalo, že mu krále odvádím pryč a on netuší kam.
Aniž by mi Bill cokoliv vysvětlil, vedl mě po známých chodbách. V některých částech hradu jsem se už vyznal, takže jsem nepochyboval o tom, že mě vede ke třídě, kde jsem tak zoufale pohořel. Jenže on dveře přešel a zaklepal hned na ty další. Nečekal na vyzvání a vešel dovnitř.
„Tome, tohle je Adam,“ spustil, jakmile jsme vešli do místnosti, která nemohla být ničím jiným než školním kabinetem. Stály tu regály plné knih a za ošumělým dřevěným stolem seděl upír, který ve všem tom nepořádku působil naprosto nepatřičně. Přelétl jsem pohledem přes jeho uhlově černé vlasy, dokonalé růžové rty, které měl roztažené do vřelého úsměvu, ale nedokázal jsem se odtrhnout, když jsem pohlédl na jeho nádherné modré oči. Nic takového jsem v životě neviděl. Billovy oči byly krásné, ať už hnědé nebo modré, ale tenhle klučina vypadal jako z jiného světa. Nikdo na téhle planetě nemohl mít oči takhle krystalicky modré.
„Adam ještě není dostudovaný učitel, takže nemá přidělenou žádnou třídu. Ale umí toho dost, aby tě mohl učit. Dohodli jsme se, že ti bude dávat soukromé hodiny, abys nemusel sedět s ostatními. Má všeobecný přehled, takže tě může naučit všechno, co bude potřeba,“ vyrušil mě ze zasnění můj přítel a já hned zahanbeně sklopil oči k podlaze, doufaje, že si ani jeden z nich nevšiml mého zírání.
„Těší mě,“ usmál se Adam a vstal, aby mohl obejít stůl a potřást si se mnou rukou. Když mě obemkly jeho hladké prsty, po páteři mi přejelo mravenčení.
„Taky mě těší,“ zaskřehotal jsem, takže jsem si musel odkašlat a svoji odpověď zopakovat.
„Myslíš, že to bude v pohodě?“ zamračil se na mě Bill se starostí vepsanou do tváře. „Vysvětlil jsem Adamovi všechno, co bylo potřeba, a ujistil mě, že ti ve všem vyjde vstříc.“
Nejdříve jsem chtěl začít vzdorovat, protože jsme se s Billem dohodli, že o mých schopnostech nikomu neřekneme, ale když jsem se znovu podíval na Adamovu tvář, všechny chutě na protesty mě přešly. Bože, byl tak krásný, že by měl někde dělat modela a ne se tady zahrabávat v zaprášeném kamrlíku.
„Určitě to zvládneme,“ odpověděl místo mě a mrkl na mě. V hrudníku se mi probudil zvláštní nový pocit, jaký tam rozhodně nikdy nebyl. Na půl jsem měl chuť odsud utéct a nikdy se nevrátit, jenže moje druhá půlka toužila po tom se dotknout Adamovy dokonalé tváře a zjistit, jestli je jeho pokožka na omak tak hebká, jak vypadá.
Bill Adama ignoroval a čekal na mou odpověď.
„Bude to v pohodě,“ potvrdil jsem i já a vymáčkl ze sebe úsměv.
„Kdyby něco, jsem v hlavním sále,“ pohladil mě po paži a vtiskl mi polibek, který mi najednou přišel nepatřičný.
„Půjdeme do učebny?“ zeptal se Adam, ale na mou odpověď nečekal. Sebral ze stolu pár knih a odvedl mě do prázdné místnosti plné lavic. Byla o něco útulnější než ta, ve které jsem měl svou první nepovedenou hodinu, ale možná, že i na tohle Bill myslel. Chtěl mi to co nejvíc usnadnit. Místo toho, abych mu za to byl vděčný, jsem pohledem hltal svého nového soukromého učitele. Prostě jsem si nedokázal pomoct.
„Myslím, že hned první den nebudeme začínat nějakým nudným výkladem. Možná bychom se mohli nejdříve trochu poznat. Co ty na to?“ nadhodil a mně trvalo pár vteřin, než jsem dokázal zpracovat nějakou odpověď. Posadil se za stůl a pokynul mi, abych ho napodobil. „Tome?“ oslovil mě znovu.
„Ano, jo. Promiň. Jsem trochu mimo,“ omlouval jsem se a umiňoval si, že se musím trochu víc ovládat.
„Všiml jsem si,“ zachichotal se Adam a jeho tvář se celá rozzářila, takže jsem měl dojem, že se dívám na opravdu nádherný ohňostroj. „Nevadí ti, že ti tykám? Oficiální titul nemáš, ale přece jen patříš ke králi.“
„Vůbec ne. Jsem úplně obyčejný,“ zakroutil jsem hlavou.
„Tak to si rozhodně nemyslím,“ zalichotil mi a nebyl jsem si jistý, kdo z nás v tu chvíli zrudnul víc. Rozpačité ticho jsem přerušil já naprosto nevhodnou otázkou.
„Promiň, ale nedá mi to, abych se nezeptal. Ty tvoje oči. Takhle vypadají pořád?“
Adam se tak rozesmál, že se na židli zaklonil dozadu. „Víš, tohle vlastně slýchám docela často. A ano, takhle vypadají pořád. Už jsem se s nimi narodil, víš.“
„A když máš hlad?“
„To nevím, Tome. Nikdy jsem to nezkoumal. Takže kdo ví,“ upřel na mě ty dvě studánky, jako by za jeho slovy mělo být něco víc.
„Promiň, vyptávám se jako idiot,“ zakroutil jsem hlavou a poposedl na tvrdé židli. Proč všechno školení vybavení bylo takhle nepohodlné? Aby se tam studenti cítili co možná nejhůř?
„To je v pořádku,“ poplácal mě po ruce, kterou jsem měl poleženou na lavici. Jiskra, jež mezi námi prolétla, mě tak překvapila, že jsem nadskočil a neúmyslně Adama pod lavicí kopl do nohy.
„Omlouvám se,“ vykoktal jsem a víc trapně už jsem se cítit nemohl. Co to se mnou sakra je?
„Myslím, že si ušetříme spoustu času, když se mi přestaneš omlouvat,“ zazubil se znovu Adam. Je jisté, že pokud se na mě tahle bude usmívat pořád, nic moc se nenaučím.
„Můžu se tě na něco zeptat já?“ pohlédl na mě takovým způsobem, že jsem byl okamžitě zvědavý, co ho zajímá. Jako by měl strach, co mu odpovím.
„Můžeš,“ souhlasil jsem tedy.
„Jak se ti podařilo sbalit krále?“ Tak takovou otázku jsem tedy nečekal. Pro změnu jsem to byl já, koho přepadl záchvat smíchu při představě, že by se Bill někým nechal dobrovolně sbalit.
„Já ho nesbalil,“ přiznal jsem, když se mi podařilo uklidnit. „To on si našel mě.“
„Jak?“ zavrtěl hlavou nechápavě Adam a bylo znát, že přímo dychtí po odpovědi. „Nechápej to špatně. Já jsem rád, že je Bill naším králem, ale co ho znám, je takový tvrdý a nepřístupný. Nedokážu pochopit, jak se ti podařilo ho obměkčit.“
Chviličku jsem na Adama zíral a rozmýšlel si, co mu řeknu. Tady na hradě nikdo o mé minulosti nevěděl a já jsem nebyl takový hlupák, abych to někomu vykládal. Jenže z Adama jsem měl dojem, že mu můžu věřit, takže nakonec proč ne?
„Byl jsem lovec upírů a Bill mě našel, když jsme byli s pár kamarády na lovu.“ Úmyslně jsem při slově „lov“ naznačil ve vzduchu uvozovky, aby věděl, že vím, jaká pitomost to byla. „Nejdříve mi zlomil ruku, ale pak jsme si začali povídat. Vzal mě do jejich zámku, co mají v Londýně. Tam jsem mu pár týdnů odpíral sex, no a bylo to.“
„Kecáš,“ vyprskl Adam s vykulenýma očima a pusou dokořán.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Samozřejmě to bylo složitější, ale něco nás táhlo k sobě už od začátku.“
„Nevěřím, že tě vzal do zámku, abys tam bydlel. Tehdy jsi byl ještě člověk, že jo?“
„Jo, byl,“ potvrdil jsem. „Ale Bill nikdy neměl problém s tím, že jsem člověk. Dokonce mě vůbec nechtěl proměnit.“
„Kvůli Alexisovi,“ pokýval Adam hlavou. To tady o Billově bývalém věděli opravdu všichni? Neuvěřitelné. „Víš, možná to tak před tebou říkal, ale pokud bys zůstal člověkem, nemohl by tě vzít sem. Viděl jsi tu nějaké lidi? Tohle je jedno z posledních míst, kam lidská noha nikdy nevkročila.“
„Tehdy jsme vůbec nevěděli, jak to s námi dopadne. Naštěstí se to všechno víceméně vyřešilo samo,“ pokrčil jsem lhostejně rameny. Nemělo smysl se šťourat v minulosti. Ať už se mnou měl Bill úmysly jakékoliv, nakonec jsem přece jen tady po jeho boku.
Adam se na okamžik odmlčel a očividně se ztrácel ve vlastních myšlenkách. Nechtěl jsem ho přerušovat, takže jsem se jen vpíjel do jeho nádherného obličeje. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že jeho oči nejsou jen kontaktní čočky. Adam by mohl dělat reklamu na dokonalost. Pohlédl na mě a v jeho tváři jsem viděl, jak se od úvah vrací zpět do přítomnosti.
„Tys byl i před proměnou takhle obrovský?“ zakřenil se.
„Ne, zvětšil jsem se prakticky z minuty na minutu,“ roztáhl jsem paže do šířky, abych dodal svým slovům váhu. „A tohle je bonus,“ promnul jsem si porost vousů na bradě.
„Nikdy jsem proměnného upíra tvé velikosti neviděl. Je to, jako bys měl v sobě válečnickou krev. Jenže to není možné, když jsi byl člověk. Leda, že by v tvé krevní linii kdysi byl nějaký upír,“ mluvil si spíš pro sebe a já pochopil, proč se stal učitelem. Zápal v jeho očích byl dost zřetelný. „Jak jsi na tom s bojovým uměním?“
„To nevím. Nikdy jsem to nezkoušel,“ poposedl jsem. Začínalo mi být jasné, kam Adam míří. Se stejnou myšlenkou přišel i Bill. Ale to, že jsem byl veliký, snad ještě neznamená, že se musím dát k válečníkům.
„Víš, kdyby ti to šlo, mohl by ses stát královým guardianem,“ nadhodil.
„Promiň, čím?“ přerušil jsem ho.
„Teď to pro krále dělá Gustav. Ochranka, rádce, nejbližší pobočník. Stavěný na to rozhodně jsi.“
„Nemyslím si, že bych na to někdy byl dost dobrý. Gustav je chodící encyklopedie. Je pro Billa mnohem užitečnější než já,“ zamručel jsem rozmrzele. Nelíbilo se mi, že se mě tady pořád někdo snaží narvat do nějaké funkce.
„To je možná pravda, ale on nemá tvoje schopnosti. Ty jsou cennější než jeho znalosti,“ mrknul na mě vesele, když si všiml, jak rozmrzele se tvářím. „Jeho otec to tak udělal, víš. Stal se guardianem jeho matky.“
„Jo, o tom už jsem něco slyšel,“ zamručel jsem. Adam ta slova sice nevyslovil nahlas, ale zase se to nade mnou vznášelo. Nejsi ho hoden. Nejsi pro něj dost dobrý. Změní se někdy tenhle vtíravý pocit? Bude to někdy jiné? Dokážu se nakonec vzchopit natolik, abych se za sebe vedle nestyděl, nebo budu jen skvrnou v upíří historii?
„Co kdybychom se trochu podívali na to, co tě vlastně budu učit?“ navrhnul Adam a mně bylo jasné, že to říká hlavně proto, aby mě rozptýlil. Určitě mě nechtěl rozrušit, a teď si to vyčítal. Přikývl jsem a sklonil se k němu blíž, abych viděl na papír, který přede mě přišoupnul. Z vůně jeho kolínské se mi začala točit hlava a brzy jsem na všechny chmury zapomněl.
O pár hodin později jsem se vracel ze svého pravidelného cvičení se Sonjou a byl jsem opravdu rád, že tento den končí. Bill jí nepochybně řekl o mém záchvatu a ona mě mučila víc než obvykle. Přestože jsem se nijak fyzicky nenamáhal, bolelo mě celé tělo, jako bych uběhl několik kilometrů. Už jsem se viděl, jak se zavrtávám do peřin. Nečekal jsem, že bude Bill brzy zpátky. Varoval mě, že jednání s klany se můžou protáhnout až do brzkých ranních hodin. Překvapilo mě tedy, když jsem ho našel, jak sedí na parapetu v naší ložnici zabalený do deky jako nějaká dlouhá larva.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ho opatrně, protože jsem i přes Sonjin citový klystýr poznal, že něco není v pořádku.
„Ahoj,“ oplatil mi Bill tím nejsmutnějším hlasem, jaký jsem kdy slyšel. Působil jako štěňátko, které chce pomazlit. Neváhal jsem a došel až k němu. Přitáhl jsem si ho na hrudník a přimáčkl na sebe.
„To jsem potřeboval,“ vydechl úlevně, ale ne o moc veseleji.
„Co se stalo?“ hladil jsem ho jemnými kroužky po zádech. Bill si dal s odpovědí na čas. Jako by váhal, jestli mi má vůbec něco říkat. Rozhodl jsem se, že na něj nebudu naléhat a nechám ho, ať se rozhodne podle sebe.
„Zítra budu přijímat klan, který může za to, že je má matka mrtvá,“ vysoukal ze sebe nakonec a každé jeho slovo bylo jako dýka zařezávající se mi do srdce.
„Ti vrazi přijedou sem?“ vyhrkl jsem překvapeně.
„Ne, pochopitelně nepřijedou ti, co to udělali. Jsou zavření ve vězení. Jenže je jasné, že nejednali z vlastního popudu. Možná zítra budu vyjednávat příměří s někým, kdo rozhodl o osudu mé rodiny. Musím se usmívat a dělat, že je všechno v pořádku, protože vinící byli potrestáni a oni od nich dali ruce pryč.“
„Myslíš, že budou dělat problémy?“ nadhodil jsem.
„Budou. Nelíbí se jim zákaz krmení na lidech. Uběhlo už tolik času od chvíle, kdy matka tenhle zákon vydala, a oni se s tím pořád ještě nesmířili. Předpokládám, že se jedou přesvědčit, jestli jsem stejný jako ona, aby mě mohli popřípadě odstranit z cesty.“
„To ať si zkusí,“ skočil jsem mu to toho. Ani jsem nechtěl pomyslet na to, že by mi Billa někdo vzal. Byl moje všechno a já bych zabil každého, kdo by mu zkřivil jen jediný vlas.
„Neboj se. Nebudu tak hloupý, abych udělal stejnou chybu jako matka. Dám si na ně pozor,“ uklidnil mě a v jeho slovech jsem zaznamenal úsměv. Vmáčkl se mi ještě víc do osobního prostoru a já to jen vítal. Když jsem ho držel v náručí, všechno bylo v pořádku.
„Miluju tě, Tome,“ zašeptal mi do mikiny.
„Já tebe taky, vaše výsosti.“
autor: Becs
betaread: J. :o)
No tak ten Adam sa mi tam vobec nepaci. A nepaci sa mi ani ako o nom Tom premysla.
Pre Billa bude velmi tazke sa stratnut s tym klanom. Ale snad ho Tom pri tom podpori.
Já prostě nemůžu jinak než ADAAAAAAM 😀 miluju tě… bože, tohle bude teprve jízda, už se totálně tetelím nadšením, co se bude dít dál
počkej zítra, schválně si nachystám lampičku a budeme svítit už v pravé poledne :-* neboj, vůbec tě nečeká výslech, fakt :-* 😀
Adam se mi tam vůbec nelíbí a doufám že to Bill ustojí z tým klanem.
Já se divím, že Bill Toma s Adamem vůbec dobrovolně nechal o samotě, to ani trochu nežárlí? Asi Tomvi prostě věří, což je samozřejmě dobře, ale nevím nevím, co by říkl, kdyby mohl vidět Tomovi do hlavy. A mě se to taky ani trošku nelíbí… A Adama nemám ráda, takže ani tady si mě těma svýma modrýma očima nijak nezíská!!!
Ačkoli Adam působí jako milý kluk, nechce se mi líbit. 😀 Nebo spíš se mi nelíbí to, jak moc na něj Tom pořád koukal a nemohl od něj odtrhnout oči. :-/ Začínám cítit nějaké problémy! Doufám, že se jednou nestane, že s ním Tom podvede Billa, protože dneska to tak trošku vypadalo, jak to mezi nimi jiskřilo. Opravdu se trošku bojím dalšího vývoje!
Moc děkuji za pokračování! ♥
Taaaak momentíček, nejdřív ta dívčina a teď nový učitel? A děsně sexy učitel? Tak to ne ne neeee 😀 Doufám, že nebudou problémy z toho, že mu Tom řekl, že byl lovec, to bych na něj byla opravdu nas*aná. A ten klan, co má přijmout se mi taky nelíbí. Vůbec bych se s těma hajzlama nebavila. Fuj. Bojím se dalšího dílu, ale zároveň se těším.
Ajajajajaj, cejtím problémy 😱😁